Pohrbete sve mrtve_001 az 003_Sestava 1 10/11/17 11:26 AM Stránka 3
^ ^
LOUISE PENNYOVÁ
Pohrbete
své mrtvé Případy vrchního inspektora Gamache
KNIŽNÍ KLUB
L O U I S E P E N N YO VÁ
PO HŘB Ě T E SV É M RT V É Případy vrchního inspektora Gamache
KNIŽNÍ KL UB
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 3
10/10/17 10:09
Přeložila Lenka Uhlířová
Všechny postavy a události v této knize s výjimkou těch dobře známých z veřejné sféry jsou fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, je čistě náhodná.
BURY YOUR DEAD Copyright © Louise Penny, 2010 The moral right of the author has been asserted. Grateful acknowledgement is given for permission to reprint the following: ‚Morning in the Burned House‘ by Margaret Atwood © 1995. Published by McClelland & Stewart Ltd. Used with permission of the publisher. ‚Vapour Trails‘ by Marylyn Plessner © 2000. Published by Stephen Jarislowsky. Used with permission of the publisher. Translation © Lenka Uhlířová, 2017 ISBN 978-80-242-5937-6
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 4
10/10/17 10:09
Tato kniha je věnována druhým šancím – lidem, kteří je dávají, i těm, kteří se jich chopí.
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 5
10/10/17 10:09
PODĚKOVÁNÍ
Při shánění materiálu ke knize Pohřběte své mrtvé jsme s Michaelem strávili kouzelný měsíc v Quebec City. Jde o nádherné město a jeho historické centrum obehnané hradbami je ještě krásnější. Doufám, že se mi podařilo zachytit, jaké to bylo, chodit každý den jeho ulicemi a nevidět jen půvabné staré kamenné budovy, nýbrž vlastní historii. Živoucí kanadskou historii. Na nás oba to velice zapůsobilo. Ovšem Quebec City není muzeum – je to živá, moderní, tepající metropole. Snad jsem zachytila i to. Nejvíc ze všeho ale doufám, že kniha Pohřběte své mrtvé obsahuje tu velkou lásku, kterou chovám ke společnosti, již jsem si vyvolila za svůj domov. K místu, kde francouzština i angličtina, francouzská i anglická kultura žijí pospolu. Ne vždycky ve shodě, obě trpěly a ztratily příliš, než aby mezi nimi panoval naprostý mír, ale existuje tu hluboká úcta a láska. Většina děje románu Pohřběte své mrtvé se odehrává v knihovně Literární a historické společnosti na starém městě. Jde o oslnivou knihovnu a oslnivý úspěch, že se tuto anglickou instituci podařilo vytvořit a udržet ji po celé generace živou. S rešeršemi ke knize mi pomáhali členové, dobrovolníci i zaměstnanci Lit & His (jak se knihovně láskyplně říká), ale protože jde o fikční dílo, dovolila jsem si s historií Quebeku i Literární a historické společnosti v některých ohledech nakládat poněkud volně. Zvlášť pokud jde o jednoho z nejvýznačnějších
7
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 7
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
členů společnosti, doktora Jamese Douglase. Uvědomuji si, že ne všechny moje vývody potěší, ale doufám, že to pochopíte. Také musím dát jasně na srozuměnou, že s hlavním archeologem Quebeku jsem se setkala mnohokrát a že je to okouzlující, ochotný a laskavý člověk, který se vůbec nepodobá mému fiktivnímu hlavnímu archeologovi. Většina historických faktů v knize se týká Samuela de Champlaina. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem s jeho životem před začátkem psaní příliš obeznámena nebyla. Znala jsem jeho jméno, věděla jsem, že byl jedním ze zakladatelů Quebeku, a tedy i Kanady. Věděla jsem, že místo jeho posledního odpočinku je zahaleno tajemstvím – nikdo ho totiž dosud nenašel, což už desítky let motá hlavy archeologům i historikům. A právě tato záhada je ústředním bodem mé detektivky. Bylo ovšem nutné, abych o Champlainovi zjistila víc. Spoustu jsem toho přečetla, mluvila s historiky, zejména s Louisou Blairovou a Davidem Mendelem. Pomohla mi i skvělá kniha Champlain’s Dream (Champlainův sen – česky nevyšlo, pozn. překl.) od profesora Davida Hacketta Fischera z Brandeisovy univerzity. Profesor Hackett Fischer navíc během našeho pobytu Quebec City navštívil, a když jsme se to s Michaelem dozvěděli, rozhodli jsme se, že si jeho přednášku půjdeme poslechnout. Jenom nám přišlo divné (to ovšem bylo už pozdě), že se má konat ve vládním konferenčním sále. Když jsme dorazili, usadili jsme se na konci dlouhého stolu. Přišla k nám velice milá mladá žena a dokonalou francouzštinou se nás zeptala, kdo že vlastně jsme. My jsme jí ne už tak dokonalou francouzštinou vysvětlili, že jsem anglicky píšící kanadská spisovatelka, sháním informace o Champlainovi a přišla jsem si poslechnout pana profesora. Poděkovala mi a za několik minut dorazil nějaký muž, potřásl nám rukama a odvedl nás téměř do čela stolu. Pak všichni vstali, načež vešel ministr kultury s dalšími
8
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 8
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
vysokými vládními představiteli. Nakonec vstoupil profesor Hackett Fischer a posadil se přímo naproti nám. Až příliš pozdě nám s Michaelem došlo, že se jednalo o soukromou informační schůzku s vysokými vládními představiteli Quebeku – a námi. Když zjistili, kdo jsme, místo aby nám ukázali dveře, přenechali nám vládní představitelé nejlepší místa a většina konference se vedla v angličtině. Takový je Québec. Místo, kde existuje velká laskavost a přizpůsobivost, ale kde se v některých oblastech dá najít i velká podezřívavost – na obou stranách. To je jeden z důvodů, proč je Québec tak fascinující. Ráda bych poděkovala Jackie Czerninové a Peteru Blakovi z místní pobočky CBC Radio za pomoc s kontakty a Scottovi Carniemu za to, že mi pomohl s jistými bojovými záležitostmi. Ti z vás, kteří stejně jako já milují poezii z doby první světové války, poznají, že parafrázuji nádhernou báseň Wilfreda Owena jménem „Dulce et Decorum Est“. Pohřběte své mrtvé vděčí za mnoho i mé úžasné agentce Terese Chrisové a redaktorům Hope Dellonové, Sherise Hobbsové a Danu Mallorymu. Jejich laskavá slova i kritické oči vytáhly z knihy i ze mě jako spisovatelky to nejlepší. Nakonec bych ráda zmínila, že Literární a historická společnost je klenot, ale jako většina knihoven v současnosti funguje na minimu peněz a dobré vůli jak frankofonních, tak anglofonních dobrovolníků. Pokud byste se rádi připojili nebo se přijeli podívat, kontaktujte je prosím na www.morrin.org. Jak doufám poznáte, je pro mě tato kniha v mnoha ohledech opravdu výjimečná. Stejně jako ostatní romány o vrchním inspektoru Gamachovi není Pohřběte své mrtvé o smrti, nýbrž o životě. A o potřebě minulost respektovat, ale zároveň ji nechat odejít.
9
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 9
10/10/17 10:09
JEDNA
L
etěli po schodech nahoru, brali je po dvou, ale zároveň se snažili být co nejvíc potichu. Gamache dělal, co mohl, aby udržel dech klidný, jako by seděl doma, jako by ho vůbec nic netrápilo. „Pane?“ ozval se mladý hlas v Gamachových sluchátkách. „Musíte mi věřit, synu. Nic zlého se vám nestane.“ Doufal, že mladý agent neuslyší v jeho hlase napětí, to záměrné zploštění, jak se vrchní inspektor snažil udržet jistý, autoritativní tón. „Věřím vám.“ Dorazili na podestu. Inspektor Beauvoir se zastavil a zahleděl se na šéfa. Gamache se podíval na hodinky. 47 vteřin. Ještě mají čas. Agent ve sluchátkách mu povídal o slunečních paprscích a o tom, jak je příjemné cítit je na obličeji. Zbytek týmu dorazil na podestu v neprůstřelných vestách, s vytaženými automatickými zbraněmi a očima na stopkách. Upřenýma na šéfa. Inspektor Beauvoir vedle něj také čekal na rozhodnutí. Kudy? Byli blízko. Od kořisti je dělilo jen pár metrů. Gamache se podíval do jedné tmavé, ošuntělé chodby opuštěné továrny a pak do druhé.
11
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 11
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
Vypadaly stejně. Rozbitými, špinavými okny se do chodeb prodíralo světlo a s nimi i prosincový den. 43 vteřin. Rázně ukázal do té levé a všichni se tiše rozeběhli ke dveřím na jejím konci. V běhu Gamache sevřel pušku a klidným hlasem promluvil do mikrofonu. „Nemusíte se bát.“ „Zbývá čtyřicet vteřin, pane.“ Muž na druhém konci linky ze sebe každé slovo vyrazil, jako by lapal po dechu. „Jenom mě poslouchejte,“ odpověděl Gamache, zatímco rukou máchl ke dveřím. Tým se rozeběhl kupředu. 36 vteřin. „Nedovolím, aby se vám něco stalo,“ujistil Gamache mladého agenta přesvědčivým, velitelským hlasem, který nepřipouštěl odpor. „Dneska už budete večeřet se svou rodinou.“ „Ano, pane.“ Taktická jednotka obklopila zavřené dveře se špinavým okénkem z mléčného skla. Potemnělým. Gamache se zastavil a podíval se na něj s rukou levitující ve vzduchu, připravenou dát signál k jeho rozbití. K záchraně svého agenta. 29 vteřin. Beauvoir vedle něj napjal svaly, čekal, až ho vypustí. Až příliš pozdě si vrchní inspektor Gamache uvědomil, že udělal chybu. „Dejte tomu čas, Armande.“ „Avec le temps?“ Gamache oplatil starému pánovi úsměv a sbalil pravou ruku v pěst. Aby zastavil ten třas. Třas tak neznatelný, že si ho podle něj servírka v oné kavárně v Quebec City určitě nevšimla. Dva studenti, kteří naproti přes uličku něco ťukali do svých laptopů, si ho také nemohli všimnout. Nikdo si ho nemohl všimnout.
12
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 12
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
Leda ten, kdo k němu měl hodně blízko. Podíval se na Émila Comeaua, který jistýma rukama lámal drobivý croissant. Gamachovu bývalému šéfovi a učiteli už táhlo na osmdesátku. Vlasy měl bílé, pěkně ostříhané a učesané, oči za brýlemi pronikavě modré. Dokonce i teď byl štíhlý a energický, ačkoli Gamache při každé návštěvě zaznamenal sotva znatelné ochabnutí tváře a zpomalení pohybů. Avec le temps. Émile Comeau, pátým rokem vdovec, sílu a délku času znal. Gamachova vlastní žena, Reine-Marie, odjela toho dne brzy ráno po týdnu společně stráveném v Émilově kamenném domě ve starém, hradbami obehnaném quebeckém hlavním městě. Vychutnávali si poklidné večeře u zapáleného krbu, procházeli se v úzkých zasněžených uličkách. Povídali si. Mlčeli. Četli noviny a probírali události. Všichni tři. Čtyři, pokud počítáte i jejich německého ovčáka Henriho. A většinu dní si odcházel Gamache sám číst do místní knihovny. Émile a Reine-Marie mu to dopřáli, chápali, že právě teď potřebuje společnost, ale i samotu. A pak nadešel čas, aby odjela. Poté co se rozloučila s Émilem, obrátila se ke svému manželovi. Byl to vysoký, robustní muž, který před jinými činnostmi dával přednost knížkám nebo dlouhým procházkám a který ve svých necelých šedesáti vypadal spíš jako distingovaný profesor než jako šéf nejprestižnějšího oddělení vražd v celé Kanadě. Ve slavné Sûreté du Québec. Doprovodil ji k autu a z čelního skla oškrabal ranní námrazu. „Víš přece, že nemusíš jezdit,“ řekl jí a usmál se na ni, jak tam stáli v mrazivém novém dni. Henri seděl poblíž v závěji a hlídal. „Vím. Ale s Émilem potřebujete nějaký čas pro sebe. Vidím, jak jeden po druhém pokukujete.“
13
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 13
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
„Toužebně?“ zasmál se vrchní inspektor. „Doufal jsem, že jsme diskrétnější.“ „Manželka to vždycky pozná.“ S úsměvem se zahleděla do jeho tmavohnědých očí. Měl na hlavě čepici, ale stejně viděla, jak mu zpod látky vykukují prošedivělé vlasy. A vousy. Pomalu si na jeho plnovous začínala zvykat. Celá léta nosil knírek, ale v poslední době, od chvíle, kdy se to stalo, si pěstoval krátce zastřižený vous i na bradě. Odmlčela se. Má to říct? Slova, která se jí neustále honila hlavou a drala se jí do úst, ale o nichž věděla, že jsou k ničemu, pokud se to vůbec o nějakých slovech dá povědět. S jistotou věděla, že nedokážou zařídit, aby se ta věc stala. Pokud by to dokázala, zahrnula by ho jimi, obklopila ho svými slovy. „Vrať se domů, až budeš moct,“ řekla místo toho jasným hlasem. Políbil ji. „Vrátím. Za pár dnů, nanejvýš za týden. Zavolej mi, až tam dorazíš.“ „D’accord.“ Nastoupila do auta. „Je t’aime,“ řekl a vsunul ruku v rukavici do okénka, aby se mohl dotknout jejího ramene. Dávej na sebe pozor, křičel její mozek. Ať se ti nic nestane. Vrať se se mnou domů. Buď opatrný, buď opatrný, buď opatrný. Položila ruku v rukavici na tu jeho. „Je t’aime.“ Pak vyrazila zpátky do Montrealu. Když se podívala do zpětného zrcátka, uviděla ho, jak stojí na opuštěné ranní ulici s Henrim po boku. Oba se za ní dívali, dokud jim nezmizela z dohledu. Vrchní inspektor za ní dál hleděl dokonce i poté, co zabočila za roh. Pak zvedl lopatu na sníh a pomalu začal odklízet ze schodů před domem nadýchanou noční nadílku. Když se na chvíli zastavil, aby si odpočinul, s rukama zkříženýma přes násadu lopaty žasl nad krásou prvních ranních paprsků
14
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 14
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
dopadajících na čerstvý sníh. Působil spíš bleděmodře než bíle a tu a tam jiskřil v místech, kde se nashromážděné vločky spojily v droboučké optické hranoly, které teď zachycovaly, přetvářely a odrážely světlo. Jako by sníh sršel vrtkavou, nestálou životní silou. Život ve starém městě obehnaném hradbami byl takový. Měl v sobě dynamiku i něhu, důstojné stáří i tepající živost. Vrchní inspektor nabral rukou sníh a umačkal z něj v dlani kouli. Henri se okamžitě postavil a začal švihat ocasem tak důrazně, až se mu rozkývalo celé pozadí. Očima se vpaloval do sněhové koule. Gamache ji vyhodil do vzduchu. Pes skočil, čelisti se sevřely kolem koule a skously. Jenže když přistál na všech čtyřech, Henriho znovu překvapilo, že ta věc, která se zdála být tak pevná, se najednou vypařila. Zmizela, tak rychle. Příště to ale bude jiné. Gamache se zasmál. Možná má Henri pravdu. Právě v tu chvíli vyšel ze dveří Émile, zachumlaný do obrovského zimního kabátu na ochranu před mrazivou únorovou zimou. „Připravený?“ Starý pán si na hlavu nasadil kulicha, stáhl si ho přes čelo i uši a na ruce navlékl silné palčáky připomínající boxerské rukavice. „Na co? Na obléhání?“ „Na snídani, mon vieux. Pojďte už, než nám snědí poslední croissant.“ Věděl, jak svého bývalého podřízeného motivovat. Émile málem ani nepočkal, až Gamache uklidí lopatu, a už si to namířil zasněženou ulicí do kopce. Kolem nich se probouzeli další obyvatelé Quebec City. Vycházeli ven do něžného ranního světla, aby odházeli sníh, oškrabali ho z aut, došli si do pekařství pro svou ranní bagetu a café.
15
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 15
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
Oba muži i s Henrim kráčeli po rue St-Jean, kolem restaurací a obchůdků pro turisty až k malé boční uličce jménem rue Couillard a tam našli Chez Temporel. Do té kavárny chodili už patnáct let, od doby, kdy komisař Émile Comeau odešel na penzi do starého Quebec City a Gamache ho tam jezdil navštěvovat, dělat starému příteli společnost i pomáhat s nahromaděnými drobnými pracemi v domácnosti. S odhazováním sněhu, rovnáním dřeva na topení v krbu, utěsňováním oken proti průvanu. Ovšem tahle návštěva byla jiná. Lišila se od všech ostatních zim, kdy vrchní inspektor Gamache v metropoli pobýval. Tentokrát to byl Gamache, kdo potřeboval pomoc. „Tak jak jde výzkum?“ Émile se pohodlně opřel, ve štíhlých rukou šálek svého café au lait. „Zatím se mi nepodařilo najít žádný důkaz, že by se kapitán Cook s Bouganvillem před bitvou o Quebec City doopravdy setkal, ale bylo to už před 250 lety. Záznamy jsou roztroušené a neuchovávali je zrovna nejlíp. Já ale vím, že tam někde jsou,“ prohlásil Gamache. „Je to úžasná knihovna, Émile. Některé knihy jsou staré celá staletí.“ Comeau sledoval, jak jeho společník vypráví o listování tajemnými svazky ve zdejší knihovně a o lahůdkách, které se mu podařilo vyhrabat o bitvě dávno vybojované a prohrané. Přinejmenším z jeho úhlu pohledu prohrané. Neobjevila se v těch milovaných očích konečně jiskra? V těch očích, do nichž tak často hleděl na místě příšerných zločinů, když spolu lovili vrahy. Když se hnali lesy, vesnicemi a poli, chvatně procházeli stopy, důkazy i podezření. Émilovi se při vzpomínce na ty dny vybavil citát: Propastnou tmou v zející hrůzy svět. Ano, pomyslel si, to je výstižné. Zející hrůza. Jak jejich vlastní, tak vrahů. Sedávali tehdy s Gamachem proti sobě u stolů po celé provincii. Právě tak jako teď. Ovšem nyní byl čas si od vražd odpočinout. Už žádné zabíjení, žádná smrt. Armand jí v poslední době viděl až příliš. Ne,
16
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 16
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
lepší je se pohroužit do historie, do životů dávno minulých. Do intelektuálního pátrání, nic víc. Henri se vedle Gamache zavrtěl a vrchní inspektor instinktivně spustil ruku k ovčákově hlavě, aby ho uchlácholil pohlazením. Émile si znovu všiml toho slabého třasu. Teď byl sotva znatelný. Čas od času zesílil, někdy naopak úplně zmizel. Byl to výmluvný třas a Émile věděl, jaký hrozný příběh vypráví. Přál si, aby mohl tu ruku vzít, pevně ji podržet a říct mu, že to bude dobré. Protože věděl, že bude. Časem. Jak se na Armanda Gamache díval, znovu si všiml rozeklané jizvy na jeho levém spánku a krátkého vousu, který si vrchní inspektor nechával růst. Aby na něj lidi nezírali. Aby nepoznali nejznámějšího policejního důstojníka v Quebeku. Na tom však samozřejmě nezáleželo. Před nimi se Armand Gamache neskrýval. Servírka v Chez Temporell dorazila s další kávou. „Merci, Danielle,“ řekli oba naráz a ona odešla s úsměvem nad těmi dvěma, kteří vypadali každý jinak, ale zdáli se být tak podobní. Pili kávu, jedli pain au chocolat, croissants aux amandes a povídali si o Quebeckém zimním karnevalu, jenž toho večera začínal. Tu a tam se odmlčeli s očima upřenýma na muže a ženy spěchající venku po vymrzlých ulicích do práce. Do mělké prohlubně uprostřed jejich dřevěného stolu někdo kdysi vyryl trojlístek. Émile po něm teď přejížděl prstem a přemýšlel, kdy asi Armand bude chtít mluvit o tom, co se stalo. Bylo půl jedenácté a pravidelná měsíční schůze rady Literární a historické společnosti měla co nevidět začít. Po mnoho let pořádali schůze večer, když byla knihovna zavřená, ale pak si někdo všiml, že se jí účastní čím dál méně členů.
17
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 17
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
A tak předseda Porter Wilson změnil čas. Alespoň myslel, že ho změnil. Přinejmenším v protokolu schůze bylo zapsáno, že to měl na svědomí on, přestože byl soukromě přesvědčený, že si pamatuje, jak proti tomu vznášel námitky. Tak či tak se schůze konala dopoledne a dělo se to už pár let. Ostatní členové se přizpůsobili a Porter též. On musel, když to byl zřejmě jeho nápad. Samotná skutečnost, že se rada přizpůsobila, se dala považovat za zázrak. Když ji naposledy požádali, aby něco změnila, jednalo se o odřenou kůži na židlích v knihovně, a to bylo před třiašedesáti lety. Členové si stále pamatovali otce a matky či prarodiče seřazené po obou stranách čalouněné linie oddělující znesvářené strany. Vzpomínali na sžíravé poznámky proslovené za zavřenými dveřmi, za zády, ale před dětmi. Které o třiašedesát let později stále nezapomněly na podloudnou výměnu staré černé kůže za novou černou kůži. Když Porter odtáhl svou židli v čele stolu, všiml si, že vypadá ošoupaně. Rychle se posadil, aby to nikdo neviděl, přinejmenším aby to v plné míře neviděl on sám. Před jeho i všemi ostatními místy u dřevěného stolu ležely úhledně srovnané hraničky papírů. Práce Elizabeth MacWhirterové. Zkoumavě se na Elizabeth zahleděl. Vysoká, štíhlá, nijak zvlášť hezká. Tak alespoň vypadala, když byl svět ještě mladý. Teď působila jako vysušená mrazem. Jako ty prehistorické mrtvoly vytažené z ledovců. Stále zjevně lidských tvarů, ale scvrklé a šedivé. Šaty měla modré, praktické, perfektně střižené a z velice kvalitního materiálu, jak odhadoval. Koneckonců pocházela ze ctihodné, zámožné rodiny MacWhirterových. Z rodiny, která neměla sklon předvádět bohatství nebo intelekt. Její bratr prodal své loďařské impérium o deset let později, než býval měl, ale ještě jim zbývaly peníze. Pomyslel si, že Elizabeth je trochu nudná, ale spolehlivá. Není vůdkyně ani vizionářka. Není ten typ,
18
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 18
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
který stmelí komunitu v nebezpečí. Jako on. A předtím jeho otec. A jeho dědeček. Protože malá anglická komunita uvnitř hradeb starého Quebec City je v nebezpečí už po mnoho generací. Bylo to svým způsobem stálé riziko, které se někdy zmenšovalo a někdy zvětšovalo, ale nikdy nezmizelo úplně. Stejně jako Angličani. Porter Wilson nikdy nebojoval ve válce, poněvadž nejdřív byl moc mladý a pak už zas moc starý. Každopádně ne v oficiální válce. Ovšem on i další členové rady věděli, že i tak svádějí bitvu. A jednu, jak tajně tušil, právě prohrávají. Elizabeth MacWhirterová ve dveřích zdravila přicházející členy rady a pohledem zalétla k Porteru Wilsonovi, který se už usadil v čele stolu a teď si pročítal poznámky. Elizabeth věděla, že už toho v životě dokázal hodně. Založil pěvecký sbor, amatérské divadlo, křídlo pro pečovatelský dům. Všechno vybudoval silou vůle a své osobnosti. A mnohem méně, než by v jeho pozici nejspíš dělali oni, vyhledával a přijímal rady. Právě síla jeho osobnosti tvořila i mrzačila zároveň. O kolik víc by toho býval mohl dokázat, kdyby byl laskavější? Ovšem na druhou stranu dynamičnost a laskavost obvykle nejdou ruku v ruce, přestože když se spojí, jsou nezastavitelné. Porter byl zastavitelný. Rozhodně se zastavil sám. A teď Lit & His, jak společnosti přezdívali, tvořila jen rada, která ho dokázala vystát. Elizabeth znala Portera už sedmdesát let, od chvíle, kdy ho ve škole každý den vídala, jak obědvá sám, a tak mu šla dělat společnost. Porter usoudil, že se jen snaží vetřít do přízně někomu z velkého klanu Wilsonových, a choval se k ní s opovržením. Ona mu však stejně dělala společnost. Ne proto, že by ho měla ráda, ale protože už tehdy věděla něco, na pochopení čeho potřeboval Porter Wilson desítky let. Angličané v Quebec City už nejsou ničivou silou, už nejsou křižníky ani elegantními parníky společnosti a ekonomiky.
19
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 19
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
Jsou záchranný člun. Unášený proudem. A s těmi, kdo na něm plují s vámi, se neválčí. Elizabeth MacWhirterové to došlo. A když Porter loď rozhoupal, ona ji uklidňovala. Podívala se na Portera Wilsona a uviděla malého, energického muže s příčeskem. Vlastní vlasy měl tam, kam nebyly dodány uměle, nabarvené na takový odstín černé, že by mu i židle záviděly. Hnědýma očima těkal nervózně kolem sebe. Jako první dorazil pan Blake. Byl nejstarším členem rady a v Lit & His prakticky bydlel. Sundal si kabát a odhalil svou uniformu sestávající z šedého flanelového obleku, čerstvě vyprané bílé košile a modré hedvábné vázanky. Vždycky byl dokonale upravený. Džentlmen, který dokázal, aby se Elizabeth cítila mladá a krásná. Jako neohrabané náctileté děvče se do něj kdysi zakoukala – jemu bylo tou dobou oslnivých dvacet a kus. Tehdy býval přitažlivý a teď, o šedesát let později, byl přitažlivý stále, přestože měl vlasy řídké a bílé a jeho kdysi pěkné tělo se zakulatilo a změklo. Ale oči měl stále inteligentní a živé a srdce velké a silné. „Elizabeth,“ usmál se na ni pan Blake, vzal ji za ruku a na chvilku ji podržel. Nikdy ne příliš dlouho, příliš důvěrně. Jen tak, aby cítila, že ji držel. Posadil se. Na židli, která by potřebovala vyměnit, jak si Elizabeth pomyslela. Ale to by po pravdě potřeboval i pan Blake. Všichni by se měli vyměnit. Co se stane, až vymřou a všechno, co zbyde z rady Literární a historické společnosti, budou ošoupané prázdné židle? „Tak, musíme si pospíšit. Za hodinu máme trénink.“ Dorazil Tom Hancock následovaný Kenem Haslamem. Ti dva se v těchto dnech od sebe nikdy moc nevzdalovali, poněvadž byli členy bizarního týmu v nadcházejícím bláznivém závodě.
20
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 20
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
Tom představoval Elizabethin triumf. Její naději. A nejen proto, že byl pastorem v sousedním presbyteriánském kostele svatého Ondřeje. Byl mladý a v místní komunitě nový, jelikož se do metropole přistěhoval teprve před třemi lety. Ve svých třiatřiceti by musel svůj věk vynásobit dvěma, aby se vyrovnal druhému nejmladšímu členovi rady. Zatím ještě nebyl cynický ani vyhořelý. Stále věřil, že do jeho kostela přijdou noví farníci, že anglická komunita najednou přivede na svět děti s touhou zůstat v Quebec City. Věřil quebecké vládě, když slibovala rovnost pracovních příležitostí pro anglofonní obyvatelstvo. Zdravotní péči v jejich vlastním jazyce. A vzdělání. A pečovatelské domy, aby až přijdou o všechnu naději, mohli zemřít s mateřským jazykem na rtech svých ošetřovatelů. Dokázal vzbudit v radě víru, že možná ještě není všechno ztraceno. A dokonce že to možná není skutečná válka. Že nejde o hrůzostrašné prodloužení bitvy na Abrahamových pláních, v němž tentokrát Angličani prohrají. Elizabeth zalétla pohledem k podivně drobné soše generála Jamese Wolfa. Hrdina a mučedník bitvy, která se odehrála před 250 lety, se vznášel nad knihovnou Literární a historické společnosti jako dřevěná výčitka. Aby byl svědkem jejich malicherných bojůvek a věčně jim připomínal tu velkou bitvu, kterou pro ně vybojoval. A v níž zemřel, ale ne dřív, než stačil na tom krví nasáklém poli triumfovat. Ukončit válku a získat Québec pro Angličany. Na papíře. A teď se na ně ze svého kouta krásné staré knihovny díval generál Wolfe pěkně svrchu. Elizabeth měla podezření, že v každém smyslu toho výrazu. „Tak co, Kene,“ řekl Tom, když zaujal své místo vedle staršího muže. „Jste ve formě? Připravený na závod?“ Odpověď Kena Haslama Elizabeth neslyšela, ale to ani nečekala. Kenovy rty se hýbaly, tvořily slova, ale ta nikdy nikdo doopravdy neslyšel.
21
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 21
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
Všichni se odmlčeli v domnění, že možná tohle je den, kdy ze sebe vypraví slovo hlasitější než šepot. Ale spletli se. Tom Hancock ale na Kena stejně dál mluvil, jako by vedli skutečný rozhovor. Elizabeth milovala Toma i za to. Protože nepropadl domněnce, že když je Ken tichý, musí být i hloupý. Elizabeth věděla, že Ken je všechno jiné, jen ne hlupák. Ve svých pětašedesáti byl z nich všech nejúspěšnější, podařilo se mu vybudovat vlastní firmu. A teď, když to dokázal, udělal Ken Haslam ještě další pozoruhodnou věc. Přihlásil se do zrádného závodu kánoí na zpola zamrzlé řece. Do posádky Toma Hancocka. Bude nejstarším členem týmu, nejstarším členem kteréhokoli týmu. Pravděpodobně nejstarším závodníkem všech dob. Jak Elizabeth sledovala klidného, tichého Kena s mladým, pohledným, vitálním Tomem, napadlo ji, jestli si třeba přece jen výborně nerozumějí. Možná oba mají věci, které neříkají. Ne poprvé Elizabeth zapřemýšlela nad Tomem Hancockem. Proč si zvolil dráhu jejich pastora a proč žije uvnitř zdí starého Quebec City. Elizabeth věděla, že to vyžaduje určitou osobnost, vybrat si život uvnitř pevnosti. „Dobře, tak začneme,“ prohlásil Porter a sedl si ještě víc zpříma. „Winnie tady ještě není,“ oznámila Elizabeth. „Nemůžeme čekat.“ „Proč ne?“ zeptal se Tom nenuceně. Ovšem Porter v jeho hlasu stejně slyšel výzvu. „Protože už je po půl jedenácté a vy jste byl ten, kdo to chtěl odbýt rychle,“ odsekl Porter, potěšený, že uhrál bod. Elizabeth napadlo, že se Porterovi opět povedlo podívat na přítele a vidět v něm soka. „To je pravda. Ale stejně rád počkám,“ usmál se Tom, který nehodlal vyklidit pole.
22
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 22
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
„Ale já ne. První bod programu?“ Nějakou dobu probírali nákup nových knih, když vtom dorazila Winnie. Malá, energická, vášnivě věrná. Anglické komunitě, ale především své kamarádce. Nakráčela dovnitř, zpražila Portera pohledem a posadila se vedle Elizabeth. „Vidím, že jste začali beze mě,“ oslovila ho. „Ohlásila jsem přece, že se zdržím.“ „Ohlásila, ale to neznamená, že na tebe musíme čekat. Probírali jsme koupi nových knížek.“ „A nenapadlo vás, že tuhle otázku by bylo nejlepší probrat s knihovnicí?“ „No, už jsi tady.“ Zbytek rady to sledoval jako Wimbledon, avšak se znatelně menším zaujetím. Bylo dost jasné, kdo umí líp smečovat a kdo vyhraje. Za patnáct minut už se dostali téměř na konec programu. Na stole zbývala jediná ovesná sušenka, členové rady ji fixovali pohledem, ale byli příliš zdvořilí, než aby si ji vzali. Probrali účty za topení, nábor nových členů, prožrané staré svazky, které jim lidé odkázali místo peněz. Jednalo se vesměs o kázání, nabubřelou viktoriánskou poezii, děsivé deníky z loveckých výprav do Amazonie nebo Afriky, jejichž cílem bylo zastřelit a vycpat nějaké nebohé divoké zvíře. Probrali možnost uspořádat další knižní výprodej, ale po minulém debaklu to byla krátká diskuse. Elizabeth si dělala poznámky a usilovně se snažila předem nehlasně nepřeříkávat každý komentář členů rady. Bylo to jako liturgie. Známá a podivně uklidňující. Každou schůzi se opakovala stále dokola tatáž slova. Až navěky. Amen. Najednou tu útěšnou liturgii přerušil nějaký zvuk, tak nezvyklý a překvapivý, že Porter na židli málem nadskočil.
23
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 23
10/10/17 10:09
LOUISE PENNYOVÁ
„Co to bylo?“ zašeptal Ken Haslam. Na jeho poměry to byl téměř křik. „Myslím, že zvonek,“ opáčila Winnie. „Zvonek?“ zopakoval Porter. „Nevěděl jsem, že nějaký máme.“ „Nainstalovali ho v roce 1897 – potom, co přišel na návštěvu viceguvernér a nemohl se dostat dovnitř,“ vysvětlil pan Blake, jako by u toho byl. „Sám jsem ho nikdy neslyšel.“ Teď ho ale uslyšel znovu. Dlouhé, řinčivé zazvonění. Jakmile totiž do Literární a historické společnosti všichni dorazili, zamkla Elizabeth vstupní dveře. Jako preventivní opatření proti vyrušení. Ačkoli vzhledem k tomu, že je málokdy někdo navštívil, jednalo se spíš o zvyk než o nutnost. Kromě toho pověsila na silné dřevěné dveře ceduli. Probíhá schůze rady. Knihovna znovu otevře v poledne. Děkujeme. Merci. Zvonek se ozval znovu. Někdo se o něj opíral s prstem zapíchnutým do tlačítka. Stále zírali jeden na druhého. „Já půjdu,“ řekla Elizabeth. Porter se podíval do svých papírů. Nejdřív rozvaha, potom odvaha. „Ne,“ zarazila ji Winnie. „Já půjdu, ty zůstaň tady.“ Sledovali, jak Winnie mizí v chodbě a slyšeli její kroky na dřevěných schodech. Pak nastalo ticho. Zhruba po minutě se kroky na schodech ozvaly znovu. Slyšeli, jak se klapání podrážek blíží. Dorazila do místnosti, ale zůstala stát u dveří. Obličej měla bledý a tvářila se vážně. „Někdo tam je. Chce mluvit s radou.“ „No a kdo to je?“ dotázal se Porter, který si teď, když už stará dáma došla otevřít, vzpomněl, že je jejich vůdce. „Augustin Renaud,“ odpověděla a uviděla, jak se všichni zatvářili. Nemohli by vypadat vyděšeněji, ani kdyby bývala
24
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 24
10/10/17 10:09
POHŘBĚTE SVÉ MRT VÉ
řekla „Drákula.“ Ačkoli pro Angličany polekaný výraz znamená zdvižené obočí. Všechna obočí v místnosti se zvedla, a kdyby to svedl i generál Wolfe, zdvihl by ho také. „Nechala jsem ho stát venku,“ řekla do ticha. Jakoby na zdůraznění jejích slov se zvonek rozječel znovu. „Co budeme dělat?“ zeptala se Winnie, ale místo aby se obrátila k Porterovi, otočila se k Elizabeth. Všichni se k ní otočili. „Musíme hlasovat,“ rozhodla Elizabeth nakonec. „Přijmeme ho?“ „Není na programu,“ podotkl pan Blake. „To je pravda,“ odtušil Porter, jak se snažil probojovat zpátky do vedení. Ale i on se díval na Elizabeth. „Kdo je pro, abychom nechali Augustina Renauda promluvit k radě?“ zeptala se Elizabeth. Nezvedla se ani jedna ruka. Elizabeth sklonila pero, neudělala záznam o hlasování. Jednou krátce přikývla a vstala. „Půjdu mu to říct.“ „Já půjdu s tebou,“ prohlásila Winnie. „Ne, drahoušku, ty zůstaň tady. Hned se vrátím. No vážně.“ Na chvíli se zastavila ve dveřích a pohledem přejela radu i s generálem Wolfem nahoře. „Jak zlé to může být?“ Všichni ale věděli, jak zní odpověď. Návštěva Augustina Renauda nikdy nevěstila nic dobrého.
25
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 25
10/10/17 10:09
Louise Pennyová POHŘBĚTE SVÉ MRTVÉ Z anglického originálu Bury Your Dead, vydaného nakladatelstvím Sphere – Little Brown v Londýně roku 2011, přeložila Lenka Uhlířová Obálku navrhla Soňa Šedivá Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 448 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9389. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Gamasche_Pohrbete sve mrtve.indd 448
10/10/17 10:09