Pár měsíců po vydání svého posledního románu jsem přestala psát. Po dobu téměř tří let jsem nenapsala ani řádku. Někdy se dají zasuté myšlenky vyčíst mezi řádky: nenapsala jsem ani jediný úřední dopis, ani jediný děkovný lístek, ani jedinou prázdninovou pohlednici, ani jediný nákupní seznam. Nic, co vyžaduje sebemenší slohové úsilí, nic, co by mě nutilo zabývat se formou vyjádření. Ani jedinou řádku, ani slovíčko. Při pohledu na nějaký zápisník, notýsek či vizitku se mi dělalo zle. Psaní samo se postupem času stalo výjimečnou činností, do níž jsem se pouštěla vždycky už jen s obavami. Prostý úkon držení pera mi připadal čím dál obtížnější. Později jsem propadala panice, už jen když jsem otevřela wordovský dokument. Hledala jsem nejvhodnější pozici, optimální sklon obrazovky, protahovala si pod stolem nohy. A pak jsem nehybně seděla celé hodiny a civěla na monitor. Ještě později se mi začaly třást ruce, jen jsem je přiblížila ke klávesnici. Odmítla jsem bez rozdílu všechny nabídky, které jsem dostala: články, povídky na léto, předmluvy a jiné příspěvky do 5
kolektivních děl. Samotné slovo psát dopis nebo zprávu stačilo, abych dostala křeče. Psát jsem už nemohla. Psát, to tedy ne. Dnes vím, že v mém okolí, v literárních kruzích a na sociálních sítích kolovaly různé fámy. Vím, že se říkalo, že už nepíšu, že jsem dospěla na konec čehosi, že ohýnek slámy nebo papíru vždycky nakonec uhasne. Muž, kterého miluju, se domýšlel, že jsem vedle něho ztratila zápal nebo že mi třeba došla slina, a tím pádem že ho brzy opustím. Když si přátelé, známí a někdy i novináři troufli položit mi otázky o mém mlčení, vymýšlela jsem si různé důvody nebo překážky, mezi nimiž se objevovala únava, cesty do zahraničí, tlak související s úspěchem či dokonce uzavření jisté literární etapy. Vymlouvala jsem se na nedostatek času, rozptylování, rozrušení a vytáčela se z toho s předstíraně vyrovnaným úsměvem, který nikoho neošálil. Dnes vím, že to všechno jsou jen výmluvy. Samé plácání. Svým blízkým jsem se nepochybně někdy zmínila o strachu. Pamatuju si, že jsem mluvila o děsu, šlo přece o děs. Teď už to můžu přiznat: psaní, které mě tak dlouho zaměstnávalo, které tak od základu změnilo můj život a tolik pro mě znamenalo, mě děsilo. Pravdou je, že ve chvíli, kdy jsem měla znovu začít psát, podle koloběhu, kdy se střídají skrytá období, období líhnutí a období vlastního psaní – cyklu téměř chronobiologického, který jsem prožívala už víc než deset let –, tedy v okamžiku, kdy jsem se chystala pustit se do knihy, k níž jsem si sepsala 6
jisté množství poznámek a shromáždila bohatý materiál, jsem potkala L. Dnes vím, že L. je jediná a výlučná příčina mé nemohoucnosti. A že ty dva roky, co jsme byly propojené, mě málem umlčely navždy.
7
I Svedení
„…Připadal si jako postava v románu či v divadelní hře, postava, jejíž příběh se nevypráví jako něco, co se skutečně stalo, ale jako cosi smyšleného, vyfabulovaného.“ Stephen King: Misery
Chtěla bych vyprávět, jak L. vstoupila do mého života, za jakých okolností, chtěla bych přesně popsat situaci, která L. umožnila, aby vnikla do mého soukromí a s trpělivostí se jej zmocnila. Není to tak jednoduché. I v okamžiku, kdy píšu tuhle větu, jak L. vstoupila do mého života, si uvědomuju, že ten výraz působí nabubřele, jako klišé zdůrazňující jakousi dramaturgii, která zatím neexistuje, snahu zvěstovat přelom či zvrat. Ano, L. vstoupila do mého života a od základu ho převrátila, pomalu, jistě, zákeřně. L. vstoupila do mého života jako na divadelní jeviště přímo uprostřed představení, jako by nějaký režisér zařídil, aby se všichni kolem stáhli a uvolnili jí tak místo, jako by příchod L. byl nastrojen tak, aby vyzněla jeho důležitost, aby divák a ostatní postavy přítomné na scéně (a při té příležitosti i já) se přesně v tom okamžiku dívali pouze na ni, aby všechno kolem nás strnulo a její hlas se nesl až na konec sálu, zkrátka aby udělala dojem. Ale předbíhám. L. jsem poznala na konci března. Při dalším setkání se už v mém životě pohybovala jako odvěká přítelkyně ve známém prostředí. Při dalším setkání jsme už měly své private jokes, společný jazyk plný narážek a dvojsmyslů, pohledy, které stačily, 11
abychom si porozuměly. Naše spojenectví živily sdílené důvěrnosti, ale i to, co vyřčeno nebylo a co nepotřebovalo komentář. S odstupem a vzhledem ke zlu, jímž se později obalil náš vztah, mohla bych být v pokušení říct, že L. se do mého života vloupala, a to s jediným cílem zabrat mé území, ale nebyla by to pravda. L. vstoupila jemně, nesmírně citlivě, a já s ní prožila chvíle úžasného sblížení. To odpoledne, které předcházelo našemu setkání, jsem měla mít autogramiádu na pařížském Knižním salonu. Objevila jsem tam svého kamaráda Oliviera, který byl hostem přímého vysílání na stanici Radio France. Vmísila jsem se mezi publikum a poslouchala. Potom jsme se s jeho starší dcerou Rosou všichni tři usadili na ošoupané plyšové pohovce v koutku salonu a podělili se o sendvič. K podepisování jsem byla ohlášená na půl třetí, takže jsme měli trochu času. Olivier nemeškal a na rovinu řekl, že vypadám dost utahaně, starostlivě se vyptával, jak se s tím vším srovnávám, přičemž s tím vším znamenalo jednak fakt, že jsem napsala hodně osobní, hodně intimní knihu, i to, že kniha má takový ohlas – ohlas, jaký jsem si ani na vteřinu nepředstavovala, to věděl, a na jaký jsem tím pádem nebyla připravená. Později mi Olivier nabídl, že mě doprovodí, a zamířili jsme ke stánku mého nakladatele. Prošli jsme kolem početné, sevřené fronty lidí, pátrala jsem po tom, na jakého autora čekají, vzpomínám si, že jsem pohledem hledala vývěsku, která by nám odhalila jeho jméno, a pak mi Olivier pošeptal, to jde nejspíš o tebe. Opravdu, fronta se táhla do daleka a pak se stáčela ke stánku, kde mě očekávali. 12
V dřívějších dobách a dokonce ještě před pár měsíci by mě to naplnilo radostí a nepochybně i pýchou. Strávila jsem hodiny vyhlížením čtenáře v nejrůznějších salonech, způsobně usazená za stohem svých knížek, aniž by někdo přišel, vím, jaké to je, ty rozpaky, tahle trochu potupná osamělost. Teď se mě zmocnil docela jiný pocit, něco jako závrať, na okamžik mě prostoupila myšlenka, že to je až příliš, až příliš pro jednu jedinou osobu, až příliš pro mě. Olivier mi řekl, že mě tam nechá. Moje kniha vyšla koncem srpna a od té doby jsem jezdila z města do města, od setkání k podepisování, od četby k besedě, do knihkupectví, knihoven, studoven, kde mě čekalo čím dál tím víc čtenářů. Někdy mi to až lezlo na mozek, tenhle pocit, že jsem ťala do živého, že jsem s sebou, za sebou strhla tisíce čtenářů, ten pocit, nepochybně ošidný, že mi porozuměli. Byla jsem šťastná, naplněná, ohromená. Pyšná a stále nevěřící. Napsala jsem knihu, jejíž dopad jsem si nepředstavovala. Napsala jsem knihu, která přímo v mé rodině a kolem mě zapůsobila ve více vlnách, s jejichž vedlejšími škodami jsem nepočítala, knihu, která brzy ukáže, kdo je mou neselhávající oporou, ale i moje falešné spojence, knihu, jejíž účinky budou působit ještě dlouho. Nepředvídala jsem, jak se ta věc rozšíří, ani její důsledky, nepředvídala jsem ten obrázek své matky reprodukovaný po stovkách a pak po tisících, tu fotku otištěnou na přebalu, která vydatně přispěla k propagaci textu, tu fotku, která se velmi brzy 13
od ní oddělí a pak už to nebude moje matka, nýbrž znepokojivá a zkreslená románová postava. Nepředvídala jsem ty dojaté, ostýchavé čtenáře, nepředvídala jsem, že se někteří přede mnou rozpláčou a jak pro mě bude těžké neplakat s nimi. Vůbec poprvé, v Lille, mi jedna mladá křehounká, opakovanými hospitalizacemi očividně vyčerpaná žena vyprávěla, jak jí román dal šílenou, neuvěřitelnou naději a že navzdory její nemoci, navzdory tomu, co ji potkalo a co se nespraví, navzdory tomu, co jim způsobila, ji snad její děti budou moct milovat… A ještě jindy v Paříži, v neděli ráno, mi jeden zničený muž vyprávěl o své duševní chorobě, o tom, jak lidi na něho, na ně pohlížejí, na ty, co tak děsí, že je všichni házejí do jednoho pytle, ty s bipolární poruchou, schizofreniky, trpící depresemi, ocejchované jako kuřata v celofánu podle momentálních trendů a obálek časopisů, a jak je Lucile, moje nedotknutelná hrdinka, všechny rehabilitovala. A ještě další ve Štrasburku, v Nantes, Montpellieru, lidé, které jsem někdy měla chuť obejmout. Postupně jsem si jakžtakž vybudovala neviditelnou zábranu, obranný val, jenž mi umožňoval pokračovat, být tam, udržet odstup, takové stažení bránice, které zadržovalo vzduch ve výši hrudníku, takže se vytvořil jakýsi nepatrný polštářek, neviditelný airbag, který jsem pak postupně vyfukovala ústy, jakmile nebezpečí pominulo. Tak jsem dokázala naslouchat, mluvit, chápat, co se dělo s tou knihou, ten přenos, k němuž docházelo mezi čtenářem a textem, kdy kniha skoro pokaždé – a z důvodu, který neumím vysvětlit – odkazovala čtenáře k jeho 14
vlastnímu příběhu. Kniha byla jakýmsi zrcadlem, ale hloubka jeho zorného pole a obrysy mi už nepatřily. Věděla jsem však, že dřív či později mě to všechno dostihne, ta spousta, ano, spousta čtenářů, komentářů, pozvání, ta spousta navštívených knihkupectví a hodin strávených ve vlaku a že pak pod vahou mých pochybností a rozporů něco rupne. Věděla jsem, že dřív či později se tomu nevyhnu, že budu muset o věcech popřemýšlet, mám-li se s nimi vyrovnat. Tu sobotu jsem v Salonu podepisovala donekonečna. Lidé přišli a chtěli si se mnou popovídat a já stěží hledala slova, abych jim poděkovala, odpověděla na jejich otázky, dostála jejich očekávání. Hlas se mi třásl, těžko se mi dýchalo. Airbag už nefungoval, nedokázala jsem tomu čelit. Byla jsem propustná. Zranitelná. Někdy před šestou večer frontu ukončili pomocí pružné pásky natažené mezi dvěma sloupky, aby to odradilo nově příchozí, kteří pak museli jít zase po svých. Pár metrů od sebe jsem slyšela, jak vedení stánku vysvětluje, že už končím, musí odejít, končí, je nám líto, už odchází. Jakmile jsem skončila s podpisováním pro ty, co byli určeni v řadě jako poslední, zdržela jsem se pár minut, abych si pohovořila se svou nakladatelkou a obchodním ředitelem. Myslela jsem na to, že mě čeká ještě cesta na nádraží, cítila jsem se vyčerpaná, dokázala bych se natáhnout na sedačku a zůstat tam. Stáli jsme ve stánku, já otočená zády k uličkám Salonu a ke stolečku, kde jsem seděla před pár minutami. Zezadu k nám přistoupila nějaká žena, zeptala se mě, jestli bych jí nenapsala do jejího výtisku věnování. Odpověděla jsem jí ne, jen 15
tak, bez zaváhání. Nejspíš jsem jí vysvětlila, že kdybych jí knihu podepsala, stoupli by si do řady další lidé a chtěli by, abych v podepisování pokračovala, a určitě by se vytvořila nová fronta. Viděla jsem jí na očích, že nechápe, že nemůže pochopit, kolem nás už nikdo nebyl, ti, co měli smůlu, se už rozešli, všechno se zdálo v poklidu a nerušené, viděla jsem jí na očích, že si říká, no co si o sobě ta kráva myslí, o jednu knihu víc nebo míň, copak jste sem nepřišla právě proto, abyste prodávala a podepisovala knížky, snad si ještě nebudete naříkat… Nedokázala jsem jí říct, paní, je mi líto, ale už nemůžu, jsem unavená, nejsem ze železa, nemám křídla, prostě to tak je, je mi jasné, že jiní dokážou vydržet hodiny bez jídla a pití, dokud se nedostane na všechny a nebudou uspokojeni, hotoví soumaři, každopádně borci, jenomže já ne, ne dneska, už nesvedu napsat svoje jméno, moje jméno je švindl, mystifikace, věřte mi, moje jméno na téhle knížce už nemá větší cenu než holubí trus, co by ke vší smůle spadl na předsádku. Nedokázala jsem jí říct, kdybych vám, paní, napsala to věnování, rozpadnu se na dva kusy, přesně to se stane, varuju vás, jděte pryč, držte se ode mě co nejdál, ten vlásek, co drží pohromadě dvě půlky mé osoby, rupne a já se rozbrečím, možná budu i ječet, a to by mohlo být pro nás pro všechny hodně nepříjemné. Odešla jsem ze Salonu a nevnímala výčitky, které mě začaly přepadat. Sedla jsem na metro na Porte de Versailles, souprava byla narvaná, přesto jsem našla místo k sezení. S nosem přilepeným na okno jsem si začala scénu přehrávat, ta scéna se mi vrátila, jednou a pak znovu. Odmítla jsem té ženě podepsat její knihu, 16
přestože jsem tam byla a zrovna se bavila, nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Cítila jsem se provinilá, směšná, styděla jsem se. Dnes tu scénu popisuju se vším všudy, co obnášela, i tu únavu a to, jak jsem měla všeho nad hlavu, protože jsem si téměř jistá, že kdyby k ní nedošlo, nikdy bych se nesetkala s L. L. by ve mně neobjevila ten hodně křehký, hodně nestabilní, hodně drolivý terén.
17
Jako malá jsem svoje narozeniny pokaždé obrečela. Ve chvíli, kdy všichni shromáždění spustili ten tradiční popěvek, jehož slova jsou ve všech rodinách, co znám, v podstatě stejná, a přistupovali ke mně s dortem ozářeným několika svíčkami, dala jsem se do breku. Nesnesla jsem tu pozornost soustředěnou na moji osobu, ty rozzářené pohledy upřené na mě, to hromadné dojetí. Nemělo to nic společného s opravdovou radostí, kterou jsem jinak prožívala, že se na mou počest pořádá nějaká oslava. Nijak to nepoznamenalo mou radost z toho, že dostávám dárky, ale přesně v tu chvíli zapůsobilo něco jako Larsenův efekt, jako bych na ten kolektivní halas určený mně nebyla schopná reagovat jinak, než že vyloudím jiný, ještě pronikavější zvuk nesnesitelné a děsivé frekvence. Nevím, do jakého věku se tenhle scénář opakoval (netrpělivost, napětí, radost a pak já tváří v tvář ostatním najednou rozfňukaná a vyjevená), ale doteď si přesně pamatuju, jaký jsem měla pocit při onom …my máme přání jediný, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví… a chuť v tu ránu se vypařit. A jednou, to mi bylo devět, jsem vzala nohy na ramena. Pamatuju si, jak v době, kdy se slavily narozeniny ve třídě (v mateřské školce), matka musela napsat vychovatelce vzkaz 18
a požádat ji, aby se k těm mým nepřihlíželo, vzkaz, který mi, než ho vsunula do obálky, nahlas přečetla, abych o tom věděla, a v němž stál i výraz podléhá emocím, jehož význam jsem neznala. Neodvážila jsem se jí na to zeptat, protože jsem si byla vědoma toho, že psát vychovatelce už samo o sobě představuje výjimečné opatření, úsilí, jehož cílem je dosáhnout u ní neméně neobvyklého postupu, jakési výsady, zkrátka zvlášť shovívavého jednání. Popravdě řečeno, dlouho jsem věřila, že „emoc“ je jakási zvláštní nemoc či bezmoc, která způsobuje pláč a slovní nouzi, což podle všeho vysvětlovalo moji neschopnost slavit narozeniny v kolektivu. Byla jsem „emocná“ holčička a trpěla chudoslovností. A tak mi přišlo, že chci-li žít mezi ostatními lidmi, je nutné se vyzbrojit slovy, neváhat a stále je množit, obměňovat, využívat jejich nejnepatrnějších odstínů. Takto získaná slovní zásoba postupně vytvářela jakýsi silnostěnný krunýř, který mi umožňoval pohybovat se ve společnosti obezřetně a sebejistě. Avšak spousta slov pro mě zůstala neznámých. Později, na základní škole, když jsem vyplňovala vstupní ročníkový dotazník, jsem ještě pořád švindlovala svoje datum narození a z opatrnosti je o pár měsíců odsouvala až na prostředek letních prázdnin. Podobně jsem několikrát (a to až do jistého pokročilejšího věku) spolkla nebo schovala fazoli, kterou jsem ve školní jídelně nebo u kamarádů objevila ve svém dílku tříkrálového koláče. Oznámit vítězství, být pár vteřin nebo dokonce pár minut středem všeobecné pozornosti, bylo nemožné. A zmíním i losy, které vyhrály v tombole, spěšně zmuchlané a roztrhané v okamžiku, kdy se měl člověk přihlásit o výhru, a dokonce i to, jak jsem se na oslavě na závěr ročníku – to jsem končila l. stupeň 19
základky – zcela vzdala poukázky na nákup v Galeries Lafayette za sto franků. Vzpomínám si, jak jsem poměřovala vzdálenost, která mě dělila od pódia – bylo zapotřebí dojít tam bez klopýtnutí, vypadat při tom přirozeně a nenuceně, pak vyjít pár schůdků, určitě poděkovat ředitelce školy – a dospět k závěru, že ta věc za tu námahu nestojí. Být uprostřed, byť jen na okamžik, snášet víc pohledů najednou prostě nepřicházelo v úvahu. Jako dítě i dívka jsem byla strašně nesmělá, ale tenhle hendikep, pokud mi paměť sahá, se projevoval především vůči nějaké skupině (to znamená, jakmile jsem měla co do činění s více než třemi či čtyřmi lidmi najednou). Obzvlášť školní třída pro mě představovala základní ztělesnění jakéhosi kolektivního celku, který mě nikdy nepřestal děsit. Až do konce své školní docházky jsem nedokázala usnout v předvečer dne, kdy jsem měla přede všemi nahlas recitovat anebo číst referát, a to pomlčím o strategii svých výmluv, kterou jsem dlouhou dobu zdokonalovala, abych se pokusila vyhnout se jakémukoliv veřejnému vystoupení. Oproti tomu mám dojem, že už od útlého věku jsem projevovala jistou nenucenost při osobním setkání, v rozhovoru z očí do očí, a dokázala se s tím Druhým, pokud měl podobu jedince a nikoliv skupiny, skutečně setkat a sblížit. Všude, kam jsem jela, kde jsem pobývala, jsem vždycky našla někoho, s kým se pobavit, promluvit, zasmát se, snít, všude, kde jsem se zastavila, jsem našla nějaké přátele/přítelkyně a zapředla trvalé vztahy, jako bych si hodně brzy uvědomila, že moje citová opora bude přicházet právě odtud. Až do doby, než jsem potkala L. 20
Tu sobotu, když jsem odcházela z Knižního salonu, jsem měla v úmyslu pospíšit si na nádraží a dorazit na venkov za mužem, kterého miluju, strávit s ním večer a následující den. François odjel do Courseilles už večer před tím, tak jako skoro každý víkend. Během let se tenhle dům, který koupil, právě když jsem se s ním poznala, stal jeho útočištěm, jeho opevněným táborem, a když ho vidím, jak pátek co pátek večer překročí jeho práh s hlasitým slastným a úlevným povzdechem, vybaví se mi bezdrátový telefon a to spokojené pípání, co z něho vychází, když ho po vybití člověk postaví na dobíjecí panel. Lidé z našeho okolí vědí, nakolik tenhle dům představuje základnu jeho rovnováhy a že jen skutečně výjimečně ho od něj lze odvést. François mě očekával. Byli jsme domluvení, že mu zavolám, jakmile nasednu do osobáku, který staví všude, i kdesi v širé krajině pár kilometrů od Courseilles. Když metro zastavilo na stanici Montparnasse, zaváhala jsem. Nejspíš jsem vstala, ale nevystoupila. Připadalo mi, že se mi toho honí hlavou až příliš, než abych odjela. Že prostě nemůžu. Ta příhoda v Salonu najednou odhalila, že jsem na dně sil, ten stav přepětí, slabosti, který Françoise znepokojoval 21
a který si já sotva připouštěla. Pokračovala jsem v cestě do jedenáctého obvodu. Poslala jsem mu textovku, v níž jsem mu oznamovala, že jedu domů a že mu o něco později zavolám. Když jsem dojela do naší čtvrti, stavila jsem se v supermarketu. Moje děti trávily víkend u svého otce, François na venkově, takže cestou domů se přesněji rýsoval plán poklidného večera, večera v tichu a samotě, přesně toho, co jsem zrovna potřebovala. Bloumala jsem mezi regály samoobsluhy s červeným plastovým košíkem na předloktí, když jsem zaslechla, jak na mě někdo volá. Za mnou stála rozradostněná, nijak zvlášť překvapená Nathalie. Potkáváme se v samoobsluze u nás ve čtvrti několikrát do roka. Z těch náhodných setkání se dokonce stala jakási opakovaná hříčka, kdy stačí, že si každá z nás prostě zahraje svou roli, a už se chechtáme jak divé, objímáme se, to je ale švanda, taková náhoda, touhle dobou sem nikdy nechodím, no vždyť já taky ne. Povídaly jsme si pár minut před regálem s jogurty, Nathalie rovněž strávila odpoledne podpisováním v Knižním salonu a dávala rozhovor o své poslední knize Byly jsme živé bytosti, napadlo ji, že by za mnou zaskočila na stánek mého nakladatele, ale neměla kdy, tak se raději rozhodla vrátit se dřív domů, protože ten večer byla pozvaná na nějakou oslavu, vlastně do supermarketu zašla, aby koupila láhev šampusu. Jak jsem během ani ne tří vteřin dokázala souhlasit, že s ní na tu oslavu půjdu, když jsem se chvilku před tím těšila, že budu sama, to si nepamatuju. Před pár lety, než jsem se seznámila s Françoisem, jsem se s Nathalií a ještě jednou kamarádkou, Judith, zúčastnila jistého počtu večírků. Byly jsme všechny tři víceméně nezadané 22
a měly chuť se bavit. Říkaly jsme těm večírkům JDN (Judith, Delphine, Nathalie). JDN spočívaly v tom, že se každá z nás nechávala pozvat na různé oslavy (narozeniny, kolaudace bytu, Silvestr) s tím, že s sebou vezme ostatní, a tak jsme se dostaly na nejpodivnější místa, aniž bychom tam byly pozvané všechny. Tak se nám povedlo vetřít se na různé inaugurace spolkových prostor, tancovačky, podnikové rozlučky a dokonce i na jednu svatbu, kde jsme ani jedna z nás novomanžele neznala. Zatímco mám v oblibě oslavy, téměř vždy se vyhýbám tomu, čemu se říká večeře ve městě (nemluvím o večeřích s přáteli, mluvím o večeřích, kde se více méně předpokládá společenský ráz). Ta zdrženlivost vyplývá z faktu, že se nedokážu přizpůsobit pravidlům, která tenhle typ večeří vyžaduje. Všechno pak probíhá tak, jako by se zčistajasna znovu vynořila moje nesmělost, stává se ze mě malá holčička anebo červenající se dívka, která není schopná se přirozeně a plynule účastnit konverzace a má ten strašlivý pocit, že není na úrovni, že není na správném místě, prostě po většinu času, jak jsou u stolu víc než čtyři lidi, jsem němá. Postupem doby jsem nakonec pochopila – anebo je to možná alibi, které činí věci přijatelnými –, že scházet se s ostatními mě zajímá až od jistého stupně blízkosti. Naše JDN byly čím dál řidší, pak ustaly docela, už ani dost dobře nevím proč. Možná prostě jen proto, že se životy každé z nás změnily. Ten večer v supermarketu jsem řekla Nathalii své ano s myšlenkou, že na té oslavě budu mít příležitost, tehdy už vzácnou, zatancovat si. (Pokud mě totiž dodnes děsí představa, že bych měla dobře působit na nějaké večeři, jsem na druhou stranu 23
schopná tancovat sama uprostřed obýváku na večírku, kde nikoho neznám.) Je mi zcela jasné, že tyhle podrobnosti můžou vyvolat dojem, že stáčím řeč na jiné historky, že odbočuju pod záminkou zachytit kontext a prostředí. Ale ne. Sled událostí mi připadá důležitý k pochopení, jak jsem se poznala s L., a rozhodně se budu muset v průběhu tohoto líčení vrátit zase nazpátek, ještě o kousek dál, a pokusit se vystihnout skutečný vklad toho setkání. Vzhledem k tomu, jaký způsobila zmatek v mém životě, je pro mě důležité přesně určit, co L. umožnilo, aby na mě měla takový vliv a nesporně i já na ni. Ostatně jsem zrovna tančila, když jsem L. spatřila, a v mé vzpomínce o sebe naše ruce zavadily.
24
Seděly jsme s L. na pohovce. Odešla jsem z parketu první, ve chvíli, kdy se mi přestala hudba líbit. L., která tančila víc než hodinu blízko mě, se ke mně brzy připojila. Stačil jeden úsměv a získala těsné místečko mezi mnou a mým sousedem, který se posunul k opěradlu, a pustil ji tak sednout, jak se jí zlíbilo. Načež se ona na mě spiklenecky a vítězoslavně zašklebila. „Jste krásná, když tančíte,“ prohlásila, sotva usedla. „Jste krásná, protože tančíte, jako byste si myslela, že vás nikdo nevidí, jako byste byla sama, ostatně jsem si jistá, že tak tančíte sama, doma v pokoji nebo obýváku.“ (Moje dcera mi jednou, už jako dospívající dívka, řekla, že si mě bude pamatovat jako matku, která projevuje radost tím, že tančí po pokoji.) Poděkovala jsem L. za poklonu, ale nevěděla jsem, co na to říct, ostatně nevypadala, že by něco čekala, stačilo jí s úsměvem na rtech sledovat parket. Nenápadně jsem si ji prohlížela. L. na sobě měla černé splývavé kalhoty, halenku krémové barvy, která měla límec olemovaný tenkou stužkou ze saténu nebo z tmavé kůže, materiál jsem nedokázala s jistotou rozeznat. Byla dokonalá. Pomyslela jsem na reklamy značky Gé25
rard Darel, jasně se mi to vybavuje, to je přesně ono, tahle jednoduchá sofistikovanost, moderní, šikovné spojení klasických měšťáckých látek a odvážných detailů. „Vím, kdo jste, a moc mě těší, že se s vámi setkávám,“ dodala po chvíli. Nejspíš jsem se jí měla optat, jak se jmenuje ona, kdo ji sem pozval, snad i čím se zabývá, ale tahle žena, ta její poklidná sebejistota, mi brala odvahu. L. byla přesně ten typ žen, které mě fascinují. L. byla dokonalá, uhlazené vlasy, bezvadně upravené nehty nalakované rumělkově červenou, která se v přítmí jako by leskla. Vždycky jsem obdivovala ženy, které si lakují nehty. Nalakované nehty pro mě představují jistou ženskou sofistikovanost, která, jak jsem nakonec připustila, rozhodně v tomto ohledu, pro mě zůstane nedosažitelnou. Mám až příliš široké ruce, příliš velké, jistým způsobem příliš silné, a když si zkusím nalakovat nehty, vypadají ještě širší, jako by ten marný pokus o změnu ještě podtrhoval jejich mužský ráz (v každém případě mi ten úkon vlastně vždycky připadal pracný, ta činnost sama o sobě vyžaduje jistou pečlivost a trpělivost, kterou já nemám.) Kolik času je zapotřebí k tomu, být takovouhle ženou?, říkala jsem si, když jsem pozorovala L., jako jsem pozorovala desítky žen před ní, v metru, ve frontě do kina, v restauraci u stolu. Učesané, nalíčené, nažehlené. Bez jediného nepatřičného faldu. Kolik času každé ráno, aby člověk dosáhl tohohle stavu dokonalosti, a kolik času večer na úpravu před odchodem do společnosti? Jaký život člověk musí vést, aby stíhal upravit si vlasy fénem, vyměnit si každý den bižuterii, sladit a obměnit oblečení, nic neponechat náhodě? 26
Dnes vím, že to není pouze věc sdostatku času, ale spíš typu, typu ženy, jímž chce žena být, pokud tedy má možnost volby. Vzpomínám si, jak jsem se setkala poprvé se svou nakladatelkou v její kancelářičce v Jacobově ulici a jak mě nejprve ohromila její elegance, její nehty, jistěže, ale také všechno ostatní, jednoduchý a bezchybný vkus. Vyzařovala z ní ženskost poněkud klasická, ale dokonale dávkovaná, zvládnutá, která na mě udělala dojem. Když jsem se seznámila s Françoisem, byla jsem přesvědčená, že miluje ženy jiného typu, než jsem já, víc strojené, rafinovanější, které se umějí lépe ovládat, vzpomínám, jak jsem probírala v kavárně s jednou svou kamarádkou důvody, proč to nejspíš nevyjde, prostě to není možné, ale ano, právě kvůli tomuhle, François má rád ženy s rovnými a poddajnými vlasy (slova jsem doprovodila posunkem), zatímco já jsem ježatice. Připadalo mi, že tenhle rozpor sám o sobě zahrnuje hlubší rozdíly, dokonce zásadní, suma sumárum že naše setkání není nic jiného než prachobyčejný omyl, potřebovala jsem čas, abych připustila, že tak to není. Po chvíli se L. zvedla a znovu začala tančit uprostřed asi desítky lidí, mezi které vklouzla, aby přede mnou obstála. Dnes, vzhledem k tomu, co se stalo, nepochybuju, že se tahle scéna dá vykládat jako takové svůdnické předvádění se, koneckonců mi tak i připadala, jenomže v tu chvíli šlo spíš o takovou hru mezi ní a mnou, o tiché spolčení. Cosi mě znepokojovalo, bavilo mě. L. občas přivírala oči, pohyby jejího těla měly v sobě jakousi nevtíravou, nenápadnou smyslnost. L. byla krásná a muži se po ní otáčeli, pokoušela jsem se zachytit ten pohled mužů na ní, postřehnout okamžik, kdy pohled znejistěl. Dokážu vnímat krásu žen, vždycky jsem ji vnímala. Ráda je pozoruju, 27
obdivuju, snažím se představit si, jaká jejich křivka, prohlubenina, ďolíček, jaká lehká vada ve výslovnosti, jaká jejich nedokonalost vyvolává touhu. L. tančila téměř nehybně, tělo se jemně vlnilo v rytmu, přiléhalo ke každé notě, každému tónu, nohy teď zůstávaly stále přilepené k zemi a už se nehýbaly, L. byla taková lodyha, liána, poddávala se závanu, tempu a byl na to krásný pohled. Později – dnes už dokážu najít spojitost mezi těmi dvěma okamžiky – jsme se já a L. ocitly spolu, usazené u kuchyňského stolu, před lahví vodky. Mezitím, jak si nejspíš vzpomínám, si přišli se mnou promluvit nějací lidé, které jsem neznala, chvilku jsem se jim věnovala a pak mi L. podala ruku, abych šla zase tančit, ztratila jsem z očí Nathalii, možná už odešla domů, bylo tam hodně lidí a atmosféra oslavy byla hodně veselá. Nevím, jak jsem se dostala k tomu, že jsem L. vyprávěla o té ženě na Knižním salonu, o svých výčitkách, o skryté hořké pachuti, která mě neopouštěla. Nepřestala jsem na ten okamžik myslet, na svou reakci, v té scéně bylo cosi, co se mi příčilo, co jsem nebyla já, neměla jsem žádnou možnost, jak tu paní vyhledat, omluvit se jí, podepsat jí knihu. Stalo se to, odehrálo se to a nebyla šance, jak to vzít zpět. „V podstatě vás nezneklidňuje jenom to, že ta žena byla dotčená, že třeba urazila kilometry, aby se s vámi setkala, svěřila děti sestře, pohádala se s manželem, protože chtěl jet nakupovat a nechápal, proč jí tak záleží na setkání s vámi. Ne, vám nejde z hlavy to, že vás ta žena teď už třeba nemá ráda.“ Její hlas zněl příjemně, bez ironie. „Možná,“ připustila jsem. 28
„Dovedu si představit, že vaše současná situace asi není jednoduchá. Komentáře, reakce, to náhlé výsluní. Dovedu si představit, že se člověk může i zhroutit.“ Pokusila jsem se to zlehčit, ani přehánět by se nemělo. Pokračovala: „A přitom si občas musíte připadat hodně osamělá, jako byste byla docela nahá uprostřed ulice, ozářená reflektory auta.“ Užasle jsem na L. pohlédla. Přesně tak jsem se cítila, docela nahá uprostřed ulice, a přesně stejnými slovy jsem to před pár dny vyjádřila. Komu jen jsem se s tím svěřila? Své nakladatelce? Nějakému novináři? Jak mohla L. použít naprosto shodná slova, jaká jsem užila já? Řekla jsem to vůbec někomu? Dodnes netuším, jestli L. ten večer opakovala výroky, které si přečetla, anebo se k ní nějak dostaly, anebo jestli je doopravdy uhodla. Hodně brzy jsem si uvědomila, že L. má výjimečný cit pro Druhého, schopnost najít přesná slova, říct každému to, co potřebuje slyšet. L. nikdy neotálela a položila tu nejpodstatnější otázku anebo pronesla nějakou poznámku, která tomu druhému ukázala, že jen ona jediná dokáže pochopit a povzbudit. L. nejenže byla schopná na první pohled odhalit příčinu neklidu, ale hlavně vymezit tu trhlinu, kterou má každý z nás v sobě, byť sebeskrytější. Vzpomínám si, že jsem L. upřímně, bez přetvářky vysvětlovala, co považuju za úspěch, s přesvědčením, že moje výroky nebudou mylně vykládány. Pro mě byl úspěch knihy nepředvídatelná událost. V pravém smyslu slova. Událost surová a nečekaná, kterou způsobila náhodná shoda různých nesdělitelných okolností. Ať v tom nespatřuje z mé strany nějakou falešnou skromnost, kniha sama má v té věci samozřejmě jistou roli, ale 29
představuje pouze jednu z jejích vedlejších proměnných. I jiné knihy se mohly popřípadě setkat se srovnatelným úspěchem, a možná i větším, ale shoda okolností nebyla tak příznivá, jeden či druhý z parametrů chyběl. L. ze mě nespouštěla oči. „Ale nepředvídatelné události,“ opakovala, přičemž zdůraznila výraz, který nebyl její, „způsobují škody, škody často nenapravitelné, je to tak?“ Dopila jsem sklenku vodky, která stála přede mnou a kterou ona několikrát dolila, nebyla jsem opilá, naopak se mi zdálo, že jsem dosáhla jistého stupně vědomí, k němuž jsem dospěla málokdy. Bylo dost pozdě, večírek se najednou vylidnil, byly jsme samy v kuchyni, kde se to před pár minutami hemžilo lidmi. Usmála jsem se a teprve pak jí odpověděla. „Je to pravda. Úspěch knihy je nepředvídatelná událost, ze které člověk nevyjde beze škod, ale nehodilo by se stěžovat si na to. Tím jsem si jistá.“ Vzaly jsme si společně taxíka, L. na tom trvala, není nic jednoduššího než vyložit mě, domů to prý má po cestě, ani zajížďka to není. V autě jsme mlčely. Cítila jsem, jak se mě celé zmocňuje únava, tlak na šíji, jak postupně malátním. Řidič zastavil před naším domem. L. mě pohladila po tváři. Mnohokrát jsem si na to gesto vzpomněla, kolik v něm bylo laskavosti, něhy, snad i touhy. Anebo nic z toho všeho. Jelikož v podstatě o L. nevím nic a nikdy jsem o ní nic nevěděla. Vystoupila jsem z vozu, vyšla schody a ještě oblečená jsem se svalila na postel. 30