0038037

O tri ˇ týdny ˇ pozdeji

DUM SMRTI.indd 5

3.10.16 19:07

Je slyšet, jak dýchá. Obličej tiskne ke starému koberci. Někde na kopci ve Schwarzwaldu. Je se silami u konce. Není tu už žádná myšlenka, která by jí dělala dobře, žádné slovo ani dotek, prostě nic. Jen žena ležící na podlaze, sama, děti jsou daleko odsud, neslyší je a necítí, už nikdy je neuvidí, nepolíbí, neuslyší jejich pláč a smích, protože zemře. Zůstane ležet na tomhle koberci a bude mrtvá. Už za několik hodin.

Jak to pálí! Její krk je jedna rána, všechno ji bolí. Ústa má vyprahlá jako poušť, jazyk připomíná kus sušeného masa, polykání jí působí trýzeň. Nemá už žádné sliny, ani kapku tekutiny, nic, co by mohlo odvrátit to, co přijde. Ztratí vě­ domí, selžou jí orgány, ledviny, plíce, tělo přestane fungovat. Nemůže proti tomu nic dělat, není schopná se bránit, kopat do dveří, škrábat na zdi. Nemá už sílu, neví, jak dlouho je tady, kolik hodin je tu zavřená bez pití, kolikrát přišla noc od okamžiku, kdy zaslechla, jak se klíč otočil v zámku. Neví, kdy začíná den a kdy končí.

Žádná okna, žádné světlo zvenčí. Jen lustr na stropě, bohatě nařasené záclony, postel s nebesy, empírový nábytek a obrovské zrcadlo ve zlatém rámu. Vidí se, když nechá otevřené oči.

7

DUM SMRTI.indd 7

3.10.16 19:07

Svůj obličej, své rty. Neudělá jediný zbytečný pohyb, nesmí plýtvat silami, musí zůstat vzhůru. Stále znovu zvedá hlavu, jen mírně, na dvě vteřiny se její tvář vznáší nad zemí, protože chce zjistit, jestli to ještě dokáže. Zda by byla schopná vstát, kdyby přišel. Jestli by se mohla vlastními silami vrátit do svého světa. Možná se přece jen stane zázrak a někdo vyslyší její šeptem pronášené prosby. Proto musí zůstat bdělá, nesmí propadnout depresi, chce jasně uvažovat, pamatovat si, kdo je, jak se jmenuje, jaký byl její život. Odříkává to pořád do­ kola jako modlitbu. Hlas má hladověním zesláblý. Brünhilda ­Blumová. Jsem funebračka, žiju v Innsbrucku, mám dvě děti. Chci žít, dodá a skoro se tím chuchvalcem v ústech udusí.

Je to už jen tiché, sotva slyšitelné šeptání. Říkají mi Blumová. Protože své křestní jméno odmalička nenávidí a od svých šestnácti let odmítá. Jmenuju se Blumová. Na několik sekund zvedne zase hlavu. Mám dvě děti, Umu a Nelu. Musí se o ně starat, nesmí je nechat samotné, přestat žít, zůstat ležet na tom koberci. Musí dál dýchat, nesmí zavřít oči a usnout. Musí ty malé kouzelné bytůstky chránit a objímat, to je to jediné, co chce. Odčinit to. Nikdy je už nenechat samotné. Jsou ale hrozně daleko. Blumová si uvědomuje, že pro ně už nemůže nic udělat, že si jen něco nalhává. Je to další ne­ splněný sen. Nemůže je vzít k sobě, prostě vstát, vyjít z místnosti, jet za nimi a sevřít je v náručí. Nemůže zpátky do svého starého života, dokonce ani tehdy, kdyby se stal zázrak, po kterém touží. Kdyby se dveře otevřely a do úst jí začala téct voda. Už nikdy nevstoupí do svého domu, nebude sedět ve své zahradě a pít víno. Nezůstalo tam nic z toho, co bylo, všechno se změnilo. Zahyne tu jako postřelené zvíře na­

8

DUM SMRTI.indd 8

3.10.16 19:07

místo toho, aby vařila pro děti, seděla s nimi na gauči a předčítala jim. Pachuť v jejích ústech jí napovídá, že se to blíží. Pach moče a ticho. Všechno ustane.

Zvenčí sem nedoléhá sebemenší zvuk. Tam, kde byla dřív pravděpodobně okna, je zeď, ani jediné dveře nevedou na světlo nebo do koupelny. Žádný vodovodní kohoutek, jen její žízeň, touha po jezeře, po kaluži, jenom její šepot, jenž se brání pomalému umírání. A scény z jejího života, na které se usilovně snaží rozpomenout. Pronáší věty tak hlasitě, jak může. Žiju v Innsbrucku. Jsem funebračka. Slovo za slovem, protože už nemá myšlenky pod kontrolou, všechno je zpřeházené, bojí se, že přichází o rozum. Že zapomene, kdo je a co bylo.

Jmenuji se Blumová. Jsem majitelka pohřebního ústavu. Dopo­ ručujeme vám rozloučit se se zesnulým u otevřené rakve. Pro zpracování žalu je důležité mrtvého ještě vidět. Aby to člověk pochopil. Každé slovo bolí, přesto mluví. Chce zpátky svůj normální život, touží po tom mírně nasládlém pachu, po mrtvých v chladírně. Přeje si starat se o ně, mýt je, uzavírat jejich rány, oblékat je. Pracovat, nikoli umírat. Šamponovat jim vlasy, česat je, sešívat jim ústa a ukládat je do rakví. Bylo to tak, kam až jí paměť sahala, po celé její dětství a dospívání. Smrt jí nenaháněla hrůzu. Pohřební ústav byl pro ni domovem, přípravna dětským pokojem. Vůz s rakví blížící se po příjezdové cestě, smutné obličeje v obřadní síni, její holčičky šplhající venku na třešeň. A dole pod stromem Karl připravený je chytit.

9

DUM SMRTI.indd 9

3.10.16 19:07

••• Nejlepší tchán na světě. Blumová ví, že o ně pečuje. Sedí mu v tuto chvíli na klíně, vaří jim kakao, Uma a Nela jsou šťastné. Musí to tak být. Bez ohledu na to, co přijde, na Karla se může spolehnout. Postará se o děti. Představa, že by to mohlo být jinak, je nesnesitelná. V hlavě má jen obrazy ­děvčátek bezstarostně si hrajících v zahradě. Nic jim ne­ chybí, se smíchem dovádějí, jsou v bezpečí, nebojí se a nepláčou, Netrápí je v noci zlé sny, z nichž by se probouzely a volaly matku. Je tam Karl. Úpěnlivě ho prosí, nic víc si na tomto světě nepřeje. Buď tak hodný a dej na ně pozor, Karle. Já se nevrátím. Řekni jim, že je miluju.

Zoufale to vyjde z jejích úst. Ta bezmoc! Blumové se chce křičet, bít kolem sebe, vstát a utéct. A plakat. Nemá už ale žádné slzy, je úplně prázdná. Nemůže nic dělat, nedokáže vrátit hodiny zpátky, aby se to nestalo. To, co spáchala. Není to už žádné tajemství, stojí to ve všech novinách, zprávy jsou toho plné, každý zná její obličej, všichni ví, že je bestie. Její starý život se už nikdy nevrátí. Všechno zkazila a nenávidí se za to. Zahrávala si s osudy svých dětí a myslela jen na sebe. Na svůj vztek. Na to, že ho zabili. Otce jejích dětí. Prostě jen tak.

Vzpomínky, které jí rozdírají srdce. Není víc než vyschlé maso na drahém koberci. Už jen její vůle brání tomu, aby se jí oči navždy zavřely a ztratila vědomí. Naživu ji drží jenom pomyšlení na děti, touha po jejich hihňání při provádění

10

DUM SMRTI.indd 10

3.10.16 19:07

něčeho zakázaného, po jejich nezbednostech a nářku v okamžicích, kdy jsou unavené. Po slzách, když upadnou. Blumová v duchu vidí, jak leží ve svých postýlkách a spí. Všechno se začíná rozplývat.

Pomalu se převrátí na záda. Celé hodiny leží na boku, ­kyčel ji bolí, paži má přeleženou. Zkusí s ní pohnout. To, co bylo dřív samozřejmostí, je teď skoro nemožné, nejobyčejnější věci, každý pohyb, dýchání. Zůstane ležet na zádech, možná zvedne ještě několikrát hlavu, její tělo se už ale hýbat nebude. A pak zemře. Jmenuju se Blumová, šeptá. Mám dvě děti. A měla jsem muže. Lásku, která po osmi letech ležela najednou mrtvá na silnici. Mark. Naposledy na něj myslí, na jeho ruce, pokožku, ústa. A na to, co jí říkával. Všechno bude dobré, Blumová. Nic ale nebude dobré. Zmizel v bedně pod zemí. Štěstí zkrátka přestalo existovat. Dosud se nevrátilo. Není tu nikdo, kdo by ji zvedl a sevřel v náruči. Blumová je sama. Dobrá víla nepřijde. Nepomůže žádné přání. Uvědomuje si, že je to trest za to, co provedla. Nemůže už nic dělat, jen ležet a čekat, naposledy pohnout rty, než všechno navždy utichne. Než se ztratí její hlas. Ačkoli by dala cokoli za to, aby mohla dál žít a mluvit, vyjdou z jejích úst už jen dvě sotva slyšitelné věty. ­Pomalu se blíží konec. Mrzí mě to, vydechne. Tak hrozně mě to mrzí. Potom její ústa oněmí.

Upřeně hledí na strop místnosti. Celé hodiny zírá na po­ zlacený štuk, na stropní fresku zobrazující ráj. Ztrácí se v obrazu zahrady s ovocnými stromy, v níž všechno roste,

11

DUM SMRTI.indd 11

3.10.16 19:07

kvete a září. Je to poslední, co vidí. Nahá dáma bujných ­tvarů se zakusuje do jablka. Znovu a znovu pozoruje Blumová v posledních dnech tu ženu. Jak je bezstarostná, jak se od­dává jídlu, vínu, životu. Ten hodokvas na stropě, to obžerství je jako úder do obličeje. Blumová vidí, co už nikdy mít nebude. Jaké to mohlo být. Třešně, které trhá, když se jí ­zachce, stín, když v létě ulehne pod strom do trávy. Je to krásné. Ještě okamžik. Potom zavře oči a zemře.

12

DUM SMRTI.indd 12

3.10.16 19:07

1

DUM SMRTI.indd 13

3.10.16 19:07

Před třemi týdny bylo všechno ještě v pořádku. Blumová vůbec nevěděla, že tenhle dům existuje. Ten pokoj, koberec, freska na stropě. Nebyla žádná vyschlá ústa ani hlad, nikdo si nepřál, aby zemřela. Nebyl proto žádný důvod.

Blumová byla skoro šťastná. Žena odpočívající kdesi na pláži. Poprvé po dlouhé době svítilo opět slunce, smích dětí v ní vyvolával pocit štěstí. Neměla povinnosti, čas ji netlačil. ­Dovolená v Řecku. Byla bezstarostná, žádná práce, žádné pohřby, jen čas pro rodinu, pro Umu a Nelu. Příležitost cítit jejich potřeby, stavět s nimi hrady z písku, cachtat se ve vodě, naslouchat jim, sbírat mušle. Žádní mrtví ani myšlenky na minulost. O tom, že už dva roky nemají otce, se nemluvilo. Ani na sekundu. Že ležel na silnici mrtvý a najednou tu s nimi nebyl. Děti na to zapomněly jako první. Nechtěly, aby jim někdo ustavičně připomínal, že tato rodina byla kdysi kompletní. Jednoho dne to prostě potlačily, tvářily se, jako by se nic nestalo, snažily se matku obšťastnit a zbavit ji smutku. Mami, proč se už nesměješ? Proč nejsi jako dřív? Proč nejezdíme k moři?

15

DUM SMRTI.indd 15

3.10.16 19:07

A teď tu jsou. Moře a písek a obloha. Žádné úpravy nebožtíků ani plačící pozůstalí, žádná rozloučení, jenom léto a malý domek na pláži pouhých pár metrů od vody s výhledem na lodě kotvící v zátoce. Život je opravdu skvělý. Blumová konečně poslechla Karla a Rezu, kteří ji skoro vyháněli z domu se slovy, aby udělala něco pro sebe a děti. Tři týdny tě nechceme vidět, prohlásili. Zvládneme to i bez tebe, dodal Reza, její spolupracovník a přítel. On a Karl ji po Markově smrti podrželi a obětavě jí pomáhali. Blumová si připadala v bezpečí, jejímu smutku se dostávalo pochopení, po dvou letech bylo ale načase otevřít nové dveře. Všichni v tom byli zajedno, Karl, Reza i dívenky. Tři týdny v Řecku. Blumová chtěla zase žít.

Cítila se dobře. Když děti večer usnuly a ona seděla sama na terase a pila víno, věřila dokonce v budoucnost. Bylo to krásné. Moře, které odmalička milovala. Každoroční tři týdny na vodě, stará plachetnice, kterou po Markově smrti prodala. Víc než pětadvacet let kotvila v terstském pří­ stavu. Byla součástí minulosti, které se Blumová chtěla zbavit. Hagen koupil tu loď před třiceti roky. Její otec, muž, který ji udělal tím, čím je – funebračkou. Prožila dětství plné mrtvol, protože si bezpodmínečně přál vychovat z ní nástupkyni pro svůj pohřební ústav. Byla sice jen dívka, ale následovnice. Kam až její paměť sahala, byla obklopena mrtvými, jen plachetnice v létě znamenala oddech. Štěstí na vodě, na nic ve větru nemyslet, jen její kůže na slunci. Nic jiného nebylo důležité. Ani Hagen, ani Herta, matka Blumové, která přihlížela, jak desetiletá dívenka sešívá ústa a protahuje jehlu tukovou tkání místo toho, aby si

16

DUM SMRTI.indd 16

3.10.16 19:07

hrála s kamarádkami v zahradě. Dítě, které cpalo vatu do hrdel a konečníků zesnulých, aby nezačali páchnout a smrt nebyla cítit. Byla to její každodenní povinnost, součást ­života v pohřebním ústavu. I když si přála dělat něco úplně jiného, mrtví nezmizeli. Srdeční infarkty, sebevraždy, nehody, utopenci leželi před ní na stole mlčenliví a mrtví. Blumová tiše a poslušně prováděla, co po ní otec poža­ doval. Byla mu vydaná na milost a nemilost, nebyl tu ­nikdo, kdo by ji před ním ochránil, ani matka ne. Jen se mlčky dívala, schvalovala, co se dělo, co Hagen z jejího ­dítěte dělal. Nikdy ji nebránila, neudělala nic, aby to přestalo, aby ten strach zmizel. Žádné objetí, opora ani hezké slovo, protože Blumová nebyla její vlastní dítě, jen adoptované, spratek z dětského domova, který přešel z očistce do pekla.

Léta trpěla. Jen každoroční dovolená ji činila šťastnou. Bylo to jako sen, z něhož se nechtěla probudit. Stále se vracející sen, ve kterém rodiče zemřou a nechají ji na pokoji, sen, který se v jejích čtyřiadvaceti letech stal skutečností. Při tragické nehodě přišli Hagen a Herta o život, utopili se, zatímco se Blumová slunila na palubě. Bylo to jako zázrak, okamžitě všechno zkrásnělo. Blumová se zamilovala, porodila děti, osm let zažívala štěstí a lásku. Dokud Mark ­nezemřel. Dokud se před dvěma roky všechno z ničeho nic nerozpadlo.

17

DUM SMRTI.indd 17

3.10.16 19:07

Dva roky bez něho. A potom Chalkidiki. Chtěla jet s dětmi někam, kde ještě nebyla, na žádné ostrovy, nýbrž na řeckou pevninu. Všechny vlajky jsou zelené, vše nasvědčuje tomu, že se bouře konečně přehnala, zármutek, slzy, které tolik večerů stékaly Blumové po tvářích. Necítí už strach. Děti pobíhají bez záchranných vest v písku. Nehrozí žádné vlny.

Před třemi týdny na pláži. Blumová měla pocit, že je všechno dobré a správné. Chtěla žít dál, seděla ve svém ­lehátku, pila pivo z plechovky a pozorovala děti, jak vyhrabávají v písku hlubokou díru. S hihňáním zmizely pod zemí, tenké hlásky jim přeskakovaly. Hrajeme si na mrtvé, mami! Byly šťastné. Blumová se s úsměvem opřela a za­ vřela oči. Slyšela jen hlasy svých holčiček. Měly před sebou ještě dvanáct dní na slunci. Blumová si to užívala. Vydr­ žela by tu sedět celé týdny. Představa, že si dopřeje s dětmi delší volno, byla krásná.

Jsi mrtvá, Umo. Nesmíš mluvit, musíš klidně ležet. Když člo­ věk umře, už se nehýbá, to přece víš. Uma se zasmála, vylezla z pískového hrobu a utíkala pryč. Nela za ní. Skákaly přes písek, tancovaly, hihňaly se. Nemohlo se nic stát, břeh se svažoval pozvolna, nemohly se utopit, nebylo tu žádné zemětřesení ani bouřka, nic. Nikde žádné nebezpečí. Blumová vyskočila, popadla děti za ruce a rozběhla se s nimi do vody. Divoce v ní řádily, smály se a hrály si, dokud se Uma a Nela neunavily a neusnuly ve stínu vedle ní. Ještě malý okamžik bylo všechno dobré.

18

DUM SMRTI.indd 18

3.10.16 19:07

••• Blumová si užívala nicnedělání, listovala v časopise, četla o švédské princezně, která se vdala, o americké herečce, která adoptovala osmé dítě. Byly to jen klepy a móda, cestování a svépomoc, článek, jak se vyrábí med, jak dosáhnout klidu, jak žít. Příběhy, které nikoho nebolí a dávají čtenáři pocit, že pro všechno existuje řešení. Muž, který šel pěšky z Berlína do Pekingu, žena, která zvítězila nad rakovinou tím, že se denně potírala vlastní močí, obrázky létajících ryb a slepic namačkaných v klecích, reportáže o umělcích, kuchařské recepty, prezentace knih. A pak článek o té výstavě. Fotografie, která jí vzala půdu pod nohama.

Odehrálo se to velice rychle. Ještě před chvílí tu byl odliv a najednou přišel příliv. Bez předchozího varování se přihnala bouře, obloha potemněla, přestože slunce i nadále svítilo. V okamžiku, kdy obrátila list a začala zběžně pro­ čítat článek, se všechno změnilo. To, co viděla na té fotce. Co si myslela, že vidí. Bylo to, jako by někdo porazil první kostku domina. Sněhová koule se valila dolů a byla pořád větší a větší. Opět zasáhl osud. Blumová se nemůže bránit, uniknout tomu, je to jako úder pěstí doprostřed obličeje. Cítí, jak se jí nitro sevřelo a začalo bolet, jak se všechno v ní vzpírá. Neslyší už, co říkají děti, že chtějí znovu do vody, zkoušejí to všemi prostředky, maminka se ale ­nehýbá. Je najednou daleko odsud. Sedí v lehátku jako ochromená. Mluv s námi. Proč nic neříkáš, mami? Proč mlčí a upírá pohled na tu fotografii? Proč ignoruje své ­holčičky? Blumová neví, nerozumí tomu, nemůže jinak,

19

DUM SMRTI.indd 19

3.10.16 19:07

čte stále dokola článek připojený k obrázku. Jako by zmizela, byla najednou neviditelná na pláži v obležení svých dopálených dětí. To už není legrace, mami. Chceme, abys s námi mluvila. Teď hned. Blumová ale neřekne ani slovo. Jen se dívá a mlčí.

Foto zabírá celou stránku. Mrtvá žena sedící na zebře. Všechno je přesně vidět, nos, ústa. Blumová zná ten obličej, okamžitě si všimla té podoby, byly to stejné oči, všechno důvěrně známé, vystouplé lícní kosti, tatáž stavba těla, velikost hlavy, prsa. Nemohlo to být, a přece to tak bylo. Mrtvola na vycpané zebře, mrtvá, která vypadá přesně jako ona. I přes zohyzdění to poznala. Bylo to, jako by se dívala do zrcadla.

20

DUM SMRTI.indd 20

3.10.16 19:07

2

DUM SMRTI.indd 21

3.10.16 19:07

– Tak ven s tím, Blumová! – S čím? – Co se stalo. – Já nevím, Karle. Opravdu nevím, přísahám! – Mohu pro tebe něco udělat? – Pomůže mi, když se ujmeš dětí. – Kam se chystáš? – Do Vídně. – Proč? – Slibuju, že ti všechno povím, až se vrátím. Souhlasíš? – Neměla bys tu vůbec být. Máš ještě víc než týden dovo­ lenou. Měla bys být s dětmi u moře, hrát si v písku, ­odpočívat. – Jen pár dní, prosím. Děti se na tebe tolik těšily! – Těšily se na moře, ne na mě. Copak to neslyšíš? Jsou strašně zklamané. – Já vím. – Musím si dělat starosti? – Ne. – Přerušíš dovolenou, přijedeš sem a chceš hned zase odjet. Něco není v pořádku, přece tě znám. – To nic není. – Reza se vrátí až příští týden. – No a?

23

DUM SMRTI.indd 23

3.10.16 19:07

– Určitě by ti dokázal pomoct. – Pusť starosti z hlavy. – Kdyby to bylo tak snadné. – Nic se přece neděje, Karle. Jedu jen na skok do Vídně a za chvíli jsem zpátky. – Neměla bys být sama, Blumová. – Jak to myslíš? – Od té záležitosti s Markem uplynuly už skoro dva roky. – Ano. – Přál bych ti, abys byla šťastná. – Copak nejsem? – Pověz mi to. – Ach Karle! – Co je mezi tebou a Rezou? – Jsme přátelé. – Je to víc než přátelství. – Nikdo není jako Mark. – To je v pořádku. Mark je ale mrtvý, ty žiješ. – Tím si momentálně nejsem jistá, Karle.

Víc mu prozradit nechtěla, aby ho zbytečně neznepokojila. Sama nevěděla, co to všechno znamená, proč ji ta foto­ grafie mrtvé ženy přitahuje jako světlo hmyz. Nechtěla se s tím Karlovi ani nikomu jinému svěřit, říct mu, čeho se obává. On by to pochopil, byl to nejstarostlivější muž, ­jakého znala, Markův otec, nejlepší dědeček na světě, dobrý přítel. Policista stejně jako Mark, stopař, nadaný detektiv. Otec, jakého si vždycky přála. Vzali ho před několika roky k sobě. Byl to dobrý duch domu. Stál nahoře na můstku a dohlížel na to, aby loď držela směr. Cítila se tak bez­

24

DUM SMRTI.indd 24

3.10.16 19:07

pečně, když ji Karl sevřel v náruči! Přijal prostě, že mlčí, i když chtěl za každou cenu vědět, co ji trápí, nevyptával se už, nenaléhal. Věděl, jak umí být tvrdohlavá, nechal ji na pokoji, důvěřoval jí, políbil ji na rozloučenou. Dej na sebe pozor, řekl a zmizel s dětmi a knihou pohádek nahoře ve svém bytě.

Blumová byla v pohybu. Přestože se snažila, nedokázala u moře déle zůstat, nečinně posedávat, nechat všechny otázky nezodpovězené. Chtěla vysvětlení, jak může někde žít osoba, která vypadá úplně stejně jako ona. Sou­visí to nějak s její adopcí? Zamlčeli jí snad rodiče něco? Přehání to, když na to pořád myslí? Byla rozčilená, na­pjatá, netr­ pělivá, chtěla do toho vniknout, dovědět se víc. Jedenáct dní by musela čekat v Řecku, jedenáct dní se dohadovat. Nechtěla se tvářit, jako by se nic nestalo, předstírat před dětmi, že je vše v pořádku. Vydržela ještě tři dny, pak ­společnou dovolenou přerušila, sbalila kufry a posadila dívenky do auta. Jinak to nejde, miláčkové. Vynahra­díme si to jindy. A odjely.

Šest hodin trvalo, než dorazily k trajektu do Patry. Domek na pobřeží byl minulostí. Nikiti Beach, malá kašna, v níž Uma koupala panenku, krab, kterého Nela několik dní udržovala ve sklenici při životě. Přišly slzy, protože Blumová nemohla vysvětlit, proč společná dovolená tak nečekaně a náhle skončila. Smutné děti na zadním sedadle a fotografie, kterou Blumová vytrhla z časopisu. Hrozivý kus papíru na místě spolujezdce, unavená rodina na palubě trajektu.

25

DUM SMRTI.indd 25

3.10.16 19:07

Zabalené do deky pozorovaly naposledy západ slunce. Čtyřiadvacet hodin na cestě a pak Innsbruck, vila, která ­stála na svém místě jako skála, velká zahrada, pohřební vůz před domem a Karl.

Díval se z okna, když Blumová sedala na motocykl. Nasa­ dila si helmu, nastartovala a přidala plyn. Na cestu do Vídně potřebovala necelé čtyři hodiny. Musí to vidět, ujistit se, že se zmýlila. Že to s ní nijak nesouvisí, všechno je jen náhoda. Tatáž píseň v různých jazycích, jen nepochopitelná podoba, která ji vyvedla z míry, obličej, který se jí neustále objevuje před očima, zmrzačený, rozřezaný, poraněný. Vidět ho zblízka. Jede po dálnici tak rychle, jak to jde, motor přede. Ducati Monster 900, Markova motorka, na níž teď sedí, jeho vášeň, kterou po něm převzala, vítr, který cítí při jízdě v obličeji. Přidá prostě plyn. Jako tehdy před dvěma roky, krátce po Markově smrti. Se zavřenýma očima se tři sekundy řítila dvousetkilometrovou rychlostí po dálnici. Pamatuje si, jak křičela. Z plna hrdla při té zběsilé jízdě po asfaltu. Protože tu už nebyl, nechal ji samotnou.

Mark. A prázdnota, která po něm zůstala. Prázdno, které se snažila naplnit. Byl to pokus nezahynout, činit děti šťast­ nými, nevzdat to, nevzpomínat, jak krásné to bylo. Nepřemýšlet o tom, co všechno chybělo. Žila prostě dál, otevřela oči a jela pomaleji. Starala se o holčičky, pochovávala ze­ snulé, někdy si vypila s Rezou sklenku vína. Seděla se svým spolupracovníkem na terase beze slov, bok po boku, důvěrně. Protože Reza o ní věděl všechno. Vždycky mlčel a nenechal

26

DUM SMRTI.indd 26

3.10.16 19:07

ji ve štychu. Neodešel, dával na ni pozor a po­držel ji, když ho o to prosila. Bez něj by se loď už dávno potopila. Řídil ji, když Blumové došly síly. Nebyl jen zaměstnanec, byl mnohem víc, její zachránce, přítel a důvěrník, málomluvný anděl. Přesto spal dole v suterénu, nikoli s ní v prvním patře. Byl tu její byt a jeho, Rezova kůže na její. Jen občas se sešli a její jazyk se ztratil v jeho ústech. Když to už nemohla vydržet, přemohla ji osamělost a touha po doteku, když jí život ­připadal příliš těžký, Reza se s ní pomiloval. Trpělivě, bez vybídnutí.

Krátce před Lincem si na něj vzpomněla. Moc ráda by mu všechno vyprávěla a vzala ho s sebou do Vídně, Reza tu ale nebyl. Zdržoval se někde v Bosně, měl se vrátit až za několik dní. Blumová seděla na motocyklu sama, nebyly tu žádné paže, které by ji objímaly, nikdo, komu by mohla přiznat, že se bojí. Své předtuchy, toho, že odstaví motorku před přírodopisným muzeem, koupí si vstupenku a bude procházet z místnosti do místnosti. Že se děsí chvíle, kdy najde správnou vitrínu a nahlédne do ní.

27

DUM SMRTI.indd 27

3.10.16 19:07