Eduard Petiška
ilustroval Miloslav Jágr
KNIŽNÍ KLUB
birliban22.p65
3
19.1.2016, 15:10
Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat. Birlibán byl malý chlapec. Malý chlapec? A proč se nejmenoval Pavel, Petřík, Vítek, Tomáš, Vládík, Venoušek, Arnoštek, Martin nebo Dáda a proč ne Standa? Tak anebo jinak se přece malí chlapci mohou jmenovat, ale Birlibán? To je pro chlapce zvláštní a podivné jméno. Opravdu, je podivné. Birlibán však zažil tak podivné příhody, jaké se nestaly ani Pavlovi, ani Petříkovi, Vítkovi, Tomášovi, Vládíkovi, Venouškovi, Arnoštkovi, Martinovi nebo Dádovi, ba ani Standovi ne. Takové podivné příhody se mohly stát jen Birlibánovi. A tak si o Birlibánovi už vypravujme. 5
birliban22.p65
5
19.1.2016, 15:10
6
birliban22.p65
6
19.1.2016, 15:10
probudil
Jak se
Bylo ráno a obloha plná obláčků, kterým říkáme beránky, a pod oblohou s beránky stál domek se zahrádkou. Slunce se naklonilo přes obláček a podívalo se otevřeným oknem do domku. Kocour Macek se protahoval na židli a olizoval si tlapky. Macek se nikdy nezapomněl ráno umýt. „Mňau, dobré jitro, sluníčko,“ pozdravil slunce a vyskočil na okno. „Dobré jitro,“ zapraskala stará skříň. „Bim, bim, bim...,“ osmkrát odbily hodiny na zdi. Bylo osm hodin. Bylo osm hodin a Birlibán ještě spal. Ležel v postýlce s maňáskem Janečkem. Janeček měl dlouhé uši a vypadal 7
birliban22.p65
7
19.1.2016, 15:10
jako opravdovský zajíc. Janeček musil spávat s Birlibánem, jinak by Birlibán neusnul. Někdy se stávalo, že si ve spaní Birlibán na zajíce maňáska lehl a tuze Janečka tiskl. Ale Janeček byl zticha, nekřičel ani neplakal. Z toho je vidět, že byl Janeček hodný maňásek. Ne jako někteří maňáskové v divadélku o pouti. Ti častokrát křičí a křičí, ani nevědí proč. Birlibánův Janeček nekřičel, i když na něm Birlibán ležel. Teď vystrkoval Janeček hlavu z peřin, jedno ucho ohnuté, druhé postavené. Ohnuté ouško ještě podřimovalo a postaveným ouškem zdravil zajíc sluníčko: „Dobré jitro.“ A Birlibán spal. Tatínek byl dávno v práci, maminka se už vrátila z nákupu, ptáci na zahradě začínali bůhvíkolikátou písničku a Birlibán spal. Kocourek Macek seskočil z okna do zahrady, v pokoji bylo ticho, jen hodiny tikaly: Už–vstaň, už–vstaň. A tu si nějaká vlaštovka, která letěla kolem domku, splet la cestu a vletěla otevřeným oknem dovnitř. Jak se polekala, zděšeně začiřikala a frr – zas oknem ven. Vlaštovka Birlibána probudila. Promnul si oči a ro z hlédl se. 8
birliban22.p65
8
19.1.2016, 15:10
Janeček ležel vedle něho. „Janečku, nespi,“ zatřásl Birlibán zajícem maňáskem. Maminka otevřela dveře: „Dobré jitro, synáčku, vstávej!“ A hned zase běžela do kuchyně, kde něco na plotně zasyčelo. Birlibán by byl rád vstal, ale místo vstávání si jen povzdychl. Když vstane, bude se musit obléknout, a když se oblékne, bude se musit obout, a když se obuje, bude se musit umýt, a když se umyje, bude si musit čistit zuby, a když si vyčistí zuby, bude se 9
birliban22.p65
9
19.1.2016, 15:10
musit učesat. Ach ouvej – tolik práce a hned po ránu, to se to na mě valí, myslil si Birlibán a zůstal ještě ležet a maminku neposlechl. „Janečku,“ řekl maňáskovi, „vstávej, oblékni se, umyj se, a nezapomeň si učesat ouška.“ Janeček nic, ležel a nehýbal se. Birlibán se na Janečka ro z zlobil a shodil ho z postýlky. „To máš za to, že nechceš poslouchat,“ řekl Birlibán. Ale sám zůstal v postýlce. „Tak rychle, rychle,“ zavolala maminka, „už ať jsi z postýlky venku.“ Birlibán se zamračil a pomalu, pomaličku vstával a pomaličku, pomalu se oblékal. Jak je to špatně zařízeno, přemýšlel. Kdybych mohl, rozkázal bych šatičkám a botkám a šaty by se na mě samy navlékly, botky by se samy obouvaly a zav á zaly. Hned by bylo celé ráno veselejší. Ale takhle? A Birlibán se šel umýt do koupelny. Hodně vody vystří kal z umývadla na dlaždičky a jen málo si namočil obličej. „Zoubky by se měly také čistit samy a vlasy samy česat,“ bručel si. „Jak by to bylo hezké a na hraní by zbylo víc času.“
10
birliban22.p65
10
19.1.2016, 15:10
uklízel
Jak
Birlibán snídal. Vypil mléko, ale do housky ani nekousl. „Pročpak nejíš?“ zeptala se ho maminka. „Já si budu chvíli hrát a pak housku sním,“ řekl Birlibán. Myslil si: půjdu si hrát a maminka na housku zapomene a nebudu ji musit jíst. Na housku má dost času. Houska není čokoláda. Čokoláda a bonbóny se musí jíst hned, ale houska počká. Počká a třeba ztvrdne a natvrdlá houska se už nejí. Tvrdou housku nakrájí maminka do knedlíků a Birlibán bude mít po starosti. „Počkej,“ řekla maminka, „kam běžíš? Nejdřív si uklidíš hračky, které jsi včera rozházel. Podívej se na tu hromadu. Pěkně slož stavebnici, ukliď míč, gumové panáčky i knížky.“ „A nemohl bych uklízet až potom?“ vzdychal Birlibán. 11
birliban22.p65
11
19.1.2016, 15:10
„Potom?“ divila se maminka, „to jsi říkal už včera. Dneska je potom. Tak uklízej.“ Birlibán se zlobil a zlobil, ale sedl si k zásuvce s hračkami. Neuklízel. Přitáhl si k rozházené stavebnici Janečka maňáska a pošeptal mu: „Uklízej, Janečku, nebo počkej, uvidíš!“ Janeček se překotil do krabice se stavebnicovými kostka mi, jen uši mu z krabice koukaly. „Uklízej!“ klepl ho Birlibán přes uši a vzdychl: „To jsem neviděl, takového lenocha.“ Maminka si otřela zamoučené ruce. „Zapomněla jsem se zastavit na poště,“ řekla, „než se vrá tím, ať máš všechno v pořádku.“ Jakmile byla maminka z kuchyně pryč, naházel Birlibán všechny hračky a knížky do zásuvky. Nic nerovnal, nic neskládal. A když zásuvka nešla zavřít, přitlačil do ní věci pěstí, až knížkám polámal rohy a autíčku urazil kolo. Pak zásuvku přirazil a zvedl ze země Janečka. „Pročpak jsi neuklízel?“ řekl maňáskovi, „jen počkej, však já ti dám!“ A chytil Janečka za uši a pořádně ho za ně zata hal. Ale co to? Jedno ouško drželo pevně a druhé, jemináčku, 12
birliban22.p65
12
19.1.2016, 15:10
druhé docela nic nedrželo. Druhé ouško zůstalo Birlibánovi v ruce. Janečkovi zbylo na hlavě jen jedno jediné. „Tak vidíš,“ rozhněval se Birlibán na zajíce, „to máš za to, že jsi nechtěl uklízet.“ Janeček byl zticha, nekřičel ani neplakal. Birlibán držel utržené ouško v hrsti a nevěděl kam s ním. A jak nad Janečkem přemýšlel, ozvaly se v síni kroky. Maminka se vracela. Birlibán nechtěl, aby maminka viděla, co Janečkovi provedl. Proto schoval maňáskovu hlavu do kapsy a šup – vyhodil utržené ouško z okna. Však on je venku na zahrádce najde a snad je i nějak Janečkovi přilepí. Maminka se podívala k zásuvce a zaradovala se. Zásuvka je zavřená a na podlaze se nepovaluje ani jedna hračka. Maminka kývla hlavou a usmála se: „Všechno jsi pěkně složil a uklidil, všechno?“ „Ano,“ řekl Birlibán a trochu se začervenal, poněvadž nemluvil pravdu. Vždyť všechny hračky do zásuvky jen tak naházel a namačkal. „To jsi hodný chlapec,“ pochválila Birlibána maminka a dala mu bonbón, veliký, žlutý jako citrón a sladký jako med. Birlibán si na něm pochutnával a šel si na zahradu hrát. 13
birliban22.p65
13
19.1.2016, 15:10
Jak si
hrál
Na zahrádce vytáhl Birlibán za rybízovým keřem Janečka z kapsy a prohlédl si ho znovu. Janeček měl jen jedno ouško. Po druhém oušku měl v hlavě jen ošklivou díru. Co kdyby mu z té díry vyrostlo nové ouško, napadlo Birlibána. Snad rostou ouška jako kytky. Podíval se do trhliny na Janečkově hlavě a spatřil v ní něco bílého. „Tak se mně zdá,“ řekl Birlibán, „že ti, Janečku, kořínky ouška v hlavě zůstaly. Třeba ti naroste nové ouško. Včera porazil Macek na lavici květináč a přelomil kytku. Mamince bylo kytky líto, a tatínek jí povídal: ,Nic si z toho nedělej. Kořínky v květináči zůstaly, kytička vyroste znovu. Jen ji zalévej.“ Podívejme, pomyslil si Birlibán, málem bych na to zapo14
birliban22.p65
14
19.1.2016, 15:10
mněl. Došel si pro konývku, napumpoval do ní vodu u studny a vrátil se za rybízový keř. Pěkně Janečkovi díru na hlavě zalil a nechal ho ležet v trávě. Chvíli čekal, jestli se už v trhlině ukáže nové ouško. Čekání ho však brzy omrzelo. „Čekej tu sám,“ řekl Janečkovi, „půjdu se zhoupnout na jabloň. Až ti ouško naroste, zavolej.“ A Birlibán se šel zhoupnout na jabloň. Nejdříve se opatrně rozhlédl, zda není maminka u okna. Kdepak maminka! Kdyby ho viděla, zakázala by mu houpat se na jabloni. Jdi od jabloně, zlomíš větev, rozkazovala by. Proto se Birlibán díval k oknu. Maminka asi uklízela v pokoji. Zpívala si a nebylo ji moc slyšet. Kdyby zpívala v kuchyni, bylo by ji slyšet víc. Birlibán se rozběhl k jabloni. Byla veliká a stará a n a větvích začínala žloutnout a zrát jablka. Veliká dolní větev nesla takovou tíhu jablek, že se její konec shýbal hluboko až k samé trávě. Větev byla Birlibánova houpačka. Když se na ni oběma rukama pověsil, odrazil od země a skrčil nohy, mohl se houpat, jak dlouho chtěl. Birllibán se houpal rád. Dokud na větvi nebylo tolik ovoce, dokud jabloň ještě kvet la, musil natáhnout ruce nad hlavu a povyskočit. Teď, když větev nesla spoustu jablek, už vyskakovat nemusil. „Ráz – dva – tři...,“ počítal si Birlibán, jako by cvičil 15
birliban22.p65
15
19.1.2016, 15:10
a sotva řekl tři, držel se větve, odrazil se, skrčil nohy a houpy houp, houpy houp, houpal se a liboval si, jak se pěkně houpe. Jabloň se otřásala, šuměla všemi lístky a náhle prásk! Větev praskla a Birlibán se svalil i s ulomenou větví do trávy. Rychle vstal, a jak vstával, křuplo mu pod nohou jablíčko. Ach jé. Těch zurá žených jablek v trávě a celá větev ležela vedle Birlibána na zemi. Už se na ní houpat nebude, to ne. A v kůře stromu se bělala veliká rána. Birlibán se podíval k domku. Maminka ještě zpívala vzadu v pokoji. Asi nic neslyšela. To je dobře. Tatínek se vrátí až za tmy, snad si ulomené větve nevšimne. Jen aby maminka nešla do zahrady k plotu, kde stojí jabloň. „Mňau,“ zamňoukal na plotě kocour Macek. „Proč mňoukáš,“ řekl mu Birlibán, „snad se mi neposmíváš?“ „Mňau,“ odpověděl Macek. Slunce svítilo a kocourkovi se líbilo, jak sluníčko hřeje. Proto si mňoukl ještě jednou: „Mňau.“ „Proč jen mňoukáš,“ hněval se Birlibán. Zvedl z pěšinky kámen a hodil jej po kocourkovi. Zasáhl ho tak ošklivě do nohy, že kocourek spadl z plotu na ulici a s plačtivým mňoukáním se odbelhal do vedlejší zahrady. 16
birliban22.p65
16
19.1.2016, 15:10
„To máš za to mňoukání,“ zavolal za ním Birlibán a běžel od jabloně, aby ho u ní maminka nezahlédla. Chvíli se toulal po zahradě. Nevěděl, s čím by si hrál. Proto se vrátil do domku k mamince. „Maminko, co mám dělat? S čím si mám hrát,“ škemral. „Cožpak nemáš žádné hračky?“ potřásla maminka hlavou. „Stav si se stavebnicí.“ Birlibán by si možná se stavebnicí hrál. Vzpomněl si však, jaký má v zásuvce nepořádek. Ba ne, před maminkou zásuvku s hračkami otevřít nemůže. „Se stavebnicí si hrát nechci,“ řekl Birlibán. „Tak si prohlížej knížky,“ radila maminka. Knížky? přemýšlel Birlibán. Knížky si prohlížel rád. Zvlášť jedna knížka se mu líbila. Byly v ní barevné obrázky z pohádek. Hloupý Honza, neposlušná kůzlátka, tři velcí kouzelní psi a lesní studánka, u které seděla žabka. Ale teď si Birlibán nechtěl prohlížet obrázky. „Všechny obrázky už znám,“ přešlapoval Birlibán. „Víš co, když si nechceš hrát, pomoz mi,“ řekla maminka, „vezmi koště a jdi zamést chodník před domem. Je na něm trochu mouru, jak nám přivezli uhlí. Hezky zameť a neumaž se.“ 17
birliban22.p65
17
19.1.2016, 15:10
„To se mi nechce,“ odmlouval Birlibán. „Už mi nic neříkej,“ rozhodla maminka, „koště je na dvo ře a běž!“ Birlibán se zamračil, vyloudal se na dvůr, vzal koště a táhl je za sebou jako sáňky. Otevřel vrátka a vyšel na chodník před domek. Na chodníku bylo trochu černého prachu, ale tak maloučko, že to nestálo za řeč. Nač bych zametal tako vou trošku, myslil si Birlibán a opřel koště o sloupek. Před domkem rostla lípa a pod lípou stála lavička. Birlibán se posadil na lavičku a díval se před sebe na chodník. Proč se vlastně mají chodníky zametat, říkal si. Kdo zametá pěšinky v lese? Maminka chce mít všude pořádek. A proč chce mít pořádek? Kdo chce mít pořádek, musí pořád něco uklízet, někde zametat a takové věci. S nepořádkem se nemusí dělat nic. Ten je sám od sebe a nedá vůbec žádnou práci. Birlibán se na lavičce zavrtěl a vida – lavička je houpavá. Birlibán se nadzdvihl a dosedl. Opravdu, lavička se houpe. Sedátko je ze slabého prkénka. Lavička houpe jako houpačka. Je lepší než jabloňová větev. Tam se musil držet, a tady může dokonce sedět. Houpity houpy, houpity houpy. Lavička vrže a houpe. A co kdybych si na lavičku stoupl a poska 18
birliban22.p65
18
19.1.2016, 15:10
koval na ní, to by se, panečku, teprve houpala, rozvažoval Birlibán. Jen ho to napadlo, už stál na lavičce, vyskakoval na ní a houpal se. Lavička krásně vrzala. Houp, houp, houp. A pak v lavičce vrzlo, skříplo a sedátko prasklo. Birlibán pro padl sedátkem na zem. Zkusil dát obě půlky prkénka k sobě. Držely u sebe a lavička vypadala, jako by se nic nestalo. Ale až si na ni někdo sedne, ó jé. To bude zlé. Birlibán vzal koště do ruky a rozmetl uhelný prach po chodníku. Nebylo to příliš hezké, ale zato byl rychle hotov. Zavřel vrátka a odtáhl koště na dvůr. „Už jsi zametl?“ přivítala Birlibána maminka. Birlibán přikývl a rozběhl se na zahradu, aby mu maminka zase nedala nějakou práci.
19
birliban22.p65
19
19.1.2016, 15:10
Jak
obědval
„Musím to všechno sníst?“ zeptal se Birlibán maminky. Seděl nad talířem plným krupicové kaše. „Jen jez,“ řekla maminka, „vždyť jsi ještě ani nezačal.“ Jakpak nezačal, myslil si Birlibán. Už jsem snědl plné tři lžíce. „Maminko, když já mám tak těžkou lžíci.“ „To se divím,“ řekla maminka, „je to právě ta lžíce, kterou jsi včera jedl dort. Včera ti těžká nebyla, viď.“ Včera mi těžká nebyla, myslí si Birlibán, to je pravda. Pře mýšlí a prohlíží si lžíci. Co kdyby se dělaly lžíce z cukru nebo z čokolády? Až by z takové lžíce olizoval krupicovou kaši, ukousl by i kus čokolády a bylo by po lžíci. A jak by potom jedl? Jen tak rukama? Nebo nohama? Jé, nohama. „Maminko, když mě bolí tolik nohy.“ 20
birliban22.p65
20
19.1.2016, 15:10
„Jen jez,“ řekla maminka, „k jídlu nepotřebuješ nohy. Až se pěkně najíš, nohy přestanou bolet.“ Birlibán se zavrtěl na židli a rozhlédl se. Na skříni stála porcelánová sova a dívala se dolů na Birlibána. Proč má ta sova brýle a proč se na mě kouká, říkal si Birlibán. Porcelánová sova stála na porcelánové knize a vypadala přísně. „Maminko,“ ozval se Birlibán, „proč má sova brýle?“ „Máš ty starosti,“ přikládala maminka do kamen, „opravdové sovy brýle nenosí. Lidé si vymyslili, že je sova moudrý pták, a brýle nosívají ti, kteří mnoho přečetli a jsou učení.“ Birlibán vrtal lžící v krupicové kaši. Dělal v ní cestičky a uprostřed talíře udělal náměstí. Ale kaše se ze všech stran hrnula na náměstí a Birlibán ji musel zastavovat lžící. „Copak nejíš?“ zavolala maminka. Birlibána zavolání polekalo. Nabral kaši na lžíci a trochu kaše spolkl. Horká nebyla. To je škoda. Kdyby byla horká, mohl by mamince říci, že kaše pálí a že ji nemůže jíst. Nabral znovu na lžíci a ochutnával kaši jazykem. „Jez pořádně,“ řekla maminka. Nalila do dřezu teplou vodu a začala mýt nádobí. Birlibán spolkl dvě lžíce kaše a vzpomněl si, že dneska nebyl ve své zahrádce. Hned po obědě si tam odběhne. A co 21
birliban22.p65
21
19.1.2016, 15:10
asi dělá Janeček? Možná že mu už ouško narostlo. Birlibán myslil na svou zahrádku a na Janečka, položil lžíci, kopal pod stolem nohama a hrál si s ubrusem. Do kuchyně se protáhl pootevřenými dveřmi kocour Macek. Ještě trochu kulhal. U kamen se zastavil. Čichal. Dobře znal příjemnou vůni krupicové kaše. Čichal, čichal, tiše se vyhoupl na židli a ze židle na stůl. Birlibán si hrál s ubrusem a Macka nezpozoroval. Když si kocourka všiml, bylo už pozdě. Macek měl bradu od krupicové kaše, vousky se mu lepily kaší a jen se ulizoval. „Jedeš!“ vykřikl Birlibán a Macek skočil ze stolu a rovnou ze dveří. „Maminko,“ křičel Birlibán, „Macek mi olízal kaši, už ji nemohu jíst.“ „Taková dobrá kaše!“ zlobila se maminka, „všem dětem by chutnala, i Macek by ji rád snědl, jenom ty se loudáš a loudáš. Ale když jsi nesnědl kaši, tady máš housku, kterou jsi ráno nechal. Dřív nepůjdeš od stolu.“ Houska byla suchá a Birlibánovi nechutnala. Co naplat, musil ji jíst. Přec jen se mu podařilo kousek housky ulomit a schovat do kapsy. Když dojedl, vstal. „Hochu, hochu,“ řekla maminka, „tak nedbale jíst nesmíš. Za chvíli bys byl tenoučký jako větvička.“ 22
birliban22.p65
22
19.1.2016, 15:10
Birlibán si vzpomněl na zlomenou jabloňovou větev a smutně vyšel na zahradu. Kocoura Macka nebylo vidět. Kampak jen se Macek vždycky ztratí? Ani maminka neví, kam kocour chodí. Prý se toulá. Kolikrát chtěl Birlibán vypátrat, kam Macek běží. Ale Macek je rychlejší než Birlibán. Vždycky mu uteče. Birlibán zamířil k rybízovému keři. Za keřem ležel v trávě Janeček. Voda na něm oschla, ale ouško ještě nenarostlo. Birlibán vyndal z kapsy kousek housky a řekl: „Jez, ať jsi silný. Až budeš silný, tak ti naroste i ouško.“ Janeček mlčel. Birlibán položil housku vedle Janečka do trávy a šel do své zahrádky.
23
birliban22.p65
23
19.1.2016, 15:10