0038024

ŽIJEME VE SVĚTĚ,

JENŽ SE VYMKL

KONTROLE ULRICH BECK (1944–2015)

ŽIJEME VE SVĚTĚ,

JENŽ SE VYMKL

KONTROLE ULRICH BECK (1944–2015)

158 ULRICH BECK

ŽIVOT V GLOBÁLNÍM SVĚTĚ 159 Viz též: August Comte 22–25

■

Karl Marx 28–31

■

Max Weber 38–45

■

Anthony Giddens 148–149

V KONTEXTU TÉMA riziková společnost VÝZNAMNÁ DATA 1968 Je založen think tank Římský klub, který v roce 1972 vydává zprávu „Meze růstu“, v níž upozorňuje na rizika způsobená nadměrným populačním růstem. 1984 Americký sociolog Charles Perrow vydává knihu Normální havárie: Život s vysoce rizikovými technologiemi. 1999 Americký sociolog Barry Glassner rozvíjí v díle Kultura strachu: Proč se Američané bojí špatných věcí koncept rizika Ulricha Becka. 2001 Útoky z 11. září v USA vedly na celém světě ke změnám ve vní­ mání rizik způsobených mezinárodními teroristic­­ kými organizacemi.

L

idská společenství byla vždy vystavována nebezpečí, která měla v historii obvykle „přirozený“ původ. V posledních letech se zásluhou vědy, technolo­ gie a průmyslu dosáhlo prosperity, ta však přináší i nová nebezpečí (spojená například s výrobou jaderné energie), která zaměřují uvažování jedinců a společností na hledání bezpečnosti a představy vypočitatelného rizika. V polovině 80. let německý sociolog Ulrich Beck tvrdil, že náš vztah ke společ­ nosti a jejím institucím se v posled­ ních desetiletích od základu změnil,

Vstupujeme do nového období „reflexivní“ modernity typické nejistotou a nedostatečným pocitem bezpečí.

závažná, že by bylo téměř nemysli­ telné zvládnout její dopady nebo vrá­ tit svět do původní podoby.

Vlastnosti rizika

Vědecká a technologická revoluce, která přinesla pokrok, je nyní vnímána jako původce problému ve vývoji a globálních rizicích.

Nic se již nezdá být pevně dané a mezi vědci a politiky se objevují rozpory týkající se patřičné odezvy na rizika.

Ztrátou respektu k institucím a odborníkům vzniká nejistota a pochybnost, neboť se začínáme obávat, že žijeme ve světě, jenž se vymkl kontrole.

což vyžaduje nový způsob uvažo­ vání o riziku. Beck zastává názor, že se sociální život vyvíjí z první fáze modernity do vznikající druhé neboli „reflexivní“ fáze. Ta je formo­ vána vědomím, že ovládání přírody a společnosti a vítězství nad nimi zřejmě není možné. Uvědomění si této skutečnosti může vést k rozča­ rování ze současných sociálních struktur coby zdrojů bezpečí a uklidnění. Hlavním rysem této nové fáze je vývoj globální „rizikové společ­ nosti“, což podle Becka znamená, že jedince, skupiny, vlády i korpo­

race stále více znepokojuje vznik, šíření a prožívání rizik. V součas­ nosti stojíme před problémy, které si předchozí generace neuměly představit, a to vyžaduje nové odpovědi společnosti. Ve svých dřívějších dílech Beck poukazoval zejména na rizika spo­ jená s jadernou energií, chemickým průmyslem a biotechnologií. Říká, že využití vědy a technologie k zajiš­ tění lidských potřeb dosáhlo kritic­ kého prahu a pokrok naší civilizace otevřel možnost, že dojde k neštěs­ tím nevídaných rozměrů. Pokud by k takové katastrofě došlo, byla by tak

Beck stanovuje tři významné vlast­ nosti rizika. 1. Globální nenapravi­ telná pohroma: neštěstí není možné kompenzovat, a tak již nefunguje systém pojištění. 2. Vyloučení pre­ ventivních opatření: nemůžeme svět vrátit do stavu, v jakém byl, než došlo k neštěstí. 3. Neexistují žádné hranice v prostoru a času: neštěstí jsou nepředvídatelná, poci­ ťujeme je napříč státy a jejich následky působí po dlouhá období. Pokud jde o zacházení s mož­ ností nebo pravděpodobností výskytu takových katastrof v budoucnosti, ve vztahu k mnoha novým druhům rizik, jako jsou pan­ demie, jaderné havárie nebo gene­ ticky upravené potraviny, které nás v 21. století znepokojují, se tradiční metody kalkulace rizika stávají zastaralými. Jak se tedy vědci, obchodní korporace a vlády snaží zvládnout takováto potenciální rizika katastrof?

Ulrich Beck

Skutečné a virtuální riziko

Beck rozpoznává zvláštní dvoj­ značnost v tom, jak společnost rizika chápe. Na jedné straně jsou rizika skutečná, existují jako objektivní skryté hrozby v samém srdci vědeckého a technologic­ kého pokroku. Nelze je ignorovat, i když se úřady snaží předstírat, že ne­­existují. Současně ale exis­ tují i rizika virtuální, to znamená, že představují současné znepoko­ jení z událostí, které se teprve mají stát nebo se nikdy ani nesta­ nou. Je nicméně zjevné, že předjí­ mání hrozby, kterou tato rizika představují, je tím, co je přítomno v dosud neobvyklém zpochybňo­ vání schopnosti vědců, korporací a vlád. Beck zjišťuje, že na otázky rizik není nikdo odborníkem, dokonce ani sami odborníci. Vnitřní složitost mnoha rizik znamená, že vědci se často nedokážou dohodnout na otázkách pravděpodobnosti, možné závažnosti nebo způsobu přípravy bezpečnostních opatření. V očích veřejnosti jsou to ve skuteč­ Ulrich Beck se narodil v roce 1944 v německém Stolpu (dnes Słupsk na severu Polska). Od roku 1966 studoval na mni­ chovské univerzitě sociologii, filozofii, psychologii a politické vědy. V roce 1972 zde obdržel doktorát a v roce 1979 se stal univerzitním učitelem. Následně byl jmenován profesorem na univerzitách v Münsteru a Bamberku. Od roku 1992 byl Beck pro­ fesorem sociologie a ředitelem Institutu sociologie na Uni­ verzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Byl rovněž hostují­

Ani věda, ani politika, která je u moci… nejsou v pozici, aby mohly racionálně definovat nebo ovládat rizika. Ulrich Beck

nosti titíž odborníci, kteří manipu­ lací s geny nebo štěpením atomo­ vých jader mají možná vzniklá rizika na svědomí. Beck však poznamenává, že jak­ koli veřejnost pociťuje skepticismus vůči vědcům, v rizikové společnosti mají nezastupitelnou roli. Přesněji řečeno, vzhledem k tomu, že nedo­ kážeme cítit, slyšet nebo vidět rizika, kterým jsme vystaveni, potřebujeme tyto odborníky, aby nám je pomáhali rozeznávat, měřit a vysvětlovat. ❯❯ cím profesorem na London School of Economics. Beck byl jedním z nejznámějších evrop­ ských sociologů. Kromě svých akademických děl a výzkumu také komentoval současné dění v médiích a zastával ak­ tivní úlohu v politických záleži­ tostech Německa a Evropy. ­Zemřel v roce 2015. Hlavní díla 1986 Riziková společnost 1997 Co je to globalizace? 1999 Světová riziková společnost 2004 Kosmopolitní vize

158 ULRICH BECK

ŽIVOT V GLOBÁLNÍM SVĚTĚ 159 Viz též: August Comte 22–25

■

Karl Marx 28–31

■

Max Weber 38–45

■

Anthony Giddens 148–149

V KONTEXTU TÉMA riziková společnost VÝZNAMNÁ DATA 1968 Je založen think tank Římský klub, který v roce 1972 vydává zprávu „Meze růstu“, v níž upozorňuje na rizika způsobená nadměrným populačním růstem. 1984 Americký sociolog Charles Perrow vydává knihu Normální havárie: Život s vysoce rizikovými technologiemi. 1999 Americký sociolog Barry Glassner rozvíjí v díle Kultura strachu: Proč se Američané bojí špatných věcí koncept rizika Ulricha Becka. 2001 Útoky z 11. září v USA vedly na celém světě ke změnám ve vní­ mání rizik způsobených mezinárodními teroristic­­ kými organizacemi.

L

idská společenství byla vždy vystavována nebezpečí, která měla v historii obvykle „přirozený“ původ. V posledních letech se zásluhou vědy, technolo­ gie a průmyslu dosáhlo prosperity, ta však přináší i nová nebezpečí (spojená například s výrobou jaderné energie), která zaměřují uvažování jedinců a společností na hledání bezpečnosti a představy vypočitatelného rizika. V polovině 80. let německý sociolog Ulrich Beck tvrdil, že náš vztah ke společ­ nosti a jejím institucím se v posled­ ních desetiletích od základu změnil,

Vstupujeme do nového období „reflexivní“ modernity typické nejistotou a nedostatečným pocitem bezpečí.

závažná, že by bylo téměř nemysli­ telné zvládnout její dopady nebo vrá­ tit svět do původní podoby.

Vlastnosti rizika

Vědecká a technologická revoluce, která přinesla pokrok, je nyní vnímána jako původce problému ve vývoji a globálních rizicích.

Nic se již nezdá být pevně dané a mezi vědci a politiky se objevují rozpory týkající se patřičné odezvy na rizika.

Ztrátou respektu k institucím a odborníkům vzniká nejistota a pochybnost, neboť se začínáme obávat, že žijeme ve světě, jenž se vymkl kontrole.

což vyžaduje nový způsob uvažo­ vání o riziku. Beck zastává názor, že se sociální život vyvíjí z první fáze modernity do vznikající druhé neboli „reflexivní“ fáze. Ta je formo­ vána vědomím, že ovládání přírody a společnosti a vítězství nad nimi zřejmě není možné. Uvědomění si této skutečnosti může vést k rozča­ rování ze současných sociálních struktur coby zdrojů bezpečí a uklidnění. Hlavním rysem této nové fáze je vývoj globální „rizikové společ­ nosti“, což podle Becka znamená, že jedince, skupiny, vlády i korpo­

race stále více znepokojuje vznik, šíření a prožívání rizik. V součas­ nosti stojíme před problémy, které si předchozí generace neuměly představit, a to vyžaduje nové odpovědi společnosti. Ve svých dřívějších dílech Beck poukazoval zejména na rizika spo­ jená s jadernou energií, chemickým průmyslem a biotechnologií. Říká, že využití vědy a technologie k zajiš­ tění lidských potřeb dosáhlo kritic­ kého prahu a pokrok naší civilizace otevřel možnost, že dojde k neštěs­ tím nevídaných rozměrů. Pokud by k takové katastrofě došlo, byla by tak

Beck stanovuje tři významné vlast­ nosti rizika. 1. Globální nenapravi­ telná pohroma: neštěstí není možné kompenzovat, a tak již nefunguje systém pojištění. 2. Vyloučení pre­ ventivních opatření: nemůžeme svět vrátit do stavu, v jakém byl, než došlo k neštěstí. 3. Neexistují žádné hranice v prostoru a času: neštěstí jsou nepředvídatelná, poci­ ťujeme je napříč státy a jejich následky působí po dlouhá období. Pokud jde o zacházení s mož­ ností nebo pravděpodobností výskytu takových katastrof v budoucnosti, ve vztahu k mnoha novým druhům rizik, jako jsou pan­ demie, jaderné havárie nebo gene­ ticky upravené potraviny, které nás v 21. století znepokojují, se tradiční metody kalkulace rizika stávají zastaralými. Jak se tedy vědci, obchodní korporace a vlády snaží zvládnout takováto potenciální rizika katastrof?

Ulrich Beck

Skutečné a virtuální riziko

Beck rozpoznává zvláštní dvoj­ značnost v tom, jak společnost rizika chápe. Na jedné straně jsou rizika skutečná, existují jako objektivní skryté hrozby v samém srdci vědeckého a technologic­ kého pokroku. Nelze je ignorovat, i když se úřady snaží předstírat, že ne­­existují. Současně ale exis­ tují i rizika virtuální, to znamená, že představují současné znepoko­ jení z událostí, které se teprve mají stát nebo se nikdy ani nesta­ nou. Je nicméně zjevné, že předjí­ mání hrozby, kterou tato rizika představují, je tím, co je přítomno v dosud neobvyklém zpochybňo­ vání schopnosti vědců, korporací a vlád. Beck zjišťuje, že na otázky rizik není nikdo odborníkem, dokonce ani sami odborníci. Vnitřní složitost mnoha rizik znamená, že vědci se často nedokážou dohodnout na otázkách pravděpodobnosti, možné závažnosti nebo způsobu přípravy bezpečnostních opatření. V očích veřejnosti jsou to ve skuteč­ Ulrich Beck se narodil v roce 1944 v německém Stolpu (dnes Słupsk na severu Polska). Od roku 1966 studoval na mni­ chovské univerzitě sociologii, filozofii, psychologii a politické vědy. V roce 1972 zde obdržel doktorát a v roce 1979 se stal univerzitním učitelem. Následně byl jmenován profesorem na univerzitách v Münsteru a Bamberku. Od roku 1992 byl Beck pro­ fesorem sociologie a ředitelem Institutu sociologie na Uni­ verzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Byl rovněž hostují­

Ani věda, ani politika, která je u moci… nejsou v pozici, aby mohly racionálně definovat nebo ovládat rizika. Ulrich Beck

nosti titíž odborníci, kteří manipu­ lací s geny nebo štěpením atomo­ vých jader mají možná vzniklá rizika na svědomí. Beck však poznamenává, že jak­ koli veřejnost pociťuje skepticismus vůči vědcům, v rizikové společnosti mají nezastupitelnou roli. Přesněji řečeno, vzhledem k tomu, že nedo­ kážeme cítit, slyšet nebo vidět rizika, kterým jsme vystaveni, potřebujeme tyto odborníky, aby nám je pomáhali rozeznávat, měřit a vysvětlovat. ❯❯ cím profesorem na London School of Economics. Beck byl jedním z nejznámějších evrop­ ských sociologů. Kromě svých akademických děl a výzkumu také komentoval současné dění v médiích a zastával ak­ tivní úlohu v politických záleži­ tostech Německa a Evropy. ­Zemřel v roce 2015. Hlavní díla 1986 Riziková společnost 1997 Co je to globalizace? 1999 Světová riziková společnost 2004 Kosmopolitní vize

160 ULRICH BECK

ŽIVOT V GLOBÁLNÍM SVĚTĚ 161

Rizika mohou mít význam

Beck upozorňuje na důležitou úlohu, kterou mají takzvaná „nová sociální hnutí“ při zvyšování povědomí veřejnosti o riziku. Například nezá­ vislá organizace zabývající se ochranou životního prostředí Greenpeace vede mnoho kampaní, aby obrátila pozornost veřejnosti k environmentálním rizikům, která korporace a vlády buď způsobují, nebo zlehčují. Média, jak tvrdí Beck, vyvolávají ve veřejnosti strach z rizik. Ve snaze zvýšit prodeje předkládají mnohdy zavádějící reportáže o pochybeních společností nebo institucí při odpo­ vídajícím zvládání rizika nebo dělají senzaci z informací o skrytých hroz­ bách způsobených technologickým vývojem. Ačkoli se nakonec jedná o zále­ žitost, která slouží jiným potřebám, Beck tyto zprávy považuje za pozi­ tivní, neboť pomáhají vytvářet povědomí veřejnosti o rizicích a podporují otevřenou debatu. Média lidem rizika zviditelní a učiní je pro ně smysluplnými tím, že abstraktním rizikům vtisknou působivou symbolickou formu. Například následky globálního

Omezeno do vzorce – bohatství je hierarchické, smog je demokratický. Ulrich Beck

oteplování v budoucích desetiletích je možné považovat za poněkud nereálné a abstraktní. Avšak obrazy ustupujících ledovců „potom­‑anyní“ nebo záběry ledních med­ vědů usazených na vrcholku tají­ cích ledových ker, to vše předává působivou zprávu o bezprostřed­ nosti rizik, kterým svět čelí. Mezi obecné sociální důsledky života v rizikové společnosti patří změna v povaze nerovnosti. V minulosti se bohatší jedinci mohli před riziky chránit, třeba tím, že zaplatili více peněz za možnost žít v bezpečnější komunitě nebo prostřednictvím soukromého pojiš­

tění, které jim poskytlo kvalitnější lékařskou péči. V současnosti se již lidé z řady rizik moderní doby vykoupit nemohou. Do jisté míry snad ano, neboť někdo může napří­ klad oslabit zdravotní rizika tím, že si bude kupovat dražší biopotraviny, aby se vyhnul ohrožení průmyslo­ vými pesticidy. Podobně by se bohatší státy mohly bránit znečis­ ťujícím následkům těžkého prů­ myslu jeho přesunem do rychle se rozvíjejících zemí, jako je Čína. Dříve nebo později se však tato rizika jako bumerang vrátí zpět. Zde Beck zdůrazňuje třetí vlastnost rizika, totiž to, že nerespektuje hra­ nice prostorové ani časové. Bohat­ ství samo o sobě nenabízí žádný konkrétní způsob, jak se rizika vyvarovat. Bohatý Západ konec konců nemůže uniknout následkům globálního oteplování, které bude přiživovat industrializace Číny.

Globalizované obavy a naděje

Ve své nedávné práci o konceptech „světové rizikové společnosti“ a „kosmopolitismu“ Beck uvádí, že proces globalizace – růst vzájemné závislosti, která podkopává vliv

Současné technologické společnosti generují rizika, která mohou být neznámá nebo je téměř nemožné je kvantifikovat. Podle Becka si v okamžiku, kdy čelíme takovýmto nepoznaným rizikům, vybíráme ze tří reakcí – popření, apatie nebo transformace.

popření Chováme se, jako by rizika neexistovala nebo byla nepatrná. Taková je běžná reakce řady korporací a vlád.

apatie Uznáváme, že rizika mohou existovat, ale nijak na ně nereagujeme.

transformace Podnikáme kolektivní globální aktivity pro pozitivní život ve stínu rizika – myšlenka kosmopolitismu.

V západním světě se v reakci na skutečné a vnímané ohrožení teroristickým násilím rozmohlo sledování veřejných i soukromých komunikací.

a moc národních států – má své vlastní negativní následky. Ty zahrnují rizika finanční a rizika terorismu. Při globálním nárůstu hedgeových fondů, futures kontraktů, obchodování s finanč­ ními deriváty, sekuritizace a výměn nesplacených úvěrů se žádná země nedokáže schovat za své hranice před následky toho, když se „něco pokazí“. Projevy teroristického násilí, které plánují a uskutečňují ideologické skupiny, prostupují mezistátními hranicemi a zasahují globální velkoměsta, jako je New York a Londýn, přímo do srdce. Zají­ mavé je, že globální terorismus je jedním z mála rizik, na která vlády s radostí upozorňují, a to z politic­ kých důvodů. Zatímco Beckův pohled na ri­­ zika se zdá být převážně bezútěšný, zdůrazňuje také pozitivní možnosti, které s sebou podle něj nárůst rizik přináší. Upozorňuje na rozvíjení jevu, který označuje za „kosmopoli­ tismus“. Jeho koncept zahrnuje několik složek. Zaprvé, existence globálních rizik vyžaduje globální reakci: kata­ strofická rizika zasahují lidstvo jako celek a je na ně zapotřebí reagovat kolektivně bez omezení státními

hranicemi. Zadruhé, způsob, jakým média věnují pozornost rizikům a katastrofám, má za následek poskytování větší pozornosti tomu, že katastrofy nejhůře dopadají na chudé; mediální pokrytí huri­ kánu Katrina v USA v roce 2005 například světové veřejnosti uká­ zalo, jak chudoba zhoršuje prožívání katastrofy. Zatřetí, zkušenost a povědomí veřejnosti o riziku dnes sbližuje skupiny k vzájemnému dia­ logu. Beck zmiňuje příklad, kdy environmentální skupiny a obchod­ níci spojili své síly k protestu proti nedostatku zodpovědného postoje vlády k problému klimatických změn.

Riziko a odměna

Beckovy knihy si získaly širokou čtenářskou obec i mimo svět socio­ logie, neboť se v nich všezahrnují­ cím způsobem zabývá mnoha ­klíčovými změnami a obavami posledních desetiletí. Poprvé uve­ řejnil v roce 1986 v Německu fakta o tehdy novém znepokojujícím jevu z oblasti životního prostředí – kyse­ lém dešti a narušení ozonové vrstvy. Jeho originální koncepce rizikové společnosti shrnovala a předjímala řadu environmentál­ ních problémů a nehod, kterým média věnovala velkou pozornost,

jako byla bhópálská katastrofa v Indii v roce 1984, kde způsobil únik jedovatého plynu z chemické továrny rozsáhlou otravu, a exploze černobylské jaderné elektrárny na Ukrajině v roce 1986. Před nedávnem byla Beckova analýza použita na problematiku globálního terorismu a hrozícího zhroucení finančního systému v roce 2008 a je obecně přijímána jako způsob, jak porozumět různorodému množství problémů, včetně mezinárodních vztahů, kontroly kriminality, zdraví lidí, bezpečnosti potravin, sociální politiky a sociální práce. Konec konců, Beckovou prací se prolíná pozitivní napětí. Podle jeho názoru může vést zkušenost s reago­ váním na globální rizika k inovač­ ním řešením a konstruktivním so­­ ciálním změnám. Pouze při nových střetnutích na pozadí možné kata­ strofy mohou kolektivní prospěch a obecné zájmy převážit nad úzkými sobeckými zájmy a naše moderní instituce na základě toho projít ­patřičnou změnou. ■ Obavy z kyselého deště a globál­­ ního oteplování vedly k uspořádání Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Vznikl v roce 1988 a reflektuje úroveň našich znalostí souvisejících se změnou klimatu.

160 ULRICH BECK

ŽIVOT V GLOBÁLNÍM SVĚTĚ 161

Rizika mohou mít význam

Beck upozorňuje na důležitou úlohu, kterou mají takzvaná „nová sociální hnutí“ při zvyšování povědomí veřejnosti o riziku. Například nezá­ vislá organizace zabývající se ochranou životního prostředí Greenpeace vede mnoho kampaní, aby obrátila pozornost veřejnosti k environmentálním rizikům, která korporace a vlády buď způsobují, nebo zlehčují. Média, jak tvrdí Beck, vyvolávají ve veřejnosti strach z rizik. Ve snaze zvýšit prodeje předkládají mnohdy zavádějící reportáže o pochybeních společností nebo institucí při odpo­ vídajícím zvládání rizika nebo dělají senzaci z informací o skrytých hroz­ bách způsobených technologickým vývojem. Ačkoli se nakonec jedná o zále­ žitost, která slouží jiným potřebám, Beck tyto zprávy považuje za pozi­ tivní, neboť pomáhají vytvářet povědomí veřejnosti o rizicích a podporují otevřenou debatu. Média lidem rizika zviditelní a učiní je pro ně smysluplnými tím, že abstraktním rizikům vtisknou působivou symbolickou formu. Například následky globálního

Omezeno do vzorce – bohatství je hierarchické, smog je demokratický. Ulrich Beck

oteplování v budoucích desetiletích je možné považovat za poněkud nereálné a abstraktní. Avšak obrazy ustupujících ledovců „potom­‑anyní“ nebo záběry ledních med­ vědů usazených na vrcholku tají­ cích ledových ker, to vše předává působivou zprávu o bezprostřed­ nosti rizik, kterým svět čelí. Mezi obecné sociální důsledky života v rizikové společnosti patří změna v povaze nerovnosti. V minulosti se bohatší jedinci mohli před riziky chránit, třeba tím, že zaplatili více peněz za možnost žít v bezpečnější komunitě nebo prostřednictvím soukromého pojiš­

tění, které jim poskytlo kvalitnější lékařskou péči. V současnosti se již lidé z řady rizik moderní doby vykoupit nemohou. Do jisté míry snad ano, neboť někdo může napří­ klad oslabit zdravotní rizika tím, že si bude kupovat dražší biopotraviny, aby se vyhnul ohrožení průmyslo­ vými pesticidy. Podobně by se bohatší státy mohly bránit znečis­ ťujícím následkům těžkého prů­ myslu jeho přesunem do rychle se rozvíjejících zemí, jako je Čína. Dříve nebo později se však tato rizika jako bumerang vrátí zpět. Zde Beck zdůrazňuje třetí vlastnost rizika, totiž to, že nerespektuje hra­ nice prostorové ani časové. Bohat­ ství samo o sobě nenabízí žádný konkrétní způsob, jak se rizika vyvarovat. Bohatý Západ konec konců nemůže uniknout následkům globálního oteplování, které bude přiživovat industrializace Číny.

Globalizované obavy a naděje

Ve své nedávné práci o konceptech „světové rizikové společnosti“ a „kosmopolitismu“ Beck uvádí, že proces globalizace – růst vzájemné závislosti, která podkopává vliv

Současné technologické společnosti generují rizika, která mohou být neznámá nebo je téměř nemožné je kvantifikovat. Podle Becka si v okamžiku, kdy čelíme takovýmto nepoznaným rizikům, vybíráme ze tří reakcí – popření, apatie nebo transformace.

popření Chováme se, jako by rizika neexistovala nebo byla nepatrná. Taková je běžná reakce řady korporací a vlád.

apatie Uznáváme, že rizika mohou existovat, ale nijak na ně nereagujeme.

transformace Podnikáme kolektivní globální aktivity pro pozitivní život ve stínu rizika – myšlenka kosmopolitismu.

V západním světě se v reakci na skutečné a vnímané ohrožení teroristickým násilím rozmohlo sledování veřejných i soukromých komunikací.

a moc národních států – má své vlastní negativní následky. Ty zahrnují rizika finanční a rizika terorismu. Při globálním nárůstu hedgeových fondů, futures kontraktů, obchodování s finanč­ ními deriváty, sekuritizace a výměn nesplacených úvěrů se žádná země nedokáže schovat za své hranice před následky toho, když se „něco pokazí“. Projevy teroristického násilí, které plánují a uskutečňují ideologické skupiny, prostupují mezistátními hranicemi a zasahují globální velkoměsta, jako je New York a Londýn, přímo do srdce. Zají­ mavé je, že globální terorismus je jedním z mála rizik, na která vlády s radostí upozorňují, a to z politic­ kých důvodů. Zatímco Beckův pohled na ri­­ zika se zdá být převážně bezútěšný, zdůrazňuje také pozitivní možnosti, které s sebou podle něj nárůst rizik přináší. Upozorňuje na rozvíjení jevu, který označuje za „kosmopoli­ tismus“. Jeho koncept zahrnuje několik složek. Zaprvé, existence globálních rizik vyžaduje globální reakci: kata­ strofická rizika zasahují lidstvo jako celek a je na ně zapotřebí reagovat kolektivně bez omezení státními

hranicemi. Zadruhé, způsob, jakým média věnují pozornost rizikům a katastrofám, má za následek poskytování větší pozornosti tomu, že katastrofy nejhůře dopadají na chudé; mediální pokrytí huri­ kánu Katrina v USA v roce 2005 například světové veřejnosti uká­ zalo, jak chudoba zhoršuje prožívání katastrofy. Zatřetí, zkušenost a povědomí veřejnosti o riziku dnes sbližuje skupiny k vzájemnému dia­ logu. Beck zmiňuje příklad, kdy environmentální skupiny a obchod­ níci spojili své síly k protestu proti nedostatku zodpovědného postoje vlády k problému klimatických změn.

Riziko a odměna

Beckovy knihy si získaly širokou čtenářskou obec i mimo svět socio­ logie, neboť se v nich všezahrnují­ cím způsobem zabývá mnoha ­klíčovými změnami a obavami posledních desetiletí. Poprvé uve­ řejnil v roce 1986 v Německu fakta o tehdy novém znepokojujícím jevu z oblasti životního prostředí – kyse­ lém dešti a narušení ozonové vrstvy. Jeho originální koncepce rizikové společnosti shrnovala a předjímala řadu environmentál­ ních problémů a nehod, kterým média věnovala velkou pozornost,

jako byla bhópálská katastrofa v Indii v roce 1984, kde způsobil únik jedovatého plynu z chemické továrny rozsáhlou otravu, a exploze černobylské jaderné elektrárny na Ukrajině v roce 1986. Před nedávnem byla Beckova analýza použita na problematiku globálního terorismu a hrozícího zhroucení finančního systému v roce 2008 a je obecně přijímána jako způsob, jak porozumět různorodému množství problémů, včetně mezinárodních vztahů, kontroly kriminality, zdraví lidí, bezpečnosti potravin, sociální politiky a sociální práce. Konec konců, Beckovou prací se prolíná pozitivní napětí. Podle jeho názoru může vést zkušenost s reago­ váním na globální rizika k inovač­ ním řešením a konstruktivním so­­ ciálním změnám. Pouze při nových střetnutích na pozadí možné kata­ strofy mohou kolektivní prospěch a obecné zájmy převážit nad úzkými sobeckými zájmy a naše moderní instituce na základě toho projít ­patřičnou změnou. ■ Obavy z kyselého deště a globál­­ ního oteplování vedly k uspořádání Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Vznikl v roce 1988 a reflektuje úroveň našich znalostí souvisejících se změnou klimatu.

NÁBOŽENSTVÍ JE POVZDECHEM

UTLAČENÉHO TVORA

KARL MARX (1818–1883)

NÁBOŽENSTVÍ JE POVZDECHEM

UTLAČENÉHO TVORA

KARL MARX (1818–1883)

256 KARL MARX

ÚLOHA INSTITUCÍ 257 Viz též: Auguste Comte 22–25 ■ Karl Marx 28–31 ■ Friedrich Engels 66–67 Max Weber 220–223 ■ Bryan Wilson 278–279 ■ Jürgen Habermas 286–287

V KONTEXTU TÉMA náboženství VÝZNAMNÁ DATA 1807 Německý filozof Georg Hegel představuje ve Fenomenologii ducha koncepci odcizení. 1841 Německý filozof Ludwig Feuerbach vychází v Podstatě křesťanství z Hegelovy myšlenky odcizení a kriticky ji aplikuje na křesťanství. 1966 Bryan Wilson v knize Náboženství v sekulární společnosti uvádí, že náboženství přišlo o svou autoritu. 2010 Německý sociolog Jürgen Habermas přemítá v knize Povědomí o čemsi, co chybí: Víra a rozum v postsekulárním věku o důvodu, proč náboženství nevymizelo.

P

odle německého filozofa Georga Hegela svoboda v plném smyslu spočívá v zapojení se do určitých etických institucí. Velmi známý je jeho výrok, že „racionální existence ­člověka je možná“ pouze v rámci státu. Byl přesvědčen, že křesťan­ ství je dokonalým („dovršeným“) náboženstvím pro nastupující věk modernity, protože odráží jeho ducha neboli geist – víru v rozum a pravdu. Avšak vzhledem ke střetu protikladů, známému jako „dialektika“ (kdy něco ze své vlastní podstaty může obsahovat

Náboženství používají k získání autority ti, kdo jsou dočasně u moci. Christopher Hitchens anglo­‑americký spisovatel (1949–2011)

Náboženství dává falešné naděje a učí, že skutečného štěstí lze dosáhnout pouze v posmrtném životě v nebi.

Třebaže náboženství poskytuje útěchu, je povzdechem utlačeného tvora, srdcem světa bez srdce.

svůj opak), sociální struktury a instituce vytvořené lidmi, aby jim sloužily, začaly lidi ovládat, a dokonce je zotročily. Proces racio­ nálního sebepoznání může vést k „odcizení“ – jedná se o koncept odcizenosti, jenž později hluboce ovlivnil sociální vědy. Ludwig Feuerbach, německý filozof a bývalý Hegelův student, používal koncept odcizení ke kri­ tice náboženství. Tvrdil, že lidé propůjčují Bohu lidské vlastnosti a pak ho pro tyto vlastnosti uctí­ vají, takže nevědomky uctívají sebe. To jim brání uvědomit si

své vlastní schopnosti; božské není nic víc než projekce odcizeného lidského vědomí. Friedrich Engels, spolupracovník Karla Marxe, při­ pouštěl, že Feuerbachova Podstata křesťanství měla na ně oba ve 40. letech 19. století hluboký a osvobozující vliv.

Náboženství dělá člověk

Otec Karla Marxe konvertoval od židovství ke křesťanství pouze proto, aby si zabezpečil své zaměstnání. Přesto svému synovi vštepoval přesvědčení, že nábo­ ženství je nezbytné pro uchování

Sylvia Walbyová 96–99

s­ vrženy. Do té doby zůstane nábo­ ženství symptomem nemoci způ­ sobené materiálním nedostatkem a lidskou odcizeností, které působí trpícím takovou bolest, že potřebují útěchu poskytovanou nábožen­ stvím. Stejně jako francouzský filozof Auguste Comte, pro nějž byla náboženská víra infantilním sta­ vem rozumu, byl Marx přesvědčen, že společnost se vědecky vyvíjí k sekularismu. Marx je nicméně kritičtější k náboženství jako odrazu společnosti než jako k věrouce. Jeho cílem je osvobodit dělnickou třídu z kapitalistického útisku a tvrdí, že společnost ovlá­ dají představy vládnoucí třídy a jedním z nástrojů, které tyto představy šíří, je církev.

Ekonomické strádání většině lidí zabraňuje, aby na tomto světě dosáhli útěchy a skutečného štěstí.

Náboženství zkresluje skutečnost a podněcuje lidi, aby tvrdě pracovali, pasivně přijímali svůj úděl a snášeli utrpení.

■

morálky. Karl Marx však již od poměrně mladého věku kritizo­ val myšlenku, že spirituální sféra je nutná k udržování sociálního řádu. Později dospěl k přesvědčení, že sekularizace (oslabení sociálního významu náboženství) lidi osvo­ bodí od mystických forem sociál­ ního útlaku. Řadu svých názorů na náboženství nastínil v „Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva“ (1844). Marx rozvíjí myšlenku odcizení a prohlašuje, že „člověk dělá nábo­ ženství, náboženství nedělá člo­ věka“. Lidé podle něj zapomněli, že vymysleli Boha, jenž přišel, aby měl svůj vlastní život, a nyní ovládá lidi. To, co lidé stvořili, mohou i zničit. Domnívá se, že revoluční třída pracujících si uvědomí, že ideologie a instituce kapitalistické společnosti, které je zotročují, nejsou přirozené nebo nevyhnutelné, ale mohou být

Církev a stát

Neznámý vtipálek v 18. století při­ rovnal anglikánskou církev k poli­ tické straně „v modlitbách“. Podle Marxe musí být každá instituce, která slouží zájmům kapitalismu včetně církve, popřena a nakonec

Bohatství římskokatolické církve kritizovalo mnoho lidí. Podle Marxe slouží náboženství kapitalistickým zájmům a je nástrojem, který používají bohaté elity k ovládání a útisku dělnické třídy. ❯❯

■

sprovozena ze světa. Vystřídá ji humanistická společnost založená na socialismu a komunismu. Náboženství je podle Marxe „útěchou a ospravedlněním“ ­stávajícího státu a společnosti. Církve hlásají, že autorita vlád­ noucí třídy je určena nadpřiroze­ nou mocí, a proto je ponížené postavení pracujících nevyhnu­ telné a oprávněné. Když je společ­ nost rozpolcená nespravedlností, bezpráví se dále zachovává, místo toho, aby docházelo k jeho zmírňo­ vání. Marx prohlásil: „Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.“ Tento názor našel odezvu v 60. letech 20. století u britského sociologa Bryana Wilsona, jenž tvrdí, že úlohou církve je so­­ciali­ zovat každou novou generaci tak, aby přijala svůj úděl. Marxovým záměrem je demas­ kovat iluzorní povahu náboženství a odhalit je jako ideologický nástroj vládnoucí třídy. Protože víra v posmrtný život slouží jako ❯❯

256 KARL MARX

ÚLOHA INSTITUCÍ 257 Viz též: Auguste Comte 22–25 ■ Karl Marx 28–31 ■ Friedrich Engels 66–67 Max Weber 220–223 ■ Bryan Wilson 278–279 ■ Jürgen Habermas 286–287

V KONTEXTU TÉMA náboženství VÝZNAMNÁ DATA 1807 Německý filozof Georg Hegel představuje ve Fenomenologii ducha koncepci odcizení. 1841 Německý filozof Ludwig Feuerbach vychází v Podstatě křesťanství z Hegelovy myšlenky odcizení a kriticky ji aplikuje na křesťanství. 1966 Bryan Wilson v knize Náboženství v sekulární společnosti uvádí, že náboženství přišlo o svou autoritu. 2010 Německý sociolog Jürgen Habermas přemítá v knize Povědomí o čemsi, co chybí: Víra a rozum v postsekulárním věku o důvodu, proč náboženství nevymizelo.

P

odle německého filozofa Georga Hegela svoboda v plném smyslu spočívá v zapojení se do určitých etických institucí. Velmi známý je jeho výrok, že „racionální existence ­člověka je možná“ pouze v rámci státu. Byl přesvědčen, že křesťan­ ství je dokonalým („dovršeným“) náboženstvím pro nastupující věk modernity, protože odráží jeho ducha neboli geist – víru v rozum a pravdu. Avšak vzhledem ke střetu protikladů, známému jako „dialektika“ (kdy něco ze své vlastní podstaty může obsahovat

Náboženství používají k získání autority ti, kdo jsou dočasně u moci. Christopher Hitchens anglo­‑americký spisovatel (1949–2011)

Náboženství dává falešné naděje a učí, že skutečného štěstí lze dosáhnout pouze v posmrtném životě v nebi.

Třebaže náboženství poskytuje útěchu, je povzdechem utlačeného tvora, srdcem světa bez srdce.

svůj opak), sociální struktury a instituce vytvořené lidmi, aby jim sloužily, začaly lidi ovládat, a dokonce je zotročily. Proces racio­ nálního sebepoznání může vést k „odcizení“ – jedná se o koncept odcizenosti, jenž později hluboce ovlivnil sociální vědy. Ludwig Feuerbach, německý filozof a bývalý Hegelův student, používal koncept odcizení ke kri­ tice náboženství. Tvrdil, že lidé propůjčují Bohu lidské vlastnosti a pak ho pro tyto vlastnosti uctí­ vají, takže nevědomky uctívají sebe. To jim brání uvědomit si

své vlastní schopnosti; božské není nic víc než projekce odcizeného lidského vědomí. Friedrich Engels, spolupracovník Karla Marxe, při­ pouštěl, že Feuerbachova Podstata křesťanství měla na ně oba ve 40. letech 19. století hluboký a osvobozující vliv.

Náboženství dělá člověk

Otec Karla Marxe konvertoval od židovství ke křesťanství pouze proto, aby si zabezpečil své zaměstnání. Přesto svému synovi vštepoval přesvědčení, že nábo­ ženství je nezbytné pro uchování

Sylvia Walbyová 96–99

s­ vrženy. Do té doby zůstane nábo­ ženství symptomem nemoci způ­ sobené materiálním nedostatkem a lidskou odcizeností, které působí trpícím takovou bolest, že potřebují útěchu poskytovanou nábožen­ stvím. Stejně jako francouzský filozof Auguste Comte, pro nějž byla náboženská víra infantilním sta­ vem rozumu, byl Marx přesvědčen, že společnost se vědecky vyvíjí k sekularismu. Marx je nicméně kritičtější k náboženství jako odrazu společnosti než jako k věrouce. Jeho cílem je osvobodit dělnickou třídu z kapitalistického útisku a tvrdí, že společnost ovlá­ dají představy vládnoucí třídy a jedním z nástrojů, které tyto představy šíří, je církev.

Ekonomické strádání většině lidí zabraňuje, aby na tomto světě dosáhli útěchy a skutečného štěstí.

Náboženství zkresluje skutečnost a podněcuje lidi, aby tvrdě pracovali, pasivně přijímali svůj úděl a snášeli utrpení.

■

morálky. Karl Marx však již od poměrně mladého věku kritizo­ val myšlenku, že spirituální sféra je nutná k udržování sociálního řádu. Později dospěl k přesvědčení, že sekularizace (oslabení sociálního významu náboženství) lidi osvo­ bodí od mystických forem sociál­ ního útlaku. Řadu svých názorů na náboženství nastínil v „Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva“ (1844). Marx rozvíjí myšlenku odcizení a prohlašuje, že „člověk dělá nábo­ ženství, náboženství nedělá člo­ věka“. Lidé podle něj zapomněli, že vymysleli Boha, jenž přišel, aby měl svůj vlastní život, a nyní ovládá lidi. To, co lidé stvořili, mohou i zničit. Domnívá se, že revoluční třída pracujících si uvědomí, že ideologie a instituce kapitalistické společnosti, které je zotročují, nejsou přirozené nebo nevyhnutelné, ale mohou být

Církev a stát

Neznámý vtipálek v 18. století při­ rovnal anglikánskou církev k poli­ tické straně „v modlitbách“. Podle Marxe musí být každá instituce, která slouží zájmům kapitalismu včetně církve, popřena a nakonec

Bohatství římskokatolické církve kritizovalo mnoho lidí. Podle Marxe slouží náboženství kapitalistickým zájmům a je nástrojem, který používají bohaté elity k ovládání a útisku dělnické třídy. ❯❯

■

sprovozena ze světa. Vystřídá ji humanistická společnost založená na socialismu a komunismu. Náboženství je podle Marxe „útěchou a ospravedlněním“ ­stávajícího státu a společnosti. Církve hlásají, že autorita vlád­ noucí třídy je určena nadpřiroze­ nou mocí, a proto je ponížené postavení pracujících nevyhnu­ telné a oprávněné. Když je společ­ nost rozpolcená nespravedlností, bezpráví se dále zachovává, místo toho, aby docházelo k jeho zmírňo­ vání. Marx prohlásil: „Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.“ Tento názor našel odezvu v 60. letech 20. století u britského sociologa Bryana Wilsona, jenž tvrdí, že úlohou církve je so­­ciali­ zovat každou novou generaci tak, aby přijala svůj úděl. Marxovým záměrem je demas­ kovat iluzorní povahu náboženství a odhalit je jako ideologický nástroj vládnoucí třídy. Protože víra v posmrtný život slouží jako ❯❯

258 KARL MARX

ÚLOHA INSTITUCÍ 259

Marx tvrdí, že náboženství je věro­ učným systémem, jenž vládnoucí třídě umožňuje udržet moc v přítomnosti tím, že třídě pracujících slibuje, že na onom světě bude lépe. Chudí nacházejí útěchu v morálním učení, protože nakonec za své utrpení sklidí odměnu; předchází se tak sociální změně, neboť náboženství stabilizuje společnost a podporuje status quo.

ONEN SVĚT

TADY A TEĎ útěcha chudým a utiskovaným, Marx označuje náboženství jako „opium lidstva“. Ruský revolucio­ nář Vladimír Iljič Lenin řekl, že je to „duchovní gin“: náboženská víra otupuje drsnou realitu života dělnické třídy a lidé jsou jejím pro­ střednictvím obluzováni, aby při­ jali svůj chudobný stav výměnou za naději na lepší život na onom světě. Náboženství je tedy v důsledku možné považovat za účinnou formu sociální kontroly, která udržuje chudé v nečinnosti a brání sociální změně.

Náboženství a radikalismus

Marxovi neunikla skutečnost, že křesťanství je náboženstvím, které se zrodilo z útisku, a že posiluje a utěšuje ty, kteří jsou sklíčení a ztratili naději. Náboženské utr­ pení je jak „výrazem skutečného utrpení a protestem proti němu“, tak „povzdechem“ utiskovaného

lidu, jenž se domnívá, že nábožen­ ství má radikální nebo snad revo­ luční stránku. Puritánství v Anglii vedlo například v 17. století k popravě krále a ustanovení re­­ publiky. Marx však říká, že nábo­ ženství je „iluzorním štěstím lidu“, když si situace žádá jeho štěstí sku-

tečné. „Naléhat na lidi, aby se vzdali iluzí o svém postavení, zna­ mená žádat je, aby se vzdali posta­ vení, ve kterém je zapotřebí iluzí.“ Úkolem filozofie, která slouží ději­ nám, podle Marxe je, aby poté, „co byla odhalena posvátná podoba sebeodcizení člověka, odhalila toto sebeodcizení i v jeho neposvátných podobách“. Marx souhlasil s premisou německého sociologa Maxe Webera, že protestantismus hrál zásadní roli při zavádění kapitalis­ ­mu, neboť lépe vyhovoval komerč­ ním potřebám obchodníků v 16. století a později průmyslní­ kům. Centrem protestantské filozo­ fie byla usilovná práce spojená s odměnou a zejména kalvinismus považoval materiální úspěch za znamení Boží přízně. Marx popisuje reformaci jako německou revoluční minulost – revoluci, která měla počátek v mozku mnicha. Luther totiž ­„zvítězil nad porobou ze zbožnosti proto, že na její místo dosadil porobu z přesvědčení“; Luther pro­ měnil kněze v laiky, protože promě­ nil laiky v kněze. Podle Marxova názoru nebylo protestantství pra­ vým řešením problému, ale bylo

Feminismus a náboženství Elizabeth Cady Stantonová, americká autorka Bible ženy z 19. století, řekla, že slovo Boží bylo vlastně slovo muže a používalo se k podmanění žen. Ve feministických teoriích náboženství se od té doby toto téma sexismu a genderové nerovnosti obecně vrací. Ženy mají větší sklon než muži věnovat se náboženství, ale bývají přehlíženy a diskriminovány, mají menší práva a těžší tresty. Egyptská spisovatelka Nawal El Saadawi říká, že

náboženství se možná používá k útisku žen, ale příčinou jsou patriarchální formy společnosti, která náboženství přetvořila. Mnoho muslimských žen chápe své náboženství a oděv jako symbol svého osvobození, poznamenává britská socioložka Linda Woodheadová. V některých náboženstvích se pozice žen podstatně mění; od té doby, kdy anglikánská církev povolila v roce 1992 svěcení žen, tvoří ženy nyní jednu pětinu kléru.

„správným vytyčením úkolů“. Teď už nešlo o boj člověka s klérem mimo sebe, ale „kněžskou přiroze­ ností“ uvnitř sebe. Skutečné emancipaci člověka však prozatím bránil sociální status quo. Zatímco majitelé půdy a kapi­ talisté v tomto světě bohatli, odmě­ nou proletariátu za tvrdě odpraco­ vané hodiny za malý plat bylo místo v nebi; z utrpení se stává ctnost. Marxe znepokojovala úloha církve v 19. století jako vlastníka půdy a zaměstnavatele a považoval to za další důkaz, že náboženství je dalším ideologickým nástrojem používaným vládnoucími třídami k ovládání pracujících.

Nábožensky lhostejná pracovní síla

V Británii se vládnoucí vrstva obá­ vala, že pracující ztrácejí kontakt s organizovaným náboženstvím a obracejí se místo toho k jiným křesťanským náboženským sdru­ žením nebo dělnickým politickým hnutím, jako byl třeba chartismus. To byl důvod, proč se v roce 1851 uskutečnilo s­ čítání věřících. Odha­ lilo apatii dělnické třídy a také roz­ dělení společnosti mezi zavedenou konzervativní anglikánskou církev a modlitebny a kaple, kde se schá­ zeli příznivci oblíbených nábožen­ ských hnutí, jako byli kvakeři a unitáři. V mnoha průmyslových cen­ trech Británie obývaných dělnic­ kou třídou byl v nesmírné oblibě metodismus – protestantská deno­ minace zaměřená na pomoc chu­ dým. Byl přitažlivý i pro nové vlastníky továren, které znepoko­ Křesťanská společenství, jako byli kvakeři, byla vnímána jako hrozba nábožensko­‑politického statu quo. Stavěli se proti válce a otroctví, odmítali skládat přísahy a odmítali myšlenku církevní hierarchie.

Kořeny moderního náboženství jsou hluboce zapuštěny v sociálním útisku mas pracujících. Vladimír Iljič Lenin ruský politický teoretik (1870–1924)

jovala očividná náboženská lho­ stejnost jejich dělníků a současně je šokovaly jejich neřesti, napří­ klad opilství. Jako další důkaz toho, že náboženství se používá coby nástroj vládnoucích tříd, Marxovi posloužila praxe, kdy někteří majitelé nutili dělníky účastnit se bohoslužeb, hodin náboženství, vzdělávacích před­ nášek a zájmových činností ve snaze „vychovat“ z nich „řádné“, střízlivé bytosti – což jim mělo umožnit ještě efektivněji pra­ covat. Tím jim vzali energii a rov­ něž zmařili jejich revoluční poten­

ciál, což zajišťovalo, že se stanou povolnými průmyslovými dříči. Západní intelektuálové, jako byl A. C. Grayling a později Chris­ topher Hitchens a Richard Dawkins, někdy označovaní jako „Noví ateisté“, sdíleli mnoho Mar­ xových názorů na náboženství. Zejména názor, který se ve filozofii pravděpodobně objevil poprvé, že náboženství je zajímavou for­ mou odcizení, a to jak emocionální, tak intelektuální, a chabou náhraž­ kou sociální spravedlnosti a štěstí. Avšak Marx sám – při svém ­zkoumání reformace – připouštěl, že náboženství v sobě skrývá potenciál k radikálnímu uvažování a sociální aktivitě. Dokladem toho se později stala úloha, kterou sehrála nonkonformistická nábo­ ženství v Británii během více než jednoho století progresivní sociální reformy. Při hledání odpovědi na otázku, proč se náboženství do začátku 21. století nevytratilo, Jürgen Habermas připouští důleži­ tost veřejné role církevních spole­ čenství v mnoha částech světa. Navzdory rozsáhlé sekularizaci dnes nikdo nehovoří o zániku ­náboženství nebo náboženského vyznání. ■

258 KARL MARX

ÚLOHA INSTITUCÍ 259

Marx tvrdí, že náboženství je věro­ učným systémem, jenž vládnoucí třídě umožňuje udržet moc v přítomnosti tím, že třídě pracujících slibuje, že na onom světě bude lépe. Chudí nacházejí útěchu v morálním učení, protože nakonec za své utrpení sklidí odměnu; předchází se tak sociální změně, neboť náboženství stabilizuje společnost a podporuje status quo.

ONEN SVĚT

TADY A TEĎ útěcha chudým a utiskovaným, Marx označuje náboženství jako „opium lidstva“. Ruský revolucio­ nář Vladimír Iljič Lenin řekl, že je to „duchovní gin“: náboženská víra otupuje drsnou realitu života dělnické třídy a lidé jsou jejím pro­ střednictvím obluzováni, aby při­ jali svůj chudobný stav výměnou za naději na lepší život na onom světě. Náboženství je tedy v důsledku možné považovat za účinnou formu sociální kontroly, která udržuje chudé v nečinnosti a brání sociální změně.

Náboženství a radikalismus

Marxovi neunikla skutečnost, že křesťanství je náboženstvím, které se zrodilo z útisku, a že posiluje a utěšuje ty, kteří jsou sklíčení a ztratili naději. Náboženské utr­ pení je jak „výrazem skutečného utrpení a protestem proti němu“, tak „povzdechem“ utiskovaného

lidu, jenž se domnívá, že nábožen­ ství má radikální nebo snad revo­ luční stránku. Puritánství v Anglii vedlo například v 17. století k popravě krále a ustanovení re­­ publiky. Marx však říká, že nábo­ ženství je „iluzorním štěstím lidu“, když si situace žádá jeho štěstí sku-

tečné. „Naléhat na lidi, aby se vzdali iluzí o svém postavení, zna­ mená žádat je, aby se vzdali posta­ vení, ve kterém je zapotřebí iluzí.“ Úkolem filozofie, která slouží ději­ nám, podle Marxe je, aby poté, „co byla odhalena posvátná podoba sebeodcizení člověka, odhalila toto sebeodcizení i v jeho neposvátných podobách“. Marx souhlasil s premisou německého sociologa Maxe Webera, že protestantismus hrál zásadní roli při zavádění kapitalis­ ­mu, neboť lépe vyhovoval komerč­ ním potřebám obchodníků v 16. století a později průmyslní­ kům. Centrem protestantské filozo­ fie byla usilovná práce spojená s odměnou a zejména kalvinismus považoval materiální úspěch za znamení Boží přízně. Marx popisuje reformaci jako německou revoluční minulost – revoluci, která měla počátek v mozku mnicha. Luther totiž ­„zvítězil nad porobou ze zbožnosti proto, že na její místo dosadil porobu z přesvědčení“; Luther pro­ měnil kněze v laiky, protože promě­ nil laiky v kněze. Podle Marxova názoru nebylo protestantství pra­ vým řešením problému, ale bylo

Feminismus a náboženství Elizabeth Cady Stantonová, americká autorka Bible ženy z 19. století, řekla, že slovo Boží bylo vlastně slovo muže a používalo se k podmanění žen. Ve feministických teoriích náboženství se od té doby toto téma sexismu a genderové nerovnosti obecně vrací. Ženy mají větší sklon než muži věnovat se náboženství, ale bývají přehlíženy a diskriminovány, mají menší práva a těžší tresty. Egyptská spisovatelka Nawal El Saadawi říká, že

náboženství se možná používá k útisku žen, ale příčinou jsou patriarchální formy společnosti, která náboženství přetvořila. Mnoho muslimských žen chápe své náboženství a oděv jako symbol svého osvobození, poznamenává britská socioložka Linda Woodheadová. V některých náboženstvích se pozice žen podstatně mění; od té doby, kdy anglikánská církev povolila v roce 1992 svěcení žen, tvoří ženy nyní jednu pětinu kléru.

„správným vytyčením úkolů“. Teď už nešlo o boj člověka s klérem mimo sebe, ale „kněžskou přiroze­ ností“ uvnitř sebe. Skutečné emancipaci člověka však prozatím bránil sociální status quo. Zatímco majitelé půdy a kapi­ talisté v tomto světě bohatli, odmě­ nou proletariátu za tvrdě odpraco­ vané hodiny za malý plat bylo místo v nebi; z utrpení se stává ctnost. Marxe znepokojovala úloha církve v 19. století jako vlastníka půdy a zaměstnavatele a považoval to za další důkaz, že náboženství je dalším ideologickým nástrojem používaným vládnoucími třídami k ovládání pracujících.

Nábožensky lhostejná pracovní síla

V Británii se vládnoucí vrstva obá­ vala, že pracující ztrácejí kontakt s organizovaným náboženstvím a obracejí se místo toho k jiným křesťanským náboženským sdru­ žením nebo dělnickým politickým hnutím, jako byl třeba chartismus. To byl důvod, proč se v roce 1851 uskutečnilo s­ čítání věřících. Odha­ lilo apatii dělnické třídy a také roz­ dělení společnosti mezi zavedenou konzervativní anglikánskou církev a modlitebny a kaple, kde se schá­ zeli příznivci oblíbených nábožen­ ských hnutí, jako byli kvakeři a unitáři. V mnoha průmyslových cen­ trech Británie obývaných dělnic­ kou třídou byl v nesmírné oblibě metodismus – protestantská deno­ minace zaměřená na pomoc chu­ dým. Byl přitažlivý i pro nové vlastníky továren, které znepoko­ Křesťanská společenství, jako byli kvakeři, byla vnímána jako hrozba nábožensko­‑politického statu quo. Stavěli se proti válce a otroctví, odmítali skládat přísahy a odmítali myšlenku církevní hierarchie.

Kořeny moderního náboženství jsou hluboce zapuštěny v sociálním útisku mas pracujících. Vladimír Iljič Lenin ruský politický teoretik (1870–1924)

jovala očividná náboženská lho­ stejnost jejich dělníků a současně je šokovaly jejich neřesti, napří­ klad opilství. Jako další důkaz toho, že náboženství se používá coby nástroj vládnoucích tříd, Marxovi posloužila praxe, kdy někteří majitelé nutili dělníky účastnit se bohoslužeb, hodin náboženství, vzdělávacích před­ nášek a zájmových činností ve snaze „vychovat“ z nich „řádné“, střízlivé bytosti – což jim mělo umožnit ještě efektivněji pra­ covat. Tím jim vzali energii a rov­ něž zmařili jejich revoluční poten­

ciál, což zajišťovalo, že se stanou povolnými průmyslovými dříči. Západní intelektuálové, jako byl A. C. Grayling a později Chris­ topher Hitchens a Richard Dawkins, někdy označovaní jako „Noví ateisté“, sdíleli mnoho Mar­ xových názorů na náboženství. Zejména názor, který se ve filozofii pravděpodobně objevil poprvé, že náboženství je zajímavou for­ mou odcizení, a to jak emocionální, tak intelektuální, a chabou náhraž­ kou sociální spravedlnosti a štěstí. Avšak Marx sám – při svém ­zkoumání reformace – připouštěl, že náboženství v sobě skrývá potenciál k radikálnímu uvažování a sociální aktivitě. Dokladem toho se později stala úloha, kterou sehrála nonkonformistická nábo­ ženství v Británii během více než jednoho století progresivní sociální reformy. Při hledání odpovědi na otázku, proč se náboženství do začátku 21. století nevytratilo, Jürgen Habermas připouští důleži­ tost veřejné role církevních spole­ čenství v mnoha částech světa. Navzdory rozsáhlé sekularizaci dnes nikdo nehovoří o zániku ­náboženství nebo náboženského vyznání. ■