0038059

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 5

Felix, qui potuit rerum cognoscere causas. Vergilius: Georgica, kniha druhá (29 př. K.) „Šťastný, kdo mohl poznat příčinu věci.“

Vřelé díky Debbie

Obrátili se na mne z dobročinného trustu The Voice of Racing sira Petera O’Sullevana s prosbou, abych jednu z postav ve své příští knize nabídl do aukce pořádané v rámci Výročního oběda konaného v listopadu 2014. Cenu vydražil pan Derrick Smith a věnoval ji své paní, Gay. Trust tak získal 40 tisíc liber a veškeré tyto peníze putovaly šesti charitativním projektům, které trust podporuje: Blue Cross, The Brooke Hospital for Animals, Compassion in World Farming, World Horse Welfare, Racing Welfare, a The Thoroughbred Rehabilitation Centre. Do knihy jsem nakonec zařadil Gay i Derricka, ovšem jako smyšlené postavy. Doufám, že budou s mým uměleckým pojetím spokojeni.

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 7

Kapitola 1

igitální teploměr po mé levici ukazoval 105 stupňů – 105 Celsia, tedy 221 Fahrenheita. Z nosu mi čůrkem stékal pot a s každým nádechem žhavého vzduchu jsem hluboko v hrudi cítil žár. Už jsem v sauně byl, ale v takhle horké nikdy. „Tak co potřebuješ?“ zeptal jsem se. Můj společník ve výhni pekelné neodpověděl. Prostě jen upřeně hleděl na podlahu u svých nohou. „No tak,“ řekl jsem. „Nejel jsem takovou dálku až sem jen na zdravotní výlet, na to je tu moc vedro. Chtěl jsi se mnou mluvit, tak mluv.“ Zvedl hlavu. „Ty na sobě aspoň nemáš tuhle zatracenou věc.“ Škubnul za černou šusťákovou soupravu, kterou měl na sobě, aby se víc potil. Jako by to vedro samo o sobě nestačilo. „To sice nemám, ale nepřijel jsem se sem ugrilovat.“ Pořád nic neříkal, jen se na mě díval. Dave Swinton, v devětadvaceti už osminásobný šampion steeplechase. Bylo všeobecně známo, že při svých sto sedmdesáti osmi centimetrech svádí věčný boj s váhou, ale majitelé i trenéři vzhledem k jeho schopnostem v sedle často rádi přimhouřili oko, byť měl zrovna lehce přes. A věděli proč – podle statistik vyhrál téměř třetinu všech dostihů, v nichž startoval. „Mimo záznam?“ „Neblázni,“ odmítl jsem. Jsem vyšetřovatel BHA, kontrolního orgánu veškerých dostihů

D

(7

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 8

ve Spojeném království. Nic, co bych viděl či slyšel, mimo záznam jednoduše být nemůže. „Všechno popřu.“ „Co jako?“ zeptal jsem se. „Už se tu peču přes deset minut a začínám vypadat jak vařený humr. Buď mi řekneš, proč tu jsem, nebo to balím.“ Nechápal jsem, proč tak naléhal, abychom si promluvili zrovna u něj v sauně. Myslel jsem, že ještě potřebuje před odpoledním dostihem v Newbury libru dvě shodit, ale jak se zdálo, spíš si chtěl být jistý, že ho nemám jak nahrát. Vždycky jsem si všechny schůzky nahrával na svůj iPhone, jenže ten je teď v kapse saka, a to visí spolu se zbytkem mého oblečení venku na háčku. Dave se na mě jen dál díval, jako by váhal. „Fajn,“ pravil jsem, „já mám dost.“ Vstal jsem, omotal si okolo pasu ručník, na kterém jsem do teď seděl, a opřel se do dřevěných dveří sauny. „Tenhle týden jsem projel jeden dostih.“ „No a? Všechny vyhrát nemůžeš,“ odvětil jsem už s jednou nohou ze dveří. „Nerozumíš mi,“ zavrtěl hlavou, „já ho projel schválně.“ Zarazil jsem se a otočil se k němu. Většinu Dostihového řádu znám zpaměti. Pravidlo (D)45.1 říká, že žokej musí bez výjimky vždy „napřít veškeré úsilí, aby svého koně přiměl k včasné, opravdové a jednoznačné snaze dosáhnout nejlepšího možného umístění“. Zatáhnout koně v dostihu je vědomým porušením takového pravidla a přestupek, jenž může být postižen až desetiletým zákazem činnosti. „Proč?“ zeptal jsem se. Neodpověděl, jen se vrátil k bedlivému studiu podlahy. „Tak proč?“ zopakoval jsem. „Zapomeň, že jsem něco řekl.“ „To můžu dost těžko,“ odvětil jsem. Vrátit čas je asi tak reálné jako zapomenout na objev atomové bomby. Koukal jsem na něj, ale on jen dál pohledem zkoumal podlahu. „Nemohli bychom vypadnout z tohohle úděsného vedra a probrat to u dobře vychlazeného piva?“ „Já nemůžu pít nic,“ odseknul, aniž pohnul hlavou. „Ani vodu.

8)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 9

Proč si, do hajzlu, myslíš, že tohle dělám? Jedu Integrateda v Hennessy, potřebuju shodit dvě libry.“ „Nebudeš dehydrovaný?“ „To jsem pořád,“ pokusil se zasmát. „Den po dni se takhle omezuju od šestnácti. Už ani nevím, jak vypadá pořádný jídlo. Nebo pivo. Nepamatuju si, kdy jsem měl naposledy alkohol, protože má moc kalorií. Ne že by mi nějak chyběl, nechutná mi.“ Krátce se pousmál. „Chceš vědět, proč to dělám? Někdy ani sám nevím.“ Vstal a oba jsme z dřevěného boxu vyšli ven do chládku. Přemýšlel jsem, kolik asi lidí má doma v rohu garáže saunu. Zbývalo tu ovšem stále dost místa na párek luxusních vozů. Stříbrný sedan mercedes a tmavě zelené sportovní kupé Jaguar XK, oba s poznávací značkou na přání. Dave cvaknul velkým červeným vypínačem vedle dveří. „Vytápění musí stát balík,“ poznamenal jsem. „Účty za elektřinu si dávám do nákladů,“ uchechtl se. „Tuhle saunu nutně potřebuji ke své práci.“ „Jak často ji používáš?“ „Denně. Dřív jsem chodil do místního fitka, ale pak omezili maximální teplotu – kvůli bezpečnosti a zdravotním rizikům nebo co.“ Stáhnul ze sebe šusťákovku a nahý si stoupl na váhu. „Co je probůh tohle?“ Na zádech měl ošklivou, černofialovou modřinu. „Přistálo na mně kopyto,“ ušklíbl se. Podíval se dolů na váhu a vzdychnul. „Pořád vážím moc. K dnešní vynechané snídani si dám žádný oběd.“ „Přece musíš něco jíst. Potřebuješ energii.“ „Ten zatracenej majitel řekl, že jestli dneska do dvou nahý neuvážím šestašedesát kilo, můžu zapomenout na Integrateda, a to je jeden z nejlepších dostiháků v zemi. Do Hennessy je na něj skvělý kurz, a jestli ho dneska nepojedu a on vyhraje, můžu se rozloučit s myšlenkou, že ho pojedu příště – a možná se můžu rovnou začít loučit i s celou kariérou.“ Jestli záměrně prohrával v dostizích, mohl se s kariérou rozloučit tak jako tak. „Řekni mi o tom dostihu, cos projel,“ řekl jsem. „Potřebuju sprchu,“ ignoroval mou otázku a vešel do domu. „Ty můžeš použít koupelnu pro hosty, jestli chceš. Nahoru po schodech a doprava.“

(9

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 10

Vyběhl po schodech a zabouchl za sebou dveře, které, jak jsem předpokládal, vedly do koupelny. Už po několikáté jsem zapřemýšlel, co tu vlastně dělám. „Přijeď hned, Jeffe.“ Takhle naléhal, když mi volal v sedm ráno. „Okamžitě. Musím s tebou teď hned mluvit. Je to životně důležité.“ „Nemůžeme to probrat po telefonu?“ zeptal jsem se. „Nepřipadá v úvahu, je to příliš důležité. Musíme si promluvit mezi čtyřma očima.“

Dave Swinton byl jedním z mála žokejů, které jsem považoval za přítele. Většinou jsem se vyhýbal osobnímu kontaktu s těmi, na něž jsem měl dohlížet, ale před dvěma lety, když jsme se vraceli do Anglie z Marylandského honebního poháru v Baltimoru, nás na cestě s Davem na čtyřiadvacet hodin zdržela nepředvídaná ledová bouře. On jel v Baltimoru jako hostující žokej, mě pozvali, abych dohlížel na zavedení nového antidopingového režimu pro americké steeplové koně. Skončili jsme v zapadlém hotýlku bez světla a topení, protože led poškodil dráty vysokého napětí. Strávili jsme noc u krbu schoulení v dekách a povídali si. Proto jsem, když mne o to požádal, přijel a vzdal se tak vzácného volného sobotního dopoledne. Místo toho jsem chytil ranní vlak z Paddingtonu do Hungerfordu a pak jel taxíkem k Daveovi až na kraj Lambournu. Dostalo mě, že údajně zatáhl dostih, ale pokud o tom odmítal říct víc, jel jsem sem zbytečně. Šel jsem do kuchyně a vděčně do sebe vyklopil dvě velké sklenice studené vody z kohoutku. Přesto jsem měl žízeň. Jak Dave po sauně vydržel nepít, jsem nechápal.

Podle Daveových pokynů jsem našel koupelnu pro hosty, osprchoval se, ale i tak jsem na něj musel dole čekat dalších dvacet minut, než se objevil ve svém standardním pracovním oblečení, tmavě zeleném tričku s límečkem, modrých džínách a teniskách. Zatímco většina špičkových žokejů jezdí na dostihy v obleku a s kravatou, aby udělali dojem na majitele a trenéry, Dave Swinton se na takové zdvořilosti dávno vykašlal. Vyjma královského

10)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 11

Ascotu a Derby jsou dnes dostihy ležérnější záležitostí než v minulosti a současný šampion mezi žokeji je nejležérnější ze všech. „Musím teď do Newbury.“ Popadl sportovní tašku, která ležela v hale. „Chci si před prvním dostihem proběhnout dráhu.“ Podíval jsem se na hodinky. Bylo skoro deset. „Přijel jsem taxíkem, můžeš mě svézt?“ zeptal jsem se. „Kam?“ „Závodiště v Newbury bude fajn. Podívám se na Cenu Hennessy a pak pojedu domů vlakem.“ „Proč nejezdíš autem jako všichni ostatní?“ zeptal se značně otráveně. „Žádné nemám, v Londýně ho nepotřebuju. Pojedu s tebou.“ Těžko mohl odmítnout, ale bylo vidět, že není zrovna štěstím bez sebe. Bylo jasné, že ať už mi chtěl v sedm ráno říct cokoli, od té doby si to rozmyslel a další půlhodinu v mé společnosti v autě neplánoval, ač jsme byli přátelé. „OK,“ souhlasil otráveně, „můžeme jet?“

Ostrým tempem hnal jaguara z Lambournu na Hungerford Hill. Byl slyšet jen řev silného motoru, ale pokud si Dave myslel, že budu mlčet, šeredně se pletl. „Pověz mi o tom vypuštěném dostihu.“ „Jeffe, prosím, řekl jsem ti, abys na to zapomněl.“ „To nemůžu,“ odvětil jsem. „Zkus to.“ Mlčky projel okolo restaurace The Hare a pokračoval k dálnici M4. Auta v pomalejším pruhu s lehkostí jedno po druhém předjížděl. „Který to byl dostih?“ zeptal jsem se. Ignoroval mě. Najeli jsme na dálnici směrem na východ a zrychlili. „No tak, Dave, chtěls, abych za tebou přijel až domů, protože jsi mi potřeboval říct něco, co nešlo říct po telefonu. Tady mě máš, tak mluv.“ Upřeně se soustředil na silnici před námi a nic neříkal. Ručička tachometru se šplhala vysoko nad sto šedesát kilometrů v hodině. „Máš nějaký potíže?“ zkusil jsem to, i když, pokud mi předtím nelhal, měl potíže zcela jednoznačně. Ubral plyn a zajel doleva. Chvilku jsem měl nepříjemný pocit,

(11

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 12

že zastaví a vyhodí mě na krajnici, ale neudělal to. Jen se zařadil do pomalého pruhu, teď jel ani ne sto čtyřicet. „Můžu s tebou mluvit mimo záznam, Jeffe?“ optal se znovu. „Víš, že na to nemůžu přistoupit, je to moje práce.“ „Já mám větší starosti o svou práci.“ U Newbury jsme sjeli z dálnice. Tiše jsem seděl a čekal, až se Dave prokouše kruhovým objezdem. „Pokud to bude možné, nechám si to pro sebe,“ řekl jsem povzbudivě. „Ale nic neslibuju.“ Musel vědět, že mám povinnost hlásit jakékoli porušení pravidel Disciplinární komisi BHA. Zhluboka si povzdychl. „Potřebuju, abys mi pomohl.“ „Povídej.“ „Někdo mě vydírá.“ „Kdo?“ zeptal jsem se co nejklidněji. „Nevím. Někdo, kdo ví víc, než by měl, o mých finančních záležitostech.“ „Ty nemáš v pořádku finance?“ „Ale jo, samozřejmě, že mám.“ Odmlčel se. „Ale víš, jak je to s daněma zatraceně komplikovaný. Možná jsem si sem tam trochu pomohl.“ „Něco jsi nepřiznal?“ „Možná. Ale proč bych měl danit dary?“ Šlo spíš o to, jestli ty „dary“ nebyly ve skutečnosti regulérním platem. „Za kolik těch nepřiznaných darů bylo?“ „Nic moc oproti tomu, kolik daním.“

David Swinton vydělával i v porovnání s těmi nejlépe placenými žokeji zdaleka nejvíc. Byl tváří sportu, měl spoustu sponzorů a vystupoval v bezpočtu reklam. Při nedávné rozsáhlé kampani, která měla přesvědčit mladé a nadějné, aby zkusili dostihový sport, právě jeho tvář hlásala z plakátů „Dostihy tě potřebují!“. Jeho nikdy se neměnící zelená trička s límečkem měla na levé straně hrudi nad jeho jménem vyšité známé „ostré“ logo špičkového výrobce sportovních potřeb a oba rukávy byly pokryté dalšími reklamami. Z reklamy měl nepochybně víc peněz než z ježdění.

12)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 13

„Kolik?“ zeptal jsem se znovu. „Asi dvě stě.“ „S tím si přece nemusíš lámat hlavu,“ zasmál jsem se. „Prostě je přidej do příštího přiznání, za to tě jistě nikdo vydírat nebude.“ „Dvě stě tisíc.“ Smích mě rázem přešel. „Ale daním víc jak milion.“ Odmlčel se, aby předjel frontu aut čekajících na světlech. Doleva do odbočovacího pruhu to strhnul na poslední chvíli. „A pak si mi zavolá nějakej zmetek a začne mi nařizovat, abych projel závod, jinak mě napráská berňáku.“ „A ty netušíš, kdo to byl?“ „Ne,“ řekl. „Jinak už by bylo po něm.“ „To mi nepřijde jako praktické řešení.“ „Možná ne, ale mně by se ulevilo.“ Až na závodiště jsme dojeli mlčky. Když jsme zahýbali na parkoviště, znovu jsem to zkusil: „Který dostih jsi tedy nevyhrál?“ „V minulým tejdnu jsem z osmadvaceti dostihů vyhrál deset. To dělá osumnáct projetejch.“ „Nedělej ze mě vola, Dave, ty víš, na co se ptám.“ Neodpověděl a zaparkoval jaguara na jednom z míst v zóně parkoviště vyhrazené pro žokeje. „Chceš jednu radu?“ nabídl jsem. „Ani ne.“ Opřel se čelem o volant. Dal jsem mu ji i tak. „Jdi na finanční úřad a řekni jim, že jsi v posledním přiznání udělal chybu a že ji chceš napravit. Zaplať daň. Tím všechno skončí a já se pokusím zapomenout, cos mi prozradil.“ „A když to neudělám?“ „Tak jsi blázen. Pokud někdo takovou informaci má, použije ji. Nemusí s tím vyloženě na úřady, ale nějak ji zneužije. Může se to třeba pokusit prodat novinám a ty budeš rázem v průšvihu. Bude daleko lepší, když se na finančák dostaneš dřív než ten, kdo tě vydírá.“ „Ale dary bych přece neměl povinně danit. Není to výdělek.“ Znělo to, jako by se pokoušel přesvědčit spíš sebe než mě. „Jestli musíš danit dary, si vyřeš se svým účetním.“ „Zatracený účetní.“ Narovnal se na sedačce. „Nesmíš jim říct

(13

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 14

nic, co nechceš, aby se dověděl i berňák. Já je platím, ale ta moje banda vypadá, že dělá výlučně pro vládu a furt mi akorát vykládaj, že si nesmím odpočítávat hafo věcí, který podle mě patřej k mýmu zaměstnání.“ „Tak si fofrem najdi jiné poradce.“ Možná si právě na Daveových daňových opomenutích chtěl bokem trochu přivydělat právě některý z jeho účetních. Cestou ke vstupu na závodiště jsem se zeptal, kolik ten vyděrač požaduje. „To je na tom právě divný,“ řekl Dave. „On žádný prachy nechtěl, jen naléhal, že ten dostih nesmím vyhrát.“ „Který dostih?“ Neodpověděl.

14)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 15

Kapitola 2

rošli jsme bránou na závodiště v Newbury. Vrátný Davea okamžitě poznal a div nezasalutoval. „Dobré ránko, pane Swinton,“ pozdravil ho, aniž se obtěžoval s kontrolou žokejské propustky, jež Daveovi visela okolo krku. Můj průkaz se jménem, fotkou a výrazným, černě tištěným označením Vyšetřovatel BHA si prostudoval o poznání bedlivěji a ušklíbl se. Zdá se, že policajty, ani ty dostihové, nemá rád nikdo. „Jak tě ten vyděrač kontaktoval?“ zeptal jsem se Davea, jakmile jsme byli z doslechu. „Zavolal mi na mobil.“ „Viděls jeho telefon?“ „Bylo to skryté číslo.“ Jak jinak. „A co chtěl?“ „Řekl mi, že nesmím vyhrát v dostihu.“ „To jo,“ pomalu mi docházela trpělivost, „ale co přesně a jak to řekl? „Že nesmím vyhrát, jinak nabonzuje berňáku, že od majitelů koní dostávám velký dary, který jsem nepřiznal.“ „Takhle to formuloval?“ „Plus minus jo.“ „Musel ti říct, o který dostih mu jde,“ trval jsem na svém. „Jen řekl, že nesmím vyhrát s…“ Zarazil se. „Se kterým koněm?“ napovídal jsem. „Nelam si s tím hlavu.“ „Musím, Dave. Kruci, já se ti tu snažím pomoct.“

P

(15

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 16

„Tak na to zapomeň.“ Pak odspěchal směrem k vážnici, do bezpečí šaten pro žokeje. Díky pověření BHA jsem teoreticky mohl jít za ním. Věděl jsem však, že by mi to k ničemu nebylo a navíc bych si moc přátel nezískal. Byl jsem sice oprávněn ke vstupu kamkoli na závodišti, ale takového práva je třeba užívat jako šafránu, pokud vůbec. Pokud jsem měl mezi žokeji nějakou morální autoritu, vypařila by se jako pára nad hrncem ve chvíli, kdy bych jim vlezl do jejich svatyně. Raději jsem bloumal po závodišti, užíval si atmosféru rána před důležitým dostihem, a především těch pár relativně klidných chvil, než se z vlaků speciálně vypravených na dostihy do areálu a zdejších barů nahrnou davy dychtivých návštěvníků a vyženou napjaté očekávání na maximum. V Newbury jsem nějaký čas nebyl, ale stále zůstávalo jedním z mých oblíbených závodišť. Díky rovnému terénu měli diváci na tribunách dobrý přehled o veškerém dění a cílová rovinka se čtyřmi hirdami byla pro koně i žokeje vždy výzvou. Newburyská dráha má nejen dlouhou rovinku, ale je také dost široká, což vytváří dojem, že cílový sloupek je blíž, než tomu ve skutečnosti je. Nezkušení jezdci, kteří si to neuvědomí, pak mají tendenci nasadit finiš příliš brzo, a cíl přitom zůstává stále na horizontu. Jen ti zkušenější, co si trpělivě počkají, mohou zvítězit. Vyčkávat naopak příliš dlouho bývá také cesta do pekla, protože žokeje, který zaspal v cílové rovince, si ostatní po dostihu vždycky vychutnají nejvíc. Měl jsem mít tenhle víkend volno, ale na dostizích jsem nikdy nebyl tak docela mimo službu. Procházel jsem se, oči a uši otevřené, připraven zaznamenat cokoli nepatřičného. Je to, myslím, zvyk, kterého se neumím zbavit, ovšem také se o to nijak zvlášť nesnažím. Prošel jsem Berkshirskou tribunou do prostoru sázkařů. Bookmakeři si v řadách chvatně připravovali stánky, vztyčovali elektronické tabule a připojovali se na místní wi-fi. Od dob břidlicových tabulek, kříd a účetních knih, jež daly bookmakerům jméno, se změnilo mnohé. Zašel jsem do útrob hlavní tribuny, abych se ohřál a dal si kávu. Po schůzce v Daveově sauně jsem měl pořád hroznou žízeň. Nechápal jsem, jak mohl nepít, zvlášť když teď ještě pobíhal po téměř dvoumílové dráze v šusťákách a snažil se ze sebe vypotit ještě aspoň půl kila.

16)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 17

Závodiště se začalo rychle zaplňovat očekávanými sedmnácti tisíci návštěvníky a jejich vozy. Procházel jsem mezi nimi a špicoval uši po útržcích potenciálně užitečných informací. „Jeff Hinkley?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. S napřaženou paží ke mně kráčel pomenší, dobře oblečený muž s ulíznutými šedivými vlasy. Přátelsky jsme si potřásli rukama. „Pane Smithe,“ pozdravil jsem ho. „Moc rád vás zase vidím.“ „Prosím, říkejte mi Derricku.“ Derrick Smith byl jedním z předních majitelů dostihových koní. Mezi jeho koně patřil skvělý Camelot, vítěz jak 2000 Guineas, tak Derby. Derrick mě představil svému společníkovi, vysokému, taktéž šedovlasému muži, v kvalitním tvídovém obleku a skvěle padnoucím béžovém kabátě s hnědým sametovým límcem. „Jeffe, tohle je sir Richard Reynard,“ oznámil mi tónem, jež naznačoval, že bych měl vědět, kdo sir Richard Reynard je. Neznal jsem ho. „Rád vás poznávám,“ potřásli jsme si rukou. „Jste připravený na příští víkend?“ zeptal se Derrick. „Zcela,“ ujistil jsem ho. „Velice se těším a předem děkuji.“ Za to, že jsem v červnu, v předvečer Královského Ascotu, odhalil a překazil únos jednoho z jeho koní, mě pozval příští neděli na oběd do své lóže na závodišti v Sandownu. „Výborně,“ pravil. Zeptal jsem se Derricka, jestli mu dnes něco běží. „Ne, Richarda i mě pozvali z Hennessy.“ „Nechcete s námi zajít nahoru na skleničku? Jsem si jistý, že to nebude nikomu vadit.“ „Nejsem vhodně oblečený.“ Na rozdíl od jejich obleků jsem byl ve sportovní bundě a bez kravaty. „Nesmysl, nikomu to vadit nebude.“ Společně jsme tedy vyjeli výtahem do čtvrtého patra Berkshirské tribuny, kde má výrobce koňaku Hennessy velký prostor pro své hosty. Hned u vchodu jsem dostal do ruky koktejl se šampaňským. Místnost již byla z poloviny plná, mnoho z přítomných jsem poznával. A oni evidentně poznali mě. Pár z těch, s nimiž jsem měl co do

(17

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 18

činění profesionálně – já jako vyšetřovatel a oni jako vyšetřovaní – mým směrem dokonce vrhlo nedůvěřivý pohled. „Godfrey,“ zavolal Derrick na ředitele Hennessy a chytil ho za paži a takřka násilím ho otočil k nám, „znáš se s Jeffem Hinkleym? To on mi v Ascotu zachránil koně.“ Godfrey, plným titulem vikomt z Marylebone, byl naším hostitelem. Potřásl mi nabídnutou rukou a ve tváři se mu jasně zračilo, že se zoufale snaží vybavit si seznam pozvaných, na němž nejsem. „Velice vám děkuji za drink, Milorde,“ řekl jsem. „Přivedl mě s sebou pan Smith, ale nezdržím se dlouho.“ Godfrey Marylebone své pocity moc dobře skrývat neuměl. „Chápu, rád vás poznávám,“ pravil, ale zároveň už se mi díval přes rameno na další hosty, kteří na rozdíl ode mě pozváni byli. Vykročil jejich směrem. Derrick Smith se mezitím spolu se sirem Richardem Reynardem otočil k někomu dalšímu, čehož jsem využil a vyšel na balkon. Tak báječný výhled na závodiště jsem měl zřídkakdy. Většinou jsem se v honbě za obyčejnými smrtelníky pohyboval v nižších patrech. Venku, s hlavami skloněnými k sobě, srdnatě čelili chladu dva muži zabraní do vážného hovoru. Menší z nich se na druhého velice zlobil a dával to jasně najevo. „Jsi totální idiot!“ zaslechl jsem. „Nemáš tady co dělat. Nemáš být ani v tomhle státě, je to příliš nebezpečné!“ „Nikdo se to nikdy nedoví,“ tvrdil druhý muž. „Já to vím a už to je samo o sobě dost zlé,“ odvětil ten první. V tu chvíli si mě asi všimli a okamžitě zmlkli. Jeden z nich se dokonce otočil zády, abych mu neviděl do tváře. „Promiňte,“ řekl jsem. „Jen jsem se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu.“ Dál tam jen stáli a mlčeli, tak jsem se vrátil dovnitř. Teď už byla místnost více než plná a hosté se pomalu rozcházeli na svá místa u stolů prostřených k obědu. Je čas jít, pomyslel jsem si. Očima jsem hledal Derricka Smithe a lorda Marylebonea, abych se rozloučil, ale oba byli zabráni do hovoru na druhém konci místnosti, tak jsem si začal nenápadně razit cestu k východu. U věšáku na kabáty stál osamocený sir Richard Reynard. „Pozdravte ode mě, prosím, pana Smithe,“ požádal jsem ho.

18)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 19

Pohlédl na mě a přikývl. Jak jsem se otáčel k východu, zavadil jsem pohledem o okno na balkon. Ti dva stále diskutovali, ale tentokrát jsem jim viděl do obličeje. Vytáhl jsem s kapsy iPhone a z dálky jsem je rychle vyfotil. Oba se podívali mým směrem, zrovna když jsem telefon zvedl, takže jsem je měl hezky v záběru. Jeden nikdy neví, kdy se taková fotka může hodit.

Vynechaný oběd a kolečko po dráze musely zabrat, protože Dave Swinton evidentně uvážil vytoužených šedesát šest kilo. Viděl jsem ho, jak ve čtvrt na tři vychází z vážnice v Integratedových černo-červeno-bílých barvách a v padoku se připojuje k trenérovi a majiteli. Zlatý pohár Hennessy se každoročně koná poslední listopadovou neděli v Newbury a jde o jeden z nejprestižnějších dostihů roku. Každý majitel a trenér steeplových koní nejvíc touží vyhrát Zlatý pohár v Cheltenhamu a Velkou národní, ale Hennessy by se asi podělilo o pomyslnou třetí příčku společně s Cenou krále Jiřího VI. v Kempton Parku dvacátého šestého prosince a s Dostihem přes proutěné překážky šampionů královny matky. Snad proto bylo v padoku vzrušení mísící se s očekáváním takřka hmatatelné. Někteří majitelé neklidně přešlapovali v trávě a to samé platilo o žokejích. V takový den mohou nováčci odstartovat či pohřbít svou kariéru, zatímco zkušení borci se nervózně ohlížejí přes rameno po mladíčcích, kteří by jim bez váhání a výčitek vyfoukli práci. Zřízenec konečně zazvonil do sedel. Žokejové se postupně usadili na svých koních, a proměnili se tak z obyčejných přihlížejících v bohy. Stál jsem u zábradlí, kolem něhož koně vycházeli z padoku. „Hodně štěstí,“ zavolal jsem na Davea. Usmál se na mě dolů, ale nic neřekl. Pomyslel jsem si, že s vpadlýma očima i tvářemi a tenkými rty naznačujícími podvýživu a dehydrataci nevypadá moc dobře. To odpoledne jel už čtvrtý dostih, přičemž normálnímu zdravému muži stačí k naprostému vyčerpání jeden.

(19

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 20

Dave navíc neměl snídani, ani oběd, o doušku vody nemluvě. Nebylo divu, že nevypadal dobře.

Integrated vyhrál Hennessy nejtěsnějším finišem, podle výroku rozhodčího na základě cílové fotografie o nos, poháněný veškerým Daveovým zázračným uměním, aby natáhl krk k cílové čáře přesně v ten správný okamžik. Dav šílel a jásal, když Dave vedl Integrateda do prostoru pro odsedlání vítěze. Jeho vyzáblý předstartovní výraz rozehnal široký úsměv a pořádná dávka adrenalinu. Stále se usmíval, když kolem mě, se sedlem přehozeným přes ruku, procházel po cestě do vážnice. „Tohle je důvod, proč to dělám,“ řekl. „Naprosto fantastickej pocit.“ „O tenhle dostih asi nešlo, že?“ utrousil jsem. Na vteřinku mu z tváře úsměv zmizel, aby se tam hned zase objevil. V jeho očích jsem ho ovšem už hledal marně. „Ani omylem.“

20)

vyděrač_Sestava 1 04.05.16 16:38 Stránka 21

Kapitola 3

ave Swinton mě už podruhé vzbudil telefonátem v sedm ráno. „Musím s tebou mluvit, Jeffe.“ „Tos říkal už včera,“ namítl jsem. „Já vím, sorry, ale teď s tebou fakt potřebuju mluvit.“ „Tak mi to řekni po telefonu,“ navrhl jsem. „Musíme se vidět.“ „Pokud mě chceš vidět, musíš za mnou do Londýna. Včera jsi mrhal mým časem a já nemám v úmyslu v tom pokračovat.“ „Do Londýna přijet nestíhám,“ řekl. „Dneska odpoledne jedu pět dostihů a předtím musím stihnout svou kouzelnou saunu. Oslavil jsem včerejší vítězství steakem a ztloustl jsem.“ Člověk by Davea mohl popsat mnoha slovy, ale o tloušťce nemohla být řeč. „Hele, pokud mi tentokrát neřekneš, co se všechno děje, nemá absolutně cenu, abych se zase hnal až do Lambournu. A myslím naprosto všechno, včerejšek byl totální ztráta času.“ „Viděls mě vyhrát Hennessy, takže jsi nepřijel nadarmo.“ Úplně jsem viděl, jak se na druhém konci drátu pochechtává. „OK, bylo to fajn. Byls dobrej,“ uznal jsem. „Takže přijedeš?“ Povzdechl jsem si. „Řekni, že pro mě máš něco opravdu důležitého.“ „Jo mám,“ řekl. „Pro začátek například vím, kdo to byl.“ „Kdo co byl?“ zeptal jsem se. „To, jak jsem ti říkal včera. Vím, kdo to byl.“

D

(21