Jean-Luc Bannalec
BRETAŇSKÁ PÝCHA
ČTVRTÝ PŘÍPAD PRO KOMISAŘE DUPINA
KNIŽNÍ KLUB
Jean-Luc Bannalec BRETONISCHER STOLZ Kommissar Dupins vierter Fall Copyright © 2015 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany Alle Rechte vorbehalten Translation © 2017 by Jiří Vodvárko ISBN 978-80-242-5624-5
Bretanska_pycha.indd 4
24.11.2016 22:27:08
Někteří lidé vás potěší, když přijdou, jiní zase, když odejdou. Bretaňské přísloví
Bretanska_pycha.indd 5
24.11.2016 22:27:08
pro L. pro dr. H. A.
Bretanska_pycha.indd 7
24.11.2016 22:27:08
DEN PRVNÍ Byl největší ze všech. Křičel hlasitě, ostře, jednoslabičně. Zvedl bojovně hlavu. Jeho výkřiky platily kumpánovi, který vykukoval zpoza skalního výčnělku a teď se vydal směrem k volajícímu. Mrzlo, teplota se pohybovala kolem bodu mrazu a vzduch byl cítit vlhkým ledem. Komisař Georges Dupin z policejního komisařství Concarneau stál přímo před ním a neubránil se pocitu obdivu. Jeho halasný protějšek působil skutečně impozantním dojmem, musel být vysoký nejméně metr. Černá hlava, pronikavé hnědé oči, černé hrdlo a svítící žlutooranžové skvrny v týlu. Dlouhý, vznešený zobák, nahoře tmavý, dole temně oranžový. Hruď v křiklavé žlutooranžové, pod ní pak zářivě bílá. Záda od temene až k ocasu břidlicově šedá s nádechem stříbrného lesku. Stejně jako ploutve. Nohy naproti tomu černé.jako uhel. Tučňák královský skutečně vyzařoval královský majestát. Jeho kumpán, o poznání menší, se k němu mezitím přikolébal. Dupin věděl, že se tučňáci mezi sebou spolehlivě poznávají podle hlasu. Pak začali křičet oba. Krátce, úsečně. Varovné výkřiky s jednoznačným poselstvím. Komisař měl na krátký okamžik pocit, že ty výkřiky platí jemu – ale mýlil se. Na opačném konci zasněženého pavilonu tučňáků stály tři exempláře 9
Bretanska_pycha.indd 9
24.11.2016 22:27:09
jeho oblíbeného druhu – tučňáci oslí. Společně se skupinou skalních tučňáků tvořili v Océanopolisu poblíž Brestu vůbec největší kolonii tučňáků v Evropě. Dupin, velký milovník těchto ptáků, se na ně zajel podívat pokaždé, když měl do této oblasti služební cestu, nebo se mu po nich už stýskalo – musel je vidět každých pár měsíců. Dnes přijel s Henrim, rovněž bývalým Pařížanem, který se během času stal jeho nejlepším přítelem v „nové vlasti“ na konci světa. Henri našel v Bretani již před dvaceti lety svoji životní lásku. „Všechno začíná na konci světa,“ říká se tady, „tout commence au Fnisitère.“ Bretaňci tím trefně vyjadřují přesně to, co v hloubi duše cítí a jak uvažují. Komisař byl na cestě do Brestu, kde se měl zúčastnit „policejního semináře pro zvýšení kvalifikace“. Ten byl bohužel nezbytnou součástí jeho nedávného „povýšení“, jehož smysl však Dupin nepochopil. Oficiálně se místo „hlavního komisaře“ stal „řídícím komisařem“ – a to v Concarneau, kde byl odjakživa pouze jeden komisař. Malé komisařství, údajně však (neověřené tvrzení!) jediné v celé Francii, z něhož se nabízel panoramatický pohled na oceán. A na historické centrum města v pobřežním zálivu, chráněné mohutnými zdmi někdejší pevnosti. Skromné komisařství, jehož oblast působnosti se však během posledních let neustále zvětšovala. Krůček po krůčku, s tím, jak komisaři sousedních regionů odcházeli do důchodu a noví nebyli jmenováni, jelikož veřejné rozpočty musely šetřit. Dupinovo povýšení se časově krylo s pětiletým jubileem jeho působení v Concarneau. Prefekt při té příležitosti zamumlal něco v tom smyslu, že komisař „neodvádí špatnou práci“ a bez přehánění lze hovořit o „několika společných úspěších ve vyšetřování“. 1. března uplynulo pět let ode dne, kdy byl Dupin přeřazen z metropole do „bretaňského vyhnanství“. A to z důvodů, o nichž v Concarneau kolovaly stále fantastičtější historky. 10
Bretanska_pycha.indd 10
24.11.2016 22:27:09
Téma semináře, který měl být pro Dupina – podle představ prefektury – jakýmsi „bonusem“, znělo Systematicky-systémové vedení pohovorů v rámci vyšetřování. Samozřejmě na základě nejnovějších poznatků vědecko-psychologického výzkumu. Dupin byl přímo proslulý svými nekonvenčními a zcela jistě nepsychologickými metodami výslechů, které rozhodně nebyly systematické – alespoň v obvyklém významu tohoto pojmu. Účast na semináři však byla povinná a „povýšení“ znamenalo sice skromné, nicméně zajímavé zvýšení platu. Jinými slovy šlo o vydírání. I proto neměl Dupin výčitky svědomí, když se pro dnešek ze semináře ulil. Zvlášť, když se v Brestu právě zdržoval i jeho přítel Henri, který tam přijel na setkání gastronomů. Oba králové teď pajdavým krokem zamířili ke třem „oslům“. Ti si dali ploutvemi jakési znamení a hned nato se odvážným skokem ponořili do vod bazénu. Závratným tempem, za krkolomných manévrů, a především se zjevnou radostí z pohybu pak zamířili nejdřív různými směry a pak znovu k sobě, aby nakonec zmizeli v blízkosti kanálů vedoucích do ostatních bazénů. Celé představení netrvalo déle než pět vteřin. Z ptáků, kteří na souši působili tak neohrabaným dojmem a v průběhu evoluce ztratili schopnost létat, se v jejich přirozeném živlu stali s odstupem času nejelegantnější a nejhbitější plavci, jaké vodní svět zná. Dupin věděl, že dokážou zrychlit na 40 kilometrů v hodině, na jedno nadechnutí vydrží pod vodou až dvaadvacet minut a mohou se potopit až do hloubky 500 metrů. Přečetl si o těchto úchvatných tvorech všechno, co se mu podařilo sehnat, a taky si to dobře pamatoval. Největší dojem na něj udělalo to, jak se tučňáci skvěle orientují pod vodou. Na rozloze mnoha čtverečních kilometrů registrují jejich bystré oči každý detail ledového příkrovu nad nimi i mořského dna pod nimi a v každém okamžiku přesně vědí, 11
Bretanska_pycha.indd 11
24.11.2016 22:27:09
kde se nachází nejbližší díra v ledu, kde se mohou vynořit a nadechnout. Životně důležitá schopnost! Stejně tak jako schopnost udržovat si v mrazivém okolí (pocitová teplota minus sto osmdesát stupňů!) konstantní tělesnou teplotu třicet stupňů Celsia. A to uprostřed sněhových bouří, ledových větrů a po řadu týdnů v úplné tmě a bez potravy. Pro komisaře děsivá představa. Dupin a jeho přítel Henri se marně snažili pohledem sledovat závratné manévry oslích tučňáků, kteří se jim nakonec ztratili z očí. Právě v okamžiku, kdy už to vzdali a chtěli odejít, trojice vodních akrobatů vystřelila z vody – za zády obou tučňáků královských. A o chvilku později si už bezpečně hověli na ledovém výčnělku. Scéna jako z akčního filmu! Předchozí rej oslích tučňáků tedy nebyl chaotický a náhodný, šlo o důmyslně zaranžovanou akci. V týmové spolupráci jsou tučňáci neporazitelní. Oba královské tučňáky akce překvapila. Na okamžik se zdálo, že chtějí zareagovat útokem – demonstrativně se vztyčili a větší z nich výhružně zakřičel. Pak ale, stejně nečekaně, změnili názor a raději vklouzli do vody. Rozvážně, elegantně, beze spěchu. Ještě jednou si trojici vetřelců změřili pohledem a odpluli. Ledový výčnělek – strategicky důležitý, neboť na něj ošetřovatelé dávali krmení – zůstal v moci tučňáků oslích. „Vědí, jak na to,“ usmál se Dupin. „Chytrost vítězí nad sílou,“ potvrdil se smíchem Henri. Kolonie bretaňských tučňáků byla zajímavá nejen tím, že byla největší v Evropě. Mnohem obdivuhodnější byla skutečnost, že se jednalo o francouzské tučňáky. Pocházeli totiž z oficiálně francouzského území, subantarktických ostrovů Îles Crozet. A co bylo ještě důležitější: Îles Crozet byly ve skutečnosti bretaňské souostroví, protože je v 18. století objevil námořní důstojník Julien-Marie Crozet, muž 12
Bretanska_pycha.indd 12
24.11.2016 22:27:09
pocházející z Morbihanu. Takže Bretaněc! Všichni ti tučňáci tady byli vlastně bretaňské národnosti. Což zároveň znamenalo, že existuje i antarktická Bretaň! Lidem, kteří Bretaň neznají moc dobře, by to mohlo znít poněkud kuriózně. Ale pro Dupina to nebylo překvapující zjištění – vždyť během uplynulých let tady poznal tichomořskou, karibskou, středozemní i australskou Bretaň. Přesně jak to říkala jeho sekretářka paní Nolwennová: „Neexistuje jedna Bretaň; Bretaní je mnoho.“ „Víš, že se tučňáci dokážou explozivním zrychlením vymrštit nad hladinu až do výšky dvou metrů? Zbrojní inženýři od nich tu metodu okopírovali pro účel vypouštění torpéd a...“ Dupinův nadšený výklad náhle přerušil bzučivý tón jeho mobilu. Komisař znechuceně vytáhl přístroj z kapsy a podíval se na displej. Nolwennová. „Ano?“ „To je naprosto nepřijatelné, pane komisaři. Tohle opravdu nejde.“ Muselo jít o něco vážného, to si Dupin hned uvědomil. Jen málokdy během těch pěti let strávených ve „vyhnanství“ zažil svoji sekretářku rozrušenou. Paní Nolwennová si zachovávala klidnou hlavu a věcný tón i v těch nejožehavějších situacích. Takže se muselo stát něco opravdu mimořádného. „Za několik dnů má poslední strážce majáku ve Francii opustit svůj maják! Pak budou všechno řídit počítače. Ty se už nejmenují phares, nýbrž DirmNAMO!“ „Nolwennová, já...“ „Celé jedno povolání ze dne na den prostě zmizí, přestane existovat. Konec, fini. V celé Bretani už nezbude jediný strážce majáku. Jean-Paul Eymond a Serge Andron žili v tom majáku pětatřicet let, ve výšce sedmašedesát a půl metru. Vzdorovali tam nehorším bouřkám a větrným smrštím, 13
Bretanska_pycha.indd 13
24.11.2016 22:27:09
běsnícím vlnám oceánu, jejichž pěna stříkala až na kupoli majáku, takže těm statečným mužům nezbývalo než se jen modlit. Jak často maják opravovali uprostřed bouřky a riskovali vlastní životy, jen aby chránili ostatní. Jak asi bude nějaký počítač opravovat poškozený kabel nebo prasklou okenní tabulku?!“ Nolwennová se musela nadechnout, než mohla pokračovat: „Strážce majáku, to je významná historická postava, pane komisaři! – Jak říkám, tohle je naprosto nepřijatelné!“ Dupin v duchu uznal, že je to skutečně smutná zpráva, nechápal však, co Nolwennová očekává od něj. Že proti tomu policejně zakročí? Někoho zatkne? „Nějaká vražda?“ zeptal se ho Henri tlumeným hlasem. Snažil se chovat diskrétně, ale zvědavost byla silnější. Dupinova tvář částečně reflektovala mimořádné rozrušení jeho sekretářky, zároveň ale i jeho zmatek a rozpaky. Uklidňujícím gestem dal svému příteli na srozuměnou, že k žádné vraždě nedošlo. „Už jste na semináři, pane komisaři?“ Hlas Nolwennové se bez přechodu úplně změnil, najednou mluvila věcně a klidně. Dupina to nepřekvapilo, na styl své sekretářky si už zvykl. Nicméně slovo „seminář“ v něm evokovalo málo svůdnou představu kávové břečky nalévané z termosek do plastikových kelímků. Fuj! Na druhou stranu – minulý týden dostal přísný lékařský zákaz pít opravdovou kávu. Alespoň po dobu jednoho měsíce. Jeho lékař, rezolutní doktor Garreg, mu důrazně doporučil „drasticky omezit excesivní konzum tohoto nápoje“. Zároveň – a již poněkolikáté – Dupinovi diagnostikoval akutní zánět žaludeční sliznice, bolestivou gastritidu typu C. Přinejmenším v jednom bodě musel dát komisař svému domácímu lékaři zapravdu: bolestivé to skutečně bylo. Doktor Garreg ale kromě toho tvrdil, že Dupin trpí „vážnou lékařskou závislostí na kofeinu, jež se projevuje 14
Bretanska_pycha.indd 14
24.11.2016 22:27:09
prototypickou symptomatikou“. Což bylo směšné. A kromě toho: pro komisaře by zákaz pít kafe, pokud by ho dodržoval příliš úzkoprse, znamenal totální psychickou destabilizaci a hlubokou krizi, která by byla mnohem nebezpečnější než nějaké – ve skutečnosti neexistující – symptomy závislosti. Dupin však nechtěl rady svého jinak sympatického lékaře zcela ignorovat, a proto uzavřel sám se sebou kompromis: Ráno pouze jedno petit café. A po zbytek dne platilo pravidlo: malé kafe je žádné kafe. „Já... Ne, teď jsem...“ „Slyším tučňáky.“ Nolwennová to konstatovala věcně, bez kritického nebo ironického podtónu. Dupin měl občas pocit, že mu jeho sekretářka implantovala senzor, který jí umožňoval sledovat šéfův pohyb pomocí GPS. U ní by se nedivil ničemu. „Pane komisaři, seminář začíná za tři minuty.“ „Já vím.“ „Dobře. Riwal s vámi potřebuje mluvit. Jde o tu loupež v bance minulou noc.“ „Něco nového?“ Při vloupání do bankovní filiálky v jednom malém městečku zloději neukradli jen peníze, nýbrž hned celý bankomat. Takže museli nasadit těžkou techniku. Celkem vzato ale neměli moc dobrý nápad. „Jel se tam podívat společně s inspektorem Kadegem. Zrovna se vrátili.“ „Vyřiďte mu, že zavolám za chvíli, z auta.“ „Přeji vám hezkou zábavu, pane komisaři.“ Nolwennová zavěsila. Henri vrhl na Dupina zvědavý pohled. „Nic důležitého.“ „Už musím jít,“ prohlásil Henri a zamířil k východu. „Ano, já taky.“ 15
Bretanska_pycha.indd 15
24.11.2016 22:27:09
Dupin šel za svým přítelem. S velkou nechutí. Ale nedalo se nic dělat, seminář musí nějak protrpět.
Voda se valila ze všech stran – zleva, zprava, shora i zdola. Byl to podivný, neobvyklý déšť. Nesestával z jednotlivých, lidským okem rozpoznatelných kapek, nýbrž z nekonečného množství dlouhých provázků vody. Tykadel, jež za pomoci větru neustále měnícího směr snadno pronikala oděvem. Vlastně ani nebylo vidět mraky, celá obloha sestávala z jednotvárné, bezútěšně šedivé materie. Monotónní, hrozivě nízko visící blok. Přírodní scenerie, která Dupina principielně deprimovala, a v Bretani se vlastně téměř nevyskytovala. Ale dnes jako by vhodně doplňovala chmurnou vyhlídku na účast v policejním semináři. Vzduch byl doslova nasáklý deštěm, celý svět byl nasáklý deštěm. Zatuchlý. Třicet metrů, které komisař a jeho přítel Henri museli přeběhnout od východu z pavilonu tučňáků k hlavnímu vchodu, bohatě stačilo, aby promokli až na kůži. Dřív, v Paříži, byl déšť prostě jenom déšť. Až tady v Bretani Dupin poznal, co je to opravdový déšť. Totéž ostatně platilo taky o mracích, obloze, světle. O všech elementech a všech smyslech. Tady se naučil rozlišovat mezi různými typy deště, tak jak to dělají Bretaňci. Nebo Eskymáci se sněhem. Ještě horší než provázkový déšť byl totálně prýštící déšť, le crachin. Ten nebyl prakticky vůbec vidět a člověk ho poznal jen podle toho, že byl během několika vteřin rovněž promočený na kůži. Dupin však zjistil ještě jednu, mnohem důležitější věc: totiž, že v Bretani neprší ani zdaleka tak často, jak tvrdí zlí jazykové. Pomluvy! V jednom pařížském deníku si Dupin nedávno přečetl zlomyslnou definici, podle níž „v Bretani existují dvě roční období: krátké období dlouhých dešťů a dlouhé období krátkých dešťů“. Každá seriózní vědecká statistika tenhle 16
Bretanska_pycha.indd 16
24.11.2016 22:27:09
nesmysl vyvracela. Vždyť v jižní části Bretaně prší dokonce méně než na francouzské Riviéře! Kromě toho: Bretaňci déšť vůbec nevnímají, což Dupin hodnotil jako moudrý postoj k životu. Ten ovšem nevyvěral z toho, že by byli na častý déšť zvyklí, nýbrž měl dva jiné, důležitější kořeny. Za prvé: jde koneckonců jen o počasí, a na světě přece existují podstatnější věci, například život. Nikoho by tady ani ve snu nenapadlo odvolat kvůli dešti nějakou oslavu nebo slavnost. A za druhé: Bretaňci si neradi dávají cokoli diktovat „zvenčí“. Ať už jde o centralistické projekty z Paříže nebo počasí. Právě tato svébytnost bretaňské povahy vedla ke zformulování zásady, s jejíž pomocí místní obyvatelé eliminovali všechny stížnosti na déšť: „En Bretagne il ne pleut que sur les cons“ – v Bretani prší jen na idioty. Schopnost vyjít na ulici v nejsilnějším dešti a ani si přitom neuvědomit, že prší, označil skvělý bretaňský časopis Bretons za jednu z deseti vlastností, podle nichž se dá bezpečně rozpoznat Bretaněc. Další spolehlivé indicie: spustí hrozný povyk, pokud máslo není solené. Během prvních dvou minut rozhovoru s neznámým člověkem se zeptá: Nedáme si skleničku? Pokud se ocitne v hloučku větším než dvacet osob, okamžitě vyloví z kapsy bretaňskou vlaječku, aby z toho udělal bretaňské shromáždění. Henriho auto stálo vedle Dupinova, v první řadě kolosálního parkoviště před hlavním vchodem. To teď, týden před Velikonocemi a v obyčejný pracovní den, zelo prázdnotou. Dupinův mobil znovu zapípal. „Skvělé.“ Znechuceně vytáhl přístroj z kapsy. Po displeji stékalo pár miniaturních kapiček vody – déšť pronikl skutečně až tam. Snad bude ta věc fungovat, povzdychl si komisař. Sice spotřeboval v průměru dva mobily ročně, ale tenhle byl teprve měsíc starý. A jeho první smartphone – revoluční změna, kterou prosadila Nolwennová. 17
Bretanska_pycha.indd 17
24.11.2016 22:27:09