MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 5
PRVNÍ SEŠIT
Praha, 13. ledna dopoledne Je zima, zima, zima lezavá! Rozpažím a padám do bílého polštáře jak mrtvola. „Elino, dívej,“ posadím se. „Tělo, ruce, hlava i klobouček. Budu zde navždy celá obtisknutá.“ Eliška okamžitě bafne červenou mičudu, myslím tu větší, a klidně ji po mně mrskne. Vyskočím jak laňka. „Co jančíš?“ Ta holka mě trefila přímo do nosu, tím velikým červeným míčem! Mě, královnu! „Au, jsi normální?“ říkám, pucuju se od sněhu, zatímco Eliška pádí k altánu. Rozeběhnu se za ní, ale bořím se do kyprého sněhu po kolena. „Počkej, až tě chytím, ty černá vopice,“ volám za ní maďarsky, takže mi nerozumí; tímhle jazykem tady nemluví absolutně nikdo, musím na ně polsky, to mi pak rozumějí spíš. „Mám tě, vopice,“ vykřiknu vítězoslavně a skočím po ní jak tygřice. Před altánem se obě válíme ve sněhu a je to totéž, jako byste se rozvalovali v bílých peřinách. Eliška se marně brání, pokouším se toho na ni nahrnout co nejvíc, jen si cucni, paní z Rožmberka, 5
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 6
ovšem Eliška je holka čiperná, vysmekne se mi, vyskočí, rozpaží a na celou zahradu zvolá do popelavého nebe: „Matičko boží, pohleď na své hříšnice, oroduj za nás a odpusť nám naše viny, amen.“ Slyšet to ten dědek, zajisté by pukl. Tohle je klasický případ vzetí jména božího nadarmo. V neděli mě opět poučoval: Výsosti, jste přece královna, některé věci se k vám prostě nehodí. Může mi někdo říct, co z toho mám, že jsem v téhle zemi královna? Svého královského chotě jsem viděla naposledy někdy před půl rokem, a pokud si ho přeju opět spatřiti, musím se za ním broditi hlubokým sněhem, ani se raději neptejte až kam. Ale to si pište, v téhle třeskutici mě nikdo nikam nedostane. „Páni!“ třímá Eliška v ruce růžový střevíček, „koukejte, Výsosti, se mi normálně rozmočily.“ Střevíčky jí ve sněhu odešly. „Teď jsou akorát tak na vyhození.“ „Jasně,“ říká Eliška, „italskej šmejd,“ čímž mi bezděky připomene povinnosti, jež mě čekají. Sedíme v altánku na lavici a do těl nám zalézá nepříjemný chlad. A já říkám: „Nikam nejedu, Eli.“ „To já bych jela hned,“ říká Eliška a tak jako se zasní. „Tam je furt teplo, sníh žádnej, móře… Dovedete si vůbec představit, Výsosti, jak je tam nádherně touhle dobou?“ „Dej to sem!“ Sebrala jsem jí lodičku a teď se pokusím nazout ji Elišce na levou nožku. „Natáhni pořádně tu nohu,“ poroučím dívce a snad 6
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 7
ještě tohle: „Slyšela jsi někdy – nebo vyprávěl ti někdy někdo o tom, co jsou to Alpy?“ U-um, zavrtí hlavou má krásná společnice, červený pumlíč tisknouc k hrudi. Celá uzardělá zašeptá: „Jéžiš, to přece nesmíte, Výsosti, nazouvat mi střevíček. Jako česká královna, vyloučená věc!“ A já opět nemohu než žasnout: Arcibiskup pražský by to neřekl jinak.
Týž den odpoledne „Co to slyší ucho mé, Milosti, copak že to? Je-li pak to pravda, že polévka vám zase nechutnala?“ Já vlastně ani nevím, mám-li si tu věčně na něco stěžovat. Nechutnala mi polévka, to je možná pravda, ale má se snad kvůli tomu zbořit svět? „Otče Dětmare, obraťme list, ano?“ „Mluvil jsem s Čeňkem, kuchařem, a ten chlapec se mi dušoval, že vám dnes připravil ten nejjemnější kančí vývar s těmi nejjemnějšími kousíčky masa. Z plece.“ „Odkaď?“ „Z plece, to jest odtud,“ poklepal si otec Dětmar rezolutně na osrdí. Jenomže mám já mu vykládat, že na Budě by polévku z divočáka nejedl ani pes? „Co jsem to ještě…“ podrbal se otec Dětmar na zátylku, a hned si vzpomněl. „Ja! Jaké že to měly být kroužky, Milosti? Víte, o čem mluvím, že? Říkala jste 7
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 8
prý při obědě, že v polévce byly, nebo měly by být, kroužky jakési.“ Tady mi pořád někdo nerozumí. „Kolečka,“ říkám, „žádné kroužky. Říkala jsem tomu vašemu Čendovi, kuchaři, že mám na mysli medová kolečka.“ „Ja, koláčky!“ vpadl otec Dětmar a plácl se do lebky zpředu. Kroužky, kolečka, koláčky, čert aby tušil, jak tady tomu říkají, ale na Budě, otče… „… tam je to dost známá pochoutka.“ „Ó ano, na Budě, no tak to jistě,“ připustil otec Dětmar a propojil prsty obou rukou jakoby k modlitbě k Bohu, aby mi odpustil mou marnivost, jež mi zabránila, abych snědla tu jejich příšernou pražskou kančí zupajdu. Když jsem si teď znovu podvědomě vybavila na půnebí chuť té tekutiny, chtělo se mi zvracet. „Ja, pravda,“ řekl otec Dětmar a dva prsty si přitiskl k bradě, „medové koláčky. Musím hned Čeňkovi, kuchaři, povědět, že nejde o kroužky, nýbrž o…“ „Prosím vás, otče, nic mu neříkejte!“ přerušila jsem jeho rodící se záměr, jak ovlivnit kuchyni na pražském hradě. „Si nepřeju, aby kvůli mým chutím vznikaly zde jakékoliv problémy.“ „Ale, Milosti…“ „Si to prostě nepřeju a nic mu neříkejte.“ Načež jsem vstala a došla si ke krbu. Dřevo v krbu sice vesele plápolá, ale výsledkem je zima. V téhle příšerné konírně se člověk nezahřeje, leda by tu běhal pořád dokola. Pokud vezmu polínko a budu je tam chtít 8
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 9
hodit, otec Dětmar mi v tom dozajista zabrání. Milosti, polínko, co vás to jen napadlo? Od čeho je tu Petzold? Takže raději nic. A jak tak rozhrabuju žhavý popel tyčí – to královny smějí, tady se tomu říká pohrabáč, pokud se zase nemýlím –, zcela bez nadšení utrousím: „Nejraději bych, otče, nikam nejela. Věříte?“ Buď mě neslyšel, anebo se jeho myšlenky toulají kdesi zcela mimo dvoranu, neboť mi na to odpověděl doslova toto: „Milosti, pan arcibiskup počítá s tím, že by se vyrazilo někdy koncem tohoto měsíce. Na počátku února byste pak měli první odpočivnou zastávku v Pise.“ „Kde?“ říkám zamyšleně s pohrabáčem jakoby k úderu uchystaným. „V Pise, Milosti,“ říká otec Dětmar. A aby nebylo mýlky: „Mluvím o korunovaci v Římě, Milosti.“ Pane Bože, říkám si v duchu, zas nějaká korunovace. A já při tom… „… byla jsem přece korunována – ještě to není ani rok – na římskou královnu vloni v Cáchách.“ „Jenomže toto, Milosti, toto je korunovace na římskou císařovnu.“ „Jaký je v tom rozdíl?“ bych ráda věděla. „Milosti,“ říká otec Dětmar a zvedne obočí. „Jde o císařskou korunovaci v samotném Římě.“ Tohle pronesl přímo slavnostně. Teď určitě poklekne, odhaduju. „Budete korunována římskou císařovnou,“ nepoklekl nicméně otec Dětmar, ale pokud jde o mne, klidně bych se obešla bez dalšího korunování. Ale když 9
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 10
jsem viděla, jak se otec Dětmar tváří, raději bych si ukousla jazyk. Babička mi na Budě jasně řekla, až si tady odbudu všechny korunovace, že se zase budu smět vrátit k ní na Budu. Tam jsem doma, tam se cítím nejlíp, tam každý ví, co jsou to medové koláčky. A řekla jsem: „Do té Itálie, otče, vede cesta přes Alpy, viďte?“ „Ano,“ pokýval svou olysalou hlavou otec Dětmar, „to je svatosvatá pravda, Alpy,“ řekl a pohlédl ke stropu. „A to jako musíme přelézt všechny ty vysoké hory?“ ptám se opatrně. Otec Dětmar se roztržitě díval jinam, anebo ho na stropě něco zaujalo. Praštila jsem pohrabáčem o podlahu, jen to třesklo. „Och, Milosti,“ vzal mě otec Dětmar opět na vědomí, „je samozřejmé, že nebudete zlézat nějaké hory. Budete se ubírat alpskými údolími, takže vy Alpy prakticky obejdete spodem, jestli mi dobře rozumíte.“ No v tom sněhu, to bude zážitek, pomyslela jsem si. Dobře vím, co to je, když je sníh v Polsku, jako dítě jsem to viděla hezky zblízka, a řekla jsem: „Na to se tedy už moc a moc těším.“ „Pan arcibiskup se na cestu rovněž velice těší,“ nepochopil mě otec Dětmar, a protože tímto vynesl argument, který převážil případné námitky, vstal, zvedl pohrabáč a vsunul ho do železného koše. Když si byl sutanu opucoval od popele, s vlídným pohledem na mne, královnu, zacouval ke dveřím. Odtud, ode dveří, považoval ještě za nutné mě ujistit: „Pan arcibiskup mi řekl, že si považuje za čest doprovázet Vaši Milost na cestě do Říma.“ 10
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 11
A protože se mi dostalo na nevzdělaném východě francouzského dvorního vychování, zaševelila jsem: „Ó, otče, vyřiďte panu arcibiskupovi, že i já si toho budu nesmírně považovat.“ Řekla bych, že otec Dětmar opouštěl mou studenou komnatu na výsost spokojen. Kdepak, řekla jsem si v duchu, jen co se dveře dovřely, toho dědka se já nezbavím ani v Itálii. Pokud tam vůbec pojedu.
15. ledna zrána … mi Margareta přinesla šaty z jemného brokátu, spíchnuté s mimořádným vkusem pro nastávající římskou císařovnu. Silueta do áčka, v tom jsem se vždycky cítila dobře, i když rukávy… „Možná by, Margaretko, snesly buď trošilinku stáhnout, anebo…“ „Výsosti, to se dá zkrátit, pokud… ovšem já bych to nechala tak,“ myslela Margareta, což je zkušená švadlenka, a zálibně si mě prohlížela. „Brokát. Dovoz,“ řekla, „Francie. Na takovou figurku je radost šít.“ Přiskočila ke mně. Něco na mně upravila. „Na hlavu,“ řekla, „přijde ještě takovej roztomilej kastrólek, a jestli vás ještě můžu prosit, Výsosti, byla byste tak laskavá a prošla se mi v nich tady ode dveří ke krbu, vono v pohybu je to jiný,“ a pak mě sledovala ostřížím zrakem, jak si vykračuju a faldama házím sem a tam. A tehdy mě tak, zčistajasna, napadlo: A nejsou to 11
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 12
nakonec jen přešitý šaty po nebožce Andule z Falce? Jsou pěkné, to jistě jsou, ale tím spíš se jim mohlo zdát, že dát jí je do rakve by byla škoda. Někdo mi tady dokonce říkal – jestli Anežka? –, že Andula Falcká byla zhruba stejně velká jako já, a já vidím, že ruce měla o fous delší, ale v bocích, tam byla prej o dost silnější než já. Bodejť, bylo jí třiadvacet, když umřela, za měsíc jsou tomu dva roky. Neboli tohle byly šaty pro Andulu. Proto jsou tak zachovalé! Tak jsem to jednoduše svlékla přes hlavu a ještě do sukně jsem zahuhlala: „Poslechněte, Margareto, auvej, sponka, tak v těchhle šatech, jak je Pánbůh nade mnou, nikam nepudu, to teda ne.“ Ta švadlena byla najednou, jako by ji opařil. „Výsosti?“ blekotala ta nešťastnice, „vám se – vám se to neto – nelíbí?“ „No tak, že by se nelíbily, to se říct nedá, ale…“ a pustila jsem šatičky na dlaždičky, „hrozně nerada bych se někde ukazovala v šatech po nebožce královně, i když v Římě je asi nikdo nezná.“ Švadlena Margareta zalapala po dechu. „Výsosti,“ polykala nasucho, „já vám teď vůbec nerozumím.“ Nerozumí mi, samozřejmě, tady mi nerozumí nikdo, ať mluvím jakým chci jazykem, pomyslela jsem si, a zeptala jsem se jí, švadleny, jestli by ona chodila v šatech po nebožce sestře. Švadlena Margareta jako by konečně pochopila, kam mířím, a zvedla dva prsty k přísaze. „Výsosti,“ šeptala, „Bůh tam na nebesích je mi svěd12
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 13
kem, že tyhle šaty se šily jenom pro vás. Přesně podle těch červenejch, co jste si je přivezla z Polska.“ „Z Maďarska.“ „Tak z Maďarska.“ Margareta přemáhala slzy. „Já jen, aby bylo mezi námi jasno, Margareto.“ „Výsosti,“ vzlykla a polkla Margareta, „šilo se to podle jejich střihu. I průramky jsme zachovaly tak, jak byly na polským modelu.“ „Ty červený šaty se mi šily na Budě a to je Maďarsko,“ zopakovala jsem. „V Maďarsku,“ polykala slzy Margareta. „Akorát tady,“ sáhla si na krk, „jsme to trochu provzdušnily, protože –“ zajíkla se, „nám se moc líbily, jak byly, ale přesto, řekly jsme si, že vám, Výsosti, výstřih perfektně sedne, kdežto minulá královna by si podobný výstřih vůbec nemohla dovolit. A to už nemluvím, že to tak musím lidově říct, o jejím zadečku. Ten by se do těchhle šatů vůbec nevměstnal.“ A rozplakala se. „Vám se mý šaty nelíběj…“ Margareta poklekla, sebrala svůj model z chladných dlaždic, hotova opustit v slzách královninu komnatu. Takže mi nezbylo, než abych k ní přistoupila, pohladila ji po vlasech a řekla: „Ale no tak, Margareto!“ Líbezně jsem se na ni usmála. „A víte co, Margareto? Já si je vyzkouším znova, ano? Ale tentokrát úplně sama, ano?“ Švadlenka na mne hleděla nechápavě. Beze slova mi ty šaty vložila do rukou, a když vypadla, zavolala jsem si na to Elišku. Ještě než ta holka přiběhla, stačila jsem se do nich 13
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 14
sama obléct. Není to totiž takový problém. Možná vzadu by to chtělo ještě kdesi sepnout, ale zpředu, řeknu vám – ty šaty byly dokonalé. Eliška, jakmile se objevila ve dveřích, vydechla: „To jsou ty šaty?“ Obrátila jsem se k ní bokem. „Co?“ Otáčela jsem se jak holub na báni. „No pře-pře,“ nemohla Eliška najít vhodný výraz, „pře-nád-her-ný.“ „Do Alp,“ řekla jsem jakoby nic, „přímo ideální.“
Ještě týž den odpoledne mi Štrébl vyvedl z maštale Tyrkyse. Musím uznat, že tenhle koňák mi vybral koně dobře. Není to velký kůň, ale je to nádherné zvíře tenhleten Tyrkys. Janičáři se prý na takovýchhle koníčkách dostanou všude, poučil mě Štrébl, a já jsem si v duchu řekla, že v tom případě se mají v Uhrách nač těšit. Chtěla bych se ale na něm projet sama. „Sama, to nejde,“ upozornil mě Štrébl přísně. „Nějakej člověk s váma musí, Výsosti. Počkejte tu laskavě chvilku a já doběhnu pro Oldříška. Teda jestli ho vzadu ještě chytím, měl jet pro krmení. Výsosti, prosím vás!“ Stála jsem u koně jako solný sloup. „Výsosti,“ vrátil se Štrébl ode vrat, „slibte mi, že mi neujedete. Jináč z toho budu mít já průšvih jako hrom.“ 14
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 15
Držíc koně za uzdu, obrátila jsem oči k nebi. Venku se ukázalo slunce; že by obleva? A v duchu jsem se vztekala: Tohle teda u nás na Budě nebylo, to teda ne! Věčně mít někoho za zadkem! Já nesmím sama na koni ani na kraj lesa, to už je k zbláznění! Už jsem potřikráte korunovaná a kraluju i v zemích, kde bych nechtěla bydlet ani po smrti. Můj pan choť běhá někde po Evropě. Nejspíš taky pořád bojuje jako jeho taťka. Jestli ho taky propíchnou u nějakého Kresčaku, jsem v šestnácti vdova, aniž bych poznala, co jest to láska královská. „Neslyším!“ vykřikla jsem zlostně. „Říkám,“ přibíhal Štrébl, „Olda tu už nejni.“ Stál ve výjezdu. „Pojede s vámi Macek. Nevadí?“ Mně je úplně jedno, kdo za mnou pokluše, když si nemůžu vyjet do lesejka sama, říkám si celá otrávená, a pak si všimnu: Kdo je zas tohle? „Královna Anna, pokud se nemýlí oko mé,“ říká mi ten člověk. Tohle přece není koňák Macek! Jestli se nemýlí oko mé, bylo proneseno naprosto čistou francouzštinou, neboli na černém ryzáku právě přiklusal zřejmě rodilý Francouz. Je to ještě kluk. Netuším, co je zač. Seskočil a všechno vysvětlil. Jeho družina, madame, sdělil mi s úklonou až k zemi, přijela včera pozdě večer. Takže ještě nás nikdo nestačil představit. „Já jsem Amadeo,“ řekl a smekl šumný klobouček s pavím brkem. Je to princ savojský. Má vypasovanou žlutou zimní vestičku, k tomu modré punčošky, a připočítáme-li 15
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 16
k tomu i ten klobouček s pérem, máme tu Francouze, jako když ho vyšije. Ale jak to, že mě Eliška neinformovala, že přijedou Frantíci? Okamžik, na něco jsem tázána. Musím se okamžitě přeorientovat ze své polské češtiny na uherskou francouzštinu, jíž se mluví na Budě. „Krásně, že, královno? Dokonce sluníčko,“ pochvaluje si místní podnebí princ savojský Amadeo, a když mu chci říct, že ještě přede dvěma dny tu bylo sněhu po kolena, přijíždí na strašlivé hajtře Macek. „Můžem, Výsosti,“ hlásí služebník a na prince se rozpačitě zazubí. Sjedu koňáka pohledem a neobyčejně přívětivě se obrátím na prince savojského. Jsem roztomilá, když ho zvu na večeři do hlavní hodovní síně, což je hned za schody vpravo, ovšem pokud mu nebude vadit společnost čtyřiadvaceti velice švitořivých dam, s’il vous plait, Monsieur. Ó la la, zavýskl princ a celý natěšený vyskočil hbitě na ryzáka. Alors! pobídl svého vraníka a mizí nám mezi doubky. Koukám. „Výsosti, račte vsedat.“ A pravda, za mnou je Macek. Podává mi ruku. Odbudu Macka mávnutím ruky a vyšvihnu se na Tyrkyse sama. Otáčím koně a namířím si to přesně na opačnou stranu háječku, než kudy to bral princ Amadeo. Konverzaci s Mackem vynechávám. Ale přihodila se mi dost zvláštní věc. Jak tak uháním na Tyrkysovi, mém tatarském koníčkovi, přímo proti bledě modrému zimnímu nebi, jakoby vyplaj16
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 17
chovanému, zmocňuje se mě jakýsi vnitřní zmatek. Závidím těm bílým mráčkům, které si klidně plují po alabastrové obloze. Takový přírodní výjev by nedokázal namalovat ani Tomasso de Modena. Usmívám se do nebe, ale ne navenek, vnitřně se usmívám. Nesedět zrovna na bujném oři, poskočila bych a roztočila se dokola jak káča. Vidět mě v té chvíli naše babička, řekla by, koukejte, Alžběto, té naší děvečce oči doslova planou. Zapni si tu sponu, jináč do tebe najde vítr, Aničko! Zastavila jsem, seskočila, zvedla ze země krajkový dubový lísteček, jenž tu tlel od loňského listopadu, pustila lísteček po větru a obrátila se na koňáka Macka. „Jste mě teda prohnala,“ povídá Macek, zatímco já tiše sledovala, jak ten béžový lístek klikatě padá k zemi a pokorně dosedá do mokré travičky.
Ještě týž den kvečeru mi mé lazebnice pošeptaly do ouška, že pan Štěpán z Vamberka byl načapán s Gertrudou. To je jedna z těch mých dvorních dam, jež spolu rozmlouvají podivně drkotavým jazykem, kterému já asi nikdy nepřijdu na chuť. „Hlavinku, prosím vás, Milosti,“ požádala mě Kosina a vchrstla mi škopek vody na hlavu. I bradu jsem měla mokrou, „Au, to pálí! Sakra, dávej přece trochu pozor!“ 17
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 18
Milča, která mi drhla záda, jaksi podvědomě zjemnila přítlak. Třetí z lazebnic, Dorotka, mi nasypala do lázně vonné byliny. Jejich vlastností je, že vás uchovávají mladou i v případě, že byste snad už byla stará. Mně je šestnáct, takže na mně se zázračný účinek bylin zatím ještě nedá poznat. Mezitím Kosina naplnila další džber horké vody téměř až po okraj. „A kde je načapali?“ zajímalo mě. „V alkovně u kuchyně.“ Kdepak Dorotka, ta ví všechno. „Tak pozor, leju!“ upozornila mě Kosina včas. „A při čem že byli načapáni,“ ptám se, a ty holky se začaly tiše hihňat. Královna a ničemu nerozumí. Nevím totiž, jestli kradl Štěpán z Vamberka s dvorní dámou Gertrudou von Allenstein med či paštiku. Ty holky se smějí, aniž vědí čemu. „Hele, neházej mi tam pořád to pitomý listí,“ ohnala jsem se, „mně se to lepí na celý tělo.“ „Milosti, to jsou ale vonné byliny,“ poučuje mě Miluška. „Učiní vaši krásu nezničitelnou, Milosti; já nevím, jak bych vám to nejlíp vysvětlila, ale pan z Vamberka byl přistižen, an právě vykasával paní Gertrudě šat!“ Tehdy se obě lazebnice rozřehnily nahlas. „A co čert nechtěl, zrovna si tam pro něco šel Čeněk, to je kuchař, Milosti, a…“ Zvedla jsem paži. „Stačí,“ řekla jsem a plácla dlaní do vody. Další podrobnosti ohledně Gertrudy a pana Štěpána z Vamberka mě nezajímaly. Jsem královna, ne la18
MUJ MUZ.qxd
2.11.2005
9:08
StrÆnka 19
zebnice. Nehodí se, abych se chechtala a zacpávala si pusu pěstí jako Kosina. A poroučím: „Osušku! No tak, neslyšely jste?“ Přiskočily s osuškou hned všechny tři, v očích údiv: Čím jsme tu Maďarku naštvaly? Vykládat jim z necek, že se nehodí oblažovat královnu podobně nechutnými historkami, by bylo asi zbytečné. Jsou to lazebnice, co po nich můžete chtít? Je to jejich svět a nelze jim ho brát. Nejspíš si řekly, tahle nová královna z Uher si holt v žádné alkovně u kuchyně s nikým užívat nemůže. Patrně se domnívají, že to té tlusté Tyrolačce závidím. „Holky, nečumte a pomožte mi dostat ze zad to zatracený listí.“ To by chtělo vylít káď a dát tam novou čistou vodu, bez vonných vodiček a smradlavého listí, a pořádně spláchnout celé tělo. A jak si tak z kolen sundavám lístečky jeden po druhém, poprvé si uvědomuju, že já to těm holkám vlastně závidím. Vždyť co na tomhle světě zbývá mně, královně? Za mihotavého svitu loučí jsem pojednou znovu viděla voňavé modré nebe s bílými obláčky, a zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. Hildetraud je taky má dvorní dáma a smí rovněž vstoupit do mé lázně. Právě mi přišla připomenout, že pan purkrabí mne již očekává nahoře.
19