Issuu

SVĚTL ANA GL ASEROVÁ

na větvi

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 3

01.01.16 18:01

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 4

01.01.16 18:01

(Autobiografická miniatura) Věnováno mým dětem a jejich dětem a dětem jejich dětí a dětem dětí jejich dětí atd.

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 5

01.01.16 18:01

PŘEDMLUVA

Tuhle knihu jsem napsala hlavně proto, že mě už namouduši nebaví stále dokola vyprávět každému zvědavci extra historii naší rodiny a vysvětlovat, jak se to přihodilo, že jsem se narodila v Praze, když mám víc než napůl ruský původ. A taky jak je to možné, že můj táta psal knihy v ruštině, když byl Čech, a mnoho dalších nejasností a prapodivných náhod. Takže až se příště bude někdo ptát, věnuji mu prostě Rusandu na větvi a bude to! Dále bych ráda upozornila váženého čtenáře, že žádná ze skutečností uvedených v této knize ani žádná z postav není vymyšlená a všechno je pravda pravdoucí a všem zúčastněným jsem dokonce ponechala i jejich pravá jména. Když jsem totiž začala knihu psát s vymyšlenými jmény a už poněkolikáté jsem se musela vrátit v textu, abych zjistila, jestli se jmenují Dášenka nebo Mášenka, vybodla jsem se raději na fikci a strašně se mi ulevilo. Vám všem, kteří se v mé knize najdete a poznáte, se tedy tímto omlouvám a děkuji za pochopení a za shovívavost!

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 6

01.01.16 18:01

Motto: „Jediné události v životě, jež koneckonců stojí za řeč, jsou ty, kdy do tohoto světa pomíjivosti vtrhne svět věčnosti.“ (C. G. Jung: Vzpomínky, sny, reflexe)

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 7

01.01.16 18:01

1. KAPITOLA

Bylo nebylo

akže jak to tedy všechno vlastně bylo s mým původem? Dědeček Josef, můj jediný český předek, se narodil jako rolnický synek (nejstarší z deseti dětí) v Hraběšíně u Čáslavi v roce 1890. Když vychodil obecnou školu a gymnázium v Hradci Králové, byl povolán na vojnu a sloužil v Čáslavi u dvanáctého zeměbraneckého pluku, se kterým byl v roce 1914 odvelen do první světové války na ruskou frontu. Na frontě pak v roce 1916 padl do ruského zajetí a jako zajatec byl odeslán za Ural na Sibiř na stavbu železnice z Jekatěrinburgu do Tobolska, kde ho v roce 1917 zastihla bolševická revoluce. Po převzetí moci bolševiky v říjnu 1917 se situace legií v Rusku dost zkomplikovala. Přelomem byl březen 1918, kdy Rusko uzavřelo s Německem separátní brestlitevský mír, kdy bylo rozhodnuto o přesunu legií přes Vladivostok do Francie. Cesta přes evropská bojiště totiž možná nebyla. Z dálněvýchodního přístavu Vladivostok pak bylo od ledna 1919 do září 1920 15

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 15

01.01.16 18:01

vypraveno celkem 40 lodních transportů, které přepravily zhruba 68 000 osob, z toho přes 50 000 vojáků do jejich domovů v Československu. (Zdroj: Wikipedie)

Můj dědeček ale nikam přepraven nebyl. Potkal totiž tehdy někde tam na té daleké Sibiři moji ruskou babičku – Antonii. Zamiloval se do ní, oženil se a svým odplouvajícím spolubojovníkům zřejmě jen zamával z přístavního mola. Josef s Antonií pak přivedli na svět čtyři potomky a žili byli zřejmě celkem hezkým poklidným životem. Josef, který byl z domova zvyklý starat se o grunt, se brzy stal široko daleko vyhlášeným hospodářem. A radil pak dokonce sousedům, kteří se za ním trmáceli i mnoho verst, aby se přiučili od toho Čecha, jak moderně hospodařit. A nebýt toho, že v roce 1927 Stalin zrušil NEP (nová ekonomická politika, která dovolovala podnikání drobným živnostníkům) a začal ve velkém soukromé zemědělce „rozkulačovat“ (tedy zabavovat majetek a hospodáře posílat do gulagů), možná by se můj táta do své české pravlasti vůbec nikdy ani nepodíval. Dědeček ovšem nečekal, kdy bude jeho majetek kolektivizován, a když už bylo jasné, že s hospodařením je konec, naložil do vlaku rodinu se vším, co se dalo pobrat 16

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 16

01.01.16 18:01

(včetně krávy Stračeny), a několik let se pak stěhoval a pracoval na mnoha místech SSSR většinou jako úředník, protože v té době byla v SSSR ještě obrovská negramotnost, a tak měli lidé, kteří uměli číst psát a počítat, poměrně dost pracovních příležitostí ve státní správě. V roce 1937 však i na něj došlo (stejně jako na mnoho jiných cizinců, kteří v té době v SSSR pracovali a pomáhali budovat socialismus). Dědeček byl zatčen a internován v gulagu. Po jeho internaci pak byla babička Antonie se čtyřmi dětmi (včetně mého tehdy dvanáctiletého táty) vyhoštěna do Československa.

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 17

01.01.16 18:01

Tolik tedy anabáze tátovy rodiny. Maminčina cesta do Československa nebyla o mnoho méně dobrodružná. Můj druhý dědeček (z maminčiny strany) Kuzma býval za mlada příslušníkem kozácké gardy, která sloužila jako ochranka cara Mikuláše II. V únoru 1917 však celá tato garda (takzvaný Konvoi) od carského dvora zběhla a Kuzma se pak ukrýval někde poblíž města Minsk v Bělorusku a tady potkal moji babičku Pelageu a s ní se oženil. V roce 1919 se jim pak jako jediná dcera narodila moje maminka Evženie. Když se dědeček usadil, začal ševcovat a maminka říkávala, že tak úžasné pohodlné střevíčky, jaké šil její táta, už nikdy v životě neměla na nohou. Jako správná kozácká dcerka vyrůstala maminka v sedle koně a jejím historkám, jak se s partou kamarádů proháněla na koních po okolních lesích, jsem jako pražské dítě mohla leda tak závidět. Měla taky štěstí, že na rozdíl od Ukrajiny a jiných oblastí SSSR, které se Stalin snažil vyhladovět, byl v Bělorusku v době jejího dětství zatím ještě docela slušný blahobyt. Za naprosto normální prý považovala, když ji její máma poslala na trh třeba pro půl kila kaviáru, který jí trhovkyně nakydala obrovskou dřevěnou malovanou lžící ze sudu rovnou do papírového sáčku. 18

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 18

01.01.16 18:01

V osmnácti letech se pak máma vdala a rok po sobě se jí narodily dvě děti. Klidu rodinného života si ale moc dlouho neužila. V roce 1939 vyhlásil totiž Sovětský svaz válku Finsku a její manžel měl povinnost narukovat. Zahynul pak hned v prvních dnech té nesmyslné „Zimní války“. Po smrti svého muže sbalila maminka děti a svou matku (dědeček Kuzma je mezitím opustil) a vydala se za příbuznými do Litvy, která byla už obsazena Němci. A tak se stalo, že namísto u příbuzných skončila maminka v pracovním táboře v Německu, kde pracovala v kuchyni, a tak válku s dětmi a babičkou Pelageou přežila. Samotné seznámení mých rodičů bylo pro mne vždy obestřeno tak trochu tajemstvím a já vlastně dodnes nevím, jak a kde přesně proběhlo. Domnívám se, že po ukončení studia na ruském gymnáziu v Praze odjel zřejmě táta, stejně jako jeho starší bratr, do „rajchu“ pracovat a tam se někde potkal s mámou. Možná v nějaké táborové jídelně, když si chodil pro nášup. Když pak naši na své seznámení vzpomínali, mluvilo se hlavně o tom, že otec mámě namluvil, že je o 10 let starší, než ve skutečnosti byl, a vzhledem k vousům, které mu už tehdy hojně rostly, mu to máma bez problémů uvěřila. Že si jako šestadvacetiletá vdova se dvěma dětmi bere sotva dvacetiletého mladíka, zjistila prý, až když 19

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 19

01.01.16 18:01

dorazil hladce oholen na radnici. Svatba se tedy konala v Praze a rok po svatbě v listopadu 1946 se narodila sestra Táňa. Mezitím byl na základě intervence babičky Antonie u německých úřadů v roce 1942 propuštěn z gulagu její muž – dědeček Josef. Jeho znalosti poměrů v SSSR pak Němci využili ke své protisovětské propagandě a nabídli mu místo v redakci Večerního českého slova, kde až do konce války psal protisovětské články, ve kterých popisoval, co všechno viděl a zažil v SSSR, za což byl v roce 1945 pochopitelně opět uvězněn. Vzhledem k politickému „škraloupu“, který po dědečkovi zdědil, nemohl po válce tatínek sehnat zaměstnání alespoň trochu přiměřené jeho vzdělání a schopnostem. A tak se stalo, že nakonec dostal umístěnku do dolů na Kladně, kde fáral několik let, než utrpěl pracovní úraz a stal se ve třiceti letech invalidním důchodcem a taky spisovatelem.

Rusanda na vetvi 001 az 176.indd 20

01.01.16 18:01