Issuu

Poppy, sebevědomé tříbarevné kočce, s níž jsme se setkali v hotelu White Hart v Moretonhampsteadu při cestě po Anglii v roce 2013, a příjemnému personálu. Jako vždy Kevinovi, který vedl v patrnosti všechny možné spoje a taxíky, abychom se v Británii, kde se jezdí vlevo, neztratili. A Evě Silverové, jíž tímto děkujeme, že nám ukázala cestu do Loves Bridge.

Co si pocit s vevodou.indd 5

21/04/17 12:24

1. kapitola v

Loves Bridge, 1617 Prvního dubna jsem spatřila vévodu z Hartu v hostinci U Kupida. Osud! Je tak hezký. Přítelkyně Rosaline tvrdí, že si se mnou nic nezačne, protože mu to matka nedovolí, ale já vím své. Budu příští vévodkyní. – z deníku Isabely Dorringové

Londýn, květen 1817

arte, zkompromitoval jste moji dceru. Žádám, abyste se s ní oženil.“ Barnabas Rathbone si odfrkl a zvedl ustupující bradu. „Okamžitě.“ Monotónní hovor v přeplněné čítárně u Whiteů rázem ustal. Marcus by přísahal, že všichni muži synchronizovaně zatajili dech, aby jim z této rozkošné scény neuniklo jediné slovíčko. Pár gentlemanů zašlo až tak daleko, že na ně nepokrytě pokukovalo přes noviny.

„

Co si pocit s vevodou.indd 7

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Nehodlal se jimi zabývat. „Ne.“ Rathbone vykulil výrazné oči a podbradek se mu zachvěl. „Že ne? Co… co tím myslíte?“ zeptal se otřeseně. Byl dokonce ještě lepší herec než jeho prohnaná dcera. „Tím chci říct, že si slečnu Rathboneovou nevezmu.“ Muž na krátký okamžik pootevřel ústa a pak se rozlíceně zamračil. Marcusovi však neuniklo, že dostal strach. Rathbone zjevně nakukal dotírajícím věřitelům, že se brzy stane otcem vévodkyně. Pošetilý blázen! Snad si opravdu nemyslel, že ošálí jeho, Harta, vévodu Necitu, jak mu šprýmaři s oblibou říkávali? Když výjimečně zapomněli na druhou přezdívku – Prokletý vévoda. „Jak můžete být tak krutý? To nebohé děvče je naprosto zoufalé.“ Marcus si mlčky měřil Rathbonea. Bohužel měl příliš mnoho zkušeností s intrikánskou smetánkou. Byl příliš lákavým soustem, aby ho nechali na pokoji. Díky kletbě – pokud bude mít Marcusova manželka stejné štěstí jako ty před ní – otěhotní hned při svatební noci a o devět měsíců později z ní bude bohatá vdova. Takovou radost Rathboneovým neudělá. „Přece nezničíte mé holčičce pověst!“ rozhořčil se Rathbone, ale nedokázal skrýt zoufalství. Ostatní gentlemani v útulné místnosti klubu přestali již cokoliv předstírat. Naklonili se v masivních kožených křeslech a nepokrytě sledovali, co se bude dít dál. Teď se všechny oči upíraly na Marcuse. „Vzhledem k tomu, že vaše dcera dávno žádnou dobrou pověst nemá, nemohu jí nic zničit.“ Obecenstvo zalapalo po dechu a někdo se tlumeně, nikoliv však tiše, zachechtal. Rathbone měl dost rozumu, aby se nehádal. „Zlomil jste jí srdce.“ Nyní se již chytal stébla. To děvče žádné srdce nemělo,

Co si pocit s vevodou.indd 8

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

což z ní na druhou stranu činilo ideální partnerku pro vévodu Necitu. Snad. Nicméně až ho povinnost zplodit dědice přinutí, aby se oženil, raději si vybere dívku s lepšími způsoby, možná i s vyšší inteligencí, aby strávil poslední dny svého života alespoň trochu snesitelně. Rathbone znovu otevřel ústa, ale Marcus mávl rukou, aby ho zarazil. „Vy a vaše dcera jste mi nastražili past, do které nevlezu. To je moje poslední slovo.“ Zdálo se mu, že zaslechl, jak Rathbone zaskřípal zuby. „Vidím, že se s vámi nedomluvím, Vaše Milosti. Jste opravdu přesně tak bezcitný, jak se o vás říká.“ Marcus naklonil hlavu. „Divím se, že jste tomu nevěřil.“ Gentlemani se tentokrát bez ostychu hlasitě zasmáli. „Hart vede jedna nula, Rathbone,“ zavolal jeden z nich. Marcus se neotočil, aby zjistil, kdo promluvil. Mohl to být kdokoliv. Byli jako smečka vlků, která zaútočí při první kapce krve. Samozřejmě nikdo Rathbonea nelitoval. Dotčený otec se nasupeně zadíval na posměváčka a pak sekl pohledem po Marcusovi. „V tom případě odcházím, Vaše Milosti, avšak vězte, že na vaši hanebnost nezapomenu.“ „To by mě ani ve snu nenapadlo. Přesto nečekejte, že změním názor. Vy a vaše dcera musíte najít jiný způsob, jak splatit vaše dluhy.“ Rathbone ztuhl, znovu zvedl bradu, ale pomalu kapituloval. Možná se bude chvíli snažit Marcusovi znepříjemnit život, nicméně pochopil, že vsadil a prohrál. „Vaše Milosti.“ Téměř nenápadně sklopil hlavu a pak vypochodoval z pokoje. Marcus se rozhlédl po přítomných – všichni se vrátili ke knihám a novinám. Jak předpokládal, nikdo nic nekomentoval. Věděl však, že jakmile za nimi zapadnou dveře, rozeběhnou se po dalších klubech a večírcích, aby rozšířili po městě, čeho byli právě svědky. Hlupáci! Zvedal se mu z nich žaludek.

Co si pocit s vevodou.indd 9

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Sotva Marcus opustil čítárnu, přispěchal k němu správce klubu. „Vaše Milosti, omlouvám se za chování pana Rathbonea. Kdybych jen tušil…“ „Nic se nestalo, Montgomery. Rathbone je členem. Má právo se tady zesměšňovat jako kdokoliv jiný.“ Montgomery se zamračil. „Přesto je mi to líto. Mohu vám přinést láhev naší nejlepší brandy, Vaše Milosti, na uklidnění?“ Kdyby si přihnul po každém střetu s podvodníkem Rathboneova ražení, stal by se z něj brzy opilec. „Děkuju, ale ne. Asi…“ „Marcusi!“ Vévoda se uvolnil a hned se mu zlepšila nálada. Ten hlas znal. Otočil se a spatřil bratrance Nata, markýze z Haywoodu, jenž k němu mířil spolu s jejich společným přítelem Alexem, hrabětem z Evansu. „Vypadáš, jako bys chtěl něčím praštit o zem,“ prohlásil Nate tiše, když si potřásli pravicí, a starostlivě se na příbuzného podíval. „Nebo spíš s někým,“ zažertoval Alex. „A vsadím se, že víme, kdo by byl tím šťastným. Právě jsme potkali Rathbonea.“ „Snažil se tě přesvědčit, aby sis vzal jeho dceru, nemám pravdu?“ Nate se usmál, ale oči měl vážné. „Jsem rád, že jsi ho poslal k šípku.“ „Jemináčku, nedokážu si představit horší osud než mít tohle děvče na krku.“ Alex si odkašlal. „Říká se ale ledacos. Co se vlastně stalo v Palmersonově zahradě?“ Marcus se rozhlédl. Montgomery sice poněkud ustoupil, když se objevili Nate s Alexem, ale stále otálel poblíž, zjevně připravený nabídnout brandy. Kromě toho zaslechl nepříjemný hlas Uppletona, který se očividně blížil. Tohle nebylo místo pro soukromý rozhovor. „Pojďme do Hart House a já vám to povím nad sklenkou brandy.“

Co si pocit s vevodou.indd 10

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

„Právě jsme odtamtud přijeli,“ poznamenal Alex, když se vydali ke dveřím. „Tvůj majordomus nás požádal, abychom ti sdělili, pokud tě najdeme, že přišel dopis z Loves Bridge.“ Loves Bridge? Panebože. Žaludek se mu stáhl jako pokaždé, když zaslechl jméno té proklaté vesnice. Nate mu letmo stiskl rameno, aby ho podpořil. „Správce asi potřebuje něco vyřešit.“ Marcus kývl. Nate měl samozřejmě pravdu. Emmett jistě sděluje, co všechno se musí opravit. Odepíše mu jako obvykle, aby dělal, co uzná za vhodné. V Loves Bridge a na zámku Loves Castle byl jen jednou v životě před dvaceti lety, když musel podle tradice, nebo spíše podle prokletí Isabely Dorringové, vybrat novou obyvatelku domu pro neprovdané dámy. Žena, která o ubytování stála, slečna Franklinová, byla velmi mladá, oběť jakéhosi skandálu, který ji připravil o šance na manželství – nebo tak to alespoň strýc Filip říkal. Jelikož on byl ještě chlapec, jednání vedl Natův otec. Zhluboka se nadechl a úzkost zmizela. Ano, bylo nad slunce jasné, že se dopis netýká domu pro staré panny. Slečna Franklinová by měla žít ještě několik desítek let, což byl luxus, který jemu dopřán nebyl. „Finch byl poněkud nervózní,“ prohlásil Nate, když opustili klub, a starostlivě se na Marcuse zadíval. „Prý tě několik hodin neviděl.“ Alex si odfrkl. „Poněkud nervózní? Vždyť měl na krajíčku.“ Zatraceně. „Nechápu, proč si dělal starosti. Kimball ví, kde jsem. Měl se ho zeptat.“ Nate se zamračil. „Kimball byl rozčilený zrovna tak.“ „To je směšné.“ U Finche by to chápal, ale Kimball, jeho osobní sluha, moc dobře věděl, že se Marcus uklidňuje chůzí. A za poslední dobu toho nachodil ažaž. Slečna Rathboneová byla již třetí, která se ho pokusila vlákat do manželství,

Co si pocit s vevodou.indd 11

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

a to sezona ještě pořádně nezačala. „Říkal jsem Kimballovi, že se jdu trochu projít. Vždy mi to vyčistí hlavu.“ Alex se zasmál. „Londýnský vzduch a zápach ti pročistí leda tak žaludek… u nejbližší stoky.“ „Tak hrozné to zase není.“ Po pravdě se mu líbilo, když se mohl bez povšimnutí jen tak toulat ulicemi. „Možná že Finch nepochopil, že to tvoje ,trochu projít‘ znamená čtyři hodiny,“ ušklíbl se Nate. Vážně byl pryč tak dlouho? Alex ho poplácal po zádech. „Když se tak rád procházíš, proč se nevykašleš na londýnskou špínu a nezajedeš si do Lake District?“ Alex náhle zvážněl. „Finch a Kimball nejsou jediní, kteří si všimli, že nejsi ve své kůži.“ „Takový nesmysl! Cítím se naprosto skvěle.“ Nastalo ticho. Důraznému prohlášení nikdo nevěřil – včetně samotného Marcuse. „Obvykle se s vdavekchtivými dívkami v křoví nemuchluješ,“ poznamenal Nate hlasem připomínajícím strýce Filipa, když je kdysi ještě jako chlapce plísnil za nějaké uličnictví. Nate to myslel dobře, ale jeho neustálá starostlivost lezla Marcusovi na nervy. Nepotřeboval péči a dozor. Jenže Nate byl již takový. Byli bratranci, ale vyrůstali spolu jako bratři. Nate byl o tři týdny starší. „Vážně bylo to děvče napůl vysvlečené, jak tvrdila lady Dunleeová?“ zeptal se Alex. „Lže, jak když tiskne.“ Dorazili k Hart House a Marcus si povzdechl. „Pojďte dál, já vám všechno povím.“ Když stanuli na schodišti, závěsy v jednom okně se rozhrnuly a vzápětí Finch rozrazil hlavní dveře. Šedé vlasy mu trčely, jako by si do nich vjížděl prsty. „Díkybohu, že jste ho našli.“ Marcus se v první chvíli lekl, že ho majordomus obejme, ale starší muž se naštěstí včas ovládl. „Byl jsem se jen projít, Finchi,“ zavrtěl hlavou a překročil práh.

Co si pocit s vevodou.indd 12

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

V tu chvíli se objevil Kimball. „Ale byl jste pryč příliš dlouho, Vaše Milosti.“ Popotáhl si vestu třesoucími se prsty. „Dělali jsme si starosti. Když jste odcházel, vypadal jste rozčileně.“ Co si ti dva asi mysleli? Že skočil do Temže? Soudě podle jejich výrazu zjevně ano. Bylo to čím dál horší. „Nuže, jsem zde, živý a zdravý.“ Přinutil se k úsměvu. „Nejsem malý. Nemusíte se bát, že se ztratím.“ Finch mrkl na Kimballa, který si odkašlal. „Vašemu otci bylo přesně tolik co vám, když se ztratil, Vaše Milosti.“ Majordomus pokýval hlavou. „Nedivte se, že máme strach.“ Měl by oba poslat do penze. Nikdy předtím ho to nenapadlo, ale Kimballovi bylo šedesát a Finchovi přes sedmdesát. Kimball polkl. „Všechny trable začínají, když vévoda z Hartu oslaví třicátiny, a postupně je to čím dál horší. Tak to bylo s vaším otcem a můj otec říkal, že totéž zažil u vašeho děda.“ „Prokletí,“ dodal ponuře Finch. „Nástupnictví.“ Kimball se zatvářil, jako by se chtěl rozplakat. „Manželství a pak…“ Oba muži zesinali. Takže ho teď všichni, včetně Nata, hodlají hlídat? V tom případě ho smrt přestávala děsit. „Vzhledem k tomu, že se hned tak neožením, nechápu, proč tolik povyku.“ Majordomus se sluhou se napřímili. „Takže vy se neoženíte se slečnou Rathboneovou, Vaše Milosti?“ zeptal se Finch. „Samozřejmě že ne. Myslíte si, že jsem naprostý pitomec?“ Finch zhluboka vydechl. „To v žádném případě, Vaše Milosti.“ Kapesníkem si otřel čelo. „To je ale báječná zpráva, Vaše Milosti.“ Kimball se rozzářil jako sluníčko.

Co si pocit s vevodou.indd 13

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

„Možná byste se teď mohli vrátit ke svým povinnostem. Finchi, budete tak laskav a zajistíte nám lehké občerstvení?“ „Hned to bude, Vaše Milosti.“ „Ti dva jsou horší než nervózní chůvy,“ prohlásil Marcus, jakmile se s Natem a Alexem bezpečně uchýlili do pracovny. „Dáme si brandy?“ zeptal se, protože sám dostal chuť na plnou sklenku. „Nediv se,“ pokrčil rameny Nate a sáhl po nápoji. „Ta kletba je pronásleduje roky a neznají východisko.“ „Ona to není jen báchorka, viď?“ ozval se Alex, který si vzal své brandy, uvelebil se v křesle a natáhl nohy ke krbu. „Proboha, na kletby dnes nikdo nevěří. Už jen ta představa je směšná.“ Zadíval se na přátele a zamračil se. „Jenže vy se nesmějete.“ „Ne,“ zavrtěl hlavou Nate a sedl si do druhého křesla, „nesmějeme se.“ „Chcete mi snad tvrdit, že to, co se šušká, je pravda? Že Marcus zemře dřív, než se mu narodí dědic?“ „Přesně tak,“ odsekl Nate. Alex vykulil oči. „Ale to je přece hloupost. Jak tomu můžete věřit? Oba jste chytří, vzdělaní…“ „Začalo to před dvěma sty lety.“ Marcus se opřel o stůl. Alex měl pravdu, bylo to směšné, avšak historie nelhala. „Přesně před dvěma sty lety, v roce 1617, můj praprapraděd urazil slečnu Isabelu Dorringovou, kupcovu dceru.“ „Nejen to,“ upřesnil Nate. Ano, učinil mnohem víc. „Přivedl ji do jiného stavu.“ Marcus se napil, aby se uklidnil. „Slečna Dorringová si zřejmě myslela, že se s ní můj předek ožení.“ Alex si odfrkl. „Vévoda s kupeckou dcerkou? Bláhové děvče.“ „Slečna Dorringová o tom byla přesvědčená.“ Kdykoliv vzpomínal na rodinné prokletí, měl sto chutí třetího vévodu uškrtit. Bohužel ten ničema byl již dávno mrtvý. „Bůhví co jí navykládal.“

Co si pocit s vevodou.indd 14

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

Alex povytáhl obočí. „Možná na něj zkusila stejné triky jako slečna Rathboneová na tebe.“ „V tom případě si měl dávat lepší pozor.“ Neměl pro toho mizeru sebemenší pochopení. Zhýralec tu mladou ženu jednoduše svedl. Takhle se vévoda nechová. Kdyby měl v těle alespoň kousek cti, nechal by ji na pokoji. Stejně jako on, i když si mnohokrát připadal jako lovná zvěř. Kdepak, on se s žádnou vdavekchtivou dívkou nezaplete. I kdyby ho to mělo zabít. Jenže to se mohlo stát. Pokušení rostlo a bylo čím dál silnější. „Zcela jistě nabídl, že se o dítě postará,“ ozval se Alex. „Pokud ovšem bylo jeho. Ženy v těchto věcech rády lžou.“ „Slečna Dorringová nelhala,“ zavrtěl hlavou Nate. „A od té doby žádný vévoda z Hartu nespatřil svého prvorozeného syna.“ Marcus se znovu napil, aby smyl trpkou pachuť, kterou vždy cítil, když vyprávěl dávný příběh. Jenže někdy nepomůže ani plná karafa. „Neexistuje důkaz, že by můj bezectný předek nabídl té nebožačce jakoukoliv podporu,“ pokračoval Marcus. „V době, kdy si Isabela Dorringová uvědomila svůj… ehm… problém, vévoda odjel na svatební cestu s jinou ženou.“ Alex se ušklíbl. „To na něj nevrhá dobré světlo.“ „Přesně tak.“ „A jak to bylo dál?“ „Slečna Dorringová se utopila v Loves Water a její nenarozené dítě s ní.“ „To není jisté,“ namítl Nate jako vždy. „Mrtvola se nikdy nenašla.“ „Co jiného se mohlo stát?“ Nate znal příběh stejně dobře jako on – vyprávěli jim ho Natovi rodiče. Ani jemu se tragický konec nelíbil, ale nezbývalo mu než ho přijmout. „Víte, jak je Loves Water hluboká. Není divu, že tělo nevyplavalo.“

Co si pocit s vevodou.indd 15

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Alex zavrtěl hlavou. „To je velmi smutné, ale stále nechápu, proč věříte na prokletí?“ „Jak říkal Nate, stačí se podívat na historii rodu. Následující vévoda si srazil vaz při pádu z koně dva týdny před narozením syna. Další skonal na zimnici osm měsíců po svatbě; jeho žena o dva měsíce později porodila syna. A tak bych mohl pokračovat. Jeden vévoda za druhým, generace po generaci.“ „A co tvůj otec?“ „Zakopl o uvolněnou dlaždici a rozbil si hlavu o mramorové schody v tomto domě. Narodil jsem se šest měsíců po jeho smrti.“ „To je k nevíře,“ užasl Alex. „S vírou to nemá nic společného. Finch říkal, že otec se prokletí vysmíval. Přesto skončil jako ostatní.“ „A neexistuje způsob, jak… ehm… to prokletí zrušit?“ Alex se na oba díval, jako by právě utekli z blázince. Nate vypil zbytek brandy. „Vévoda z Hartu by se musel oženit z lásky.“ Marcus si odfrkl. „A jaká je šance, že se mi to podaří? Nulová.“ Kromě Natových rodičů neznal jediný manželský pár, který by se miloval. Vlastní matky nevyjímaje. Vždyť nemilovala ani mne. Srdce se mu smutkem sevřelo. Taková hloupost! Je mi třicet, takže na tom již dávno nesejde. Jakmile se narodil, matka ho předala do péče tetě a strýci a odcestovala na kontinent. Naposledy o ní slyšel, když si vzala jakéhosi italského hraběte a začala s ním žít na nějakém ostrově ve Středozemním moři. Někdo ji musel podporovat. Od chvíle, kdy začal spravovat rodový majetek, se svého vdovského podílu ani nedotkla. Kdyby právě teď vstoupila do knihovny, nepoznal by ji. Dobře, že mne opustila. Jen díky tomu mám skutečnou rodinu a Nata. V tu chvíli vstoupil do pokoje sluha Laurence a nesl tác se šunkou, sýrem a chlebem. „Pan Finch mne požádal, abych

Co si pocit s vevodou.indd 16

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

vás upozornil na dopis z Loves Bridge, Vaše Milosti. Leží na psacím stole.“ „Ano, děkuju vám, Laurenci, přečtu si jej.“ Zprávy o děravé střeše nebo drolící se kamenné zídce mohou počkat. „A jak to vlastně bylo se slečnou Rathboneovou?“ zeptal se Alex, jakmile za sluhou zapadly dveře. „Myslel jsem, že jí rád sedneš na lep.“ „Mne to také napadlo, Marcusi,“ přidal se Nate ustaraně a možná i trochu podrážděně. „Moc dobře víš, že si musíš dávat pozor, obzvláště nyní.“ Nejraději by bratranci řekl, že má toho jeho nepřetržitého dozoru plné zuby, ale Nate nebyl zdaleka sám, kdo na něj dohlížel. „Vždyť víte, že se v přecpaném tanečním sále nedá dýchat. Potřeboval jsem na čerstvý vzduch.“ Hluk a pach tolika lidí na tak malém prostoru bývaly nesnesitelné, ale on se hlavně chtěl dostat pryč od sličné vdovy Chesneyové. Setkal se s ní již několikrát na různých večírcích a dotyčná dáma se k němu chovala víc než vstřícně. Třebaže ho pronásledovalo prokletí a říkali mu Necita, stále byl muž se svými potřebami. A jsem osamělý. Nemohl doufat v dlouhý manželský život, a tak toužil po ženském doteku, za který by nemusel platit. Znovu si důkladně přihnul brandy. Bohužel se ukázalo, že přitažlivá vdova zná svoji cenu a chce snubní prsten. Uhodil pěstí do stolu a přivítal bolest, která ho rozptýlila. „Rathbone si toho musel všimnout a hned rozhodil sítě.“ „Pravděpodobně ucítil příležitost a skočil po ní,“ podotkl Alex. „Není nejbystřejší.“ Což byl o to větší důvod ke zlosti. Možná opravdu potřebuje chůvu. Rathbone nelenil a rozšířil po celém Londýně historku, kterak jeho dcera k úhoně přišla, a Marcus si na své konto připsal další morální škraloup.

Co si pocit s vevodou.indd 17

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

„Nechápu, jak jsem mohl uvěřit té jeho báchorce, že se mu ztratila dcera.“ „Ještě že jsi mu ji našel,“ prohlásil uštěpačně Alex v marné snaze odlehčit situaci. Ano, našel ji. Měla rozpuštěné vlasy a živůtek tak povolený, až jí ňadra málem vypadla ven. Stačilo, aby si na to vzpomněl, a hned mu vyschlo v ústech. Zatraceně! „Schovávala se za křovím a vyskočila na mě. Ustoupil jsem a zakopl…“ Zadíval se do sklenky. Kdyby necítil takové rozpaky, musel by se smát. „Oba jsme skončili na zemi a v tu chvíli se objevila lady Dunleeová.“ Alex měl co dělat, aby nevyprskl nahlas. „To není směšné.“ „Nebylo by, kdyby ses z toho nevykroutil, ale takhle…“ Alex se znovu zachechtal. „Máš velké štěstí, že slečna Rathboneová neprohlásila, žes ji znásilnil,“ podotkl smrtelně vážný Nate. „To by šlo dosti těžko. Když se objevila lady Dunleeová, to děvče na mně leželo a líbalo mne.“ Nate povytáhl obočí. „A ty ses nechal?“ Naštěstí šero zakrylo jeho ruměnec – nebo v to alespoň doufal. „A dobře jsem udělal. Kdybych se ji snažil odstrčit, mohlo by to vypadat, že ji k něčemu nutím.“ Ve skutečnosti se objetí slečny Rathboneové nechtěl zříct. Líbila se mu těsná blízkost jejího těla. Ke všem čertům! Vsadil by se, že přesně tohle vehnalo jeho předky do tragických manželství – prahli po ženách. Byl to nepřekonatelný hlad. Kdysi se snažil své touhy uspokojit s nevěstkami. Chvíli to opravdu pomáhalo, ale nyní ho neukojily ani ty nejtalentovanější londýnské kurtizány. Nate se – jak jinak – zamračil. „Zdejší slečny neznají stud. Měl bys na nějaký čas odjet z města.“ „Což takhle Lake District?“ navrhl Alex. „Tam místo vdavekchtivých dívek narazíš leda tak na stáda ovcí.“

Co si pocit s vevodou.indd 18

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

„Není tam moc chladno a deštivo?“ namítl, nicméně představa úniku z Londýna se mu zamlouvala. Mrkl na dopis z Loves Bridge. To nevypadá na Emmettův rukopis. „V tomto ročním období to není zase tak zlé,“ namítl Alex. „Snad se nebojíš, že trochu zmokneš?“ „Ovšemže ne.“ Zvedl dopis a otočil ho. Nepoznal ani pečeť. „Co Emmett chce?“ zeptal se Nate. „To není od něj.“ Rozevřel samostatný list. Písmo bylo sice úhledné, ale téměř nečitelné. Nebude snadné vzkaz rozluštit. Marcus přiložil papír k lampě. Pisatel měl naštěstí pod podpisem vytištěné jméno. Randolph Wilkinson, právník. To jméno mu bylo známé… Wilkinson? Samozřejmě! Rodinná firma Wilkinson a Wilkinson dohlížela na správu domu pro svobodné dámy. Tento dopis mohl znamenat pouze jediné. Dům byl prázdný. „Zdá se, že cíl cesty mám.“ Zhluboka se nadechl a položil list zpět na stůl. „Ráno odjíždím do Loves Bridge.“

Co si pocit s vevodou.indd 19

21/04/17 12:24

2. kapitola v

5. dubna 1617 – Když jsme odcházeli ráno z kostela, vévoda se na mne usmál. Má mimořádně přitažlivé dolíčky ve tváři. – z deníku Isabely Dorringové

lečna Isabela Catherine Huttingová, které všichni v malé vesničce Loves Bridge říkali Cat, se vmáčkla do jedné z lavic ve školní třídě místní fary. Její desetiletá sestra Prudence obsadila jedinou pohodlnou židli a četla si. Šestiletá Sybil seděla u okna a malovala vodovkami, zatímco čtyřletá dvojčata stavěla na zemi hrad pro cínové vojáčky. Vzácná chvíle klidu. Cat se zadívala na čistý papír před sebou. Posledních několik měsíců se pokoušela psát knihu. Jenže jak začít? Když učila Sybil počítat, vybírala si stuhy v obchodě nebo usínala vedle osmnáctileté sestry, před očima jí běžel zajímavý příběh. Jakmile však měla volnou chvíli a mohla tvořit, postavy jejího románu byly tytam. Nuže, bude je muset probudit k životu. Namočila pero do kalamáře.

Co si pocit s vevodou.indd 20

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

Rebeca, nejstarší dcera vikáře Walkera, se usmála na vévodu z Worthingu. Ne, to není přesně ono. Přeškrtla větu a začala znovu. Rebeca, nejstarší dcera vikáře Walkera a místní kráska, se usmála na vévodu z Worthingu. To zní strašně. Kdo by chtěl číst o krásné husičce, která se kření na nabubřelého vévodu? Měla by… Ne, to by nešlo. Kolikrát jí slečna Franklinová říkala, aby se zaměřila na starý místní příběh? Co kdyby… Sybil zaječela, Cat se lekla, trhla rukou a potřísnila si inkoustem nejen papír, ale i živůtek. Čert aby to vzal! „Co se stalo, Sybil?“ Ani se nemusela ptát. Otočila hlavu a hned viděla, že Tomáše a Michaela přestala bavit hra s vojáčky, vrhli se na sestru a vylili vodu na její obrázek. „Podívej, co udělali,“ rozplakala se Sybil, zvedla zničenou malůvku a zamávala s ní sestře před nosem. K inkoustu na živůtku se rázem připojily i rozmazané barvy. Naštěstí to byly všední šaty. Vzala si obrázek a zadívala se na něj. Papír byl samá šmouha. Těžko říct, co Sybil původně namalovala. „Chtěli jsme jen vidět ovečku,“ prohlásil Tomáš a tvářil se přitom jako neviňátko. Osten zlomyslnosti však skrýt nedokázal. Ačkoliv mu byly teprve čtyři roky, stával se z něj pořádný uličník, dokonce ještě horší než patnáctiletý Henry a třináctiletý Walter. Jak mohl její otec, ctihodný vikář, zplodit tolik rozjívených synů, to jí bylo záhadou. „Ovečku?“ zakvílela Sybil. „To byly mráčky, ty jeden osle!“ Tomáš si dal ruce v bok a provokativně obrátil oči v sloup, jak se naučil od Pru. „Maluješ mraky, hlavo sko-skopová?“ Zasmál se, zjevně nadšený, že dokázal použít novou nadávku, pravděpodobně pochycenou od starších bratrů. Měla by být šťastná, že zatím nezvládl mnohem horší výrazy… nebo ho v tuto chvíli nenapadly.

Co si pocit s vevodou.indd 21

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Holčička svraštila tvář, aby ztropila jednu ze svých hysterických scén, což bylo pravděpodobně přesně to, oč se Tomáš snažil. „Náhodou mraky bývají častým tématem slavných malířů,“ rychle prohlásila Cat, aby sestru uklidnila. „Najdou se i na obrazech skutečných mistrů.“ Michael zatahal Cat za sukni. „My jsme jen chtěli, aby si s námi Sybbie hrála.“ Přišel čas odplaty a Sybil toho okamžitě využila. Hrdě zvedla nos a odfrkla si. „S mrňaty si nehraju.“ Bože, dej mi sílu! Cat popadla Tomáše, dříve než se stačil dostat k sestře. „Nejsme mrňata!“ Chlapec zaťal pěsti a snažil se vymanit z pevného sevření. „Koukni, cos provedla. Míša brečí!“ Michael byl z dvojčat ten citlivější. Cat ho volnou rukou objala kolem ramen, zatímco pravicí dál držela Tomáše, který se nepřestával sápat na Sybil. Ovšem ta jen přilévala olej do ohně, když se s nadřazeností svých šesti let povýšeně usmála a zkřížila ruce na prsou. Cat se prosebně podívala na Prudence. Potřebovala pomoct. Prudence však jen otočila další stránku knihy a na sourozence ani nemrkla. Cat měla sto chutí začít z plna hrdla ječet, jak to dělávala Sybil. Neměla ani náladu hrát si s bratry. Chtěla být sama, obklopena božským klidem, a psát. Zoufale toužila stvořit román, jenž se dostane do polic knihoven. Slečna Franklinová si myslela, že má talent. Potřebovala jen čas a trochu klidu. Osobní prostor. Jenže to by si rovnou mohla přát modré z nebe. Když se zmínila otci, že by chtěla napsat knihu, doufala, že jí dovolí hodinku dvě denně nerušeně pobývat v jeho pracovně, ale on se jí jen vysmál. Ani on, ani matka nechápali, proč by si měla vymýšlet neskutečné příběhy nikdy neexistujících lidí.

Co si pocit s vevodou.indd 22

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

„Ne, samozřejmě že nejste malí, Tomáši.“ Přinutila se k úsměvu. Nesměla zapomínat, že dvojčata jsou stále děti, které ji potřebují. „Nechte sestru na pokoji. Budu si s vámi hrát já.“ Míša se rozzářil. „Výborně. Stejně jsme radši s tebou, Cat. Sybbie se pořád jen vzteká.“ „To není pravda!“ „Sybbie.“ Cat se na sestru varovně zamračila. Neměla důvod vyvolávat další spory. „Co kdyby sis zase malovala?“ „Všechno je mokré.“ Cat se znovu křečovitě usmála a měla co dělat, aby nezaječela: „Pru, mohla bys nám tady pomoci? Pru?“ Prudence si však dál v klidu četla. Cat se zhluboka nadechla a přimhouřila oči. „Prudence, pomohla bys Sybbie utřít tu vodu?“ Ticho. „Pru!“ Málo platné, občas nezbývá než zakřičet. Sestra konečně zvedla oči. „Proč? Já nic nerozlila.“ Cat se znovu nadechla. „Ne, ale je tady hotová povodeň a Sybbie nedosáhne na hadry.“ Kromě toho by vodu zcela jistě pořádně neutřela a někdo – pravděpodobně ona – by pak uklouzl. „Já se musím věnovat dvojčatům.“ Pru obrátila oči v sloup, dramaticky si povzdechla, založila stránku a teprve potom pomalu zavřela knihu. Jeden by si myslel, že po ní nejstarší sestra chce, aby rozlitou vodu vylízala. „Když jinak nedáš…“ Cat se nepřestávala usmívat. Musela jít příkladem a kromě toho vzteklý výstup by ji stál zbytečně mnoho sil. Pru by se s ní s chutí dala do hádky a nakonec by podlahu neutřela. „Cat.“ Michael ji zatahal za sukni. „Říkala jsi, že si s námi budeš hrát.“ Střet s Prudence by navíc znovu rozrušil Míšu a Tomáš by začal znovu vyvádět. Potlačila rozhořčení. „Děkuju ti, Pru.“ Sestra cosi zabručela a šla pro hadry.

Co si pocit s vevodou.indd 23

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Cat se ještě jednou toužebně zadívala na nepohodlnou školní lavici a pak si sedla na zem k chlapcům. „Můžeš si vzít tyhle.“ Míša jí podal pár vojáčků – ty s vybledlými nebo oprýskanými barvami. Postavila je do řady. Tuhle hru již znala, nemusela u ní přemýšlet. Mohla si mezitím vymýšlet zápletku knihy. Co kdyby… „Napadneme je,“ prohlásil Míša. Tomáš kývl. „A pak je zajmeme a pobijeme.“ Hoši byli krvežízniví. Sáhla po vojáčkovi a poslala ho vstříc jeho osudu. „Hele, chlapi, mizerný žabožrout!“ „Tomáši!“ Chlapec nespouštěl oči z figurek. „Vojáci takhle mluví, Cat.“ „Možná, ale ty bys neměl. Co by na to řekl otec?“ Nuže… otci by to asi nevadilo, ale… „Co by na to řekla matka?“ Tomáš se zapitvořil a vysokým hláskem zašveholil: „Pohleď, drahoušku, takový milý francouzský vojáček.“ Tomáš brzy strčí Henryho s Walterem do kapsy. Jenže to byla matčina starost, ne její. Cat bylo čtyřiadvacet. Pokud nevymyslí způsob, jak se vymanit z rodinných závazků, nikdy nenapíše jediný odstavec, natož knihu. Jenže co jí zbývá? Kéž by se narodila jako kluk. Muži to mají snazší. Mohou si jít, kam chtějí, a dělat, co se jim zlíbí. Tak například Henry a Walter. Ti se nikdy nemuseli starat o mladší sourozence, ale když Cat bylo tolik co jim… Ach, dobrá. Kdyby matka svěřila dvojčata těm dvěma, určitě by vypustili všechnu drůbež z kurníku a pak vyhnali prasata farmáře Lindena na obecní louku. Míša začal hvízdat, jako když létají kulky. Tomáš ječel a napodoboval dusot kopyt. Její voják byl sražen k zemi a odtažen do žaláře. „Cat?“

Co si pocit s vevodou.indd 24

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

Ohlédla se přes rameno. Na prahu učebny stála matka. „Ano, máti?“ „Potřebuju, abys odnesla košík paní Barkerové. Papá říkal, že ji zase trápí dna.“ Matka se usmála a zadívala se někam nad dceřinu hlavu. „Napadlo mě, že bych jí mohla poslat nějakou medicínu.“ Jak jinak. Nepříjemná stará paní Barkerová, jejíž pracovitý a bohabojný syn je stále svobodný. „A nemohl by tam jít Henry nebo Walter?“ „Samozřejmě že ne,“ zachichotala se Pru, která již setřela podlahu a znovu sáhla po knize. „Oni si pana Barkera vzít nemohou.“ Matka se nervózně usmála. „Ale no tak, Pru, nebuď pošetilá. Hoši jsou s otcem a učí se latinu.“ A byli by šťastní, kdyby dostali jiný úkol. Ani jeden z nich nebyl horlivý žák. „Což takhle Mary?“ nevzdávala se Cat, ale předem věděla, že ani ta nemá čas. „Každou chvíli dorazí paní Greeleyová, aby jí dokončila svatební šaty.“ Máti by byla šťastná, kdyby místní švadlena začala šít svatební šaty i pro Cat – jen co dodělá ty sestřiny. Tory a Ruth, dvě nejstarší sestry, založily již vlastní rodiny. Mary čekala veselka za necelé dva týdny a pak přijde na řadu Cat, protože Pru měla na vdavky ještě sedm osm let čas. Tohle nevypadalo vůbec dobře. Možná by o panu Barkerovi měla přemýšlet. On si na ni rozhodně myslel. Za posledních několik měsíců ji nesčetněkrát požádal o ruku, a když ho odmítla, jen se smál a sliboval, že ji bude prosit tak dlouho, dokud neřekne ano. Nejraději by ho kopla do holeně. Nicméně svatba s panem Barkerem by ji dostala z fary… Do domu se svárlivou, panovačnou tchyní. Ne, tohle neudělá. Ani náhodou! I kdyby paní Barkerová byla světice – což ani omylem nebyla –, její syn měl malé

Co si pocit s vevodou.indd 25

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

šilhavé oči, zobákovitý nos, zkažené zuby a místo kolínské páchl hnojem. A bude chtít děti. Musela by… Žaludek se jí stáhl. Tak špatně na tom zase nebyla. „A nemůžete říct někomu jinému, máti?“ „Obávám se, že ne,“ prohlásila matka neoblomně. Cat si povzdechla a vytáhla poslední zoufalou kartu. „Tak dobrá. Vezmu s sebou Michaela a Tomáše.“ Pan Barker dvojčata nesnášel a jeho matka jakbysmet. Pokud je bude mít s sebou, na farmě se jen otočí. „Já nikam nechci,“ zaskučel Tomáš. „Paní Barkerová je strašná a má nos jako čarodějnice. Peče odporné sušenky.“ Míša zakýval hlavou. „A kůň pana Barkera mě chtěl kousnout, když jsem ho pohladil.“ Matka se zamračila, ale syny nenapomenula, že by neměli kritizovat dospělé. „Pro hochy je to ještě moc daleko.“ Usmála se na Cat. „Běž sama, drahoušku, a nespěchej. Hezky si návštěvu užij.“ „U Barkerů? To těžko,“ ušklíbla se Sybbie. Matka po ní sekla pohledem, ale hned se dál věnovala Cat. „Možná bude mít pan Barker čas a odveze tě domů kočárem.“ To by tedy bylo nadělení. Farmářův nevrlý, unavený valach dokázal patnáctiminutovou cestu protáhnout na půl hodiny, a ta ve společnosti nudného nápadníka připomínala věčnost. Poslední kniha, kterou četl – a možná jediná –, byly Úvahy nad metodami chovu ovcí, včetně pojednání o stříhání rouna od Jeremiáše Johnsona. „Alespoň bude mít dost času, aby se mohl vyjádřit,“ prohlásila Pru a vypadala, že má co dělat, aby se nerozesmála. „Pokolikáté by to bylo tentokrát?“ „Pru, nebuď impertinentní!“ okřikla ji matka, která zjevně ztratila trpělivost.

Co si pocit s vevodou.indd 26

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

„Ano, mamá,“ kývla kajícně Pru, avšak pohled, který vrhla na Cat, připomínal zlomyslného Tomáše. Cat přimhouřila oči… Ale ne, bylo jí čtyřiadvacet. Nebude se přece handrkovat s desetiletým žabcem. Míša ji chytil za ruku. „Ty si ho ale nevezmeš, že ne?“ „Pan Barker je solidní muž,“ znovu zvýšila hlas matka. „Jsem si jistá, že se ti bude líbit, až se s ním víc seznámíš.“ „Vážně?“ „Kdepak.“ Tomáš vystrčil bradu a založil ruce na malém hrudníčku. „Já ho nebudu mít rád nikdy.“ Cat významně stiskla Míšovi ruku a honem se nadechla, aby promluvila, dříve než matka vynadá Tomášovi. „Pana Barkera znám dosti dobře, mamá, a jsem přesvědčena, že bychom se k sobě nehodili.“ Matka se zamračila. „Jenže takhle dobré partie nerostou na stromě a tobě je koneckonců již čtyřiadvacet.“ Významně povytáhla obočí. „Nikdo z nás není dokonalý. Alespoň o tom přemýšlej.“ O čem má přemýšlet? Snad si matka nemyslí, že ji začne znenadání zajímat onemocnění kopyt, tasemnice a další neduhy ovcí? Ani náhodou. „Ano, mamá,“ usmála se Cat, ačkoliv by nejraději začala ječet. Proč nemůže být volná jako slečna Franklinová, která sama obývá dům pro neprovdané dámy? Slečna Franklinová vede jejich malou vesnickou knihovnu, ale když nepracuje, může si dělat, co se jí zlíbí: číst si, psát, stavět se třeba na hlavu a nikdo jí to nezakazuje ani ji za to nekritizuje. Zrovna včera se svěřila, že se chce naučit hrát na cembalo. Kéž by i ona měla takový život. Kolik knih by mohla napsat! „Já jen chci, abys byla šťastná,“ povzdechla si matka. To Cat věděla, ale měla o štěstí jinou představu.

Co si pocit s vevodou.indd 27

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Zatraceně, musí vymyslet, jak z toho ven. Matka se zadívala na její živůtek. „Nebesa, co se ti stalo?“ „Menší nehoda.“ „To vidím. Než půjdeš k Barkerovým, musíš se převléknout.“ Za jiných okolností by s matkou souhlasila, ale paní Barkerová nesnášela neupravené ženy a její syn jakbysmet. Možná se jí naskytla jedinečná příležitost, jak oba znechutit. „Kdepak. Jestli má drahá paní Barkerová bolesti, musím si pospíšit.“ Matka okamžitě pochopila, oč se dcera snaží, ale nechtěla se s ní hádat. „Tak dobrá, ale přehoď si přes šaty plášť.“ Zamračila se. „Bude ti však teplo.“ Zřejmě se rozpustí. Paní Barkerová topila v krbu salonu i v nejparnějším létě. „Ano, mamá.“ Ještě jednou stiskla Míšovi ruku a pak se otočila k odchodu. „Kde je košík?“ „V kuchyni. A vyřiď paní Barkerové mé pozdravení.“ Cat se cestou zastavila ve svém pokoji, kde narazila na Mary tančící ve spodničce. Měla sto chutí obrátit oči v sloup, přesně jak to s oblibou dělávala Pru. Mary se zastavila a zadívala se jí na živůtek. „Co se ti stalo?“ „Sybbie a dvojčata se do sebe trochu pustili.“ Cat sáhla po plášti. „Nepřevlékneš se?“ „Ne.“ Mary přimhouřila oči. „A kampak máš namířeno?“ „S medicínou k paní Barkerové.“ Když nic jiného, až se sestra vdá, Cat bude mít postel sama pro sebe… pokud máti nenapadne nastěhovat k ní Pru, která si často stěžovala, že ji Sybbie ve spánku kope. „To se jí nebude líbit, až tě uvidí v takovém stavu.“ „Přesně v to doufám.“ Mary se zasmála. „A zcela jistě si postěžuje synovi.“ Zavrtěla hlavou. „Nechápu, proč o něj nestojíš. Dávno jsi mohla být vdaná.“

Co si pocit s vevodou.indd 28

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

„A bydlet s paní Barkerovou pod jednou střechou?“ Sestra se zachichotala. „V tom máš naprostou pravdu. Nejsem si jistá, jestli by pan Barker proti své matce něco svedl.“ „Nemá šanci, stejně jako nenadělá nic se svým obličejem, zápachem, hýkavým smíchem a nudným vystupováním.“ „Nikdo není dokonalý.“ „Ano, vím.“ To si snad o ní všichni myslí, že je pošetilá husička, která čeká na prince v zářivé zbroji? „Jsem si jistá, že pan Barker bude jednou úžasný manžel – ale ne pro mě.“ Sundala si z věšáku klobouček. „Já o vdavky nestojím.“ „Jednoho dne budeš, Cat, až potkáš toho pravého.“ Mary se na sebe zasněně podívala do vysokého otáčivého zrcadla a znovu se roztančila. „Někoho, jako je můj Theo.“ Theodore Dunly byl docela příjemný chlapík. Pracoval v Loves Castle jako zástupce správce a byl i dosti sečtělý. Cat se z něj ovšem nikdy nerozbušilo srdce, což bylo dobře, protože on se nakonec zamiloval do Mary – a ona do něj. „Myslím, že nejsem ten správný typ na vdávání.“ Možná se jí do hlasu vloudil malinko lítostivý tón, protože Mary zvážněla a soucitně se pousmála. Zatraceně, to nechtěla! I když… možná jí to přišlo trochu líto, když viděla, jak je sestra šťastná. „Však ty také najdeš muže, který si získá tvé srdce. Tím jsem si jistá.“ Jakmile si však Cat uvědomila, kolik mají mamá, Tory a Ruth práce, jak neustále vaří, uklízejí a zašívají, že nemají vůbec žádný čas na sebe, byla nakonec ráda, že ona kráčí jinou cestou. „O tom pochybuju. Každopádně pan Barker to nebude.“ Mary k ní přistoupila a zlehka se jí dotkla. „Možná že ne, ale nevzdávej se naděje.“ „Naděje?“ odfrkla si Cat. „A v co mám podle tebe doufat? Že se stane zázrak a zachráním zakletého prince? Znám všechny místní muže, Mary, a kvůli žádnému z nich bych se nevzdala svobody.“

Co si pocit s vevodou.indd 29

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Mary s ní zatřásla a podrážděně se zeptala: „Přece bys nechtěla nadosmrti zůstat s mamá a otcem?“ „Raději s nimi než s panem Barkerem a jeho matkou.“ „Dobrá, dobrá,“ mávla sestra rukou. „Uznávám, že pan Barker není ten pravý, ale to ještě neznamená, že musíš zůstat na ocet.“ Zasmála se. „Možná že tvůj osudový muž právě míří do Loves Bridge.“ Ne, neobrátí oči v sloup. Není jí přece deset. „Nebuď směšná. Do Loves Bridge nikdy nikdo nejezdí.“ „Nechápu proč. Nejsme zase tak daleko od Londýna.“ „Ale jdi, Mary. Vždyť moc dobře víš proč. Jsme jen malá, ospalá, nudná vesnice.“ Nudná, to nebylo tak zcela přesné. V Loves Bridge byl každý den stejný jako ten předcházející. Nikdy se nic neobyčejného nestalo. A jak by také mohlo? Všichni se dokonale znali již celá pokolení. Zdejší život, to byly jen klepy a debaty o počasí a ovcích. Kdyby žila v Londýně, možná by měla spoustu námětů pro své romány. Hlavní město? Jakpak by se do něj dostala? Již jen samotná představa ji znervózňovala. Nikdy v něm nebyla, ale četla, že ulice jsou plné lidí, hluku a špíny. Mary si dala ruce v bok. „Jak můžeš říct, že je tady nuda? A co třeba… naše trhy?“ „No a?“ Trhy byly sice zábavné, ale chodili na ně jen venkované. „Minulé léto jsem se na jednom z nich seznámila s Theem.“ „Neseznámila ses s ním, jen sis ho všimla. Znala jsi ho dlouhá léta.“ Nebo to byl Theo, který si všiml Mary. Buď jak buď, ti dva od toho okamžiku tvořili nerozlučný pár. Mary se ošila. „Ach, ty umíš být tak protivná, Cat.“ „Ano, a proto je jen dobře, že se nemíním vdát.“ „Ale co láska?“ Cat cítila, jak rudne. Láska mezi mužem a ženou… to bylo něco, co příliš neznala. Vídávala otce, jak občas popadl

Co si pocit s vevodou.indd 30

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

matku kolem pasu a snažil se ji políbit, zatímco máti se smála a pokoušela se ho odstrčit. A mamá s otcem měli deset dětí… Ta představa ji přiváděla do rozpaků. Mary rovněž zčervenala, ale z jiných důvodů. „Láska je úžasná, Cat. Když mě Theo líbá…“ Rázem celá zjihla. Panebože, jestli Mary nepřestane, asi se pozvrací. Polibky ji nikdy nepřitahovaly, a ani o ně neměla zájem. To by se měl muž dotknout jejích rtů? Fuj! A jak by to asi udělali, aby do sebe nevráželi nosy? Kdepak. To nebylo nic pro ni. Mary měla pravdu jen v jedné jediné věci – nechtěla zůstat s rodiči pod jednou střechou. Musela proto vymyslet způsob, jak se tomu vyhnout, aniž by se musela zaplést s nějakým mužem. Dům pro neprovdané dámy by byl vynikající řešení, ale ten již svou obyvatelku měl. Slečna Franklinová bude patrně žít ještě řadu let. Mary odtančila k vysokému zrcadlu a začala se prohlížet ze všech stran. „Nikdy nevíš, co je ti souzeno, Cat. Možná muž, do kterého se zamiluješ, právě stojí před naší farou.“ „Neříkala jsi, že se právě blíží? To by musel jet dost rychle. Loves Bridge je sice malá ves, ale ne zase tak moc malá.“ A zamilovat se? To by mohla rovnou spadnout do hnoje. „Musíš mě brát tak doslovně?“ zamračila se sestra. Někdo přece musí mít rozum. „Promiň. Samozřejmě, že stojí na našem prahu – hned vedle krále všech víl.“ „Jsi nemožná. Klidně si zemři jako stará panna.“ „To nezní špatně.“ Opustila pokoj a vydala se po schodišti dolů ke vchodovým dveřím. Barkerova farma byla půl hodiny daleko, ale když přidá do kroku, zvládne to za dvacet minut. Pokud bude mít štěstí, paní Barkerové postačí jediný pohled na její špinavé šaty, ohrne nos a pošle ji zpátky. Napřed si samozřejmě vezme košík. Jestli však narazí na jejího syna, hned tak mu neunikne. Bude se muset snažit…

Co si pocit s vevodou.indd 31

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Někdo zaklepal. Paní Greeleyová zřejmě dorazila, aby dokončila sestřiny šaty. Zrychlila, aby švadlenu vpustila dovnitř. „Mary na vás již čeká… ach!“ Zamrkala. Tohle nebyla robustní paní Greeleyová s brýlemi, ale vysoký, atletický muž. Sundal si klobouk, takže odhalil husté hnědé vlasy, mírně se uklonil a usmál se. Měl neskutečně přitažlivé dolíčky ve tváři. Vždy si myslela, že dolíčky sluší jen ženám, ale zjevně se zmýlila. Neznámý byl díky nim zvláštně přitažlivý. Lákal ji, aby přistoupila blíž a učinila něco nebezpečného… Zhluboka se nadechla. Co se to s ní děje? Muže zřejmě napadlo totéž, protože významně povytáhl obočí. Něco řekl, ale Cat neslyšela jediné slovíčko. Nervózně se zasmála. Setkání ji naprosto vyvedlo z míry. „Omlouvám se, pane, nedávala jsem pozor. Myslela jsem, že jste paní Greeleyová. Ne že byste ji připomínal, ale… zkrátka jsem čekala ji.“ Zatraceně, plácá samé hlouposti. Měla by se rychle vzpamatovat. Jenže pak si všimla jeho očí – krásných hnědých očí s dlouhými řasami, které by u někoho jiného vypadaly zženštile, ale ne u něj. Chvěly se potlačovaným smíchem. Jak by také ne. Nastalá situace byla vskutku komická. Rozevřela dveře dokořán. Vždyť to byl jen další muž. Ten, do kterého by se mohla zamilovat. Pcha! Klidně to mohl být… král víl. „Prosím, vstupte. Jdete za mým otcem?“ „Pokud je to zdejší vikář, pak ano.“ Překročil práh. „A kdopak je paní Greeleyová, smím-li se zeptat?“ Konečně vnímala i jeho příjemný, kultivovaný hlas, stejně svůdný jako jeho dolíčky. A ona se rázem chovala stejně hloupě jako Mary, ovšem s tím rozdílem, že Mary měla jen krůček k manželství, kdežto ona k naprostému zesměšnění.

Co si pocit s vevodou.indd 32

21/04/17 12:24

C o si p o čít s vévod ou

Kéž by se převlékla! Neuniklo jí, že se zadíval na špinavé skvrny. Huso hloupá! Jemu je přece úplně jedno, jak vypadáš. Klidně bys mohla mít na sobě pytel od brambor! A její šaty opravdu připomínaly pytel, i kdyby byly naprosto čisté. Nikdy se o módu nezajímala. „Paní Greeleyová je místní švadlena. Každou chvíli se má objevit, aby dokončila Mar… sestřiny svatební šaty.“ Byl vyšší než muži, které dosud znala, a měl široká ramena… Ne, nemohl být statnější než pan Barker. To bylo určitě střihem kabátu. „Aha. A vy jste?“ „Slečna Huttingová, vikářova dcera.“ Násilím se zdvořile usmála. Musí se neznámého gentlemana zbavit dřív, než se dočista ztrapní. „Můžete si odložit klobouk na stůl. Odvedu vás k otci.“ „Nechci vás zdržovat.“ Ukázal na její plášť a klobouček. „Nespěchám.“ Pověsila si věci na věšák. „Koho mám ohlásit?“ „Harta.“ Pozorně se na ni zadíval, jako by čekal, jak zareaguje. Zvláštní. Otočila se k vikářově pracovně. „Jste v Loves Bridge nový, pane Harte?“ Samozřejmě že byl. Kdyby nedorazil před chvílí, po vesnici by již kolovaly klepy. Muž jeho vzezření se nedal přehlédnout. „Vlastně ne, ale nebyl jsem tu mnoho let. A nejsem pan Hart.“ Mrkla na něj a zvedla ruku, aby zaklepala na dveře. „Omlouvám se, asi jsem se přeslechla.“ Bylo to jednoduché jméno, ale byla tak popletená, že stát se může všechno. Mile se pousmál, ale dál ji bedlivě sledoval. „Hart je můj titul, nikoliv jméno.“ Pootevřela ústa. Je tak hloupá, že tohle ji nenapadlo. Vždyť to byl typický londýnský gentleman –, a to ještě před

Co si pocit s vevodou.indd 33

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

chvílí tvrdila Mary, že do Loves Bridge by nikdy žádný šlechtic nepřijel. „Promiňte, lorde Harte.“ „Nejsem ani lord Hart.“ Nespouštěl z ní oči. Tak co sakra je? Zjevně čekal, že ho pozná. „Co kdybyste mi rovnou řekl, jak vás mám oslovovat, pane, a nenechal mě hádat?“ Za jiných okolností by se chovala slušně, ale tento host ji vyváděl z míry. „Jste snad král Hart nebo princ Hart nebo vévoda…“ Ach. Jízlivě se usmál. „Přesně tak. Jsem vévoda z Hartu.“ Znovu se uklonil, ale tentokrát poněkud posměšně. „Možná mě znáte pod přezdívkou Prokletý vévoda.“

Co si pocit s vevodou.indd 34

21/04/17 12:24

S a l ly M a c K e n z i e

Zíral na její téměř rusé vlasy, velké zelené oči plné temperamentu, inteligence a touhy. Možná si to neuvědomila, ale vsadil by se, že ho také chce – třeba jen právě teď, v tento okamžik. Žár v půvabných očích ji usvědčoval. Cítil, jak se mu napínají kalhoty. Musí se okamžitě ovládnout! Mrkl na její živůtek. Vidíš? Je trochu špindíra. Jenže koho by zajímaly šaty? Důležité je, co má pod nimi. Nedivil by se, kdyby… Ne, takové úvahy jsou nepřijatelné. Kimball a Finch mají pravdu. Jakmile vévoda z Hartu oslaví třicátiny, myšlenky na manželství jsou čím dál silnější. Ta šílená touha musí být součástí prokletí. On však nepodlehne. Odkašlal si. „Prosím.“ Znovu si odkašlal. „Neomlouvejte se. Na vině jsem já. Měl jsem se hned řádně představit.“ Nicméně nechápal, že jí jeho titul nic neříkal. Zde v Loves Bridge, místě rodinného prokletí, musí být přece dobře známý. Kromě toho, když je teď dům pro staré panny prázdný, určitě jeho příjezd očekávali. „Když jste u nás byl naposledy, byly mi čtyři roky,“ usmála se. „Vzpomínám si na váš nablýskaný černý cestovní kočár a krásné šedé koně.“ Což znamenalo, že teď je jí čtyřiadvacet. Jak to, že ještě není vdaná? Zřejmě to bude pěkná semetrika. „Obávám se, že jsem si tehdy cestu do Loves Bridge moc neužil. Nelíbilo se mi, že musím dělat něco, co nechápu, a ani mě to nezajímá.“ Proklatě, proč se jí svěřuje? Cožpak záleželo na tom, co kdysi cítil? Oči jí zjihly. „Musel jste být velmi mladý.“ „Bylo mi deset.“ Zamračila se. „Proč jste se tím musel zabývat? Cožpak výběr další obyvatelky domu pro svobodné dámy přísluší malému chlapci?“

Co si pocit s vevodou.indd 36

21/04/17 12:24