kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 5
Pro Chantal, mou lásku. Namísto květin. Pro mámu. Ukázalas mi odvahu. Pro Hannu, jež přišla o svého Velikána. Truchlím s tebou.
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 7
Lidé, kteří studují přírodní vědy a uplatňují je pro blaho lidského zdraví, tvrdí, že být ty škodlivé částečky, jež se zvedají z toho zkaženého vzduchu, postižitelné zrakem, bylo by je vidět, jak se nad takovými doupaty vznášejí jako hustý černý mrak a jak se pozvolna valí dál a zanášejí nákazu do lepších městských čtvrtí. Kdyby se však dala okem postřehnout ta morová nákaza mravní (…) jak hrůzné by to bylo zjevení! ChArLES DICKENS: Dombey a syN (pŘEL. VLADIMír VAŘEChA A ALOyS SKOUMAL)
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 9
Čá S T p rV N í
Škola
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 11
ZKOUŠKA
„Tpo probuzení si ze všeho nejdřív prohlédne noční košili a ložní homasi, Thomasi! Vzbuď se!“
prádlo, zkoumá, zda nejsou znečištěné. Učiní tak rychle, mechanicky, stále spíše v polospánku: dlaní si přejede po kůži a pohmatem pátrá po všeříkající drsnosti sazí. Teprve potom ho napadne, kolik je asi hodin a kdo ho vlastně budí. Samo sebou je to Charlie. Jeho tvář se ve světle svíčky, již drží v ruce, neustále proměňuje. V jednom okamžiku je stálá, rozčleněná na pole běloby a stínu. Vzápětí se rozsype: oči, nos, rty se rozběhnou do všech stran, přeskupí se, a zář plamene přeskočí do narudlých vlasů. „Charlie? Kolik je?“ „pozdě. Tedy brzy. Slyšel jsem od jednoho z chlapců, že jsou dvě. Čert ale ví, jak na to přišel.“ Charlie se skloní, chce mu něco pošeptat. Svíčka se pohne s ním, po palandě se rozběhnou stíny. „To Julius. prý se máme všichni dostavit. Do umývárny. hned.“ Celá společná ložnice je v pohybu. Bledé postavy se protahují, vstávají, šeptají si v hloučcích. Spěch zápasí se zdráhavostí. Svíček je pomálu; za okny sníh v měsíčním světle, tabulky zmléčnělé jeho přízračným přísvitem. Záhy už chlapci v zástupu pochodují z dvoukřídlových dveří. Nikdo nechce jít první ani poslední: ani Charlie, ani Thomas, dokonce ani ta hrstka chlapců, kteří se těší obzvláštní přízni. Je lépe ztratit se v davu.
O
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 12
12
D A N V y L E TA
Dlažba v umývárně je studí pod nohama. Je to velká místnost po obou stranách lemovaná umyvadly, čtvercovými z bílého porcelánu, jehož povrch křižují pavučiny prasklinek tak jemných, že je prsty nenahmatáte, jako by byly nakreslené tenkou tužkou. Na druhém konci se nachází řada kabinek s toaletami; za nimi se v dlouhém úzkém přístavku tísní jedna vedle druhé vany, hranaté, obložené světle zelenými kachlíky. podlaha umývárny se velice mírně svažuje ke středu. Zjistíte to, když tu rozlijete vodu. Ve stružkách začne stékat do nižší polohy. V nejnižším bodě uprostřed místnosti je odtok, nevelký, oslizlý, kovová čtvercová mřížka zpola zanesená vlasy a nečistotou. Tam postavil židli. Julius. Chlapci z nižších ročníků mu říkají „Caesar“ a vyslovují to tak, jak je to naučil jejich latinář: Kaisar. Znamená to designovaný nástupce císaře. Ten, kdo povládne jako další. On jediný v celé místnosti je oblečený: na sobě má nažehlené kalhoty, polobotky naleštěné, až se blyští. Vestu, sako však nikoli, aby vynikla košile: rukávy tak bělostné, až to bije do očí. Jakmile pohne rukama, naškrobené plátno vydá zvuk, cosi mezi zašustěním a zapleskáním, to závisí na rychlosti pohybu. Dokonce i slyšíte, jak čistá ta košile je. A potažmo on sám. Jeho se nedotklo žádné zlo. Z celé školy má Julius nejblíže ke svatosti. Obě ruce položí na opěradlo židle a sleduje, jak se mezi chlapci šíří vlna strachu. Cítí ho i Thomas. Nejde tu o odvahu, pomyslí si, ale o fyzikální sílu. Jako když v sychravém dni cítíte ve tváři vítr. Nezávisí to na vaší vůli. „provedeme losování,“ řekne Julius, nijak hlasitě, pozdrav vynechá úplně, a jeden z jeho věrných, osmnáctiletý a ramenatý, začne obcházet se špačky tužek, štůskem lístečků a velkým jutovým pytlem. Takovým, v jakém se nosí brambory, z jakého vyrobíte hlavu na strašáka. Jaký někomu navléknete přes hlavu, když ho vedete k šibenici. plané fantazírování, říká si Thomas, když si bere kousek papíru a tužku a píše své jméno. Thomas Argyle. Titul vynechá. Lístečky se házejí do pytle. Thomas neví, jak Julius podvádí, ale podvádí určitě. Snad si lístky nějak označil, anebo jednoduše jen předstírá, že čte jméno vytažené z pytle, a místo něj vyvolá takové, které se mu hodí. Na proceduru dohlíží jediný člověk, a sice tentýž oddaný přívrženec, jenž rozdával papírky. Julius si vyhrnul rukáv košile, než se začal přehrabovat v pytli, jako by se snažil vylovit hřích ze dna kalné tůně. Jako by bylo důležité, aby se nezašpinil.
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 13
KO U Ř
13
první jméno překvapí. Collingwood. Jeden z jeho vlastních, ze „strážců“, jak si s oblibou říkají, také prefekt, má klíče od společné ložnice i důvěru učitelů. Ta volba Thomase na chvilku zaskočí. pak pochopí. Je to demonstrace spravedlnosti, připomenutí faktu, že pravidla platí pro všechny. Že tu není nikdo takový, kdo by se neměl čeho bát. „Collingwood,“ vyvolá Julius podruhé, pouze příjmení, bez křestního jména. Tak to tu mezi sebou mají. Křestní jméno je pro přátele, používá se výhradně v soukromí. Krom Juliova, ten je totiž přítel všech. Musí Collingwooda vyvolat potřetí, než se rozhoupe. Ne snad že by měl v úmyslu se zpěčovat. Nemůže zkrátka uvěřit svým uším, rozhlíží se a hledá vysvětlení. Kolemstojící chlapci od něj však už dávno odstoupili, vyhýbají se mu očima, jako by je třebas pouhým pohledem mohl nakazit nějakou nemocí. Konečně tedy postoupí kupředu a obemkne si hrudník pažemi: vysoký neohrabaný mládenec s dechem vždy nakyslým od kataru. Když se posadí na židli, noční košile mu povyleze přibližně do půli stehen. pokusí se o úsměv. Julius mu ho nenuceně oplatí, zuby neukáže, potom se od něj odvrátí a přejde místnost, chlapci se před ním rozestupují jako rudé moře. podobná jakési litinové vráně tam na jedné vaně stojí těžká železničářská lucerna, ta se clonou, která svítí jen z jedné strany. Otevře ji, škrtne sirkou, sáhne dovnitř a přiloží plamínek ke knotu. pootočí ventilkem, zasyčí to, když se zápalka setká s olejem, a rozžehne se soustředěný paprsek sytě žlutého světla, obdélníkového tvaru, jako okno do jiného světa. Když Julius uchopí držadlo a vrací se zpět, rozhoupaná lucerna nachází těla, napjaté drobné tváře, vytrhuje je z temnoty a odlučuje od ostatních. I Thomas na sobě paprsek lampy pocítí a odtáhne se od něj, vidí svůj stín, odskočí mu od bot, jako by hledal, kam se schovat. Dojde mu, že Julius nemusel lucernu postavit tak daleko od židle, že vše – cesta pro lucernu, akt rozsvícení, důstojný návrat – je součástí předem dobře promyšleného představení. Stejně tak i to, když se vytáhne do plné výše, aby lucernu zavěsil na kovový hák příhodně zatlučený do stropu dva kroky od židle. Julius na lucerně ponechá ruku a nakloní ji tak, že se sedící Collingwood ocitne v rovnoběžníku světla, jehož strany jako by byly narýsované podle pravítka. Světlo ho téměř vysvlékne, zdánlivě se řine skrze bavlnu noční košile: lze rozeznat tmavé bradavky a ohnuté rozpěry jeho úzkého hrudního koše. V Collingwoodově tváři
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 14
14
D A N V y L E TA
se zračí napětí, ale zůstává klidný. Thomas k němu letmo pocítí obdiv, ač na něj již mnohokrát dopadla jeho trestající ruka. Snášet zář lucerny musí vyžadovat strašlivou sebekontrolu. Je tak jasná, že se zdá, jako by se Collingwoodovy pihy oddělily od kůže: vznášejí se čtvrt palce nad jeho tvářemi. „Můžeme tedy začít?“ Collingwoodovi chvilku trvá, než se usebere a najde hlas. Odpoví obřadní formulí. „prosím, pane. Vyzkoušejte mě.“ „podstupuješ zkoušku dobrovolně?“ „Ano. Nechť jsou mé hříchy odhaleny.“ „Tak se musí stát a také stane. Děkujeme kouři.“ „Děkujeme kouři.“ A pak sborově: „Děkujeme kouři.“ Dokonce i Thomas ji naznačí rty, tu nenáviděnou větičku. Naučil se ji, teprve když nastoupil do školy, není tomu ani šest týdnů, ale už do něj stačila vrůst, ulpět mu na jazyku. Je možné, že nepůjde odstranit jinak než nožem. Výslech započne. Juliův hlas se zřetelně rozléhá velkou místností. Je to hlas příjemný, precizní, rytmický, znělý. Když se mu zachce, dokáže mluvit jako váš oblíbený strýček. Váš bratr. přítel. „Jsi prefekt, Collingwoode,“ spustí. Takto začít je pro Julia typické. Něčím neškodným. polevíte v ostražitosti. „Jak už je to dlouho, co sis vysloužil odznak?“ „rok a čtvrt, pane.“ „rok a čtvrt. A přináší ti tvé postavení radost?“ „Je radost sloužit, pane.“ „Ty sloužíš s radostí. Výtečná odpověď. Vykonáváš tedy své povinnosti svědomitě, ano?“ „Snažím se, pane.“ „A jak smýšlíš o chlapcích, nad nimiž ti byl svěřen dohled?“ „Jak o nich smýšlím, pane? S… vlídností. Náklonností.“ „Ano, výborně. Někdy jsou to přitom pěkní malí mizerové, není-liž pravda?“ „Věřím, pane, že se chovají, jak nejlíp umí, pane.“ „To ‚pane‘ postačí jednou, Collingwoode.“ Julius vyčká, až ustane kratičké zachichotání, které se přehnalo míst-
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 15
KO U Ř
15
ností. Stojí stranou lucerny a jeho obličej tone v temnotě. Celý svět se smrskl na jednoho chlapce, jednu židli. Když se Collingwood zavrtí, noční košile mu povyleze ještě výš a on si ji musí oběma rukama stáhnout zpět. Učiní tak neobratně. ruce se mu sevřely v pěst, povolí je jen s obtížemi. „rád je ale trestáš, viď, ty své malé svěřence, kteří se chovají, jak nejlíp umí. Někdy je trestáš dosti přísně, pokud vím. Zrovna včera tě mnozí zde přítomní viděli vyplácet jednoho rákoskou. Jednadvacet ran. pořádných. Jelita, že je musela ošetřit školní sestra.“ Collingwood se potí, ale dotazování v tomto směru ho do úzkých nepřivádí. „Vše, co dělám,“ prohlásí, „dělám proto, aby se polepšili.“ A se špetkou smělosti dodá: „Ten trest působí větší bolest mně než jim.“ „pak tedy ty chlapce miluješ.“ Collingwood zaváhá. Silné slovo, milovat. Nakonec odvětí: „Miluji je jako otec.“ „Výborně.“ Doposud se neobjevil ani ten nejslabší pramínek kouře. Collingwoodova košile zůstává čistá, límec bez poskvrnky, podpaží má nasáklá potem, ale nepošpiněná. přesto není mezi chlapci žádný tak prostoduchý, aby z toho odvozoval, že Collingwood mluví naprostou pravdu. Zákony kouře jsou složité. Ne každá lež ho přivolá. Letmá zlá myšlenka může zůstat očím skryta; nevinná lež, výmluva, neupřímná lichotka. Někdy můžete lhát, až se hory zelenají, a nečekaně zůstat ušetřeni. Každý ten pocit zná z dětství: matka, vychovatelka či domácí učitel vám položí otázku; vymyslíte si lež, opatrně ji pustíte přes práh svých rtů, potí se vám dlaně, v břiše se vám všechno kroutí, bradu máte zdviženou ve falešném výrazu sebejistoty – a potom příval konejšivé úlevy, když se neobjeví žádný kouř. Jindy zase kouř přivolá přestupek tak nicotný, že jste o něm skoro ani nevěděli: vezmete si sušenku dřív, než vám ji nabídnou; cukne vám koutek, když sluha uklouzne na čerstvě vytřených schodech. A než se nadějete, ucítíte v nose ten pach. Na světě není ohavnější zápach než zápach kouře. Collingwood jej však zatím zůstává prost. Zkouškou prochází na výbornou. On, Julius, s ním ale ještě neskončil. Dál stojí a přidržuje lucernu. hlas jako by se z ní lil zároveň se světlem. „před nedávnem ti zemřel bratr, že?“
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 16
16
D A N V y L E TA
Ta otázka Collingwooda překvapí. poprvé budí spíše raněný než vyděšený dojem. Odpoví tiše. „Ano.“ „Jak se tvůj bratr jmenoval?“ „Luke.“ „Luke. Ano. Vzpomínám si, jak jsi mi o něm vyprávěl. Jak jste si jako malí spolu hráli.“ Julius pozoruje, jak se Collingwood ošívá. „Osvěž mi paměť. Jak Luke zemřel?“ V odpovědi zazní nezaměnitelná nevole. přesto mu ji neupře. „Utopil se. Vypadl z loďky.“ „Chápu. Taková tragédie. Kolik mu bylo let?“ „Deset.“ „Deset? Tak mladý. Jak dlouho zbývalo do jeho jedenáctých narozenin?“ „Tři a půl týdne.“ „To je neštěstí.“ Collingwood přikývne a rozpláče se. Thomas má pro jeho slzy pochopení. Děti se rodí v hříchu. Většina nemluvňat během několika minut po příchodu na svět zčerná kouřem a sazemi, a každé lůžko rodičky a dětskou postýlku obklopuje temný mrak hanby. Urození i lidé prostého původu, kteří si to mohou dovolit, si najímají chůvy a pečovatele, aby se o dítě starali, než v něm ve věku tří až čtyř let započne dozrávat dobro. Někdy záměrně zcela vylučují dítě z rodinného života až do šestého či sedmého roku: z lásky, a aby si ho nezošklivili. Kouř je tolerován do jedenácti let: samo písmo svaté uvádí tuto hranici, před níž dosáhnou milosti pouze světci. Zemřete-li mladší jedenácti let, zemřete v hříchu a přijdete do pekla. Ale (chvála panně Marii) je to peklo nižšího řádu než to, jež je určeno dospělým: dětské peklo. V obrázkových knížkách je často zpodobňováno jako jakási nemocnice či škola, s dlouhatánskými chodbami a nekonečnými řadami pečlivě ustlaných bílých postýlek. Thomas takovou knížku v dětství měl a kreslil si do ní: vybarvoval, přimalovával postavy lidí a podivných chodících ptáků, kteří za sebou tahali dlouhá pera jako nevěsta vlečku. V mnoha váženějších rodinách je zavedeným zvykem najmout v deseti letech dítěti sluhu-opatrovníka, jehož jedinou povinností je chránit život svého mladého svěřence. pokud opatrovník selže, je odsouzen k smrti. Říká se jim také havrani, protože chodí černě odění a často se kolem nich jako kletba vznáší vlastní kouř.
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 17
KO U Ř
17
Julius poskytl chlapcům čas, aby vše strávili, závažnost smrti malého Luka. Lucerna, již stále přidržuje, aby světlo dopadalo na stejné místo, je jistě těžká a pálí ho do ruky. On však neztrácí trpělivost. „Byl Luke sám? Myslím v té loďce.“ Collingwood odpoví, ale není ho slyšet. proud jeho slz nyní ustal. Byť má stále na sobě noční košili, v těch několika málo minutách se ocitl obnažen, vysvlečen z jakési ochranné vrstvy, jíž halíme svou kůži. „No tak, člověče, no tak. Ven s tím. Kdo to byl? Kdo byl s tvým desetiletým bratříčkem v loďce, když se utopil?“ Jenomže Collingwood mlčí jako zařezaný a přes rozechvělé rty mu nepřejde ani slůvko. „patrně jsi zapomněl. Já ti tedy pomohu. Nebylo to tak, že v té loďce s ním byl tvůj otec? A nebylo to také tak, že byl opilý, to neštěstí zaspal a probudil se, až když služebnictvo nalezlo člun uvízlý v rákosí u břehu řeky tři míle po proudu?“ „Ano,“ řekne Collingwood, jazyk už se mu znovu rozvázal. Vlastně to téměř vykřikne, hlas o oktávu vyšší než před chvílí. „A,“ pokračuje Julius šeptem, v kontrapunktu s výkřikem, „miluješ svého otce, jak nás nabádá písmo svaté?“ Collingwood nemusí ani odpovídat. Udělá to za něj kouř. Nejprve je to znát v ramenou a tam, kde se mu propocená noční košile přilepila ke kůži: černé mastné flíčky, ne větší než pence. Jako by krvácel inkoust. pak se objeví první stužky kouře, vzlínají z těch tmavých skvrnek a zanechávají za sebou hrubou vrstvičku sazí. Collingwood svěsí hlavu a chvěje se. „Musíš se naučit ovládat,“ řekne Julius, velice jemně, a odvrátí světlo. „Můžeš jít. Nic se neděje.“
O
Nenásleduje žádný trest, lépe řečeno jej nemusí udělit Julius. Skvrny na Collingwoodově košili lze vyprat pouze tak, že se na několik hodin namočí do koncentrovaného louhu. Louh se ve škole nachází výhradně ve školní prádelně a tam jej pečlivě střeží. Až Collingwood ráno odevzdá noční oděv, jak je jeho povinností, poznají jeho košili podle monogramu a zapíší si jeho jméno. pak si ho profesor kouře a etiky pozve k pohovoru, v principu nikoli nepodobnému tomuto nočnímu soudu. Sepíše hlášení, zašle je jeho rodičům a na Collingwooda budou uvaleny
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 18
18
D A N V y L E TA
sankce. Možná přijde o odznak a prefektské výsady, možná ho pošlou uklidit učitelovu laboratoř nebo bude ve svém volnu v knihovně vypomáhat s katalogizací. Možná mu nedovolí jet s ostatními žáky na výlet. Když rozechvěle vstává ze židle, není na něm znát žádný hněv a na Julia pohlíží jako spráskaný pes. Chce vědět, jestli ho má nadále rád. Když Collingwood pokradmu vyklouzne z místnosti, Thomas se za ním dívá déle než většina ostatních. Kdyby směl odejít, šel by za ním; poseděl by s ním, třebas beze slov. Žádná vhodná by nenašel. Charlie možná ano: se slovy to umí, a nejen to. Má zvláštní nadání, vlídnost v srdci. Díky ní dokáže vycítit, co cítí druzí, a mluvit s nimi upřímně, jako rovný s rovným. Thomas se k příteli otočí, Charlie však nespouští zrak z Julia. Zkouškou dnes projdou ještě další chlapci. Z pytle bude brzy vylosován druhý lístek, z něj bude přečteno druhé jméno.
O
Říkají mu huhla, ačkoli ve skutečnosti se jmenuje hounslow, devátý vikomt. Je mu nejvýš dvanáct, ani o den víc. Jeden z nejmladších na internátě, hubený, ale tváře má boubelaté, jak to u malých chlapců někdy bývá. Když dojde k židli a otočí se, aby na ni usedl, strach vypudí z jeho útrob dlouhý, předlouhý pšouk, který jako by nebral konce. Jen si to představte: nekonečné burácivé prdlání v místnosti plné školáků. Někteří se uchechtnou, ale neposmívá se nikdo. Nemusíte mít zrovna Charlieho zvláštní nadání, aby vám hounslowa přišlo líto. Tělem mu lomcuje takový třes, že ze sebe stěží vypraví úvodní formuli. „prosím, pane. Vyzkoušejte mě.“ hlas mu ještě nezmutoval a má sklony k pisklavosti. Když se pokusí poděkovat kouři, pomotá to tak nemožně, že se mu po buclatých tvářičkách začnou koulet nemohoucné slzy. Thomas pokročí kupředu, Charlie ho však zadrží, jemně, nevtíravě ho uchopí za paži. pohlédnou na sebe. Charlie má osobitý pohled: tak prostý, tak upřímný, že se zapomenete skrýt za své malé lži. Vždyť co by Thomas udělal, kdyby ho Charlie pustil? Zasáhnout do zkoušky by se v zásadě rovnalo vzpouře proti samotnému kouři. Jenomže kouř je skutečný: chcete-li, denně ho vidíte a cítíte. Jak se chcete bouřit proti faktu? A tak musí Thomas zůstat na místě a sledovat, jak hounslowa předhazují vlkům. Jenomže tenhle vlk je oblečený v bílém a naklání lampu, do níž dítě slepě mžourá. „pověz mi,“ začne Julius, „jsi hodný hoch?“
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 19
KO U Ř
19
hounslow v hrůze zavrtí hlavou a místností zazní zvuk velice podobný stenu. Jakkoli je to však s podivem, chlapec celou proceduru absolvuje bez jediného závanu kouře. Odpoví na všechny otázky, pomalu, ačkoli se zdá, že mu strachy natekl jazyk a mezi odpověďmi mu čouhá z pusy. Má rád své učitele? Ano, má. A své spolužáky, učebnice, postel ve společné ložnici? Ach ano, má, má, a školu ze všeho nejradši. Jaké hříchy mu tedy tíží svědomí? Tak velké a nespočetné, že se to ani vypovědět nedá. přesto je vypoví, naloží na sebe všemožná provinění, jaká mu jen přijdou na mysl, až je jimi dočista zavalen. propadl-li minulé pondělí v písemce z latiny, pak proto, že je „lenivý“ a „nedovtipný“. popral-li se na školním dvoře se spolužákem Watsonem, bylo to tím, že on, hounslow, je „surovec“ a „malý mizera“. pomočil-li se do postele, bylo to proto, že je „odporný“, a to už od narození, i jeho matka to tvrdí. Je zločinec, zdegenerované zvíře. „Jsem špína,“ vykřikuje téměř hystericky, „špína,“ a přitom jeho noční košile zůstává čistá, nařasené krajkové lemy bez jediného smítka sazí. Netrvá to celé ani deset minut. Julius skloní lampu a políbí chlapce na hlavu, přímo na temeno, jak viděli biskupa líbat školního kaplana. A když hounslow vstává, v jeho tváři se zračí něco víc než pouhá úleva. Náznak triumfu. Dnes v noci se stal jedním z vyvolených. ponížil se, doznal se ke všemu, co dosud skrýval ve svém svědomí (a k lecčemus dalšímu), a kouř ho seznal čistým. rozbije-li nazítří Watsonovi nos, bude to s pocitem vykonavatele spravedlnosti. Julius za ním hledí s hrdým pobavením. Nato zaloví v pytli. A přečte třetí jméno, poslední. Nebude to Charlieho příjmení, Cooper. Charlie je budoucí hrabě, patří k zemské nejvyšší vrstvě. Mocní, jak bylo Thomasovi dáno na srozuměnou, jsou ke zkoušce vybíráni jen zřídkakdy. „Argyle,“ přečte Julius, pomalu a pečlivě, nikoli bez potěšení. Argyle. Thomasovo příjmení. Lhal by, kdyby tvrdil, že to nečekal. Jako by je rozčíslo veslo, moře chlapců se nyní rozestoupí před ním. Charlieho dlaň mu stiskne ruku, potom už jde. později se tomu podiví,
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 20
20
D A N V y L E TA
tomu nepřípadnému spěchu, absenci jakékoli skutečné vůle k odporu, a bude si svou zbabělost vyčítat. Ve tváři se mu však nezračí zbabělost, nýbrž pravý opak: nemůže se dočkat, až se vrhne do bitvy. Z toho, jak zvedne bradu světlu vstříc, byste hádali, že šplhá do boxerského ringu. I Julius si toho povšimne. A usměje se.
O
Světlo je oslepující. Místnost za ním přestane existovat. Nemůže hledat radu ani podporu u Charlieho, protože Charlie je ztracený ve tmě, kdežto on, Thomas, je zaplaven žlutým světlem. Dokonce i Julius, který nestojí ani dva kroky od něj, je pouhým stínem ze zásvětí. Ještě něco si Thomas uvědomí. V tom světle si připadá nahý. Ani odhalený, ani zranitelný, zcela doslova vysvlečený, každá nitka tak nicotná, že se dočista vypařila. Samo o sobě by to pro něj snad mnoho neznamenalo. Doma častokrát shodil šaty, když si chtěl s kamarády zaplavat v řece, a když se večer co večer převléká do noční košile, na nějaké upejpání ani nepomyslí. Jenomže tohle je jiné. Světlo na něj strhává pozornost. Je nahý v místnosti plné lidí, již nazí nejsou. Zaskočilo ho, jaký hněv to v něm vzbuzuje. „Začni,“ zavrčí, protože Julius nic neříká, jen tam stojí, vyčkává a přidržuje lucernu. „Dej se do toho. podstupuji zkoušku dobrovolně. A děkuji kouři. Teď už se ptej.“ Židle, povšimne si Thomas, se mu pod hýžděmi svažuje. Musí se chodidly odtlačovat od podlahy, aby nesklouzával. Julius jeho ostrá slova přijme s klidem. „Někdo se tu nemůže dočkat, že? A přitom ti tedy pěkně trvalo, než ses uráčil nastoupit do školy. I učení ti jde dosti pomalu.“ Sejme lucernu z háku a popojde s ní blíž, zůstane stát nad ním a míří na něj proud světla. „Abys věděl,“ zamumlá tak tiše, že ho slyší jen Thomas, „myslím, že vidím tvůj kouř dokonce už teď. Stoupá ti ze všech pórů. Je to odporné.“ „Ale když jsi tak nedočkavý,“ naváže pak opět sytým hlasem sebevědomého řečníka, „ať je po tvém. Ulehčím ti to. Tvá zkouška bude spočívat v jediné otázce. Vyhovuje?“ Thomas kývne a zatne svaly, jak se to dělá, když čekáte ránu pěstí. Až Charlie mu později vysvětlí, že lépe je uvolnit se, spolknout úder jako voda.
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 21
KO U Ř
21
„posluž si. ptej se.“ „Dobrá, dobrá.“ Julius jako by už chtěl něco říct, ale zarazí se, sám od sebe se odmlčí. Na okamžik obrátí lucernu a nechá proud světla přetančit po tvářích chlapců. Thomas na půl vteřiny spatří Charlieho; není to dost, aby rozluštil jeho výraz. pak už mu paprsek opět svítí do očí. „Abys rozuměl,“ začne Julius nanovo, „otázka, kterou ti chci položit, není má. Náleží všem. Celá škola si ji klade. Každý v této místnosti. Dokonce i učitelé. Dokonce i tamhle tvůj přítel, i když by to zřejmě nepřiznal. Ta otázka zní takto: Co tak špinavého, tak nevýslovně odporného v sobě máš, že tě rodiče vzdor veškerým zvyklostem a zdravému rozumu skrývali až do šestnácti let? Anebo,“ dodá, ještě pomaleji, zdůrazní každou slabiku, „je něco ohavného, nechutného na nich a báli se, že se prořekneš a roznese se to?“ Ta otázka trefí do černého: svou urážlivostí (jeho samého, jeho rodiny, všeho, co je mu svaté), ale ještě více svou pravdivostí, jako přízrak, jenž ho pronásleduje půl života. pronikne jeho obranným valem do nejhlubšího nitra, probudí strach, hněv a hanbu. Kouř se objeví dlouho předtím, než si stačí uvědomit jeho příčinu. Jako by hořel, bezdůvodně hořel zaživa. Teprve tehdy pochopí, co ten kouř značí: má v srdci nenávist, vraždu. Jiný by se zahanbeně schoulil. Thomas vyskočí. Vrhne se na Julia, hlava nehlava, lucerna odletí a třeskne o zem. plamen nezhasne, ze strany ozařuje jejich rvačku. přihlížejícím chlapcům se jeví jako jednolitý stín promítaný na stěnu až do výše stropu, dvouhlavý a nestvůrný. Oni sami, v blízkosti lampy, však všechno vidí zcela zřetelně. Z Thomase kouří jako z mokrého uhlíku. ruce má v pěst, bubnují do Julia jako déšť. Z úst se mu řinou nadávky. „Nejsi nic,“ opakuje stále dokola, „nic. pes, špinavý pes, nic.“ Zasáhne Julia pěstí do brady a tomu cosi vypadne z úst, patrně zub, černá zkažená stolička, která mu odletí od rtů jako vyplivnutý bonbon. Vytryskne také krev, a přibude kouře, kouře, který se vyvalí z Juliovy pokožky, tak černý a ryzí, že Thomasův hněv rázem zhasne. Julius okamžitě získá převahu. Je o více než dva roky starší, silnější, a tak menšího chlapce převalí na záda. Avšak místo aby ho uhodil, zalehne ho celým tělem, sevře ho v objetí, drží ho a smýkne s ním k lucerně, až ji srazí a ona uvězní vlastní světlo v sobě. Thomasovi ihned
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 22
22
D A N V y L E TA
dojde, co Julius dělá. Vtírá svůj kouř do Thomase a Thomasův do sebe. později bude tvrdit, že ho pošpinil útočník, že sám zůstal po celou dobu rvačky dokonale čistý. Když je nyní tma, popadne Thomase za hrdlo a tiskne ho, až si Thomas pomyslí, že jistojistě zemře. Jakmile k nim ostatní chlapci přistoupí dost blízko, aby na ně lépe viděli, Julius ho s rozmyslem pustí. Vstane, opráší si košili a okatě předvádí svou rozvahu. Thomas zůstane schoulený ležet na podlaze. Jen Charlie se k němu skloní, uklidní ho a pomůže mu zpět do ložnice.
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 23
ChArLIE
N
emáte-li louh, dá se se sazemi udělat jen jedno, a sice ponechat je máčet v moči. Vím, je to nechutné, ale moč má v sobě něco, co je rozpustí. A tak se později té noci, když už jsou odtamtud všichni pryč, vplížíme s Thomasem zpátky do umývárny, hodíme jeho košili do jedné vany (té, kterou používá Julius, když se mu milostivě zlíbí vykoupat), lijeme do sebe džbány vody z kohoutku a jeden po druhém na košili čuráme. Zničit ji nemůžeme, to nepřichází v úvahu. hned by se na to přišlo: veškeré oděvy jsou pečlivě evidované. Thomas by byl bez možnosti odvolání vyloučen. Kéž bych dokázal Thomase popsat, vystihnout jej. Není vysoký ani malý, urostlý ani útlý, vlasy nemá ani kudrnaté, ani úplně rovné. Tak to ale vyznívá, jako by byl nijaký, a přitom je tomu právě naopak. Thomas patří k těm, jichž si povšimnete, jakmile vstoupí do dveří. Je to jakýsi vnitřní žár. Jako by chodil po světě se sudem střelného prachu přivázaným na hrudi. Zčásti to má ve tváři. On se na věci dívá, skutečně dívá. I na lidi. hodnotí je. Nikoli nutně kriticky, spíše je vnímá takové, jací jsou, snaží se je vidět pravdivě. Většině lidí se to nezamlouvá. Myslím, že já jediný zde se s ním přátelím, a to je nás tu dohromady skoro dvě stě, ačkoli někteří chlapci bydlí v jiné budově na druhé straně nádvoří a hrstka žáků sem dochází z vesnice, synové bohatých měšťanů, kteří se účastní pouze výuky, ostatního už ne. Nedostává se jim „mravní výchovy“. Z měšťanů sem tam zakouřit může. Od nich nikdo nic lepšího nečeká. Čekali byste, že to budu Thomasovi mít za zlé. Že má zkaženou duši. Že pokud se nenapraví, přijde do pekla. Je to koneckonců pravda. Kouř nelže. V Thomasovi je zlo, tak jako jsou ve shnilém mase červi. Ale víte, tohle všechno platí na určité úrovni, na úrovni dospělého ro-
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 24
24
D A N V y L E TA
zumu a pravd, kde přebývá věda a teologie a právní řád. Existuje však další úroveň, pro niž nemám žádné jméno, a na této úrovni jsem jeho přítel. Tak jednoduché to je. Co se mě týče, když se podívám do zrcadla, vidím někoho vysokého a jaksi hranatého, sestra tomu říká kostnatý. Vlasy mám rudé. Ne zrzavé, mají velmi tmavý odstín mědi, nosím je zastřižené hodně nakrátko. I pleť mám dost tmavou. Leckdo tvrdí, že v sobě musím mít cizí krev, že takové vlasy a kůže se vyskytují na východ od Černého moře, kde ještě dnes kmeny jezdí křížem krážem nekonečnou stepí. Ale to je nesmysl, nenajdete angličtější rodinu, než je ta naše. Jsme totiž starý rod, a poměrně význačný. Vlastně velice význačný. Máme snímky, na nichž se otec chystá na lov s královninými syny. Ale nechme toho. Jestli se děvčatům zdám hezký nebo ošklivý, na to se budete muset zeptat jich. Já vím jen to, že se mi nijak zvlášť nelíbí můj nos – moc velký – a že neztloustnu, ani kdybych žil jen z moučníků. ragbista jsem nemožný, zato běžet bych vydržel celý den. Thomas říká, že jsem přinejmenším zpola jelen. V tom případě je on sám jezevec. Když ho dohoní psi, otočí se k nim a vycení zuby. Na rozdíl ode mě neví, kdy je čas vzít nohy na ramena. Spřátelili jsme se zcela prostě. přijel sem v posledním říjnovém týdnu. To je samozřejmě nezvyklé. Školní rok začal už před pěti týdny. A pak ten jeho věk. Šestnáct. Občas někdo přestoupí, posílají nám sem žáky z méně významných škol, aby se „vybrousili“ a navázali známosti s budoucími vůdci této země. Thomas však na žádnou jinou školu nechodil. Měl „domácí výchovu“. Nikdo nevěděl, co si o tom má myslet. Mluvilo se dokonce o tom, jestli to není proti zákonu. Šuškalo se, že jeho rodiče ho odmítli poslat do školy, stavěli se proti tomu už od jeho jedenácti let. Jsou, myslím, chudí, byť dosti urození, a žijí až daleko na severu říše; vzpurný kraj. ruka Koruny tam sice dosahuje, ale nemá takovou váhu. A teď se tenhle divoch ocitl tady. Jako by ho vychovaly lišky. On však o sobě nerad mluví. Ani přede mnou ne. přijel sem sám: nedoprovodil ho žádný z rodičů, sourozenec, dokonce ani sluha, který by mu nesl zavazadla. Vystoupil z poštovního dostavníku, který ho vyzvedl na oxfordském vlakovém nádraží. Na zádech ruksak a v každé ruce kufr. Tak jsem na něj náhodou narazil, měl jsem zrovna po obědě volnou hodinu: stál hned za branou, bradu zdviženou,
kouř_Sestava 1 21.02.17 9:17 Stránka 25
KO U Ř
25
unavený, poslouchal vrátného, který na něj mluvil svým hrubým venkovským nářečím, málem na něj křičel, vyptával se ho, co je zač. „To je ten nový žák,“ vysvětlil jsem. „Zrovna včera pro něj přidali postel. Do ložnice. Já ho doprovodím, jestli chcete.“ Thomas neřekl slova, dokud jsme nedošli do ložnice a já mu neukázal jeho lůžko. Stálo u okna, na nejméně oblíbeném místě, protože tam na vás táhne. položil zavazadla, narovnal se, změřil si mě pohledem a zeptal se: „Jaké to tady je?“ Už jsem měl na jazyku nějakou bezobsažnou odpověď, něco ve smyslu, že tu brzy bude jako doma, žádné strachy, ale všiml jsem si výrazu jeho tváře. Cosi v ní říkalo: Nevěš mi bulíky na nos, nelži mi, nech si všechny žvásty. Jinak tebou budu už navždycky pohrdat. A tak jsem mu pověděl pravdu. „Jako ve vězení,“ řekl jsem. „Ve vězení, které nám rodiče platí.“ Nato se usmál a představil se mi jako „Thomas“. Od té chvíle jsme přátelé.