1. Budova reálného gymnázia měla otevřený tvar písmene U. Kratší přízemní část, kde byl vchod, vedla do malého trojúhelníkového parku. Uprostřed něho stála lípa, kterou tam zasadili před třiceti lety v roce 1907 místní konšelé, když budovu otvírali. Nejdříve to byla docela obyčejná lípa, po roce 1918 se pod ní objevil malý žulový pomníček s nápisem: Památce těch, kteří položili své životy v boji za vlast – a stala se z ní Lípa svobody. Samozřejmě že to bylo vítaným důvodem k veliké slavnosti. Kolem malé tribuny zahalené do národních barev, červené a bílé, se shromáždilo nebývalé množství obyvatel města. Nechyběla hudba, která vyhrávala pochody, ženy v národních krojích, sokolové, selská jízda, příslušníci cechů a hlavně radní, kteří se dosti neurvale – vzhledem k významu příležitosti, kvůli níž se tu sešli – postrkovali, kdo zaujme na tribuně výhodnější místo. Před zahájením slavnosti zahrála hudba hymnu, všichni ztichli plni očekávání a pak pronesl slavnostní řeč starosta města. Hovořil o obětech, jaké musel národ přinést, aby po třistaletém útlaku získal svobodu, za kterou položili své životy právě ti, kterým je v upomínku na jejich oběti odhalován tento pomníček. „Nikdy nemůžeme být dost vděčni těmto statečným mužům, kteří přinesli naší svobodě oběť nejvyšší – svůj život,“ zakončil starosta svůj proslov. Nakonec zazpíval městský pěvecký spolek Hlahol Smetanův sbor Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci… Hudba zahrála znovu hymnu, svým zpěvem se připojili i přítomní občané a zdálo se, že shromáždění bude důstoj7
Mrazne_kvety_na_skle.indd 7
6.12.2016 12:49:47
ně ukončeno. Slavnost však utrpěla nečekaný šrám, když se nenadále a zřejmě z malicherných příčin strhla rvačka mezi přítomnými sociálními demokraty a příslušníky selské jízdy. Ale to už byla historie… Postranní křídla gymnaziální budovy se rozvírala směrem k mohutnému protáhlému rybníku. Jeho hladina se ztrácela v nedohlednu za výběžkem s písčitou pláží, kolem které rostly smuteční vrby městské plovárny, ještě o něco dál byl Sokolský stadion, trochu zanedbaný, a z horních oken školy bylo vidět na dřevěné, omšelé budovy veslařského klubu, jejichž barva byla oprýskaná sluncem a deštěm. Od jara do podzimu bylo možné vídat, jak místní veslaři, synkové městské smetánky, vytahují z loděnice, hrozící zřícením, své lodě a trénují na hladině rybníka, aby pak jednou za rok uspořádali velké závody, a to i za účasti mistrů republiky a pražských primátorských osmiveslic. Sice se celkem spolehlivě umísťovali na posledních místech, ale neztráceli dobrou náladu, řídili se coubertinovským heslem Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, a těšili se, že příští rok dopadnou lépe. Mezi oběma postranními trakty gymnázia se skrývalo školní hřiště, odkud se nyní ozýval halas a křik. Septimáni tam hráli basketbal, jak to bylo obvyklé při hodině tělocviku, kterou vedl profesor Pech. Byl to muž vyhublé až asketické postavy a měl hluboké vrásky ve tvářích. Nyní sledoval pozorně žáky s brýlemi na očích a píšťalkou v ústech. Bylo jeho ctižádostí vychovat na gymnáziu nejlepší basketbalové mužstvo v jižních Čechách a začínal věřit, že se mu to s touto třídou a ještě s jejich o rok staršími spolužáky konečně podaří. Kluci měli propocená tílka, lepila se jim na záda, tváře jim jen hořely a nevnímali nic kolem sebe. Nejlepší z nich byl Standa Puklický. Dribloval pravou i levou rukou na 8
Mrazne_kvety_na_skle.indd 8
6.12.2016 12:49:48
tenkých nohách mírně do O jako baletka, otáčel se ke koši hned čelem, hned zády, pronikal chytře mezi obránci, aby nakonec zakončil výskokem a košem. Přes svou obratnost měl pro košíkáře jednu podstatnou nevýhodu: měřil sotva sto osmdesát a nezdálo se, že by se mohl ještě vytáhnout. To Franta Sklenář, to byl dlouhán jaksepatří, taky nehrál basket špatně, nicméně Standova přímo úhořovitá obratnost a hbitost mu chyběly. Kromě toho nehrál košíkovou se stejným zaujetím, ale jen jaksi ležérně, jako by mu na výsledku ani tolik nezáleželo, důležitá byla pro něj jeho trumpeta, to byl jeho život… A tak sledoval při hře spíš obecenstvo, jestli je v něm dost dívek, které by ho pozorovaly s náležitým obdivem. Pokud tam takové dlouhovlasé víly chyběly, postrádala jeho hra patřičné zaujetí a zápal. Obzvláště mu pak záleželo na Marii Jodasové ze čtvrtého ročníku obchodní akademie. To byla dívka fyzicky velmi vyzrálá, spíš už dozrávající žena. Dokonce se šuškalo o tom, že má za sebou první zkušenosti s muži. Dalším členem tohoto znamenitého septimánského týmu byl Jirka Dolejší. Patřil mezi takzvané hodné žáky a kantoři ho měli v oblibě. Učil se dobře, na vysvědčení nosil domů jen nějakou tu dvojku, nepůsobil nikdy žádné potíže a v celém ústavu bylo známo, že se kromě učení věnuje velmi intenzivně ušlechtilému sportu, pokud se to dalo sportem vůbec nazvat, totiž šachu, a ostatní fotbalisté či hráči košíkové se na něj dívali s mírnou shovívavostí, jako na zvláštní druh podivína. Dolejší hrál basket velmi dobře, ale při hře se nikdy nepouštěl do tvrdých střetů a na koš mířil někdy až příliš pomalu a rozvážně, jako by řešil jakousi šachovou úlohu. Posledním hráčem první pětky byl Mirek Polter. Ten měl ke hře všechny potřebné předpoklady, vysokou postavu, svalnaté, i když poněkud vyhublé tělo, ale nikdy nedosáhl úrovně Standy Puklického, neboť si 9
Mrazne_kvety_na_skle.indd 9
6.12.2016 12:49:48
s míčem počínal se zvláštní zbrklostí, zmateně se otáčel, jako by nevěděl, co udělat a komu přihrát. Tomáš Zlámal sledoval oba své spolužáky tak trochu se závistí. Dobře si uvědomoval, že členem prvního družstva je spíš jen z nouze. Ne snad proto, že by hrál vyloženě špatně, v obratnosti byl na tom téměř stejně jako Standa, ale jeho výška sto sedmdesáti centimetrů byla pro košíkáře nevhodná. Měl oproti ostatním pouze jedno plus: naučil se dávat z rohu hřiště čisté koše bez pomoci odrazové desky. Žádný míč pro něj nebyl ztracený, vrhal se do boje bez ohledu na to, co mu nedávno, když přiběhl na hodinu na poslední chvíli celý zpěněný, řekl jeho profesor klavíru v městské hudební škole: „Cože?! Ty hraješ basketbal?! Takovou surovou hru?! To se mi snad jen zdá. Chceš si zničit ruce?! Klavírista musí mít měkké, pružné zápěstí. Jakmile mu ztvrdne, je s klavírem konec.“ Po hřišti pobíhalo ve dvou pětkách deset chlapců, zatímco těch pár zbylých se povalovalo na trávníku po stranách hřiště a otráveně sledovalo urputný boj, neboť je přece jen mrzelo, že nepatřili mezi vybrané hráče. Míč zaletěl až k profesoru Pechovi. Ten ho uchopil do rukou a zapískal. „Pro dnešek končíme, mládenci!“ Pohyb na hřišti rázem ustal, kluci zůstali stát na místech, jako když v hračce dojde natažené péro, otírali si celí zrudlí zpocená čela a oddechovali. Ačkoliv dvoupatrová křídla gymnaziální budovy vrhala na hřiště milosrdný stín, zářijové slunce pálilo jako uprostřed nejparnějšího léta. Vinaři si pochvalovali, že víno bude mít vynikající cukernatost, ale septimánům to bylo zatím celkem lhostejné a jen si otírali ohrnutými tričky zpocená čela. Pak se teprve začali neochotně loudat k šatům a aktovkám na lavičkách po straně hřiště; už cestou si stahovali zvlhlá tílka, aby se převlékli do košil. 10
Mrazne_kvety_na_skle.indd 10
6.12.2016 12:49:48
Nad skloněným Tomášem se zastavil profesor Pech.„Já z tebe mám, Zlámale, pocit, jako by ses při hře pořád bál…“ Tomáš pohlédl překvapeně na profesora. I když nevěděl, kam svými slovy míří, nebyla mu nijak po chuti. „Ale to ne, pane profesore, jdu do toho naplno,“ zavrtěl hlavou. „To je možné,“ přikývl Pech, „ale když se máš srazit se soupeřem, tak nakonec na poslední chvíli uhneš, jako bys měl z něčeho strach. Měl bys být trochu tvrdší!“ Tomáš si vzpomněl na Chmelu. Každý z těch dvou chtěl po něm něco jiného. Kterému z nich vyhovět? Tomáš měl basket rád, ale neméně miloval klavír. Býval v posledních letech ozdobou všech školních slavností. Přesto se nemohl zbavit trémy, která ho pokaždé mučila přímo děsivým způsobem, rosilo se mu čelo, měl vlhké prsty a trvalo to vždycky pěkných pár taktů, než se uklidnil. V poslední době si stále silněji uvědomoval, že pro basket nemá ty nejlepší fyzické předpoklady, a s tím se musel smířit. To, co mu dává muzika, mu košíková nikdy dát nemůže. To přece nemůže Pechovi vysvětlovat… „Já bych byl tvrdší,“ pokrčil rameny, „ale můj učitel na klavír říká, že si basketem jen ničím zápěstí.“ Pech byl už starší, moudrý a rozumný muž, dobře věděl, co bude asi jednou pro Tomáše v životě důležitější, a jen se pousmál: „To víš, každý z nás myslí na to své. Kdybys byl vyšší, mohl by z tebe být skvělý pivot…“ To už se kolem nich nahrnula skupina chlapců a Standa Puklický žadonil: „Pane profesore, nechte nám tu míč, my si ještě chvilku zahrajeme…“ Pech dlouho neváhal a přikývl: „No dobře. Ale ručíš mi za to, že uložíte míč do skříně v tělocvičně a zamknete! Osobně!“ Hodil míč mezi kluky a ti se s vítězoslavným křikem vrátili na hřiště. 11
Mrazne_kvety_na_skle.indd 11
6.12.2016 12:49:48
Franta Sklenář si všiml, že si Tomáš natahuje pumpky. „Ty už s námi hrát nebudeš?“ „Musím na hodinu do hudebky.“ „No jo, zase ten tvůj klimpr,“ ušklíbl se Franta pohrdavě. „Aby ses z něj nepodělal. Rubinstein z tebe stejně nebude!“ A odběhl za ostatními na hřiště. Ze skupiny nehrajících se oddělil malý sporý blonďák a přistoupil k Tomášovi, který se už chystal k odchodu. „Přinesl jsi mi tu deskripci?“ „To víš, že jsem na tebe, Mirku, nezapomněl. Tady to máš.“ Vytáhl spěšně z aktovky čtvrtku pomačkaného papíru. „Průnik jehlanu nakloněnou rovinou pro mě byl hračka. Sfouknul jsem to včera večer před spaním.“ „Pro mě by to byl nepřekonatelný problém,“ ušklíbl se Mirek s pokrčením ramen. Spolupráce těch dvou začala ve chvíli, kdy se žáci začali učit deskriptivní geometrii. Tomáš se vyznamenal hned při prvním rysu. Profesor Šach vešel do třídy, vzpřímený jako obvykle. Zamlada se věnoval lehké atletice a v hodu diskem patřil k těm nejlepším. Nakonec však u něj zvítězila jistota profesorského povolání na gymnáziu před pomíjivou slávou atletického rekordmana. Šach si stoupl na kraj začernalého naolejovaného stupínku a rozhlédl se přísně po tvářích žáků. Přesto ho kluci měli rádi, oceňovali jeho spravedlnost i svérázný, trochu drsný smysl pro humor. Když začal tehdy rozdávat první rysy svých žáků, přikrčil se Tomáš v lavici. Neměl čisté svědomí. Rozdávání bylo u konce a Tomášovo jméno dosud nezaznělo. To neznamenalo nic dobrého. Ucítil na sobě Šachův pohled a přikrčil se ještě víc, zatoužil stát se červotočem a zavrtat se do lavice. Oči měl sklopené ke školní desce a pak zaslechl Šachova slova. 12
Mrazne_kvety_na_skle.indd 12
6.12.2016 12:49:48
„Jako poslední rys jsem si ponechal toto Zlámalovo dílko,“ ukázal Šach celé třídě Tomášovu čtvrtku. „Co má tohle být?! Tahle mazanice se přece nedá nazvat rysem!“ Hovořil burácivým hlasem s očima upřenýma na Tomáše. Ten se krčil v lavici. Jak měl profesorovi vysvětlovat, že si na rys vzpomněl minulý večer na poslední chvíli. Neměl doma ani pořádné redispero, ani křivítko, ani šablonu na písmena. Tuš se mu rozmazávala po čtvrtce a on ji pak drápal otcovou žiletkou na holení. Věděl, že je to hrůza, ale doufal, že to tentokrát nějak projde a příště už se polepší. „Jak mám tohle oznámkovat?“ pokračoval Šach. „Asi takhle: Řešení jedna, úprava pět!“ Tehdy přišel po hodině za Tomášem Mirek Palec. „Hele, já bych měl pro tebe návrh. Já deskripci vůbec nerozumím, pro mě jsou ty různý průniky naprosto nepochopitelný. Co kdybys tedy hodil na papír to svý řešení a já bych pak vyrobil dva rysy. Pro mě to není problém!“ Tomáš na takový návrh okamžitě ochotně přistoupil. Zatímco Mirek platil za třídního výtvarníka, který vytvářel všechny školní plakáty, ať tužkou, uhlem, vodovkami či temperami, Tomášovy výkresy, ať se snažil sebevíc, byly poznamenány upatlanou těžkopádností. Výtvarné umění bylo pro něj tím vzdálenější, oč bližší mu byla muzika. „Mám to udělat zase dvakrát?“ zeptal se teď na školním hřišti pro jistotu Mirek. „Že váháš? Je ti snad jasný, že tuš a redispero jsou mí zavilí nepřátelé.“ „Já bych zase strávil půlku života, než bych našel řešení. A to ještě neznamená, že by bylo správný.“ Tomáš vzal aktovku s učením, desky s notami a odcházel ze školního hřiště. Za ním se ozývalo opět pokřikování 13
Mrazne_kvety_na_skle.indd 13
6.12.2016 12:49:48
hrajících kluků. Pohlédl na hodinky. Neměl mnoho času nazbyt. Bylo to skutečně zvláštní, ale Tomášovi se neustále nedostávalo času. Žil v ustavičném spěchu. Do školy, ze školy, na hodiny klavíru, na školní hřiště hrát basket, na dlouhé procházky kolem rybníka až tam, kde do něho ústil potok a nad údolím se klenul železniční viadukt s pěti oblouky, který prý tu kdysi postavili Italové, známí mistři v tomto oboru, mezitím pak cvičení na klavír a učení – pokud na ně zbyl čas. I nyní spěchal přes rozlehlé náměstí dlážděné „kočičími hlavami“, s velkým kostelem a vysokou věží, jehož siluetu musel vidět každý návštěvník města už zdaleka, ať přijížděl odkudkoliv, a kde hrával Tomáš o Vánocích při půlnoční mši na varhany. Klenutým podloubím vedle radnice zabočil pak do úzkých starých uliček, kde byla Městská hudební škola. Učebna profesora Chmely v přízemí domu byla jenom malý kumbál, kam se sotva vešlo krátké křídlo, stoleček a židle. Jako obvykle začal Tomáš hodinu hraním stupnic souběžně i protipohybem a několika etudami. Cítil, jak se mu prsty uvolňují, jsou stále pružnější a pohyblivější. Pak následovala pomalá druhá věta z Beethovenovy Apassionaty. „Nevypadá to zle,“ pochválil ho Chmela. „Za rok bychom si mohli troufnout na celou sonátu i s první větou. Ta je těžší, ale myslím, že bys to mohl při náležité píli docela dobře zvládnout. Je vidět, že jsi cvičil,“ pokyvoval spokojeně hlavou. Tu druhou větu Beethovenovy sonáty Tomáš miloval a byla to právě ona, která ho přiměla, že věnoval klavíru nejméně hodinu denně. „Teď ukaž toho Chopina,“ vyzval ho Chmela. Tomáš se do hraní moc nehrnul, dlouho listoval v notách. Ne že by se mu snad to Nocturno D dur nelíbi14
Mrazne_kvety_na_skle.indd 14
6.12.2016 12:49:48
lo. Když ho hrál Chmela, chtělo se mu zavřít oči a oddat se snění. Profesor co chvíli zpomaloval, jako by se nadechoval, melodie byla plná stesku, jakési melancholické touhy, a když Chmela zrychlil, opět plná bouřlivého vzrušení… Tomáš cítil, že jemu se to nedaří, že mu skladba nezní tak, jak by měla. A když skončil, Chmela mu to jen potvrdil: „Pořád to není ono. Nejde přece jen o to, zahrát noty. Chopina nemůžeš hrát stejně jako Mozarta. Musíš mu dát víc citu a přitom se ti v těch jeho trylkách a ozdobách nesmí ztratit téma. Měli jsme s tím asi ještě chvíli počkat, jsi příliš mladý…“ Tomáš dobře věděl, že důvody, proč mu to Nocturno stále nezní tak, jak by mělo, vězí i jinde než jen v jeho mládí. Neměl před Chmelou čisté svědomí. V poslední době věnoval až příliš mnoho času Ježkově skladbě Bugatti Step. Ta nebyla vůbec jednoduchá. Melodie – pokud se vůbec o nějaké dalo mluvit, neboť v tomhle kousku šlo hlavně o rytmus, připomínající motor bugatky slavné závodnice Elišky Junkové – nebyla jaksi důležitá. Zato rytmus, ten se řítil vpřed v přívalu stálých osmin a akordických proměn. Pro pianistu to znamenalo nemalé technické obtíže. Tomáš měl co dělat, aby je zvládl. Skládal noty do desek. Měl zlost, že se mu skladba nedaří tak, jak by si přál, a zlostně je tam nacpal. Chmela si ho pozorně prohlížel, viděl, že jeho předchozí káravá slova mladíka nepotěšila. „Pro dnešek toho necháme. Ale nesmíš skládat zbraně,“ snažil se ho povzbudit. „Všechno nejde hned tak, jak by si člověk přál.“ A po chvíli odmlky se zeptal s úsměvem: „Konzervatoř tě neláká?“ Tomášovi se rozbušilo srdce. Ne, tak daleko on sám nikdy nepomyslel! Vzpomněl si na domov, jak by to asi vypadalo, kdyby tam s něčím takovým vyrukoval. 15
Mrazne_kvety_na_skle.indd 15
6.12.2016 12:49:48
„S tím bych asi doma narazil,“ pokrčil s úsměvem rameny. Táta měl sice muziku rád, sám hrál na housle, které koupil kdysi za padesát korun od cikána, zpíval kuplety na nejrůznějších večírcích, besedách, největší úspěch sklízel s těmi, jejichž texty byly poněkud lechtivé, ale že by byl nadšený, kdyby se jeho syn rozhodl pro konzervatoř, o tom si dovolil Tomáš pochybovat. Kdoví, otce by se mu nakonec možná podařilo i obměkčit, ten měl umělce ve veliké úctě a pomyšlení, že by se jeho syn zařadil mezi ně, by mu velice zalichotilo. Ale kdo by se postavil určitě proti, byla matka. Ta snila o tom, že se Tomáš stane obchodním inženýrem, jako syn jejího šéfa v textilce, kde pracovala jako účetní. Po Tomášových slovech se profesor Chmela trochu zamračil, Tomášova odpověď ho zřejmě neuspokojila. „Záleží na tom, co chceš ty, a ne, co chtějí doma!“ Tomášovi neušlo, že jeho předchozí slova Chmelu podráždila. Měl mu snad vysvětlovat, jak to vypadá u nich v rodině? Že je zázrakem už jenom to, že mu rodiče koupili domů starší pianino? Pro otce železničáře a matku účetní v textilce to znamenalo značné vydání, opět značnou šetrnost… Kromě toho jim taková věc – hlavně matce – připadala dost zbytečná. Byla to dozajista spíš zásluha otce, že se u Zlámalů objevilo jednoho dne to pianino. Tomášova starší sestra Cilka tehdy jízlivě poznamenala: „No jo, náš Kubelík musí mít doma piano!“ „Jestli ti to nevadí, tak Kubelík hraje na housle.“ „Housle nebo piano, to je prašť jako uhoď.“ Tomáš věděl dobře, že mu Cilka závidí. Měla pocit, že bratra mají rodiče raději než ji. Byla o tři roky starší než Tomáš a vždycky stála až na druhém místě. Kdykoliv něco chtěla, vždycky dostávala stejnou odpověď: K čemu by to holce bylo, vdáš se, přijdou děti, a nač 16
Mrazne_kvety_na_skle.indd 16
6.12.2016 12:49:48
ti pak budou nějaké školy. Ale ona měla jiné představy o životě, Nechtěla skončit jako dělnice v Steinově textilce. Všechno se v ní proti tomu bouřilo, vzpíralo, ale zatím se jí nedařilo najít způsob, jak se vyvléct z toho chomoutu. Tomášovi vycházeli doma ve všem vstříc. Jestlipak si to vůbec uvědomoval? Tomáš neměl mnoho chuti zasvěcovat Chmelu do situace. Stejně by to asi nepochopil, a tak začal Tomáš z jiného konce: „Nedali by mi stípko a bez něj by to nešlo…“ Chmela přešel zamyšleně ode dveří k oknu, mnul si přitom zamyšleně bradu. Pak se znovu ohlédl na Tomáše, který už byl připravený k odchodu. „Slyšel jsem, že hraješ v Grandu v neděli k odpoledním čajům…“ Tomáš se polekal. Mohl se ovšem domyslet, že se jeho působení v nejlepším městském hotelu Chmelovi donese, a pochyboval, že se mu to bude líbit. Cítil se provinile a omlouval se: „Nezlobte se, pane profesore, koukám si něco vydělat, abych si doma nemusel říkat pořád o každou kačku.“ „Co bych se zlobil?“ odpověděl Chmela k mladíkovu překvapení a dodal po chvíli s povzdechem: „Taky jsem to neměl jednoduchý.“ Tomáš se díval na svého profesora poněkud zmateně a nevěděl, co má odpovědět. Proč mu vůbec tohle říká? Bylo mu lhostejné, jaké to měl Chmela ve svých počátcích, vůbec ho to nezajímalo, pro něj bylo důležité, jaké to má nyní on. Stále čekal u dveří připravený k odchodu, neboť viděl na Chmelovi, že pro něj ten rozhovor ještě neskončil, jako by stále byl jen předehrou k něčemu dalšímu. Chmela se na něj znovu zadíval a řekl s tajemným úsměvem: „Možná bych pro tebe měl jedno řešení. Nejsem si vůbec jistý, jestli by se ti líbilo, ale myslím si, že by to stálo za pokus.“ 17
Mrazne_kvety_na_skle.indd 17
6.12.2016 12:49:48
Tomáš mlčel a s napětím očekával další profesorova slova. K jeho překvapení se Chmela zeptal: „Nechtěl bys jet do Jižní Afriky?“ Takovou otázku Tomáš rozhodně neočekával a vyrazila mu dech. Zůstal na profesora nechápavě zírat. Sám si uvědomoval, že musí vypadat pitomě. Vůbec netušil, že by měl Chmela nějaké cestovatelské zájmy. Kam mohl mířit takovou otázkou? A Chmela zatím pokračoval, stále s tím lehounkým úsměvem na rtech, jako by se nechumelilo: „Jeden můj přítel z Vídně zakládá v Durbanu…, to je právě město v Jižní Africe,“ dodal na vysvětlenou, „nový symfonický orchestr a hledá pro něj muzikanty. Napsal mi, jestli nevím o šikovných mladých lidech. On by měl zájem především o houslisty, to víš, smyčce, ty jsou na tom vždycky líp, ale kdybych mu napsal a přimluvil se, tak on by tam pro tebe jistě našel taky nějaké uplatnění.“ Skončil a díval se na Tomáše. Ten neměl nejmenší tušení, co by mu měl odpovědět, ta nečekaná nabídka ho překvapila, a tak jen pokrčil rozpačitě rameny: „Musel bych si to rozmyslet,“ odpověděl vyhýbavě. Jen těžko si dokázal představit, že by měl v necelých osmnácti letech opustit své rodné město a vydat se někam na konec světa, jaký pro něj Jižní Afrika představovala, někam „do horoucích pekel“, jak říkávala jeho babička…, do země, jejíž jazyk neuměl…, a že by měl opustit rodiče… A tak, když se příště profesor Chmela zeptal, jako by vůbec o nic nešlo: „Tak co bude s tou Afrikou?“, odpověděl Tomáš nejistě: „Je to daleko…“ A cítil se trochu trapně. Ulevilo se mu, když Chmela přikývl: „Já tě docela chápu… Ale stejně bys měl uvažovat, co dál! Už jednou jsem se tě ptal, jestli tě neláká konzervatoř. Přemýšlel jsi 18
Mrazne_kvety_na_skle.indd 18
6.12.2016 12:49:48
o tom?“ Díval se upřeně na svého žáka, který patřil mezi jeho nejoblíbenější. Což o to, o uvažování by nebylo, ale Tomáš zatím nedospěl k žádnému rozhodnutí. „Nejsem si jistý, jestli bych na to měl,“ odpověděl popravdě. Chmela chodil po učebně, tentokrát se na Tomáše ani nepodíval. Na chvíli se zastavil u okna, které bylo tak špinavé, že jím nebylo téměř vidět do ulice na šedivé zdi protějších domů. Když se k Tomášovi opět obrátil, přikývl a řekl jaksi posmutněle: „Asi máš pravdu.“ Tomáš se cítil provinile, neboť chápal, že se Chmelovi opět zhroutil jeden z jeho snů, vychovat v některém ze svých žáků nového Rubinsteina. Skládal si noty do desek a chystal se k odchodu, Chmela ho však znovu oslovil. „Počkej, nespěchej, dneska jsme ještě neskončili!“ A po krátké odmlce se zeptal: „Znáš Steinovy?“ Kdopak by neznal jednu z nejbohatších rodin ve městě! Steinovi patřila koželužna a textilka, kde pracovala jak Tomášova starší sestra Cilka, tak hlavně matka, která tam dělala účetní. „Jo, znám,“ přikývl a dodal drze: „Říká se, že jim lezou prachy i z uší.“ „No, no,“ napomenul ho Chmela s chápavým úsměvem. „Mohl bys být trochu uctivější, na takový řeči jsi ještě mladej. On má Stein kromě těch dvou fabrik taky jednu dceru…“ Tomáš stále nechápal, kam Chmela těmi svými řečmi směřuje. „Já vím, ona chodí k nám do béčka.“ Chmela začal opět pochodovat mezi dveřmi a oknem – ta procházka nebyla příliš dlouhá, čtyři kroky sem, čtyři tam – a přitom vysvětloval: „Ona píská docela slušně flétnu. Někdy před Vánoci má koncertovat v divadle, tak mě 19
Mrazne_kvety_na_skle.indd 19
6.12.2016 12:49:48
matinka prosila, jestli bych jí nedal nějakou tu korepetici. Moc se mi do toho nechce,“ svěřoval se zcela otevřeně, „a tak mě napadlo, jestli bys to nevzal za mě. Nebylo by to určitě zadarmo! Tak co tomu říkáš?“ Tomáš se dlouho nerozmýšlel a zeptal se jen: „Kdy bych s tím měl začít?“ „Třeba hned.“ Chmela sebral ze stolku noty a podal je Tomášovi. „Koukej, ať mi neuděláš ostudu!“ Tomáš zasunul noty do desek a zavřel za sebou dveře.
Sotva vyšel na vzduch do úzké staroměstské uličky, rozleželo se mu to v hlavě a říkal si: Neudělal jsem já pitomost? Chmela se tváří, jako by mi dělal kdovíjakou laskavost, a zatím mu jde jen o to, aby ty korepetice hodil na krk někomu jinému. Váhal. Tu holku moc neznal, jen se občas letmo potkali o přestávce na školní chodbě. Ze všeho nejradši by zamířil domů, snad by se mohl Chmelovi na něco vymluvit… Ale když už to jednou slíbil, měl by dodržet slovo. Začalo pršet. Pohlédl na zatažené nebe. Stál ve výklenku dveří Hudební školy, civěl na lesknoucí se dlažbu z kočičích hlav, po které začaly stékat pramínky vody a splachovaly do kanálku nedopalky cigaret, které se válely uprostřed ulice. Tomáš zvedl oči k šedivému nebi. Pomalu se po něm ploužily dešťové mraky. Znovu se rozhlédl. Nemůže tu takhle čekat donekonečna! Povzdechl si a vydal se směrem k náměstí. Dešťové kapky mu stékaly po vlasech do očí. Matka mu ráno říkala, aby si vzal deštník, ale to byla věc, kterou septimáni opovrhovali, deštník byl pod jejich úroveň A tak nezbývalo, než aby vzal noty, které dostal od Chmely, a dal si je na hlavu. Bylo to o něco lepší. Před kostelem se ukryl na chvíli pod korunami rozlehlých kaš20
Mrazne_kvety_na_skle.indd 20
6.12.2016 12:49:48
tanů a pak přeběhl do podloubí na druhou stranu. Chodník i dlažba byly za chvíli plné vody. Tomáš se díval clonou deště na kapky, které dělaly na povrchu kaluží velikánské bubliny. Opíral se zády o mohutný čtverhranný sloup podloubí. Roh plakátu na protější stěně se v dešti odtrhl. Teprve nyní si ho povšiml. Byla na něm vášnivá tvář ženy a velký červený nápis: No pasarán! Neprojdou! Připomínky španělské občanské války doléhaly do města jen zdálky. Občas nějaká ta krátká zpráva v novinách o bojích u řek a měst s cizokrajně znějícími názvy. Guadalajara, Manzanares, Zaragoza, Toledo… Manifestace na podporu Španělské republiky se ve městě účastnila jen hrstka lidí, i když srdcem všichni přáli vítězství republikánům proti generálovi, který se chtěl v té daleké zemi zmocnit vlády, všichni byli proti fašismu, i když jen málokdo věděl přesně, co to znamená… A pak interbrigáda… To slovo vonělo dobrodružstvím, znělo lákavě, zvlášť když se na předměstí, kde Tomáš bydlel, začalo říkat, že tam po návratu z vojny odešel i Ruda Vokurka z vedlejší ulice. Všechno bylo zatím tak vzdálené a lidé teprve začínali mít pocit, že by se to, co se děje ve Španělsku, mohlo týkat i jich. Tu tvář na plakátu však Tomáš znal: říkali jí La Passionaria – Vášnivá… Pohlédl na hodinky, které dostal na jaře k sedmnáctým narozeninám. Naděje, že déšť ustane, zvadla, čekat tu dál nemělo žádný smysl. Nadechl se a rozběhl se otráveně do vilové čtvrti. Tvořily ji dvě ulice, které se rozbíhaly obloukovitě od brány středověkého městského opevnění s kulatou věží šikmo dolů k mostu přes řeku a opět se spojovaly. Svíraly mezi sebou oválný prostor v podobě vajíčka. Zde stály vily novější, kterým však chyběly velké zahrady, jakými se mohly pochlubit honosné domy na protějších stranách. 21
Mrazne_kvety_na_skle.indd 21
6.12.2016 12:49:48
Řeka se pod nimi stáčela v mohutném oblouku na jihozápad a zvláště zahrady na této straně, odkud byl překrásný výhled na malý barokní poutní klášter na protějším kopci, bývaly zalité sluncem. Honosné vily, mnohdy s různými věžičkami a podloubími, dávaly najevo už předem každému návštěvníkovi, že je neobývají zrovna tuctoví lidé. Bydlet ve vilové čtvrti bylo pro každého jejího obyvatele znamením úspěchu. Sídlili tu v první řadě místní podnikatelé, továrníci, velkoobchodníci, právníci a lékaři – ti mnohdy nikoliv svou vlastní zásluhou, ale proto, že si vzali za ženy bohaté dcerky. Teprve když se Tomáš vydal ulicí šikmo dolů k mostu přes řeku, uvědomil si, že neví docela přesně, kde Steinovi bydlí. Přestalo pršet, a tak vložil noty, pod kterými se až dosud chránil před deštěm, zpět do desek. Šel kolem kovových plotů, které oddělovaly zahrady od ulice, a četl jména na štítcích u vrátek. Josef Vlach, hoteliér… Dr. Antonín Bláha, advokát… Karel Štětina, velkoobchod textilem… Mříž plotu tvořily tepané listy a hrozny vína. Nakonec došel k brance, kde stálo velkými písmeny na pečlivě vycíděném, lesknoucím se mosazném štítku stručně pouhé jméno: STEIN. Jako by jeho nositel pokládal za zcela samozřejmé, že každý ví, o jak významného člověka jde, a nemůže o tom být žádných pochyb. Stačilo jen to pouhé jméno, aby na návštěvníka dýchla sebejistota a pýcha jeho majitele. Tomáš nebyl žádnou výjimkou a taky na něj to zapůsobilo tak, jak mělo; uvědomil si svou nepatrnost a neubránil se rozechvění, když stiskl tlačítko zvonku na sloupku vedle branky. Netrvalo dlouho, otevřely se masivní, bohatě zdobené dřevěné dveře vily a ukázala se v nich mladičká služebná ve sněhobílé zástěrce a čepečku. Na malou chvíli zaváhala, když spatřila u branky neznámého mladíka, ale 22
Mrazne_kvety_na_skle.indd 22
6.12.2016 12:49:48
pak se k němu vydala po chodníčku z kamenných čtverců, které vytvářely barevnou mozaiku. Ještě než otevřela, zeptala se mezi mřížemi: „Přejete si?“ „Já … přišel jsem na korepetice… se slečnou,“ vykoktal Tomáš. Cítil, jak přitom rudne nejistotou, rozčilením, měl na sebe vztek a tím to bylo horší. „Pojďte dál,“ zachrastila služebná klíči a otevřela mu branku. Povzbudivě se na něj usmála. Tomáš jí byl za to vděčný a taky jí oplatil úsměv. Následoval ji ke dveřím do vily, které zůstaly pootevřené. Sotva vstoupil, zůstal stát ohromeně na prahu. Ocitl se v prostorné vysoké hale. Jejím středem stoupalo schodiště na ochoz v prvním patře, odkud vedly teprve dveře k jednotlivým pokojům. Strop tvořila kopule vykládaná barevnou skleněnou mozaikou, kterou pronikalo měkké sluneční světlo, jehož paprsky se rozstřikovaly v celém prostoru a zanechávaly na stěnách barevné světelné skvrny. Na kovovém řetězu visel mohutný lustr. Stranou stál ještě starožitný stoleček s několika křesílky a pohovkou, u stěn pak už jen pár skříněk. Tomáš na to vše ohromeně zíral, dosud nikdy se v takovém prostředí neocitl a připadal si nepatrný jako mraveneček. Jen tak se mohlo stát, že přehlédl dámu v modrých šatech z lesklého taftu, která sestupovala po schodišti, a uvědomil si ji teprve tehdy, když se ho zeptala: „Co si pán přeje?“ Nebylo zcela jasné, komu je ta otázka určená, jestli Tomášovi, či služebné. Byla to ona, kdo odpověděl: „Pán přišel za slečnou…“ „Za slečnou?“ Stačila jen ta dvě slova, aby dokázala vyjádřit nejen neskonalý údiv, ale i pohrdavé dotčení nad tím, že si někdo takový jako ten mladík v pumpkách může dovolit „přijít za slečnou“. Tentokrát to byl Tomáš, kdo se snažil vysvětlovat: 23
Mrazne_kvety_na_skle.indd 23
6.12.2016 12:49:48
„Totiž… Profesor Chmela mě požádal, abych se slečnou korepetoval její koncert na flétnu.“ Mezitím dáma – nepochybně paní Steinová – došla až k Tomášovi. Bylo jí něco přes čtyřicet a nezapřela v sobě bývalou krasavici. Tmavé, téměř havraní vlasy měla pečlivě upravené, pod vysoko vyklenutým obočím zářily nádherné oči, mírně pootevřené rty byly plné, lesklé, snad jen nos mohl být o něco menší. Ve výstřihu šatů zvláštní namodralé barvy, která vrhala ve světle odlesky, se skvěl překrásný náhrdelník, který jen zdůrazňoval bělost její pleti. Pěstěné ruce zdobily náramky a na dlouhých prstech se leskly prsteny. Tomášovi se zdála ta žena neskutečně krásná, a zatímco ji hltal očima, ona si ho zkoumavě prohlížela mezi poněkud přivřenými víčky. Od tváře přes jeho oblečení, ty jeho pumpky a nakonec skončila u mokrých, trochu zablácených polobotek. Pak se ozval její hlas a Tomášovi připadal jako zvuk andělských fléten. „Bobino, dala pánovi něco suchého na nohy!“ Bobina otevřela hbitě skříňku vedle vchodových dveří, vyndala domácí pantofle a podala je Tomášovi. Když se přezouval ze svých vlhkých bot do pantoflí, připadal si Tomáš trochu trapně a napadlo ho, že by se měl možná obrátit a odejít. Od úmyslu k činu však bylo příliš daleko a paní Steinová neměla rozhodně v úmyslu ho urazit ani ponížit. „Čekala jsem profesora Chmelu,“ slyšel ji hovořit s neskrývaným zklamáním, zatímco se přezouval. Nevadilo mu to, nevnímal ani tak obsah slov, jejich trochu pohrdavý tón, vnímal spíš ten nádherný, melodický hlas. „Profesor Chmela poslal mě,“ řekl, když stáli opět proti sobě. „No, já nevím,“ zavrtěla Steinová hlavou váhavě. Snad 24
Mrazne_kvety_na_skle.indd 24
6.12.2016 12:49:48
chtěla ještě něco říct, ale to už nestačila, protože se ozvalo zvonění telefonu na stolku. Bobina zvedla sluchátko. „Telefon pro vás, milostivá paní.“
Byl to profesor Chmela. Seděl u stolku ve svém kumbálu v Hudební škole a mnul si nervózně lalůček ucha. Uplynula snad sotva půlhodina od odchodu jeho žáka, když začal váhat, jestli udělal správně, když poslal k Steinovům místo sebe Tomáše Zlámala. Nejednal přece jen poněkud ukvapeně? Zakládal si na svém postavení svobodomyslného umělce bez předsudků v maloměstském prostředí, kterým v duchu pohrdal, ačkoliv mu svými netalentovanými syny a dcerami poskytovalo docela slušnou obživu. Korepetice s tou mladou dívkou by byly určitě otravné, nicméně by asi nebylo nejvhodnější rozlít si ocet u tak významné rodiny, jako byli Steinovi. Pokud k nim Tomáš ještě nedorazil, dalo by se snad všechno zachránit! Po krátkém váhání vytočil Steinovo číslo. Žena se stačila sotva představit a Chmela už spustil s přehnanou bodrostí: „Rukulíbám, milostivá paní, tak už k vám přišel ten mladý umělec?“ „Ano, právě před chvílí dorazil…“ Chmela jen nasucho polkl a srdce mu spadlo do kalhot. Krucinál, napadlo ho. Neposlouchal, co mu žena na druhém konci spojení říká, a začal snaživě mlít: „Ani nevíte, milostivá, jaké mi to dělalo starosti. Já mám totiž tak málo času, rozhodně ne tolik, kolik by ho bylo zapotřebí pro vaši dcerušku…Deniska se jmenuje, není–liž pravda… Ještě že jsem si vzpomněl na toho mládence. Je to skvělý klavírista, nejlepší z těch mladých v celém městě.“ Steinová se nedala tím přívalem slov zmýlit a odpovídala Chmelovi s chladnou odměřeností: „Počítala jsem 25
Mrazne_kvety_na_skle.indd 25
6.12.2016 12:49:48
s vaší pomocí, pane profesore, a přiznám se, že jste mě velmi zklamal.“ Chmelovi se orosilo čelo. V té výtce spatřoval skrytou výhrůžku. „To by mě opravdu velice mrzelo, milostivá paní, to by mi bylo opravdu moc líto. Ale věřte, že jsem měl snahu zajistit slečně Denise to nejlepší. Ten mládenec bude mít více času se jí věnovat, než bych měl já. A já se vám zaručuji za výsledek!“ „Spoléhám na vás, pane profesore.“ „Budete určitě spokojená.“ „To doufám. Díky, pane profesore,“ ukončila Steinová rozhovor. Po pravdě řečeno, příliš toho nelitovala, že nebude ten profesor docházet k nim do rodiny. Stačilo, když ho vídala občas ve společnosti. Nechápala, proč se k ní choval s takovou vlezlostí. Tak jako celá řada lidí, s kterými byla nucená se stýkat. Neměla rozhodně pocit, že by jim k servilitě zavdávala nějaký důvod. Pohlédla na Tomáše a zjistila, že se nedívá na ni. Hleděl vzhůru na schodiště, kde stála Denisa. Když Tomáš spatřil nahoře na schodišti dívku, zjistil, že je stejně krásná jako její matka. Ne, byla odlišná. Vlasy, oči, klenuté obočí měla stejné, všechny rysy ve tváři byly shodné, a přece v ní bylo cosi jemnějšího, jaksi nedokončeného. Jak se na něj dívala shora, zdála se mu pyšná a sebevědomá, ale zároveň se na něj mile a přátelsky, možná i trochu koketně usmívala. Oplatil jí úsměv. Kdyby se Steinová neozvala, snad by přestal vnímat i její přítomnost. „To volal profesor Chmela. Omlouval se. Říkal, že hrajete slušně na klavír,“ zmírnila záměrně poněkud Chmelovu chválu. Aby snad ten mladík nezpychl, říkala si. „Tvr26
Mrazne_kvety_na_skle.indd 26
6.12.2016 12:49:48
dil, že zastanete korepetice místo něj. Troufnete si na to?“ Dívala se na Tomáše opět s tou protivnou povýšeností jako na počátku při jeho příchodu. „Budu se snažit,“ přikývl. „Dostanete samozřejmě náležitou odměnu…“ „Mami, na tyhle řeči je snad času dost,“ přerušila ji Denisa neuctivě a mávla na Tomáše: „Tak pojď už nahoru!“ Tomáš váhal. Nevěděl, co dělat. Měl poslechnout Denisu, anebo čekat, až mu dá Steinová svolení? Ta však nic neříkala, a proto začal stoupat váhavě po schodišti. Denisa mezitím zmizela. Když Tomáš vystoupal až na ochoz v prvním patře, spatřil otevřené dveře do jedné z místností. Vstoupil dovnitř. Denisa stála opřená o krátké křídlo, Tomáš si stačil povšimnout, že je to Steinway. Mimo křídlo byl v místnosti jen stoleček s několika křesílky, na stěnách obrazy, gobelín s jakýmsi loveckým výjevem a celá jedna stěna byla pokrytá policemi s knihami. Oknem bylo vidět les za řekou a rokokový kostelík, součást kláštera na protějším kopci a taky poutní místo. „Tady budeme zkoušet,“ řekla Denisa a stále se dívala na Tomáše. Všiml si, že mhouří oči stejně jako její matka a v tom pohledu bylo něco shovívavě posměšného. „Můžu?“ ukázal Tomáš ke klavíru. „Ne, musíš,“ zasmála se Denisa. Tomáš postavil aktovku k noze klavíru. Chtěl položit noty na pultík otevřeného klavíru, ale sotva na něm rozevřel desky, zděsil se. Jak si kryl notami hlavu před deštěm, listy byly mokré, slepené, bortily se, prosvítala i druhá strana a noty byly rozmazané. Hrát se z nich v tomto stavu rozhodně nedalo. Denisa, která mezitím vyňala z pouzdra svou flétnu, si povšimla jeho rozpaků, a když k němu zvědavě přistoupila, dala se do hlasitého smíchu. 27
Mrazne_kvety_na_skle.indd 27
6.12.2016 12:49:48
„Z toho přece nemůžeš hrát!“ Tomáš pokrčil bezradně rameny: „Možná… kdyby se to dalo usušit… Nemáte tu někde kamna?“ rozhlížel se plný úzkosti. Denisa se dala opět do smíchu: „Kamna? To snad nemyslíš vážně? Tady se přece netopí kamny jako v nějaký vesnický chalupě. Máme ústřední topení a kotel je ve sklepě.“ Když však viděla Tomášovy rozpaky, zželelo se jí ho a řekla přátelsky: „Nic si z toho nedělej. Já hraju zpaměti, dám ti svůj part, tam je i klavír.“
Erika Steinová vůbec neváhala, má-li jít nahoru do prvního patra. Chtěla být přítomná korepeticím své dcery, chtěla se přesvědčit, do jaké míry byla Chmelova chvála na Tomáše Zlámala oprávněná. Kromě toho se domnívala, že bude vhodné nenechávat oba mladé lidi příliš dlouho o samotě. Než však stačila vložit nohu na první stupeň schodiště, vřítil se do haly její manžel David Stein. Byl to muž menší, sporé postavy, s hustými vlasy a brunátnou tváří. Dával rád najevo svou bodrost, která se vyznačovala tím, že stále poplácával po ramenou a zádech lidi, kteří se octli v jeho blízkosti. Nosil nejraději obleky barvy pepř a sůl. Nyní měl na sobě jen kalhoty se šlemi přes košili a držel v ruce kravatu. „Eriko! Eriko!“ volal, neboť dokázal mluvit tiše pouze ve výjimečných případech. „Co chceš, Davide?“ zeptala se Steinová klidně. Jak nesnášela tu mužovu hlučnost, jeho hrubiánství! Nechápala, jak si mohla vzít za muže takového barbara! Nezapřel v sobě, že se předtím, než se stal zásluhou rodiny své ženy váženým podnikatelem, vyučil docela obyčejným kotlářem. 28
Mrazne_kvety_na_skle.indd 28
6.12.2016 12:49:49
„Nemůžeš mi uvázat tu šlajfku?“ Steinová na něj znechuceně pohlédla: „No tak, Davide, co je to za výrazy?! Šlajfka, kdes to slyšel? Nejspíš v nějaké té své putyce.“ Narážela na mužovu zálibu v občasných návštěvách předměstských hospod. Ohlédla se po mladičké služebné postávající opodál a přikázala jí: „Bobino, uvázala pánovi kravatu!“ Už chtěla učinit první krok na schodiště do prvního patra, ale znovu se ohlédla na muže. „Kam to zase jdeš?“ „Na finančák.“ „Chceš říct na finanční úřad?“ „Ovšem. A k večeři mě dneska nečekej!“ „Proč?“ „Zapomněla jsi, že je středa?“ zeptal se Stein s překvapující mírností a ta otázka zněla jaksi provinile. „Já ty tvé partičky nevedu v evidenci,“ ušklíbla se žena pohrdavě a se vztyčenou hlavou stoupala po schodišti. Služebná Bobina, která stála dosud stranou s kravatou v ruce, přistoupila nyní k pánovi a začala mu ji uvazovat. Jak mu ji dávala vzadu kolem krku, tiskla se ke Steinovi svým mladým, pružným tělem a tomu se to nepochybně zamlouvalo. Zálibně se na dívku usmíval a neskrblil pochvalou: „Vám to dneska sluší, Bobino! Čímpak to voníte?“ „Milostpaní mi dala voňavku,“ zapípala Bobina. „A to já mám radši vůni vašeho pěknýho tělíčka,“ zasmál se Stein. Přitáhl dívku k sobě za útlá ramínka a dal jí mlaskavou pusu na krk. „Hergot, vy jste, Bobino, holka podle mýho gusta! Jen byste měla mít trochu víc masíčka na těch správnejch místech,“ plácl děvče přes zadek. Bylo to tak nečekané, že vyjekla. Stein pohlédl vyplašeně na schodiště do prvního patra, kudy před chvílí odešla jeho žena, a vzápětí si s trochu předstíraným zděšením položil prst na ústa. 29
Mrazne_kvety_na_skle.indd 29
6.12.2016 12:49:49
„Páni, ať vás Erika neslyší, to by byl oheň na střeše!“ Spokojeně si ohmatal uzel na kravatě. „Moc pěkně jste mi ji uvázala!“ Ze zadní kapsy kalhot vyndal šrajtofli, vrazil Bobině do dlaně bankovku, otočil se a spěšně odcházel.
Andante z Mozartova koncertu pro flétnu se blížilo ke svému závěru. Flétna zněla s velikou něhou a Tomáš neodolal, aby od svého partu, který nebyl příliš obtížný, nepohlédl občas na hrající dívku. Jak foukala do nástroje, špulila půvabně své plné rty a Tomášovy myšlenky se začaly ubírat směrem, který neměl s Mozartem pranic společného. Raději se opět sklonil nad klaviaturu. V rohu místnosti seděla u stolku ve starožitném křesílku milostivá paní Steinová a s přivřenýma očima a úsměvem na rtech naslouchala té božské hudbě. Oddávala se snění. Milovala hudbu a kdysi se učila taky na flétnu. Dnes litovala, že neměla potřebnou vytrvalost a možná i dostatek talentu. Jak by to bylo krásné, kdyby se z Denisy stala koncertní umělkyně. Došla by tak naplnění její touha, jakou se jí nepodařilo uskutečnit. Vstala a přistoupila k oknu. Byl konec září, ale listy javorů, které lemovaly cestu v hlubokém údolí vedoucí kolem poutnických kapliček vzhůru ke klášternímu kostelíku, se začínaly barvit dožluta, než za pár týdnů zrudnou. Tenhle půvabný pohled Erika Steinová milovala. Vrátila se myšlenkami opět do pokojíku. Pomalá věta Mozartova flétnového koncertu se chýlila ke konci. Otočila se od okna do místnosti a zadívala se na dceru. Jak jí to sluší! Má krásné rty po ní. Toho mladíka u klavíru ani nevnímala. Znovu se cele oddala tónům, a tak ji nepříjemně vyrušilo, když hudba náhle ustala a ozval se Tomášův hlas: „Nezrychlujte a držte tempo!“ Když se totiž nedíval na 30
Mrazne_kvety_na_skle.indd 30
6.12.2016 12:49:49
Denisu, ale do svého partu, uvědomil si, že skladba nezní tak, jak by měla. Nad chlapcem, který se nenadále ocitl v prostředí, na jaké nebyl zvyklý, a byl z toho zpočátku celý vyplašený, zvítězil muzikant a neodolal, aby Denisu neopravil: „Takhle to vypadá, jako když se nemůžete dočkat, až to budete mít za sebou,“ dodal dokonce nevrle. Steinovou ten jeho pánovitý tón překvapil. Vida, jak se vybarvil! Nejdříve vypadal, jako by neuměl do pěti počítat, a nyní si dovolí přerušit drze hru její dcery. Měla by ho odkázat do příslušných mezí! Dala najevo svou nelibost a napomenula Tomáše: „Neměl byste Denisu přerušovat.“ Na mladíkovi bylo na první pohled patrné, že se jí podařilo srazit mu trochu hřebínek, ale k jejímu překvapení se ozvala Denisa: „Tomáš má pravdu!“ A aniž brala ohled na matčinu přítomnost, obrátila se ke svému korepetitorovi a požádala ho: „Vezmi to ještě jednou! Pět taktů zpět!“ Tentokrát dohrála dvojice bez přerušení až do konce. Chlapec a dívka na sebe mlčky hleděli, jako by v nich ještě doznívaly poslední tóny. Pak Tomáš vstal, srovnal noty a podával je Denise. „Ke konci by to možná chtělo trochu zvolnit, udělat takové malé ritardando…“ Steinová už nijak neskrývala své pobouření. „Profesor Chmela nic takového neříkal.“ „Protože Denisu neslyšel,“ odpověděl Tomáš. „Snad byste nechtěl rozdávat rady místo něj?“ zeptala se Steinová povýšeně. Tomášovi bylo jasné, že si přízeň té ženy nezískal. Snad by bylo nejlepší, kdyby tato první korepetice zůstala i tou poslední… Nejistě zatěkal očima z matky na dceru a zpět a pak se provinile omlouval: „Promiňte…“ 31
Mrazne_kvety_na_skle.indd 31
6.12.2016 12:49:49
„Příště to zkusíme, jak jsi říkal,“ ozvala se Denisa a dala tak najevo, že matčinu názoru nepřikládá žádnou váhu. Steinová to tak pochopila a uraženě odešla beze slova z místnosti. Když za sebou zavřela dveře, Denisa se na Tomáše povzbudivě usmála: „Kdy přijdeš příště?“ „Myslíte, že mám ještě přijít?“ zeptal se Tomáš nejistě. „O tom vůbec nepochybuj,“ odpověděla Denisa rozhodně Tomáš přestal uvažovat o tom, že by tato návštěva měla být poslední, a zeptal se: „Kdy se vám to bude hodit?“ „Proč mi, prosím tě, vykáš?“ zavrtěla Denisa nespokojeně hlavou. I Tomášovi to připadalo trochu nepřirozené. Ale zde v tom prostředí, kde se cítil nesvůj, je všechno od sebe vzdalovalo. „Známe se přece z gymplu, chodíš do áčka, ne?“ A když Tomáš přikývl, pokračovala: „Vídávám tě na chodbě o velké přestávce, ale ty kolem mě chodíš, jako bys mě neviděl.“ V jejích slovech se ozvala výčitka a Tomáše napadlo, že asi přece jen podědila něco z matčiny pýchy. Ale zároveň jako by ji jeho nevšímavost trochu mrzela. Potěšilo ho to. „Slyšela jsem tě taky hrát na různých školních slavnostech. Hraješ opravdu moc pěkně, rozhodně líp než já na flétnu.“ Prohrabovala se při těch slovech notami na klavíru, tváře jí trochu zčervenaly, jako by se styděla za tu pochvalu. Tomáš byl na vrcholu blaha. Byl celý rozechvělý. Snad měl na tu chválu něco vhodného říct, ale nic ho nenapadalo. Náhle zatoužil se před dívkou pochlubit, udělat se trochu výjimečným. Nebylo mu to vlastní, trpěl spíš až přílišnou skromností, a cítil mrazení v zádech, když řekl: „Po matuře půjdu asi na konzervatoř.“ „To by ti, myslím docela slušelo,“ odpověděla Denisa, ale nezdálo se, že by na ni jeho slova zase tolik zapůsobila; rozhodně si představoval, že sklidí větší obdiv. Trochu 32
Mrazne_kvety_na_skle.indd 32
6.12.2016 12:49:49
se za tu svou lež styděl, vždyť až do dneška, než to tak nečekaně vyslovil profesor Chmela, o konzervatoři vůbec neuvažoval. Dívka už mu nevěnovala žádnou pozornost. A tak ho překvapilo, když navrhla s naprostou samozřejmostí: „Můžeš mi říkat Deniso!“ Znělo to dost velkopansky, jako by dělala Tomášovi kdovíjakou milost. Co si o sobě ta holka vůbec myslí?! Na podobné jednání nebyl zvyklý. Spadla z něj všechna nervozita, a tak se uklonil s přehnanou zdvořilostí: „Jak poroučíš, komteso Deniso!“ „Nech těch kašpařin,“ usmála se dívka. „Tak kdy?“ „Třeba každý den.“ Tomáš tak chtěl neobratně vyjádřit své přání vidět ji co nejčastěji, zdálo se však, že dívka vzala jeho návrh doslovně a zatvářila se otráveně. „Snad nechceš, abych na ten koncert dřela každý den?“ „Nemusíš pokaždé jenom hrát na flétnu,“ pokrčil Tomáš s úsměvem rameny. „Ale, ale,“ usmála se Denisa na Tomáše a pohrozila mu ukazováčkem. „To ještě uvidíme…“ Všiml si přitom, že jeden z horních zubů je postaven sotva postřehnutelně nakřivo a spolu s přimhouřenýma očima, jak měla ve zvyku se dívat, se mu to zdálo neodolatelně rozkošné. „Tak přijď zase pozítří! Počkej, otevřu ti!“ Vyšli pak společně na ochoz v prvním patře a sestupovali po schodišti dolů. Denisa šla první, Tomáš ji následoval a hltal očima její štíhlou postavu. Hala byla prázdná. Tomáš přistoupil ke dveřím a chystal se odejít. Denisa se dala do smíchu: „To chceš jít domů v pantoflích?“ Tomáš se dal taky do smíchu. Přezul se a rozloučil se: „Tak pozítří! Ahoj!“ 33
Mrazne_kvety_na_skle.indd 33
6.12.2016 12:49:49
Mířil po chodníčku s kamennou mozaikou k brance. Všechno, co se mu tak nečekaně přihodilo to odpoledne, mu nyní vířilo v hlavě ve zmateném kolotoči. Měl pocit, že se mu jen zdá. Celá ta podivná návštěva. Už vůbec nelitoval, že mu Chmela nabídl korepetice u Steinů, nyní mu za to spíš blahořečil. Když se proháněl na školním hřišti s míčem, nemohl ještě tušit, co ho odpoledne čeká. Nevnímal, když za ním zaklapla branka. A to ještě netušil, že se za ním Denisa zamyšleně dívá pootevřenými dveřmi. Ten kluk byl rozhodně zajímavý. Znala ho samozřejmě ze školy, z různých těch školních slavností, při kterých hrál na klavír. Když se ohlédla po svých spolužačkách, které ho hltaly očima, říkala si: Nebylo by špatné, kdyby dal přednost přede všemi právě mně. Lichotilo by to její ješitnosti. Příležitost k bližšímu seznámení se naskytla až dnes. A byla tím příjemnější, že byla tak nečekaná. Viděla na něm, jak je nesvůj. I proto se mu snažila pomoci. Zasloužil si víc než jen její shovívavou ironii? Tím si dosud nebyla jistá. S povzdechem zavřela vchodové dveře.
34
Mrazne_kvety_na_skle.indd 34
6.12.2016 12:49:49