Issuu

Zpatky z Afriky_001_003_Sestava 1 4/28/15 9:04 AM Stránka 3

Corinne Hofmannová

Zpátky z AFRIKY Pokračování bestselleru BÍLÁ MASAJKA

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 4

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 5

Když v roce 1998 vyšla má kniha Bílá Masajka, s nadějí jsem očekávala, že vyprávění o mém africkém milostném dobrodružství vzbudí široký zájem. Ani v nejodvážnějších snech jsem se však nedoufala, že se během krátké doby umístí na žebříčcích bestsellerů, bude přeložena zatím do patnácti jazyků a zfilmována. Úspěch knihy a všechny zážitky s tím spojené vyústily v mém životě do dalšího velkého dobrodružství. Tehdy jsem v žádném případě neměla v úmyslu psát druhou knihu. Ale během dalších let jsem dostala tisíce dopisů, faxů a mailů, v nichž mi čtenářky a čtenáři nejrůznějšími způsoby sdělovali, jak na ně můj příběh zapůsobil. Téměř všechny dopisy končily otázkou, jak dnes žije má keňská rodina, má dcera a já. Zpočátku jsem se pokoušela na každý dopis odpovídat osobně, ale jednoho dne jsem před záplavou dotazů kapitulovala. S každou novou známkou účasti na našem osudu však ve mně rostlo vnitřní přesvědčení, že musím dostát určité povinnosti. Tuto knihu bych chtěla věnovat všem, kteří mě dojali svým uznáním, útěchou a zájmem o můj životní příběh. Lugano, duben 2003

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 7

Příjezd do „světa bílých“

Jako z velké dálky slyším hlas: „Haló... haló, probuďte se!“ Cítím něčí ruku na rameni. Otevřu oči a v první chvíli nevím, co se děje. Můj pohled padne na postýlku u nohou, spatřím svou dceru Napirai a okamžitě si uvědomím – jsem v letadle. Žena vedle mě mi s úsměvem sděluje: „Spaly jste obě dvě hrozně tvrdě. Za chvíli přistaneme v Curychu a vy jste promeškaly všechno jídlo.“ Skoro tomu nemůžu uvěřit. Zvládly jsme to. Jsme pryč z Keni. Má dcera a já jsme volné! Okamžitě se mi vybaví poslední scéna v Nairobi při pasové kontrole. Muž si nás prohlíží a ptá se: „Je to vaše dítě?“ Napirai spí v kanga na mých zádech a já odpovídám: „Ano.“ Listuje v jejím dětském průkazu a v mém pase. „Proč chcete se svou dcerou vycestovat?“ zní další otázka. „Chtěla bych vnučku ukázat své matce.“ – „Proč s vámi není váš muž?“ – „Musí pracovat a vydělávat peníze,“ vysvětluju pokud možno co nejklidněji. Muž se na mě přísné dívá a říká, že si chce prohlédnout obličej dítěte. Mám ji vzbudit a oslovit jménem. Zmocňuje se mě nervozita. Patnáctiměsíční Napirai se probouzí a rozespale se rozhlíží. Muž se jí několikrát zeptá na jméno. Napirai mlčí, protahuje koutky úst a nakonec se rozpláče. Rychle se ji pokouším uklidnit, protože mě děsí pomyšlení, že by se v poslední chvíli mohlo všechno zhatit a my bychom nesměly odletět. Muž nerozhodně obrací v rukou Napirain německý 7

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 8

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

dětský průkaz a ptá se přísně: „Proč má německý pas, když je její otec Keňan? Je to opravdu vaše dcera?“ Následují další a další otázky a já se potím strachy. Co nejklidněji se pokouším vysvětlit, že můj muž je tradiční Masaj, který pas nedostal, a my jsme kvůli nedostatku času sehnali jen tenhle. Za tři týdny se vrátím a pak budu usilovat o keňský pas. Přitom mu ještě jednou ukazuju dopis podepsaný mým mužem a v duchu se modlím: Milý Bože, neopouštěj nás, dovol nám ujít těch několik metrů k letadlu! Za námi se tlačí další turisté a netrpělivě pozorují scénu. Muž se na mě ještě jednou pronikavě zadívá, na několik vteřin se odmlčí a pak se jeho bílé zuby zablýsknou v širokém úsměvu: „Okay! Šťastnou cestu a na shledanou za tři týdny. Přivezte svému muži něco pěkného!“

Tohle všechno mi jde hlavou, když stále ještě velmi unavená zvedám svou dcerku a přikládám ji k prsu. Krátce před přistáním v Curychu jsou mé pocity velmi smíšené. Co tomu řekne moje matka? Bude vůbec na letišti? Jak jí sdělím, že to není dovolená, že vlastně utíkám před svou bývalou velkou láskou, že nemám sílu ani odvahu k návratu? Nevím. Zavrtím hlavou, jako bych chtěla tyhle myšlenky zahnat a sbírám naše věci. Letadlo nasazuje k přistání a já opět cítím nesmírnou úlevu. Dostala jsem svou dceru z Keni. Zvládly jsme to! S Napirai na zádech přecházím letištní plochu a ve své zašívané jednoduché sukni, v tričku s krátkými rukávy a v sandálech si připadám v chladném dni 6. října 1990 trochu nepatřičně. Mám pocit, že si mě lidé dost udiveně prohlížejí. Konečně spatřím matku a jejího muže. Radostně k nim spěchám, ale hned vidím, jak je děsí pohled na mou vyhublou postavu. Jsem jenom kost a kůže a při své výšce 180 cm vážím necelých padesát kilo. Potlačuju slzy a najednou se cítím nekonečně unavená a vyčerpaná. Matka mě dojatě objímá. I ona 8

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Z PÁT K Y

Stránka 9

AFRIKY

má vlhké oči. Její muž Hans-Peter nás vítá laskavě, ale trochu zdrženlivě, protože se ještě tak dobře neznáme. Vydáváme se na cestu domů. V době mé nepřítomnosti se přestěhovali z bernského Oberlandu do curyšského Wetzikonu. Už v autě se matka ptá, jak se daří Lketingovi a jak dlouhou dovolenou jsem si naplánovala tentokrát. Mám sevřené hrdlo, nevím, jak to všechno vysvětlit, a tak odpovídám: „Asi tři nebo čtyři týdny.“ Umiňuju si, že jí později celou tragédii vylíčím. Vždyť matka nemá ponětí, jak zle na tom opravdu jsem, protože jsem jí nemohla napsat nebo sdělit nic z událostí posledních měsíců. Můj muž všechno kontroloval a musela jsem mu překládat každou napsanou větu. V době, kdy jsme žili na pobřeží, nosil někdy mé dopisy lidem, kteří uměli trochu německy, aby mu je přeložili. Když nebyl spokojen, musela jsem hodit psaní do ohně. Kdykoliv jsem pomyslela na domov, Lketinga se na mě nedůvěřivě zadíval a zeptal se, jako by mi četl myšlenky: „Proč ty myslet na Švýcarsko, ty zůstat tady a být má žena.“ Kromě toho jsem nechtěla matce přidělávat starosti, a navíc jsem dlouho věřila v naši společnou budoucnost v Keni. Doma nás vítá hlasitý štěkot psa, který Napirai vyděsí, protože nic takového nezná. V Keni mají lidé ke psům spíš rezervovaný vztah. Zvíře štěká jako divé a cení zuby. „Není zvyklý na cizí lidi a vůbec ne na děti, ale za pár dní to bude určitě dobré,“ uklidňuje mě matka. Opět se mě zmocní skličující pocit při pomyšlení, že tady budeme muset zůstat, dokud se všechno nějak neupraví. A to může trvat dost dlouho, protože nemám povolení k pobytu ve Švýcarsku a přijela jsem pouze jako turistka. Sice jsem se tady narodila a vyrůstala, ale mám německý pas jako můj otec. Po pobytu v zahraničí, který trvá víc než šest měsíců, ztrácí člověk ve Švýcarsku oprávnění k pobytu. Vůbec nechci myslet na to, co všechno nás čeká. Bože, musím to matce říct! Momentálně ale nemám sílu 9

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 10

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

zkazit jí radost a prozradit pravý důvod naší návštěvy. Je prostě šťastná, že konečně zase vidí svou dceru a vnučku. Kromě toho ona ani její muž pochopitelně nejsou zařízeni na nečekaný návrat dospělé dcery s dítětem. Vždyť už od svých osmnáctých narozenin nebydlím doma. Nastěhuju se s Napirai do malého pokoje pro hosty a vybaluju pár našich věcí. Pro dítě mám jenom několik oblečků a asi dvacet látkových plínek, pro sebe jedny džíny a svetr. Všechno ostatní jsem nechala v Keni – Lketinga musel uvěřit, že se vrátím. Jinak by mě nikdy nenechal odjet s naší dcerou. Opatrně procházím krásným velkým domem, který je úhledně zařízený nábytkem, rostlinami a koberci. Největší radost ve mně ale vyvolává toaleta, kterou teď můžu používat místo páchnoucích suchých záchodů. Matka se vyptává, co bych chtěla k jídlu. Při pomyšlení na salát se sýrem a salámem se mi sbíhají sliny v ústech a vyslovuju své přání. Je skoro zklamaná, protože mi chtěla uvařit něco mimořádného. Ale já si po třech letech v buši nedokážu představit nic lahodnějšího. U Samburů jsem nikdy neměla možnost jíst něco tak čerstvého. Vždyť tu neexistovalo skoro nic kromě kukuřičné mouky, někdy rýže a výjimečně nekořeněného masa. Jak se těším na salát s krajícem čerstvého chleba! V Napirai se mezitím probouzí zvědavost a pozorně sleduje neznámé bílé lidi. Během našeho hovoru se jí podařilo vyprázdnit skoro všechny police s knihami a hrabe se v hlíně v květináčích. Všechny tyhle věci jsou pro ni úplně nové. Konečně je tu jídlo. Už při pohledu na ně je mi radostí skoro do pláče. Kolikrát jsem v noci snila o něčem takovém! Teď můžu jen vyslovit přání a za půl hodiny stojí přede mnou. Matka samozřejmě čeká obšírné vyprávění o tom, jak se mi líbí nový život v Mombase a jak se rozběhl můj obchod se suvenýry na pobřeží. Má radost, že po třech letech v hluboké buši žiju zas o něco blíž k civilizaci. Jenom nechápe, proč jsem od své minulé návštěvy zhubla, když se teď přece 10

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Z PÁT K Y

Stránka 11

AFRIKY

dostanu k lepší stravě. Její otázky mě ničí a vyvolávají ve mně smutek. Zmůžu se jenom na mechanické odpovědi, které jsou velmi vzdálené skutečnosti. Při matčině téměř naivní bezstarostnosti je pro mě ještě mnohem obtížnější přiznat jí pravdu. Mé nadšení z chutného jídla nevydrží dlouho. Už za půl hodiny mě přepadnou pekelné žaludeční křeče a ležím zkroucená na posteli. Po žloutence, kterou jsem prodělala před rokem, samozřejmě nesmím pozřít žádný tuk, a tím spíš studené pokrmy z ledničky. Vždyť jsem několik let jedla jen nejjednodušší pokrmy vařené v hrnci nad ohněm. Tváří v tvář možnosti ochutnat konečně něco mimořádného jsem na to prostě nepomyslela. Nezbývá mi, než všechno vyzvracet, aby se můj žaludek zase uklidnil. Matka koupe Napirai ve vaně a to se mé holčičce moc líbí. Cáká kolem sebe a výská radostí. Pak poprvé dostává plenku Pampers. Propána, jak je tohle jednoduché! Obléknout, „naplnit“, svléknout a vyhodit. Neuvěřitelně skvělé! Tytam jsou časy v Nairobi, kdy jsem pokakané plínky musela vláčet s sebou a večer je ručně prát ve studené vodě, až mě pálily klouby na prstech. V osm hodin večer jsem k smrti unavená. V Keni jsme tou dobou chodili většinou spát, protože tam neexistuje elektrické světlo a stmívá se dost brzy. Stejně si musím lehnout s Napirai, protože není zvyklá spát sama. V maňatě na vysočině spala vždycky se mnou nebo s babičkou a na pobřeží mezi mnou a mým mužem. To je pro samburské děti normální. Potřebují tělesný kontakt. V posteli na mě doléhá smutek a také pochybnosti o tom, co jsem udělala. Usínám v tichém pláči. Ráno musíme řešit závažnou otázku co na sebe. Je říjen a pro nás dvě, zvyklé na teplou Keňu, navíc velmi studený. Napirai nikdy neměla ráda oblečení a teď si musí navléknout dokonce svetr a kabátek, které pro ni obstarala má matka. Necítí se ve všech těch vrstvách dobře a snaží se všechno ze sebe 11

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 12

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

strhat. Ale nejde to. Je zima a kromě toho lidé ve Švýcarsku chodí oblečení. Dalším problémem je pes, který nás zjevně nemá rád. Vrčí, štěká, cení zuby a přitom nás pozorně sleduje. Napirai si na něj ovšem brzy zvykne a chce si s ním hrát. Jako masajské dítě prostě nezná strach. Já jsem naopak téměř hysterická hrůzou, že by mohl Napirai kousnout. Vidím v něm skutečné nebezpečí, zatímco pro matku a Hans-Petera je pochopitelně nejoblíbenějším tvorem a takříkajíc náhradou za děti.

První dva tři dny jsem pořád unavená a vyčerpaná. Neustále myslím na to, jak se asi vede Lketingovi, který zůstal v obchodě sám. Má sice pomocníka, ale už si tak dobře nerozumějí, protože William nám nedávno ukradl peníze. Abych se rozptýlila, chodím v následujících dnech na procházky k blízké zemědělské škole a celé hodiny se dívám na krávy. Nacházím tam určitý vnitřní klid a cítím silné spojení se svou tchyní. Jak asi zareaguje, až se dozví, že už neuvidí Napirai ani mě? Podle samburských zvyků by měla má dcera patřit vlastně jí. V hlavě se mi honí samé podobné myšlenky. Když se matka a Hans-Peter večer dívají na televizní zprávy, většinou trávím čas s Napirai v našem pokojíčku. Všechny ty děsivé obrazy z války v Zálivu a popisující bídu ve světě mě šokují a téměř je nedokážu snést. Víc než čtyři roky jsem nepřišla do styku s televizí ani ostatními médii. Žila jsem ve světě z doby jako před tisíci lety a teď mě všechny ty zprávy a obrazy ubíjejí. Ale jednou zůstanu sedět před televizí jako přikovaná. Vysílají reportáž o pádu berlínské zdi. To, co vidím, skoro nedovedu pochopit. Opravdu jsem se o téhle události nic nedozvěděla, ačkoliv se odehrála už před rokem. Nemůžu tomu uvěřit! Dřív byla „zeď“ často tématem rodinných rozhovorů, protože moji prarodiče z otcovy strany žili na Východě. Už jako dítě jsem věděla, jak odlišné jsou oba německé 12

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Z PÁT K Y

Stránka 13

AFRIKY

světy. Když se otec vrátil z návštěvy NDR, vždycky hodně vyprávěl. A teď jsou zase spojené! Celý svět to ví, jen k nám do buše ta zpráva nikdy nedorazila. Zase už mám slzy v očích. Pro matku a jejího muže jsou moje reakce možná trochu komické. Také většina hraných filmů mi připadá jiná než dřív. Nebo jsem se tolik změnila já sama? V každém případě žasnu nad všemi těmi odhalenými a erotickým scénami v dnešních filmech. V Keni se lidé veřejně nelíbají ani se nedrží za ruce, a Samburové se dokonce vůbec nelíbají. Postupně mi dochází, jaká se ze mě v uplynulých čtyřech letech stala puritánka. Po několika dnech mi matka navrhne, abych si konečně koupila něco nového na sebe. Vydávám se tedy do obchodů, zatímco ona dohlíží na Napirai. To množství oděvů a jiného zboží v přeplněných obchodech mě znejisťuje. Nevím, co se ke mně hodí, a kupuju si legíny, které jsou zřejmě právě v módě, a k nim svetřík. Připadá mi to hrozně drahé. Za takové peníze bych si v Keni mohla koupit tři až čtyři kozy nebo nádhernou krávu. Doma předvádím nové věci matce, která zděšeně konstatuje, že v takových legínách přece nemůžu na ulici. Jsou příliš přiléhavé a vypadám v nich skoro jako nemocná. Moje malá radost z pěkných věcí je tatam a já si náhle připadám hrozně ošklivá. S úlekem zjišťuju, že jsem v tomhle „bílém“ světě velmi zranitelná. V mém keňském světě mezi Afričany to bylo jiné. Tam jsem musela všechno udělat a zorganizovat sama. Stále zřetelněji si uvědomuju, jak jsem se v uplynulých letech změnila. Tady v Evropě ubíhá čas rychleji a spousta věcí je pro mě nových a neznámých. V Africe se žije pomalu a dny se zdají mnohem delší. Co se tam stalo z kdysi tak sebevědomé obchodnice? Vyhublá žena bez domova s malým dítětem, která nemá ani odvahu svěřit se matce! Po týdnu však osud rozhodne za mě. Právě večeříme, když zazvoní telefon. Matka zvedne sluchátko, několikrát opakuje „haló, tak haló“ a pak zavěsí. Říká, že to vypadalo na spojení 13

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 14

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

zdaleka, ale nikdo se prý neozval. Se zpocenýma rukama zírám nevěřícně na matku. Usměje se: „Nedívej se tak vyděšeně! To se určitě hlásí tvůj muž. Ty nemáš radost?“ Je mi špatně vzrušením a mám strach. Samozřejmě jsem tam nechala své telefonní číslo. Poprosila mě o ně má italská přítelkyně Sofie. Chtěla mi zavolat, kdyby měl Lketinga problémy v obchodě, protože on sám v životě netelefonoval. Ani jí jsem nic neřekla. Do svých plánů na útěk jsem nezasvětila nikoho, ze strachu, že by se mohly zhatit. A teď tohle! Jako uhranutá pozoruju telefon, ale zatím mlčí. Matka tvrdí, že se určitě neděje nic zlého, abych klidně jedla dál. Ale mě přešla chuť. Místo toho horečně přemýšlím, jak se mám při dalším zavolání zachovat. A už zvoní znovu. Matka mě vesele vybízí, abych si hovor vzala. Ale nemůžu se ani pohnout. Panicky přihlížím, jak zvedá sluchátko. Po radostném „yes“ mě posunkem zve k telefonu. Mechanicky přidržím sluchátko u ucha a okamžitě poznávám Sofiin hlas. „Haló, Corinno, jak se máš? Jsem tady spolu s tvým manželem Lketingou. Chce vědět, jak se daří jeho ženě a dítěti a kdy se vrátíte do Keni. Mám ti ho dát?“ – „Ne, počkej!“ křičím do sluchátka. „Chci mluvit nejdřív s tebou. Sofie, co ti teď povím, bude velmi těžké pro Lketingu, pro tebe, pro mě, pro všechny. My se už nevrátíme! Já už to se svým žárlivým manželem prostě dál nevydržím. Vždyť jsi to sama zažila. Nemohla jsem vám to oznámit předem, jinak bychom nikdy neodjely.“ Slyším, jak za mnou upadl na zem příbor. „Prosím, prosím Sofie, vysvětli to Lketingovi. Budu mu odtud pomáhat s obchodem i s autem, jak to půjde. Když všechno prodá, bude bohatý. Může mít všechno, i bankovní konta, všechno kromě naší dcery Napirai. Pokusím se vybudovat si s ní nový život.“ Sofie je viditelně ohromená a ptá se, jestli nechci mluvit se svým mužem. Už jim ale docházejí peníze. Zapisuju si telefonní číslo a slibuju, že za deset minut zavolám zpátky, abych si promluvila s Lketingou. Vyčerpaně za14

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Z PÁT K Y

Stránka 15

AFRIKY

věsím, otočím se a dívám se na užaslou matku a Hans-Petera. V tu chvíli mi vytrysknou slzy a já se bez zábran rozbrečím. Dlouho sedím u telefonu, připadám si k smrti nešťastná, ale zároveň se dostavuje jistá úleva, protože teď už všechno ví nejen moje matka, ale zřejmě i Lketinga. Slyším matčin nejistý dotaz: „No a jak si to představuješ? Celou dobu jsem si myslela, že až na nějaké drobnosti jsi šťastná. Přece sis za poslední peníze otevřela pěkný obchod. Kromě toho už nemáš ve Švýcarsku povolení k pobytu!“ Teď má i ona slzy v očích. Je mi jí upřímně líto. Zoufale si uvědomuju, že jsem chtěla se svou velkou láskou až do smrti žít ve šťastné rodině a v žádném případě nebrat dceři otce. Vždyť je dítětem naší lásky. Ale už prostě nemám sílu a vím, že se rozhoduju mezi životem a smrtí. Napirai ještě nejsou ani dva roky a potřebuje mě. Mám toho za sebou už dost, když vezmu v úvahu záchvaty malárie během těhotenství, porod v nemocnici v buši a naši izolaci během nakažlivé infekce žloutenky. Ne, své děvčátko nedám. A chci žít – pro ni! Nesmí být provdána podle dohody, navíc po obřízce. Toho ji musím ušetřit. Cenou za to bude život bez otce ve světě bílých. „Můžu zavolat zpátky do Keni? Lketinga je určitě hrozně rozrušený,“ ptám se matky místo odpovědi, kterou v té chvíli stejně nemám. Třikrát musím vytočit číslo, než se mi podaří navázat spojení. Nejdřív slyším cizí africký hlas, pak opět Sofii a hned nato Lketingu. „Haló, má ženo, proč ty se nevrátit ke mně? Jsem tvůj manžel! Opravdu milovat tebe a své dítě. Nemůžu zůstat bez tebe a Napirai. Nechtít jinou ženu! Ty být má žena.“ S pláčem mu vysvětluju, že mě mockrát zranil svým nevypočitatelným a chorobně žárlivým chováním. „Nakonec jsem si připadala jako zajatec. Tak nemůžu a nechci žít. A když jsi mi nakonec předhazoval, že Napirai není tvá dcera, zničilo to zbytek mé lásky a naděje. Lketingo, já už nemůžu, ale budu ti ve všem co nejvíc pomáhat. Napíšu Jame15

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Stránka 16

C O R I N N E H O F M A N N O VÁ

sovi, aby ti přijel na pomoc. Pokusím se ti všechno vysvětlit v dopise. Je mi to moc líto.“ Nerozumí mi a říká nejistě a s náznakem smíchu: „Já nevědět, proč mi to říkat. Má ženo, já čekat na tebe a své dítě. Vím, že vy se vrátit ke mně.“ Pak se ozve cvaknutí a v telefonu je ticho. Jsem jako ochromená, jdu ke své Napirai, beru ji z dětské stoličky a z posledních sil s ní odcházím do našeho pokoje, protože dnes už nejsem schopná jasné myšlenky. Má matka i Hans-Peter to zřejmě chápou a nezdržují mě. Napirai cítí, že mi není dobře, a je mimořádně přítulná. Blaženě saje z mého prsu, který drží rukou. Když usne, začínám psát dopisy. Drahý Lketingo, doufám, že mi odpustíš, co Ti teď musím sdělit. Už nikdy se do Keni nevrátím. Poslední dobou jsem o nás dvou hodně přemýšlela. Před více než tři a půl rokem jsem Tě tak milovala, že jsem byla ochotná žít s Tebou v Barsaloi. Také jsem Ti darovala dceru. Ale od té doby, kdys mi vyčetl, že dítě není Tvoje, necítila jsem k Tobě už to co dřív. I Ty sis toho všiml. Nikdy jsem nechtěla nikoho jiného a nikdy jsem Ti nelhala. Ale celé ty roky jsi mi nikdy neporozuměl, možná také proto, že jsem mcungu. Naše světy jsou tak odlišné, ale i tak jsem věřila, že jednou budeme žít v našem společném. Ale teď, po naší poslední šanci, kterou jsme měli v Mombase, musím přiznat, že nejsi šťastný Ty ani já. Jsme oba ještě mladí a takhle se dál žít nedá. Možná že mi teď nebudeš rozumět, ale po nějaké době uvidíš, že dokážeš být šťastný i s někým jiným. Pro Tebe bude lehké najít si novou ženu, která s Tebou bude žít ve stejném světě. 16

Zpatky_z_Afriky.qxd

14.4.2015

11.20

Z PÁT K Y

Stránka 17

AFRIKY

Ale najdi si ženu z kmene Samburů, nehledej znovu bělošku, na to jsme moc rozdílní. Budeš mít ještě hodně dětí. Vzala jsem s sebou Napirai, protože ona je to jediné, co mi zbylo. Také vím, že už nikdy nebudu moci mít děti. Bez Napirai bych nemohla dál žít. Je celý můj život! Prosím, prosím Lketingo, odpusť mi! Už nemám dost sil na to, abych mohla v Keni žít. Byla jsem tam stále sama, nikoho neměla a Ty ses ke mně choval jako ke zločinci. Ani sis to neuvědomil, protože tak je to v Africe normální. Ještě jednou Ti přísahám, nikdy jsem neudělala nic špatného. Musíš si teď dobře rozmyslet, co uděláš s obchodem. Píšu také Sofii, ta Ti může pomoci. Celý obchod Ti daruju. Ale jestli ho chceš prodat, musíš jednat s Indem Anilem. Odsud Ti chci dál pomáhat, jak to jen půjde, a rozhodně Tě nechci odepsat. Pokud bys měl nějaké problémy, řekni to Sofii. Nájem obchodu je zaplacený do poloviny prosince, jestli ale nechceš dál pracovat, musíš bezpodmínečně promluvit s Anilem. I auto Ti dám. Přikládám podepsaný papír, ve kterém to je napsané. Jestli budeš chtít auto prodat, dostaneš za něj minimálně 80 000 šilinků, ale musíš najít někoho šikovného, kdo ti pomůže. Pak z tebe bude bohatý muž. Prosím Tě, Lketingo, nebuď smutný. Určitě najdeš lepší ženu, jsi ještě mladý a hezký. U Napirai tě zachovám v dobrém světle. Prosím, snaž se mě pochopit! V Keni bych zemřela a nemyslím, že by sis to přál. Má rodina si o Tobě také nemyslí nic zlého, všichni Tě mají stále rádi, jen jsme prostě jiní. Mnoho pozdravů od Corinne s rodinou