Předmluva Když se dva perou…
Proč se to v prastarých legendách a takzvaných posvátných textech, zkrátka v ústním i písemném dědictví všech starých kulturních národů přímo hemží popisy bájných „zbraní bohů“, jež mnohem spíše připomínají literární výplody bohatou fantazií obdařených autorů science fiction? Proč vojevůdci a prostí vojáci sledovali už od pradávna úzkostlivě nebe nad svými hlavami, ačkoli na něm vlastně – protože žádné „létající zbraně“ neexistovaly – přinejmenším do první světové války nebylo nic k vidění? A proč dochází – zejména ve válečných časech – znovu a znovu k záhadnému mizení celých jednotek, o nichž pak ani vlastní, ani nepřátelská strana nedokážou říci, kam se poděly? Jejich zmizení se vždy vymykalo jakémukoli vysvětlení, jako by z jednoho okamžiku na druhý jednoduše přestaly existovat. Možná je odpověX na všechny tyto otázky stále stejná. Od samého počátku byli na naší Zemi „bohové“. Žádné personifikované přírodní síly ani přehnaně idealizované bytosti, jak je zná teologie, ale naprosto konkrétní, nám možná nikoli nepodobné inteligence, které se k nám díky své neporovnatelně starší a vyspělejší civilizaci dostaly z hlubin vesmíru. Ano, a pravděpodobně – mně se zdá tato možnost vysoce logická – teprve tyto cizí bytosti vytvořily předpoklady, abychom se mohli vydat vlastní cestou. Avšak tito cizinci, našimi předky s respektem a nikoli bez bázně označovaní za „bohy“, byli vším jiným jen ne morálně příkladnými a ve svém konání neomylnými bytostmi, jak byli stylizováni v rychle vznikajících náboženstvích. Vyznačovali se rysy, jež můžeme označit za veskrze lidské, a také všemi těmi chybami a starostmi, k nimž se můžeme oprávněně hlásit i my. Ze začátku se tito „bohové“ mezi sebou často přeli, očividně 11
docházelo k ostrým názorovým střetům, jež se řešily – stejně jako u nás – strašlivými zbraněmi. Jak už bylo řečeno, bohatá ústní i písemná tradice všech kulturních okruhů nás přímo zahrnuje tak neuvěřitelnými popisy ničivých zbraní a hrátek s vyspělou technologií, že nám přechází zrak. A to i v naší moderní době začínajícího 3. tisíciletí. A když se pak lidé vydali vlastní cestou, vměšovali se tito domnělí „bohové“ rádi a často do politických rozhodnutí, ale ještě častěji do válek a ozbrojených konfliktů lidstva. A tak je tomu dosud. V bitvách starověku, středověku i novověku tady vždycky byli, cizinci, kteří se objevili s „létajícími štíty“ na nebi na pevností Tyros roku 332 př. n. l., stejně jako se zářícími létajícími talíři nad moderními válčišti v Koreji nebo ve Vietnamu. Tam se dokonce v řadě případů přímo ukázali šokovaným vojákům. Jejich přítomnost se projevila dokonce i za války v Zálivu a dovoluji si předpovědět, že se budou vměšovat i do konfliktů budoucnosti. Rád bych si zde přitom ušetřil frázi, že válek budeme v budoucnu ušetřeni. Jedno je totiž bohužel jisté: lidstvo v tomto nepolepšitelném světě s válkami hned tak nepřestane. AZ již o ropu či jiné nerostné bohatství, nebo kvůli některému náboženství činícímu si nárok na neomylnost, ideologiím či jinému do nebe volajícímu nesmyslu. A stejně tak pokládám za jisté, že svou roli v nich budou hrát také tito cizinci – aZ již jako pozorovatelé nebo manipulátoři zasahující do dění. A budou tak v nemalé míře ovlivňovat běh našich dějin. Jaké mohou mít cíle a záměry, o tom můžeme v současné době jen spekulovat. Mají nějaké konkrétní zájmy, anebo se za těmito všemi pro nás nepochopitelnými akcemi skrývá jakýsi druh experimentu, do něhož zasahují, aby ho zkorigovali? Ač nám nezbývá než si přiznat, že jsme bezradní, jednu věc přece jen udělat musíme: zbavit aktivity cizinců, jež se jako červená nit táhnou našimi dějinami, mlžného závoje nepoznaného, v jehož záhybech dosud unikaly našim zrakům. VždyZ je až neuvěřitelné, s jakou systematičností zasahovali do našich dějin.
12
1 V mytických časech Technicky vysoce vyspělé zbraně v Indii a hněv biblického boha BuX měli naši předkové celoplanetární „splín“, nebo – což zní mnohem logičtěji – viděli, prožili a zažili všichni přesně to samé. VždyZ legendy, svaté knihy i do kamene vytesané nápisy po celé planetě vyprávějí o jednom a tomtéž. A je úplně jedno, zda je to v Evropě, Asii, Africe nebo Americe. Bohové byli na Zemi. Nosili podivné oblečení a na Zemi se snášeli s děsivým duněním v létajících lodích. Prováděli věci, které v očích lidí hraničily s magií a kouzly. Navíc měli strašlivé zbraně, jež metaly blesky a hromy větší, než dokázala sebevětší bouře. A nezřídka je také použili. Ty pak rozsévaly smrt a zkázu. Na začátku totiž „bohové“ často bojovali mezi sebou. Zdálo se, že se naše planeta otřásá v základech, a naši vystrašení předkové hledali plni hrůzy útočiště v jeskyních a úkrytech pokaždé, když páni nebes válčili mezi sebou. Žádný národ našeho světa se nemůže pochlubit rozsáhlejší literaturou z pradávné minulosti než Indie a její obyvatelé. Dokonce i Starý zákon naší bible vypadá v porovnání s touto záplavou informací jako tenký breviář. Na názvech těchto staroindických eposů si našinec bezmála zlomí jazyk: Mahábhárata, Vimanika Šástra nebo Samarangana Sutradhara, abych uvedl jen některé z nich. Jejich stáří bylo legendární již v době, kdy byly poprvé zapsány – v sanskrtu, v tomto úctyhodném umělém jazyce staré Indie. Všechny vyprávějí o vysoce moderně působících létajících objektech a božských zbraních, které mnohem spíše připomínají plod vědeckofantastické literatury než doby, v níž lidé přinejmenším podle běžného názoru vědy proti sobě bojovali primitivními zbraněmi jako oštěpy, luky a šípy. Lidé snad – ale nikoli bytosti, jež z důvodů, o nichž se můžeme 13
nanejvýš dohadovat, přistály na naší planetě, aby dělaly podivné věci, které ještě dlouho nebudeme moci pochopit.
Střela jasnější než slunce Ještě před několika lety jsme se na tyto staroindické eposy dívali stejně jako v poslední čtvrtině 19. století, kdy se objevily první překlady ze sanskrtu většinou do angličtiny. Horliví, ale předpojatí učenci přistupovali k této práci s již hotovým názorem, že opravdovými vědomostmi a moderními technologiemi disponují jedině západní státy naší doby. Se zrakem zastřeným dobovými předsudky a pýchou komentovali pasáže, v nichž byla řeč o supermoderně vypadajících zbraních a létajících strojích schopných překonávat mezihvězdné vzdálenosti, opovržlivými poznámkami o „hloupých žvástech“ nebo slovy jako „toto místo můžeme bez výčitek vypustit, protože neobsahuje nic než fantazírování“. Ale co si máme my dnes myslet o textech, v nichž se mluví třeba o ochranných štítech okolo létající lodi anebo o aparatuře, která je schopna zastavit pohyb nepřátelského létajícího stroje? A co si mají myslet lidé z doby, která byla svržením dvou atomových bomb na dvě velká průmyslová města za poslední světové války náhle konfrontována se zbraní, jíž se všichni zdráhali uvěřit? Takto popisuje 5. kniha indického národního eposu Mahábhárata nasazení zbraně, jejíž účinky spontánně připomenou atomový výbuch v Hirošimě a Nagasaki: „Zdálo se, že se Slunce točí v kruhu. Země se chvěla, sežehnutá žárem zbraně. Popálení sloni běhali jako šílení sem a tam. … V ohnivé bouři padaly stromy jeden za druhým jak při lesním požáru. … Válečné vozy i koně hořeli, vypadalo to jako po děsivém požáru. Tisíce vozů byly zničeny, pak se sneslo na zemi hluboké ticho. … Naskýtal se děsivý pohled. Mrtvoly padlých byly znetvořeny strašlivým žárem, už ani nevypadaly jako lidské. Nikdy předtím jsme neviděli tak děsivou zbraň a nikdy předtím jsme o takové zbrani neslyšeli. … Je jako zářící blesk, ničivý posel smrti, jenž všechny příslušníky rodu Vršniů a Andhaků obrátil v popel. Sežehnutá těla byla k nepoznání. Těm, kdo přežili, padaly vlasy 14
Obr. 1: „Země se chvěla, sežehnutá žárem zbraně. Vypadalo to jako po děsivém požáru. Tisíce vozů byly zničeny, pak se sneslo na zemi hluboké ticho jako po strašlivém požáru.“ Z indického národního eposu Mahábhárata 15
Obr. 2: „Mrtvoly padlých byly znetvořeny strašlivým žárem, už ani nevypadaly jako lidské.“ Z indického národního eposu Mahábhárata
a nehty. Hliněné hrnce samy od sebe praskaly, ptáci, kteří přežili, zběleli. Potraviny byly zakrátko jedovaté. Tento blesk se snesl a změnil v jemný prach.“ Na jiném místě eposu je použitá zbraň nazývána „Agneja“ a je velice podobně, ale ještě pregnantněji popsána: „Byla to jediná střela, nabitá vší silou všehomíru. Ohnivě žhnoucí sloup z dýmu a plamenů, jasný jak deset tisíc sluncí stoupal v celém svém lesku. Byla to neznámá zbraň, železný hromový klín, obrovský posel smrti, jenž obrátil v popel celičké plémě Vršniovců a Andhakovců. Mrtvoly byly natolik spálené, že nebyly k poznání. Vlasy a nehty jim vypadaly, hliněné nádoby bez příčiny praskaly a ptáci zběleli.“ 16
Stíny na zdech Nesmírné titánské bitvy tyto cizí inteligence, jež se snesly k Zemi, bezpochyby sváděly se sobě rovnými. V prastarých sanskrtských textech se dokonce mluví o válkách proti opravdovým vesmírným městům, jež kroužily na oběžné dráze kolem Země. Jeden z těchto „nebeských útvarů“ se jmenoval Hiranjapura – což by se dalo přeložit asi jako „město ze zlata“. Postavil je bůh stvořitel Brahma pro démonky Pulamu a Kalaku a bylo pokládáno za nedobytné. Přesto došlo k bitvě, když Ardžuna, božský hrdina národního eposu Mahábhárata, vytáhl proti orbitálnímu městu do pole. Když se Ardžuna blížil k blyštícímu se městu, začali se jeho obyvatelé chystat k obraně se všemi zbraněmi, které měli k dispozici: „Strhla se strašlivá bitva, během níž bylo vzdušné město vymrštěno vysoko do nebes, ale pak se zase přiblížilo k Zemi. Překlápělo se z jedné strany na druhou. Poté, co boj již nějakou dobu se střídavým štěstím trval, vypálil Ardžuna smrtící střelu, jež rozervala město na kusy, jež se pak zřítily na Zem. Přeživší démoni povstali z trosek města a tvrdošíjně pokračovali v boji.“ Je to všechno jen fantazie a výmysl starověkých tvůrců slova? Do srpna 1945 vědci opravdu nemohli v takových líčeních vidět nic jiného než umění orientální pohádkové fabulace. Ale pak přišel den, kdy spadla bomba na Hirošimu. O tři dny později bylo na řadě Nagasaki; také toto přísavní město bylo téměř úplně vymazáno z povrchu zemského. V Hirošimě zřídili Japonci uprostřed zničeného centra města památník připomínající svržení atomové bomby. Zde, v epicentru termonukleární zkázy, stojí pár téměř nepoškozených zdí. Jsou na nich vidět strašidelně působící obrysy lidských postav. Stíny obětí bomby, které se v okamžiku nepopsatelné výhně doslova vypařily. Z tohoto důvodu zasáhla zeX za nimi nepatrně menší energie než okolí. Jako mimořádně strašidelný druh fotografie zde vznikla „momentka“ člověka v milisekundě jeho násilné smrti. Od Hirošimy a Nagasaki už uplynulo sedmdesát let, ale stále narážíme nastopystrašlivého atomového výbuchu. Pokud jde o dávné války „bohů“ ve starověké Indii (jež si také určitě vyžádaly nesčíslné oběti mezi lidmi), bude asi podstatně těžší najít jiné stopy než 17
Obr. 3: V prastarých indických hrdinských eposech se opakovaně mluví o „městech na nebesích“, jež byla zničena v gigantických bitvách.
vyprávění legend a hrdinských eposů. Je však opravdu možné, že by takové strašné konflikty nezanechaly žádnou hmatatelnou stopu? Zní to možná nepravděpodobně, ale hmatatelné stopy existují i po dlouhých tisíciletích! Britský cestovatel a badatel De Camp objevil trosky, jež vykazují natolik závažné poškození, že je nemohl způsobit obyčejný oheň. Některé skalní útvary vypadají, jako by byly roztaveny a vyhloubeny jako cínové desky postříkané žhavým tekutým železem. Zmíněné zříceniny mají být na území, rozkládajícím se mezi řekou Gangou a nedalekým pohořím Radžmahal. Jde přitom o velice málo prozkoumaný kraj v Západním Bengálsku, nedaleko hranic s Bangladéšem, někdejší provincií Východní Pákistán. Celý kraj je protkán přítoky a vedlejšími rameny řeky Gangy. Jakžtakž se dá krajem projít pouze v měsících mimo monzuny. Jindy zhatí každou snahu dostat se sem velká voda. Pak se na deltu Gangy valí nesmírné hnědé vlny směřující k Bengálskému zálivu. Každý pokus proniknout do divočiny hemžící se nadto jedovatými hady uvázne doslova v bahně. 18
O něco jižněji narazil britský důstojník Campbell ve dvacátých letech 20. století na podobné zříceniny. Učinil při tom zvláštní objev, který chápeme teprve od doby Hirošimy a Nagasaki. Na zčásti zesklovatělé podlaze vnitřního nádvoří tohoto bezejmenného místa smrti byl vidět stínový otisk lidské postavy! Také jiní cestovatelé shodně vyprávěli, že v těžko dostupných krajích subkontinentu objevili trosky dávných měst, které již téměř docela pohltila džungle. Zdi těchto budov se podle nich podobaly „tlusté křišZálové desce“, rozežrané a provrtané neznámými, strašlivými silami. Kdyby se jednoho dne podařilo všechna „mrtvá města Indie“ džungli opět vyrvat, vznikla by nádherná mapa, na níž by byl stejný počet měst jako na mapě moderního státu Indie. Byla však zničena v době, kdy spolu cizí inteligence bez jakéhokoli ohledu na člověka bojovaly zbraněmi, které my dnes teprve objevujeme a vyvíjíme. Jejich popisy v prastarých textech působí, jako by byly převzaté z vědeckofantastické literatury, a dokážou v nás probouzet zvláštní pocit mezi fascinací a nevěřícným záchvěvem hrůzy. Pak jednou tyto titánské bitvy mezi cizinci ustaly. Nejpozději v době, kdy člověk vytvořil na Zemi první vyspělé kultury, což bez přispění těchto „nebeských mocností“ jistě nebylo možné. Kdo si však myslí, že se tyto inteligence stáhly do vznešeného ústraní, ten se mýlí. Cizinci se totiž i nadále čile vměšovali do politických i vojenských akcí mladého lidstva. A dělají to pravděpodobně i zde a nyní, ale to už je delší historie, která trvá celá tisíciletí. Vyprávím ji v této knize, protože jinak tu hrozí velké nebezpečí, že bude – tak jako mnoho jiných věcí – opět zametena pod koberec zapomnění.
Byli „odneseni“ Ve staré Říši středu, dávno před historicky doloženými dynastiemi Sia, Šang a Čou, Čchin a Chan, vládli legendární „pradávní císaři“. Ti vždy trvali na tom, že nepocházejí od pozemských předků. Mnohem spíš od mimozemských. Od bájných „synů nebes“, kteří se na Zemi snesli s mocným duněním v kovových dracích chrlících 19
Obr. 4: Také ve staré „Říši středu“ opakovaně docházelo k setkání se „Syny nebes“, kteří zasahovali do dění na Zemi.
oheň. A to nikoli z nějakého teologicky neurčitého nebe, ale zcela doslova z nezměrných dálek vesmíru. Tito pradávní císaři, jejichž existence se ztrácí v neurčitém oparu záhadné minulosti, také neumírali „normální“ smrtí. Byli, přesně stejně jako někteří bibličtí proroci, jednoduše „odneseni“ na nebesa. Ale co si pod tím, pro všechno na světě, máme představit? 20
Báječný popis takové mysteriózní události nám poskytuje „Slovník čínské mytologie“ (Dictionary of Chinese Mythology“. Najdeme zde vysvětlující popis „odnesení“ pradávné bytosti, jejíž jméno lze přeložit jako „ten, jehož nazývají král nebes“. Před bezpočtem let žil v horách na okraji věčného ledu velice starý muž jménem Jüan Š’ Tchien Wang. Nejraději vyprávěl o dávno zašlých časech. Dokázal je líčit natolik poutavě a tak obrazným jazykem, že ti, kdo mu se zatajeným dechem naslouchali, byli skálopevně přesvědčeni, že Jüan Š’ byl u všech líčených událostí osobně. Jeden z posluchačů, Čchin Chung, se stařičkého mudrce zeptal, kde žil předtím, než se usadil na hoře, kde nyní přebýval. Jüan Š’ jen zdvihl místo odpovědi obě ruce vzhůru a ukázal na nekonečnou noční oblohu posázenou zářícími hvězdami. Čhin Chung se však s takovou odpovědí nechtěl spokojit. Naléhal na starého muže, aby mu řekl, jak se mohl ocitnout v bezmezné prázdnotě kosmu. Stařec však neodpovídal, ale zato se náhle objevili dva vznešení bohové v zářivé zbroji. Jeden z bohů řekl: „PojX, Jüane Š’, teX půjdeme. Budeme cestovat temným vesmírem, kolem dalekých hvězd poletíme domů.“
Dynastická rozhodnutí Snad si teX čtenář už dovede živěji představit zvláštní okolnosti, jež v dobách pradávných císařů dovolovaly náhle a trvale změnit místo. V těchto vzdálených časech legendárních císařů musela být setkání s cizími inteligencemi poměrně častá. Ty se nijak neostýchaly více či méně drastickým způsobem ovlivňovat běh dějinných událostí. Ve svém zájmu, rozumí se. Do choulostivé otázky, komu má být svěřena moc – tedy do navýsost politických rozhodnutí – zasahovali s takovou samozřejmostí, že nelze pochybovat o tom, že sledovali dobře promyšlené a propočítané plány. Následující příklad bude jakousi malou ochutnávkou toho, s jakou důsledností byli cizinci odhodláni zasahovat do průběhu našich dějin. A nejspíš jsou odhodláni i dnes. Ve čtrnáctém roce vlády bájného císaře Šuna se na obloze objevil 21
zvláštní „mrak“ a Šun přikázal svému ministrovi Jüovi, aby jev bedlivě prozkoumal. V tomto osudném roce se před koncem jednoho představení se zvony, litofony, bubny a flétnami strhla divoká bouře. Vítr zničil několik domů, rval celé stromy i s kořeny. Bubny se kácely na zem, zvony a litofony byly zpřeházeny. Lidé padali ve zmatku jeden přes druhého, hudební mistr utekl v panickém strachu pryč. Avšak císař Šun, jenž se držel lešení, na kterém byly zavěšeny zvony a litofony, se jen smál a volal: „TeX už je přece jasné, že tato říše není říší člověka.“ Potom představil svého ministra Jüa nebesům a přiměl úředníka, aby se vůči vládci choval jako „syn nebes“. Ovzduší se poté zcela uklidnilo a na nebi se objevily „mráčky štěstí“. „Byly jako dým, ale nebyl to dým, byly jako oblaky, ale nebyly to oblaky, byly prozářené a vířily a točily se jako kotouče (!) nebo se ve spirálách vznášely jeden proti druhému. Když nádherné představení skončilo, zdvihly ,mraky‘ závoje, svinuly se a odletěly pryč. Potom se otočilo osm větrů a ,mráčky štěstí‘ se svinuly do nich. Ze svého ležení přispěchali ohniví draci. Šun však postavil na březích řeky Ho plošinu, jako to udělal kdysi dávno jeho předchůdce Jao. Když se den nachýlil, uviděli jasné světlo. Objevil se žlutý drak a snesl se na plošinu. Nesl tabulku, dlouhou 32 stop a devět stop širokou, s červenými a zelenými znaky, které hlásaly, že Šun má abdikovat ve prospěch Jüa.“ K velice podobným událostem docházelo už v dobách Šunova předchůdce v Jaově úřadě. Bájný císař Jao se v 70. roce vlády poprvé rozhodl abdikovat ve prospěch Šuna. Vystoupili spolu na horu Šou-šan, „Horu vznešeného“. Mezitím se nad ostrovy v řece Ho vznášelo „pět mudrců pěti planet“. Co se skrývá za tímto ominózním označením? Byly tím snad míněny létající objekty nějaké mimozemské civilizace, resp. jejich posádky? Měly ve všem opět prsty „síly nebes“? Cizinci císaři Šunovi a jeho designovanému „nástupci“ Jaovi oznámili: „Z řeky přijde tabulka, která vládci ohlásí čas.“ Potom se pět mudrců vzneslo vzhůru jako hvězdy létavice a nakonec zamířilo do Plejád. Bájný císař Jao se s cizí inteligencí setkal ještě několikrát a pokaždé ho vyzývala, aby odstoupil ve prospěch Šuna. Avšak na22
vzdory naléhavým výzvám bylo zapotřebí ještě dalšího „přesvědčování“: Jao nakonec odstoupil až po svém stém prvním roce vlády (!) a poté se vznesl na nebesa.
O čem vypráví „Nihongi“ Nejen v mytických časech staré Číny, ale také v sousedním Japonsku byla dynastická rozhodnutí přijímána jakoby dekretem „shora“. Také tam byly dějiny takříkajíc „nakopávány“ bohy. Za nejstarší dochované vyprávění japonské ostrovní říše se pokládá „Kodžiki“, v překladu „Zápisky o starých věcech“. Zapsal je teprve velice pozdě, až v roce 712 našeho letopočtu, úředník císařského dvora Hijeda no Are, ovšem předtím je dlouhá staletí z generace na generaci ústně předávali pěvci a vypravěči. Jejich kořeny sahají do pradávných, mytologických časů. O osm let později, v roce 720 n. l., je princ Toneri ještě jednou přepracoval a byly znovu zapsány v klasické čínštině. Princ dal kronice název „Nihongi“ a dílo věnoval císařovně jako doklad jejího původu od bohyně slunce Amaterasu. Tato sbírka starojaponských mýtů přináší svědectví o původu celé vládnoucí dynastie, kterou vynesli k moci „bohové“ přišlí z vesmíru. Bohyně slunce Amaterasu – její jméno znamená „Vznešeně zářící z nebes“ – poslala svého vnuka jménem Ninigi no Mikoto na Zem, aby ovládl japonské ostrovy. Než se Ninigi na svém „létajícím mostě“ snesl k Zemi, dostal zprávu, že na křižovatce nebeských cest stojí prazvláštní božstvo. Jeho nos je dlouhý sedm pídí, z úst a pozadí mu září mimořádně jasné světlo. Bohyně Uzemehime šla k cizinci, který se představil jako Sarute-hiko a oznámil jí, že se chce také usadit v Japonsku. Přitom jí nabídl „létající most“ resp. „nebeskou ptačí loX“. Technické pozadí se zde dere na povrch jen nedbale zakryto. Pokusil jsem se proto převést toto pradávné vyprávění do moderního jazyka. Výsledek je prostě šokující! Ninigi no Mikoto letěl se svou posádkou kosmickým prostorem k Zemi, kde plánoval přistát na japonských ostrovech. Když se dle plánu blížil k oběžné 23
dráze, hlásily mu palubní přístroje přítomnost dalšího létajícího tělesa, jež vyčkávalo a kroužilo kolem planety. Druhá kosmická loX byla záhy na dohled, a tak bylo snadné pozorovat podrobnosti. Dlouhá, do prostoru vyčnívající anténa umožňovala posádce cizího létajícího objektu přijímat informace ze zemského povrchu i o pohybu v blízkém kosmu okolo Země. Některé části na protilehlých koncích lodi jasně zářily nebo odrážely sluneční světlo. Jistý ženský člen posádky Ninigiho no Mikota navázal kontakt s lodí kroužící po orbitě. Neprodleně odvysílal zpátky odpověX. Když se domluvili, že posádky obou kosmických lodí mají stejný cíl, nabídla druhá loX Ninigimu no Mikotovi přistávací modul ke společnému využití. Staré mýty viděné moderníma očima a srozumitelně vyjádřené dnešním jazykem. Jen pár slov k přesnějšímu pochopení mise „božských“ poslů. Vnukem zmiňovaného Ninigiho no Mikota byl Džimmu Tennó, první císařský vládce „země vycházejícího slunce“. Na trůn nastoupil v roce 660 př. n. l. Tento titul, který zhruba znamená „nebeský vládce“, mají od dob Džimmua Tennóa všichni japonští císaři. Zemřelý císař Hirohito byl až do bezpodmínečné kapitulace Japonska po druhé světové válce svými poddanými uctíván dokonce jako „bůh na Zemi“ a nikdo nezpochybňoval, že je přímým potomkem bohyně Amaterasu. To mělo připomínat, že tuto císařskou dynastii dosadily mocnosti, které ve více či méně pravidelných intervalech manipulovaly s během naší historie.
„Božská pomoc“ se hodila Příklad přetrvávajícího zasahování vysoce vyspělé inteligence par excellence představuje příběh izraelského národa. Onoho neštěstím stíhaného národa, jemuž bylo již ve Starém zákoně předpovězeno, že bude rozptýlen do všech světových stran, a který teprve o 2000 let později dostal po bezpříkladném pronásledování zpátky svou vlast. „Erec Izrael – země zaslíbená“. Začalo to nejpozději tehdy, když už se život Izraelitů v egyptském otroctví nedal déle snášet. Když Mojžíš prosil faraona, aby 24