I Lispenard Street
1
V jedenáctém bytě byla jenom jedna skříň, ale měl posuvné skleněné dveře vedoucí na malý balkonek, odkud zahlédl muže, který seděl venku na druhé straně ulice, jen v tričku a šortkách, přestože byl říjen, a kouřil. Willem zvedl ruku na pozdrav, ale muž mu zamávání neoplatil. V ložnici Jude zrovna zkoušel posuvné dveře skříně, otvíral je a zavíral, když za ním Willem přišel. „Je tu jen jedna skříň,“ oznámil. „To nevadí,“ odpověděl Willem. „Stejně nemám, co bych si do ní dal.“ „Já taky ne.“ Usmáli se na sebe. Správkyně budovy se přiloudala za nimi. „Vezmeme to,“ řekl jí Jude. Jenže u ní v kanceláři se dozvěděli, že si ten byt nakonec pronajmout nemůžou. „Proč ne?“ zeptal se Jude. „Nevyděláváte dost, aby to pokrylo šestiměsíční nájem, a nemáte žádné úspory,“ odpověděla správkyně, náhle napjatá. Prověřila jejich bonitu i bankovní účty a konečně jí došlo, že na dvou mužích po dvacítce, kteří nejsou pár, a přesto se snaží pronajmout si byt s jednou ložnicí v nudné (byť stále drahé) části Pětadvacáté ulice, je něco divného. „Nemáte někoho, kdo by se za vás mohl zaručit? Šéfa? Rodiče?“ „Naši rodiče jsou po smrti,“ opáčil Willem rychle. Správkyně si povzdechla. „V tom případě vám navrhuju, abyste snížili své nároky. Nikdo, kdo spravuje dobře vedený obytný dům, nepronajme byt zájemcům s vaším finančním profilem.“ A pak vstala, jako by dávala najevo, že rozhovor je u konce, a významně se podívala ke dveřím. Když o tom vyprávěli DžejBímu a Malcolmovi, udělali z toho komedii: v jejich podání byla chodba v patře posetá myšinci, muž na protější straně ulice působil skoro jako exhibicionista a správkyně byla rozhozená, protože s Willemem flirtovala, a on jí to neoplácel. „Kdo by taky chtěl bydlet na křižovatce Pětadvacáté a Druhé,“ utrousil DžejBí. Seděli v restauraci Pho Viet Huong v Čínské čtvrti, kde se scházeli dvakrát měsíčně na večeři. Pho Viet Huong nebyla moc dobrá restaurace – zdejší pho chutnalo podivně nasládle, limetková šťáva byla cítit mýdlem a přinejmenším jednomu z nich se po každém jídle udělalo 9
|
špatně –, ale přesto tam pořád chodili, jak ze zvyku, tak z nutnosti. V Pho Viet Huong jste pořídili misku polévky nebo sendvič za pět dolarů, případně jste si mohli dát jenom předkrm, který stál osm až deset dolarů, ale byl hodně velký, takže vám půlka zbyla na druhý den nebo na pozdější večerní svačinku. Jediný Malcolm nikdy nesnědl celý předkrm ani si ho nenechával půlku na později, a když dojedli, postrčil vždycky svůj talíř doprostřed stolu, aby Willem a DžejBí – kteří byli vždycky hladoví – mohli dojíst zbytek. „Jasně že nechceme bydlet na rohu Pětadvacáté a Druhé, DžejBí,“ odpověděl Willem trpělivě, „ale nemůžeme si moc vybírat. Nemáme žádné peníze, vzpomínáš?“ „Nechápu, proč nezůstanete tam, kde jste,“ prohlásil Malcolm, který nyní postrkoval po talíři houby a tofu – vždycky si objednával stejné jídlo: hlívu a dušené tofu v lepkavé hnědé omáčce – pod upřenými pohledy Willema a DžejBího. „No, v mém případě to nejde,“ řekl Willem. „Vzpomínáš?“ Tohle už za poslední tři měsíce vysvětloval Malcolmovi aspoň desetkrát. „Merrittův přítel se stěhuje k němu, takže já se musím sbalit.“ „Ale proč se musíš odstěhovat ty?“ „Protože na nájemní smlouvě je Merrittovo jméno, Malcolme!“ řekl DžejBí. „Aha,“ zamumlal Malcolm a zmlkl. Často zapomínal to, co považoval za nepodstatné detaily, ale taky mu podle všeho nikdy nevadilo, když se na něj lidi kvůli té zapomnětlivosti rozčilovali. „Jasně.“ Posunul houby doprostřed stolu. „Ale ty, Jude –“ „Nemůžu u vás bydlet navěky, Malcolme. Tvoji rodiče by mě museli v určité fázi zabít.“ „Moji rodiče tě mají rádi.“ „To je milé, že to říkáš. Ale přestanou mě mít rádi, jestli se neodstěhuju, a to rychle.“ Malcolm byl z těch čtyř jediný, který bydlel doma, a jak DžejBí s oblibou prohlašoval, kdyby měl Malcolmovo doma, taky by bydlel doma. Ne že by byl dům Malcolmových rodičů nějak velkolepý – ve skutečnosti šlo o špatně udržovanou barabiznu s rozvrzanými podlahami a Willem si tam jednou zadřel třísku, když přejel rukou po zábradlí –, byl však velký: opravdový městský dům na Upper East Side. Malcolmova sestra Flora, o tři roky starší než on, se nedávno vystěhovala ze suterénního bytu, a Jude dočasně zaujal její místo; Malcolmovi rodiče měli však časem v úmyslu přebudovat ten suterén na kanceláře pro matčinu literární agenturu, což znamenalo, že si Jude (kterému se po schodišti dolů beztak špatně chodilo) musel najít něco vlastního.
| 10
A bylo jenom přirozené, aby bydlel s Willemem; na vysoké byli celou dobu spolubydlící. V prvním ročníku sdíleli všichni čtyři na koleji jednotku sestávající z obývacího pokoje se stěnami ze sádrokartonu, kde sedávali na židlích u psacích stolů nebo na pohovce, kterou DžejBího tetičky dovezly stěhovacím vozem, a z mnohem menší místnosti, kde stály dvě palandy. Ložnice byla tak úzká, že když Malcolm a Jude leželi na spodních postelích, stačilo se natáhnout a mohli se chytit za ruce. Malcolm s DžejBím sdíleli jednu palandu, Jude a Willem tu druhou. „Černoši proti bělochům,“ prohlašoval DžejBí. „Jude není běloch,“ namítal Willem. „A já nejsem černoch,“ dodával Malcolm, spíš aby namíchl DžejBího, než že by tomu sám věřil. „Dobrá,“ prohlásil teď DžejBí a přisunul si vidličkou blíž talíř s houbami, „nabídnul bych vám, abyste se oba ubytovali u mě, ale jsem si celkem jistý, že by vám to šlo děsně na nervy.“ DžejBí bydlel v obrovském zasviněném podkrovním prostoru v Malé Itálii, plném křivolakých chodeb vedoucích do nepoužívaných, prapodivně tvarovaných slepých uliček, nedokončených polopokojů a sádrokartonu opuštěného uprostřed výstavby, který patřil dalšímu člověku, jehož znali z vysoké. Ezra byl výtvarník, a mizerný, ale nemusel být dobrý, neboť, jak jim DžejBí s oblibou připomínal, nikdy v životě nebude muset pracovat. A nejenže on nebude muset pracovat, ale ani děti dětí jeho dětí nebudou muset pracovat: můžou vytvářet špatné, neprodejné, bezcenné umění po celé generace, a přesto si pořád budou moci dovolit jen tak z náhlého rozmaru kupovat ty nejlepší olejové barvy a neprakticky obrovské lofty v srdci Manhattanu, aby je zničily špatnými architektonickými řešeními, a až se jim život umělců omrzí – a DžejBí byl přesvědčený, že Ezru jednou omrzí –, stačí, aby zavolaly správci svého svěřeneckého fondu a ten jim vydá takovou částku, jakou oni čtyři (no, možná s výjimkou Malcolma) nejspíš nikdy v životě neuvidí. V mezičase však Ezra představoval užitečnou známost, nejen proto, že nechával DžejBího a pár dalších kamarádů ze školy bydlet ve svém bytě – v různých koutech toho loftu přebývaly obvykle naráz čtyři osoby, nebo i pět –, ale protože byl dobrosrdečný a v podstatě velkorysý a rád pořádal výstřední večírky, kde se zadarmo nabízelo obrovské množství jídla, drog a alkoholu. „Počkat,“ ozval se DžejBí a odložil hůlky. „Právě jsem si vzpomněl – u nás v časopise jedna holka pronajímá byt po tetičce. A je to někde hned na kraji Čínské čtvrti.“ „Kolik za to chce?“ zeptal se Willem. „Nejspíš nic – ani nevěděla, kolik si má říct. A ráda by tam měla někoho, koho zná.“ 11
|
„Myslíš, že bys za nás mohl ztratit slovo?“ „Udělám něco lepšího – představím vás. Můžete se zítra stavit u mě v kanceláři?“ Jude si povzdechl. „Já se neutrhnu.“ Podíval se na Willema. „Neboj – já jo. V kolik?“ „Nejlíp někdy kolem oběda. V jednu?“ „Budu tam.“ Willem měl pořád ještě hlad, ale nechal DžejBího dojíst zbytek hub. Potom všichni ještě chvilku čekali; Malcolm si někdy objednával zmrzlinu z exotického ovoce, jedinou položku na jídelníčku, která byla vždycky dobrá, snědl dvě lžičky a pak ji odsunul, takže on s DžejBím mohli dojíst zbytek. Tentokrát ale zmrzlinu nechtěl, a tak požádali o účet, aby ho mohli prostudovat a rozdělit si ho na dolar přesně. Druhý den přišel Willem za DžejBím do práce. DžejBí zrovna dělal recepčního v malém, ale vlivném časopise sídlícím v SoHo, který se zaměřoval na manhattanskou uměleckou scénu. Bylo to pro něj strategické zaměstnání; jak jednou večer Willemovi vysvětlil, měl v úmyslu okouzlit některého z redaktorů a přesvědčit ho, aby napsal velký článek o jeho tvorbě. Odhadoval, že to zabere tak šest měsíců, což znamenalo, že mu nyní zbývaly ještě tři. Když byl DžejBí v práci, neustále měl ve tváři výraz mírného úžasu, jako by se divil, co tam vůbec pohledává, a nechápal, že ještě nikoho nenapadlo odhalit jeho mimořádného génia. Nebyl dobrý recepční. Ačkoli telefony řinčely víceméně bez přestávky, jen málokdy je zvedal; když se mu chtěl někdo z nich dovolat (mobilní signál byl v té budově mizerný), musel dodržet speciální kód: nechat telefon zazvonit dvakrát, zavěsit a pak zavolat znovu. A i tak to někdy nezvedl – měl ruce pod stolem a pročesával a zaplétal prameny vlasů z černého odpadkového pytle, který mu stál u nohou. DžejBí právě procházel, jak tomu říkal, fází vlasů. Nedávno se totiž rozhodl, že si dá pauzu od malování a začne vytvářet plastiky z černošských vlasů. Každý z nich strávil nejméně jeden vyčerpávající víkend tím, že chodili za DžejBím po všech holičstvích a kadeřnictvích v Queensu, Brooklynu, Bronxu, na Manhattanu a čekali venku, zatímco DžejBí žádal majitele o všechny odstřižky a smetené zbytky, a pak za ním po ulici nosili stále neskladnější pytel vlasů. K jeho raným dílům patřily Žezlo: tenisový míček, který oholil, rozkrojil vejpůl a naplnil pískem, a pak ho potřel lepidlem a znovu a znovu ho kutálel po koberci z vlasů, takže se ty pramínky vlnily jako mořské řasy pod vodou, a Každodennost, v níž pokrýval různé předměty běžné potřeby – sešívačku, vařečku, šálek –
| 12
kožichem z vlasů. Nyní pracoval na rozměrném projektu, o kterém před nimi mluvil jen v náznacích a který podle všeho zahrnoval pročesání a spletení nesčetných pramenů, aby vznikl zdánlivě nekonečný provazec z kadeřavých černých vlasů. Minulý pátek je k sobě nalákal pod příslibem pizzy a piva, aby mu pomohli zaplétat, jenže po mnoha hodinách únavné práce vyšlo najevo, že žádná pizza a pivo nebude, a tak odešli, trochu podráždění, ale nijak zvlášť překvapení. Ten vlasový projekt je všechny nudil, ačkoli Jude si jako jediný z nich myslel, že ta díla jsou rozkošná a jednoho dne se dočkají uznání. Jako výraz díků věnoval DžejBí Judeovi kartáč na vlasy pokrytý vlasy, ale pak si ten dárek vyžádal zpátky, neboť to vypadalo, že by Ezrův otec mohl mít zájem ho koupit (nakonec to neudělal, ale DžejBí už kartáč Judeovi nevrátil). Vlasový projekt se ukázal jako obtížný i v dalších ohledech; jindy večer, když se ti tři opět nechali nějak nachytat, aby se dostavili do Malé Itálie česat vlasy, Malcolm podotkl, že ty vlasy smrdí. Což byla pravda: nebyl to nějaký neobvyklý nebo odporný pach, prostě štiplavý, kovový odér nemytých vlasů. Jenže DžejBí tehdy ztropil jednu ze svých dramatických scén a obvinil Malcolma, že patří k negrům, kteří nenávidí sami sebe, že je Strýček Tom a zrádce rasy, a Malcolm, který se jen málokdy rozzuřil, ale podobná obvinění ho dokázala vytočit vždycky, vylil svoje víno do nebližšího pytle vlasů, sebral se a vyrazil pryč. Jude si pospíšil za ním, jak nejrychleji mohl, a Willem zůstal, aby uklidnil DžejBího. A přestože se ti dva hned nazítří usmířili, Willem s Judem byli nakonec trochu víc naštvaní na Malcolma (byť sami věděli, že nespravedlivě), protože příští víkend už zase v Queensu chodili od holičství k holičství ve snaze nahradit ten pytel vlasů, který Malcolm zničil. „Jak vypadá život na černé planetě?“ zeptal se teď Willem DžejBího. „Černě,“ opáčil DžejBí a nacpal pramen vlasů, který rozmotával, zpátky do pytle. „Jdeme; slíbil jsem Annice, že tam budeme v půl druhé.“ Telefon na jeho stole se rozřinčel. „Nechceš to vzít?“ „Zavolá znovu.“ Cestou do centra DžejBí skuhral. Až dosud zaměřoval většinu své sváděcí energie na redaktora jménem Dean, kterému teď všichni přezdívali DeeAnn. Jednou je totiž DžejBí všechny pozval na večírek, který se konal v Dakotě, v tom proslulém domě na 72. ulici, v bytě rodičů některého z mladších redaktorů, kde jedna místnost ověšená uměním přecházela v další. Zatímco se DžejBí vybavoval v kuchyni s kolegy, Malcolm a Willem si ten byt společně prošli (Kde byl ten večer Jude? Nejspíš pracoval.) a prohlédli si sérii fotografií Edwarda Burtynskyho v ložnici pro hosty, řadu vodojemů od Bernda a Hilly Becherových ve čtyřech řadách 13
|
po pěti nad psacím stolem v pracovně, obrovského Gurskyho, který se vznášel nad nízkými policemi v knihovně, a v hlavní ložnici pak celou stěnu snímků Diane Arbusové, pokrývajících zeď tak hustě, že dole i nahoře zbylo jen pár centimetrů volného místa. Právě obdivovali portrét dvou dívek s Downovým syndromem, které měly sladké tvářičky a vystavovaly se fotoaparátu v příliš těsných, příliš dětských koupacích oblečcích, když k nim přistoupil Dean. Byl to vysoký muž, ale měl drobný, syslí, poďobaný obličej, který mu dodával jaksi dravčí, nedůvěryhodný výraz. Představili se a vysvětlili, že jsou tady jako DžejBího přátelé. Dean jim řekl, že patří k hlavním redaktorům časopisu a má na starosti reportáže o výtvarném umění. „Aha,“ vypravil ze sebe Willem a dal si pozor, aby se nepodíval na Malcolma, protože se bál, že ten se nedokáže ovládnout. DžejBí jim prozradil, že má políčeno na redaktora, který je odpovědný za výtvarné umění; tohle musí být on. „Viděli jste někdy něco podobného?“ zeptal se Dean a mávl rukou k těm Arbusové. „Nikdy,“ odpověděl Willem. „Miluju Dianu Arbusovou.“ Dean strnul a jeho drobné rysy se jakoby svraštily do uzlíku uprostřed malého obličeje. „Je to DeeAnn.“ „Prosím?“ „DeeAnn. Vyslovuje se to ‚DýEn‘.“ Měli co dělat, aby se nerozesmáli, než z pokoje unikli. „DeeAnn!“ prohlásil DžejBí později, když mu o tom vyprávěli. „Panebože! To je ale příšernej snob.“ „Ale je to tvůj příšernej snob,“ upozornil Jude. A od té doby neřekli Deanovi jinak než „DeeAnn“. Bohužel se ukázalo, že navzdory neutuchajícímu svádění DeeAnna není DžejBí velkému článku v časopise o nic blíž než před třemi měsíci. Dokonce DeeAnna nechal, aby mu ho vykouřil v parní lázni v tělocvičně, a přece pořád nic. Každý den si DžejBí našel záminku, aby zaskočil dozadu do redakce a mrkl na nástěnku, na které byly připíchnuté bílé kartičky s náměty na příští tři měsíce, každý den hledal v části věnované novým slibným výtvarníkům svoje jméno, a každý den ho čekalo zklamání. Místo toho tam vídal jména nejrůznějších nul bez talentu a přeceňovaných kašparů, lidí, kterým někdo dlužil službičku, nebo lidí, kteří znali lidi, kterým někdo dlužil službičku. „Jestli tam někdy uvidím Ezrovo jméno, tak se zabiju,“ vykládal DžejBí pořád. A ostatní mu na to odpovídali: „Ne, to se nestane, DžejBí“ a „Nedělej si starosti, DžejBí, jednoho dne na té nástěnce budeš“ a „K čemu je vlastně potřebuješ, DžejBí? Najdeš si něco jiného.“ Na což DžejBí
| 14
odpovídal: „Víš to určitě?“ a „O tom kurva pochybuju“ a „Už jsem do toho kurva investoval spoustu času – tři měsíce mýho zasranýho života –, tak bych se tam měl kurva objevit, jinak celá ta věc byla jen zasraná ztráta času stejně jako všechno ostatní,“ a vším ostatním myslel vysokou školu, návrat do New Yorku, projekt s vlasy nebo život obecně, podle toho, jak nihilisticky se zrovna ten den cítil. Když došli na Lispenard Street, ještě pořád si stěžoval. Willem byl ve městě tak nový – žil tady teprve rok –, že o té ulici, což byla doopravdy spíš ulička, dva bloky dlouhá, jeden blok jižně od Canal Street, ještě nikdy neslyšel, ale DžejBí, který vyrostl v Brooklynu, o ní neslyšel taky. Našli správný dům a stiskli zvonek 5C. Ozvala se nějaká dívka; její hlas zněl z reproduktoru chraptivě a dutě a bzučákem jim otevřela. Vstupní hala byla úzká, měla vysoký strop a stěny vymalované krupičnatou, lesklou, hovnově hnědou barvou, takže to v nich rázem vyvolalo dojem, že se ocitli na dně studny. Dívka na ně čekala u dveří bytu. „Ahoj, DžejBí,“ řekla a pak se podívala na Willema a začervenala se. „Anniko, tohle je můj kamarád Willem,“ představil ho DžejBí. „Annika pracuje ve výtvarné redakci. Je v pohodě.“ Annika sklopila oči a zároveň natáhla ruku. „Ráda tě poznávám,“ oznámila podlaze. DžejBí kopl Willema do nohy a zašklebil se na něj. Willem si ho nevšímal. „Taky tě rád poznávám,“ odpověděl. „No, tak tohle je ten byt. Mojí tety. Žila tu padesát let, ale právě se přestěhovala do domova důchodců.“ Annika mluvila hodně rychle a zjevně se rozhodla, že nejlepší strategií bude přistupovat k Willemovi jako k zatmění slunce a prostě se na něj nedívat. Mluvila stále rychleji, o své tetě a o tom, jak pořád říkala, že se ta čtvrť změnila, a že o Lispenard Street nikdy neslyšela, dokud se nepřestěhovala do centra, a je jí líto, že tu ještě nevymalovali, ale teta se odstěhovala opravdu nedávno, před chvilkou, a stihli to nechat vyklidit teprve o minulém víkendu. Dívala se na všechno možné, jenom ne na Willema – na strop (krytý raženým plechem místo štukování), na podlahu (popraskanou, ale parketovou), na zdi (na nichž zůstaly přízračné stopy po obrazech pověšených kdysi dávno) –, až ji nakonec Willem musel jemně přerušit, aby se zeptal, jestli si může prohlédnout zbytek bytu. „Jasně, posluž si,“ vyhrkla Annika, „nechám vás o samotě,“ ačkoli pak se vypravila za nimi a chrlila na DžejBího něco o jakémsi Jasperovi, který používá font Archer úplně na všechno, a nemyslí si DžejBí, že je to písmo na delší texty trochu moc oblé a divné? Teď, když k ní stál Willem zády, si ho nepokrytě prohlížela, a čím déle mluvila, tím víc blábolila. 15
|
DžejBí se díval na Anniku, která se dívala na Willema. Nikdy ji neviděl takhle, tak nervózní a holčičí (obvykle bývala zamračená a mlčenlivá a v kanceláři docela proslulá a trochu obávaná, protože si na zdi nad stolem vytvořila propracovanou plastiku srdce, celou z tužkových skalpelů), ale už zažil, jak se ve Willemově přítomnosti začala podobně chovat spousta žen. Všichni to zažili. Jejich přítel Rudolf říkával, že Willem musel být v minulém životě rybář, protože naprosto bezděčně přitahuje kořist. A přece se většinou (ačkoli ne vždycky) zdálo, že Willem tu pozornost vůbec nevnímá. DžejBí se jednou zeptal Malcolma, proč si myslí, že to tak je, a Malcolm prohlásil, že podle něj si toho Willem prostě nevšiml. DžejBí si místo odpovědi jenom odfrkl, ale v duchu si říkal: Malcolm je ten nejnatvrdlejší člověk, kterého zná, a jestli si i Malcolm všiml, jak ženy na Willema reagují, je vyloučeno, že by to Willemovi samotnému uniklo. Později však Jude nabídl jiný výklad: soudil, že Willem na ty ženy nereaguje schválně, aby se muži v jeho okolí necítili ohrožení. To dávalo větší smysl; Willema měli všichni rádi a on se nikdy záměrně nesnažil, aby se někdo jiný cítil nepříjemně, takže bylo docela možné, že přinejmenším podvědomě předstírá, že nic netuší. Ale stejně – byla to fascinující podívaná a ty tři nikdy neomrzela, a taky je neomrzelo dělat si pak z Willema kvůli tomu legraci, ačkoli on se obvykle jenom usmál a neřekl nic. „Funguje tu dobře výtah?“ zeptal se Willem náhle a otočil se. „Cože?“ vyhrkla Annika zaskočeně. „Ano, je docela spolehlivý.“ Roztáhla tenké rty do úzkého úsměvu, který měl být laškovný, jak si DžejBí uvědomil, a žaludek se mu sevřel studem a trapností. Ach, Anniko, pomyslel si. „Co přesně se chystáte do tetina bytu dopravovat?“ „Našeho přítele,“ odpověděl dřív, než se Willem nadechl. „Špatně se mu chodí do schodů a potřebuje funkční výtah.“ „Aha,“ zajíkla se a znovu zrudla. Už se zase dívala na zem. „Omlouvám se. Jo, výtah funguje.“ Byt nebyl nijak ohromující. Měl maličkou předsíň, sotva větší než rohožka, která se napravo stáčela do kuchyně (horké umaštěné krychle) a nalevo do jídelního prostoru, kam by se vměstnal tak karetní stolek. Jídelna byla nízkou zídkou oddělená od obývacího pokoje se čtyřmi okny zakrytými mřížemi a orientovanými na jih do špinavé ulice, z malé chodbičky napravo se vcházelo do koupelny s nástěnnými světly z mléčného skla a otlučenou smaltovanou vanou, a naproti ní pak byla ložnice s dalším oknem, hluboká, ale úzká, kde vedle sebe stály rámy dvou samostatných postelí, každý přimáčknutý ke zdi. Na jednom z nich už ležel futon, rozměrný, hrbolatý, těžký jako mrtvý kůň. „Ten futon je nepoužitý,“ upozornila Annika. Začala líčit dlouhý
| 16
příběh o tom, že se sem původně chtěla nastěhovat sama a kvůli tomu si ten futon koupila, ale nakonec ho nikdy nepoužila, protože se místo toho nastěhovala ke svému kamarádovi Clementovi, což není její přítel, ha-ha, jen kamarád, a bože, to je ale káča, že jim tohle vykládá. Každopádně, jestli má Willem o byt zájem, futon mu přidá zadarmo. Willem jí poděkoval. „Co si myslíš ty, DžejBí?“ zeptal se. Co si myslí? Myslel si, že je to hnusná díra. Jasně, on taky bydlí v hnusné díře, ale je to hnusná díra, kterou si sám zvolil, a navíc je zadarmo, takže peníze, které by jinak musel dávat za nájem, může utrácet za barvy, výtvarné potřeby a drogy, a tu a tam za taxík. Ale kdyby se Ezra někdy rozhodl, že po něm začne požadovat nájem, rozhodně by tam nezůstal. Jeho příbuzní sice nemají tolik peněz jako ti Ezrovi nebo Malcolmovi, ale za žádných okolností by nepřipustili, aby vyhazoval peníze za nájem nějaké hnusné díry. Našli by mu něco lepšího nebo by mu posílali každý měsíc malý příspěvek, aby mu vypomohli. Jenže Willem a Jude tuhle možnost neměli: museli si všechno platit sami a neměli žádné peníze, takže byli odsouzeni k bydlení v hnusné díře. A v takovém případě byla tohle nejspíš vhodná hnusná díra – byla laciná, byla v centru a jejich potenciální domácí se už zabouchla do padesáti procent z nich. „Myslím, že je to perfektní,“ sdělil Willemovi, a ten s ním souhlasil. Annika vydala zvuk, který zněl jako vypísknutí. Během následujícího chvatného rozhovoru to uzavřeli: Annika získala nájemníky a Willem s Judem měli kde složit hlavu – a to ještě předtím, než DžejBí musel Willemovi připomenout, že by mu nevadilo, kdyby mu Willem zaplatil misku nudlí k obědu, než se bude muset vrátit do práce. DžejBí neměl sklony k introspekci, ale když jel tu neděli vlakem k matce, nedokázal potlačit jakousi neurčitou samolibost spojenou s čímsi, co se téměř blížilo vděčnosti za to, že má takový život a takovou rodinu, jaké má. Jeho otec, který do New Yorku emigroval z Haiti, zemřel, když byly jeho synovi tři roky, a přestože si DžejBí rád namlouval, že si vybavuje jeho obličej – laskavý, kulatý a vlídný, s úzkým proužkem knírku a tvářemi, které buclatěly do švestiček, kdykoli se usmál –, nikdy nezjistí, jestli se jen domnívá, že si to pamatuje, protože když dospíval, často si prohlížel otcovu fotografii na matčině nočním stolku, nebo jestli to je opravdová vzpomínka. Avšak tohle byl jediný smutek, s nímž se jako dítě setkal, a i ten byl spíš jaksi povinný: ztratil otce a věděl, že děti bez otců truchlí po přítomnosti otce ve svých životech. Sám však takový stesk nikdy necítil. Po otcově smrti se DžejBího matka, která byla americká Haiťanka druhé generace, vrátila do školy, získala doktorát z pedagogiky a během 17
|
studia učila ve státní škole kousek od jejich domu, kterou nepovažovala za dost dobrou pro svého syna. V době, když šel na střední, což byla drahá soukromá instituce skoro hodinu cesty od jejich bytu v Brooklynu a on tam získal stipendium, už byla matka ředitelkou jiné školy, vyhlášené po celém Manhattanu, která přitahovala studenty z širokého okolí, a mimořádnou profesorkou na Brooklyn College. V New York Times o ní a o jejích pokrokových výukových metodách vyšel článek, a ačkoli to DžejBí před svými přáteli nikdy nedal najevo, byl na ni hrozně hrdý. Když vyrůstal, měla matka vždycky spoustu práce, ale nikdy si nepřipadal zanedbávaný, nikdy neměl pocit, že matka má své studenty raději než jeho. Doma byla taky babička, která mu vařila cokoli, na co zrovna dostal chuť, a zpívala mu francouzsky a doslova každý den mu opakovala, jaký je poklad, jaký je génius a že je mužem jejího života. A pak tu byly jeho tetičky: matčina sestra, která pracovala v kriminálním oddělení manhattanské policie, a její partnerka, lékárnice a taky Američanka druhé generace (ačkoli ta pocházela z Portorika, ne z Haiti), které neměly děti a braly ho jako vlastního. Matčina sestra byla sportovně založená a naučila ho házet a chytat míč (o což měl už tenkrát pouze nepatrný zájem, ale později se ukázalo, že jde o užitečnou sociální dovednost) a její přítelkyně se zajímala o umění; jednou z jeho nejranějších vzpomínek byla jejich společná výprava do Muzea moderního umění, kde, jak si jasně vzpomínal, hleděl v němém úžasu na Jedna: Číslo 31, 1950, a stěží vnímal tetino vyprávění o tom, jak Pollock ten obraz vytvořil. Na střední, kde považoval za nutné přistoupit k jistému revizionismu, aby se odlišil a hlavně aby tím své bohaté bílé spolužáky uváděl do rozpaků, poněkud zamlžil okolnosti své situace: stal se jen dalším černým klukem bez táty, jehož matka dokončila školu teprve potom, co se narodil (opomněl se zmínit, že dotyčná škola byl postgraduál, takže se někteří lidé domnívali, že mluví o střední), a jehož teta pracuje na ulici (opět občas soudili, že je prostitutka, protože nezdůraznil, že dělá detektiva). Autorem jeho oblíbené rodinné fotografie byl jeho nejlepší kamarád ze školy, kluk jménem Daniel, kterému pravdu odhalil těsně předtím, než ho nechal ten rodinný portrét vytvořit. Daniel v té době pracoval na sérii, kterou nazval „rodiny na okraji“, a DžejBí musel chvatně napravovat dojem, že se teta prodává na ulici a matka sotva umí číst, než ho pustil k nim domů. Daniel otevřel pusu a nevyšel z ní žádný zvuk, ale pak přišla ke dveřím DžejBího matka a vyzvala je, ať jdou oba honem dovnitř z té zimy, a Danielovi nezbylo než poslechnout. Daniel, pořád ohromený, je rozmístil v obývacím pokoji: DžejBího babička Yvette seděla ve svém oblíbeném ušáku a kolem ní stáli na jedné straně teta Christine s partnerkou Silvií a na druhé DžejBí a jeho matka.
| 18
Ale pak, těsně předtím, než Daniel stiskl spoušť, Yvette rozkázala, že má její místo zaujmout DžejBí. „On je králem domu,“ sdělila Danielovi přes námitky svých dcer. „Jeane-Baptiste! Posaď se!“ A on to udělal. Na tom obrázku svírá obě opěrky baculatýma rukama (už tenkrát byl zavalitý), zatímco na něj z obou stran shlížejí rozzářené ženy. Sám se dívá přímo do aparátu, usmívá se od ucha k uchu a trůní v křesle, kde měla sedět babička. Jejich víra v něj, v to, že nakonec uspěje, zůstávala téměř znepokojivě neochvějná. Byly přesvědčené – byť jeho vlastní přesvědčení bylo tak často podrobováno zkouškám, že je v sobě někdy jen obtížně probouzel –, že z něj jednoho dne bude slavný malíř, že jeho díla budou viset ve významných muzeích, že lidé, kteří mu ještě nedali příležitost, prostě nedokážou ocenit jeho nadání. Občas jim věřil a nechal se povzbudit jejich jistotou. Jindy byl podezřívavý – jejich názory se zdály být v tak příkrém rozporu s míněním zbytku světa, až ho napadalo, jestli ho jenom neutěšují, nebo jestli prostě nejsou bláznivé. Nebo možná nemají vkus. Jak jinak by se mohl názor čtyř žen tak zásadně lišit od úsudku všech ostatních? A šance na to, že jejich dojem by mohl být ten správný, rozhodně nevypadaly valně. Přesto se neděli co neděli s úlevou vracel na ty tajné návštěvy domů, kde byla spousta jídla a zadarmo, kde mu babička vyprala prádlo a kde se každé slovo, které pronese, a každá črta, kterou ukáže, setkají s oceněním a uznalým mumláním. Matčin dům představoval známé území, místo, kde bude vždycky uctíván a kde každý zvyk a tradice jako by byly ušity na míru jemu a jeho potřebám. V určitou chvíli během večera – po večeři, ale před dezertem, zatímco budou všichni odpočívat u televize v obývacím pokoji a matčina kočka mu bude teple ležet na klíně – se rozhlédne po svých ženách a něco se v něm sevře. V tu chvíli pomyslí na Malcolma a jeho nelítostně inteligentního otce a láskyplnou, ale roztržitou matku, a pak na Willema a jeho mrtvé rodiče (DžejBí se s nimi setkal pouze jednou, během víkendu, kdy se v prváku všichni stěhovali na kolej, a překvapilo ho, jak mlčenliví, formální, ne-willemovští byli) a nakonec pochopitelně na Judea, jehož rodiče neexistovali vůbec (tohle byla záhada – znali se s Judem už skoro deset let, a pořád si nebyli úplně jistí, kdy o ně přišel nebo jestli vůbec někdy nějaké měl; věděli pouze, že šlo o zlou situaci, o níž je lepší nemluvit), a pocítil vřelý, vlhký příval štěstí a vděčnosti, jako by se mu v hrudi vzdouval oceán. Mám štěstí, pomyslel si, a potom, jelikož byl soutěživý a sledoval, jak si stojí mezi svými vrstevníky v každém životním ohledu: jsem nejšťastnější ze všech. Nikdy ho však nenapadlo, že si to nezaslouží nebo že by se mohl víc snažit dát najevo, jak to oceňuje: jeho příbuzní byli šťastní, pokud byl šťastný on, a tak bylo 19
|
jeho jedinou povinností vůči nim být šťastný a žít přesně tak, jak si přeje, a za takových podmínek, jaké si určí. „Nemáme rodiny, jaké si zasloužíme,“ řekl Willem jednou, když byl hodně sjetý. Samozřejmě mluvil o Judeovi. „Souhlasím,“ odpověděl tehdy DžejBí. A skutečně souhlasil. Nikdo z nich – ani Willem, ani Jude, dokonce ani Malcolm – neměl rodinu, jakou si zasloužil. U sebe však potají dělal výjimku: on měl rodinu, jakou si zasloužil. Jeho příbuzní byli báječní, opravdu báječní, a on to věděl. A co víc, zasloužil si je. „Už je tady můj geniální chlapec,“ volala Yvette, kdykoli vstoupil do domu. Nikdy se mu ani nemihlo hlavou, že by nemusela mít naprostou a dokonalou pravdu. V den, kdy se stěhovali, se rozbil výtah. „Zatraceně,“ rozčilil se Willem. „Výslovně jsem se na to Anniky ptal. DžejBí, nemáš její číslo?“ Jenže DžejBí ho neměl. „No dobrá,“ povzdechl si Willem. K čemu by vůbec bylo dobré posílat Annice esemesku? „Je mi líto, panstvo,“ oznámil všem, „budeme to muset vzít po schodech.“ Zdálo se, že to nikomu nevadí. Byl krásný, pozdně podzimní den, právě tak akorát chladný, suchý a větrný, a na přestěhování nepříliš velkého množství krabic a jen pár kousků nábytku jich bylo osm – Willem, DžejBí, Jude (který nebude k moc velkému užitku), Malcolm a DžejBího kamarád Richard a Willemova kamarádka Carolina a dva další přátelé celé jejich čtyřky, kteří se oba jmenovali Henry Young, ale všichni jim říkali Asijský Henry Young a Černý Henry Young, aby je od sebe odlišili. Malcolm, který se projevoval jako zdatný manažer, když jste to nejméně čekali, rozdělil úkoly. Jude půjde nahoru do bytu, kde bude řídit provoz a rozmísťování krabic. Mezitím začne vybalovat větší předměty a otvírat krabice. Carolina a Černý Henry Young, kteří byli oba silní, ale malí, odnesou kartotéční krabice s knihami, které mají zvládnutelné rozměry. Willem, DžejBí a Richard vynesou nábytek. A on s Asijským Henrym Youngem se postarají o všechno ostatní. Při každé cestě zpátky dolů by měl každý popadnout krabice, které Jude mezitím složil, a vyrovnat je na chodníku vedle popelnic. „Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se Willem Judea potichu, když se všichni začali rozdělovat ke svým úkolům. „Ne,“ odpověděl suše a Willem se díval, jak pomalu, s přestávkami stoupá do schodů, které byly hodně příkré a vysoké, dokud nezmizel za rohem.
| 20
Bylo to snadné stěhování, svižné a bez dramatických událostí, a pak se tam všichni chvilku zdrželi, vybalovali knihy, jedli pizzu a pili pivo, a nakonec ostatní odešli, na večírky a do barů, a Willem s Judem konečně ve svém novém bytě osaměli. Byl tam neuvěřitelný nepořádek, ale představa nějakého úklidu jim připadala prostě příliš únavná. A tak tam jenom posedávali, překvapení tím, jak rychle odpoledne potemnělo a že mají kde bydlet, někde na Manhattanu, někde, kde si to můžou dovolit. Oba si všimli zdvořile udržovaných prázdných výrazů ve tvářích svých přátel, když ten byt poprvé uviděli (místnost se dvěma úzkými postelemi – „Jako něco z viktoriánského blázince“ – tak ji Willem Judeovi předtím popsal – si vysloužila nejvíc komentářů), ale ani jednomu z nich to nevadilo: bylo to jejich, měli smlouvu na dva roky a nikdo jim to nemohl vzít. Tady dokonce můžou něco našetřit, a co by si vůbec počali s větším prostorem? Jistě, oba toužili po kráse, ale to bude muset počkat. Nebo spíš oni si na to budou muset počkat. Povídali si, ale Jude měl zavřené oči a Willem poznal – z toho, jak se mu neustále chvěla víčka jako kolibříci a ruku měl sevřenou do pěsti tak pevně, že se daly rozeznat mořsky zelené žíly cukající pod kůží na hřbetě –, že má bolesti. Z toho, jak strnule držel Jude nohy, položené na jedné krabici s knihami, poznal, že ta bolest je pronikavá, a také věděl, že pro něj nemůže nic udělat. Kdyby řekl: „Jude, co kdybych ti přinesl aspirin?“, Jude by odpověděl: „Nic mi není, Willeme, nic nepotřebuju,“ a kdyby řekl: „Jude, proč si nejdeš lehnout?“, Jude by opáčil: „Willeme. Nic mi není. Přestaň se starat.“ Takže nakonec udělal to, co se za ta léta naučili dělat všichni, kdykoli Judea bolely nohy, tedy na něco se vymluvit, vstát a odejít z místnosti, aby Jude mohl ležet naprosto nehybně a čekat, až bolest přejde, aniž by musel vést nějaký rozhovor nebo plýtvat silami na předstírání, že mu nic není a je jenom unavený nebo dostal křeč, či na jakékoli jiné chabé vysvětlení, na které by dokázal připadnout. V ložnici Willem našel odpadkový pytel s ložním prádlem a povlékl nejdřív svůj futon a pak ten Judeův (který zakoupili za velmi drobný peníz minulý týden od Carolininy brzy-již-bývalé partnerky). Roztřídil svoje oblečení na košile, kalhoty a spodní prádlo a ponožky, každému druhu přidělil jednu lepenkovou krabici (z nichž předtím vybalili knihy) a ty pak nastrkal pod postel. Na Judeovo oblečení nesahal, ale přesunul se do koupelny, celou ji umyl a vydezinfikoval a pak roztřídil a uklidil jejich zubní pasty, mýdla, holicí potřeby a šampony. Jednou dvakrát si udělal v práci přestávku a vykradl se do obýváku, kde Jude seděl pořád ve stejné pozici, oči měl stále zavřené, pěst zaťatou a hlavu otočenou ke straně, takže Willem neviděl, jak se tváří. Jeho city k Judeovi byly složité. Miloval ho – tahle část složitá neby21
|
la – a měl o něj strach a občas si připadal spíš jako jeho starší bratr a ochránce než přítel. Věděl, že Jude by se obešel bez něho, a v minulosti se bez něho už obešel, ale občas v něm zahlédl něco, co ho znepokojovalo a vyvolávalo to u něj zároveň pocit bezmoci a zároveň paradoxně ještě větší odhodlání mu pomáhat (ačkoli Jude jen zřídka žádal o pomoc jakéhokoli druhu). Všichni Judea milovali a obdivovali, ale Willem měl často pocit, že jemu ze sebe Jude odhaluje o maličko, jen o maličko víc než ostatním, a nebyl si jistý, co si s tou vědomostí počít. Například ta bolest v nohách: od chvíle, kdy se s ním seznámili, věděli, že má něco s nohama. Pochopitelně by bylo těžké si toho nevšimnout, po celou vysokou chodil o holi, a když byl mladší – když se s ním seznámili, byl hrozně mladý, o celé dva roky mladší než oni, takže pořád ještě rostl –, chodil jen s pomocí ortopedické berle a nohy měl v postrojích připomínajících dlahy, s mnoha popruhy, jejichž čepy – upevněné do kostí – mu bránily ohýbat kolena. Nikdy si však nepostěžoval, ani jedinkrát, ačkoli nikomu jinému nezazlíval žádné stesky; ve druhém ročníku DžejBí uklouzl na náledí, upadl a zlomil si zápěstí, a všichni si dobře pamatovali, jak kolem toho vyváděl: jeho dramatické steny a výkřiky zoufalství, i to, jak celý týden potom, co mu dali sádru, odmítal opustit univerzitní ošetřovnu a přijímal tam tolik návštěv, že o něm otiskli článek ve školních novinách. Na koleji s nimi bydlel ještě další kluk, fotbalista, který si utrhl meniskus, a ten pořád opakoval, že DžejBí neví, co je bolest, ale Jude ho chodil navštěvovat každý den, stejně jako Willem a Malcolm, a zahrnoval ho veškerým soucitem, po němž toužil. Jednu noc krátce poté, co se DžejBí uvolil nechat se propustit z kliniky a vrátil se na kolej, aby si užil další kolo pozornosti, se Willem probudil a zjistil, že ložnice je prázdná. To nebylo doopravdy tak neobvyklé: DžejBí přespával u svého přítele a Malcolm, který měl ten semestr na Harvardu kurz astronomie, byl v laboratoři, kde teď každé úterý a čtvrtek zůstával přes noc. Willem sám býval často jinde, obvykle v pokoji své přítelkyně, jenže ta měla chřipku, a tak tu noc zůstal doma. Ale Jude tady býval vždycky. Nikdy neměl přítelkyni ani přítele a vždycky trávil noc v jejich ložnici, jeho přítomnost pod Willemovou palandou byla stejně důvěrně známá a neochvějná jako moře. Nebyl si jistý, co ho přimělo slézt z postele a na chvilku se ospale zastavit uprostřed pokoje a rozhlédnout se kolem sebe, jako by Jude mohl viset ze stropu jako pavouk. Pak si však povšiml, že je pryč i jeho berle, a začal ho hledat, tiše volal jeho jméno ve společném obýváku a potom, když se nedočkal odpovědi, vyšel na chodbu a zamířil po ní ke koupelně na patře. Po tmě v ložnici byla kolejní koupelna až odporně pronikavě osvětlená, zářivky vydávaly to svoje slabé neutuchající syčení, a on byl
| 22
tak dezorientovaný, že ho překvapilo méně, než by mělo, když v poslední kabince zahlédl pode dveřmi vyčuhovat Judeovu nohu a vedle ní špičku berle. „Jude?“ zašeptal, zaťukal na dveře kabinky, a když se nic neozvalo, oznámil, „jdu dovnitř.“ Otevřel dveře a našel Judea ležet na podlaze, s jednou nohou přitaženou k hrudi. Předtím zvracel; část zvratků se zdrcla do kaluže před ním a část mu zaschla na rtech a na bradě v krupičkovité meruňkové šmouhy. Oči měl zavřené, potil se a jednou rukou křečovitě svíral zaoblený konec berle – teprve později Willem pochopil, že tak pevné sevření se u něj pojí výhradně s mimořádně pronikavou bolestí. V tu chvíli byl však vyděšený a zmatený a začal klást Judeovi jednu otázku za druhou, ačkoli ten nebyl ve stavu, aby mu mohl odpovědět, a teprve když se ho pokusil vytáhnout do stoje, Jude vykřikl a Willem pochopil, jak zlá ta bolest je. Nějak se mu podařilo Judea napůl odtáhnout a napůl donést do jejich pokoje, složit ho na postel a neobratně ho očistit. Tou dobou už největší bolest zřejmě polevila, a když se Willem zeptal, jestli nemá zavolat doktora, Jude zavrtěl hlavou. „Ale Jude,“ řekl Willem tiše, „máš bolesti. Musíme ti sehnat pomoc.“ „Na tohle nic nepomůže,“ odpověděl Jude a na chvilku se odmlčel. „Prostě musím počkat.“ Hlas měl šeplavý, slabý, zněl cize. „Co můžu udělat?“ zeptal se Willem. „Nic,“ řekl Jude. Oba se odmlčeli. „Ale Willeme – nezůstal bys tu chvilku se mnou?“ „Samozřejmě,“ odpověděl. Jude se vedle něho třásl a klepal jako v zimnici a Willem vzal pokrývku z vlastní postele a přehodil ji přes něj. V jednu chvíli pod ni sáhl, našel Judeovu ruku a rozevřel mu pěst, aby ho mohl vzít za vlhkou mozolnatou dlaň. Už hrozně dlouho nedržel za ruku jiného kluka – ne od bratrovy operace před mnoha lety – a překvapilo ho, jak pevný má Jude stisk, jak svalnaté prsty. Jude se třásl a cvakal zuby celé hodiny a Willem se nakonec natáhl vedle něho a usnul. Druhý den ráno se probudil v Judeově posteli, v ruce mu tepalo, a když si ji prohlédl, zjistil, že má na hřbetě zhmožděniny v místech, kde ho svíraly Judeovy prsty. Vstal, trochu vratce, a odešel do obývacího pokoje – a Jude tam seděl u svého stolu a něco četl, rysy jeho tváře se v pozdně dopoledním ostrém světle nedaly rozeznat. Vzhlédl, když Willem přišel, a pak vstal a chvíli se na sebe jenom mlčky dívali. „Willeme, moc se omlouvám,“ řekl Jude nakonec. „Jude,“ opáčil, „nemáš se za co omlouvat.“ A myslel to vážně; nebyl žádný důvod. 23
|
„Moc se omlouvám, Willeme, moc se omlouvám,“ opakoval Jude, a bez ohledu na to, kolikrát se ho Willem pokusil ujistit, že je to v pořádku, nebyl k utišení. „Neříkej o tom Malcolmovi a DžejBímu, jo?“ požádal ho pak Jude. „Neřeknu,“ slíbil Willem. A skutečně to nikdy neudělal, ačkoli na tom nesešlo, protože nakonec Judea i Malcolm a DžejBí viděli v bolestech, ačkoli pouze párkrát při tak dlouhých epizodách jako ta, které se tu noc stal svědkem Willem. Nikdy o tom s Judem nemluvil, ale během následujících let ho vídal trpět různými druhy bolesti: velkou bolestí i malou, viděl ho, jak sebou škube při drobných bodnutích, a občas, když bylo to utrpení příliš hluboké, ho viděl zvracet nebo se choulit na zemi, nebo jak se prostě stáhl do sebe a přestal vnímat, jako právě teď v jejich obýváku. Ale přestože patřil k lidem, kteří drží slovo, nějaká jeho část vždycky žasla nad tím, proč o tom s Judem nikdy nepromluvil, proč ho nepřiměl, aby mu vylíčil, jaké to je, proč se nikdy neodvážil udělat to, k čemu ho stokrát nabádal instinkt: sednout si k němu a masírovat mu nohy, pokusit se prohníst ta rozbouřená nervová zakončení a znovu je zkrotit. Místo toho se teď schovával v koupelně a hledal si něco, čím by se zaměstnal, zatímco jen kousek od něho jeden z jeho nejdražších přátel seděl sám na hnusné pohovce a podnikal pomalou osamělou pouť zpátky k vědomí, zpátky do země živých, a neměl vedle sebe vůbec nikoho. „Jsi zbabělec,“ sdělil svému odrazu v koupelnovém zrcadle. Jeho tvář mu oplácela pohled, unavená zhnusením. V obývacím pokoji vládlo ticho, ale Willem přešel blíž a zůstal stát na jeho hranici, neviděný, zatímco čekal, až se k němu Jude vrátí. „Ten byt je hnusná díra,“ sdělil DžejBí Malcolmovi, a přestože měl pravdu – už jen ze vstupní haly naskakovala Malcolmovi husí kůže –, vracel se Malcolm domů s jistou melancholií a opět přemítal, jestli bydlet pořád u rodičů je skutečně lepší než si najít nějakou vlastní hnusnou díru. Logické by pochopitelně bylo rozhodně zůstat tam, kde je. Vydělával velmi málo peněz a měl velmi dlouhou pracovní dobu a dům jeho rodičů byl dost velký na to, aby se s nimi teoreticky vůbec nemusel vidět, kdyby se mu nechtělo. Kromě toho, že obýval celé třetí patro (což upřímně nebylo o moc lepší než hnusná díra, protože tam měl strašný binec – matka tam přestala hospodyni posílat uklízet potom, co na ni Malcolm ječel, že mu Inez rozbila jeden model), měl přístup do kuchyně a k pračce a k celému spektru novin a časopisů, které jeho rodiče odebírali, a jednou týdně přidával svoje oblečení do velkého pytle, který matka cestou do
| 24
kanceláře nechávala v čistírně a Inez druhý den vyzvedávala. Nebyl na to uspořádání pochopitelně hrdý, ani na fakt, že mu je sedmadvacet a matka mu pořád volá do práce, když objednává potraviny na příští týden, aby se ho zeptala, jestli si dá jahody, pokud je koupí, nebo jestli chce k večeři ten den spíš sivena, nebo raději cejna. Bylo by to snazší, kdyby jeho rodiče respektovali stejné dělení prostoru a času jako Malcolm. Kromě toho, že očekávali, že s nimi bude ráno snídat a každou neděli si dají společný brunch, také zcela samozřejmě často zaskočili do jeho patra a své společenské návštěvy ohlašovali tím, že zároveň zaklepali a otočili koulí na dveřích, ačkoli jim Malcolm pořád opakoval, že tento postup jde zcela proti smyslu a účelu klepání. Věděl, že takhle uvažovat je od něj strašně spratkovské a nevděčné, ale občas se děsil toho, že přijde domů a přivítá ho záplava zdvořilostních řečiček, toho ahoj-zlato-jak-ses-dneska-měl, které bude muset přetrpět, než si bude smět zalézt k sobě nahoru jako puberťák. Obzvlášť se obával toho, jak se mu bude v domě žít teď, když se Jude odstěhoval: ačkoli byt v suterénu skýtal větší soukromí než jeho patro, rodiče si také navykli každou chvíli tam jen tak mimochodem zajít, dokud tam Jude bydlel, takže když se někdy Malcolm vypravil za Judem sám, v bytě už seděl jeho otec a poučoval Judea o něčem nudném. Jeho otec si Judea obzvlášť oblíbil – často Malcolmovi zdůrazňoval, že Jude má skutečnou intelektuální průraznost a hloubku, na rozdíl od ostatních jeho přátel, kteří jsou v podstatě povrchní tajtrlíci – a v Judeově nepřítomnosti se otec zaměří na něj, na Malcolma, se svými složitými historkami o trhu a posunech globálních finančních skutečností a nejrůznějších dalších tématech, o která se Malcolm příliš nezajímal. Vlastně ho tu a tam přepadalo podezření, že otec by měl za syna raději Judea: chodili koneckonců na stejnou právnickou fakultu. Soudce, u kterého dělal Jude koncipienta, byl otcovým mentorem v jeho první firmě. Jude pracoval jako asistent prokurátora v oddělení trestních činů kanceláře státního návladního, což bylo přesně to místo, kde v mládí působil Malcolmův otec. „Dej na moje slova: ten kluk to dotáhne daleko,“ nebo „Je vzácné potkat někoho, kdo se na počátku kariéry úplně od píky vypracoval na hvězdu,“ sděloval otec často Malcolmovi a jeho matce, když si předtím povídal s Judem, a tvářil se přitom tak samolibě, jako by byl za Judeova génia nějakým způsobem odpovědný, a v takových chvílích se Malcolm musel pohledem vyhýbat matčině tváři a útěšně soucitnému výrazu, o němž věděl, že by ho v ní spatřil. Bylo by to taky jednodušší, kdyby tu pořád bydlela Flora. Když se chystala odstěhovat, Malcolm se snažil naznačit, že by v tom novém bytě se dvěma ložnicemi na Bethune Street mohl být její spolubydlící, ale ona 25
|
jeho četné narážky buď skutečně nepochopila, nebo prostě dělala, že jim nerozumí. Floře podle všeho nevadilo přemrštěné množství času, který od nich rodiče vyžadovali, což znamenalo, že on mohl víc pobývat u sebe nahoře, kde pracoval na modelech domů, a méně dole v obývacím pokoji, kde nervózně poposedával během otcových nekonečných festivalů filmů Jasudžiró Ozua. Když byl mladší, trápilo ho a mrzelo, že otec dává přednost Floře, což bylo tak okaté, že to komentovali i rodinní přátelé. „Fantastická Flora“, říkával o ní otec (nebo, v různých fázích jejího dospívání: „Fanfarónka Flora“, „Frajerka Flora“ či „Fúrie Flora“, ačkoli vždycky s uznáním), a dokonce i dnes – přestože Floře už bylo skoro třicet – se z ní nepřestával radovat. „Fantastická dneska řekla něco moc vtipného,“ prohodil třeba u večeře, jako by Malcolm s matkou sami s Florou pravidelně nemluvili, nebo po pozdní snídani ve městě poblíž Flořina bytu: „Proč se Fantastická musela odstěhovat tak daleko?“, ačkoli bydlela jen patnáct minut jízdy autem od nich. (Tohle šlo Malcolmovi obzvlášť na nervy, neboť otec mu pořád vykládal hrdinské historky o tom, jak se jako dítě přestěhoval z Grenadin do Queensu a jak se od té doby už vždycky cítil jako člověk lapený mezi dvěma zeměmi, a že by Malcolm měl taky někdy odjet na čas do ciziny, protože by ho to obohatilo jako lidskou bytost a poskytlo mu to tolik potřebný odstup a tak dále, a tak dále. A přece, kdyby se Flora někdy opovážila opustit Manhattan, natož přesídlit do jiné země, Malcolm nepochyboval, že by se z toho otec zhroutil.) Malcolm sám žádnou přezdívku neměl. Občas ho otec oslovoval příjmeními jiných slavných Malcolmů – „X“, nebo „McLarene“, nebo „McDowelle“ či „Muggeridgei“, po němž byl Malcolm údajně pojmenovaný –, ale vždycky to působilo spíš jako výčitka než láskyplné gesto, připomínka toho, čím by Malcolm měl být, a zcela zjevně není. Občas – často – Malcolmovi připadalo hloupé, že mu pořád vadí, že ho otec podle všeho nemá moc v oblibě, natož že se tím užírá. I matka to říkala. „Víš, tatínek tím nic nemyslí,“ prohodila čas od času poté, co otec pronesl jeden ze svých monologů o tom, jak je Flora obecně skvělá a úžasná, a Malcolm – který jí chtěl věřit, ačkoli ho zároveň dráždilo, že matka mluví o otci pořád jako o „tatínkovi“ – něco zabručel nebo zamumlal, aby jí dal najevo, že je mu to venkoncem jedno. A občas – opět, stále častěji – ho rozčilovalo, že vůbec tráví tolik času přemýšlením o svých rodičích. Je to normální? Není na tom něco trošku trapného? Je mu přece už sedmadvacet! Tohle se děje, když bydlíte doma? Nebo je to v něm? Tohle byl určitě ten nejlepší argument pro to, aby se odstěhoval: přestal by najednou být takové děcko. Večer, zatímco v patře pod ním rodiče dokončovali své denní rutiny a ve starých trubkách to bouchalo,
| 26
když si myli obličej, a pak náhle nastalo ticho, když ztlumili radiátory v obývacím pokoji, což mu lépe než jakékoli hodiny oznamovalo, že je jedenáct, půl dvanácté, půlnoc, si psal seznamy toho, co musí v příštím roce vyřešit, a rychle: svoji práci (která ustrnula na mrtvém bodě), svůj milostný život (neexistující), svoji sexuální orientaci (nejasnou), svoji budoucnost (nejistou). Tyto čtyři položky zůstávaly stále stejné, ačkoli někdy se měnilo pořadí priorit. Konzistentní byla rovněž jeho schopnost přesně diagnostikovat svou situaci, spojená s naprostou neschopností připadnout na nějaké řešení. Druhý den ráno se vždycky probudil odhodlaný: dneska se odstěhuje a řekne rodičům, ať ho nechají na pokoji. Jenže když přišel dolů, matka mu chystala snídani (otec už dávno odešel do práce) a vyprávěla mu, že chce dneska koupit letenky na jejich každoroční pobyt v Karibiku, a mohl by jí prosím povědět, na kolik dní se k nim připojí? (Rodiče mu pořád platili dovolené. Měl dost rozumu, aby se o tom přátelům nezmiňoval.) „Ano, mami,“ řekl. A pak snědl snídani a vyrazil pryč, do světa, kde ho nikdo neznal a kde mohl být kýmkoli.
27
|
2
V pět hodin odpoledne každý všední den a v jedenáct dopoledne každý víkend nasedl DžejBí na linku N a odjel metrem do svého ateliéru v Long Island City. Tu všednodenní cestu měl nejradši: nastoupil na stanici Canal Street a sledoval, jak se vlak na každé zastávce plní a vyprazdňuje a objevuje se v něm proměnlivá směs různých národů a etnik; osazenstvo vagonu se každých zhruba deset bloků přetvářelo do provokativních a nepravděpodobných sestav Poláků, Číňanů, Korejců, Senegalců; Senegalců, Dominikánů, Indů, Pákistánců; Pákistánců, Irů, Salvadořanů, Mexičanů; Mexičanů, Srílančanů, Nigerijců a Tibeťanů – a jediné, co je spojovalo, byl fakt, že jsou v Americe noví, a jejich totožné vyčerpané výrazy, směs odhodlání a rezignace, jakou v sobě mají pouze přistěhovalci. V takových chvílích byl vděčný za vlastní štěstí a zároveň se ho zmocňovala jistá sentimentalita ohledně New Yorku, což byly pocity, jaké jinak nezažíval příliš často. Nepatřil k těm, kdo oslavovali jeho rodnou metropoli jako velkolepou mozaiku, a z lidí, kteří to dělali, měl legraci. Ale obdivoval – copak by bylo možné to neobdivovat? – ten kolektivní objem práce, opravdové práce, jakou jeho spolucestující nepochybně během dne vykonali. A místo aby se styděl za svou relativní nečinnost, cítil úlevu. Jediný člověk, s nímž tyto pocity kdy probíral, byť jen v náznacích, byl Asijský Henry Young. Jeli spolu zrovna do Long Island City – vlastně právě Henry mu našel prostor v tom ateliéru –, když přistoupil nějaký Číňan, drobný a šlachovitý, jemuž na posledním kloubu pravého ukazováčku ztěžka visela červeno-oranžová igelitka, jako by neměl sílu ani vůli nést ji nějak důrazněji, zhroutil se na sedadlo naproti nim, překřížil ruce i nohy a okamžitě usnul. Henry, kterého DžejBí znal už od střední školy (byl to taky stipendista a syn švadleny z Čínské čtvrti), se na DžejBího podíval a zašeptal: „Jsme zde jen díky boží milosti,“ a DžejBí okamžitě pochopil podivnou směs provinilosti a radosti, kterou přítel cítil. Dalším rysem těchto večerních cest ve všední dny, který miloval, bylo světlo samo, to, jak zalévalo vlak jako něco živoucího, když vagony rachotily přes most, jak smývalo únavu z tváří lidí kolem a odhalovalo je
| 28
takové, jaké byly, když ti lidé do země přijeli, když byli mladí a Amerika se zdála dobyvatelná. Sledoval, jak to laskavé světlo zaplavuje vagon jako sirup, díval se, jak maže vrásky z čel, pokrývá šedivé vlasy zlatem, zjemňuje agresivní lesk laciných látek v cosi zářivého a vzácného. A pak se slunce rozplynulo, svět získal zpátky své smutné tvary a barvy, lidé svůj normální smutný stav, dekádu či dvě od naprostého vyčerpání, a ta proměna byla tak krutá a náhlá, jako by ji způsobila kouzelnická hůlka. Rád předstíral, že je jedním z nich, ale věděl, že není. Někdy ve vlaku seděli Haiťané a on se přistihl – sluch měl náhle vlčí a rozeznal v okolním šumu srkavé, zpěvavé zvuky jejich kreolštiny –, že se po nich ohlíží, po těch dvou mužích s kulatými obličeji, jaký měl jeho otec, nebo po dvou ženách s měkkými tupými nosíky, jaký měla jeho matka. Vždycky doufal, že se mu naskytne nějaký zcela přirozený důvod s nimi promluvit – třeba se budou dohadovat o tom, jak se někam dostanou, a on by se do toho mohl vložit a nabídnout jim odpověď –, ale nikdy se to nestalo. Občas sklouzli pohledem po sedadlech, pořád zabraní ve vzájemném rozhovoru, a on se celý napjal, připravil obličej na úsměv, ale zdálo se, že v něm nikdy nepoznali jednoho z nich. A on pochopitelně nebyl jedním z nich. Sám věděl, že má víc společného s Asijským Henrym Youngem, s Malcolmem, s Willemem, ba dokonce i s Judem než s těmi Haiťany. Jen se na něj podívejte: na Court Square vystoupil a vyrazil přes tři bloky k bývalé továrně na lahve, kde nyní sdílel prostor ateliéru se třemi dalšími lidmi. Mívají opravdoví Haiťané pronajaté ateliéry? Napadlo by opravdové Haiťany někdy, že by mohli opustit velký byt, kde můžou bydlet zdarma a teoreticky by si v něm mohli najít vlastní kout, kde by se dalo malovat a črtat, aby nasedli na podzemku a jeli půl hodiny (jen si pomyslete, kolik práce by se dalo za těch třicet minut zvládnout) na prosluněné špinavé místo? Ne, ovšemže ne. Abyste vůbec pomysleli na takový luxus, potřebovali jste americkou mysl. Ten podkrovní prostor byl ve druhém patře a vcházelo se tam po kovovém schodišti, které dunělo jako zvony, kdykoli jste na ně vstoupili; měl bílé stěny a bílou podlahu, ačkoli prkna byla tak plná třísek, že to místy vypadalo, jako by na nich ležel ježatý kobereček. Po všech stranách se táhla vysoká staromódní tabulková okna a přinejmenším ta ti čtyři udržovali v čistotě – každý nájemník měl přidělenou jednu zeď, za kterou nesl osobní zodpovědnost –, protože světlo tu bylo příliš dobré, než aby se s ním dalo mrhat na špínu, a v něm vlastně spočíval celý smysl ateliéru. Byla tu koupelna (nevýslovně odporná) a kuchyňka (trochu méně hrůzná), a přímo uprostřed se tyčil velký masivní stůl z kusu podřadného mramoru položeného na třech dřevěných kozách. To byl společný prostor, který mohl každý využívat k práci na projektu vyžadujícím 29
|
trochu místa navíc, a v průběhu měsíců na mramoru ulpěly skvrny v barvě šeříku i měsíčků a kapičky vzácné kadmiové červeně. Dneska stůl pokrývaly dlouhé pruhy různobarevného, ručně obarveného organtýnu, zatížené z obou stran knihami v brožované vazbě, a jejich konce se třepetaly v průvanu od stropního větráku. Uprostřed stála přeložená kartička: SCHNOU. NESAHAT. ZÍTRA ODPOL TO HNED UKLIDÍM. DÍK ZA TRPĚLIVOST, H. Y. Podkroví nedělily žádné příčky, ale oni ho pomocí elektrikářské pásky, jejíž modré linie čtvrtily nejen podlahu, ale také zdi a strop nad koutem vymezeným pro každého výtvarníka, rozparcelovali na čtyři stejné části, z nichž každá měla zhruba pětačtyřicet metrů čtverečních. Všichni si dávali mimořádný pozor, aby respektovali území ostatních; předstírali jste, že neslyšíte, co se děje ve čtvrtině někoho dalšího, přestože ten člověk zrovna něco syčel do telefonu na svou přítelkyni a vy jste pochopitelně slyšeli každé slovo, a když jste chtěli vstoupit do něčího prostoru, zastavili jste se u modré pásky a potichu jste jednou zavolali jeho jméno, a to pouze v případě, že jste viděli, že není do práce příliš ponořený, než jste požádali o svolení vstoupit. V půl šesté odpoledne tam bylo světlo dokonalé: máslové, husté a jaksi tučné, naplňovalo místnost stejně jako ten vlak čímsi obrovským a prodchnutým nadějí. Byl tam sám. Richard, který měl svůj kout vedle něho, obsluhoval po večerech v baru, takže do studia chodil po ránu, stejně jako Ali, jehož místo bylo naproti DžejBímu. Zbýval jen Henry, který sídlil úhlopříčně od něj a obvykle přicházel v sedm, když skončil s prací v galerii. Sundal si sako, hodil ho do kouta, odhalil svoje plátno a s povzdechem se k němu posadil. V ateliéru pracoval pátý měsíc a miloval to tam, zamiloval si to víc, než vůbec předpokládal. Líbilo se mu, že jeho kolegové ve studiu jsou všichni skuteční, vážní umělci; u Ezry v bytě by nikdy pracovat nemohl, nejen proto, že věřil tomu, co mu kdysi pověděl jeho oblíbený profesor – že člověk by nikdy neměl malovat tam, kde šukal –, ale také protože pracovat u Ezry znamenalo být neustále obklopen a vyrušován diletanty. Tam bylo umění jenom módní doplněk k životnímu stylu. Malovali jste nebo sochali nebo vyráběli mizerné instalace čistě proto, že to ospravedlňovalo šatník složený z opraných triček a špinavých džínů a jídelníček sestávající z ironicky laciných amerických piv a ironicky drahých, ručně balených amerických cigaret. Tady jste ale tvořili umění, protože to byla jediná věc, v níž jste kdy byli dobří, vlastně jediná věc, o níž jste přemýšleli mezi kratšími záchvaty myšlenek na věci, na které mysleli všichni ostatní: na sex a jídlo a spánek a přátele a peníze a slávu. Ale někde uvnitř, ať už jste zrovna někoho balili v baru, nebo večeřeli s přáteli, bylo
| 30