Issuu

C h a r l e s

D u b 0w

Dívka v měsíčním světle

Strana 1 – titulní list – výtvarník

Charles Dubow DÍV K A V MĚSÍČNÍM SV ĚTLE

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 1

1.11.2016 10:15:33

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 2

1.11.2016 10:15:33

Památce mých milovaných, po nichž se mi stýská každý den

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 3

1.11.2016 10:15:34

Nejdřív připluješ k Sirénám, jež očarují všechny muže, kteří z nevědomosti jsou k nim vábeni. A kdo hlas Sirén uslyší, ten ztracen je navždy… HOMÉR, Odyssea

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 5

1.11.2016 10:15:34

PROLOG

DŘÍVĚJŠÍ PRAŠNÁ CESTA K DOMU BYLA VYDLÁŽDĚNA A ZKRÁCENA. Hustý les z doby mého dětství rozprodali developerům. Teď se tam rozpínají velká moderní sídla a zbyly jen prořídlé řady stromů, oddělující jeden pozemek od druhého. V tom lese jsem tábořil. Stavěl si skrýše, plašil jeleny. To bylo dávno předtím, než se tahle oblast stala módní a cena pouhých pozemků vzrostla k milionům. Náš dům patřil k nejstarším u rybníka. Postavili ho v dobách, kdy tu bývala osamocená letní kolonie a cesta na koni či kočárem do East Hamptonu zabrala celé dopoledne či odpoledne. Stál tu už dávno předtím, než ho mí rodiče na začátku šedesátých let koupili. Otec tehdy teprve začínal pracovat a letní sídlo bylo víc, než si z platu právníka mohl dovolit, ale oba se do něj zamilovali – do jeho kouzla, odlehlosti, do výhledů z oken – a uskromnili se, aby dokázali splácet hypotéku. V prvních letech tam neměli skoro žádný nábytek a v prázdném domě se hlasitě rozléhala ozvěna. Pro mě to bylo obrovské hřiště. Jezdil jsem z pokoje do pokoje na tříkolce beze strachu, že do něčeho vrazím. Předchozí majitelé tam naštěstí pár věcí nechali, včetně jídelního stolu ze silných vrstev laminátu a jasně žlutých židlí s vysokými opěradly, takže si rodiče mohli aspoň zvát občas někoho na večeři. Bylo to nádherné stavení. Tradiční venkovský dům se sedlovou střechou, na jedné straně přízemní, na druhé se zvedal do

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 7

1.11.2016 10:15:34

CHARLES DUBOW

patra, šindele byly zahnědlé stářím. Vzadu měl širokou zastřešenou verandu obrácenou na západ, odkud se dalo pozorovat, jak na sklonku dne slunce klesá za rybník. Příjemné večery, starý proutěný nábytek. Otec v nejpovznesenější náladě, sklenici bourbonu v ruce. Teď otec zemřel a dům se prodává. Jsou z něj vysoké daně. Taky potřebuje novou střechu, centrální topení, zpevnit základy. Všechny ty výdaje bychom si nemohli dovolit. Nakonec se ukázalo jako jednodušší dům prodat. Nový majitel slíbil, že ho nestrhne. Koneckonců je to architektonická památka. A já měl teď poslední šanci se sem podívat. Zastavil jsem vůz u cihlového chodníčku vedoucího k předním dveřím a vystoupil jsem. Bylo chladné listopadové ráno, cesta z Manhattanu mi zabrala jen dvě hodiny. Na trávě leželo vlhké listí, které neměl kdo shrabat. Jiná léta už bychom se chystali, že tady strávíme Díkůvzdání. K rozloženému jídelnímu stolu se vešlo dvacet lidí, a většinou se nás tam tolik i sešlo. Ten stůl byl ale pryč, prodal se v dražbě stejně jako většina dalšího nábytku. Nebyl to první dům, který se ztratil z mého života. Staré rodinné sídlo v Maine, byt rodičů v New Yorku, který zmizel po jejich rozvodu, dědečkova koňská farma ve Virginii, to všechno bylo pryč, ale tenhle dům zůstával. Býval to můj domov. Trávil jsem tu každé léto. Každé Díkůvzdání, Vánoce. Vyrůstal jsem v jeho zdech, dospíval jsem zde z chlapce v muže. Hrával jsem na trávníku venku fotbal, poprvé jsem se tu opil, miloval se tady, bouchal dveřmi v hněvu, prospal tu nepočítaně nocí. Na dvorku se zlověstně tyčil velký prázdný kovový kontejner. Prošel jsem kolem něj k nízkému svahu za domem a po širokém pruhu trávníku se dostal k rozlehlému poloslanému rybníku, který se táhl až k moři. V noci, když všichni spali a zavládlo ticho, bylo slyšet vzdálený hukot vln. Opatrně jsem vyšel na

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 8

1.11.2016 10:15:34

DÍVKA V MĚSÍČNÍM SVĚTLE

staré molo nad rákosím a pod nohama mi vrzaly plaňky. Dřevo už bylo na některých místech prohnilé. Vždycky jsem nejdřív chodil sem. K rybníku. Ten krásný výhled. Jeho nedotčenost. Důvěrná známost. I teď po letech to před sebou jako mávnutím kouzelného proutku všechno vidím. Zůstane to se mnou navždy. To splynutí vody a stromů s oblohou. V dálce se na břidlicově šedé hladině kolébala rodinka labutí. Fičel ostrý vítr. Od května do září jsme plachtili, někdy i déle, jenže i naše loďka teď byla jako většina věcí prodaná. Vyšel jsem zpátky na kopec a obešel dům z druhé strany, kde rostl rododendron. Hledal jsem skrytý klíč, který tam vždycky visel na hřebíku. Odemkl jsem těžké dubové dveře, strčil do nich a vešel do prázdné temné haly. V domě byla zima a vzduch slabě páchl plísní. Zbylo tam už jen pár věcí, které jsem měl vytřídit. Co si necháme a co ne. Zbytek se vyhodí. Bylo to na mně. Na kuchyňské lince stál kelímek studené kávy, který tu musel nechat některý z makléřů, hned vedle starého topinkovače vypojeného ze zásuvky a posledního účtu za topení. Dveře ledničky zely dokořán, její police byly prázdné a temné. Voda vypnutá. Není nic prázdnějšího než opuštěný dům. Prošel jsem jídelnou s dřevěným obložením do obývacího pokoje, pak do ložnic v přízemí, otevíral jsem skříně a nenacházel v nich nic než myší trus. I první a druhé patro byly stejně holé. Knihy z polic lemujících halu se naskládaly do beden a odvezly. V mém starém pokoji zůstal železný rám postele, opřený o zeď. V šatně bedna starých dlaždiček a několik prázdných drátěných ramínek. V bývalém pokoji rodičů nebylo už vůbec nic. Na ošlapaném koberci zůstaly důlky v místě, kde desetiletí stálo otcovo křeslo. Odpojené telefonní zástrčky. Rozbitá roleta. Mým posledním cílem bylo podkroví s komodami vestavěnými pod šikmou střechou. Jedna z nich byla moje, skladoval

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 9

1.11.2016 10:15:34

CHARLES DUBOW

jsem v ní věci, které měly jen sentimentální a citovou hodnotu a do mého newyorského bytu se nevešly. Krabici upomínek na střední školu a univerzitu. Kusy starého nábytku, kufry s vyřazeným oblečením. Tábornickou tašku plnou dopisů a fotografií. Bankovní výpisy z dávno zrušených účtů. Malířskou bednu plnou zkroucených tub s kadmiovou žlutou, kobaltovou modří a sienou pálenou. Svazek štětců, které držela pohromadě gumička, s rukojeťmi pocákanými dávno zaschlými barvami, ale se štětinami dosud měkkými. Vynosil jsem kufry a krabice doprostřed na podlahu a roztřídil je na dvě hromady – co si nechám, co vyhodím. V jedné krabici byly staré komiksy, za které bych asi ještě mohl utržit nějaké peníze, kdybych se snažil. V další byly knihy o dějinách vojenství, což byla moje vášeň před pubertou, spolu s kreslením figurek vojáků. Šetřil jsem si kapesné, abych si je mohl kupovat v teď už dávno zavřeném krámku na Madison Avenue, poblíž zastávky na Sedmdesáté deváté. Zalistoval jsem jednou z nich a narazil na pestrobarevné ilustrace napoleonských vojáků, ve vysokých čepicích z medvědí kožešiny a s prýmky, kterými jsem se kdysi celé hodiny kochal. V dalších bednách byly staré kazety, fotografie, upomínky na školu a tábory. Většina z toho půjde do kontejneru. Plátna jsem si nechal na konec. Kdysi jsem některá z nich měl rád, dokonce na ně byl hrdý. Když jsem je teď rozbalil, připadala mi obyčejná, nepůvodní. Několik trapných napodobenin Picassova Růžového období. Pár imitací Corota, dokonce i Hoppera. Na dalších jsem se pokoušel o Velázqueze, ale marně. Rychle jsem to všechno přesunul na hromadu k vyhození. V další roli bylo několik portrétů. Ty byly lepší, ne tak okázalé, poctivější. Mé práci se konkrétně nedalo moc vytknout. Vždycky jsem uměl dobře malovat. Dokázal jsem obratně zachytit tvar oka, křivku rtů. Ale něco tomu chybělo. Ta jedinečná živost,

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 10

1.11.2016 10:15:34

DÍVKA V MĚSÍČNÍM SVĚTLE

která změní plátno pokryté tahy štětce v něco kouzelného. Měl jsem schopnosti, ale ne talent. A tenhle rozdíl je zásadní. Navrchu jsem našel pár autoportrétů, které zachycovaly moje mladší já. Pořád mě překvapovalo, že tenhle obličej už ráno v zrcadle nevídám. Husté vlasy, štíhlé tváře. Kde je obojímu konec? Byl tam portrét mého otce s netrpělivým výrazem, že musí tak dlouho sedět. Pár spolužáků. A pak obrazy, které jsem toužil vidět nejvíc. Nejdřív Aurelio s podlouhlým obličejem básníka a temnýma očima. Nemohl jsem přehlédnout nedokonalosti ve své práci se štětcem, chyby v perspektivě, a přál jsem si, abych to mohl udělat znova, lépe. Nejenže už to bylo dávno, kdy jsem držel naposledy štětec v ruce, ale i ta zlatá doba našeho života už minula, nikdy se nemůže vrátit, nemůžu ji znovu uchopit. Několik minut jsem se díval na portrét a vzpomínal, kdy jsem ho maloval. Kolik mi mohlo být? Devatenáct? Dvacet? Možná ještě míň. Tolik to uteklo. Celý život. Chvění horkého vzduchu jeho ateliéru. Pálící slunce, slaná vůně oceánu. Dával jsem si načas, zatímco on, lepší malíř než já, se snažil uvolnit a zvyknout si na to, že je na druhé straně štětce. „Příště mě necháš, abych maloval já tebe,“ prohodil se smíchem. Vedle místa, kde seděl, hořela na popelníku cigareta. Dal jsem Aureliův portrét na stranu k věcem, které si chci určitě nechat. Teď už zbyl jen jeden portrét, ten nejdůležitější. Rozvinul jsem ho a zalila mě horká vlna poznání. Byl to obraz celé postavy ležící ženy, nahé a krásné, jakoby zalité měsíčním světlem. Cesca. Byla snědá a tmavovlasá jako její mladší bratr, ale kde on byl hranatý a téměř asketický, ona byla měkká a smyslná. Její oči byly zároveň hravé i svůdné. Oba sourozenci měli obdobně transcendentální krásu, jako by byli stvořeni ze vzácného prv-

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 11

1.11.2016 10:15:34

CHARLES DUBOW

ku, který není na Zemi k nalezení, něčeho, co obvykle shoří v atmosféře, sotva na ni narazí, a tato mimořádnost ho činí ještě vzácnějším. Obraz ve mně probudil spoustu emocí, v neposlední řadě závist. Protože tohle jsem nemaloval já. Před mnoha lety ho vytvořil Aurelio. Jenže teď patřil mně. Můj nejcennější a nejnebezpečnější majetek. Dala mi ho Cesca. Uplynula už řada let od chvíle, kdy jsem ho viděl naposledy. A nyní na mě nezapůsobil o nic míň, než když jsem ho spatřil poprvé. Dokonalé tahy štětcem, hra barev a světel. Tázavý úsměv, jenž byl zároveň pozvánkou i varováním. Tohle dílo by mělo viset v galerii, ne být stočené do role v podkroví. Jiné ženy by se styděly nechat se zachytit tak bujně nahé, ale Cesca ne. Její pohled byl odvážný a neustrašený. Koneckonců byla dcerou umělce, pózovala už od dětství. V celém domě u nich visely její portréty, na nichž ji otec zachycoval v různých stadiích života. Cesca jako kojenec v matčině náruči. Cesca jako hubené dítě. Olej, na kterém byla v prvním rozpuku dospívání. Uhly, na kterých se smála, a jiné s její vážnou tváří. Tvář ukrytá v polostínu vlasů. Její krása pokaždé ohromovala. Mít takovou dceru bylo pro umělce zázračným darem štěstěny. „To jsou jenom ty, které se Mare rozhodla vystavit,“ řekla mi jednou. Mluvila o matce – vyslovovala to „ma-ru“, katalánský výraz pro matku. Otec byl Pare. „Máme jich ještě stovky.“ Já neměl stovky dalších. Tahle plátna v podkroví byla jako poslední mince bývalého boháče, všechno, co mi zbylo. Po nich už nebude nic. Nic, co by mě poutalo k době a místu, kdy jsem byl někým jiným – mladším, idealističtějším, hladovějším po lásce. Život je plný coby kdyby, plný cest, po kterých jsme se nevydali, dveří, které zůstaly neotevřené, lásek, které nás minuly. Volby jsou nekonečné, tak jako rozcestí v Borgesově labyrintu.

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 12

1.11.2016 10:15:34

DÍVKA V MĚSÍČNÍM SVĚTLE

Není žádná mapa, žádný návod k použití. Když jsme hodně mladí, rozhoduje za nás někdo jiný. Tuhle školu, tyhle kamarády. Svět je malý, omezený, relativně bezpečný. Tak by to mělo být. Když vyrůstáme, počet příležitostí se násobí, ale stejně tak nebezpečí. Rané hvězdy často vyhoří. Štěstěna se obrací. Mnozí mladí muži a ženy, které jsem znal a kteří byli plni příslibů, cestou odpadli. Oběti drog, ale také slabosti, lenosti, nedostatku cílevědomosti, lačnosti, arogance. Samozřejmě ne všichni. Někteří dosáhli značných úspěchů. Stali se řediteli ﬁrem, předsedy správních rad, držiteli Oscarů, profesory, dokonce i malíři. Jiní jenom zbohatli. Jeden můj starý kamarád z vysoké je teď ve své zemi ministerským předsedou. Mě provázejí životem tragédie. Že bych snad víc než druzí přitahoval melancholii, nenaplnění? Sebevraždy, pochybení, slabost vůle? Když jsem dospíval, mým idolem byl jeden z nejchytřejších, nejtalentovanějších mladíků, jaké jsem znal. Pamatuju si jeho rychlost na fotbalovém hřišti, jeho smích, když svýma rychlýma nohama zvětšoval vzdálenost mezi sebou a svými pronásledovateli. Taky jeho brilantnost. Jeho výmluvnost. Jeho blonďatou přitažlivost. Mohl se stát kýmkoli. Tehdy jsem netušil, že jeho rodiče procházejí drsným rozvodem, s pro něj drtivými následky. Vyhodili ho z jedné školy, pak z další. Všechny přísliby se roztříštily o zem. Byly tam i drogy, kokain. Přestali jsme se stýkat. Dneska dělá učitele jógy v ašramu v Oregonu. Já učinil mnohá rozhodnutí, někdy dobrá, většinou ne, rozhodnutí, jež mě teď dovedla do podkroví, kde vážím svou minulost a loučím se s domem, který jsem miloval, ale nedokázal ho zachránit. Léta se odlupovala a ve svých úvahách jsem se znovu stával chlapcem. Vysokým a štíhlým. Jenže ani tehdy nebylo nic jednoduché. Co kdybych si vybral jinak? Kde bych v tuhle chvíli byl? Jsou sny, které pro nás spřádají naši rodiče, a pak život, který si vytváříme my sami. Tohle nejde nijak zjistit. Říká se, že hlavní

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 13

1.11.2016 10:15:34

CHARLES DUBOW

je ničeho nelitovat, jenže jsem zjistil, že to nedokážu. Člověk může maximálně doufat v zapomnění. Jenže paměť je špatný sluha. Vychrstne to na vás ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. Nepotřeboval jsem žádný fyzický důkaz, který by mi připomněl Cescu. Denně jsem se přistihoval při myšlenkách na ni, když jsem míjel nároží, kolem něhož jsme spolu chodívali, zaslechl v rádiu jistou píseň. Představoval jsem si její tvář v davu, viděl ji v postavě, která zrovna zmizela za rohem. V noci zůstávala v mých snech, vždycky těsně mimo můj dosah, rozesmátá za stolem, stoupající do schodů, mizející v sousední místnosti, nebo těsně před milováním, než mě něco probudilo neuspokojeného, s vědomím její trvalé nepřítomnosti v mém životě, i když stále den co den byla se mnou. Vzpomínám si, jak jsem ji potkal poprvé. Změnilo mi to život.

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 14

1.11.2016 10:15:34

MUSELO TO BÝT V LÉTĚ. BYL JSEM DESETILETÝ KLUK. PŘIJELI JSME v naší staré fordce, kombíku. Táta byl tehdy mladý a na začátku kariéry. Ještě nic neměl, ale už věřil tomu, že jednou bude bohatý. Byl jako ti Bonapartovi generálové, miláček štěstěny. Nic ho nikdy nezastavilo. Jeli jsme s matkou s ním, když se vypravil zahrát si tenis se svým starým kamarádem Rogerem Baumem, jehož rodina vlastnila velké sídlo v Amagansettu, včetně antukového kurtu. Tam jsem se seznámil se čtyřmi sourozenci. Vypadali temně, exoticky. Nejstarší byla Francesca, které se říkalo Cesca. Po ní Aurelio. Oba byli starší než já, ona o dva roky, on o rok. A pak dvojčata Cosmo a Carmen, kterým bylo stejně jako mně. Zpočátku jsem se ostýchavě držel matky. Tehdy jí bylo něco přes třicet. Dlouhé tmavé vlasy měla stažené barevným šátkem a na očích oválné sluneční brýle podle tehdejší módy. Byla to velká kráska, dcera z aristokratické rodiny. Prsty měla dlouhé a elegantní. Její hlas zněl jako šepot zimolezu. Jmenovala se Barbara, ale všichni jí říkali Babes. Za svobodna Wylieová, což v jistých částech Virginie hodně znamenalo, a ona trvala na tom, že budu její příjmení nosit jako křestní jméno. Příjmením jsem Rose, což je zkratka původního příjmení otcových rodičů, kteří emigrovali z Ruska. Táta získal mámu navzdory všemu, co hovořilo proti – společenské postavení, příjem, povaha. A máma byla vzácná trofej.

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 15

1.11.2016 10:15:34

CHARLES DUBOW

Kdo tam ještě mohl být? Nejspíš Rogerova tehdejší přítelkyně. Jeho sestra Kitty, matka těch čtyř sourozenců, provdaná Bonetová. A ještě pár dalších, ale už si to nepamatuju. Na stole láhve piva Miller High Life. Gin s tonikem. Všichni kouřili. Sledovali jsme tátu a Rogera, oba v bílém. Byli na vrcholu života, soupeřiví, jak už staří kamarádi bývají. Při jejich podání se ozývalo hekání námahy, ztrátu bodu doprovázely mírné nadávky. V rukou pevně svírali dřevěné rakety. Roger hrál celý život, ale můj otec byl agresivnější. „Wylie, zlato, běž si hrát s dětmi,“ vybídla mě matka. Ty už se vytratily. Poslechl jsem ji, ale čím víc jsem se od ní vzdaloval, tím spíš moje kroky zpomalovaly, odvaha mě opouštěla. Neuměl jsem se snadno spřátelit. Žil jsem v bavlnce, většinu času trávil čtením. Dobrodružství jsem prožíval ve fantaziích vleže na gauči. Matka byla taky velká čtenářka. Nikdy nebyla šťastnější, než když se mohla schoulit s knihou. Já zrovna začal nosit brýle. Když jsem hrál baseball, vždycky mě posílali na vnější část hřiště, kde nadělám nejmíň škody. Ostatní děti si hrály. Pohybovaly se společně jako vlčí smečka. Ve čtyřech žádné další kamarády nepotřebovaly. Bonetovi tady bydleli ve stavení, jemuž se říkalo Baráček, ale byl to opravdový dům, jeden z několika na zdejším pozemku. Slyšel jsem, že jejich dědeček – Rogerův otec – je nesmírně bohatý. Když jsem vešel dovnitř, spatřil jsem kuchyň. Schody do poschodí. Na policích neznámé hračky a stavebnice. Knížky komiksů v cizím jazyce. Televize tam nebyla. Neodvažoval jsem se ničeho dotknout. Venku se ke mně vyšší z chlapců, Aurelio, snažil chovat přátelsky. Vysvětlil mi, na co si hrají. „Musíš vyšplhat na ten provaz, vidíš? A pak skočit z větve na střechu. Vtip je v tom nespadnout.“ Dneska už by nikdo nic takového nevymyslel, bylo to příliš riskantní. Dřív byli rodiče smířenější s osudem, ne tak bojácní

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 16

1.11.2016 10:15:34

DÍVKA V MĚSÍČNÍM SVĚTLE

a přehnaně ochranitelští. Děti nebyly tak zhýčkané. Slyšel jsem o synovi jednoho otcova přítele, chlapci o rok starším než já, který se utopil při plachtění, protože neměl záchrannou vestu. Lidé se s takovými neštěstími smiřovali. Překonali je a šli dál. Byla to generace, která pamatovala válku, měla otce, bratry a manžely, kteří se nevrátili domů. Sledoval jsem jednu z dívek, hubenou jako akrobatka, jak šplhá po laně. Používala jen ruce, jako piráti. Pak skočila a usmála se. Bylo to očividně nebezpečné. To na tom bylo vzrušující. „Chceš to zkusit?“ zeptala se mě. Přikývl jsem. Neměl jsem na vybranou, pokud jsem se nechtěl propadnout hanbou. Byl jsem jako ošklivé káčátko mezi labutěmi, nezvaný host. Sevřel jsem silný provaz plný uzlů. Posunul si brýle. Šplhání mi nikdy moc nešlo. Sledovaly mě čtyři páry temných očí, náhle pozorné. Čekající. Bylo to jako zasvěcení. Když tuhle zkoušku zvládnu, přijde další… a další. Byl to klub, do něhož mě nikdy nepřijmou, jenže to jsem ještě nechápal, na to jsem byl moc mladý a důvěřivý. Pokusil jsem se vysoukat vzhůru. Nešlo to. V horní části těla jsem postrádal sílu. Neměl jsem sourozence, s nimiž bych mohl soupeřit. Jedno z dětí se zasmálo, ale já předstíral, že si toho nevšímám. Zkusil jsem to znovu. Tentokrát jsem se opravdu dokázal chytit jednoho z těch velkých uzlů a rychle se vytáhl vzhůru, druhou rukou se chytil dalšího uzlu. Vyskočil jsem a sevřel provaz nohama. A pak jsem se soukal vzhůru. Větev byla jen asi tři metry nad zemí, ale mně to připadalo vysoko jako obloha, a stejně nedosažitelné. Pomalu, opatrně jsem ručkoval po laně, jednou nebo dvakrát málem spadl, srdce mi bušilo, měl jsem na krajíčku, měkké dlaně mě pálily a odřel jsem si kůži pod koleny. Neodvažoval jsem se podívat dolů. „Dobře, teď se chyť jednou rukou větve,“ vyzval mě Aurelio. Měl husté tmavé polodlouhé vlasy. Štíhlou postavu sportovce.

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 17

1.11.2016 10:15:34

CHARLES DUBOW

Laskavé oči. Od začátku jsem k němu vzhlížel. Udělal jsem, co mi radil, a ucítil pod rukou hrubou kůru. „Teď druhou,“ ozval se. „A vyhoupni se nahoru.“ Poslechl jsem ho, ošklivě si poškrábal paže a vnitřní stranu stehen, když jsem objal větev pevně rukama i nohama. „Teď se postav a dojdi ke střeše.“ Jenže já nemohl. Strnul jsem, nedokázal jít dopředu ani dozadu. Jestli nespadnu, nedostanu se nikdy dolů. „To je jednoduchý,“ prohlásila jedna ze sester, nejstarší Cesca. Jako všichni sourozenci měla tmavé vlasy a byla bosá. Nebojácná. S opálenýma hříběcíma nohama, rozbitými koleny se zahojenými strupy a zaschlým dezinfekčním postřikem na kotníku. Bylo zřejmé, že všichni tráví léto venku. Byli jako kočky, chodili dovnitř, jen když pršelo. Zíral jsem na ni. Už v tom věku na ní všechno vypadalo nefalšovaně. Byla téměř dospívající dívka. Na její štíhlé postavě se zrovna začínala rýsovat ňadra. Bylo zřejmé, že z ní roste velká krasavice. Přátelé jejích rodičů už si toho všímali. Ale já ji tak neviděl. Pro mě byla už v tu chvíli dokonalá. Oslnivě. „Chyť se větví nad sebou,“ radila mi. Vzhlédl jsem a v zeleném listoví spatřil štíhlou větvičku. Natáhl jsem se k ní. Byla překvapivě pevná. Napjatě jsem začal sunout nohy po větvi ke střeše. Větev se prohnula pod mojí váhou. Dělal jsem to pro Cescu. Chtěl jsem na ni zapůsobit svou odvahou. Na ničem jiném nezáleželo. Jenže mezera, která se ze země zdála zanedbatelná, mi teď připadala jako nesmírná propast. „To zvládneš!“ vykřikla Cesca. Jedno z dvojčat hvízdlo. Další smích. Skočil jsem. Jenže jsem to samozřejmě nezvládl. Neodhadl jsem vzdálenost. Nebo jsem se na poslední chvíli zalekl? Už si nevzpomínám. V každém případě jsem spadl na zem, naštěstí minul dlažbu a zlomil si jen levou ruku. Moje bolestné kvílení nebylo zrovna mužné, ale to už jsem se na nikoho nesnažil zapůsobit. Objevila se matka a hystericky vykřikovala, což mě přimělo

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 18

1.11.2016 10:15:34

DÍVKA V MĚSÍČNÍM SVĚTLE

k ještě hlasitějšímu pláči. Pak se objevili muži, kteří už dohráli tenis a tou dobou seděli na verandě s pivem. Otec mě zvedl do náruče. Košili měl propocenou, předloktí kluzká. „To nic nebude, šampione,“ řekl mi a usadil mě na zadní sedadlo našeho kombíku vedle matky. A pak jsme vyrazili na dlouhou cestu k Southamptonské nemocnici.

Divka_v_mesicnim_svetle.indd 19

1.11.2016 10:15:34