0037977

Kod horecky_001 az 003_Sestava 1 5/5/17 7:23 AM Strรกnka 3

Z anglického originálu vydaného nakladatelstvím Delacorte Press, USA, v roce 2016 přeložil Petr Kotrle.

THE FEVER CODE Copyright © 2016 by James Dashner Cover Design Steve Welle © 2016 All rights reserved. Published in the United States by Delacorte Press, an imprint of Random House Children’s Books, a division of Random House, Inc., New York. Translation © Petr Kotrle, 2017 ISBN 978-80-7549-300-2

Horecka_OK.indd 4

05/05/17 10:15

Všem zatvrzelým fanouškům Labyrintu. Jste blázni a nadšenci a já vás mám rád.

Horecka_OK.indd 5

05/05/17 10:15

PROLOG

NEWT

Toho dne, kdy mu zabili rodiče, padal sníh. Mnohem později přišli s tvrzením, že to byla nehoda, ale on u toho byl, když se to stalo, a věděl, že o žádnou nehodu nešlo. Ještě si pamatoval ten zmatek. Dusné horko sužovalo jejich město měsíce, které se protáhly v roky, nekonečnou řadu dní plných potu, bolesti a hladu. Podařilo se jim s rodinou přežít. Nadějná rána přešla v odpoledne vyplněná sháněním potravy, hlasitými boji a strašidelnými zvuky. Večery prostupovala otupělost z dlouhých parných dní. Sedal s rodinou a díval se, jak se z oblohy vytrácí světlo a svět mu pomalu mizí před očima. Přemýšlel, jestli se s jitrem objeví znovu. Občas přišli blázni, kterým bylo jedno, jestli je den nebo noc. Ale doma o nich nemluvili. Matka ani otec a určitě ne on. Bylo to, jako by je zmínka o jejich existenci mohla nějak přivolat, tak jako se klením přivolává ďábel. Jediná Lizzy, o dva roky mladší, ale dvakrát odvážnější, měla kuráž o bláznech mluvit, jako by pouze ona měla dost rozumu na to, aby poznala, jak jsou takové pověry nesmyslné. A to byla jenom dítě. Chlapec věděl, že statečný by měl být on, to on by měl mladší sestru uklidňovat. Neměj strach, Lizzy. Sklep je dobře zamčený, světla jsou zhasnutá. Zlí lidé nepoznají, že tady jsme. Ale pokaždé zjistil, že se nezmůže na slovo. Pevně ji objal, stiskl ji jako svého osobního medvídka, který má přinést útěchu. A ona pokaždé 7

Horecka_OK.indd 7

05/05/17 10:15

poplácala po zádech jeho. Měl ji tak moc rád, že ho z toho bolelo srdce. Stiskl ji ještě pevněji a v duchu přísahal, že nedopustí, aby jí ti blázni ublížili. Ale zároveň se těšil, až ucítí, jak ho plocha její dlaně plácá mezi lopatky. Často tak usnuli, schoulení v koutě sklepa na staré matraci, kterou otec přitáhl po schodech dolů. Matka je vždycky přikryla, i když bylo horko – byla to taková její osobní vzpoura proti Erupci, která všechno zničila. Toho rána se probudili do ohromujícího výjevu. „Děti!“ Byl to matčin hlas. Zdálo se mu o nějakém fotbalovém zápase. Míč se točil nad zelenou trávou hřiště a mířil k nechráněné bráně na prázdném stadionu. „Děti! Vstávejte! Pojďte se podívat!“ Otevřel oči a uviděl, že matka vyhlíží ven okénkem, jediným, které ve sklepní místnosti bylo. Odstranila desku, kterou tam otec minulý večer přibil, jak to dělal pokaždé, když zapadlo slunce. Měkké šedé světlo zalévalo matčinu tvář a ukazovalo rozzářené oči plné úžasu. A úsměv, jaký neviděl už hodně dlouho, ji rozjasňoval ještě víc. „Co se děje?“ zamumlal a postavil se. Lizzy si protřela oči, zívla a přišla za ním k oknu, kde matka hleděla ven do denního světla. Zapamatoval si z té chvíle několik věcí. Zatímco se díval ven a mhouřil oči, než si zvyknou, otec dál chrápal jako medvěd. Na ulici nebyli žádní blázni a oblohu zakrývaly mraky, což byla v těchto dnech vzácnost. Když uviděl bílé vločky, znehybněl. Padaly z té šedé oblohy, vířily vzduchem a tančily, popíraly gravitaci, když se třepetavě vznesly, než se začaly znovu snášet dolů. Sníh. Sníh. „Co to sakra je?“ zamumlal polohlasně větu, kterou se naučil od otce. 8

Horecka_OK.indd 8

05/05/17 10:15

„Jak může sněžit, mami?“ zeptala se Lizzy. Ospalost byla z jejích očí pryč, teď byly plné radosti, ze které se mu sevřelo srdce. Zatahal ji za cop. Doufal, že ví, jak velkou zásluhu má na tom, že jeho mizerný život vůbec stojí za to žít. „Vždyť víte, co se mezi lidmi říká,“ odpověděla máma. „Počasí na celém světě je vinou těch erupcí úplně rozvrácené. Nejlepší bude, když si to prostě užijeme. Je to hodně výjimečná věc, co říkáte?“ Lizzy místo odpovědi šťastně vzdychla. Díval se na to a přemýšlel, jestli něco takového ještě někdy uvidí. Vločky poletovaly vzduchem, ale nakonec dosedly a ihned při kontaktu s vozovkou roztály. Okno bylo poseté mokrými flíčky. Jednoduše tam stáli a pozorovali svět venku, dokud se přes prostor nad oknem nemihly stíny. Zmizely stejně rychle, jako se objevily. Chlapec natáhl krk, aby se podíval, kdo nebo co to bylo, ale příliš pozdě. O několik sekund později se ozvalo zabušení na hlavní dveře nahoře. Jeho otec byl na nohou, ještě než zvuk stačil utichnout, najednou vzhůru a ve střehu. „Viděli jste někoho?“ zeptal se táta. Hlas měl trochu nakřáplý. Z máminy tváře vyprchala radost, která tam ještě před chvílí byla. Nahradily ji známější vrásky znepokojení a obav. „Jenom stín. Půjdeme otevřít?“ „Ne,“ odpověděl táta. „Určitě nepůjdeme. Modlete se, aby odešli, ať je to kdokoli.“ „Třeba se vloupou do domu,“ zašeptala máma. „Vím, že já bych to udělala. Třeba si myslí, že je opuštěný, ale pár konzerv tu někde mohlo zůstat.“ Táta si ji dlouho prohlížel. Usilovně přemýšlel. Ticho ubíhalo. Potom se znovu ozvalo: buch, buch, buch. Těžké rány na dveře rozechvěly celý dům, jako by si návštěvníci přinesli beranidlo. „Zůstaň tady,“ řekl obezřetně táta. „Zůstaň s dětmi.“ Máma chtěla něco říct, ale zarazila se a sklopila oči ke své dcerce a synovi. Její priority byly jasné. Objala je, jako by je 9

Horecka_OK.indd 9

05/05/17 10:15

svými pažemi mohla ochránit, a chlapec se nechal konejšit teplem jejího těla. Pevně se jí držel, zatímco táta tiše stoupal po schodech. Podlaha nahoře zavrzala, jak zamířil k hlavním dveřím. Potom se rozhostilo ticho. Vzduch byl najednou těžký. Lizzy se k bratrovi natáhla a vzala ho za ruku. Konečně v sobě našel slova útěchy a vysypal je na ni. „Neboj se,“ zašeptal tak, že to bylo jen nepatrně hlasitější než dech. „Nejspíš to budou jenom nějací lidé, co mají hlad. Táta se s nimi o něco málo rozdělí a oni půjdou zase dál. Uvidíš.“ Nevěřil jedinému slovu z toho, co řekl, a s veškerou láskou, kterou v sobě měl, stiskl její prsty. Potom se ozvaly zvuky, rychle za sebou. Dveře se prudce otevřely. Hlasité, vzteklé hlasy. Rána a pak zadunění, které rozechvělo podlahová prkna. Těžké, hrozivé kroky. A pak už ti neznámí lidé dusali po schodech dolů. Dva muži, ne, tři, a jedna žena – celkem čtyři. Oblečení byli nápadně na to, jaká byla doba, ale nevypadali nijak hrozivě. Spíš strašně vážně. „Ignorovali jste všechny zprávy, které jsme vám poslali,“ prohlásil jeden z mužů. Prohlížel si při tom místnost. „Je mi líto, ale potřebujeme to děvče. Elizabeth. Moc mě to mrzí, ale nemáme na vybranou.“ A to byl konec chlapcova světa. Světa, ve kterém bylo už tak víc smutných věcí, než kolik jich dítě dokáže spočítat. Neznámí prořízli hustý vzduch a přistoupili blíž. Sáhli pro Lizzy, chytili ji za košili a odstrčili mámu, která svou dcerku pevně svírala a křičela, šílená, divoká. Chlapec se rozběhl a začal muže zezadu tlouct do ramen. Bylo to zbytečné. Jako by komár útočil na slona. Pak se tím nenadálým šílenstvím mihl výraz Lizzyiny tváře. Chlapci se v hrudi roztříštilo cosi ledového a padající kusy ho zubatými okraji páraly uvnitř. Nedalo se to snést. Sám ze sebe vyrazil strašlivý řev a vrhl se na vetřelce ještě urputněji. Rukama divoce mával kolem sebe. 10

Horecka_OK.indd 10

05/05/17 10:15

„Tak dost!“ zakřičela žena. Vzduchem prolétla ruka a uštědřila chlapci prudkou facku. Bylo to, jako by ho kousl had. Někdo uhodil jeho matku přímo do hlavy. Zhroutila se na podlahu. A pak se ozval zvuk, jako by zahřmělo, blízko a zároveň všude najednou. V uších mu znělo ohlušující zvonění. Padl zády na zeď a pohledem obsáhl všechnu tu hrůzu. Jeden z mužů měl prostřelenou nohu. Jeho otec stál ve dveřích a v ruce držel pušku. Máma zaječela a začala se hrabat z podlahy. Chňapla po ženě, která vytáhla vlastní zbraň. Táta vystřelil ještě dvakrát. Kovové zazvonění a třesknutí kulky o beton. Oba výstřely minuly. Máma škubla ženě ramenem. Nato žena švihla loktem, vystřelila, otočila se a vystřelila ještě třikrát. Vzduch v tom chaosu zhoustl, všechny zvuky se někam stáhly, z času se stal cizí pojem. Chlapec se díval, jak oba rodiče padají, a cítil, jak se pod ním otevírá prázdnota. Pak se dlouho nikdo nehýbal, ze všeho nejvíc máma a táta. Nepohnou se už nikdy. Oči všech se otočily ke dvěma osiřelým dětem. „Vezměte je oba, sakra,“ promluvil nakonec jeden z mužů. „Toho druhého můžou použít jako kontrolní subjekt.“ Muž na něho ukazoval tak bezstarostně, jako by o nic nešlo. Jako by se konečně rozhodl pro náhodně vybranou plechovku polévky ve spíži. Chlapec věděl, že to nikdy nezapomene. Nemotorně přešel k Lizzy a přitáhl si ji do náruče. A ti cizí lidé je odvedli.

11

Horecka_OK.indd 11

05/05/17 10:15

1. KAPITOLA

221.11.28 | 9:23

Stephen. Stephen. Stephen. Jmenuju se Stephen. Poslední dva dny si to předříkával znovu a znovu – od chvíle, kdy ho odvedli od mámy. Pamatoval si každou sekundu svých posledních chvil s ní, každou slzu, která jí stekla po tváři, každé slovo, její hřejivý dotek. Byl mladý, ale věděl, že to tak bude lepší. Viděl, jak úplnému šílenství propadl jeho otec, až z něj nezbylo nic než hněv, zápach a nebezpečí. Nesnesl by se dívat, jak se to stane jeho mámě. Přesto ho bolest jejich odloučení pohltila. Byl to oceán, který ho stáhl pod hladinu, a jeho chlad a hloubka byly nekonečné. Ležel na posteli ve svém pokojíku, nohy přitažené na prsa, oči pevně zavřené, schoulený do klubíčka, jako by ho to mělo uspat. Ale od chvíle, co ho odvedli, přicházel spánek jenom přerušovaně, v podobě útržků prostoupených temnými mračny a vřískajícími běsy. Soustředil se. Stephen, Stephen, Stephen. Jmenuju se Stephen. Došlo mu, že má dvě věci, na které se může upnout: vzpomínky a své jméno. To první mu určitě vzít nemohli, ale to druhé se mu snažili ukrást. Už dva dny ho nutili přijmout nové jméno: Thomas. Odmítal, zoufale se držel těch sedmi písmen, která mu vybrali jeho blízcí. Když mu lidé v bílých pláštích říkali Thomasi, nereagoval na to. Choval se, jako by je neslyšel, nebo jako by si myslel, že mluví s někým jiným. Nebylo to snadné, když v místnosti stáli jen dva lidé, což bylo většinou. 13

Horecka_OK.indd 13

05/05/17 10:15

Nebylo mu ani pět let, a přesto byl jeho jediný pohled na svět plný tmy a bolesti. A pak ho tito lidé odvedli. Vypadalo to, že chtějí dosáhnout toho, aby si uvědomil, že situace může být ještě horší, když bude každá lekce vykoupená ještě dráž než ta předtím. Dveře zabzučely a hned nato se otevřely. Dovnitř vešel muž v zeleném jednodílném obleku vypadajícím jako pyžamo pro dospělé. Stephen měl chuť mu říct, že vypadá směšně, ale po několika posledních setkáních, která s těmito lidmi absolvoval, se rozhodl nechat si svůj názor pro sebe. Jejich trpělivost ho začínala zmáhat. „Pojď se mnou, Thomasi,“ promluvil muž. Stephen, Stephen, Stephen. Jmenuju se Stephen. Ani se nepohnul. Oči nechával pevně zavřené a doufal, že si neznámý nevšiml, jak se koukl, když předtím vstoupil. Pokaždé přišel někdo jiný. Nikdo se nechoval nepřátelsky, ale nikdo také nebyl zvlášť milý. Všichni působili odtažitě, jako by byli duchem někde jinde, daleko od chlapce, který leží o samotě v posteli. Muž promluvil znovu. Ani se nesnažil zamaskovat ve svém hlase netrpělivost. „Vstaň, Thomasi. Na hry nemám čas, je to jasné? Jdou po nás jako psi, aby bylo všechno nachystané, a ty jsi prý jeden z posledních, který se svému novému jménu brání. No tak, chlapče. Vážně to je něco, za co chceš bojovat? I když jsme tě zachránili před tím, co se tam venku děje?“ Stephen se přinutil ani se nehnout. Jediným, čeho dosáhl, byla topornost, která snad ani nemohla vypadat, jako když někdo spí. Tak dlouho zadržoval dech, až se musel prudce nadechnout. Vzdal to. Překulil se na záda a zlostně se podíval neznámému přímo do očí. „Vypadáte hloupě,“ řekl. Muž se pokusil zamaskovat údiv, ale nepodařilo se mu to. Obličejem se mu mihlo pobavení. „Co prosím?“ Ve Stephenovi se rozhořel hněv. „Řekl jsem, že vypadáte hloupě. V té komické zelené kombinéze. A nechte toho. Stejně 14

Horecka_OK.indd 14

05/05/17 10:15

nebudu dělat, co po mně chcete. A určitě si na sebe neobleču něco, co vypadá jako to vaše přerostlé pyžamo. A neříkejte mi Thomasi. Já jsem Stephen!“ Všechno to ze sebe vysypal na jedno nadechnutí, a tak teď musel znovu prudce zalapat po dechu. Doufal, že tím všechno nepokazí. Nebude vypadat slabě. Muž se zasmál. Znělo to spíš pobaveně než blahosklonně, ale i tak měl Thomas chuť něco po něm přes pokoj hodit. „Říkali mi, že máš...“ Muž se odmlčel a sklopil zrak k elektronickému záznamníku. „... ‚milou, dětskou povahu‘. Ať se dívám, jak se dívám, nějak ji nevidím.“ „To platilo, než mi řekli, že si musím změnit jméno,“ přešel do protiútoku Stephen. „Jméno, které mi dali máma a táta. To, které jste mi vzali.“ „To byl ten táta, který se pomátl?“ zeptal se muž. „Ten, který málem umlátil tvou mámu, jak byl nemocný? A ta máma, která nám řekla, že tě máme odvést? Která byla každým dnem víc nemocná? Tyhle rodiče máš na mysli?“ Stephen v posteli doutnal vzteky, ale neřekl nic. Návštěvník v zeleném přišel blíž k posteli a přikrčil se. „Podívej, jsi ještě dítě. A je vidět, že jsi chytrý. Doopravdy chytrý. A taky imunní vůči Erupci. Máš toho spoustu před sebou.“ Stephen zaslechl v mužově hlase varování. To, co bude následovat, nebude hezké. „Budeš se muset smířit s tím, že některé věci ztratíš, a myslet na něco většího, než jsi ty sám,“ pokračoval. „Jestli během několika let nenajdeme lék, s lidstvem je konec. Takže to bude takhle, Thomasi. Ty se sebereš. Odejdeš těmi dveřmi se mnou. A já ti to už víckrát říkat nebudu.“ Muž chvíli čekal a pevně se mu díval do očí. Potom se zvedl a otočil se k odchodu. Stephen vstal. Vyšel za mužem z pokoje ven.

15

Horecka_OK.indd 15

05/05/17 10:15

2. KAPITOLA

221.11.28 | 9:56

Když vyšli na chodbu, Stephen poprvé za celou dobu svého zdejšího pobytu zahlédl nějaké jiné dítě. Bylo to děvče. Mělo hnědé vlasy a vypadalo tak, že by mohlo být o něco starší než on. Ale dalo se to těžko posoudit; zahlédl ji jen velice krátce, když ji nějaká žena vedla do sousedního pokoje. Dveře se zabouchly právě ve chvíli, kdy on se svým doprovodem prošel kolem. Stačil si všimnout tabulky na přední straně jejich bílé plochy: 31K. „Teresa neměla s přijetím nového jména žádný problém,“ řekl muž v zeleném při postupu dlouhou, slabě osvětlenou chodbou. „Může to být samozřejmě tím, že chtěla zapomenout to, které dostala.“ „Jaké bylo?“ zeptal se Stephen tónem, který neměl daleko ke zdvořilosti. Opravdu ho to zajímalo. Jestli se dívka opravdu tak snadno poddala, možná by si mohl uchovat taky její jméno – jako laskavost pro potenciálního přítele. „Budeš mít dost co dělat, abys zapomněl to svoje,“ odpověděl muž. „Nerad bych tě zatěžoval dalším.“ Já je nezapomenu nikdy, řekl si Stephen. Nikdy. Pak si někde na okraji mysli uvědomil, že už svůj postoj změnil, i když jen maličko. Místo aby trval na tom, že si bude říkat Stephen, začal jen slibovat, že na Stephena nezapomene. Copak už to vzdal? Ne! Málem to zakřičel. „Jak se jmenujete vy?“ zeptal se, protože potřeboval nějak odvést pozornost. 16

Horecka_OK.indd 16

05/05/17 10:15

„Randall Spilker,“ odpověděl muž, aniž zpomalil krok. Zahnuli za roh a přišli k řadě výtahů. „Kdysi jsem nebyl takový pitomec, věř mi. Svět kolem, lidi, pro které pracuju“ – gestem obsáhl všechno kolem sebe – „to všechno mi ze srdce udělalo kus černého uhlí. Takže máš smůlu.“ Stephen na to neodpověděl, neboť usilovně přemýšlel, kam asi jdou. Výtah cinkl, dveře se otevřely a oni do něho nastoupili. Stephen seděl ve zvláštním křesle. Na nohy a záda mu tlačily různé přístroje, které do něho byly zabudované. Na spáncích, na krku, na zápěstích, v ohbích lokte a na prsou měl připevněné bezdrátové senzory, z nichž každý byl velký sotva jako nehet. Sledoval panel vedle sebe, který o něm s cvrlikáním a pípáním shromažďoval data. Muž v pyžamu pro dospělé tomu z dalšího křesla přihlížel. Kolena měl jen několik centimetrů od Stephena. „Omlouvám se, Thomasi. Obvykle čekáme déle, než přistoupíme k tomuto kroku,“ řekl Randall. Měl teď vlídnější hlas než předtím na chodbě a v jeho pokoji. „Dali bychom ti víc času, aby sis mohl své nové jméno vybrat sám, jako to udělala Teresa. Bohužel, čas je luxus, který už nemáme.“ Zvedl malý, stříbřitě lesklý předmět, který byl na jednom konci oblý a na druhém se sbíhal do hrotu ostrého jak jehla. „Nehýbej se,“ řekl Randall a naklonil se, jako by chtěl Stephenovi něco pošeptat do ucha. Než se ho Stephen mohl zeptat, ucítil ostrou bolest na krku těsně pod bradou. Následoval znepokojivý pocit, jak se mu do hrdla něco zavrtává. Vykřikl, ale skončilo to stejně rychle, jako to začalo, a pak už necítil nic než paniku, která mu vyplnila hruď. „Co– co to bylo?“ vykoktal. Pokusil se z křesla vstát, navzdory všemu, co měl na sobě připevněné. Randall ho zatlačil zpátky do křesla. Nestálo ho to moc námahy, když byl dvakrát větší než Stephen. „Je to stimulátor bolesti. Nemusíš se ničeho bát, rozpustí se a tvoje tělo ho vyplaví. Nakonec. Ale tou dobou už ho 17

Horecka_OK.indd 17

05/05/17 10:15

nejspíš nebudeš potřebovat.“ Pokrčil rameny. Co naděláš? „Ale když to jinak nepůjde, můžeme vždycky zavést další. Teď se uklidni.“ Stephen jen s obtížemi vystačil s dechem. „Co to se mnou udělá?“ „Přijde na to... Thomasi. Ty a já máme před sebou dlouhou cestu. My všichni. Ale pro dnešek, pro tuto chvíli, to můžeme vzít zkratkou. Cestičkou přes les. Stačí, když mi řekneš, jak se jmenuješ.“ „To je jednoduché. Stephen.“ Randall nechal hlavu klesnout do dlaní. „Udělej to,“ řekl hlasem, který byl o málo víc než unavený šepot. Stephen až do tohoto okamžiku nepoznal horší bolest než z dětských odřenin a škrábanců. Tak se stalo, že když mu v těle explodovala ohnivá bouře, když mu žíly a svaly zachvátila agónie, neměl pro to slova, nedokázal to pochopit. Jeho jedinou reakcí byl řev, který mu sotva stačil dolétnout k uším, když se mu mozek vypnul a zachránil ho. Stephen přišel k sobě. Prudce dýchal a byl zbrocený potem. Pořád seděl v tom podivném křesle, ale někdy v době, kdy byl mimo, ho k němu připoutali popruhy z jemné kůže. Všechny nervy v těle měl ještě zjitřené doznívajícími účinky bolesti, kterou mu způsobil Randall a ten implantovaný přístroj. „Co...,“ zašeptal ochraptěle. V krku ho pálilo, což dostatečně výmluvně vypovídalo o tom, jak moc v tom ztraceném čase křičel. „Co?“ zopakoval. Jeho mozku se nedařilo poskládat dílky skládačky k sobě. „Snažil jsem se ti to vysvětlit, Thomasi,“ řekl Randall. V jeho hlase bylo možná, možná, trochu soucitu. Nebo lítosti. „Nemáme čas dělat blbosti. Je mi to líto, opravdu. Ale budeme to muset zkusit znovu. Asi už chápeš, že to není žádná hra. Pro všechny tady je důležité, abys své nové jméno přijal.“ Muž odvrátil zrak a na dlouhou dobu se odmlčel, oči upřené do podlahy. 18

Horecka_OK.indd 18

05/05/17 10:15

„Jak mi můžete ubližovat?“ zeptal se Stephen bolavým hrdlem. „Jsem jenom dítě.“ Bez ohledu na své mládí si i on uvědomoval, jak žalostně to zní. Zároveň Stephen věděl, že dospělí podle všeho reagují na něco žalostného jedním ze dvou způsobů: buď jim to obměkčí srdce a oni maličko couvnou, nebo se v nich pocit viny rozhoří jako pec a oni se zatvrdí ve skálu, aby mu odolali. Randall si zvolil tu druhou možnost. Zrudl v obličeji a rozkřičel se na něj. „Stačí, když přijmeš jméno, nic jiného. Tak – s hraním už je konec. Jak se jmenuješ?“ Stephen nebyl hloupý – rozhodl se pro tuto chvíli předstírat. „Thomas. Jmenuju se Thomas.“ „Nevěřím ti,“ odvětil Randall. Jeho oči byly jako temné tůně. „Znovu.“ Stephen otevřel ústa, aby odpověděl, ale Randall nemluvil na něho. Bolest se vrátila, ostřejší a prudší. Ani tu agónii pořádně nestačil zaregistrovat, než omdlel. „Jak se jmenuješ?“ Stephen skoro nemohl mluvit. „Thomas.“ „Já ti nevěřím.“ „Ne,“ zafňukal. Bolest už nebyla překvapivá, stejně jako tma, která přicházela po ní. „Jak se jmenuješ?“ „Thomas.“ „Chci, abys to nezapomněl.“ Rozechvěl se vzlyky. „Ne,“ vykřikl. „Jak se jmenuješ?“ „Thomas.“ „Máš nějaké jiné jméno?“ 19

Horecka_OK.indd 19

05/05/17 10:15

„Ne. Jenom Thomas.“ „Říkal ti někdy někdo nějak jinak?“ „Ne. Jenom Thomas.“ „Zapomeneš to jméno někdy? Budeš někdy používat jiné?“ „Ne.“ „Dobrá. Tak já ti to ještě naposledy připomenu.“ Později ležel na své posteli, znovu schoulený do sebe. Venkovní svět jako by byl daleko a mlčel. Už neměl slzy a jeho tělo necítilo nic než to nepříjemné brnění. Bylo to, jako by celé jeho já obestřel spánek. Představil si proti sobě Randalla, jak se v něm provinilost a hněv mísí do silné, smrtící formy vzteku, která mu při působení bolesti křiví obličej do groteskní masky. Nikdy to nezapomenu, pomyslel si. Nikdy na to nesmím zapomenout, nikdy. A tak si tu známou větu v duchu předříkával znovu a znovu. Nedokázal přesně vyhmátnout, o co se jedná, ale skutečně se zdálo, že se něco změnilo. Thomas, Thomas, Thomas. Jmenuju se Thomas.

20

Horecka_OK.indd 20

05/05/17 10:15

3. KAPITOLA

222.2.28 | 9:36

„Nehýbej se, prosím.“ Doktor nebyl zlý, ale nebyl ani laskavý. Prostě tam byl, stoický a profesionální. A taky snadno zapomenutelný: muž ve středních letech, průměrné výšky, střední postavy, s krátkými tmavými vlasy. Thomas zavřel oči a ucítil, jak mu jehla po tom krátkém bolestivém bodnutí zajíždí do žíly. Bylo zvláštní, jak se toho každý týden děsil, a pak to netrvalo ani sekundu. Vzápětí se mu tělem rozlil chlad. „Tak co?“ promluvil doktor. „Ani to nebolelo.“ Thomas zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. Od toho incidentu s Randallem měl problém mluvit. Měl taky problém se spaním, s jídlem a prakticky se vším ostatním. Teprve v posledních několika dnech se z toho začal kousek po kousku vzpamatovávat. Pokaždé když do popředí vyplula nějaká stopová vzpomínka na jeho opravdové jméno, vytlačil ji. Už to mučení nechtěl nikdy podstoupit. Thomas fungoval dobře. Bude muset. Krev, tak tmavá, až se zdála být skoro černá, vystoupala tenkou hadičkou z jeho paže až do ampulky. Nevěděl, na co mu dělají testy, ale tato procedura byla jen jedním z mnoha a mnoha podobných vyšetření. Některá mu dělali denně, jiná jednou za týden. Doktor zastavil přítok a ampulku uzavřel. „Tak, krev bychom měli.“ Vytáhl jehlu. „Teď tě zavřeme do skeneru a znovu se podíváme na ten tvůj mozek.“ Thomas ztuhl. Vkradla se do něho úzkost a sevřela mu hruď. Dostavovala se pokaždé, když se zmínili o jeho mozku. 21

Horecka_OK.indd 21

05/05/17 10:15

„Ale no tak,“ pokáral ho doktor, když si všiml, jak se Thomasovo tělo napjalo. „Děláme to přece každý týden. Je to rutina – nic, co by tě mělo trápit. Potřebujeme pravidelně zaznamenávat, co se ti tam nahoře děje. Rozumíš?“ Thomas přikývl a nakrátko zavřel oči. Chtělo se mu brečet. Prudce se nadechl a potlačil to v sobě. Vstal a následoval doktora do jiné místnosti, v níž jako nějaký obří slon trůnilo mohutné zařízení. Uprostřed mělo válcovitou komoru, z níž vybíhalo lůžko, nachystané zajet s ním dovnitř. „Tak si tam vylez.“ Thomas to dnes dělal už počtvrté nebo popáté a nemělo smysl se tomu bránit. Vyskočil na lůžko, lehl si na záda a upřel zrak do jasných světel na stropě. „Pamatuj si,“ řekl doktor, „že není důvod znepokojovat se těmi ťukavými zvuky. Je to úplně normální. Patří to k celé té legraci.“ Ozvalo se cvaknutí doprovázené mechanickým zasténáním a lůžko s Thomasem zajelo do zejícího otvoru. Thomas seděl v lavici, sám. Před ním stál u tabule jeho učitel, pan Glanville – mrzutý, bezbarvý muž, který neměl skoro žádné vlasy. Zato jeho hustá obočí vypadala, jako by si podmanila každý folikul jeho těla. Byla to druhá hodina po obědě a Thomas by se rád vzdal klidně i tří prstů na nohou, aby si mohl lehnout na podlahu a chvíli si zdřímnout. Jenom pět minut. „Vzpomínáš si, o čem jsme mluvili včera?“ zeptal se ho pan Glanville. Thomas přikývl. „O ISOPE.“ „Ano, správně. A co to znamená?“ „Informační systém ochrany před erupcemi.“ Jeho učitel se usmál, viditelně spokojený. „Výborně, A teď,“ otočil se zpátky k tabuli a napsal na ni písmena PEK. „Pé... É... Ká. To znamená Poerupční koalice, která vznikla jako přímý důsledek ISOPE. Jakmile získali zprávy z co nejvíce zemí, 22

Horecka_OK.indd 22

05/05/17 10:15

shromáždili zástupce a tak dál, mohli se začít zabývat tou masivní epidemií, kterou sluneční erupce vyvolaly. Zatímco ISOPE zjistil celkové následky slunečních erupcí a to, kdo jimi byl postižen, PEK se pokusila začít situaci napravovat. Nudím tě, chlapče?“ Thomas se prudce narovnal. Vůbec si nevšiml, že mu klesla hlava. Možná dokonce chvíli klímal. „Omlouvám se,“ řekl a protřel si oči. „Promiňte. ISOPE a PEK, je mi to jasné.“ „Podívej, chlapče,“ oslovil ho pan Glanville. Několika kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi. „Věřím, že další předměty pro tebe budou zajímavější. Věda, matematika, tělocvik.“ Sklonil se a pohlédl Thomasovi přímo do očí. „Ale musíš pochopit svou minulost. To, jak jsme se sem dostali, proč jsme v tomto průšvihu. Nemáš šanci zjistit, kam se ubíráš, dokud nepochopíš, odkud jsi vyšel.“ „Jistě, pane,“ řekl pokorně Thomas. Pan Glanville se narovnal a přes svůj nos ho zpražil pohledem. Zapátral v Thomasově tváři po nějakém náznaku sarkasmu. „Tak dobrá. Poznej svou minulost. Zpátky k PEK. Musíme toho hodně probrat.“ Když se učitel vracel do přední části místnosti, Thomas se co nejbolestivěji štípl. Doufal, že ho to udrží vzhůru. „Potřebuješ, abych to prošla ještě jednou?“ Thomas zvedl oči k paní Dentonové. Měla černé vlasy a tmavou pleť a byla krásná. Laskavé oči. Inteligentní oči. Byla to možná nejchytřejší osoba, s jakou se Thomas zatím kdy setkal, jak o tom svědčily rébusy, které mu neustále předkládala na hodinách kritického myšlení. „Myslím, že tomu rozumím,“ řekl. „Tak mi to zopakuj. Vzpomeň si –“ Skočil jí do řeči a odcitoval, co řekla už tisíckrát. „Je třeba znát problém lépe než řešení, jinak se řešení stane problémem.“ Byl si poměrně jistý, že to neznamená vůbec nic. 23

Horecka_OK.indd 23

05/05/17 10:15

„Výborně!“ řekla s posměšně přehnanou chválou, jako by ji ohromilo, že se její slova naučil nazpaměť. „Tak pokračuj a zopakuj problém. Představ si ho v hlavě.“ „Na železniční stanici je muž, který ztratil lístek. Na nástupišti s ním stojí sto dvacet šest lidí. Vede tam devět různých tratí, pět směrem na jih a čtyři na sever. V dalších pětačtyřiceti minutách přijede a odjede dvacet čtyři vlaků. Za tu dobu na stanici přijde dalších osmdesát pět lidí. Do každého vlaku, který přijede, nastoupí přinejmenším sedm lidí, ale nikdy víc než dvacet dva. Zároveň z každého takového vlaku vystoupí minimálně deset cestujících, ale nikdy víc než osmnáct...“ Tak to pokračovalo dalších pět minut. Jeden detail za druhým. Zapamatovat si parametry bylo samo o sobě dost náročné – nemohl uvěřit, že od něho čeká, že tu pitomost vážně vyřeší. „... kolik lidí zůstane stát na nástupišti?“ domluvil. „Výborně,“ řekla paní Dentonová. „Tak snad do třetice všeho dobrého i zlého. Všechny detaily jsi měl správně, což je první krok k nalezení řešení. Tak co, dokážeš to vyřešit?“ Thomas zavřel oči a probral se čísly. V tomto předmětu se všechno odehrávalo v hlavě – žádné pomůcky, žádné psaní. Namáhalo mu to mozek jako nic jiného, ale ve skutečnosti to měl rád. Otevřel oči. „Sedmdesát osm.“ „Špatně.“ Dal si několik minut a zkusil to znovu. „Osmdesát jedna.“ „Špatně.“ Zklamaně sebou cukl. Chtělo to ještě několik pokusů, ale nakonec mu došlo, že odpověď vůbec nemusí být číslo. „Nevím, jestli muž, který ztratil lístek, nastoupil do vlaku, nebo ne. Nebo jestli někdo z ostatních lidí na nástupišti cestoval s ním, a pokud ano, kolik jich bylo.“ Paní Dentonová se usmála. „Konečně se někam dostáváme.“

24

Horecka_OK.indd 24

05/05/17 10:15

KÓD HOREČKY James Dashner Z anglického originálu The Fever Code, vydaného nakladatelstvím Delacorte Press v New Yorku v roce 2016, přeložil Petr Kotrle Obálku s použitím ilustrace Steva Wellse zhotovila Soňa Šedivá Redigoval Pavel Kořínek Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9028. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Horecka_OK.indd 312

05/05/17 10:15