Liverpool a Merseyside
1 Ashwortova psychiatrická klinika 2 Dostihové závodiště Aintree 3 Ústředna policie Meyerside 4 Královská liverpoolská nemocnice 5 Liverpoolská univerzita
krvave nebe.indd 6
6 Pivnice U Medvědí tlapy 7 Williamsonovy tunely 8 Dětský domov svatého Michala 9 Ullet Road 10 Sefton Park 11 Aigburth Road 12 Serpentina
13 Policejní stanice v Trinity Road 14 Ravenna Way 15 Menlove Avenue 16 Childway Park Avenue 17 Areál Park Hospital 18 Základní škola svatého Bernarda 19 Hřiště Lindy McCartneyové
08/12/16 16:39
Liverpool – centrum města
Williamsonovy tunely
krvave nebe.indd 7
08/12/16 16:39
PROLOG Říjen 198 4 16 : 2 5
„Bude se ti tady moc líbit, Evo,“ prohlásila paní Trippová. Eva, usazená na druhé straně stolu, se přes rameno té velké dámy zadívala oknem na temně rudý západ slunce. Přitom pohupujícíma se nohama v bílých ponožkách a červených sandálech prozkoumávala prázdný prostor pod sebou, mezi svými chodidly a kobercem na podlaze. „Kolik je ti let, Evo?“ Dívenka střelila pohledem po paní Trippové, ale ta se usmívala. Tlustá paní naproti ní je totiž ředitelkou dětského domova. „Dvacet devět… bez… dvaceti tří,“ odpověděla. „Šikovná holčička,“ pochválila ji paní Trippová a letmo pohlédla na objemný spis před sebou. Eva si přečetla písmena obrácená vzhůru nohama, napsaná černým fixem na tvrdých hnědých deskách – „E V E T T A C L A Y O V Á“ –, a přemýšlela, co může být uvnitř. „Zajímavé,“ poznamenala sociální pracovnice sedící vedle Evy a ukázala na spis. „Velice zajímavé,“ souhlasila paní Trippová. „Tyhle papírové záznamy budou co nevidět zastaralé. Všechny ty nanejvýš důležité informace půjdou do počítačů… Jen si to představte!“ 9
krvave nebe.indd 9
08/12/16 16:39
Eva se dotkla okraje stolu paní Trippové. Dřevo mělo stejnou barvu jako rakev sestry Philomeny. To, co drželo Evino srdce pohromadě, popraskalo, a co bylo uvnitř, se vyklopilo. Dřív nebyl ani den bez Philomeny, a teď je pryč. Její nejranější vzpomínka: Philomenin úsměv je zářivější než slunce nad její hlavou. „Čekala jsem na tebe celý život, Evo.“ Poslední vzpomínka na Philomenu v rakvi: Eva se pokusila vsunout prsty do Philomeniny ruky, ale cítila jen smrtelně ledový chlad. Mihotavé světlo svíček v kapli vzalo všechno hezké, všechno, co Eva měla. Přestože tenhle nový dům, Katolický dětský domov svatého Michala kousek od Wavertree Road a postavený na vrcholku Edge Hill, má okna, kterými je vidět na kilometry daleko, Evě se v něm nelíbí. Není to Klášter svaté Kláry, domov, kde žila šest a půl roku. Kde ji sestra Philomena učila číst a psát, vysvětlila jí všechno o počtech a Ježíšovi a ďáblovi. U svaté Kláry byla doma. Paní Trippová pořád mluvila a usmívala se, ale Eva poslouchala zvuky v domě. Slyšela hlasy dětí, které si hrály venku, kdežto uvnitř ty větší zpívaly nějakou veselou, přihlouplou písničku spolu s rádiem. „Evo!“ Hlas sociální pracovnice přenesl pozornost dívenky zpátky do místnosti a do přítomnosti. „Dej pryč ruku ze stolu paní Trippové!“ Eva svírala okraj stolu mezi palcem a ostatními prsty. Rychle ho pustila a řekla: „Promiňte.“ „Samozřejmě tady nebudeš věčně, Evo,“ ubezpečila ji paní Trippová. Pohledem zase sklouzla k Evině složce, jako čtenář dychtící po knize, kterou musel dočasně odložit. „Můžeme ti najít – a pochopitelně ti najdeme – rodinu, u které bys mohla bydlet, slušnou katolickou rodinu, jež touží po hodné malé holčičce…“ 10
krvave nebe.indd 10
08/12/16 16:39
Eva se naklonila dopředu, takže se špičkami bot dotkla podlahy. „Já chci…,“ spustila vášnivě. „Pokračuj.“ Z paní Trippové zaujetí přímo tryskalo. Vítr přitiskl na okno uschlý hnědý list, který zašustil na povrchu skla, za nímž obloha jako by plula a ztrácela se v temně rudých oblacích. „Chci bydlet se sestrou Philomenou.“ Paní Trippová a sociální pracovnice si vyměnily pohled. Eva se zase narovnala na židli a rozhoupala nohy nad prázdným prostorem. Na paži ucítila nevítanou ruku sociální pracovnice. „Se sestrou Philomenou? Ale ta teď bydlí s Ježíšem, Evo.“ „Tak chci bydlet se sestrou Philomenou a s Ježíšem.“ „Přece víš, že to nejde,“ prohlásila sociální pracovnice. Paní Trippová přikyvovala. „Sestra Philomena už byla velmi stará, nebyla na tom dobře, a tak přišel její čas odejít za Ježíšem. Ty jsi mladá a zdravá. Tvůj čas odejít za Ježíšem ještě nenastal.“ Vítr za oknem dlouze zanaříkal jako hluboká píšťala varhan v klášterní kapli svaté Kláry. „Vlastně už máme jednu rodinu, která je připravená a čeká, až –“ „Ne!“ Eva spustila nohy na podlahu, vstala a vytrhla se sociální pracovnici. „Já nechci bydlet s žádnou rodinou!“ Zapátrala v nedávných vzpomínkách po pokynech, které jí sestra Philomena dala při poslední příležitosti, kdy byly spolu, a které se týkaly období, až tady s Evou už nebude. Úsměv na rtech paní Trippové se změnil v našpulení. Eva si všechno dobře zapamatovala. „Nemůžete mě přinutit bydlet u rodiny bez mého souhlasu.“ „Ale Evo…“ Ruce paní Trippové sevřely okraj vybouleného spisu, prsty poštipovaly hřbet desek a papíry vyčuhující na otevřené straně. 11
krvave nebe.indd 11
08/12/16 16:39
„Budu bydlet tady, dokud nebudu dost stará na to, abych odešla.“ Vybavila si dlouhé slovo, které ji Philomena naučila, a kladla jí na srdce, aby ho použila. „Byla jsem institucionalizovaná už jako miminko.“ „Budeme rádi, když tady zůstaneš, Evo.“ „Mám svoje práva.“ „Ale většina dětí –“ „Já nejsem většina dětí, paní Trippová.“ Ticho. Eva si vzpomněla, jak seděla u ní na posteli předtím, než sestra Philomena usnula a uložili ji k odpočinku do kaple v Klášteře svaté Kláry. Její slova jí postupně vyskakovala z mysli. Byl vhodný čas vytáhnout to, čemu Philomena říkala trumf. „Buď najdete moje pravé rodiče, a já budu bydlet s nimi, nebo zůstanu tady, dokud budu podle zákona smět.“ Sociální pracovnice se otočila k Evě s výrazem někoho, kdo právě spatřil přízrak. „Evo, běž si stoupnout tamhle ke dveřím.“ Eva poslechla, ale nespustila oči z těch dvou žen, z jedné tlusté jako slimák, z druhé hubené jako tyč. Obě zvedly ruku a zakryly si ústa, zatímco si mezi sebou šeptaly. Eva se dívala, jak se k sobě naklánějí, a mudrovala, jestli je stůl paní Trippové vyrobený ze stejného stromu jako rakev sestry Philomeny. Eva, která slyšela spadnout na zem i špendlík, se usilovně soustředila na sykavé zvuky, dokud neustaly a paní Trippová nezavelela: „Pojď sem, Evo.“ Poslušně se vrátila, posadila se a upřela oči na odřené špičky svých červených sandálů. „Takže, Evo,“ začala paní Trippová. „Uvidíme, jaký budeš mít názor na život s rodinou, až budeš o něco starší. V tuhle chvíli jsi zřejmě neoblomně rozhodnutá. Chceš říct ještě něco, když už jsi tak upřímná?“ Eva vzhlédla od špiček sandálů. „Ráda bych se na něco zeptala,“ odpověděla. „Jen do toho.“ 12
krvave nebe.indd 12
08/12/16 16:39
„Co je to čůza?“ „Evo!“ Dvě ženy, jeden hlas. Eva se zaměřila na sociální pracovnici a přímočaře ji oslovila: „Právě jste řekla: ‚Dokonce mluví jako ta stará čůza.‘“ Paní Trippová rázně poklepala propisovačkou o stůl. Eva k ní vzhlédla. „Vítej v dětském domově svatého Michala, Evo. U nás hrubé výrazy netolerujeme a vyžadujeme poslušnost ve jménu Ježíše Krista.“ Nad řekou Mersey za jejími zády visely korálově červené mraky a obloha splývala s nocí. Paní Trippová otevřela desky s jejími záznamy a Eva poslušně cupala za sociální pracovnicí ke dveřím. „Doufám, že se ti tady bude moc líbit, Evo,“ oddrmolila paní Trippová.
13
krvave nebe.indd 13
08/12/16 16:39
O 33 let později P O Č ÁT E K K O N C E V Ě K U
krvave nebe.indd 15
08/12/16 16:39
Den pr vnĂ
krvave nebe.indd 17
08/12/16 16:39
(1) 23:55
Pět minut před půlnocí se vrchní policejní inspektorka Eva Clayová prohnala křižovatkou na červenou, na sněhem zapadané obousměrné vozovce přidala plyn a řítila se přes další rozcestí, oči na stopkách a uši nastražené, aby včas zpozorovala jiná auta. Sněhová bouře se přesunula na severozápad nad Irské moře, ale ve vzduchu visela hustá mrznoucí mlha, jíž ke Clayové proniklo vzdálené kvílení sirén za jejími zády. Věděla, že je v čele sjíždějících se policejních vozů. Místo činu bylo pouhé dvě minuty jízdy od jejího domu v Mersey Road. Za patnáct let vyšetřování násilných trestných činů se nestalo, aby měla dějiště zločinu tak blízko domova. Před pár minutami, když zastavila před svým domem, se rozsvítilo světlo v ložnici a současně jí zazvonil iPhone. Připojila mobil k zesilovači v palubní desce a přes svíjející se vlákna mlhy se zadívala do prvního patra na svého manžela Thomase, jehož postava se objevila za oknem ložnice… zatímco interiér vozu naplnil hlas detektiva seržanta Karla Stonea. „Evo? Je to v Serpentině…“ „Právě jsem projela kolem po Aigburth Road.“ „Číslo 38. Vypadá to na pořádný masakr.“ Mrazivá nevolnost jí vystřelovala z hrudi až ke kořínkům vlasů a do špiček prstů u nohou. 19
krvave nebe.indd 19
08/12/16 16:39
„Poslechni si nahrávku z pohotovostní linky. A připrav se na nejhorší.“ Nastartovala motor. „Přehraj mi to, Karle.“ Obrátila vůz do protisměru. U ústí Mersey Road odbočila doprava přes středový pás čtyřproudé dvousměrné Aigburth Road a přitom poslouchala záznam pronikavého vyděšeného hlasu dospívající dívky. „Zamkla jsem dveře. Zamkla jsem se u sebe v ložnici…“ U sebe v ložnici? Clayová sešlápla pedál plynu. Někdo – nebo něco – mlátilo a kopalo do dveří dívčiny ložnice a do toho rámusu monotónně prozpěvovalo několik hlasů zbavených lidskosti, jejichž blábolení bylo pro Clayovou nesrozumitelné. „Kolik je vás doma?“ Zvuky provázející dobývání dveří zbavily spojovatelku profesionálního klidu. „Šest.“ „Kolik je útočníků?“ „Viděla jsem tři.“ Praskot dřeva prozradil, že dveře povolily. Dívka zaječela a vykřikla: „Mami! Mami! Mami!“ Křik podbarvovalo vlhké mlaskání jazyků a nesouvislé zvuky, jakoby náhodné slabiky. Najednou bylo ticho. Linka oněměla. „Jak jsi odtamtud daleko, Karle?“ „Vyjíždím z Garstonu. Šlápnu na to.“ „A co Gina Rileyová a Bill Hendricks?“ „Nařídil jsem ústředně, ať jim zavolají a pošlou je na místo činu.“ „Zjisti, kde je nejbližší oddělení forenzních specialistů.“ Ukončila hovor a upřela zrak do mléčně stěny vířící nad dvouproudou vozovkou ozářenou čelními světly vozu. Červená na semaforu vytvářela v bílé mlze rozostřený krvavý flek. 20
krvave nebe.indd 20
08/12/16 16:39
Clayovou zaplavilo napětí, které se jí šířilo od hlavy přes srdce až do útrob. K Serpentině zbývala minuta jízdy. Na okamžik se v ní rozhořela naděje, že pachatelé jsou pořád v domě nebo v jeho blízkém okolí. Při představě přímého střetu se jí zrychlil tep, ale vzápětí jí sevřela hruď racionální úvaha: Počasí jim hraje do karet. Jedeš pozdě. Už jsou dávno pryč. Jak Clayová odbočila z široké Aigburth Road do úzké uličky ve tvaru písmene S, příhodně nazvané Serpentina, charakter mlhy se změnil. Prořídla a zdánlivě se odvalovala, jako by ústí vjezdu vdechovalo zakalený vzduch čtyřproudé silnice a rozhánělo ho do tmy mezi řady velkých, samostatně stojících domů. Ale i přesto, Evo… Rychle projela prvním ohybem hlouběji do uličky, kde se po obou stranách rychle míhaly temné tvary. Chodníky lemovaly vzrostlé stromy, elektrifikované viktoriánské sloupy s osvětlením vrhaly kaluže bledě žlutého světla, za šepotající mlhou se rozkládaly rozlehlé zahrady a za nimi pohodlně a poutavě zařízené domy zámožných obyvatel. Zpozorovala, že Serpentinou se k ní z protisměru blíží dva zářící body, světla předních reflektorů, která se přestala přibližovat, jakmile zůstala stát přímo uprostřed cesty. Jestli to jsou oni, dál se nedostanou. Auto zastavilo a vystoupila z něho vysoká postava, kterou okamžitě poznala. Když se přiblížily sirény, honem otevřela dveře, avšak vzpomínka na ticho, jež nastalo potom, co telefon té dívky oněměl, se jí usídlila v uchu jako nějaká vlhká, nepoddajná hmota. Blížící se postava zavolala: „Evo?“ a do kaluže žlutého světla vstoupil detektiv seržant Karl Stone. Vysoký a štíhlý muž s předčasně prošedivělými vlasy sčesanými dozadu a v tmavém, plandavém, jakoby o tři čísla větším kabátu Clayové v tu chvíli připomínal člověka vtěleného do podoby supa. 21
krvave nebe.indd 21
08/12/16 16:39
Branka z tepaného železa byla otevřená dokořán. Stone vešel na zahradu hned za Clayovou. Rozsvítil baterku a nasměroval kužel světla přes její rameno na zem. Souvislá sněhová vrstva tvrdá jako kámen měla povrch zvlněný celou řadou různých vroubků a vrypů, ale žádný nevypadal jako lidská šlápota. „Jak jsou na tom forenzní specialisté?“ zeptala se Clayová a zamířila k předním dveřím. „Nejbližší tým se snaží objet masivní bouračku na Upper Parliament Street v Toxtethu.“ „Musím předběžně ohledat místo činu,“ prohlásila Clayová. „A záchranka?“ „Před chvílí vyjela z Ullet Road.“ „Někdo možná přežil. Půjdu tam sama, abych co nejvíc snížila riziko kontaminace prostředí.“ „Co když tam pachatelé ještě jsou?“ „Křiknu na tebe. Zůstaň u vstupních dveří.“ Když došla blíž, uviděla, že hlavní dveře jsou pootevřené, jako by odhalovaly rodinné tajemství dosud skryté zraku cizích lidí. Na prostranství před vchodem náhle padla tma; nezvyklé a nepříjemné ticho číhající za dveřmi ji táhlo dovnitř. „Dej mi baterku, Karle.“ Podal jí svítilnu přes rameno. Namířila svazek světla do prostoru nad pootevřenými dveřmi. Zastavila se. Jako by jí do temene hlavy ťukaly jako pírko lehké prstíky. Posvítila na nenápadnou bezpečnostní kameru nad vstupem. „Jak nejdřív to půjde, Karle, prohlédni záznam. Jestli vnikli do domu předními dveřmi…“ „Je mizerná viditelnost, Evo.“ Počasí jim hraje do karet. „Právě proto…,“ – z kapsy kabátu vyndala modré plastové návleky a natáhla si je na nohy – „… přišli dneska v noci.“ 22
krvave nebe.indd 22
08/12/16 16:39
Špičkou malíčku pravé ruky zatlačila do dveří a otevřela je jen natolik, aby se vzniklou mezerou protáhla a zároveň se nedotkla žádného povrchu. Pročesala baterkou tmu. Z toho, co uviděla, ji zamrazilo. Potlačila nutkání otočit se a vyběhnout ven. „Proboha, co…,“ splynulo jí bezděčně ze rtů a v duchu myšlenku dokončila: … se tady v noci dělo?
23
krvave nebe.indd 23
08/12/16 16:39
(2) 23:59
Ticho v tmavé chodbě prořízlo mechanické zazvonění pevné linky. „Policie!“ křikla. „Jestli mě slyšíte, ozvěte se!“ Když postoupila hlouběji dovnitř, strach, který ji zachvátil před chvílí, zmizel. Zvítězila dychtivá zvědavost, která způsobila, že jí vyschlo v ústech a srdce tlouklo rychleji. Tuhle známou touhu dovědět se co nejvíc a pokud možno co nejrychleji provázelo i zostření smyslů. Tma kolem ní o něco prořídla, tvary předmětů jí vystupovaly přímo před očima. Přestávku mezi každým zazvoněním telefonu zpestřovaly jindy skoro nepostřehnutelné zvuky v domě a jeho bezprostředním okolí, od vzduchu v rozvodech podlahového vytápění po naříkání krovu pod zasněženou střechou odolávající nárazům větru. Její pozornost se koncentrovala do času a prostoru, v němž se nalézala. Instinktivně se zaměřila na schodiště nad trojicí těl na podlaze v předsíni a přitom jí horečně zatepalo ve spáncích. „Jestli potřebujete pomoct, zavolejte na mě!“ Někde v domě tikaly hodiny. Na zadní stěnu jícnu jí zaútočila chuť krve na stěnách a na podlaze; připomínala mokrý kov. Obklopoval ji zcela zřetelný pach, jako by krví nasákla každá molekula vzduchu. Pomalu vykročila. Cítila a slyšela, jak se jí nohy v návlecích lepkavě odtrhávají od koberce. 24
krvave nebe.indd 24
08/12/16 16:39
Jako bych byla zamčená na jatkách, napadlo ji. Bez odvětrávání. Zpozorovala slabou světelnou stopu ubíhající po koberci kolem protáhlých skvrn od krve směrem ke třem mrtvolám a k patě schodiště. Když se po ní vydala, dovedla ji k telefonu. Baterkou posvítila na displej. „Karle! Prověř následující číslo mobilu: 07700 934763. Zjisti, na koho je registrované a odkud se volalo.“ Vyzvánění ustalo a aktivoval se záznamník. „Dovolali jste se k Patelovým…“ Hlas dospělé ženy, nejspíš matky, usoudila Clayová a přemístila se k ležícím tělům. Asi sedmiletá dívenka. Postarší žena. Muž ve středních letech. Ve světle baterky to vypadalo, jako by na ně zaútočila smečka zdivočelých psů. Temena nad hrůzou zkřivenými tvářemi byla rozdrcená a beztvará. „Omlouvám se, že váš hovor nepřijímáme…“ Těla byla pečlivě uspořádaná do nepravidelného čtyřúhelníku. Stará paní ležela na boku, hlavu měla položenou na rameni a levou paži napnutou. Na boku ležel i muž. Paže měl natažené nad rozmlácenou lebkou, prsty sahaly na ženina chodidla, tělo bylo ohnuté v pase do pravého úhlu. Dlouhé nohy směřovaly k hlavě děvčátka, prsty se dotýkaly jejího obličeje. Holčička spojovala tři linie tvořené těly dospělých. Ležela na zádech, prsty nohou přitisknuté k obličeji staré paní. Její mrtvolka byla úhledně vsunutá mezi těla jejího otce a babičky. Clayová si otiskla do paměti tvar vytvořený jejich těly. „… ale jestli chcete, po zaznění tónu nám můžete zanechat zprávu…“ Otevřenými dveřmi za jejími zády se dovnitř vplížila ledová mlha, přesto cítila, jak od podlahy stoupá nepatrně ohřátý vzduch – teplo z dosud nevychladlých těl. „… a my se vám co nejdřív ozveme.“ 25
krvave nebe.indd 25
08/12/16 16:39
Po oznámení zazněl signál. Následovalo ticho. Nato volající dlouze, hluboce vydechl, potom zašeptal něco tak tiše, že tomu Clayová nerozuměla, a zavěsil. V očích dívenky se zračil hluboký úžas. Byla jen o pár let starší než Evin syn Philip, ale dlouhé tmavé vlasy měly stejnou barvu jako ty jeho. Clayová umlčela vlastní myšlenky a zahnala je do nejzazších zákoutí mysli. Dělej, pokračuj v práci… Namířila světlo přes předsíň a uviděla krvavé stopy v místech, kudy pachatelé vlekli bezvládná těla, aby je naaranžovali u paty schodiště. Úkroky se protáhla kolem nich. „Policie!“ křikla do patra z druhého schodu. Pokračovala nahoru, podél tapety na zdi, potřísněné rychlými tahy, které ještě úplně nezaschly. Nepravidelný čtyřúhelník, z jehož horního levého rohu vycházela rovná linie. Jakmile minula další obrazec namalovaný prstem, přidala do kroku. Tenhle si uložila do paměti jako zjednodušené písmeno W: dvě nestejně dlouhé čáry svírající téměř pravý úhel, jejž půlila třetí. Jen co vystoupala na vrchol schodů, uspořádání těl a znaky na stěně vyvolaly hluboko v jejím mozku jistou souvislost. Kresby vypadaly jako upravené topografické značky. Na co se dívám, ale nevidím to? „Evo?“ Stoneův hlas byl hlasitý a nečekaný, ale ona sebou vůbec neškubla. Je uklidňující vědět, že i v tomhle zákoutí pekla se dokonale ovládá. „Jsi v pořádku?“ Znělo to ustaraně. „Živá a zdravá. Vrahové vymalovali stěny.“ Nad schodištěm se otočila. Z otevřených dveří ložnice dopadalo světlo na široké odpočívadlo. „Dorazila sanitka!“ Clayová se zadívala na tři mrtvé ženy na podestě a zavolala: „Pozdě. Nikdo nepřežil.“ Baterka zablikala, zhasla a pak se zase rozsvítila. Vypnula ji 26
krvave nebe.indd 26
08/12/16 16:39
a rozhlédla se kolem dokola. Všechny dveře v dohledu byly dokořán. Venku zahvízdal a zavzdychal vítr, sklouzl z břidlicových tašek na střeše, přilepil se na zdi a objal dům jako neživého milence. Znovu rozsvítila baterku. Při pohledu na tři nehybná těla si byla jistá, že v tu chvíli je jediná osoba, která je v domě naživu. Přibližně dvouletá holčička. Clayová se podívala jinam. Zaměřila pozornost na dospívající dívku, jejíž hlas prosycený hrůzou slyšela ze záznamu telefonátu na linku tísňového volání. Vedle ní ležela její matka. Clayová si vybavila značku nakreslenou na zeď prstem namočeným v krvi. Těla tvořila zdeformované písmeno W. Dospívající dívka byla položená kolmo ke stěně, chodidla naražená na dřevěné ostění. Malá holčička ležela našikmo napravo od ní a nohama se dotýkala kolenou své starší sestry. Matka spočívala nalevo uhlopříčně, prsty nohou spojené se špičkami nejstarší dcery. Clayová si prohlížela matku. Nejdřív jí posvítila na nohy a táhla světelný paprsek až ke krví pokrytému obličeji. Chyběly v něm oči. Co nechtěli, abys viděla? dumala v duchu. Co možná nejopatrněji a nejrychleji prohledala všech sedm místností v patře a zjistila, že k masakru došlo ve dvou ložnicích. Pomalu scházela do přízemí a cestou se zastavila u krvavého čtyřúhelníku na stěně. Shlédla dolů, na uspořádání těl u paty schodiště. Shodovalo se s kresbou na stěně, tak jako upravené písmeno W naznačovalo rozmístění matky a dvou dcer nahoře na odpočívadle. V předsíni se opatrně protáhla prostorem mezi zdí a skvrnami vzniklými při tahání mrtvol. Dlouhá široká chodba ústila do kuchyně sahající až k zadní části domu. Byla tam větší tma než v ostatních prostorách domu. 27
krvave nebe.indd 27
08/12/16 16:39
Zadní dveře vedoucí do zahrady byly napůl otevřené a lomcoval s nimi prudký vítr. Clayová rozsvítila stropní svítidlo. Na chvíli vypadala dlažba, stěny, onyxový mramor a chrom vestavěných spotřebičů v prostorné kuchyni naprosto normálně… dokud nevzhlédla ke krvavým stříkancům v horním úseku stěn a na stropě. Trojice výrazných, oddělených cákanců. Jeden poblíž zadních dveří, druhý uprostřed kuchyně, třetí nedaleko ode dveří na chodbu. Babička. Otec. Dcera. Při prohlídce místnosti neobjevila nic neobvyklého. Zamířila k předním dveřím a zavolala na Karla: „Kde jsou Rileyová a Hendricks?“ „Tady.“ „Ať dají dohromady tři pátrací skupiny, které pročesají okolí. Možná tady pachatelé pořád někde jsou.“ Zastavila se u záznamníku, na jehož displeji blikala červená číslice 1. Spustila nahrávání na svém iPhonu, znovu si přehrála záznam a počítala délku pauzy ve vteřinách. Pět. Potom procítěný výdech. A tichounký zvuk. Clayové prolétla hlavou myšlenka, které se zdráhala uvěřit, a rozhodla se, že zatím se o ni nepodělí ani se Stonem, ani s nikým jiným: vrahové načasovali telefonát na její příchod na místo činu. Vyšla do studeného vzduchu. Pořád jsou někde tady a blízko. Klid a rozvaha byly ty tam. Hroziví, záštiplní bozi, opilí krví a mocí, chránění mlhou. Obrátila myšlenky k domovu, k Thomasovi a Philipovi, kteří jsou pouhé dvě minuty odtud.
28
krvave nebe.indd 28
08/12/16 16:39