0038040

Robin Cook

HOSTITEL

K N IŽ N Í K L U B

ROBIN COOK HOSTITEL

HOST Copyright © 2015 by Robin Cook All rights reserved Translation © 2016 by Alena Amchová

ISBN 978-80-242-5600-9

HOSTITEL

/ 7

Následující text vznikl jako deník, který si psala zesnulá Kate Hurleyová ve svých třiceti sedmi letech. Byla v dobré fyzické kondici, hrála hodně tenis a dbala na zdravý jídelníček. Učila třetí třídu základní školy a byla oddanou matkou dvou chlapců starých jedenáct a osm let. Do okamžiku, kdy zemřela za děsivé události, bydlela se svou rodinou v Bay View Drive číslo 1440 v Mount Pleasant v Jižní Karolíně, na druhé straně zátoky naproti Charlestonu. Dům stojí na poměrně odlehlém, zalesněném místě na samém konci ulice. Byla vdaná za Roberta Hurleyho, nelítostného právníka, který se specializoval na případy fyzické újmy.

Předmluva

HOSTITEL

/ 9

Když se podívám z okna svého nemocničního pokoje v nemocnici Mason-Dixon, vidím škaredý šedivý den. Tohle není jarní počasí, jaké by v tuhle roční 28. března 2015, 8:35 dobu člověk očekával. V posledních šesti měsících jsem toho do deníku moc nenapsala, přestože pro mě bylo vždycky velkou útěchou, když jsem se k tomu přiměla. Bohužel jsem byla každý večer vyčerpaná a ráno jsem zase měla co dělat, abych kluky a sebe vypravila do školy. Budu se však snažit to změnit. Nějaká ta útěcha by se mi rozhodně hodila. Jsem v nemocnici a lituju se. Minulá noc byla vážně příšerná. Večer začal docela slibně. S Bobem jsme šli na večeři s Ginny a Haroldem Lawlerovými do restaurace Sullivan’s Island. Všichni si dali rybu, a když se ohlédnu nazpátek, je mi jasné, že jsem to měla udělat taky. Bohužel jsem si vybrala kachnu, která byla poněkud nedopečená, a jak mi později řekl lékař na pohotovosti, maso bylo nejspíš kontaminované, pravděpodobně salmonelou. Začalo mi být divně ještě předtím, než jsme dojedli hlavní jídlo, a bylo to čím dál tím horší. Když Bob vezl domů paní, která nám hlídala děti, přepadl mě první záchvat zvracení – nic příjemného! Zřídila jsem sebe i koupelnu. Naštěstí se mi to podařilo uklidit, ještě než se Bob vrátil. Soucítil se mnou, ale byl po dlouhém dni v kanceláři unavený a šel si za chvíli lehnout. Vzhledem k tomu, že jsem se stále ještě cítila naprosto příšerně, zůstala jsem v koupelně a ještě tam několikrát zvracela, dokonce i tehdy, když jsem si byla skoro jistá, že už v sobě žádné jídlo mít nemůžu. Ve dvě ráno jsem si uvědomila, že jsem hrozně slabá a můj stav se horší. Tak jsem se rozhodla vzbudit Boba. Vrhl na mě jediný pohled a usoudil, že se na mě musí podívat doktor. Jeli jsme do nemocnice Mason-Dixon v Charlestonu. Naštěstí se nám podařilo domluvit s Bobovou matkou, aby přijela hlídat kluky. Nebylo to poprvé, už nám pomohla v krizi několikrát. Lékaři a sestry na pohotovosti byli skvělí. Samozřejmě jsem byla hanbou bez sebe, když se ke zvracení přidal ještě krvavý průjem. Napojili mě na kapačku a dali mi nějaké léky, což mi nepochybně vysvětlili, ale já si to nepamatuju. Taky mi poradili, abych v nemocnici raději zůstala. Byla jsem tak mimo, že jsem proti příjmu neprotestovala, přestože jsem vždycky trpěla strachem z nemocnic. Ale určitě mi taky museli dát nějaké sedativum, protože si ani nepamatuju, jak Bob odjížděl, nebo že mě převezli z pohotovosti do nemocničního pokoje. Přesto si vzpomínám, jak jsem se o pár hodin později napůl probudila, když do ztemnělého pokoje vstoupil někdo, nejspíš sestra, a kapačku nějak upravil, nebo do ní

Sobota

10 /

ROBIN COOK

něco přidal. Připadalo mi to jako ve snu, protože ten člověk se objevil jako nějaký přízrak v bílém oblečení s blonOatými vlasy. Snažila jsem se promluvit, ale nedokázala jsem to, tedy nemohla jsem ze sebe vypravit nic inteligentního. Když jsem se dneska ráno probudila, měla jsem dojem, jako by mě v noci přejel náklaOák. Pokusila jsem se vstát z postele a zajít si na záchod, ale nezvládla jsem to, aspoň ne zpočátku, a musela jsem zavolat o pomoc. To je totiž jedna z věcí, které na nemocnicích nesnáším – člověk nemá věci pod kontrolou. Když ho přijmou, rázem ztratí veškerou samostatnost. Sestra, která přišla na mé zazvonění, mi řekla, že za chvilku přijde lékař. Tenhle zápis do deníku dokončím, až budu zase doma, a vylíčím, jak jsem si v důsledku téhle příhody uvědomila, jak svoje zdraví považuju za samozřejmost. Ještě nikdy jsem neměla otravu jídlem a vidím, že je to mnohem horší, než jsem si kdy dokázala představit. Vlastně je to fakt děsný! To je všechno, co o tom můžu říct.

HOSTITEL

/ 11

Samozřejmě se mi nepodařilo dodržet předsevzetí, že budu častěji psát do deníku. Nedokončila jsem včerejší zápis, jak jsem si slíbila, protože situace se 29. března 2015, 13:20 bohužel nevyvíjela podle mých představ. Chvíli poté, co jsem to včera dopsala, navštívila mě jedna z lékařek pracujících v nemocnici, doktorka Claire Websterová. Povšimla si něčeho, co jsem sama nezpozorovala, tedy že mám teplotu. Nebyla to vysoká horečka, ale přesto znamenala určitou změnu vzhledem k tomu, že včera při příjmu mi naměřili normální teplotu. Ani jsem si neuvědomila, že mi přístroje neustále měří tep, tlak a teplotu. Právě proto jsem v noci v pokoji neviděla nikoho kromě člověka, který mi upravoval kapačku. Dokonce i tu řídí jakési zařízení napojené na počítač. A takhle vypadá lidský přístup v moderních nemocnicích! Doktorka Websterová mi vysvětlila, že mi teplota začala stoupat asi v šest ráno a že chce raději počkat, jak se to vyvine, než mě propustí z nemocnice. Zavolala jsem Bobovi a pověděla mu o tom odkladu. Ukázalo se, že to není jen odklad o pár hodin, protože teplota mi neklesla k normálu, ale naopak stoupala celý den a noc až na téměř dvaačtyřicet stupňů Celsia. A tak jsem pořád ještě tady. A k tomu nastaly ještě nějaké další komplikace. Hned poté, co Bob s kluky ode mě včera odpoledne odešli (chlapci neměli na návštěvu vůbec chodit, protože jsou malí, ale Bob je do mého pokoje nějak propašoval), začalo mě všechno bolet. TeO chápu, co tím lidé myslí, když říkají, že je bolí klouby. A co bylo ještě horší, postihly mě problémy s dýcháním, a aby toho nebylo málo, včera ve sprše jsem zjistila, že mám v podpaží a pod prsy trochu vyrážku, takové malé červené tečky. Naštěstí to nesvědilo. Sestra řekla, že podobné tečky mám i v bělmu očí. Zavolala lékařku a ta prohlásila, že je z toho zmatená, protože ty příznaky naznačují, že bych mohla mít břišní tyfus, a požádala, aby mě vyšetřil specialista na infekční choroby. Ten přišel a vyšetřil mě. Naštěstí usoudil, že to tyfus není, a měl pro to řadu důkazů, zejména fakt, že nemám ten správný druh salmonely. Nicméně mu však dělalo starosti, že se mi během pobytu v nemocnici zrychlil srdeční tep. Zavolali tedy kardiologa doktora Christophera Hobarta, který mě taky vyšetřil. Měla jsem dojem, že můj pokoj se změnil v jakési kongresové centrum, kde se neustále střídají lékaři. Doktor Hobart okamžitě nařídil rentgen hrudníku, protože si myslel, že mám tukovou embolii! Hned jak jsem měla možnost, vyhledala jsem si na internetu heslo tuková embolie (díky bohu,

Neděle

12 /

ROBIN COOK

že teO člověk může být pořád online) a zjistila jsem, že to jsou částečky tuku v krevním řečišti a že tenhle stav se často vyskytuje u pacientů po vážném traumatu, například po zlomenině kostí. Já jsem samozřejmě žádné trauma neprožila, tedy kromě psychického, takže kardiolog usoudil, že to je důsledek vážné dehydratace. Ale protože už jsem byla na kapačkách, řekl, že nepotřebuju žádnou další léčbu, zvláště když se mé dýchání podle všeho zcela uklidnilo. Měla jsem z toho radost, ale musím říct, že tohle všechno znásobilo mou fobii z nemocničního prostředí. Před pár měsíci jsem v Post and Courier četla něco o komplikacích způsobených v nemocnicích, a to, co se teO kolem mě dělo, mi to dost připomínalo, takže mě přepadla hrozná úzkost. Když jsem v pátek v noci do nemocnice přijela, jediné, co mě trápilo, byla otrava jídlem, a teO uvažují o tom, jestli nemám tukovou embolii. Zavolala jsem Bobovi, pověděla mu o svých pocitech a dodala, že odsud chci vypadnout a jet domů. Uklidňoval mě, abych byla trpělivá, a řekl, že si o tom promluvíme později, až přijde na návštěvu. Slíbil, že vyrazí, jen co jeho matka přijede hlídat kluky. Dopíšu to, až si s Bobem promluvíme. Ke všemu mám teO ještě problém se soustředěním.

HOSTITEL

/ 13

Opět jsem si po Bobově návštěvě nezapsala nic do deníku, přestože jsem to naplánovala. Na svou omluvu musím říct, že jsem byla úplně mimo. Nijak ji30. března 2015, 9:30 nak se to popsat nedá. Na samém konci včerejšího zápisu jsem si stěžovala, že mám obtíže se soustředěním. To se však ještě zhoršilo. Dokonce si ani trochu nepamatuju, o čem jsme to s Bobem hovořili, když tu byl. Jediné, na co si vzpomínám, že byl také špatný z toho, že se mi projevují stále nové a nové symptomy, a chtěl si promluvit s lékaři, kteří mě přijdou vyšetřit. Už ale nevím, jestli to udělal, nebo ne. A vlastně si ani pořádně nevybavuju, co ještě říkal. Myslím, že měl v úmyslu zavolat našemu starému rodinnému lékaři doktoru Curtisi Fletcherovi a požádat ho o radu a pomoc. Matně si vybavuju, že jsem byla rozčílená, když Bob odešel, a dělala si starosti, že je mi stále hůř, a ne líp. Proto se vrátila doktorka Websterová a předepsala mi sedativum, aby mě zklidnila, což se jí podařilo. Dál si pamatuju jedině to, že jsem se uprostřed noci opět vzbudila. Tentokrát někdo prováděl něco s mým břichem. Měla jsem dojem, jako by mě tam píchla jehla. Možná to byl stejný člověk, který mi tu noc předtím upravoval kapačku. Nejsem si jistá. Když jsem se ráno vzbudila, říkala jsem si, jestli to nebyl sen, dokud jsem však na břiše neobjevila trochu bolestivé místo. Je možné, že existují nějaká sedativa, která se píchají do břicha? Pokusím se vzpomenout a zeptat se na to. Horečka mi trochu klesla, i když mám ještě maličko zvýšenou teplotu. Což je však důležitější, už se necítím tak mimo, a ibuprofen mi ulevil od bolesti. Možná mě už pustí domů. Aspoň tedy doufám. Moje nechuW k nemocnicím a strach z nich se moc nezlepšily. Naopak bych řekla, že je to spíš horší.

Pondělí

Vrátila jsem se k deníku! Jsem totálně rozhozená. Nejdu domů. Doktor Chris Hobart se právě vrátil se špatnou zprávou. Sdělil mi, že včera objednal albuminový test, který ukázal, že můj albumin je v pořádku, ale hladina jiné bílkoviny v krvi je hrozně vysoká! Prohlásil, že to je monoklonální gamapatie. Vůbec netuším, co to, ksakru, je, a budu se muset podívat na internet. Fakt nesnáším, když doktoři mluví tak, jako by si nepřáli, aby jim člověk rozuměl. Je mi jasné, že to vypadá, jako bych byla paranoidní, ale myslím si, že to dělají schválně. Ale abych 10:35

14 /

ROBIN COOK

mu nekřivdila, musím dodat, že pak prohlásil, že ten zvýšený protein pravděpodobně nebude problém, ale že chce, aby se na mě ještě podíval specialista na krev, což znamená, že mě ještě nepropustí.

Právě odešla lékařka, která se zabývala mou krví, a slíbila, že za mnou přijde zase ráno. Její návštěva mě měla uklidnit, ale dopadlo to přesně naopak. Moje nejhorší obavy ohledně nemocnic se umocňují. Tahle nová doktorka je totiž onkoložka! A teO jsem k smrti vyděšená, že snad mám něco jako leukemii. Představila se mi jako Siri Eriksonová, nejspíš skandinávské jméno, a taky na to vypadá. Řekla jsem jí, že chci okamžitě domů! Bohužel mám pořád ještě vysokou horečku a doktorka Eriksonová prohlásila, že bude lepší, když zůstanu v nemocnici ještě pár dní, aby mohli zjistit, co tu horečku způsobilo, nebo aspoň dokud mi teplota neklesne. Jsem ale vážně plná úzkosti. Všechno, co se tu děje, mě přesvědčuje o tom, že nemocnice nejsou pro člověka bezpečné místo, pokud tam tedy člověk vážně nepotřebuje být, jenomže to já jsem myslím tu páteční noc potřebovala. Připadá mi, že čím déle tu jsem, objevují se mi další a další problémy. Promluvím o tom s Bobem, až sem po práci zajde. Jediné plus je, že můj zažívací systém už zase začíná fungovat normálně. Dostávám běžné jídlo a dobře ho snáším. Jen už chci odsud vypadnout a být zase doma s Bobem a klukama. 15:15

Bob by tu měl být asi kolem šesté. Mezitím jsem zkusila zavolat našemu starému rodinnému lékaři doktoru Fletcherovi. Bob slíbil, že to udělá, ale zapomněl. Vzpomněla jsem si, že jsme u našeho praktického lékaře byli asi před dvěma měsíci na prohlídce, protože jsme s Bobem uvažovali o tom, že uzavřeme životní pojistku. Součástí prohlídky byl i nějaký základní krevní test a mě teO napadlo, jestli v něm nebyly i bílkoviny v krvi. Tenkrát mi řekli, že všechno v testu bylo normální. Doktor Fletcher mi po chvíli volal zpátky a litoval mě, že mám otravu jídlem, a přitom mi potvrdil, že součástí toho testu tenkrát před dvěma měsíci byl screening krevních proteinů a že to bylo v normě. Když jsem mu řekla, že mám teO možná s těmi proteiny problém, byl překvapený, ale pak tvrdil, že něco takového se může přihodit kdykoli, ale 16:45

HOSTITEL

/ 15

většinou jde o lidi mnohem starší, než jsem já. Poradil, aby se test ještě jednou zopakoval, a já ho ujistila, že už je to objednané. Když jsem ho poprosila, aby se zapojil do mé nemocniční péče, prohlásil, že to nemůže udělat. Vysvětlil, že nemůže provozovat praxi v nemocnici Mason-Dixon, ale pokud bych si to přála, rád si promluví s lékaři, kteří mě ošetřují. Poděkovala jsem mu s tím, že se kdyžtak ozvu. Nemusím snad ani popisovat, jak jsem zklamaná vším, co se tu děje, a zítra se nechám z nemocnice propustit, pokud s tím tedy bude Bob souhlasit.

Bob právě odešel. Naneštěstí jsem ho doopravdy rozčílila. Když jsem mu vylíčila, že mi doktor Fletcher řekl, že mé krevní proteiny byly před pár měsíci normální, chtěl, abych se nechala z nemocnice okamžitě propustit. Zuřil, načež jsem sama začala kupodivu váhat, jestli je rozumné hned odejít z nemocnice, zvláště když mě informovali o tom, že bych musela podepsat revers. Nakonec se mi podařilo Boba přesvědčit, že bychom měli počkat alespoň do rána, až se zase setkám s doktorkou Eriksonovou. Problémy s krví jsou nakonec její specialita a chtěla jsem mít jistotu, že mi není nic vážného; například že nemám rakovinu. No a teO tu ležím vydaná na milost nemocnici a poslouchám zvuky, které sem doléhají z chodby. Ptám se sama sebe, jestli jsem přece jen neměla poslechnout Boba a podepsat revers. A aby to nebylo tak jednoduché, všimla jsem si, že se mi objevil nový příznak – mám trošku citlivé břicho. Nebo aspoň mi to tak připadá, když si ho pořádně zmáčknu. Třeba se mi to jen zdá. Možná že mám vždycky takovýhle pocit, když si prohmatám břicho. Vážně nevím. Možná že to přehnaně dramatizuju, nebo už jsem trochu paranoidní. Požádám sestru o prášek na spaní a budu se snažit zapomenout, kde jsem. 19:05

Právě jsem dotelefonovala s Bobem. Obávám se, že jsem rozpoutala bouři. Řekla jsem mu, že doktorka Eriksonová mi sdělila, že ta proteinová abnormalita neboli gamapatie se ukázala jako reálná, a hladina proteinů v krvi se mi oproti minulému testu dokonce trochu zvýšila. Když uviděla, jak mě její informace rozrušila, snažila se to vzít zpátky a trochu mě uklidnit. Jenomže potom, co jsem si na inter9:50

16 /

ROBIN COOK

netu přečetla o abnormalitách proteinů v krvi, už na mě její uklidňující slova ani trochu nepůsobila. Hned jak odešla, zavolala jsem Bobovi a rozplakala se. Pověděla jsem mu, co se stalo. Řekl mi, aW si okamžitě začnu balit věci, protože jede do nemocnice a odveze mě odtud. A to nebylo ještě všechno. Vykřikoval, že zažaluje společnost Middleton Healthcare, což je vlastník nemocnice Mason-Dixon a jednatřiceti dalších zdravotnických zařízení. Že jim ukáže, zač je toho loket. Když jsem se ho zeptala proč, řekl mi, že na tom dělal celou noc a pátral pomocí speciálních zdrojů v nemocnicích (vlastně si platí informátory v nemocnicích, kteří ho zpravují i o obtížných případech, takže může dotyčné pacienty kontaktovat přímo). Povídal, že se dozvěděl něco znepokojivého o nemocnicích, které vlastní Middleton Healthcare, že to musí dále prozkoumat a že mi to vysvětlí, až budeme doma. A chce, abych okamžitě podepsala revers a mazala pryč z Mason-Dixon (to jsou jeho vlastní slova). Tvrdil, že nemocnice vlastněné společností Middleton Healthcare mají velmi nízký výskyt infekcí šířených v nemocnici, ale podezřele často propouštějí pacienty s diagnózou nějaké nové, nečekané proteinové abnormality v krvi, jakou mám podle všeho já. Podle statistik jich nacházejí mnohem víc než v jiných nemocnicích. Dodal, že věří, že možná narazil na možnost skupinové žaloby, která by mohla znamenat velký skok v jeho právnické kariéře. Prý mu intuice našeptává, že v Middleton se děje něco podivného, že by mohlo jít o jakýsi přečin téhle společnosti a že má v úmyslu zjistit, o co jde, a něco s tím udělat. Chvíli jsme spolu hovořili, tedy spíš mluvil Bob a já poslouchala. Musím se přiznat, že jsem postupem času získala pocit, že mě zradil. Jeho zájem se přesunul od mých zdravotních a psychických problémů k soudnímu procesu, který byl podle jeho názoru ve veřejném zájmu. Ujistila jsem ho, že budu připravena k odjezdu, až do nemocnice dorazí, položila telefon, a pak jsem zírala z okna. Cítila jsem se hrozně osaměle a dělalo mi starosti, že Bobův způsob uvažování nám v budoucnosti způsobí velké problémy. Mason-Dixon je jediná nemocnice v okolí, která má smlouvu s naší zdravotní pojišWovnou, takže kdyby nám něco bylo, musíme jet sem. Problém je v tom, že když se Bob pustí do nějakého významného soudního procesu, je jako pes, který chytil stopu. Nedovedu si představit, proč by nemocnice Middleton Healthcare měla nacházet víc proteinových abnormalit v krvi než jiné nemocnice. To přece nedává smysl. Snad si Bob myslí, že si tak uměle navyšují zisky? Nedovedu si představit, že by to mohla být pravda. Mám z jeho vzteku namířeného proti nemocnici špatný pocit, zvlášW když si vzpomenu, jak mi v pátek v noci lékaři a sestřičky pomohli a jak na mě byli hodní. Co když budou kluci někdy v blízké

HOSTITEL

/ 17

budoucnosti potřebovat hospitalizaci? Mohl by to snad Bob svou neústupností ohrozit? Já přece vím lépe než kdokoli jiný, že když Bob prohlásí, že někoho požene k soudu, tak to taky udělá. Možná bych se ho třeba mohla pokusit zklidnit, až budu doma a všechno se zase vrátí k normálu.

KNIHA 1

HOSTITEL

/ 21

Jaro v jihokarolínském Charlestonu je opravdu překrásné a začátkem dubna už je vždycky v plném proudu. Všude kolem hýří záplava barev a vůní, jako Pondělí 6. dubna 2015, 6:30 kdyby se azalky, kamélie, hyacinty, časně kvetoucí magnólie a forzýtie snažily upoutat veškerou pozornost jen a jen na sebe. A právě dnes těsně před východem slunce to pro téměř všechny v tomhle malebném historickém městě vypadalo na nádherný den. Pro všechny, snad kromě Carla Vandermeera, úspěšného mladého právníka, který vyrostl v nedalekém West Ashley. Téměř každé ráno bez ohledu na roční období, obzvláště na jaře, běhal Carl spolu s velkou skupinou dalších nadšenců po promenádě podél obranné zdi, na místě zvaném Battery na jižním konci charlestonského poloostrova. Za Battery se táhla část rozlehlého charlestonského přístavu, vytvořená soutokem řek Cooper a Ashley, a lemovaly ji překrásně zrestaurované panské domy pocházející z devatenáctého století. Malebná lokalita se navíc pyšnila veřejným parkem a bylo to jedno z nejatraktivnějších a nejoblíbenějších míst v celém městě. Podobně jako většina ostatních běžců bydlel Carl ve velmi hezké obytné čtvrti v sousedství, kterou místní nazývali JOB, což byla zkratka za „jižně od Broad“. Broad Street byla hlavní třída vedoucí napříč charlestonským poloostrovem mezi oběma řekami. Carl si dnešního nádherného jarního rána nešel zaběhat ze stejného důvodu, proč neběhal celý minulý měsíc. Při posledním basketbalovém zápase minulé sezony si přetrhl přední křížový vaz na pravém koleni. Spolu se šesti dalšími sportovně založenými právníky založili basketbalový tým a hráli v městské lize. Na střední škole i na Duke University se vždycky věnoval sportům a hrál úspěšně lakros v první divizi. Dbal na to, aby se i při studiích práv udržoval v dobré kondici a měl za to, že je v zásadě imunní ke zraněním, zvláště když je mu teprve devětadvacet let. Po celou sportovní kariéru se mu nepřihodilo nic horšího než pár vymknutých kotníků. Zraněné koleno ho tedy velmi nepříjemně překvapilo. V jednom okamžiku byl v naprostém pořádku, odehrál celou první polovinu zápasu a v jejím průběhu dal osmnáct bodů. Měl v držení míč, předstíral, že obejde zleva hráče, který mu bránil, a vrhl se doprava házet na koš. Jenomže k němu nedoběhl. Pak už se jen válel na zemi a vůbec netušil, co se stalo. Cítil se trapně a honem se postavil. V pravém koleni měl nepříjemný

Kapitola 1

22 /

ROBIN COOK

pocit, ale zatím necítil velkou bolest. Udělal pár kroků, aby to rozchodil, ale okamžitě se zase sesul k zemi. V tu chvíli mu došlo, že to je vážné. Při návštěvě ortopedického chirurga doktora Gordona Weavera se potvrdila diagnóza přetrženého vnějšího křížového vazu. Na snímku z magnetické rezonance to viděl dokonce i Carl, který medicíně ani trochu nerozuměl. Pak se dozvěděl špatnou zprávu, že jestli bude chtít někdy v budoucnu vůbec sportovat, čeká ho nutná operace kolene. Doktor Weaver mu vysvětlil, že nejlepší bude použít jeho vlastní patelární vaz. Dobrá zpráva však bylo zjištění, že Carlovo zdravotní pojištění mu pokryje celou operaci včetně následné rehabilitace. Šéfové z právnické firmy nebyli z Carlovy nutné nepřítomnosti v práci nadšení, ale to mu bylo jedno. Trápila ho jiná věc. Měl totiž strašlivý odpor ke všemu, co nějak souviselo s lékařskými ordinacemi a jehlami. V minulosti omdléval kvůli pouhému odběru krve, a neměl rád pach alkoholu, kterým místo před vpichem otírali, protože věděl, co bude následovat. Nikdy nebyl hospitalizovaný. Sice občas navštívil přátele, kteří leželi v nemocnici, ale byl z toho zážitku pokaždé naprosto rozhozený. Dnešní ranní nástup do nemocnice na operaci pro něj znamenal velkou výzvu, velmi mírně řečeno. V souvislosti s Carlovou trapnou a tajnou fobií z lékařského prostředí bylo opravdu ironické, že přítelkyně, s níž žil už dva roky, studuje čtvrtým rokem medicínu. Často se mu dělalo mdlo z historek, které mu vyprávěla o denní praxi v nemocnici Mason-Dixon, kde měl Carl za pár hodin nastoupit na operaci. Právě Lynn mu doporučila doktora Weavera a do nejhroznějších detailů popsala, jak mu koleno opraví. Rovněž trvala na tom, aby požádal doktora Weavera, aby ho naplánoval jako prvního pacienta na pondělní ráno. Vysvětlila mu, že všichni budou odpočatí a čerství, což znamená, že hrozí menší riziko omylů nebo nějakých organizačních zmatků. Carl věděl, že to jeho přítelkyně myslí dobře, ale její poznámky ho znervózněly ještě víc. Lynn mu nabídla, že u něj v noci z neděle na pondělí přespí, a ubezpečí se, že dodrží všechno, co má před operací dělat, a že se do nemocnice dostane včas, ale Carl jí to vymluvil. Obával se, že by se nevědomky zmínila o něčem, co by ho ještě víc rozhodilo. To jí však neřekl. Přesvědčil ji, že se lépe vyspí, když bude sám, a ujistil ji, že bude do puntíku dodržovat všechny instrukce před nadcházejícím zákrokem. Přijala jeho vysvětlení a slíbila mu, že se na něj přijde do nemocnice podívat, hned jak ho pustí z pooperačního oddělení. Carl se Lynn nikdy nezmínil o tom, že má fobii z nemocnic a lékařů, protože měl strach, že se mu bude přinejmenším smát. Rovněž nedal

HOSTITEL

/ 23

najevo, jak se obává nadcházející operace. Říkal si, že pro jeho ego bude lepší, když některé věci zůstanou nevyřčené. Nechal budík dlouho zvonit, protože se bál, aby znovu neusnul. Spal totiž v noci hodně špatně, a navíc večer nemohl usnout. Sestra doktora Weavera mu nařídila, aby po půlnoci nic nejedl a kromě vody ani nepil, aby se ráno pořádně umyl v horké sprše antibakteriálním mýdlem a zvláštní pozornost věnoval pravé noze. Do nemocnice měl dorazit nejpozději v sedm, což znamená, že si bude muset pospíšit, protože budík ukazoval šest třicet. Takhle si to však naplánoval, protože byl přesvědčený, že když bude chvátat, nebude mít ráno tolik času na přemýšlení. Jenomže teO ještě ani nevylezl z postele a už na něj padla úzkost. Jako by vycítila jeho neklid, vstala jeho čiperná osmiletá barmská kočka jménem Pep z nohou postele a přišla mu otřít vlhký čumáček o strniště na tváři. „Dík, holka,“ pohladil ji Carl, odhodil přikrývku a spěchal rovnou do koupelny. Pep ho jako obvykle následovala. Carl ji v předposledním roce studia na Duke University zachránil, když ji jeden spolužák chtěl po promoci nechat v útulku v naději, že se jí někdo ujme. Carl se s tím nedokázal smířit, protože měl strach, že zvíře v útulku nepřežije. Vzal si kočičku na léto domů, beznadějně se do ní zamiloval a nakonec si ji vzal s sebou na právnickou fakultu. Frank Giordano, blízký kamarád a spoluhráč z právnického basketbalového týmu, za chvilku dorazí, aby ho odvezl do nemocnice, a navíc se nabídl, že se bude o kočku starat. Slíbil, že během tří dnů, kdy bude Carl v nemocnici, občas zajde k němu domů a přesvědčí se, že má Pep dost jídla a vody. Všechno bylo v pořádku, nebo si to alespoň Carl myslel. Ve chvíli, kdy Carl Vandermeer vcházel pod horkou sprchu, vyskočila doktorka Sandra Wykoffová z BMW X3 na svém parkovacím místě. Nespěchala proto, že by šla pozdě, ale proto, že byla zamilovaná do své práce. Na rozdíl od Carla Vandermeera měla tak ráda medicínu, že za tři roky, kdy byla zaměstnaná v nemocnici Mason-Dixon, si ani jednou nevzala opravdovou dovolenou. Pracovala jako kvalifikovaná anestezioložka s předchozí praxí v Medical University of South Carolina. Sandra byla pětatřicetiletá workoholička, poměrně nedávno rozvedená po krátkém manželství s lékařem. Z prvního podlaží nemocniční parkovací garáže šla po schodech. Výtahu si ani nevšimla. Bylo to jenom jedno patro a Sandra měla ráda pohyb. Supermoderní operační sály zdravotnického zařízení, vybudované těsně

24 /

ROBIN COOK

po roce 2000, byly ve druhém podlaží. V hale chirurgického oddělení pohlédla na monitor, na němž bylo vidět, jak jsou naplánované operace. Byla přidělena na čtyři chirurgické zákroky do operačního sálu číslo 12. První z nich byla operace pravého vnějšího kolenního vazu pomocí patelárního štěpu. Přečetla si, že operaci provádí Gordon Weaver v celkové anestezii. Potěšilo ji to, protože Gordona Weavera měla opravdu ráda. Jako většina ortopedů to byl společenský člověk, kterého práce bavila. A co bylo pro Sandru hlavní, neloudal se s operací a vždycky oznámil, když došlo k větší ztrátě krve, než se původně čekalo. Komunikace pro ni byla ohromně důležitá, ale ne každý chirurg byl ochotný takhle spolupracovat. Stejně jako ostatní anesteziologové věděla, že ona a ne operatér je zodpovědná za pacientův stav během zákroku, a byla ráda, když ji chirurg informoval o čemkoli neobvyklém, co se během operace událo. Vzala si tablet, naWukala na něj pacientovo jméno Carl Vandermeer spolu s číslem, pod nímž byl do nemocnice přijat, a připojila PIN, který jí umožnil přístup k jeho elektronickému zdravotnímu záznamu. Chtěla se podívat na výsledky jeho předoperačního vyšetření. O chvilku později už věděla, o koho jde. Pacient byl zdravý devětadvacetiletý muž, který neměl žádné alergie na léky a žádnou předchozí anestezii. Vlastně dosud nikdy nebyl kvůli ničemu hospitalizován. Tohle bude snadný, jednoduchý případ, jak se v tu chvíli domnívala. Převlékla se do zelené sálové haleny a kalhot a vstoupila na vlastní chirurgické oddělení, kde měla právě službu ohromně schopná vrchní sestra Geraldine Montgomeryová. Sandra prošla kolem vchodu na pooperační oddělení po pravé straně. Místnost pro předoperační přípravu byla na levé straně a na obou místech probíhala horečná činnost. Skupina sester a ošetřovatelů se připravovala na zahájení ranního pondělního programu, který byl jako obvykle nabitý. Přátelská, ale nepříliš družná Sandra zdravila každého, kdo na ni pohlédl, ale ani nezvolnila krok, natož aby se zastavila a s někým promluvila. Měla svůj obvyklý ranní úkol. Chtěla honem zkontrolovat anesteziologický přístroj, který bude dnešního dne používat, což se samozřejmě vyžadovalo ode všech anesteziologů i sester, které jim pomáhaly. Na rozdíl od ostatních kolegů však byla Sandra mnohem pečlivější a svědomitější a nemohla se dočkat, až začne. Přímo zbožňovala nový anesteziologický přístroj, který byl v podstatě ovládaný počítačem. Vlastně ji zpočátku ke zvolené specializaci přilákala skutečnost, že počítače hrají při anesteziích stále větší roli. Byla pravou dcerou svého otce a bavilo ji všechno, co nějak souviselo s technikou. Její

HOSTITEL

/ 25

otec Steven Wykoff byl inženýr se specializoval na automobily. V roce 1993 se odstěhoval z Detroitu ve státě Michigan do jihokarolínského Spartanburgu, kde pracoval ve společnosti BMW. Sandra šla studovat medicínu, protože věděla, že počítače budou ve zdravotnictví bezesporu hrát stále důležitější roli. Ve třetím roce při praxi na chirurgii se blíže seznámila s anesteziologií, která ji uchvátila od samého počátku. Tento obor představoval úžasný průnik psychologie, farmakologie a práce s počítačem a všelijakými technickými vymoženostmi, což Sandře skvěle vyhovovalo. Vešla na operační sál číslo 12 a pozdravila Claire Beauregardovou, sálovou sestru, která už všechno pilně připravovala na nadcházející zákrok. K žádnému povídání však nedošlo, protože Sandra přistoupila ke svému osvědčenému technickému partnerovi, s nímž stráví většinu dnešního dne. Z přístroje trčely nejrůznější barevné válce s plynem, byl napojen na množství monitorů, měřidel a ventilů. Jako veškeré vybavení relativně nového nemocničního komplexu to byl nejmodernější model řízený počítačem. Nálepka s číslem 37 na jeho boku uváděla i to, kdy na něm byla provedena údržba, případně i opravy. Nemocnice vlastnila takových přístrojů okolo stovky. Sandra na přístroj před sebou pohlížela jako na zázrak moderní vědy a techniky. Jedním z jeho mnoha speciálních prvků byla funkce automatické kontroly zabezpečující, že všechny systémy fungují podle požadavků Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. V mnoha ohledech se tohle zařízení podobalo tomu, které v letadlech zajišWuje, že před startem všechny systémy správně fungují. Sandra však okamžitě přístroj nespustila, aby zahájila automatickou kontrolu všech funkcí. Ráda si nejprve přístroj překontrolovala tradičním způsobem, podívala se zejména na vysokotlaké a nízkotlaké systémy, aby si byla jistá, že všechno je stoprocentně v pořádku. Vždycky si sáhla na všechny ventily a pohnula jimi. Tahle mechanická prohlídka jí dodala větší jistotu, než kdyby se spoléhala pouze na algoritmus řízený počítačem. Byla spokojená s tím, co zjistila, a pak si přivezla stoličku, na níž bude celý den sedět, posadila se a dojela na ní přímo před anesteziologický přístroj. Teprve potom jej spustila. Jako obvykle na něj okouzleně hleděla a nemohla spustit oči z monitoru, na němž bylo vidět, jak přístroj kontroluje jednotlivé položky, většinu z nichž ovšem sama již předtím překontrolovala. O pár minut později se na monitoru objevila zpráva, že je všechno v pořádku, a že správně funguje i systém, který ohlašuje potíže, jako například změny v pacientově krevním tlaku, srdeční funkci, nebo varuje při nízké hladině kyslíku v krvi.

26 /

ROBIN COOK

Sandra byla ráda, že je všechno tak, jak má být. Kdyby snad bylo něco v nepořádku, musela by kontaktovat Technické oddělení nemocnice, které provádělo servis anesteziologických přístrojů. Technici jí připadali jako velmi podivná parta. Všichni, s nimiž přišla do styku, byli původem Rusové a nemluvili moc dobře anglicky. Připomínali jí pubertální počítačové maniaky z dob jejího mládí. Zvláště se jí nezamlouval Misha Zotov. Jednou k ní přišel v nemocničním bufetu a dlouze s ní konverzoval. Den před tím zrovna zašla na Technické oddělení a zeptala se na jakousi drobnost související se servisem. Z tohohle ruského technika jí šel mráz po zádech, a to zejména poté, kdy jí za několik dní zavolal domů a pozval ji, aby si s ním zašla na skleničku. Neměla ani tušení, jak získal její telefonní číslo, když nebyla v seznamu. Okamžitě si vymyslela, že má vážný vztah, a návrh odmítla. Anesteziologický přístroj byl tedy v pořádku a Sandra se stejně pečlivě pustila do kontroly zásoby léčiv. Vždycky se ráda dotkla všeho, co by mohla v průběhu operace potřebovat, aby přesně věděla, kde co je. Kdyby se náhodou přihodila nějaká naléhavá situace, nestála o to, aby musela něco hledat. Chtěla mít všechno na dosah ruky. „Chceš, abych zaparkoval auto a šel s tebou dovnitř?“ zeptal se Frank Giordano Carla, když pár minut po sedmé zabočil do areálu nemocnice Mason-Dixon. Celou cestu mlčeli. Když vyjeli severním směrem po King Street, pokusil se Frank přimět Carla ke konverzaci, ale ten nereagoval. Frank si řekl, že kamarád má nejspíš strach z nadcházejícího chirurgického zákroku, zvláště když se přiznal ještě před odjezdem, že je nervózní jak blázen. „Díky, ne,“ odmítl Carl. „Už stejně máme trochu zpoždění, což doufám znamená, že tam nebudu nějak dlouho vysedávat.“ Bylo zřejmé, že je velmi rozrušený. „Hele, kámo,“ chlácholil ho Frank, „musíš se uklidnit! O nic moc přece nejde. Mně brali mandle, když mi bylo deset. Byla to fakt hračka. Pamatuju se, že mi řekli, abych počítal od padesáti do jedný. Došel jsem asi ke čtyřiceti šesti a pak už mě vzbouzeli a bylo po všem.“ „Mám z toho špatnej pocit,“ prohlásil Carl. Obrátil se a pohlédl na Franka. „Do prdele, chlape, proč říkáš něco takhle pitomýho? Musíš myslet pozitivně! Hele, musíš si přece dát to koleno do pořádku a musíš do toho jít teO. Musíš přece od prosince nastoupit, protože nás čeká nová basketbalová sezona. Potřebujeme tě zdravýho.“ Carl na to neodpověděl. Před bránou do nemocnice stála kolona aut.

HOSTITEL

/ 27

Vystupovali z nich lidé s taškami. Carl si říkal, že to zřejmě budou pacienti, kteří sem také přijeli na operaci. Přál si, aby mohl jít do nemocnice se stejným klidem, jako k tomu podle všeho přistupovali ostatní. Pohlédl na mobil. Bylo skoro pět minut po sedmé. Měl v úmyslu si příjezd načasovat přesně na sedmou hodinu, aby nemusel sedět v čekárně. „Já vystoupím tady,“ prohlásil zničehonic, otevřel dveře a vylezl z auta. „Za půl minutky tě dovezu ke dveřím nemocnice,“ zavolal na něj Frank. „To asi ne. Bude rychlejší, když tam dojdu.“ Carl zabouchl dveře auta, otevřel kufr, vzal si z něj batůžek s věcmi, které potřeboval do nemocnice, a hodil si ho přes rameno. „Nezapomeň na kočku!“ „Nedělej si s tím starosti,“ ujistil ho Frank a také vystoupil. Obešel auto a rychle Carla objal. Carl vůbec nereagoval. Jenom se podíval kamarádovi do očí, když od něj kousek odstoupil. Když však Frank zdvihl pěst, Carl mu do ní přece jen bouchl. „Tak čau, kámo!“ prohlásil Frank. „To bude dobrý, uvidíš.“ Carl přikývl, obrátil se a propletl se skupinou aut, jejichž řidiči čekali, až dojedou blíž k nemocničním dveřím, aby tam vysadili své pasažéry. Vstoupil do nemocnice a přitom si vzpomněl, jak při přednášce o civilizaci na vysoké škole četli Dantův popis pekla. Zřízenec v oranžové vestě ho nasměroval chodbou k příjmu na chirurgické oddělení. Carl oznámil své jméno úřednici sedící za vysokým pultem. „Jdete pozdě,“ upozornila ho žena, ale řekla to celkem mírným tónem. Přímo neuvěřitelně Carlovi připomínala učitelku ze šesté třídy slečnu Gillespieovou. Tahle podobnost v něm vyvolala pocit, jako kdyby se vracel zpátky v čase do předchozí etapy svého života, kdy neměl svůj osud pod kontrolou. Ve dvanácti letech totiž býval poněkud nezvladatelný a často se dostával se slečnou Gillespieovou do konfliktu. Úřednice mu podala hromádku papírů, které ležely na pultě před ní, a pobídla ho: „Jděte se posadit! Za chvilku za vámi přijde sestra.“ Sestra připomínala pánovitou úřednici za pultem, ale chovala se mnohem přátelštěji. Usmála se na Carla a požádala ho, aby za ní šel do prostoru odděleného zástěnou, kde stálo transportní lůžko s polštářem a prostěradlem. Na něm byl přehozený neblaze proslulý nemocniční anděl. Ošetřovatelka zkontrolovala fotografii na jeho průkazu totožnosti, zeptala se ho na jméno a datum narození a na zápěstí mu připevnila jmenovku. Poté mu řekla, aby vložil své cennosti do sáčku na zip, který rovněž ležel na lůžku, svlékl si oblečení, oblékl anděla a pak si lehl. Zatáhla záclonu, aby měl soukromí. Dívala se, jak Carl bere do ruky anděla a snaží se vymyslet, jak si ho má obléct.

28 /

ROBIN COOK

„Má to být otevřené vzadu,“ poradila mu ve snaze zmírnit jeho rozpaky. „Přijdu za chvilku, až budete převlečený.“ Protáhla se závěsem a odběhla. Bylo zřejmé, že má naspěch. Carl udělal, co mu nařídila, ale s andělem měl problémy. Hlavně mu nebylo jasné, jak ho má zavázat. Jedna dvojice šňůrek byla za krkem a druhá v pase, což mu připadalo vážně divné. Zavázal je, jak nejlépe mohl. Jen se položil na nemocniční lůžko a přikryl se prostěradlem až ke krku, ozvala se zpoza zástěny sestra, jestli už je hotový. Vešla dovnitř a spustila nekonečnou řadu otázek: Jedl jste ráno něco? Máte alergii na některé léky? Máte umělý chrup, který se vyndává? Kouříte? Už jste někdy měl anestezii? Užil jste v posledních čtyřiadvaceti hodinách aspirin? Pokračovalo to donekonečna a Carl poslušně odpovídal a odpovídal, dokud nedošlo na otázku, jak se cítí. „Jak to myslíte?“ zeptal se. Byl to naprosto nečekaný dotaz a vyvedl ho z míry. „No, jsem nervózní. Na to jste se ptala?“ Sestřička se zasmála. „Ne, kdepak! Myslela jsem tím, jak vám teO je a jestli jste se v noci cítil normálně. Snažím se zjistit, jestli třeba nemáte pocit, že na vás něco leze? Jste nastydlý? Máte pocit, že máte horečku? Něco takového.“ „Už to chápu,“ pokývl Carl a přepadl ho trapný pocit z toho, jak je naivní. „Bohužel pokud jde o zdraví, cítím se dobře a nemám žádnou výmluvu, proč nejít na tu operaci. Abych vám řekl po pravdě, cítím velkou úzkost.“ Sestra zdvihla oči od tabletu, kam zaznamenávala všechny Carlovy odpovědi. „Jak velká je ta úzkost?“ „Já nevím, jaká úzkost je normální.“ „Některé lidi nemocnice stresuje. My, kteří zde pracujeme, to nepociWujeme, protože tohle prostředí je pro nás normální. Tak mi povězte, jakou míru úzkosti pociWujete na stupnici od jedné do deseti.“ „Asi tak osm. Abych řekl pravdu, jsem vážně nervózní. Nemám rád injekce a další lékařské proprietky.“ „Zažil jste někdy v nemocničním prostředí epizodu hypotenze?“ „Promiňte, tohle mi budete muset přeložit do angličtiny.“ „Jako že jste třeba omdlel?“ „To bohužel ano. Dvakrát. Jednou se to stalo, když mi brali krev kvůli nějakým testům, a podruhé na vysoké, když jsem šel dávat krev.“ „Já to tedy zapíšu do těchhle záznamů. Jestli budete chtít, určitě vám dají něco na uklidnění.“ „To bych byl rád,“ pokývl Carl a myslel to vážně.

HOSTITEL

/ 29

Sestra mu změřila tlak a tep a poznamenala, že jsou normální. Pak se ho zeptala, které koleno se má operovat, a když Carl ukázal na pravou nohu, namalovala mu permanentním fixem na pravém stehně asi deset centimetrů nad kolenní čéškou velké X. „Chceme mít jistotu, že budeme operovat to správné koleno,“ podotkla. „To já bych taky rád,“ prohlásil Carl znepokojeně. „Už se takový omyl někdy přihodil?“ „Obávám se, že ano,“ potvrdila sestra. „Ne tedy u nás, ale stalo se to.“ A do prdele práce, pomyslel si Carl. TeO mám opravdu něco, kvůli čemu se můžu stresovat. Jeho nervozita vzrostla a začal si říkat, jestli přece jen neudělal chybu, když přesvědčil Lynn. Možná bude potřebovat ombudsmana. „Paní doktorko, už máte pacienta na oddělení,“ řekla Claire doktorce Wykoffové, hned jak vstoupila na operační sál číslo 12. „A co doktor Weaver?“ zeptala se Sandra. „Převléká se. Můžeme začít.“ „Výborně,“ prohlásila Sandra. Vstala a vzala do ruky tablet. „Jak jsi na tom, Jennifer?“ Jennifer Donovanová, instrumentářka na chirurgickém sále, už byla převlečená na operaci, na rukou měla rukavice a rovnala si chirurgické nástroje. Bylo 7:21. „Budu připravená,“ pokývla Jennifer. Cestou zpátky po chodbě se Sandra opět podívala na Carlovy elektronické zdravotní záznamy a všimla si, co do nich sestra před chvíli připsala při příjmu. Nevyčetla z nich nic, co by signalizovalo nějaké potíže. Jediné, čeho si povšimla, byla skutečnost, že pacient trpěl nezvyklou úzkostí a měl v anamnéze několik epizod hypotenze při odběru krve. Ve své praxi už se setkala s několika muži, kteří trpěli podobnou fobií, ale nikdy to nebyl problém. Lidé většinou neomdlévají, když leží. Brala to tak, že úzkost k chirurgickým zákrokům patří a s oblibou používala midazolam. Zabíral jako kouzlem a uvolnil i ty nejvyplašenější pacienty. V kapse pláště měla injekční stříkačku se správnou dávkou pro člověka Carlovy váhy. Našla Carla Vandermeera na předoperačním oddělení. Nemohla si nepovšimnout, jaký je to pohledný muž. Měl husté tmavé vlasy a doširoka otevřené nápadně modré oči. Až na viditelnou úzkost a nervozitu vypadal naprosto zdravě. Myslí jí problesklo, že bude radost s ním pracovat. „Dobré ráno, pane Vandermeere,“ pozdravila ho. „Já jsem doktorka Wykoffová a budu vaše anestezioložka.“ „Chci spát a o ničem nevědět!“ prohlásil Carl tak rázně, jak jen byl za

30 /

ROBIN COOK

daných okolností schopný. „Mluvil jsem o tom s doktorem Weaverem a on mi slíbil, že budu uspaný. Žádný epidural nechci.“ „To není nejmenší problém,“ ujistila ho Sandra. „Jsme na to všichni připravení. Mám dojem, že pociWujete určitou úzkost.“ Carl se krátce, nevesele zachechtal. „To je řečeno velmi mírně.“ „S tím vám můžeme pomoci, bude však zapotřebí, abych vám dala injekci. Vím, že nemáte rád jehly, ale možná byste jednu injekci snesl, ne? Pomůže vám, to vám zaručuju.“ „Abych řekl pravdu, tak z toho nejsem zrovna nadšený. Kam mi ji chcete dát?“ „Klidně do paže.“ Carl se obrnil, poslušně vyhrnul rukáv na levé paži a odvrátil obličej, aby neviděl injekční stříkačku. Sandra mu rychle přetřela kůži dezinfekcí a píchla mu injekci. Otočil se zpátky k ní. „To nic nebylo. Už je to hotové?“ „Jasně, hotovo! A teO bych s vámi ráda ještě jednou prošla to, co při příjmu zaznamenala sestra.“ Rychle mu pokládala stejné otázky týkající se toho, jestli po půlnoci nic nejedl, jestli nemá nějaké alergie, nesnášenlivost některých léků, ptala se ho na zdravotní problémy, předchozí anestezii, umělý chrup a tak dále. Než se dostala k posledním otázkám, Carlova nálada se díky midazolamu zcela změnila. Nejen že už nepociWoval žádný strach, ale celá záležitost mu připadala docela zábavná. To už mu mohla Sandra klidně zavést kapačku. Carlovi to bylo v té chvíli naprosto jedno a nezúčastněně pozoroval její přípravy. Rovněž pomohlo, že všechno prováděla velmi schopně a s naprostou jistotou. Vždycky tenhle krok prováděla sama, aby se mohla na systém naprosto spolehnout. Použila permanentní katétr. Carl po celou dobu bez ustání povídal. Mluvil hlavně o své přítelkyni Lynn Peircové, která studovala čtvrtým rokem medicínu a byla podle jeho slov nejkrásnější holka z celého ročníku. Sandra diplomaticky neoponovala. O pár minut později se objevil doktor Gordon Weaver a prohodil s Carlem pár slov. Opět se zeptal na to, které koleno se bude operovat. Ujistil se, že sestra, která ho přijímala, udělala permanentním fixem velké černé X na správném stehně. „Vy jste všichni úplně posedlí neustálým kontrolováním, které je to koleno,“ vtipkoval Carl. „Na to si můžete vsadit, kamaráde,“ pokývl doktor Weaver. Sandra vezla pojízdné lůžko vepředu a doktor Weaver je tlačil zezadu

HOSTITEL

/ 31

a tak společnými silami zavezli pacienta na operační sál číslo 12, zastavili se těsně vedle operačního stolu pod operačním světlem. Po cestě už Carl uprostřed věty usnul lehkým spánkem a opět tak Sandře připomněl výhody midazolamu. Až mnohem později, když procházela všechno, co v průběhu zákroku udělala, zapochybovala o tom, jak vysokou dávku mu dala. Sandra, doktor Weaver a Claire Beauregardová přemístili nacvičeným pohybem Carla na operační stůl. Když se operatér odešel umýt, přitáhla Sandra anesteziologický přístroj k pacientově hlavě. Tohle byla část zákroku, která ji bavila ze všeho nejvíc. Byla teO hlavní postavou celé akce a opět se chystala dokázat, jak důležitá je farmakologie. Anesteziologie je obor, vyznačující se extrémním soustředěním na detaily. Střídají se tu chvíle intenzivní činnosti a jedna z nich začínala právě nyní, následované dlouhými obdobími relativní nudy, kdy je zapotřebí velkého úsilí, aby anesteziolog nepolevil v soustředění. Kdykoli na to Sandra pomyslela, napadla ji analogie s pilotem letadla. V tuhle chvíli se připravuje ke startu. Až se jí start podaří, poletí na autopilota a kromě sledování monitorů nebude mít skoro nic na práci až do chvíle, kdy se bude chystat k přistání a opět bude muset vyvinout intenzivní aktivitu a věnovat velkou pozornost detailům. Vzhledem k tomu, že v tomto případě neexistovala žádná známá kontraindikace k některému z běžných anesteziologických prostředků, měla v plánu použít isoflurane, doplněný oxidem dusným neboli rajským plynem a kyslíkem. Tuhle kombinaci už použila tisíckrát a vždycky se jí osvědčila. Nebylo zapotřebí použít nějaké relaxanty, protože operace kolena nevyžaduje žádné uvolnění svalů, jako by tomu bylo například u operace břicha. Neměla ani v úmyslu zavést endotracheální trubici. Místo toho použije laryngeální masku. Sandra vždycky věnovala velkou pozornost detailům ve všech oblastech svého života, ale zejména to dělala při anestezii a nikdy při operacích nezažila žádné komplikace. Jako všichni anesteziologové, tedy speciálně vyškolené sestry a lékaři s touto specializací, věděla, že správný anesteziologický plyn by měl být nehořlavý, měl by být rozpustný v tuku, aby se usnadnil jeho přístup do mozku, avšak neměl by být příliš rozpustný v krvi, aby se dal rychle změnit, pokud by se ukázalo, že by byl i jen nepatrně toxický pro některé orgány. Navíc by neměl dráždit dýchací cesty. Byla si ale vědoma toho, že v současnosti neexistuje žádný anesteziologický prostředek, který by dokonale splňoval všechna zmíněná kritéria. Kombinace, kterou hodlala použít pro Carla, se však takovému ideálnímu plynu blížila. Ze všeho nejdřív Sandra nastavila veškeré monitory, aby mohla neustá-

32 /

ROBIN COOK

le sledovat pacientův pulz, EKG, saturaci kyslíku v krvi, tělesnou teplotu a krevní tlak, a to jak systolický, tak i diastolický. Anesteziologický přístroj bude monitorovat ostatní životní funkce, které bude zapotřebí sledovat, jako například hladiny kyslíku a kysličníku uhličitého ve vdechovaných a vydechovaných plynech a hodnoty přísunu kyslíku. Když Carlovi připevnila kabely na EKG a manžetu na měření tlaku, přišel opět k vědomí. Podle všeho však nepociWoval ani známku úzkosti. Dokonce si dělal legraci, že všichni mají na sobě masky, takže si připadá jako na halloweenském večírku. „Dám vám teO trochu kyslíku,“ oznámila Sandra a jemně položila přes ústa a nos kyslíkovou masku. „Pak vás uspím.“ Pacientům se lépe zamlouval tenhle nevinný slovní obrat než realita, kterou si Sandra velmi dobře uvědomovala. Anestezie je v podstatě otrava organismu za kontrolovaných a vratných podmínek. Carl neprotestoval a zavřel oči. V tom okamžiku mu Sandra dala injekci propofolu, který považovala za úžasný lék, bohužel získal špatnou pověst po tragické smrti Michaela Jacksona. Byla si však vědoma toho, jak propofol ovlivňuje arteriální krevní tlak, plicní ventilaci a hemodynamiku v mozku, takže by nikdy v životě tento lék nedala někomu, jehož fyziologické funkce by nebyly řádně monitorované a kdo by nebyl napojen na správně nastavený anesteziologický přístroj. V téhle počáteční fázi věnovala všemu nejvyšší možnou pozornost. Ostřížím zrakem sledovala všechny monitory a nadále ponechala Carlovi na obličeji černou masku, pomocí níž dýchal čistý kyslík. V pozadí si matně uvědomovala, že do místnosti vešel doktor Weaver a obléká si sterilní plášW zvaný empír a rukavice. Asi po pěti minutách odložila kyslíkovou masku na stranu a vzala do ruky laryngeální masku správné velikosti. Nacvičeným pohybem vsunula její nafukovací trojúhelníkový konec do Carlových úst a prostředníčkem jej zatlačila na místo. Rychle nafoukla manžetu a napojila ji na trubici vedoucí z anesteziologického přístroje. To, že přístroj ve vydechovaném plynu okamžitě zaznamenal kysličník uhličitý, ji přesvědčilo o tom, že laryngeální maska je správně usazena. Aby se však raději ujistila, ještě jednou si poslechla zvuk dýchání fonendoskopem. Byla s pacientovým dechem spokojena, a tak tedy přilepila leukoplastí trubici laryngeální masky ke Carlově tváři, aby se nepohnula. Potom nastavila správné množství isofluranu, oxidu dusného a kyslíku. Oxid dusný měl sice určité anesteziologické vlastnosti, ne však dostatečné na to, aby se používal samotný. Jeho úkolem bylo snížit množství potřebného iso-

HOSTITEL

/ 33

fluranu, neboW tato látka má mírně dráždivé účinky na dýchací trubici. Pak Carlovi zalepila oči potřené antibiotickou mastí, která bránila vysychání pacientovy rohovky. Pozorovala anesteziologický přístroj, který zaznamenával veškeré vitální funkce. Všechno bylo v pořádku. Start se podařil na výbornou. A teO obrazně řečeno se blížili k výšce, v níž proběhne let, a za chvilku budou moci rozepnout bezpečnostní pásy. Sandřin tep, který se během zavádění anestezie značně zrychlil, se opět vrátil k normálu. Bylo to několik minut napětí jako obvykle, ale díky dobře vykonané práci pocítila příliv euforie, zvláště když věděla, že pro pacienta udělala to nejlepší, co mohla. „Všechno v pořádku?“ zeptal se doktor Weaver. Už se nemohl dočkat, až začne. Sandra mu ukázala palce nahoru a znovu ještě manuálně přeměřila Carlův tlak. Pak pomohla Claire postavit antiseptickou zástěnu, která bude pokryta sterilními rouškami, jež izolují pacientovu hlavu od sterilního operačního prostředí. Jakmile byla zástěna na místě, posadila se. Let probíhal tak, jak měl. V průběhu operace vedl doktor Weaver monolog, při němž se obracel na všechny v místnosti. Hovořil o tom, co právě dělá, popsal, jak udělal patelární štěp, pak mluvil o svých dětech a nakonec přešel k domu na Folly Islandu, kde se svou rodinou tráví víkendy. Sandra poslouchala pouze na půl ucha a představovala si, že sálová sestra i instrumentářka jsou na tom podobně. Promluvila jen jednou, když v monologu doktora Weavera nastala pauza. Využila příležitosti, aby se ho zeptala, jak dlouho bude podle jeho názoru operace ještě trvat. Chirurg se narovnal, na chvilku ustal v práci a zhodnotil svůj postup. „Řekl bych, že ještě asi tak čtyřicet minut. Jde to hladce. U vás je to taky v pořádku?“ „Všechno v pořádku,“ potvrdila Sandra. Pohlédla dolů na své poznámky. Na rozdíl od dřívějších dob zaznamenával přístroj postup anestezie, ale ona si raději psala své vlastní zápisky, k nimž se mohla později vrátit. Navíc ji to nutilo neztratit soustředění. Ještě čtyřicet minut znamenalo, že celá operace bude trvat něco málo přes hodinu a půl. Doktor Weaver tedy odvádí dobrou práci, ostatně jako obvykle. Existují ortopedičtí chirurgové, kterým by stejná operace trvala přibližně dvakrát tak dlouho. Trochu se pohnula, aby si rozproudila krev, a natáhla si nohy. Kdyby chtěla, mohla někoho zavolat, aby ji na pár minut vystřídal, ale zřídkakdy této možnosti využívala. Ani teO to neměla v úmyslu, přestože všechno probíhalo naprosto hladce.

34 /

ROBIN COOK

Uslyšela zvuk vrtačky, což znamenalo, že doktor Weaver provrtává otvor kostí, jímž pak protáhne patelární štěp. Dobře věděla, že v periostu neboli okostici je velké množství nervových zakončení citlivých na bolest, a tak se podívala na monitor ukazující celkový stav pacienta, jestli neuvidí nějaké změny, které by naznačily, že Carlova anestezie není taková, jaká by měla být. Všechny hodnoty však vypadaly stejně jako po celou dobu operace. Zkontrolovala si pacientův tep. Byl sedmdesát dva, bez nejmenší změny. Když však dále sledovala monitor, stalo se s ním něco, co ještě nikdy v životě neviděla. Zdálo se, jako by na zlomek vteřiny blikl, jako kdyby do přístroje nešel proud. Sandře ta chyba dělala trochu starosti, a tak se naklonila k monitoru. Srdce se jí rozbušilo. Ani trochu se jí nelíbila představa, že uprostřed operace přestane fungovat veškeré monitorování. Napjatě zadržela dech a sledovala, jestli se to nestane podruhé. Uplynulo několik vteřin a pak několik minut. Monitor neblikl. Po dalších pár minutách se začala uvolňovat, zvláště když hodnoty na monitoru včetně EKG zůstaly naprosto normální. To, co se předtím stalo, aW už to bylo způsobeno čímkoli, už se neopakovalo. Jediná změna, která jí však připadala naprosto bezvýznamná, byla skutečnost, že hodnoty byly o něco výše na monitoru než předtím. To se jí však mohlo jen zdát. Sandra zatřepala hlavou, aby si pročistila mozek. Možná opravdu potřebuje přestávku. Měla však strach, že by skutečně mohlo jít o nějakou chybu, a tak raději seděla jak přibitá a nespouštěla oči z monitoru, který zobrazoval pacientův stav. Pozorovala křivky na monitoru, zejména bod zobrazující křivku EKG, který se pohyboval nahoru a dolů ve staccatovém rytmu. Asi za deset minut upoutal její pozornost doktor Weaver, který jí oznámil, že zhruba za dvacet minut bude zavírat ránu. To znamenalo, že se blíží druhá chvíle, kdy bude mít napilno. Vypnula přívod isofluranu, ale dál pacientovi dávala oxid dusný a kyslík. A právě v té vteřině přišla pohroma. Zazněl signál hlásící úbytek kyslíku a Sandra polekaně vyskočila. Okamžitě se zadívala na monitor. Kyslík náhle poklesl z téměř 100 procent na 92. To nebylo nic hrozného, ale byla to změna poté, co se kyslík po celou dobu operace držel na maximu. Bylo však povzbudivé, že v téhle chvíli byl na 93 procentech a šel stále nahoru. Co však způsobilo ten pokles? Sandra neměla ani nejmenší tušení. A pak si všimla, že EKG se rovněž změnilo. Ve stejném okamžiku, kdy klesla hladina kyslíku, objevila se náhle dvouvrcholová T vlna, což naznačovalo endokardiální ischemii neboli nedostatečný přívod kyslíku do srdce. To rozhodně nebylo dobré.

HOSTITEL

/ 35

Jak se to mohlo stát? Jak mohl, ksakru, chybět srdci kyslík, když se jeho hladina v krvi nezměnila, tedy kromě toho okamžiku před chvilkou, ale to nebyl významný úbytek? To je naprosto šílené! S největším vypětím vůle se přiměla uklidnit. Musí přece přemýšlet. Něco je v nepořádku, to je jasné. Ale co to může být? Rychle přidala kyslík a ubrala oxid dusný. V tom okamžiku si všimla, že objem dodávaného plynu podle všeho klesá, což znamená, že Carl se nenadechuje tak zhluboka jako předtím. Okamžitě zvolila ventilační režim s podporou dýchání. Chtěla do směsi přidat víc kyslíku, aby stoupla jeho hladina v pacientově krvi, a vypnul se tedy alarm hlásící nízkou hladinu kyslíku. „Pozor!“ zvolal doktor Weaver polekaně. „Obě jeho nohy jsou v hyperextenzi. Má nějaký záchvat? Co se, sakra, děje?“ „Panebože, to ne!“ zvolala Sandra sama pro sebe. Vyskočila a chňapla po pohotovostní baterce. Odtrhla pásku, která držela Carlovo víčko zavřené, posvítila mu paprskem do zornice. To, co uviděla, ji strašně vyděsilo. Obě zornice byly doširoka dilatované a reagovaly jen velmi pomalu! Podlomily se pod ní nohy, takže se musela na okamžik chytit okraje operačního stolu. Obávala se, že hyperextenze nohou je to, co se nazývá dekortikační rigidita a při níž kůra mozková, nejcitlivější část mozku, nedostává potřebný kyslík. Když kůře mozkové chybí kyslík, neznamená to pouze, že miliony mozkových buněk špatně fungují, jako tomu je u srdce – znamená to, že velmi brzy odumřou!