0038171

Věnováno Abdullahovi, Maryam, Hajar a Adnanovi

ABAYA.indd 5

19.12.16 15:36

„Do dětí nemůžete nic vtlouci, ale můžete z nich mnohé vymazlit.“ Astrid Lindgrenová

ABAYA.indd 6

19.12.16 15:36

Ženy, braňte se! Když jsem v posledních letech musela stále znovu vyprávět svůj příběh, abych získala potřebnou podporu policie, úřadů, soudů, notářů a právních zástupců, setkávala jsem se v převážné většině se zděšenými výrazy. Mnozí byli toho názoru, že bych o tom měla napsat knihu. Tak tady je. Pro mě je důležité jedno: Touto knihou nechci v žádném případě osočovat muslimy, natož pranýřovat celý ­islám jako špatné a zaostalé náboženství. To rozhodně není mým vysněným cílem a neodpovídalo by to ani mému osobnímu přesvědčení. Ačkoli náš osud není ojedinělý, chci přesto zdůraznit, že mé svědectví se týká pouze jednoho muže, který podlehl negativním vlivům skupiny sektářů a následkem toho se změnil v nemilosrdného a brutálního tyrana své vlastní rodiny. Tato problematika není vázána na jedno náboženství. Mějme jen na paměti případy fundamenta­ listicky-evangelikálních biblických křesťanů. Vzpomínám si třeba na Axela H. z Lüneburgu, který si u bývalé manželky vyzvedl své čtyři dcerky s tím, že podniknou cyk­ listický výlet, aby pak blonďaté dívky ve věku od čtyř do

7

ABAYA.indd 7

19.12.16 15:36

osmi let unesl přes Egypt do Súdánu, kde je zrovna zde, v ryze islámské a občanskou válkou zmítané zemi, nerušen rodinou ani školní docházkou, chtěl vychovávat zcela podle své radikální křesťanské věrouky. Typické pro takovéto náboženské fanatiky je podle mého názoru to, že se snaží své ideje Božského státu realizovat pomocí maximálního násilí ve své rodině – kde také jinde – a přitom ničí všechno, co by mělo být vlastním ­základem a jádrem bohulibého života stejně smýšlející skupiny, o který se snaží. V mém případě jde o devastující sklouznutí jednoho muže na šikmou plochu ultrakonzervativního salafismu, proudu, který propaguje domnělé ideály z doby raného islámu a který, jak nyní lépe než kdy jindy poznáváme na příkladu takzvaného Islámského státu, si při prosazování svých surových idejí násilím a terorem všeho druhu a proti všem, děti nevyjímaje, nebere žádné servítky. Dlouho jsem se rozmýšlela, zda mám svůj příběh opravdu sepsat, a tím si znovu oživit všechno, co jsem já dvacet let a mé děti vlastně po většinu jejich dosavadního života museli prožít. Často jsem se sama sebe ptala, jestli by nebylo správnější všechno v sobě potlačit a pokusit se na to, co se stalo, zapomenout. Jestli by i pro mé děti nebylo lepší si to už nikdy nepřipomínat. Odpověď mi dal a stále dává každodenní život. Ještě po létech se nejednou v noci vzbudím zalitá potem, protože některé z těch strašlivých okamžiků svého manželského pekla prožívám ve snu znovu. Ještě dnes sebou vždycky trhnu, když za sebou na ulici zaslechnu někoho promluvit arabsky. Zjevně stále ještě nejsem schopná

8

ABAYA.indd 8

19.12.16 15:36

tuto část svého strastiplného života ze své mysli úplně vymazat a zapomenout na ni. Co se stalo, nemůže se odestát, vzpomínky na násilí a ponižování, kterému jsem já a moje čtyři děti museli čelit, ve mně zůstávají – a jen pokud to vše vypíšu, vše v sobě zpracuji, mohu se s minulostí vyrovnat. Svým příběhem bych chtěla upozornit všechny ženy – zejména ty, které jsou za muže z jiné kultury již vdány (nebo se za něho vdát hodlají) a jsou přesvědčeny, že on je do západní společnosti již plně integrovaný, aby se měly velice na pozoru a v průběhu života si všímaly i těch nejmenších změn v mužově náboženské orientaci a vyvodily z nich důsledky. Určujte meze, hledejte pomoc, v případě nouze se uchylte do bezpečí. Nenechte to nikdy dojít tak daleko, aby váš život probíhal ve znamení násilí, hrozeb a vydírání – jako tomu bylo nejprve ze studu a později ze strachu o děti v případě života mého. Řešte problémy hned v zárodku, jak už říkali i staří Římané. Navzdory počáteční zamilovanosti byste nikdy ne­ měly ve svém vztahu dopustit žádné násilí. Strach z toho, že vás partner opustí, je nebezpečný zejména v době, kdy láska ještě hoří plamenem. Ale ta prvotní bolest způso­ bená tím, že člověk přes velkou lásku ze vztahu odejde, je určitě menším zlem než život poznamenaný krutostmi a ponižováním. Nic si nepomůžete, když budete chtít všechno strpět a nechat si vše líbit – v mylné naději, že vaše láska veškeré soužení překoná a určitě nad ním nakonec zvítězí. Nebo když budete snad věřit, že vás za to Bůh či Alláh na onom světě odmění. To určitě není správné. Na násilí a útlaku nelze vybudovat žádný vztah. Není

9

ABAYA.indd 9

19.12.16 15:36

hanbou vyhledat pomoc. Protože ať vám říkají, co chtějí: Hrubé násilí proti ženám a dětem není rozhodně slučitelné ani s islámem, ani s žádným ­jiným náboženstvím. Pravý islám nenabádá k násilí proti slabým. Ve Spojených arabských emirátech probíhá od roku 2012 osvětová kampaň k nechvalně známé súře koránu Al-Nisa (ženy). A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vy­ kažte jim místa na spaní a bijte je! 1 je psáno ve verši 34. Mnozí radikální muslimové z toho odvozují své právo trestat ženy. Žurnalistka Ola Salem ve svém článku pro The National (vychází v SAE) s titulem „Korán nepod­ poruje bití“ píše: Falešná interpretace jednoho verše z ko­ ránu umožňuje mužům své ženy podle libosti bít a přitom tvrdit, že jim k tomu dává právo náboženský zákon islámu, šaría…2 Dr. Jamila Khanji, vědecká pracovnice v oblasti islámu žijící ve Spojených arabských emirátech, došla ke zjištění, že nesprávný výklad arabského slova idrobo­ hun, které může být překládáno mimo jiné jako „lehké plácnutí“, „ignorování“, „vyhýbání se“ nebo „opuštění“, vedlo k tomu, že mnoho žen bylo a je deptáno a ničeno. Dále pak pokračuje: Bít ženu je nanejvýš zraňující, tím se vztah nevratně ničí. 3 Ve stejném deníku byla pod titulem „Vzpoura proti fatvě vede k domácímu násilí“ uveřejněna následující ­ zpráva: Kairo. Tento týden rozhodl šajch Abdel Hamid Al Atrash, předseda komise pro náboženská stanoviska (fatvy) a náboženská nařízení na universitě Al Azhar v Kairu, nejvyšším islámském institutu sunnitů, že ženy mají právo použít násilí, aby se mohly bránit brutálnímu jednání mužů. Žena má legitimní právo svého muže v sebeobraně

10

ABAYA.indd 10

19.12.16 15:36

udeřit. Každý má právo se bránit, ať muž či žena… pro­tože před Bohem jsou si všichni rovni.4 Také saudský šajch ­Abdel Mohsen Al Abyakan vyzýval ženy, aby sáhly ke stejnému druhu násilí, které proti nim používají jejich manželé, třeba ke koženému řemenu či elektrickému kabelu. Šajch Abyakan potvrdil své názory i na jedněch ze známých islámských webových stránek. Žena může po­ užít násilí k tomu, aby se bránila násilnictví svého muže. Když ji její muž uhodí, smí mu ránu oplatit, a pokud on usiluje o její život, může ho ona v sebeobraně i zabít, je-li to její jediná možnost jak si zachránit život.5 Nebojte se, že je to výzva k nějaké manželské krvavé lázni, je to pouze ilustrace toho, kam až může podle názoru náboženského experta v nejhorším případě tato rovnoprávnost zajít. Z toho všeho pro mě plyne následující závěr: Seberte odvahu a bojujte proti násilí ve své rodině, ale bez použití dalšího násilí. Násilí není řešením. Nikdy to však nevzdávejte, protože tím byste útočníkovi, lhostejno jakého náboženství, jen poskytovaly prostor k dalšímu ubližování vám i vašim dětem. Pokud si ve svém okolí všimnete násilí proti ženám a dětem, nezavírejte před ním oči! Je možné, že zde bude zapotřebí vaší podpory. Podejte pomocnou ruku, kterou jsem já ve svém případě postrádala. Nezúčastněným lidem často není zřejmé, v jakém stavu se oběti násilí nacházejí. Pedagog Martin R. Textor o bitých ženách píše: „Většinou z manželství neutíkají, protože jsou na svém partnerovi závislé a samy sebe považují za nesamostatné a neschopné. Mají časté noční můry, špatně spí, trpí psychosomatickými poruchami, jsou bez elánu a zoufalé.“ Dále Textor píše: „Bité ženy zpravidla svého muže

11

ABAYA.indd 11

19.12.16 15:36

r­ espektují jako hlavu rodiny, podřizují se mu, jsou pokorné a snaží se plnit většinu jeho přání. Mnohdy si připadají ­nekompetentní, bezcenné nebo nehodné lásky a trpí komplexy méněcennosti.“ Pro mne je Textorovým nejdůležitějším zjištěním o týraných ženách toto: „Často si za to, že je partner fyzicky trestá, samy kladou mnohonásobnou vinu.“ 6 Tuto větu je skutečně nutné si přečíst několikrát. Pisatel líčí, jak každodenní násilí staví všechny ženiny prožitky a pocity na ­h lavu. Protože samozřejmě platí to, co se snaží Spol­kový svaz poraden a linek důvěry pro ženy vysvětlit každé oběti: „Nejste na vině. A to ani v případě, že jste se nijak ne­ bránily!“ 7 Násilí je vězení bez mříží. Bez cizí pomoci se mu dá ­těžko uniknout, čili jinak řečeno: Na topícího se je zbytečné volat: „Plav přece!“ V mém příběhu vystupují lidé, kteří s námi neměli vůbec nic společného, a přesto nám pomáhali riskujíce svou vlastní hlavu, zatímco jiní, kteří měli v rámci své funkce plné právo zakročit, pro zdar našeho útěku nehnuli ani prstem – ačkoli by riskovali v nejhorším případě jen své předčasné přeložení na jiný konzulát nebo dokonce jen nepříjemný telefonát z Berlína. Na tomto místě bych obzvláště ráda pozdravila Německý generální konzulát v Dubaji. Ženy v mé situaci často hledají výmluvy proč ve vztahu setrvat – ze studu, z obavy před ztrátou dětí, proto, že nechtějí před veřejností vystupovat jako oběť, nebo se více než jeho dennodenní brutality bojí manželovy pomsty.

12

ABAYA.indd 12

19.12.16 15:36

Přesto přese všecko: Nedejte se ničím zastavit. Zavolejte policii, vyžádejte si pomoc. To se lépe řekne, než udělá. Málokterá oběť se dokáže sama vytáhnout za vlasy z bahna, do kterého zapadá stále hlouběji. Člověk dokáže mnoho fyzického utrpení, bolesti, strádání a ponižování vytěsnit z mysli jen proto, aby se nezbláznil. Je to určitý druh pudu sebezáchovy duše, který se u obětí násilí objeví, ale je to zaručeně cesta chybná. Z vlastní mnohaleté zkušenosti vím, o čem mluvím.

13

ABAYA.indd 13

19.12.16 15:36

Kapitola I

přistání v novém životě

Letiště Frankfurt, 14. duben 2011 GF 0017. Tuto zkratku nezapomenu nikdy. Let číslo 0017 společnosti Gulf Air přenesl mne a mé děti do svobody. Ze Spojených arabských emirátů do Frankfurtu. Dvacet let manželského pekla skončilo v okamžiku, kdy dne 14. dubna 2011 v 6:40 dosedlo naše letadlo na německou půdu. Za námi byla dvoudenní cesta přes tři země, více než 6 000 kilometrů, dlouho dopředu plánovaný útěk. Stál nás mnoho sil, velice mnoho sil – a ještě víc odvahy. Byla to cesta bez loučení a bez návratu. Přesto se mi nesmírně ulevilo a byla jsem plná radostného očekávání všeho, co je před námi. Nový začátek, život, o kterém si budu rozhodovat sama. Už žádné rány, žádné násilí, žádné ponižování, žádný závoj – budu svobodná a stanu se zase normální ženou… Během cesty jsem se chvílemi cítila volná jako pták, dívala jsem se střídavě z okénka Boeingu, za kterým se začínalo stmívat, a střídavě na své děti Abdullaha (tehdy patnáctiletého), Maryam (třináct let), Hajar (jedenáct) a Adnana (devět), které seděly v řadě vedle mě, dívaly se na palubní televizi nebo se bavily hrami na gameboyi. Opustily své

15

ABAYA.indd 15

19.12.16 15:36

spolužáky i zemi, ve které strávily největší část svého dosavadního života – svou vlast. Současně jsem pociťovala strach a mé myšlenky kroužily kolem toho, čím mi Mohamed, můj tehdejší manžel a důvod tohoto útěku, hrozil. Ve škole v Emirátech už ­jistě přišli na to, že všechny naše děti současně chybí a možná se tomu ani moc nedivili, ale jen do chvíle, kdy, zalarmováni mým mužem, přišli do školy policejní vyšetřovatelé v civilu, aby se vyptávali spolužáků, jestli některý něco o našem útěku neví. Mohamed určitě uvědomil policii a označil mě za vícenásobného únosce dětí. Policie jistě nechala jako první věc prověřit seznamy cestujících, aby zjistila, kterým letem, kdy a kam přesně jsme zmizeli. Náš pomocník při útěku ale zavedl policii geniálním způ­ sobem na falešnou stopu, jinak by se nám nikdy nepodařilo do Německa vrátit. Poslední část našeho útěku, let z Bahrainu do Frankfurtu, trval šest hodin. Naše nálada kolísala mezi nadějí, strachem, stísněností a vyfantazírovanými představami o pronásledování. Ani jeden z nás v posledních dvou dnech nezamhouřil oko. Přesto jsme nebyli unaveni a nepociťovali vyčerpání, naopak jsme byli plní euforie, jako kdybychom pili kávu po litrech. Ve výšce 33 000 stop nad povrchem země se mi v hlavě pokaždé, když jsem si trochu zdřímla, vybavil úplně jiný let. V myšlenkách jsem cestovala svým manželským životem a ve filmu, který se odehrával v mé hlavě, jsem přeskakovala z minulosti do současnosti a zase zpátky. Viděla jsem se schoulená na zemi, celá modrá a zkrvavená od ran hadicí vysavače, a slyšela jsem hulákat svého

16

ABAYA.indd 16

19.12.16 15:36

muže, že jsem hnusná Němka. Moje slzy ho dráždily k ještě větší zuřivosti. Viděla jsem před sebou bezmocné děti, které trestal tím, že po mnoho dnů mohly jíst jen polévku z oškrábaných skopových kostí. Pak jsem zase ­v iděla, jak sedíme, zjevně v budoucnosti, jako šťastná a veselá rodina bez Mohameda kdesi v přírodě či u moře. Ale v další scéně už jsem zase před sebou spatřila Moha­ meda, jak naší třináctileté dcerce vyhrožuje, že ji vdá, a sice za takového muže, který ji pořádně spráská, když ho nebude poslouchat. „Co bude dál? Co se stane, když…? Kam půjdeme…?“ Občas mi obě větší děti během cesty kladly otázky podobné těmto, ale většinou zmlkly ještě uprostřed věty. Moc dobře jsem je chápala. Co bych jim však mohla odpovědět? Vždycky jsem jim jen tiskla ruce, hladila je po hlavě a utěšovala. „Něco už vymyslíme. Nejprve se musíme dostat do bezpečí, pak uvidíme.“ Cíl naší cesty byl totiž ještě nejistý, vše se mělo ukázat až podle okolností. Měli jsme na výběr ­několik možností jak zmizet v některé z evropských zemí. Mé povolání překladatelky s klientelou po celém světě mi umožňovalo pracovat z jakéhokoli místa na světě, jen když tam budu mít počítač a připojení k internetu. Tak daleko dopředu jsem si ale myslet netroufala. Bylo zapotřebí postupovat krok za krokem. Krátce před přistáním ve Frankfurtu se znovu dostavil ochromující strach. Když jsem uslyšela hlášení palubního rozhlasu: „Zvednout opěradla, zaklapnout stolky,“ zachvátila mě panika. Srdce se rozběhlo jako o závod a hruď se mi sevřela, že jsem se mohla sotva nadechnout. Dva dny jsme byli na útěku. Letiště, tranzitní haly, čekání v hotelových

17

ABAYA.indd 17

19.12.16 15:36

pokojích, pokračování v letu. Byli jsme odříznuti od informací o tom, co Mohamed mezitím podnikl. Jisté však bylo, že zburcuje nebe i – a to by bylo v jeho případě pravděpodobnější – peklo, aby mě vystopoval a zastavil. Získal prostřednictvím policie a leteckých společností údaje o naší cestě, pronásledoval nás po celé ty dva dny, nebo si snad dokonce pospíšil, aby byl ve Frankfurtu dříve než my? Co když na nás bude tam venku v příletové hale čekat a odvleče nás zpátky do Emirátů? Co když už mě dávno udal německým úřadům? Pořád zůstává pravdou, že jsme jeho, zákonného opatrovníka dětí, i Spojené emiráty opustili bez potřebného povolení. Pokud šlo o překruco­ vání skutečností, byl vždycky výborným hercem. Všechno by mu bylo podobné. Ještě by nakonec mohl, jak jsem se obávala, stát s policisty a pracovníky úřadu pro ochranu mládeže u pasové kontroly, vzít si děti do své péče a odcestovat s nimi zpátky do Emirátů, zatímco já bych musela zůstat v Německu a čelit obžalobě… Neexistoval žádný děsivý nápad, žádný katastrofický scénář, který bych si nepředstavovala. Konečně stevardka otevřela masivní dveře letadla. Dovnitř vnikl čerstvý vzduch, chladný a suchý jarní vítr. Okamžitě nám začala být zima. Tenké arabské hábity nás žen byly pro toto roční období příliš slabé a chlapci na sobě měli také jen trička. Všude, kde jsme dosud byli, bylo v tomto ročním období už teplo, velice teplo, neřku-li vedro. Vystoupili jsme z letadla a následovali ostatní cestující k pasové kontrole. Úředník přiložil jen naše německé pasy ke skeneru a pak nám popřál hezký den. Byla jsem ze všeho úplně vedle. Celí rozrušení jsme si vyzvedli svá zavazadla,

18

ABAYA.indd 18

19.12.16 15:36

přesněji řečeno jednu cestovní kabelu. Prošli jsme celní kontrolou, aniž by si nás někdo všímal. Jako nóbl pašeráci z Dubaje jsme opravdu nevypadali. V příletové hale byl nával. Někteří lidé drželi cedule se jmény očekávaných cestujících, jiní už se objímali se známými a příbuznými. Plná strachu a vnitřního napětí, navenek se však snažící vypadat naprosto klidně, jsem se soustředila na lidi, kteří zde čekali. Hledala jsem v davu Mohameda. Nebyl tam. S tím jsem, upřímně řečeno, počítala nejméně. Tak jsme nejprve vyhrabali z tašky pár pletených svetrů a dvě dětské bundy a natáhli je rychle na sebe. Pak jsme v butiku koupili bundu pro mého nejstaršího, ­který se doslova třásl zimou. Bunda byla péřová a pěkně drahá, ale to v tu chvíli nehrálo roli. Abdullah byl celý šťastný a byl na ten úžasný a příjemný kus oděvu nesmírně pyšný. Něco tak krásného v životě ještě nikdy neměl – a vlastně také ani nepotřeboval. Pak jsme zamířili rovnou k letištní policii. Tam nás ­odkázali dál, na okrsek vzdálený od letiště asi půl kilo­ metru, abychom tam provedli udání na muže, před kterým jsme prchali, na muže, který zničil náš život a připravil mé děti o dětství. Cestou jsme postupně začínali věřit, že naše noční můra, ve které jsme léta žili, by už opravdu mohla skončit. Ještě v arabském oblečení jsme vstoupili do policejní úřadovny. Dcery a já jsme měly na hlavách tmavé šátky a byly jsme zahaleny do černých abájí, tradičních islámských hábitů, které jsme nesměly svléknout ani doma a musely v nich i spát, nemluvě o tom, že bychom bez nich vyšly na veřejnost. Když jsme oznámili, že chceme provést udání, odvedl si nás jeden starší policista do vedlejší místnosti.

19

ABAYA.indd 19

19.12.16 15:36

Donesl nám všem židle a byl velmi příjemný. Pak jsme se mu svěřili, že jsme všichni společně právě uprchli ze Spojených arabských emirátů. Jeho kolega zapisoval protokol přímo do počítače. Jiní policejní úředníci, kteří tam stří­ davě přicházeli a bez hlesu naslouchali, nám přinesli vodu a něco k svačině. Ti muži byli neuvěřitelně pozorní, opakovaně se ujišťovali, zda máme ještě dost sil, abychom mohli vypovídat, jestli by si děti raději nechtěly hrát venku nebo jestli nemáme hlad. Ale děti se chtěly na všem podílet. Své výpovědi jsme si vzájemně doplňovali, aby byly co nejpřesnější a nejjasnější. Nedávali nám mnoho doplňujících otázek. Mezitím si do počítače zkopírovali i obsah mé flešky, na kterou jsem si po léta tajně nahrávala doličné fotografie. Čím déle jsme hovořili a čím více obrázků se zraněními, pohmožděninami, podlitinami a modřinami jsme ukazovali, tím se v obličejích policistů zračilo větší zděšení. Nakonec se patnáctiletý Abdullah zeptal, jestli nás teď někdo může ochránit a toho zločince, jeho otce, zatknout, kdyby nás pronásledoval až do Německa. Na to úředníci přisvědčili. I já jsem měla podobné obavy. Od pracovníka němec­ kého konzulátu v Dubaji jsem věděla, že to, co jsem udělala, abych své děti vysvobodila z pekla, může být z právního hlediska jasně definováno jako únos – přinejmenším podle zákonů platných v Emirátech. Jeden z úředníků mě uklidňoval: „Tím, že jste ihned provedla udání a přihlásila se se všemi dětmi úřadům, vám toto nařčení nehrozí. My vám potvrdíme, že se nejedná o únos.“ Alespoň podle německého práva tomu tak je, ­podle islámského to ale je jiné, v tom případě bych z únosu

20

ABAYA.indd 20

19.12.16 15:36

obžalovaná být mohla. Úředník slíbil, že nás po skončení výpovědi odveze do zařízení dobročinného spolku, kde můžeme pro začátek zůstat, odpočinout si a naplánovat další cestu. Výpověď trvala několik hodin. Ještě na okrsku jsem začala svůj deník, který jsem také měla uložený na flešce, stručně překládat do němčiny. Všechno, co nám po všechna ta léta Mohamed prováděl, jsem dokumentovala v angličtině. On anglicky neuměl. I kdyby se mu ten soubor dostal do ruky, nevěnoval by mu pozornost, protože by jej považoval za ­jeden z mých překladů, kterými jsem si vydělávala peníze. Tato kronika každodenních hororů, jak jsem tenkrát doufala, by měla poskytnout dostatek důkazů, aby jednoho krásného dne přivedla Mohameda na dlouhý čas do vězení. K tomu by se ale musel zase někdy objevit v Německu. Proces, který by probíhal v Emirátech, by vyžadoval moji přítomnost, což bych nebyla ochotna riskovat. Kromě toho tu bylo reálné nebezpečí, že by tamní soud na Mohamedovi žádnou vinu neshledal.

21

ABAYA.indd 21

19.12.16 15:36