1/
Tak dlouho chodil rytíř Jan Budovec z Budova se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo a on stál zamilovaný ve starém kostele Zvěstování Panny Marie v místech dávno zaniklé vsi Janovičky. Bylo k polednímu, venku ukazoval podzim svou smířlivou tvář dalekých projasněných obzorů, ptáci po bohatém obědě umlkli a ticho praskalo ve švech. Budovec popošel šerem chrámu až k první lavici, kde při mších – neboť kostel byl zasvěcen římské víře podjednou – každý den sedávala půvabná panna Markéta Berková z Dubé. V přihrádce našel její modlitební knížku vázanou v safiánu. Otevřel ji a začal otáčet stránky. Jako by panna zapomněla v knížce rozepsaný dopis svému sourozenci: Na mši k Panně Marii v Janovičkách teď jezdím kaž‑ dý den. Odpoledne, je‑li hezky, chodívám daleko do podhradí na procházky podél Krounky. Těším se, milý bratře, že vás uvidím. Poprvé se setkali čirou náhodou před několika měsíci při jedné z častých návštěv Jana Budovce a jeho otce Adama na Košumberku v sídle pana Diviše Slavaty z Chlumu. V domácí škole tam bratrský kněz Jafet vzdělával mladé šlechtice v literním umění, krasopisu a teologii, a protože Slavatové a Budovci byli téže víry, poslal do ní pan Adam i svého mladšího syna Václava. Často ho pak navštěvoval, neboť ze Slatiňan, kde tehdy sídlil, to na Košumberk nebylo zas tak daleko a jednoho červnového rána s sebou vzal i svého staršího syna Jana. Požádal ho o to v listu pan Diviš Slavata, který koupil v Pardubicích tři koně a chtěl, aby mu je Jan, jenž si ve službách arciknížete Ferdinanda 5
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 5
11.7.2016 11:13:32
vysloužil pověst velkého znalce koňského plemene a nejznamenitějšího jezdce v království, jaksepatří vyzkoušel. A tak zatímco otcové usedli k vínu a poradě o věcech víry a politiky, které se v těch dobách často překrývaly a nedaly se od sebe oddělit, odcválal Jan Budovec na jednom z koupených zvířat a druhá dvě vedl s sebou. Vystřídal pod sebou všechny tři koně, aniž se zdržoval zastavováním – prostě za jízdy přeskočil z jednoho sedla na druhé. Měnil rychlost i směr jízdy, uháněl širými rovinami k Litomyšli, u Bílého koně pak obrátil a zamířil k lesům na poledni. Jedno ze zvířat, dychtivá mladá hnědka, začala trošku pokulhávat. Prohlédl ji. Měla dvě špatné podkovy. Nejbližší kovář byl ve vsi Doly. „Krásná zvířata,“ pochválil Janu Budovcovi koně. Jan mohl jen pokrčit rameny. Jeho nebyla. Tovaryš rozdmýchával oheň ve výhni a přihodil hrst dubového uhlí. Kovář si chystal nástroje. Jan se procházel po dvoře. Jeho pozornost upoutal kočár, který se vynořil z lesa a mířil k půlnoci. „Pannu z Dubé vezou do kostela v Janovičkách,“ poznamenal kovář. Budovec chytil hnědku za ohlávku, tovaryš jí vzal levou zadní nohu a zvedl. Kovář jí zkušeným pohybem odtrhl kleštěmi starou podkovu, podal si novou rozpálenou a buch buch, přitloukal ji mohutnými rozmachy na kopyto. Hnědka neklidně frkala. Jan ji konejšil. „Panna z Dubé?“ „Dcera pana Zdeňka na Rychmburku. Markéta,“ vysvětloval kovář. „Chudinka. Drží ji na zámku samotinkou. Matka je mrtvá, otec v cizině, mladší bratři u jezuitů v Praze.“ Tovaryš zvedl hnědce pravou zadní nohu. Ve vědru s vodou zasyčela rozžhavená podkova. „Znám pana z Dubé. Byl se mnou u dvora arciknížete Ferdinanda,“ přikývl Budovec. „Teď je nejvyšším podkoním vévody Bavorského,“ řekl ko6
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 6
11.7.2016 11:13:32
vář. „Vznešený pán!“ dodal. A buch buch, přitloukal druhou podkovu. „Ale horlivý říman, ten pan Berka,“ ušklíbl se tovaryš. „A z panny má být jeptiška! Škoda takového krásného kvítku pro klášter.“ „Ty bys jej beztak neutrhl, tak drž hubu,“ okřikl tovaryše opatrný kovář. Když bylo dílo hotovo, odkázal Jan kováře s platbou na pana Slavatu, vsedl na klidného grošáka, pískl na ostatní dva koně a vyrazil podél potoka Krounky ke Košumberku. Hnědka s vraníkem běželi spokojeně za ním. Po chvíli Jan zastavil, sesedl a jal se hnědce prohlížet nové podkovy. Byly v pořádku. Po cestě zahrčela kola kočáru. Panna Berkovna z Dubé se vracela z kostela Zvěstování Panny Marie. Jan se narovnal a setkal se pohledem s mladičkou půvabnou dívkou. Dlouhou chvíli ze sebe nespustili oči, protože některé pohledy mezi osobami různého pohlaví mají sílu zlaté nitky a nemohou se jen tak přetrhnout. Kočár zatáčel k Dolům. Jan chytl grošáka za uzdu, jediným plavným pohybem vyskočil do sedla, pobídl zvíře do cvalu, dojel ke kočáru, smekl čapku a dvorně pannu pozdravil, tak jak se to naučil v arciknížecích službách. Pak náhle zmizel. Panna vykřikla leknutím. Jan se však jen otočil pod grošákovým břichem a znovu seděl pevně v sedle. Kočár ujížděl údolím k lesním úvalům a z okénka hleděla dívčí tvářička. Děvče dokonce nesměle zvedlo ruku jakoby na pozdrav. Druhý den ráno, zatímco se v zámecké kapli na Košumberku odbývala ranní pobožnost podle regulí Jednoty bratrské, dorazil Jan Budovec do táhlého údolí mezi lesem Bukovinou a širými pláněmi okolo Košumberka – do míst, kde kdysi stávala ves Janovičky, z níž zbyl jen starobylý kostel v románském slohu. Jeho světským správcem, kolátorem, byl Zbyněk Berka 7
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 7
11.7.2016 11:13:32
z Dubé a na Rychmburku. Bratrskému pánu na Košumberku byl tenhle katolický kostel téměř na dohled z oken jeho zámku solí v očích, ale byla to nejen opatrnost, která mu velela neprovádět tamnímu faráři nepěkné kousky a nebránit některým svým poddaným docházet na mši. Některé věci se tehdy v některých krajích prostě nedělaly. Anebo spíš na čas dělat přestaly. Panna Markéta Berková seděla v první lavici vyhrazené pro rychmburské panstvo. Při zpěvu začala bloudit očima po kostele a zahlédla mladého muže stojícího u vedlejšího oltáře. Poznala ho. Byl to onen šikovný jezdec ze včerejška. Jejich zraky se setkaly. Panna ihned uhnula očima, ale dlouho to nevydržela. Zvědavost ji nutila obracet hlavu k vedlejšímu oltáři. Mladík ji vytrvale pozoroval. Vrátila se pohledem k modlitební knížce, ale za chvíli zase střelila zrakem po mladíkovi. Tak to probíhalo až do konce mše. Panna poté odložila modlitební knížku, zvedla se a provázena služebnou rychle vyšla z chrámu. Jana Budovce zastavil kostelník a poprosil jej, aby přispěl chrámu nějakým obnosem. Jan se ho snažil odbýt, ale pak si řekl, že několika drobnými mincemi si dotěravce nakloní kvůli věcem příštím, jenže než to vyřídili, zahrčela venku kola kočáru a panna byla pryč. Budovec už jen zahlédl vzdalující se povoz ujíždějící podél říčky Krounky a vesničany ze vsí Doly a Rabouně, jak se před ním rozestupují a smekají. Vrátil se do kostela. Kostelník už zhasínal svíce na oltáři, ale Budovec mu řekl, že se chce ještě v klidu pomodlit, a zalezl do temného koutku. Když kostelník zmizel v sakristii, mladík vstal a popošel k lavicím v první řadě. Na místě, kde předtím seděla dívka, ležel malý polštářek s berkovským znakem zobrazujícím dvě černé ostrve ve žlutém poli a modlitební knížka vázaná v jemném safiánu. Budovec nelenil, knížku otevřel a vsunul do ní malý list papíru. Bylo na něm jeho těžkou rukou napsáno: Od chvíle, kdy jsem vás poprvé spatřil, nemohu myslet 8
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 8
11.7.2016 11:13:32
na nic jinýho, než na vaše heský voči. J B z B. Najdu v týhle kníšce odpověď? Nalezl ji až za několik dnů: Můj milý bratře, píšete mi zvláštní listy, kterým příliš nerozumím. I já na Vás myslím. Řečeno vojenským jazykem – spojení bylo navázáno. Trvalo ještě celé dva měsíce, než se z občasných letmých ubezpečení, jak jeden na druhého myslí, vyklubala smysluplná korespondence. Markéta s Janem se – aniž to tušili – naučili používat jazyk mnoha alchymistických knih: psali o bezvýznamných událostech, ale pravému smyslu útržkovitých vzkazů rozuměli jen oni dva. Tak se domluvili i na první schůzce. Ucho džbánu se utrhlo. Nebe bylo vyšší než jindy. Kdo uměl poslouchat, mohl by zaslechnout zurčení živé vody v rajských kašnách. Jan Budovec mířil podél potoka do lesního úvalu. Projel vsí Doly a dorazil k cípu lesa v hlubokém údolí. Byl téměř až u rychmburského Podhradí. Seskočil z koně a odvedl ho z cesty mezi stromy. Slunce rozzářilo žluté podzimní listí, pomíjivé zlato dětí a bláznů. Budovec se skryl mezi kmeny. Odpočítával čas podle padajících listů. Když jich spadlo přes sto, objevila se panna. Šla pomalu. Vstoupila do suché trávy a občas se pro nějaký zvlášť krásný list shýbla. U lesa jich měla už veliký vějíř. Rozhrnula větve. Uviděla Jana ve stínu, sama ozářená sluncem, a zlatým vějířem si zakryla tvář. „Zůstaňte, kde jste,“ zazvonila jemným hláskem. Budovec smekl klobouk a uklonil se. Slunce mu svítilo přímo do očí. Viděl dívku jen jako štíhlou siluetu ozdobenou zářícím zlatým vějířem, zakletou za mřížemi mokrých pavučin. „Jsem Markéta,“ řekla. „A já jsem Jan, rytíř Budovec z Budova.“ „Znám vás, pane,“ pověděla tiše dívka. „Jednou jsem byla 9
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 9
11.7.2016 11:13:32
s otcem a bratry v Praze. Viděla jsem vás na slavnosti, kterou pořádal arcikníže Ferdinand u svého letohrádku v podobě Hvězdy. Všichni tehdy obdivovali vaše smělé kousky, které jste prováděl s koněm. Dostal jste pak od paní arcikněžny Filipíny veliký věnec. Je pravda, že se s ní arcikníže oženil tajně a sňatek s ní před otcem a bratry dlouho tajil?“ „Je to pravda.“ „A přece to všechno dobře dopadlo. Bývalý císař byl milostivý otec. Můj tak milostivý není.“ „Není? A proč? Kdo by mohl být nemilostivý k tak půvabnému kvítku?“ vyhrkl Budovec. „Mám se stát jeptiškou, jak si to v závěti přála matka,“ povzdechla si dívka. Ta představa ji naplňovala smutkem. „Zmizíte někde v klášteře a já se usoužím žalem,“ řekl Jan. „Proč byste se měl usoužit žalem?“ zašeptala. „Jak bych mohl být šťastný, když vás už nebudu vídat?“ „Nevím, co mám říct. Už… už musím jít.“ „Uvidíme se zase, krásná panno?“ „Nechte mi vzkaz. V Janovičkách. Pak se tu zase setkáme. Ano?“ Štíhlá silueta odcházela do ostrého slunce a zlatý vějíř v její ruce bodal Budovce do očí. Nakonec se rozplynula ve stínu, ale záře z nasbíraného listí dohasínala daleko pomaleji. V příštích dnech rozpočítaných na ty, kdy se v modlitební knížce objevil vzkaz, a na ty, kdy se Jan s Markétou scházeli v lese za rychmburským Podhradím, se stále častěji zvedal vítr – chamtivec, jenž kradl plnými hrstmi zlato ze stromů a hned je zase marnotratně rozhazoval do vzduchu. Větve bez listí už neskýtaly tak bezpečný úkryt před pohledy poutníků mířících od Rychmburku k Dolům, a dvojice proto z opatrnosti hledala útočiště stále hlouběji v lese. Už se neoslovovali pane a panno, ale jmény. Drželi se za ruce a vyprávěli si o smutku, který na ně doléhá, když nejsou spolu. Občas přišla 10
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 10
11.7.2016 11:13:32
řeč i na časy, kdy se budou muset navždy rozejít. Markéta měla podle matčiny poslední vůle vstoupit do kláštera cisterciaček ve Starém Brně, kde byla abatyší její teta. Jenže otec odmítal vyplatit vysoké věno, jež měla budoucí nevěsta Kristova klášteru přinést, a hrdá abatyše z rodu Haugviců z Biskupic, která svého švagra odjakživa nesnášela, tudíž odmítala děvče přijmout. Jen proto ještě zůstávalo na Rychmburku. Ale co až se otec s abatyší domluví? „Pak ti pošlu zprávu, že ptáček, kterého jsem chovala v klícce, zahynul,“ řekla Markéta. „Jsi statečný a chytrý, jistě přijdeš na způsob, jak mě osvobodit.“ Byla to vroucí, něžná slůvka, ale skrývala v sobě sílu, které Budovec nedokázal odolat. Jednou se Markéta zdržela a dostala se z hradu až se soumrakem. Na nebi se rozsvěcely bledé hvězdy – pochodně, jež měly provázet přicházející noc. Mladičká dívka spěchala. Bála se, že její Jan tak dlouho čekat nebude. Štíhlýma rukama rozhrnovala holé černé větve. Jako by otevírala neviditelné skříně, z nichž vyklouzávaly ven pásy tmy. V přibývajícím šeru se před ní zjevila bílá pokroucená postava. Stála a vyděšenou dívku upřeně pozorovala. Potom jí pokynula a lákala ji do hlubin lesa. Když ji děvče nenásledovalo, zůstala stát. „Markéto?“ ozval se z přítmí Budovcův hlas. Mladík se vynořil mezi stromy. „Jeníčku!“ Dívka se nerozpakovala a vklouzla mladému muži do náruče. „Viděls?“ „Co?“ „Tam,“ ukázala Markéta. „Cár mlhy,“ pohladil ji Jan. „Neboj se.“ „To není cár mlhy, to je mlžný duch. Vím, kam mě chtěl vylákat. Tím směrem jsou Žižkovy maštale. Divné místo ve skalách, kterému se lidé vyhýbají.“ 11
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 11
11.7.2016 11:13:32
Budovec se podíval za mizející postavou. Rozplývala se a jako had se omotávala kolem holých větví, až se z ní stala veliká, tence utkaná pavučina – mříž mezi světem tam a tady. Potom napadl sníh. Přikryl zem bílou neporušenou duchnou, která za měsíčných nocí odrážela bledé světlo vznášející se ve hvozdech mezi černými stromy a na pláních zvedajících se k horám se na ní třpytily pomíjivé drahokamy, jež bylo možné spatřit jen z dálky, takže si na ně nikdy nikdo nesáhl. Z rozježděné cesty v údolí pod Rychmburkem vedly sněhem hluboko do lesa jediné stopy ženských střevíčků. Z druhé strany k nim mířily stopy velkých mužských škorní. Setkaly se a na jednom místě utvořily kruh – pomníček prvního polibku tajných milenců, kteří se odhodlali bojovat o svou lásku s celým světem. V dalších dnech změkl a poté za krutých mrazů ztvrdl na kámen. Té zimy už další sníh nenapadl, a tak na ledovou stopu prvního polibku bylo možno narazit až do jara, kdy slunce vytáhlo do boje a svou hřejivou artilerií začalo ostřelovat spící zem. Pomníček prvního polibku se proměnil nejprve v ledovou kaši, potom ve vodu, ta se vsákla do země a na tom místě vykvetlo několik petrklíčů, které se v noci bály bloudící mlžné bytosti. V modlitební knížce uložené v přihrádce první lavice před oltářem kostela Zvěstování Panny Marie zůstával celých čtrnáct dní Markétin lístek: Musím s tebou mluvit. Ptáček, kterého jsem chovala v klícce, zahynul. Jan si ho nevyzvedl. Odjel totiž s otcem a mladším bratrem do Mladé Boleslavi, kde se měla u pánů Krajířů uskutečnit schůzka bratrské šlechty. Do Čech mířil císař Svaté říše římské Maxmilián, toho jména druhý, a stavové podobojí se chystali, že s ním na nadcházejícím sněmu povedou důležitá jednání o religii. 12
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 12
11.7.2016 11:13:32
Jedny věci se dějí tady, druhé zase jinde a nitky, které je všelijak spojují, nemusí být vždy úplně zřetelné. Z modlitební knížky zmizel nejprve zoufalý vzkaz a za pár dní už v kostele nezůstala ani knížka. Vypadalo to, že sotva započatý příběh skončí, jenže lidské osudy nemají charakter řek tekoucích jednou provždy daným korytem, a byť se občas vydají různými směry, mohou se po čase zase protnout.
2/
Janův mladší bratr Václav byl mladík tichý a přemýšlivý, a tak nebylo divu, že právě on se měl vypravit na univerzitní studia do Wittembergu, kam ke slavným profesorům, dědicům velkého Filipa Melanchthona, mířili mnozí urození čeští mladíci a kde kdysi studoval i jeho otec. Teď vjížděl spolu s panem Divišem Slavatou do Mladé Boleslavi, Jeruzaléma nad Jizerou, dávného střediska Jednoty bratrské v Čechách. Cítil podivné vzrušení. Obrovská císařská pečeť na dveřích výstavného sboru vyprávěla o protivenstvích, která Jednota od svých nepřátel zakoušela. Jednoho dne, až Babylon zasáhne Boží pomsta, bude pečeť rozlomena a bratři budou svá shromáždění opět konat svobodně. Všichni, jež Václav viděl v ulicích, v to věřili stejně jako on. Ujížděl městem ve skupině jezdců a místní je do jednoho uctivě zdravili. Vážili si pana Slavaty, který dlouhá léta trpěl pro víru v domácím vězení na Košumberku, a Václavova otce ctili pro jeho statečnost v boji proti tureckým pohanům i neochvějné přesvědčení. Mladý Budovec pocítil sílu společenství spjatého sdílenou pamětí i vizí budoucnosti. Plnými doušky vdechoval zvláštní atmosféru města, která jej posilovala. Proto se zarazil, když při vítání na krajířovském hradě, jenž se tyčil nad údolím Jizery, zaslechl mladého Adama Krajíře, který jeho bratrovi stiskl ruku a přitom řekl: „Vítej v té naší zatuchlé díře.“ 13
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 13
11.7.2016 11:13:32
*
V hradní síni zasedli vedle sebe bratrští šlechtici a kněží, aby společně probrali důležité otázky. Na předchozím zemském sněmu došlo k události, která mohla ovlivnit budoucnost jejich víry. Díky úsilí naprosté většiny relátorů podobojí byla tehdy do odpovědi na úvodní císařskou propozici vložena podmínka, že má‑li být schváleno vybírání daní v obvyklé výši, musí panovník souhlasit se zrušením starobylých kompaktát – nejslavnějšího článku Zřízení zemského, zákona o dvou povolených náboženstvích v království, katolickém a kališnickém. Dávný ústupek Čechám ze strany papežské kurie, jež v minulém století nedokázala tuto zemi donutit k poslušnosti ani ohněm a mečem, ústupek tvrdě zaplacený krví statečných předků. A císař Max milián II. přes naléhání své choti, arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice i španělského vyslance svou propozici upravil a s troufalým požadavkem souhlasil. Kompaktáta byla zrušena tak lehce, jak těžce byla kdysi vydobyta. Překvapivým císařským rozhodnutím však nic nekončilo. Všichni věděli, že stavové podobojí se brzy pokusí o další krok a budou po císaři žádat nové uspořádání náboženských pořádků v zemi. Tak jako se to stalo v rakouských zemích, kde Maxmilián povolil evangelíkům novou konfesi, sepsanou pro tu příležitost slavným roztockým teologem Davidem Chytraceem. Jak se v této nové situaci mají zachovat bratrští páni? V síni boleslavského zámku proti sobě stály dvě strany. První, vedená velebným starcem Janem Augustou, bývalým biskupem Jednoty, který strávil dlouhá léta v těžkém žaláři na hradě Křivoklátě, prosazovala názor, že doba nazrála k jednáním s podobojími o společném postupu. Druhá strana, vedená Moravany, však varovala: Zůstaňme ostražití. Přistoupí‑li Jednota na výzvy ke sjednocení, bude muset v mnoha bodech svého učení ustoupit a její existence jako samostatné církve přestane mít smysl. Chceme zradit svou víru? 14
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 14
11.7.2016 11:13:32
Václav Budovec sedící v koutku vrtěl hlavou, ne, to rozhodně nesmíme dopustit! A pozoroval Augustovu brunátnějící tvář, neboť ten velebný stařec neměl rád, když se mu odporovalo. „Kdo má pravdu? Moravané, nebo otec Augusta?“ zeptal se otce Václav Budovec mučený pochybnostmi. Kráčeli na Karmel, bývalý minoritský klášter nad říčním údolím, správní sídlo Jednoty, kde si chtěl pan Adam koupit nějaké knížky. „Je to trošku složitější,“ řekl opatrně statečný rytíř a podal si ruku s nějakým šlechticem, který vyšel z výstavného domu. „Proč složitější?“ naléhal Václav. S bratrem Jafetem si v košumberské škole mnohokrát hráli na teologické disputace. Učitel vyslovil teze, které jeho žáci – především bystrý Michal Slavata – vyvraceli citacemi z bratrské konfese a vždycky vyhráli. Což nedokážou dospělí mužové nalézt v učení Jednoty jasnou odpověď? Copak opravdu existuje uvnitř naší církve tak veliká nejednota a nejistota, takže ani můj otec nedokáže odpovědět na tak jednoduchou otázku, kdo má pravdu? Adam Budovec se pozdravil s dalším pánem jdoucím proti nim ulicí. Pak se vrátil k synovi, objal ho kolem ramen a řekl mu: „V této zemi ještě stále platí královské mandáty, jež naši církev označují za sektu a zakazují ji. Máme daleko víc upřímných nepřátel než přátel. Proto musíme velice pečlivě zvažovat každý svůj krok.“ Máme vlivné přátele u císařského dvora i mezi českou šlechtou, říkal si v duchu mladík, kterému se od otce nedostalo jasné odpovědi. Uznávají nás i v cizích zemích. Copak po poradě neřekl strýc Kryštof, že až s Michalem Slavatou odjedeme do Wit tenbergu, najdeme tam u předních profesorů otevřené dveře právě pro naši příslušnost k Jednotě? Tak proč tolik opatrných řečí? Z bratrské školy na malém náměstí spořádaně vycházeli žáci a otevřenými okny se z Karmelu linul ženský zpěv. To sestry 15
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 15
11.7.2016 11:13:33
končily čas svého odpoledního vzdělávání. Z údolí Jizery vanul čerstvý vánek a slunce projasňovalo ulice města, kde téměř všichni vyznávali pravou víru. Václav Budovec to všechno hltal svými mladými smysly. Přicházel čas, který bude lepší než ten, co minul, a ten čas bude patřit jemu. Jemu, Michalu Slavatovi a ostatním věrným. Pan Adam Budovec se na Karmelu pozdravil s knězem Kálefem, starším mladoboleslavského sboru. „Přišel jsem si pro to nové vydání Žalmů,“ řekl. „Vezmu si tři, abych mohl podarovat spolubratry tam u nás.“ „Nevím, jestli ještě budu mít tři kusy,“ odpověděl Kálef. „Od té doby, co jsme museli převézt tiskárnu do Ivančic, dostáváme odtud menší počet knih, než kolik si objednáme. A teď hrozí, že se to ještě zhorší. Slyšel jste, pane Adame, že olomoucký biskup se svým švagrem podkomořím začali po naší tiskárně pátrat a chtějí ji zabavit? Na Moravě půjde do tuhého, věřte mi. Máme dost zpráv z mnoha tamních sborů. Jen Blahoslav ukrytý v tichu ivančických zahrad nevidí, že se časy mění, a snaží se nás odrazovat od důležitých jednání s podobojími.“ Pan Adam znepokojeně střelil zrakem po svém synovi, vzal Kálefa za paži a odvedl ho z chodby do síně. Zavřeli za sebou dveře a dychtivý Václav zůstal sám jen se svými pochybami. Jednota, to ovšem nebyli jen muži. Ze síně, kde se vzdělávaly ve věrouce, vyšly i příslušnice druhého pohlaví. Nejprve kráčely černě oděné staré šlechtičny. Některé z nich byly ve víře tak pevné, že raději opustily panství svých manželů a žily v koupených domech tady ve městě, jen aby se mohly zúčastnit bratrských bohoslužeb. Za nimi šly mladší vdané ženy a nakonec panny, z nichž mnohé by zase odešly s kýmkoli snesitelným kamkoliv, jenom aby v tomhle městě pobývat nemusely. Václav Budovec sňal čapku a ustoupil, aby ženský průvod mohl projít. Jedna ze starších matron vystoupila z řady a zasta16
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 16
11.7.2016 11:13:33
vila se. Přísným zrakem pozorovala průvod. Mladé ženy i panny klopily před Budovcem oči. Jen jedna tmavovláska se odvážila střelit po něm pohledem a usmát se. Václav přijal pohlazení dívčími zraky jako další z příslibů podivuhodného města Jeruzaléma nad Jizerou. Ono mladé děvče uviděl ještě téhož večera při hostině na hradě. Panna tam byla doma, pocházela z rodu Krajířů. Jmenovala se Crescencie. Seděla se svými mladšími sestrami a dalšími dívkami na samém konci dlouhého stolu. Pokud střílela pohledem k místům, kde seděli mladí páni, což byla obvyklá zábava panen a paniců při hostinách, trefovala se do Adama Slavaty, nejstaršího syna pana Diviše. Václav Budovec na něj trošku žárlil a trošku mu záviděl – další nové pocity, které v Boleslavi zažil.
3/
Adam Budovec projel se svými syny osadou Libní a po široké cestě lemované kaštany, která se vinula pláněmi ležícími mezi řekou a lesnatým kopcem na obzoru, mířil ku Praze. „To je Pálova hora, kde kdysi Žižka porazil křižácké vojsko,“ řekl Václavovi. Minuli špitál křižovníků s červenou hvězdou, po němž široké okolní planiny – pozoruhodný spletenec vinic, hájků, roklí, chroštin a potoků – dostaly jméno Špitálské pole, a viděli už i hradby a šibenice na vršku před nimi. Budovcové vjeli Poříčskou branou do Petrské čtvrti a zanořili se do hlubin rušného Nového Města. Kdesi vpravo klapaly na řece mlýny. Konečně Praha, tepající srdce království sevřeného ze všech stran horami, Praha matka měst, rušnější než stezky obřích mravenišť v hlubokých lesích za Novými Hrady! Václav by se tu okamžitě ztratil, ale jeho otec i starší bratr se tu dobře vyznali a proplétali se bludištěm ulic.
* 17
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 17
11.7.2016 11:13:33
Za Staroměstským rynkem, na křižovatce ulic Za svatým Jiljím a Jezuitské, uviděli, jak se setkaly dvě skupiny šlechticů. Jedna doprovázela pana Bohuslava Felixe Hasištejnského z Lobkovic, od minulého sněmu uznávaného vůdce podobojích, a druhá, daleko méně početná, obklopovala nejvyššího sudí Jana staršího z Valdštejna. Ten panu Hasištejnskému prudkými slovy vyčetl, že chce na nadcházejícím sněmu prosazovat povolení nové konfese po vzoru Němců a Rakušanů. „Copak už jste natolik podlehli novotám, že ve vás usnulo svědomí?“ zvolal nakonec. Protože byl kolem dostatek diváků, a jak se zdálo, mnozí z nich viseli panu Hasištejnskému na rtech, odhodlal se ten pán k dlouhé řeči, během níž se ucpaly obě ulice, takže Budovcové nemohli projet a řeč si vyslechli. „Dokud se budeme držet ovoce, jež poctivě natrhali naši předci, ale které již shnilo, nebude v zemi pokoj a řád!“ skončil pan z Lobkovic svou řeč. „Ať žije pan Hasištejnský, první z ochránců naší víry!“ volal dav a šel pana z Lobkovic doprovodit. Ostatní, včetně pana z Valdštejna, museli čekat, až ten průvod přejde. Václav Budovec si dobře všiml, že halasné nadšení neprojevovali zdaleka všichni přihlížející. Mnozí se jen dívali, neboť každé náhodné divadlo přispívalo k oživení každodenní nudy, zatímco další, sotva se k nim Hasištejnský a šlechtici otočili zády, začali po sobě pokukovat s nevyslovenou otázkou, co z toho všeho vzejde. Na Křižovnickém place u vjezdu na Kamenný most spatřili Budovci další jednání podivuhodného divadla světa. Z chrámu svatého Klimenta vycházel po skončené mši španělský vyslanec doprovázený několika krajany a společně slavnostně odnášeli vzácné relikvie, které při mši obdrželi darem – třísku z kříže svatého Šebestiána, úlomek kamene, na němž se svatý Řehoř 18
Slon_ve_svestkovem_sadu_08_(imprimatur).indd 18
11.7.2016 11:13:33