Versailles_001 az 003_Sestava 1 1/27/17 10:52 AM Stránka 3
Elizabeth Massie
Králův sen
KNIŽNÍ KLUB
Přeložila Dana Melanová
VERSAILLES, LE RÊVE D’UN ROI Copyright © Éditions Michel Lafon – Paris 2015 Published by arrangement with Lester Literary Agency. All rights reserved Translation © Dana Melanová, 2017 ISBN 978-80-242-5666-5
Versailles_07_(imprimatur).indd 4
25.1.2017 12:01:33
Předmluva
Smrt královny matky Anny Rakouské 22. ledna 1666 definitivně osvobodí mladého panovníka Ludvíka XIV. od přízraků dětství. Otevírá se nová stránka dějin království, mužnost se v ní odnynějška snoubí s autoritou. Král vládne jako slunce, jež si vybral za svůj emblém, a nic nezadrží jeho ambice. Sní o moderní Francii, která bude oddanou dcerou církve a rovněž novými Athénami umění a věd. O Francii, jež se bude řídit novými pravidly, bude oplývat hojností a on ji bude ztělesňovat. V zákulisí taktizují černé hábity pod vedením věrného Colberta a scénu plně a se vší okázalostí ovládne Ludvík umělec. Brzy se hovoří jenom o reformách a expanzi… až ke vzdáleným oceánům, přes moře od Antil po Indii, kde se hrdě vztyčí bílá vlajka. Proudí sem bohatství a talenty, přitékají peníze a před užaslými pohledy staré rodové šlechty vzniká legenda. Státní pokladna se neustále nepřiměřeně vyprazdňuje, Colbert se snaží ji znovu naplnit a všechno směřuje k jednomu cíli: k uskutečnění snu o hegemonii. A tak na jaře roku 1667 Ludvík XIV. ve svých osma7
Versailles_07_(imprimatur).indd 7
25.1.2017 12:01:33
ELIZABETH MASSIE
dvaceti letech prokáže plně svoji absolutní moc: před očima Evropy pošle 80 000 mužů na tažení do Flander, aby vyrval kus dědictví španělské koruně, dědictví, jež mu nabízí jeho sňatek s infantkou Marií Terezou. Poprvé vstupuje mladý král do války proti vlastní rodině. Pevnosti v Nizozemí padají jedna po druhé. Maršálci jásají, staří panovníci se třesou ve svých alkovnách… Ludvík si neskrývaně vychutnává první triumf, který oslavuje přímo ve stanech na válečném poli, v rozkošnické náruči své nové lásky Athénaïs de Montespan. Královská legenda se pomalu uskutečňuje, nabírá pevných obrysů a rovněž Versailles vstupují do své první etapy: budování ramen Velkého kanálu, kde pracuje tisíc kopáčů, napovídá, jaké rozměry bude mít palác, jehož nádherné komnaty už žijí v Ludvíkových představách stejně jako okázalé fasády paláce, zlato a mramor… Lešení dosud stojí, ale už se ukazuje, že půjde o největší dílo Ludvíkovy vlády. Ludvík XIV. je jako kouzelník; dokáže dokonale ohromit a uchvátit. Versailles umlčí rozumné uvažování skeptických mozků. Jeho nové plány znamenají konec velké mladické lásky, již Ludvík chová ke své favoritce Louise de la Vallière, s níž bude už navždy svázána doba, kdy žil v původním cihlovém zámečku. Šest let okouzlení končí a Louise se octne v pozadí a slouží jako zástěrka skandálu, neboť její místo zaujme nová favoritka: Athénaïs je vdaná žena, chtivá, nenasytná, obdařená zničující krásou a den ode dne se více zmocňuje královy duše. Z Louisy se stane vévodkyně, tuto poctu ovšem vnímají všichni v předpokojích jako znamení nemilosti. Král pozvedá a odkládá a hlavně to oznamuje. Jeho okázalostí a aurou proniká tajemná moc. Všichni jsou hypnotizováni královým despotickým kouzlem, jeho mužností, v níž se mísí smyslnost, rozkošnictví a rafinovanost, a rovněž jeho bystrým duchem a důvtipem, jimiž připomíná Machiavelliho. Ludvík XIV. měl dobrou Mazarinovu školu. Projde kolem vás 8
Versailles_07_(imprimatur).indd 8
25.1.2017 12:01:33
VERSAILLES
a předstírá, že s uspokojením vnímá vaše lichotky, a pak vám projeví lhostejnost, když jsou lichotky přehnané. Na veřejnosti si stále zachovává jistou tajemnost. Je neproniknutelný, nepředvídatelný, takže nikdo kromě několika služebníků nezná jeho skutečnou tvář. Tento král, který je pro některé okouzlující a plný šarmu, pro jiné zvrhlý, rozmarný a občas zkázonosný, dokáže rychle odejmout důvěru, kterou někomu projevil. Je výstřední, vášnivý, přemrštěný a prchlivý, ovšem stále zůstává nadřazený a dokáže být věrný. Je král a umí si podmanit muže a ženy i nad rámec pouhého projevu moci, takže se od něj lidé jen těžko odpoutávají, když je k sobě jednou pustil. Kolik mužů je mu oddáno až k smrti? Kolik žen lamentuje, že se od něj nedokáže odtrhnout? Pro kolik z nich je vstup do kláštera jediným prostředkem, jak se vymanit z jeho moci? Tento muž a král je stejně jako král zvířat lev vznešený, ale nezkrotný, je především muž a dává volný průchod touhám podle své chuti. Je vypočítavý, náročný až do krajnosti, občas příliš hnidopišský a samozřejmě dobyvačný… Rád vlastní a užívá si rozkoše a nezdá se, že by mu v tom osud bránil. Jeho moc spočívá v promyšleném, byť na první pohled impulzivním jednání: provokuje, aby lépe poznal svůj protějšek, zkoumá situaci tak, že si nebere servítky, což dělá stejně v politice jako v dvorském životě. Ludvík XIV. vždy sleduje vlastní cíle, v jednání si nasazuje masku, projevuje silnou vůli a ovládá se. Bez těchto vlastností by se jeho opěrné body zhroutily. Je logický a pracovitý ve chvílích, kdy u něj převažuje rozum…, zanícený, opojený rozkoší a nekonečně mladý, když zatne drápy do kořisti. Rodící se Versailles jsou obrazem jeho osobnosti, střídají se tady tajemství zavřených dveří podél rozlehlých chodeb, kde rezonuje každý krok. Versailles jsou třpyt, labyrint, vášeň. Království intrik, které se lehce zvrhnou do krutosti, divadelní svět stínů a světel, kde dvořan s jistým masochismem dobro9
Versailles_07_(imprimatur).indd 9
25.1.2017 12:01:33
ELIZABETH MASSIE
volně zastává místo statisty s tajnou nadějí, že bude vybrán a pronikne do centra moci. Charles NelRey historik umění
10
Versailles_07_(imprimatur).indd 10
25.1.2017 12:01:33
Kapitola 1
Jaro 1667 Byla nesmírně krásná. Mladá a drobná, ale už celá žena, jak to dokazovaly bujné křivky prosvítající tenoučkým plátnem její bílé košile. Běžela přes trávník, poskakovala, pak se se smíchem obrátila a mrkla na něj. Ludvík se také zasmál a začal ji pronásledovat. Dělal, co mohl, aby ji dohnal, ale stále si před ním udržovala dost velký náskok. Utíkala do bludiště živých plotů, na chvilku zmizela, než se zase objevila; sluneční paprsky občas dopadaly na její tělo a dotýkaly se ho jako polibky. Tolik po ní toužil, až mu bylo zle, každý atom jeho těla byl ve střehu, potřeboval tu hle ženu. Prahl po její náruči, chtěl ji hladit, zmocnit se jí, vlastnit ji. Roztančila se ve stínu zahrady pomerančovníků a utrhla ze stromu, kolem nějž běžela, zralý pomeranč. Otočila se a usmála se. Bylo zjevné, že i ona po něm touží. Za ovocným sadem na vyvýšenějším místě trůnil obrovitý skvostný zámek ozářený sluncem, nad jehož výzdobou zůstával rozum stát. Jako by sám Bůh sestoupil na zem, aby se tu mohl usídlit. Ludvíkovi se sevřelo srdce. Ačkoli ni11
Versailles_07_(imprimatur).indd 11
25.1.2017 12:01:33
ELIZABETH MASSIE
kdy předtím tento palác neviděl, patřil k němu. Byl to jeho dům. Dívka běžela až k zámku a zmizela v jedněch klenutých dveřích. Ludvík ji následoval a octl se v naprosté tmě, neozýval se tu žádný hluk. Ztuhl. Čekal. „Král nepláče, nezáleží na tom, čemu musí čelit,“ ozval se známý hlas. „Nezáleží na tom, čemu musí čelit.“ Znal ten hlas. Byl to hlas Anny Rakouské. Pomalu se obrátil, stála tady, ve světelném paprsku, jako ztělesnění hrdosti a moci, tělo měla zakrvácené. Ludvíkův mladší bratr klečel vedle ní, plakal a držel se jí za ruku. „Strach je slabost,“ pravila neoblomně. „Muže vyčerpá a zničí ho. Dokonce i tebe, můj synu.“ Ludvík stál jako zkamenělý. Matka pokračovala, její hlas se vynořoval z minulosti. „Byl jsi pomazaný Bohem, požehnaný Sluncem. Ale ještě nemáš to nejdůležitější. Moc. Bez ní zahyneš a celá Francie s tebou. Přirozeně máš strach. Tvoje matka umírá. Svět je plný krve, zuří v něm války. Jsi obklopený nepřáteli. Historie nás naučila, že králům se dějí strašlivé věci. Právě proto budeš potřebovat sílu stovky mužů. Abys udělal, co bude zapotřebí. Abys nás vytáhl z temnot a přivedl ke světlu.“ Ludvík se díval matce do očí. Měl dojem, že už nemůže dýchat. Potom se ta nádherná dívka znovu objevila vedle Ludvíkovy matky a smála se. Obě ženy k němu vztáhly ruce a kývaly na něj, aby se k nim přiblížil. Ludvík zaváhal, pak pokročil k dívce. Couvla a utekla. Znovu ji pronásledoval. Tmu nechali za sebou, utíkali komnatami plnými jasu, přenádherně ozdobenými mramorovými sochami, obrovskými portréty, zlacenými lištami až k úchvatné chodbě, na jejíchž stěnách visela spousta zrcadel. Ludvík viděl, jak se 12
Versailles_07_(imprimatur).indd 12
25.1.2017 12:01:33
VERSAILLES
v nich donekonečna odráží dívčino tělo – nahé ňadro, rameno bělostné jako z porcelánu, jemné prohnutí beder. Zatřásla rameny, shodila košili, která jí spadla ke kotníkům, a odkopla ji daleko od sebe. Nahá utíkala až na konec chodby. „Vidím ráj,“ upozornila ho matka za ním. „Ale musíš ho vytvořit ty sám. A dát na vědomí celému světu, že přišel Ludvík Veliký.“ * Ludvík vstoupil do pokoje a uviděl dívku na svém loži s baldachýnem, na plných rtech měla koketní úsměv. Pomalu roztáhla pěkně tvarovaná stehna. Ludvík ze sebe strhl oděv, vrhl se k posteli a nalehl na dívku. Se zápalem do ní prudce vnikl. A ještě. A ještě. A ještě. Probudil se při vyvrcholení, čelisti měl sevřené, pěsti zaťaté do lněného prostěradla; přišel k sobě a uvědomil si, že leží ve tmě své ložnice. Jeho semeno, zpočátku teplé, mu smáčelo nahé břicho a hned chladlo. Hrudník měl zpocený, mokré vlasy se mu lepily na obličej. V očích ho pálilo. Promnul si je, věděl, že je vzhůru, a přitom v hloubi duše toužil, aby to tak nebylo. Předjitřní bouře hučela za okny královského loveckého zámečku, vítr a déšť bušily do okenic. Ludvíkův oddaný komorník Bontemps mlčky seděl u nohou králova lože s baldachýnem. Byl to asi padesátiletý muž s mírným a trpělivým vzezřením. Sen se rozplýval, ale Ludvík z něj zachytil jeden přesný obraz a podržel ho v paměti: „Řekni architektu Le Vauovi, že s ním chci mluvit. Kvůli zrcadlům.“ Bontemps přisvědčil. 13
Versailles_07_(imprimatur).indd 13
25.1.2017 12:01:33
ELIZABETH MASSIE
Venku zaburácel hrom. Vítr jako by po chvíli znovu chytil dech a další nápor deště zalomcoval oknem. Ludvík už byl zcela vzhůru a přikryl si břicho noční košilí. „Jak se daří královně, Bontempsi? Všichni tvrdí, že to bude chlapec…“ Najednou sem zvenčí dolehl hluk rozbíjeného skla. Navzdory hlučící bouři rozeznal Ludvík řehtání koní, křik mužských hlasů a potom dupot těžkých spěšných kroků a zlostné hlasy, které se přibližovaly k jeho dveřím. Krátce nato někdo prudce zabušil na dveře. Bontemps spěchal otevřít; švýcarští gardisté vpadli do ložnice a za nimi sem pomaleji vstupovali neklidní dvořané. Gardisté se strohými tvářemi obklopili královské lůžko. Ludvík couvl, pulz se mu zrychlil. „Stát! Co to má znamenat?“ zvolal Bontemps. „Chtěli spáchat atentát na krále,“ odvětil jeden gardista. „Kdo? Španělé? Holanďané?“ „To dosud nevíme. Fabien je pronásleduje.“ „Bontempsi, vysvětli mi to!“ přikázal Ludvík. „Sire,“ pravil komorník hlasem plným neklidu, „musí vás odtud bez prodlení odvést do strážnice.“ Přistoupil k oknu a zavřel okenice. Oblékači se vrhli na krále, aby mu sundali noční košili, ale Ludvík je odstrčil. „Kdo to řekl?“ zeptal se. Zvedl se a zamířil k Bontempsovi. „Nepřibližujte se k oknu!“ vykřikl jeden gardista. „Ty muže neznám, Bontempsi!“ pravil Ludvík. Gardisté obklopili krále a donutili ho, aby se vzdálil od okna. Ludvík se jim vytrhl. „Nikam nepůjdu! A můj druhý syn se narodí tady, ve Versailles. Dokud nezemřu, nebudu mít nikdy strach. Neodejdu odtud!“ Gardisté ho odmítli poslouchat a oblékači pokračovali ve svém úkolu. Pak spěšně odvedli krále z ložnice do tmavé chodby. V chabém světle svíček se dvořané s údivem v očích 14
Versailles_07_(imprimatur).indd 14
25.1.2017 12:01:33
VERSAILLES
ukláněli, když je král míjel. Ludvíkovi se podařilo vymanit ze sevření dvou gardistů, ale nic nezmohl proti proudu těl, který ho odnášel. „Kde je Filip?“ zvolal. „Kde je? Kde je můj bratr?“ * Králův mladší bratr Filip, známý též pod jménem Monsieur, couvl a zvedl s úsměvem oči ke krásnému muži s vlnitými vlasy, který seděl proti němu v křesle se sametovým čalouněním. Rytíř, onen zmíněný krasavec, měl na sobě pouze bílou košili. Filip si tedy mohl snadno vychutnávat delikátní hostinu, kterou měl Rytíř mezi nohama. Filip se oddával svému úkolu s takovou poživačností a důkladností, že se Rytíř musel zachytit opěradel křesla, načež v návalu rozkoše zaklonil hlavu. „Můj Bože,“ procedil skrze sevřené čelisti, „jak to umíš…“ Filip se usmál. Samozřejmě že to umí. Náhle někdo zabušil na dveře. Filip vrhl tím směrem pohrdavý pohled a znovu se soustředil na lesknoucí se penis tvrdý jako kámen, který se mu nabízel. Sklonil se a chystal se znovu ho vzít do úst, ale bušení pokračovalo. Sluha křičel za dveřmi: „Král si vás žádá! Monsieur, jste tam?“ Rytíř se nevrle podíval ke dveřím. „Slyšeli jsme vás!“ Filip si zastrčil pramínek hnědých vlasů za ucho a lítostivě se ušklíbl na rytíře. Jen nerad se zvedl. Rytíř si nedbale přehodil cíp košile, příliš se nenamáhal, zakryl se jenom zpola. Filip otevřel dveře. „Dítě se narodilo?“ „Musíte jít hned se mnou, Monsieur,“ prohlásil sluha. Filip zvedl oči k nebi a zívl. Obrátil se k Rytíři, který mávl rukou obtíženou prsteny a pravil: 15
Versailles_07_(imprimatur).indd 15
25.1.2017 12:01:33
ELIZABETH MASSIE
„Pošlu sluhu pro občerstvení.“ „Nebyl bych schopen pozřít něco jiného,“ odpověděl Filip významně, opustil komnatu a zavřel za sebou dveře. Než mohl vyčíst sluhovi, že ho vyrušil, oznámil mu dotyčný sluha, že chtěli právě zavraždit krále Ludvíka. Filipovo erotické vzrušení okamžitě opadlo. „Zatkli viníky?“ Sluha zavrtěl hlavou. „Ještě je hledají, Monsieur.“ * Hlavní náves ve Versailles byla temná, vlhká a pustá. Většina vesničanů dosud spala. Vrchní velitel královské policie Fabien stál uprostřed cesty a oběma rukama svíral otěže čtyř neklidných koní. Přimhouřil oříškové oči, byl soustředěný a rozhodný. Chvilku počká. Ještě chviličku. A potom, ano! Jsou tady. Čtyři Španělé se objevili v temném zákrutu, kradmé, skoro neviditelné stíny, a mířili k Fabienovi. Nejvyšší muž z těch čtyř se zastavil, pohlédl na Fabiena a kývl hlavou k prázdnému uvazovacímu kolíku po straně ulice. „Kde jsou mí koně?“ zakřičel, aby přehlušil déšť. „Tihle?“ otázal se Fabien. Pustil otěže, plácl koně po zadku a zvířata odcválala. Muž zkroutil tvář do zlostného úšklebku a dobrodil se blátem až k Fabienovi. V téže chvíli se z okolních zákoutí vynořilo dvacet gardistů a Španěly obklíčilo. „Zabloudili jste, pánové?“ zeptal se Fabien. Nejvyšší muž cosi zabručel, zjevně si uvědomil, že už se nedá nic dělat. Zařval, uchopil sekeru a pušku s uříznutou hlavní, kterou schovával pod pláštěm, a vrhl se na Fabiena. Gardisté na něj vystřelili. Padl do bláta. Fabien mu rozdrtil 16
Versailles_07_(imprimatur).indd 16
25.1.2017 12:01:33
VERSAILLES
tvář nohou, aby ho udržel na zemi. Muž se zmítal až do posledního dechu. Tři ostatní se obrátili na útěk, ale gardisté už jim zahradili cestu. „Odhoďte zbraně!“ křikl na ně Fabien. Španělé odhodili zbraně a postavili se k sobě zády jako zvířata, která se v sebeobraně shlukují, aby se ubránila predátorovi. Fabien se k nim přiblížil a zadíval se do očí nejmladšímu z nich – sotva dospělému mladíčkovi – ten pohled byl stejně ledový, jako je peklo žhavé. * Ludvík trhl ramenem, aby se zbavil sevření gardistů, kteří ho doprovázeli zpět do jeho ložnice. Bylo jich tolik, vztahovali k němu ruce, shlukovali se kolem něj, dusili ho. Nechte mě! řval v duchu. Ještě jiné obličeje se k němu upínaly, dávaly najevo někdy upřímný, jindy předstíraný neklid a vytvářely těžko snesitelnou atmosféru. Nechte mě na pokoji! Konečně byl ve své komnatě, došel až k oknu a opřel se o ně čelem. Těžce oddychoval, dech zamlžil sklo a zatemnil jeho odraz. Bontemps, gardisté a houf dvořanů se drželi v rohu místnosti a nervózně přešlapovali. Ludvík cítil v zádech jejich naléhavé pohledy, věděl, že čekají, že mlčky prosí. Nechte mě…! Potom zaslechl důvěrně známý dětský hlas. Chlapecký hlas. Sotva slyšitelný. Vynořivší se z minulosti. „Maminko,“ kňučel chlapec, „kam jdeme?“ Ludvík otočil hlavu, mlha i tíseň se rozplynuly a objevila se jeho matka. Chvatně se pohybovala po bohatě zdobené místnosti a vršila šperkovnice do velkého zavazadla, zatímco její dvorní dáma skládala šaty a boty do druhého. Matka… 17
Versailles_07_(imprimatur).indd 17
25.1.2017 12:01:34
ELIZABETH MASSIE
„Opouštíme Paříž,“ pravila Anna a její vznešená tvář byla plná odhodlání. „A nikdy se sem nevrátíme. Pospěš si.“ Chlapeček popotáhl. „Mám strach!“ Anna se přísně podívala na syna. „Král nepláče!“ Král nepláče… Ludvík zavřel oči, nabral dech a zase je otevřel. Vidina zmizela, zůstali jen jeho mlčící poddaní, kteří na něj upřeně hleděli. Odvrátil od nich oči k přívalovému dešti, který patrně utopí celý svět. Otevřely se dveře a kdosi vstoupil. Ludvík poznal známé odkašlání. „Povídej, Filipe,“ vybídl Ludvík bratra, aniž se otočil, „co se děje?“ „Bylo odhaleno další spiknutí,“ odvětil králův bratr. „Ve vsi zadrželi čtyři muže. Poslali je sem, aby vás zabili. Musíme odjet do Paříže, jak nejrychleji to půjde. Tady už nejsme v bezpečí.“ „Já sám rozhodnu, kam půjdu. Já sám rozhodnu, co udělám. (Ludvík bradou ukázal na gardisty a dvořany.) Pošli je pryč.“ „Nechte nás o samotě,“ obrátil se k nim Filip. Dav v tichosti opustil komnatu a král zůstal samotný se sluhou a s bratrem. Ludvík dlouhými kroky zamířil ke stolu uprostřed komnaty. Opřel se o něj sevřenými pěstmi, cítil na kůži dřevěný reliéf. „Zase jsi měl ten sen?“ zeptal se Filip. Ludvík cosi zabručel. Bratr ho zná až moc dobře. „Držel ses jí za ruku,“ pronesl konečně. „Mohl jsi to být ty.“ „Tahle čest mi nikdy nebyla prokázána! Moje vlastní matka…“ Ludvík začal přecházet mezi stolem a oknem. 18
Versailles_07_(imprimatur).indd 18
25.1.2017 12:01:34
VERSAILLES
„Král nemusí na nic čekat. Dovolení si uděluje sám,“ poznamenal Filip. „Tomu nikdy neporozumíš! Některé věci jsou nad tvé chápání.“ Filip potřásl hlavou a chystal se k odchodu, ale Bontemps zvedl ruku. „Král vám nedovolil, abyste se vzdálil.“ „Můj milý Bontempsi,“ pravil Filip výsměšně, „znám dobře tenhle jeho pohled. Někdo to zaplatí a byl bych radši, kdybych to nebyl já.“ Ludvík ukázal prstem na bratra. „Chtějí mě zabít? Ať tedy přijdou. Ať to zkusí!“ „Moc tady máš ty,“ řekl Filip. „Tím si buď jistý.“ Ludvík se znovu zastavil před oknem. Jeho pohled se ztratil v dešti, cosi hledal za bouří, za královským lesem, jehož obrysy se v dálce jen matně rýsovaly. Zatímco si představoval stromy, řeky, vznešenou a bujnou přírodu, tíseň se mu z duše pomalu vytrácela. „Jelen z našich lesů běhá po stejných pěšinách jako jeho předci,“ konstatoval. „Už celá staletí po stejných pěšinách. Je to otázka pudu. Běhá po nich a nezabloudí. A mně byste mohli zavázat oči uprostřed tohoto lesa a stokrát mě otočit kolem mé osy, stejně bych našel cestu. Není pěšina, jakou bych neznal, není strom, na nějž bych nevyšplhal. Je to můj lovecký terén. (Ludvík se obrátil k Filipovi.) Můžeš jít,“ uzavřel to vesele. Filip a Bontemps se na sebe neklidně podívali, zatímco Ludvík utkvěl zrakem na skle zmáčeném deštěm. * Déšť konečně ustal, jako by se dostatečně nabažil, a ve Versailles po něm zůstala zima a vlhko. Plameny pochodní, jimiž 19
Versailles_07_(imprimatur).indd 19
25.1.2017 12:01:34
ELIZABETH MASSIE
mávali gardisté, se chvěly a tančily, osvětlovaly cestu a obličeje Fabienových mužů. Se zajatci zacházeli nemilosrdně, a ti se sotva drželi na nohou, když jim prohledávali šatstvo. Neměli u sebe nic zvláštního, jen několik mincí a lovecký nůž. Náhle objevil gardista v kabátě jednoho vězně svinutý list papíru. Podal ho veliteli. Fabien přiblížil list k pochodni a uviděl kód napsaný po okrajích papíru. Šlo o šifrovanou zprávu, složenou ze symbolů a písmen. Právě tohle chtěl najít. S arogantním uspokojením zvedl oči a kývl na gardistu, který držel v ruce lovecký nůž. „K zemi!“ Gardista se sklonil a přeťal Achillovy šlachy dvěma starším vězňům s takovou silou, že jim skoro usekl chodidla. Vězňové se zoufalým řevem padli na zem. Chlapec stále ještě stál, zavřel oči a začal se modlit. * Králův ministr financí Jean-Baptiste Colbert byl svědomitý muž. Seděl u svého stolu ve vesnici Versailles, vybíral daně a zapisoval je do velké knihy. S blížícím se stářím neprojevoval tento muž žádné sympatie vůči sobě rovným a ještě méně vůči těm, od nichž vybíral peníze, ale jeho úkol byl nanejvýš důležitý. Mávnutím ruky naznačil jednomu poplatníkovi, který páchl potem, aby se vzdálil od jeho stolu, a chtěl právě přijmout dalšího v řadě, když vstoupil státní tajemník Louvois s Fabienem a několika gardisty. Louvois přikázal přítomným poplatníkům, aby odešli, a zavřel za nimi dveře. „Včera ráno,“ začal Louvois s povzdechem, „jsem se probudil v posteli pod přikrývkou z husího peří a díval jsem se z okna na své pozemky, rozkládající se do dálky pěti mil až 20
Versailles_07_(imprimatur).indd 20
25.1.2017 12:01:34
VERSAILLES
k řece. Tady spím v kamrlíku. Dopočítáme to v Paříži. V bezpečí. (Potom se obrátil ke gardistům.) Ujistěte se, že jsou truhly dobře uložené v kočárech. Do každého posaďte čtyři muže.“ Colbert se zvedl. „Co má tohle všechno znamenat? Mám práci!“ Fabien si zamnul krvavou skvrnu na kabátě. „Čtyři španělští žoldáci byli zadrženi, když chtěli spáchat atentát na krále na loveckém pozemku Jeho Veličenstva. Včas jsme je zatkli.“ „To je dobře,“ pravil Colbert. „Copak si vážně myslí, že můžou překazit naše tažení při prvním pokusu?“ „Madridu se nelíbí naše úmysly se španělským Nizozemím. Popravdě řečeno ani Holanďanům ne.“ Colbert ukázal na truhly, které odnášeli gardisté. „Možná jim bude přát štěstí. Nelze financovat válku s těmito příjmy. Máme sotva na to, abychom si mohli dovolit souboj na meče.“ „Královna musí dostat své věno,“ poznamenal Fabien. „Nevyplatili ho. A takhle nám to nahradí.“ Louvois zkřížil paže. „Když zůstaneme tady, skutečně hodně riskujeme. Zdejší opevnění je děravé, vlastně neexistuje. Čím dřív se vrátíme do Paříže, tím líp.“ Fabien se opět ujal slova. „Král dnes odpoledne vyráží na hon, upřímně pochybuji, že bude ochoten…“ „Nechal jsem dnešní hon zrušit,“ skočil mu do řeči Louvois. „Můžeme se opevnit ve Fontainebleau.“ „Jsem si jistý, že Bontemps má…“ „Nemyslím, že král nebo jeho sluha si plně uvědomují hrozbu, která nad námi visí. Ministři, rada, každopádně jsme to my, na nichž leží úkol řídit tuto loď. Opravdu se domníváte, že tuhle zemi může vést jediný muž?“ Louvois dokončil větu a odvedl své muže nesoucí truhly 21
Versailles_07_(imprimatur).indd 21
25.1.2017 12:01:34
ELIZABETH MASSIE
ke dveřím. Právě však jimi vstoupil Bontemps s ustaranou tváří křečovitě staženou neklidem. „Bontempsi,“ otázal se ho Colbert, „je si král vědom vážnosti situace? Co tomu říká?“ „Já… já nevím.“ Fabien sklonil hlavu. „A kde vlastně je?“ Bontemps potřásl hlavou. „Řekl mi, že bude tady.“ Fabien sevřel pěsti a hlučně se nadechl. „Tak ho tedy musíme najít.“ Bontemps se chvatně obrátil ke dveřím, avšak Fabien ho chytil za paži. „Ale v klidu,“ připomenul mu. * Dusání podkov královy kobylky připomínalo tlukot srdce, rychlé, mocné bušení, jehož ozvěna se odrážela od země a rozechvívala celé Ludvíkovo tělo, takže měl pocit, že tvoří se zvířetem jeden celek. Stejně se však cítil spojený s mlhavým ranním vzduchem a s pocitem volnosti. Naklonil se v sedle kupředu, pevně uchopil otěže a cválal lesem svého loveckého revíru. Ano, Filip ho bude hledat. Ano, Bontemps bude mít obavy. Určitě už vyslali gardisty, aby po něm pátrali. Ale ještě jsou daleko, nikdo tady není a Ludvík v tu chvíli pocítil stejnou radost a bezstarostnost, jako když byl dítě. „Ách!“ vykřikl směrem k obloze. Ludvíkův kůň cválal, měnil směr, králův plášť se zvedal a dopadal zpět jako obrovité křídlo. Pěnice, které zobaly na zemi, poplašeně vzlétaly. Před ním se proplétaly větve starých dubů a tvořily hustou zelenou klenbu. Ludvík zabodl ostruhy do klisniných boků, 22
Versailles_07_(imprimatur).indd 22
25.1.2017 12:01:34
VERSAILLES
pobídl zvíře, aby se zanořilo do tunelu bujné vegetace. Zvedl oči k modrým skvrnám oblohy, které prosvítaly zelení, a opět sklopil hlavu právě včas, aby se vyhnul jedné větvi. Sklonil se dopředu a smál se, že o vlas unikl nehodě. Kůň cválal dál. Cesta končila u lesního podrostu a potoka. Ludvík vedl svého koně hustým mlázím až na mýtinu, kde sestoupil. Zůstal tam mlčky stát, okouzleně nasával prostou krásu květů šípkové růže, vnímal vlnění trávy a zurčení vody. Dokráčel až ke břehu a poklekl na vlhkou půdu. Několik vteřin pozoroval svůj odraz, potom nabral do dlaní studenou vodu a osvěžil si obličej. Volnost. Světlo. Najednou jeho klisna zařehtala a odcválala. Ludvík vyskočil a obrátil se. Ze křoví vyšel hubený, špinavý, zjevně vyhladovělý vlk. Zvíře ukázalo tesáky a zavrčelo. Ludvík ztuhl a pomalu položil ruku na svůj meč. Ty, král lesa, pomyslel si, se odvažuješ vyzvat krále Francie? Koutkem oka zahlédl dva další vlky, kteří se vyplížili z křovisek, byli stejně vyzáblí a vyhladovělí, hlavy měli skloněné a oči přimhouřené. Ludvíkovy prsty sevřely jílec meče. I on přimhouřil oči. Byl připravený. Jen ať přijdou. „Co tady děláš?“ křikl hlas. Odnikud se objevil kůň a zastavil přímo u Ludvíka, jezdcův obličej byl rudý zlostí. Vlci zmizeli. Filip sklouzl ze sedla. „Mohl jsi přijít o život, bratříčku!“ Ludvík pustil meč a pokrčil rameny. „Bezpochyby.“ „Bezpochyby? (Filip potřásl hlavou a proti své vůli se zasmál.) To je vrchol, když to říkáš právě ty.“ Ludvík se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že vlci už 23
Versailles_07_(imprimatur).indd 23
25.1.2017 12:01:34
ELIZABETH MASSIE
jsou opravdu pryč, potom se podíval na bratra. Velmi vzácný okamžik, kdy jsou spolu sami dva. Teď s ním může promluvit volně. „Ty a já už nikdy nebudeme tak sami jako právě teď,“ pravil. „Taková šance už se nám nenaskytne. Chci tedy, abys mě poslouchal. Mám v úmyslu vytáhnout tuhle zemi z temnot a nastolit v ní světlo. Zrodí se nová Francie a tento palác bude její matkou.“ Filip svraštil obočí. „Jaký palác?“ Ludvík ukázal prstem směrem na sever. „Tento.“ „Lovecký zámeček našeho otce?“ „Versailles.“ Proti proudu říčky se ozvaly lesní rohy a štěkání psů. Blížili se. „Ani jeden z nás dvou nemá na vybranou,“ pokračoval Ludvík. „Náhoda nás možná dovedla až sem, ale teď si my sami musíme vybudovat vlastní osud. A právě zde.“ Troubení rohů a štěkání bylo čím dál hlasitější. „Pokaždé když se chystá velká změna,“ pokračoval Ludvík, „se rychle a ve velkém počtu objeví nepřátelé. Brzy je odhalíme. Potřebuji vědět jen jedinou věc: až to přijde, budeš se mnou, bratře?“ Filipovi unikl povzdech. „Můžu počítat s tvou podporou?“ Filip pohlédl bratrovi přímo do očí. „Proč si myslíš, že tu jsem?“ Ludvík ho několik vteřin pozoroval a potom uspokojeně přikývl. Uchopil otěže, vyhoupl se do sedla a pomohl Filipovi, aby se usadil za ním. Obrátil koně přesně ve chvíli, kdy se objevila skupina, která ho vyjela hledat. „Král!“ zvolal gardista. Bratři však klidně a beze slova pokračovali v cestě. Fabi24
Versailles_07_(imprimatur).indd 24
25.1.2017 12:01:34
VERSAILLES
en, Bontemps a Louvois se za nimi mlčky dívali. Pak rovněž otočili své udýchané koně a následovali je. * Po návratu do Versailles usedl Ludvík na lavici v předpokoji, aby si zul boty, zatímco gardisté a šlechtici ho pozorovali: zjevně jim spadl kámen ze srdce, že před sebou vidí krále živého a zdravého. „Mám hlad,“ pronesl Ludvík stručně a upustil holínku na podlahu. Louvois k němu přistoupil. „Sire, díky Bohu… Lesy a město jsou plné spiklenců. Musíte neprodleně odjet do Paříže.“ Ludvík upustil na podlahu i druhou botu. „Nepojedeme nikam.“ Louvois zaváhal. „Ale válečná rada… všichni generálové vás čekají v Louvru.“ Ludvík se zvedl s královskou důstojností a zpupností. V množství obličejů, které ho obklopovaly, si všiml orlích a ostrých rysů temného Montcourta, dvořana, u nějž člověk nikdy nevěděl jistě, jestli se mračí, nebo usmívá. „Ať pozvou generály na oběd,“ prohlásil král a znovu zaměřil pozornost na Louvoise. „A ať mi válku přenesou sem.“ * Fabien projevoval jen omezený zájem o rafinovanosti života, zato však zbožňoval moc. Jenom muži, kteří si ji zaslouží, ji také dostanou. Moc znamená spoustu odpovědnosti. Ale také hodně výsad. 25
Versailles_07_(imprimatur).indd 25
25.1.2017 12:01:34
Elizabeth Massie
VERSAILLES Králův sen Podle seriálu Versailles vytvořeného Simonem Mirrenem & Davidem Wolstencroftem Z francouzského originálu Versailles, le rêve d’un roi, vydaného nakladatelstvím Michel Lafon v Neuilly sur Seine v roce 2015, přeložila Dana Melanová Obálku podle dodaného layoutu zhotovila Soňa Šedivá Redigovala Irena Grusová Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 408 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 8885. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Versailles_07_(imprimatur).indd 408
25.1.2017 12:01:50