0038109 by Knižní klub

Slovo je podana ruka_001 az 003_Sestava 1 1/11/16 11:16 AM Strรกnka 3

Miroslava Besserovรก

SLOVO

je podanรก ruka

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 4

19.1.2016 13:32:35

Motto Slova jsou vedle sebe poskládaná písmena, a krásně, tak je stejně i užívej… Vilém Besser

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 5

19.1.2016 13:32:35

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 6

19.1.2016 13:32:35

Úvod

lovo je to, co spojuje všechny osobnosti v této knížce. Umějí jím vládnout mnohem líp než obyčejní smrtelníci, živí je, proto s ním zacházejí mistrně. Herci a kumštýři si totiž jeho obsah musí po čertech dobře uvědo mit, pohrát si s ním, aby divák a posluchač díky nim pochopil, co svým textem chtěli povědět. A tak známé osobnosti odpovídaly na mé otázky v intencích dokonalých slovních reakcí, kreacích, kaská dách, dlouhých i krátkých souvětích. S nápadem vydat tuto knížku přišla majitelka Centra andragogiky, PhDr. Marie Jírů. Původní profesí porodní asistentka se začala zají mat v rámci své firmy o ty, kdo jsou zdravotně či sociálně znevýhod něni a potřebují pomoc nejen odbornou, ale i tu lidskou. Vyzpovídala jsem ji jako první, protože vedle vzdělání potřebuje do slova mistrně vládnout slovem, aby skutečně dokázala lidi s posti žením dostat zpátky do normálního života. Aby správně navigova la i jejich okolí jak s nimi zacházet, a v neposlední řadě svůj záměr a cíl firmy „přednesla“ v tónině, na kterou uslyší, možným sponzo rům či partnerům firmy. Co se vám vybaví, když vyslovíte název knížky?

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 7

19.1.2016 13:32:35

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 8

19.1.2016 13:32:35

PhDr. MARIE JÍRŮ

V životě nic není jen tak Setkaly jsme se docela náhodou a dalo by se říci za úsměvných okolností. Byla jsem šéfredaktorkou jednoho časopisu a jis tá dáma se nabídla, že do něj zařídí zařazení reklamy Centra andragogiky. Náhoda vždycky hraje svou dost podstatnou roli, takže jsem se při osobním setkání s majitelkou a ředitelkou spo lečnosti dověděla, že to mělo být pro sjednávající osobu i pro mne za drobné všimné. Větší pochopitelně pro onu dámu. Kostrbatá věta? No zkrátka na tom chtěla vydělat, protože vědě la, že to samozřejmě udělám ráda zadarmo, protože šlo o bez vadnou věc. Informovat veřejnost o existenci skupiny lidí, kte rou zajímá osud postižených. Těch, co se ze dne na den ocitnou často ne vlastní vinou v životní situaci pro ně do té doby nezná mé, na první pohled neřešitelné. PhDr. Marie Jírů, která Centrum andragogiky vymyslela, uva žovala i o tom, co taková nová skutečnost udělá s lidmi ko lem, jejich psychikou. Možná i proto, že sama původní profesí zdravotní sestřička, vždy usměvavá, laskavá a obětavá, se roz hodla pacientům opouštějícím špitál a jejich rodinám pomáhat i nadále.

Marie, kdy vás poprvé napadlo, že je nutné se postarat o pacienty nejen v nemocnici, ale i potom, v rehabilitačním středisku a u nich doma? Kdo podpořil vaše rozhodnutí opravdu pomáhat? Pomáhat lidem mám v krvi asi odmalička. Proto mým cílem v pod nikatelské sféře byla snaha založit neziskovou organizaci, která by od povídala mému naturelu, nazírání na život a lidi. V roce 2009 tedy vznikla Šance na vzdělání. Má, jak název napovídá, vzdělávat, ovšem ne firmy, ale sociální prostředí. Zaměřujeme se na různé skupiny, ale hlavní program je pro lidi po úrazech, vážné nemoci či handicapované, 9

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 9

19.1.2016 13:32:35

SLOVO JE PODANÁ RUKA

kteří dosud žili normálním, aktivním životem. Pak se ale během setiny sekundy všechno změnilo. Vidím obrovskou potřebu těmto lidem pomáhat, protože jinak v řadě případů pro ně jejich další život ztratí smysl. Jak připravit náš ucelený program jsem nosila dlouho v hlavě. Posledním impulsem k jeho definitivnímu odstartování bylo setká ní s ředitelem Rehabilitačního ústavu Kladruby. Vedle spousty zajíma vých informací pronesl větu, kterou si opakuji velice často: „RHB ústav Kladruby je zlatá klec, ale potom už je jenom černá díra.“ Těším se na hodně zajímavý rozhovor, Marie, takže to všechno vezmeme pěkně od začátku. Čím jste chtěla být jako malá holka? Zdravotní sestrou. Zdravotní sestrou? Proč ne rovnou paní doktorkou? Ta přece bývá vedle letušky, manekýnky, herečky, zpěvačky či malířky nejčastějším holčičím snem? Nevím. Mně se líbila ta sestřička. Jako dítě jsem bývala hodně ne mocná a často pobývala v nemocnici. Zřejmě odtud pochází moje přá ní. Je to až neuvěřitelné, ale opravdu jsem ničím jiným být nechtěla, neměla jsem jiné sny. Jako malá jsem stále někoho ošetřovala. Panenky, rodiče, kamarád ky. Když mně bylo šest let, narodila se moje sestra a já s péčí o ni ma mince pomáhala. Dodnes máme mezi sebou hezký vztah. Něco jako máma s dcerou. Potřebu o někoho se starat jsem měla i u zvířat, která miluju. Mým největším dětským přáním byl pes. Odmala jsem ráda četla hlavně knížky, kde byl hrdinou pes. Doslova jsem hltala všechny, které byly v tu dobu k sehnání. Velký sen – mít toho skutečného – se mi splnil až ve dvanácti, kdy se tatínek nakonec slitoval a dostala jsem erdelteriera. Jmenoval se Ringo. Dlouho ten den patřil k mým nejšťastnějším v dětství. 10

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 10

19.1.2016 13:32:36

Marie s doc. MUDr. Janem Měšťákem

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 11

19.1.2016 13:32:36

SLOVO JE PODANÁ RUKA

Stoupla jsem rázem v ceně i v naší dětské partě, kde každý svého čtyřnohého kamaráda měl! U nás na vesnici, na Vysočině, se každá par ta musela něčím lišit od té druhé, mít něco navíc. I moje nejlepší ka marádka Lenka, která bydlela v domě naproti přes ulici, mého Ringa „uznávala“. Pes zůstal důležitou součástí mého života. Dnes máme chovnou sta nici plemene malého Japan-chiny, jež je mým koníčkem. Těším se, že až budu v důchodu, budu mít plnou zahradu Japan-chinů, protože je to úžasné plemeno. Patřila jste ve škole mezi šprtky, nebo rodiče podepisovali občas i nějakou poznámku? Přímo šprtka jsem nebyla, ale je pravda, že jsem se učila dobře, protože mě škola bavila a žádnou poznámku jsem nikdy nedostala. Ani v pubertě, myslím té pro rodiče u dítek často nejhorší, kolem dvanácti, se nekonal žádný malér, který by stál za zmínku? Co vás bavilo? Zklamu vás, maléry se nekonaly. Kromě mého pejska mě bavily kníž ky, v té době už dívčí románky, a později snad všechny ruční práce. Šití, pletení, vyšívání. Vzhledem k tomu, že v té době v obchodech ne byl právě velký výběr hezkého oblečení, byla to jediná možnost jak si vylepšit šatník něčím zajímavým a originálním. Touhu pomáhat ostatním jste si splnila rozhodnutím studovat na zdravotnické škole? Ano. Vždycky jsem chtěla, doslova mě naplňovala potřeba pomá hat druhým, a tahle profese mi připadala jako nejvhodnější. Vím, že to dnes není zrovna „trendy“, ale jsou věci, které k životu potřebujeme a chceme je dělat.

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 12

19.1.2016 13:32:36

PhDr. MARIE JÍRŮ

Čím byli vaši rodiče? Moji rodiče se celý život „živili rukama“. Maminka vyráběla v nedale ké fabrice formičky na cukroví. V té době nedostatkové zboží na krámě, protože výrobky šly hlavně na vývoz. Ale my jsme měli na Vánoce díky tomu alespoň spoustu druhů cukroví, protože jejich takzvanou druhou jakost si mohla maminka koupit přímo ve fabrice. Tatínek pracoval jako izolatér ve Státních izolačních závodech Pra ha a jezdil po montážích po celé republice. Byl celý týden mimo domov a vracel se pouze na víkendy. Rodiče byli zvyklí tvrdě pracovat. Postavili si svépomocí dům, měli malé hospodářství a zahradu. Jako děti jsme musely pomáhat, takže dělat jsem zvyklá odmala. Po revoluci začal tatínek podnikat, založil s maminkou malou firmu na tepelné izolace, která je dobře živila až do důchodu. Potom firma skončila, protože ji neměli komu předat. My se sestrou jsme už podni kaly v úplně jiném oboru. Rodiče jsou velmi poctiví lidé. K tomu, stejně jako k obětavosti, ohleduplnosti a respektu nás vedli odmalička. Maminka byla ta hodná a tatínek ten přísný, tak jak to v rodinách většinou bývá. Maminka nám hodně prominula, tatínek nás svou přísností naučil disciplíně a důsled nosti. Vedl nás k tomu, že na věci, které chceme, si musíme samy, aspoň částečně, vydělat. Vzpomínám si třeba na svůj první magnetofon. Strašně moc jsem po něm toužila, takže jsem chodila na brigády. Teprve když tatínek viděl, že mám něco našetřeno, zbytek peněz mi dodal. Myslím, že právě tohle byl dobrý a nejdůležitější základ pro mé pod nikání. Poctivost a tvrdá práce. Přísloví S poctivostí nejdál dojdeš je mým heslem dodnes a zatím se vždycky bohatě vyplatilo. Sice s tímto vědomím trvá všechno déle, ale na druhou stranu je to trvalé. Naopak Lehce nabyl, lehce pozbyl je pravdivé také.

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 13

19.1.2016 13:32:36

SLOVO JE PODANÁ RUKA

Maminka nás zaplavovala láskou, a to mě vedlo k tomu být laskavá a pomáhat, tak jak jsem to viděla u ní. Za všechno, co mně rodiče v životě dali, jsem jim nesmírně vděč ná. Bez nich, jejich výchovy, bych určitě nedosáhla dnešního úspěchu. Jsou ještě relativně mladí a hlavně zdraví, ale až budou potřebovat moji pomoc, velmi ráda jim vše vrátím. Marie, myslím, že než budeme pokračovat, je teď ten správný moment, připomenout alespoň některé vaše úspěchy. Vyznamenání? To necháme na později. Dobrá. Který předmět na střední škole jste měla ráda víc než ty ostatní? Jednoznačně vítězila praxe, péče o nemocné. Ale tohle má asi vět šina studentů raději než teorii. Na zdrávku jsem chodila ve Žďáru nad Sázavou, praxi jsem měla v nemocnici v Novém Městě na Moravě. To jste denně dojížděla? Jinak to nešlo. Bydlela jsem v Herálci pod Žákovou horou, což zna menalo denně absolvovat autobusem 20 km nejen do školy, ale i na praxi do nemocnice. Ranní vstávání bylo kruté. Budila jsem se před čtvrtou, protože autobus z návsi odjížděl v půl páté a z domova jsem to měla na zastávku kus cesty. V zimě žádná slá va. Ta totiž umí být na Vysočině často dost nemilosrdná. Ale jezdila jsem s kamarádkou Anežkou, která studovala o rok výš, měly jsme si o čem povídat, a tak nám cesta rychle ubíhala. Kamarádí me spolu dodnes. Je jediná, která mi z těch let zůstala, je jedna z mých nejmilejších blízkých lidí. Po škole jsem nastoupila do Fakultní nemocnice v Hradci Králové na gynekologicko-porodnické oddělení. Při zaměstnání jsem si potom dodělala v Pardubicích nástavbu na porodní asistentku.

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 14

19.1.2016 13:32:36

PhDr. MARIE JÍRŮ

Nástavbu? Co jste si od ní slibovala? Na škole jsme chodili na praxi průběžně na všechna oddělení, pro šli všemi obory. A já si nejvíc zamilovala porodnici. Vidět na vlastní oči, jak přichází na svět nový člověk, je úžasné. Rozhodla jsem se, že se tomuto oboru budu věnovat, a abych moh la pracovat na gynekologicko-porodnickém oddělení, musela jsem ab solvovat nástavbu oboru porodní asistentka. Protože jsem měla ukončené odborné vzdělání, a ne pouze maturitu na gymnáziu, mohla jsem specializaci studovat dálkově. Všechno to vypadá tak strašně seriózně. Vzpomenete si alespoň na nějaký průšvih, který se vám v nemocnici v prvních dnech po nástupu přihodil? To fakt nevím, ale určitě nějaký byl, a ne jediný. Nejspíš ale nešlo o nic zásadního, když mě nic konkrétního nenapadá. Jediné, co si vy bavuji, že nástup do FN HK bylo velké zjištění toho, co všechno ještě nevím a co jsme se ve škole nestihli naučit, třebaže jsme už nějaké zku šenosti z praxe měli. A první úspěch, na který jste byla pyšná? Byla, a možná jsem dodnes. Pokud se bere jako úspěch porodit vlastníma rukama dítě, tak to je určitě obrovská radost a troufám si říct i zázrak. Svůj první porod jsem zvládla, když jsem ještě byla na školní praxi v Pardubicích. Pamatuji si, že jsem mívala velkou trému… tu mám ostatně dodnes. Před každou velkou akcí, kterou organizuji, pokud mám přednášet před více lidmi, být vidět. Vzhledem k tomu, že tohle je teď moje práce, mívám trému často. S přibývajícím věkem už ne tak velkou, ale myslím, že to k veřejnému vystupování patří. Jsem alespoň pořád ve střehu.

Slovo-je-podana-ruka-zlom-final.indd 15

19.1.2016 13:32:36