0038065

HLEDÁNÍ STOP

Bastet, egyptská bohyně lásky a radosti, je odpradávna představována v podobě sedící kočky. Zakázka číslo 1723 v mnichovském Hermesově institutu, světově proslulé laboratoři pro zkoumání a datování uměleckých děl, byla čistě rutinní. Soukromý sběratel si zde dal prověřit pravost staroegyptské kočky Bastet pomocí thermoluminiscenční metody. Pro zamýšlené zkoumání bylo nutné získat tři gramy materiálu na co možná nejméně viditelném místě. Jako obyčejně vzala příslušná asistentka vzorek ze spodní strany podstavce, v tomto případě z vnitřní strany asi deseticentimetrového na prst tlustého vyhloubení, aby bylo poškození co nejméně nápadné. Přitom vědkyně objevila v díře lístek stočený do roličky s nápisem MURDERER No 73, čemuž zpočátku nevěnovala nejmenší pozornost, ale pak lístek odložila do kabinetu kuriozit, kde v institutu uchovávají různé falzifikáty a pozoruhodnosti. Vědecké zkoumání kočky Bastet beze všech pochyb potvrdilo její pravost a objekt mohl být datován s přesností plus minus 100 let do třetí dynastie. 7. června 1978 byl předmět s expertizou a účtem vrácen sběrateli a byl o tom učiněn zápis v knize zakázek ve svazku 24/78. Při jedné návštěvě Hermesova institutu v mnichovské Meise5

rově ulici, kde jsem si v září 1986 dal přezkoumat jeden kousek ze své vlastní malé sbírky egyptských starožitností, jsem si všiml tohoto zvláštního lístku MURDERER No 73 a na můj dotaz mi bylo sděleno, že majitel byl o lístku vyrozuměn, že se však jenom zasmál a prohlásil, že si zřejmě nějaký dřívější majitel tohoto uměleckého díla dovolil malý žertík. Jinak ho ostatně zajímala pouze otázka pravosti díla. Nato jsem požádal o jméno a adresu majitele uměleckého díla, což mi ale z principiálních důvodů odmítli. Já se však zatím v myšlenkách natolik do tohoto případu zakousl – tedy, zda to bude nějaký případ, to jsem tehdy ještě nevěděl –, že mě zvědavost nedopřávala klidu, a tak jsem nakonec požádal, aby se majitele kočky Bastet alespoň zeptali, zda by nebyl ochoten sdělit mi nějaké bližší okolnosti. Tomuto mému přání mohl institut vyhovět. Byl jsem tehdy na pochybách jak postupovat v případě, že se majitel neohlásí, dokonce jsem pomýšlel na to, že bych podplatil někoho v institutu, abych tak získal jméno majitele kočky s mysteriózním lístkem, protože čím víc jsem se tou záležitostí zabýval, tím víc jsem byl přesvědčen, že se za lístkem s nápisem MURDERER No 73 skrývá víc než jen nevinný žert. Další pokus u ředitele institutu, z kterého jsem se snažil vymámit jméno majitele, skončil přinejmenším slibem, že lístek (který tam už jistě potají všichni dávno proklínali) podrobí vědecké analýze. K mému velkému překvapení mi o tři týdny později poslali z institutu dopis právoplatného majitele kočky Bastet. Doktor Andreas B., komerční právník z Berlína, zaznamenal můj zájem o kočku, ale sděloval mi, že mě musí bohužel zklamat, protože dílo je dědictví, a tedy neprodejné. Hned nato jsem zatelefonoval do Berlína doktoru B., vysvětlil mu, že mi nejde o kočku, ale jen a jen o lístek s oním mysteriózním nápisem MURDERER No 73. Doktor B. dal najevo jistou skepsi a musel jsem ho hodně přemlouvat, než byl ochoten se se mnou sejít. Odletěl jsem do Berlína na schůzku v hotelu Švýcarský dvůr. Při společné večeři, na kterou doktor B. přizval jednoho své6

ho známého jako svědka, což mě jen utvrdilo v mých podezřeních, jsem se dozvěděl, přinejmenším to tvrdil můj partner, že současný majitel kočky ji zdědil od svého otce Ference B., známého sběratele egyptských starožitností. Ferenc B. zemřel podle jeho sdělení před třemi roky ve věku šestasedmdesáti let. O původu objektu nevěděl doktor B. nic bližšího, jeho otec Ferenc B. údajně nakupoval u obchodníků a na aukcích v celém světě. Na mou otázku, zda existují doklady o koupi, jak je u sběratelů obvyklé, se můj partner vytáčel, že všechny doklady uchovává jeho matka, která je majitelkou větší části sbírky a žije v Asconě u Lago Maggiore. Naše rozmluva trvala čtyři hodiny a nakonec skončila nečekaně přátelsky, když jsem oba partnery ujistil, že mě daňové aspekty naprosto nezajímají. Dokonce jsem se dozvěděl, že se matka doktora B. zatím opět provdala a nyní se jmenuje E. Její manžel měl podle doktora B. dost pochybný charakter a nikdo z okolí nevěděl, jak vlastně k penězům přišel, což ale v té končině zase není tak vzácné. Zdálo se mi vhodné překvapit paní E. bez ohlášení, protože jsem se obával, že by jinak rozhovor se mnou rovnou odmítla. Neztrácel jsem čas a okamžitě odcestoval do Ascony, kde jsem zastihl paní E. samotnou, trochu sklíčenou a taky opilou, což se ukázalo jako příznivá okolnost, protože paní E. byla velmi sdílná. Nebyla sice ochotná ukázat mi kupní smlouvu kočky Bastet, dokonce prohlásila, že už neexistuje, ale aniž tušila, dala mi hodnotný údaj o původu sošky: Ano, vzpomíná si prý dobře, v květnu 1974 záhadným způsobem zahynula kočka pána domu a právě v té době Ferenc B. objevil sošku Bastet v jednom aukčním katalogu a rozhodl se, že ji získá na památku na svou milovanou kočku, což se pak i stalo. K mé velké lítosti byl náš rozhovor přece jen přerušen, neboU se nečekaně objevil manžel paní E. a k mé záležitosti se stavěl velmi podezíravě. Brzy mě ne nezdvořile, ale velmi rozhodně, vyprovodil ven. Já už však byl tak daleko, že se věci daly do chodu jakoby samovolně. Rozeslal jsem stejně znějící dopisy na všechny známé 7

aukční domy se stejnou otázkou, zda ctěná firma nepořádala v květnu 1974 aukci egyptského umění. Výsledek mé snahy byl následující: tři odpovědi záporné, dvě firmy vůbec neodpověděly, jedna odpověV byla pozitivní. Aukční síň Christie’s v Londýně pořádala aukci egyptského umění 11. července 1974. Odjel jsem do Londýna. Hlavní sídlo Christie’s v King street, St. James’s, působí velmi honosně, přinejmenším co se týče veřejně přístupných prostor. Interní prostory působily spíš zchátrale, především archiv, v němž se uchovávaly katalogy a seznamy ze všech aukcí. Představil jsem se jako sběratel a Miss Claytonová, velmi vznešená dáma s brýlemi, která kouzelně vzdorovala svému věku, mě ochotně uvedla do zaprášené místnosti se starými katalogy a byla mi nápomocna v mém hledání. Z katalogu Egyptské skulptury z 11. července 1974 jsem vyčetl, že největší část dodávek pochází z pozůstalosti sběratele z New Yorku, mezi jiným posvátný býk Apis z VI. dynastie a soška Hóra z Memfisu. Pod číslem 122 jsem nakonec narazil na hledanou kočku, III. dynastie, zřejmě pocházející ze Sakkáry. Předstíral jsem, že jsem majitelem uměleckého objektu a že mi záleží na dokonalém důkazu vlastnictví. Požádal jsem dámu, zda by mi mohla sdělit dodavatele a kupce sošky. To ale rezolutní dáma odmítla, zavřela katalog, vrátila ho na místo a dost nevrle se zeptala, zda pro mě může ještě něco udělat. Poděkoval jsem tedy a dál nenaléhal, protože jsem si všiml, že takhle se v záležitosti dál nedostanu. Při odchodu jsem s Miss Claytonovou zapředl hovor o londýnské gastronomii, která pro kontinentálního Evropana, mírně řečeno, zůstává knihou se sedmi pečetěmi, a to se neminulo účinkem. Každý Angličan, když přijde řeč na anglosaskou kuchyni, ji začne horlivě hájit – tak i Miss Claytonová. „Je třeba jen znát ty správné lokály,“ prohásila, a skla jejích brýlí přitom přímo jiskřila. Diskuse skončila pozváním do Four Seasons, South Kensington. Předesílám hned: jídlo by nestálo za řeč, kdyby nedošlo mezi horsd’oeuvre a sweets k nanejvýš zajímavému rozhovoru, v jehož průběhu jsem měl vícekrát příležitost chválit vynikající zna8

losti Miss Claytonové, co se týče mezinárodní aukční scény. S dalšími komplimenty, které přesahovaly její profesionální činnost, se mi podařilo získat důvěru Miss Claytonové a její ujištění, že proti příkazu domu a pod pečetí mlčenlivosti mi prozradí dodavatele a kupce losu číslo 122. Když jsem Miss Claytonovou druhý den navštívil v její kanceláři, působila viditelně nervózně a podala mi lístek se dvěma jmény a adresami, z nichž jednu jsem už znal: Ferenc B. pospíšila si hned dodat, abych zapomněl na včerejší večer, že prozradila víc, než je jí dovoleno, to výtečné víno jí příliš rozvázalo jazyk, a že toho lituje. Na mou otázku, jestli bychom se nemohli ještě jednou setkat, odpověděla Miss Claytonová striktním ne a požádala mě, abych ji omluvil. V baru Gloucester, kam v Londýně chodívám, jsem si lámal hlavu, co mi to asi Miss Claytonová prozradila, a i když jsem si v hlavě podrobně přehrával minulý večer, nenašel jsem žádný záchytný bod. Ale měl jsem přinejmenším adresu prodejce, zřejmě EgypUana, jménem Gemal Gadalla, bytem Brighton, Sussex, Abbey Road 34. Bylo léto a já se rozhodl, že odjedu z Londýna do Brightonu, kde jsem se ubytoval v hotelu Metropol, na King’s Road. Recepční, bělovlasý přívětivý starší muž, kterého jsem si prostě neuměl představit jinak než v žaketu a kterého jsem se zeptal na Abbey Road, zvedl pohoršeně obočí a vznešeně pomalu, jak odpovídalo ctižádosti hotelu z přelomu století, vyslovoval, že lituje, ale ulici stejného nebo podobného jména v Brightonu nezná, ne, ani v roce 1974 tu ulice takového jména nebyla, to by věděl. Nato jsem zatelefonoval Miss Claytonové do Londýna, jestli se třeba nezmýlila, ale Miss Claytonovou to rozčílilo a ujišUovala mě, že omyl je vyloučen. Vzápětí mě zapřísahala, abych další pátrání v této záležitosti ukončil. Na mou naléhavou otázku, jestli mi něco nezatajuje, se odmlčela a pak zavěsila. Tím pro mě dospěla událost k bodu, z něhož pro mě nebylo návratu, a pokud to bylo dřív jen tušení nebo – musím přiznat – zjitřená fantazie, tak má domněnka přerostla v jistotu: za tím nenápadným lístkem s nápisem MURDERER No 73 se skrývalo nějaké tajemství. 9

Táhlo mě to zpátky do Londýna. Ve Fleet Street jsem navštívil Daily Express, o němž je mi známo, že má vynikající archiv. Vyžádal jsem si svazek červenec 1974, protože jak jsem věděl, zprávy z aukcí se těší v Londýně odjakživa velké oblibě, a doufal, že tam najdu nějakou stopu. Nenašel jsem ji, rozhodně jsem ve svazku z 13. července 1974 nenašel nic, co by přesahovalo střízlivou zprávu o události. Ale nevzdal jsem se a šel do dalších londýnských novin, přičemž mi pomohla náhoda. The Sun před mnoha lety vychválil mou první knihu. Navštívil jsem tedy redakci a vyžádal si rovněž svazek červenec 1974, a tady jsem uspěl. 12. čevence 1974 uveřejnil The Sun pod titulem Mrtvý seděl v aukčním sále následující zprávu (nechal jsem si ji okopírovat): Při aukci egyptských soch z Christie’s, St. James’s, došlo včera k tragické události. Dražitel s číslem 135 utrpěl během aukce srdeční infarkt. Během aukce si toho nikdo nevšiml. Zaměstnanci domu Christie’s objevili muže po skončení aukce v devět hodin odpoledne v předposlední řadě zhrouceného na židli a domnívali se, že usnul. Když pokusy probudit muže zůstaly neúspěšné, byl přivolán lékař. Ten potvrdil mužovu smrt. Mrtvý dražitel s číslem 135 byl identifikován jako německo-egyptský obchodník s uměleckými předměty Omar Moussa z Düsseldorfu. Pro mě tím přirozeně vznikla otázka, zda Moussa zemřel přirozenou smrtí. Přece jen tu byl, i když nenápadný, onen lístek s nápisem vrah. Byla to náhoda, že se právě tento lístek nacházel v uměleckém předmětu, který byl vydražován na aukci s mrtvým mužem? Při dotazu v Hermesově institutu v Mnichově, který zatím analýzoval papír, jsem se dozvěděl následující: papír byl vyroben začátkem sedmdesátých let, s velkou pravděpodobností mimo Evropu. Měl vrah – pokud šlo o vraha – číslo 73? Kdo se skrýval za číslem 73? Abych si objasnil tuto otázku, navštívil jsem Christie’s, kde jsem s úžasem zjistil, že Miss Claytonová překotně utekla od svého psacího stolu. Odvolávala se na rodinné problémy. Nedal jsem se odbýt a navštívil Deputy Chairman Christophera Thimblebyho. 10

Christopher Thimbleby mě přijal ve stísněné tmavé kanceláři a jevil viditelně málo potěšení nad mým podezřením, že se v posvátných stěnách jeho starodávného domu – přece jen existoval od roku 1766 – udála vražda. Především, namítal, a já mu mohl sotva něčím oponovat, jaký motiv by měl ten vrah mít? Prozradit jméno dražitele s číslem 73 Thimbleby rozhořčeně odmítl. Neočekával jsem nic jiného, ale ujistil ho, že mě to neodradí od dalšího pátrání a aby počítal s tím, že se svými rešeršemi půjdu na veřejnost, i kdyby se celá záležitost měla ukázat jako plácnutí do vody. Christopher Thimbleby nato vypadal zamyšleně. Tedy dobře, řekl nakonec, s ohledem na mimořádnou situaci je ochoten podporovat mé pátrání. Klade si však podmínku, že bude neustále informován o stavu věcí a že se vyhnu zveřejnění, pokud nebude dokázán zločin nebo nebude dle stavu věcí pravděpodobný. Zamlčel jsem své předchozí setkání s Miss Claytonovou a tvářil se, když jsme společně navštívili archiv, jako bych tam byl poprvé, což pro mě nebylo tak snadné, protože Thimbleby dlouho hledal na nesprávném místě akta, která jsem už viděl. Thimbleby se omlouval, že příslušná dáma není k dispozici, po nervózním hledání pak konečně narazil na správný svazek a – na mezeru v archivu. Nevěřil jsem svým očím. Hledaná akta, která jsem před několika dny viděl na vlastní oči, zmizela. Mně teV ta věc připadala prostě příliš průhledná. Zanechal jsem svou adresu do hotelu pro případ, že by akta přece jen byla nalezena, a rozloučil se – musím příznat, že dost rozmrzelý. Všude, kde jsem hledal, jsem narazil na neprůchodnou zeV. V takových okamžicích bezradnosti, kdy prostě nevím kudy kam, obvykle navštívím nějaké muzeum a povídám si s exponáty. Toto se stalo v Britském muzeu a objektem mých myšlenek byla proslulá Rosettská deska, ona černá bazaltová deska, kterou nalezl důstojník Napoleonovy armády blízko stejnojmenného egyptského města a na níž byl text ve třech řečech: čtrnáct řádků hieroglyfů, jedenatřicet řádků demotického a čtyřiapadesát řádků řeckého písma, což svého času posloužilo jednomu francouzskému učenci za předlohu pro rozluštění hieroglyfů. 11

Výsledkem mých úvah před Rosettskou deskou bylo rozhodnutí, že projdu ještě jednou celou cestu svých rešerší od začátku. To přinejmenším přivedlo Champolliona k jeho řešení. Před svým odjezdem, plánovaným na následující den, jsem se náhle rozhodl, že vypátrám, kde je Miss Juliet Claytonová. Její adresu jsem zjistil z telefonního seznamu: Queensgate Place Mews, Kensington. Úzké, jednoposchoVové, bíle natřené domky, v přízemí většinou s malou autodílnou nebo skladištěm, ulice vydlážděná dlažebními kostkami. Zeptal jsem se automechanika, který se pravidelně vynořoval zpod kapoty starého vozu, zda zná Miss Claytonovou. Samozřejmě ano, ale Miss Claytonová odcestovala do Egypta, kdy se vrátí, to neví, sorry, sir. Vydával jsem se za starého přítele Miss Claytonové, zeptal jsem se, zda je známo místo jejího pobytu v Egyptě. Automechanik pokrčil rameny. Možná její matka, ta stará dáma, co bydlí na severu, v Hanwellu, Uxbridge Road. Poradil mi, že bych to měl nejlepší, kdybych jel vlakem z Victoria Station, že to trvá tak hodinu. Byl jsem přesvědčený, že tam Miss Claytonovou najdu, a bez odkladu se vydal na cestu. Cestou do Hanwellu se rozpršelo a v dešti jsou neutěšená londýnská předměstí ještě neutěšenější. Byl jsem jediný cestující, který vystoupil v Hanwellu, na starém opuštěném nádraží, kde směrem do ulice byl zasklený přístřešek: Taxi. Uxbridge Road. Jedna libra padesát. Mrs. Claytonová, malá bělovlasá dáma, na jejíž vrásčité tváři stále pohrával úsměv, měla radost z jistě nečekané návštěvy a postavila na čaj. Předstíral jsem, že jsem přítel její dcery a Mrs. Claytonová se ochotně rozpovídala o Julietě. Mnohem důležitější však byla informace, že Miss Claytonová je právě teV v Káhiře v hotelu Sheraton, kde se pravidelně ubytovává. Pravidelně? Nu ano, jednou dvakrát do roka, znám přece její slabost pro Egypt – nebo snad ne? Ale ovšem, ujistil jsem dámu. V průběhu rozhovoru jsem se dozvěděl, že Juliet Claytonová strávila v Egyptě více let, že mluví 12

plynně arabsky a je v bližším vztahu s EgypUanem, kterého Mrs. Claytonová nazývala Ibrahimem. Když se rozhovor stočil na londýnské počasí, dal jsem přednost tomu, abych se zdvořile rozloučil. Po návratu do hotelu mě čekalo překvapení. Vrátný mi předal zprávu od Christophera Thimblebyho: Číslo 73 je muž jménem Gemal Gadalla. Bydliště Brighton, Sussex, Abbey Road 34, onen muž, kterého jsem už hledal jako záhadného majitele kočky Bastet. Tím opět nastala situace, která vyžadovala buV návštěvu muzea, nebo delší pobyt v hostinci, a protože už bylo pozdě, rozhodl jsem se pro Magpie and Stump, Old Bailey a našel místo u okna, takové, které se dřív při veřejných popravách pronajímalo za drahé peníze. Pil jsem ležák a „Stout“, ano, ano, splachoval jsem všechnu svou bezradnost, a nevím, jak by večer skončil, kdyby můj protějšek, rudovlasý Angličan s mnoha pihami na rukách, najednou demonstrativně nezavzdychal a s tváří obrácenou ke mně nezaklel: Proklaté ženské! Zdvořile jsem se zeptal, co tím míní, a oslovený mi odpověděl pohrdavým posunkem, vždyU se přece nemusím stydět, ale že se na mně dokonce v šeru téhle putyky pozná, že mám trápení se ženskými – ano, tak to řekl – mrkal na mě a s rukou před ústy, jako by to neměl nikdo slyšet, dodal, že ve Walesu jsou nejlepší ženy, trochu staromódní, ale šikovné a věrné, a pak ke mně napřáhl pihovatou ruku a řekl, že se jmenuje Nigel. Nigel vzal s úžasem na vědomí, že za prvé nejsem Brit a za druhé jsem na hony vzdálen láskybolu nebo něčemu podobnému, načež si myslel, že musí začít vyprávět o válce. Jestli to bylo pivem nebo mou averzí k takovým líčením, to nevím, ale rozhodně jsem přerušil Nigelovo válečnické žvanění otázkou, jestli chce vědět, co mě trápí, a tak když odpověděl, že ano, a opřel si hlavu do dlaní, vyprávěl jsem mu svou historii. Během mého vyprávění nepronesl Nigel jediné slovo, tu a tam nechápavě potřásl hlavou, a mlčel i potom, když už jsem dávno skončil. Nakonec prohlásil, že jsem určitě spisovatel, ta historka že je skutečně dobře vymyšlená, ale pravdivá určitě není, rozhodně on tomu uvěřit nemůže, něčemu takovému rozhodně ne. 13

Stálo mě to hodně přesvědčovacího úsilí a nejméně půl tuctu „Stouts“, než jsem svého přítele přesvědčil o pravdivosti svého vyprávění, až nakonec svolil, tedy dobrá, možná existují skutečně tak ztřeštěné události jako tyhle – a zeptal se, co s tím teV míním dělat. To kdybych věděl, odpověděl jsem, tak bych asi celou tu záležitost nevyprávěl. Nigel uvažoval, dlaní tloukl do černě namořené desky stolu a mumlal něco o zmatenosti, nebo co už entanglement může znamenat. Mé setkání v Magpie and Stump by nestálo vůbec za zmínku, kdyby Nigel náhle nevzhlédl a neřekl, že když už neexistuje ten záhadný Gemal Gadalla, pak že zřejmě i ten obchodník s uměleckými předměty Omar Moussa je jen fantom, co myslíte? O dva dny později v Düsseldorfu jsem chtěl rozřešit tuto otázku a zprvu se zdálo, že se všechno vyvíjí k mé spokojenosti, protože v telefonním seznamu jsem objevil jméno Omar Moussa, Starožitnosti, Königsallee – nejlepší adresa. Očekával jsem samozřejmě, že Moussa je synem onoho Moussy, který zemřel při aukci Christie’s, avšak když jsem přišel do vznešeného obchodu s vybranými starožitnostmi a sdělil vzdělanému staršímu pánovi důvod své návštěvy, dostalo se mi nečekané vysvětlení. Ach ne, on sám je onen Moussa, kterého prý v Londýně našli mrtvého, na to může přísahat, a přitom pokrčil rameny a potutelně se usmíval. Co mi zbylo jiného, než abych se sám trochu rozpačitě zašklebil, domníval jsem se, že je to nepovedený žert starého pána. Nakonec zvážněl, zabručel, že už s tou věcí nechce mít nic společného. Musel si pak zřejmě všimnout bezradnosti v mé tváři, najednou začal vyprávět, jako by se mu mě zželelo. Tak jsem se dozvěděl, že onen muž, kterého při aukci zastihla smrt, byl něco jako jeho dvojník, zřejmě tajný agent, vybavený osobními dokumenty, které se od těch jeho lišily jen fotografií v pase. Dvojník měl u sebe pas, řidičský průkaz, dokonce kreditní karty znějící na jeho jméno, a on, Moussa, taky ví, jak to bylo možné. Při vloupání do jeho auta v centru Düsseldorfu mu bylo sice odcizeno rádio, ale doklady v přihrádce na rukavice zůstaly nedotčené, což ho tehdy bezmezně potěšilo. Později mu vysvět14

lili, že vloupání do auta sloužilo pouze za záminku, hlavním záměrem bylo zkopírovat a zfalšovat osobní doklady. Ale to všechno se dozvěděl až mnohem později. Zpočátku o celé záležitosti vůbec nic netušil – až do onoho dne, kdy se se svým dvojníkem nevědomky setkal. Rozhodně při aukci v Londýně seděli v sále dva muži se jménem Omar Moussa, on, pravý Omar Moussa, a ten druhý, falešný – ztřeštěná situace. Přerušil jsem svého partnera v rozhovoru a zeptal se, jestli to byla náhoda, že Moussa navštívil právě tuto aukci. Náhoda? Moussa obrátil dlaně nahoru. V životě nic není náhoda. Z pověření zákazníka se snažil získat v dražbě různé kousky, nic víc. Odmlčel se a mně připadalo, že jsme oba mysleli na totéž, a protože Moussa stále ještě nepromluvil, rozhodl jsem se položit mu přímou otázku, kdo měl být cílem útoku, pokud to skutečně byla vražda, pravý nebo falešný Moussa. Starý muž se zhluboka nadechl, zkřížil ruce za zády, přecházel sem a tam po velkém hedvábném koberci, který zdobil střed obchodu, a se zdůrazněnou obřadností začal vyprávět, že lékař konstatoval u muže srdeční infarkt a že on, Moussa, při svém návratu z Anglie byl vyrozumněn o vlastním úmrtí, což bylo dost hrůzné. Když dal o sobě vědět, že žije, ujal se případu Scotland Yard. Požádali ho, aby přijel do Londýna, a on jejich přání ochotně vyhověl, bylo přece v jeho vlastním zájmu, aby se případ vyjasnil. Strávil hodně hodin v sídle Scotland Yardu na Victoria Embankmentu, položili mu spoustu otázek, až se nakonec sám cítil provinile, že není tím mrtvým Moussou. O vraždě se ostatně nikdy nemluvilo, lékař přece konstatoval u toho muže infarkt. Ani nebyla nikdy zjištěna identita mrtvého. Scotland Yard odložil případ ad akta s tvrzením, že jeho dvojník byl agent tajné služby, kterého při sledování nějakého případu zastihla smrt. Náš rozhovor přerušil zákazník, který se zajímal o dvě čínské balustrové vázy. A zatímco ti dva spolu vedli zasvěcený rozhovor, měl jsem příležitost tohoto Moussu blíže pozorovat. Měl orientálně světlou pleU, byl nejméně metr osmdesát vysoký a jeho štíhlá postava, korektní dvouřadový oblek a jistá vznešenost 15

vystupování mu propůjčovaly cosi urozeného. Zkrátka, vypadal tak, jak má seriózní obchodník se starožitnostmi vypadat, a bylo těžké představit si tohoto muže zapleteného do nějakých záležitostí tajné služby. Ale abych byl upřímný, zdál se mi příběh, který mi vyprávěl nejdřív s úsměškem, pak s mírně útrpnou tváři, opravdu pochybný. Ano, připadalo mi, jako by Moussa chtěl bezpodmínečně dokázat, že s celou tou záležitostí nemá co dělat. Když zákazník odešel, zeptal jsem se přímo, jestli zná jméno Gemal Gadalla. Ne, odpověděl zachmuřeně, ostatně se to všechno událo už dávno, čemuž je jen rád. A zdvořile, ale naléhavě mě požádal, abych už tu záležitost nechal spát, že už tím dost trpěl, a popřál mi hezký den. Chtěl jsem se ho ještě zeptat, jestli mu něco říká jméno Juliet Claytonová, ale k tomu jsem se nedostal, protože mi Moussa beze slova otevřel dveře. Situace, ve které jsem se nalézal, byla jako u pokru, tam se člověk taky musí snažit vyhrát se špatnými kartami, a musím přiznat, že jsem měl opravdu špatné karty. Ale byl jsem chycený tímto příběhem, a příběh to beze všech pochybností byl. Shrňme to, co se až dosud událo, a nechme stranou všechna jména a místa děje: Náhodný objev poukazuje na vraždu. Jistě, objev je tak absurdní, že ho zpočátku nikdo nebere vážně. Avšak už po prvním šetření se jeví v jiném světle. Někde zemře muž během dražby uměleckých předmětů, jeho smrt je úředně potvrzena. Až sem je všechno v pořádku. Jméno mrtvého je známo, vyjde najevo, že byl dvojníkem a jeho pandán se ve stejnou dobu zdržoval ve stejném sále. Pokud bychom chtěli věřit náznaku, tak byl tento muž zákeřně zavražděn, možná jedem nebo nějakou injekcí ochromující srdeční činnost. Ale muž, který by byl z tohoto činu obviněn, je fantom, prostě neexistuje, rozhodně ne pod tímto jménem a s touto adresou. A co pátrání rozhodně nijak neusnadňuje: všichni, kteří jsou nějak ve spojení s tímto případem, se ho snaží bagatelizovat, všichni se chovají tak, jako by se za tímto činem skrývala naprosto jiná historie. Řetěz indicií, seřazený v této podobě, nedával žádný smysl a já jsem dospěl k závěru, že pokud budu chtít být úspěšný, budu 16

muset opustit vyasfaltovanou cestu logiky. Když jsem tak o tom uvažoval, postrádalo logiku vlastně všechno, co jsem v tomto příběhu vypátral. Abych se o Moussovi dozvěděl víc, navštívil jsem další starožitníky, přičemž jsem se vydával za kupce, který věci příliš nerozumí, ale zamýšlí nezdaněně uložit větší sumu peněz. To mě ušetřilo odborných diskusí o starožitných kobercích, barokním nábytku a asijské keramice, a mé vystupování mohlo přesto vypadat hodnověrně. Jako mimochodem jsem se při nákupních rozhovorech zmínil, že jsem u Moussy viděl dvě čínské balustrové vázy, a zda se tomuto Moussovi dá věřit? Při prvních dvou pokusech jsem narazil na velkou rezervovanost, starožitníci ignorovali mou otázku, a na můj opětovný dotaz se mi dostalo jen zdrženlivého úsměvu, jak známo vrána vráně oko nevyklove. Třetí, méně vznešený obchodník, což už naznačovala poloha obchodu v boční ulici, byl víc hovorný a nijak se neskrýval se svým míněním. Všechny noviny přece psaly o tom, že tenhle Moussa prodal za pětimístné sumy dva údajně středověké refektáře, které ve skutečnosti nebyly starší než deset let. Podvod odhalil obeznalý sběratel, který dokonce objevil broky, kterými se do „starého“ dřeva nastřelovaly díry po červotoči. Okamžitě jsem zareagoval a zmínil se o záhadných okolnostech kolem smrti jeho dvojníka v Londýně, a to přimělo obchodníka k opovržlivému mávnutí rukou a pohrdavé, ano, urážlivé poznámce o Moussovi, kterou zde nechci opakovat, ale která mě utvrdila v poznání, že tento muž určitě nepočítá Moussu ke svým přátelům. Nenávist rozvazuje jazyk. Do té míry byl muž šUastným objevem a já se v nejkratší možné době dozvěděl věci, které mě sice nepřivedly dál v mém případu, ale plasticky představily člověka Moussu. Důvodem tohoto nepřátelství bylo dávné kamarádství těchto dvou a nezdařený pokus vybudovat před lety společný obchodní vztah. On, Kassar – tak se jmenoval zklamaný muž – mínil, že se za případem v Londýně se záhadným dvojníkem skrývá obrovské svinstvo, v kterém má Moussa prsty. Na mou 17

otázku, co bych si tak pod tím měl představit, odvětil Kassar, že nemám tušení, co se odehrává na mezinárodním trhu se starožitnostmi, tam že se vraždí. V té chvíli se mi zdálo načase prozradit pravý důvod své návštěvy. Naznačil jsem a zdůvodnil své podezření, že dvojník byl zavražděn, a vyprávěl, co jsem se až dosud dozvěděl. Kassar byl fascinovaný a okamžitě slíbil, že mi bude při dalších rešerších nápomocen. TeV jsem měl spojence. Proti závodišti je zvenčí nenápadný lokál, nazývaný U tvrdohlavce. Tam jsem se sešel s Kassarem na večeři a dozvěděl se kompletní životní osudy Moussy do všech detailů, z nichž se mi zdálo nejzajímavější, že měl za manželku EgypUanku. Způsob, jakým ji Kassar popisoval, probouzel dojem, že je do ní tajně zamilován. Byla tedy při všech informacích o Moussovi na místě opatrnost. Zdálo se jisté, že Moussa žije vysoko nad své poměry. Dům na Ibize, byt na Syltu a apartmá s jachtou u Las Olas Boulevard ve Fort Lauderdale, to byla jen část věcí, o kterých Kassar věděl a o nichž řekl, že jsou pro poctivého obchodníka se starožitostmi nedosažitelné. Nějaké temné obchody? Kassar pokrčil rameny. Dokázáno nebylo Moussovi nic, i když on jeho obchody sleduje celá léta. Můj dohad, že svou firmu má jenom jako krycí manévr a ve skutečnosti dělá naprosto jiné obchody, Kassar odmítl. Tvrdil, že Moussa je expert ve svém oboru, svým povoláním žije a nedají se mu upřít velké znalosti. Mnozí ho dokonce označují za největšího experta pro egyptské starožitnosti v Evropě, i když nikdy nestudoval. Kassar to řekl s jistou hořkostí, která prozrazovala, že on zřejmě studoval. Když jsme opustili lokál, věděl jsem sice mnohé o Moussovi a byl si jistý, že hraje klíčovou roli v tomto případu, ale jinak mě tento večer nepřivedl blíž k řešení. V naději, že zastihnu Miss Claytonovou, jsem odletěl do Káhiry, ale tento krok se ukázal jako chybný. Miss Claytonová už odcestovala, jestli do nitra země nebo zpátky do Londýna, to mi v hotelu nedokázali říct. Tak jsem využil svého pobytu v Egyptě, abych hledal stopy po Moussovi. U obchodníků se starožitnostmi a hledačů pokladů v Káhiře jsem byl neúspěšný, ano, 18

sklidil jsem tolik nedůvěry, že jsem se raději po několika dnech vytratil a odcestoval dál do Minie, středního Egypta, kde jsem se před lety seznámil s jednou rodinou, otcem, matkou a třemi syny, kteří žili z vykrádání hrobů v oblasti Tell el-Amarna. Ale i tady bylo jméno Moussa neznámé, takže jsem se nakonec vrátil domů s nepořízenou. Investoval jsem do tohoto případu spoustu času, aniž bych se dostal o podstatný krok dál, ale protože mě tlačil termín knihy, odložil jsem případ prozatím stranou, i když jsem nemohl zabránit tomu, aby mé myšlenky neustále nekroužily kolem tohoto tématu. Tak uplynul téměř rok, když mě zastihl dopis od Kassara, že Moussa zemřel – tentokrát skutečně, jak se vyjádřil – a v jeho pozůstalosti byl učiněn nález, který mě určitě bude zajímat. Okamžitě jsem odcestoval do Düsseldorfu. Ke svému úžasu jsem zastihl Kassara v harmonickém soužití s Moussovou vdovou. O zemřelém nepadlo ani slovo. Zato mi Kassar předal velký svazek zahnědlých papírů popsaných arabským písmem, špinavých a otřepaných, které byly výsledkem zdlouhavé práce. Toto prý bylo nalezeno v jedné uzavřené schránce, která patřila Moussovi. Tázavě jsem pohlédl na Kassara, ale ten pouze prohlásil, že si to mám přečíst, pak dostanu odpověV na všechny otázky, a přitom se významně šklebil. Neumím arabsky a namítl jsem, že budu muset nejdřív vyhledat nějakého překladatele. Ano, to by asi bylo vhodné, odpověděl Kassar. Zeptal jsem se, jestli ví, co ty papíry obsahují. Jistě, prohlásil Kassar, sice ne všechno, ale přinejmenším tolik, že mu teV Moussa a události kolem něho připadají mnohem méně záhadné. Samozřejmě jsem hořel zvědavostí, abych se dozvěděl, jak se to s těmito papíry má, ale Kassar tvrdohlavě, téměř sadisticky odmítal, i jen něco naznačit. Prohlásil, že můžu ty papíry mít, zřejmě jsem stejně jediný, kdo je schopen obsah tohoto spisu pochopit v celém dosahu, a že nepochybuje o tom, že z toho vznikne kniha. Kassar měl pravdu. Pověřil jsem paní Shirin, EgypUanku žijící 19

v Mnichově, aby mi denně tři hodiny předčítala z arabského textu, jen tak spatra, jak to neznámý autor sepsal, a přitom jsem si dělal poznámky. Občas bylo to, co jsem slyšel, tak vzrušující, že jsem to zapomněl poznamenávat a později jsem pracně vyvolával z paměti, co jsem slyšel. Mnohé jsem beztak musel k lepšímu pochopení přeformulovat, ale snažil jsem se co možná nejvěrněji zachovat způsob vyjadřování pisatele deníku – protože o druh deníku šlo, ostatní jsem doplnil z nezávislých pramenů, které se mi v průběhu práce otevřely. Toto je tedy příběh Omara Moussy, onoho muže, který se nepochopitelnému přiblížil víc než kdokoliv jiný před ním.

20

I. MENA HOUSE A WINTER PALACE Každému člověku jsme připevnili ptáka osudu jeho na šíji a v den zmrtvýchvstání vyjmeme pak každému knihu jeho a setká se s ní otevřenou. „Čti knihu svou! Dnes sám postačíš si proti sobě jako zúčtovatel!“ Korán, Sedmnáctá súra (14)

Ve jménu Alláha, všeslitovného, tak začínají poznámky Omara Moussy. Toto jsou slova zestárlého hříšníka, kterému možná zbývá pár týdnů, snad pár měsíců, a kterého trýzní svědomí v bezesných nocích. Toto jsou slova Omara Moussy, která zatím nikomu nesvěřil, za prvé, protože je zbytečné mluvit nahlas, protože Alláh zná i to nejtajnější a nejskrytější, za druhé ale proto, že by nikdo mým slovům nevěřil. Jistě jsem ve svém životě na sebe naložil vinu, ale byl to předurčený osud podle vůle Nejvyššího, který, jak sám říká, všechny hříchy odpouští kromě onoho, že by mu byla po bok postavena jiná bytost. Toto jsem nikdy neučinil. Taky jsem nikdy neporušil předpisy půstu v devátém měsíci a stále si byl vědom nerovné noci, v které se Korán snesl na zem. Byl jsem na velké poutní výpravě do Mekky, denní modlitby a mytí mi byly povinností, a když se mi dařilo lépe, dobrovolně jsem platil daň chudým. Víno, vepřové maso, krev a zdechliny ve mně vyvolávaly hnus. Ženy, s kterými jsem se potkal, neměly nikdy důvod ke stížnosti, a ta, kterou jsem pojal za manželku, mě s jistotou přežije. Omar Moussa by mohl být spokojen se svým osudem, který začal beze jména jako Mojžíš, a jedním okem pohlížet do zahrady věčnosti, jež je slíbena odměnou a jako pobyt zbožnému, kdyby nebylo onoho břemene, které na něho bylo téměř před půl 21

stoletím naloženo, když viděl věci, které ještě nikdo neviděl, a jeho chudý život se změnil z jednoho dne na druhý. K pochopení toho, jak se toto všechno stalo, tu bude vylíčen jeho život, jak si na něj pamatoval nebo jak mu o něm vyprávěli: temné jako písečná bouře bylo jeho narození, neznal ani otce, ani matku, protože byl, sotva několik dní starý, v koženém vaku zavěšen na kliku vrat karavanseráje, který byl přímo proti hotelu Mena House. Starý Moussa, jenž měl sedm velbloudů a stejně tolik dětí, řekl, že při tolika krcích už je jedno, jestli bude o jeden víc nebo míň, a přijal dítě za své. Vícekrát do roka visel na klice, na kterou ho uvázali, váček s penězi, jejichž původ nikdo neznal, o jejichž významu ale nikdo nepochyboval. Jeho první vzpomínky sahaly do doby, kdy mu byly tři roky, sotva byl starší, když mu starý otec Moussa, hubený, vrásčitý muž s černým vousem a obočím nad hluboce zapadlýma očima, vtiskl do malých ruček obrovský nabut – byl sotva schopen udržet ho oběma rukama. Tato dřevěná, hřebíky pobitá koule, řekl Moussa, symbolizuje moc muže – slova, kterým tehdy nerozuměl. Ale brzo uměl s nabutem velmi dobře zacházet, vší silou, kterou měl, ho přitlačil pod koleno velblouda, jak to tak často viděl, takže vysoké koráby pouště klesly nejdřív na přední a pak na zadní běhy. Tak se to dělá dodnes, aby mohl jezdec nasednout. Cizincům před hotelem Mena House, které Moussa tímto způsobem dopravoval k velkým pyramidám, připadalo jeho konání velmi roztomilé a nešetřili bakšišem, když jim tak pomohl na záda zvířete a opět dolů. Jeden nebo dva piastry, to byla tehdy spousta peněz pro chlapce pouště, nezřídka se ale vrátil domů s pěti nebo šesti. Probouzelo to však závist jeho nevlastních bratrů, když on, nejmladší, vydělával víc než ostatní. Proto si vyhrabal skrýš za záchodem, kde to příšerně páchlo, kde si však mohl být jistý, že tam jen zřídkakdy někdo zajde. Je to zvláštní, i když Omar žil téměř ve stínu pyramid, nebral je na vědomí. Pro něho to byly hory, jejichž vrcholky sahaly k mrakům. Neviděl v pyramidách stavební díla stvořená lidskou rukou. To byl taky důvod, proč nechápal úctu, s kterou cizinci před pyramidy předstupovali. 22

Především to byli Angličané, čistí a vybraně oblečení pánové, občas i v doprovodu svých bíle nalíčených dam, kdo našli cestu do pouště, aby si prohlédli pyramidy. Ti bydleli v hotelu Mena House, kam nesměl vstoupit žádný feláh, dokonce ani starý, všemi vážený Moussa, o němž se tradovalo, že osobně vedl lorda Cromera na vrchol velké pyramidy. Byli sice domorodci, kteří do zakázaného hotelu chodili za prací, avšak pod trestem jim bylo zakázáno vyprávět o tom, co se dálo za okrově natřenými zdmi. Zatímco se staří málo zajímali o zakázané bydliště cizinců – každý dospělý si uměl představit, jak bohatí cizinci žili – pro chlapce v okolí však byl hotel objektem neukojitelné zvědavosti, a už jen tvrzení, že pronikli až k vrátnici, aU už jako nosiči zavazadel, nebo pod záminkou, že přinášejí zprávu, vyvolávalo všeobecný obdiv. Proto neměl Omar toužebnější přání než jednou vkročit do zakázaného Mena House. Víc než jedenkrát přelezl na zarostlém místě přes zeV a přikradl se kolem zahradníků a domovních strážců ke vchodu, kde doufal, že se mu podaří nahlédnout do zakázané říše. Ale pokaždé ho objevili oba dlouzí, bíle odění vrátní dřív, než zahlédl něco z neznámého dění uvnitř, a bičem ho zahnali pryč. Proto se mu den, kdy poprvé směl vstoupit do hotelové haly, vryl pevně do paměti. Toho dne, který ani později neuměl datovat, přijel sultán Fuad, syn khediva Ismaila, vnuk paši Ibrahima a pravnuk velkého Mohameda Alího, v černém kočáře, aby vyvěsil na velké pyramidě egyptskou vlajku. Sultán měl na sobě tmavý oblek a ani jinak se nelišil od Angličanů, kteří bydlívali v Mena House. Omar byl trochu zklamaný: sultána si představoval jinak. Ale starý Moussa shromáždil toho dne kolem sebe své děti a pronesl řeč, kterou si Omar zapamatoval. Toto je velký den v dějinách Egypta, prohlásil s prudkými gesty, a každý z nich může být hrdý na to, že je EgypUan. A jednou přijde den, kdy nebudou Egyptu vládnout Angličané, ale EgypUané Angličanům. Omar tedy pociUoval hrdost, ještě víc ho však zajímali ozbrojení vojáci, kteří na rozdíl od sultána byli oblečení orientálně a ozbrojení byli šavlemi a puškami a každého, kdo se příliš při23

blížil k sultánovi, přeměřili temným pohledem. Omar stál se svým velbloudem stranou velké pyramidy, jak mu přikázal Moussa, a mával na návštěvníky. Fuad to viděl a zamířil k Omarovi, který by v tom okamžiku nejraději utekl, ale stál jako vrostlý do země a držel se svého nabutu. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se sultán s úsměvem. „Omar,“ řekl chlapec způsobně, „syn Moussy.“ „A ty jsi velbloudář?“ „Ano,“ odpověděl Omar nesměle. Sultán se hlasitě rozesmál, protože dostal veselý nápad: „Nemohl bych jet zpátky na tvém velbloudovi?“ Strážci v okolí vznešeného pána po sobě rozpačitě hleděli. Omar horlivě přikyvoval. Mezitím přišel starý Moussa. Omluvil se u sultána za nemluvnost chlapce. „On je nesmělý, urozený pane, je to nalezenec, kterého jsem vychoval se svými vlastními dětmi!“ V tom okamžiku se Omar cítil malý a ubohý. Proč musel starý Moussa mluvit o jeho temném původu? styděl se Omar. Po výstupu na pyramidu, kdy asi dvanáct tělesných strážců vytáhlo a dostrkalo obtloustlého sultána na vrchol, přišel Fuad k Omarovi. Ten donutil svého velblouda pokleknout a sultán usedl na jeho hřbet. „K Mena House!“ zavolal na Omara a ten vedl svého velblouda se sultánem k hotelu. Vojáci mu razili cestu davem, lidé po obou stranách jásali a tleskali. Před vchodem přinutil Omar velblouda pokleknout a sultán sesedl. Někdo z doprovodu Fuada vtiskl chlapci do ruky pár piastrů a Omar se chtěl se svým velbloudem vzdálit, když sultán zavolal na malého honáka, jestli si s ním nechce vypít limonádu. Omar chtěl vlastně odmítnout, neměl žízeň, ale vtom přistoupil Moussa, přikývl a vystrčil Omara před sebe směrem k urozenému hostu. Za ruku se sultánem vstoupil Omar do haly hotelu. Přivítal je chlad. Na kamenné podlaze ležely koberce. I když byl den, byly všechny okenice zavřené, zato svítily na stropě červené a modré mosazné lampy. Stěny zdobily kachle s ornamen24