Předmluva
To, co se později stalo legendou Fantoma opery, vyklíčilo v roce 1910 v hlavě francouzského, nyní téměř zcela zapomenutého spisovatele. Gaston Leroux – podobně jako Bram Stoker s Drákulou, Mary Shelleyová s Frankensteinem nebo Victor Hugo s hrbáčem Quasimodem z Notre Dame – náhodou narazil na poněkud nejasnou lidovou povídačku a nalezl v ní jádro skutečně tragického příběhu. Od něj pak odvinul své vyprávění. Ale na tomto místě veškerá podobnost končí. Ostatní tři dílka se stala populárními, ihned slavila úspěch a do dnešního dne zůstávají legendou. Znají je čtenáři, návštěvníci kin a miliony dalších. Kolem Drákuly a Frankensteina postupně vznikl doslova ‚zpracovatelský průmysl‘ a vychrlily se snad stovky knih a dalších verzí filmů. Želbohu Leroux nebyl Victorem Hugem. Když se jeho útlá knížka v roce 1911 objevila na pultech, vyvolala ve Francii na nějakou dobu rozruch, a dočkala se dokonce 5
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 5
3.6.2016 10:55:15
i zpracování do podoby novinového románu na pokračování, avšak vzápětí upadla v zapomenutí. A jen díky naprosté náhodě se dostala pět let před spisovatelovou smrtí znovu do popředí zájmu a vydala se na pouť k nesmrtelnosti. Onu naprostou náhodu zosobňoval neobyčejně malý a neobyčejně geniální muž jménem Carl Laemmle, původem německý žid, který jako malý chlapec emigroval do Ameriky a v roce 1922 se stal prezidentem věhlasného studia Universal Pictures v Hollywoodu. V témže roce si vyjel do Paříže na dovolenou. Leroux se v té době začal plést do mnohem menšího francouzského filmového průmyslu – a díky tomu se oba muži setkali. Vedli spolu jinak nedůležitou společenskou konverzaci, v níž se však americký filmový magnát Lerouxovi zmínil, jak ho uchvátila monumentální budova pařížské opery – která je dodnes největší na světě. Leroux na poznámku reagoval pohotově a věnoval Laemmlovi výtisk své, tehdy již zneuznané, knihy z roku 1911. Prezident Universal Pictures ji přečetl za jedinou noc. Náhoda tomu chtěla, že Carl Laemmle měl v té době jednak příležitost, jednak problém. Příležitost představoval jeho tehdy nedávný objev prapodivného herce Lona Chaneyho, což byl člověk s nesmírně tvárným obličejem. Dokázal ho zkřivit, jakkoli se mu zlíbilo. Kvůli Chaneymu se studio Universal zavázalo k natočení první filmové verze Hrbáče z Notre Dame. Román již tenkrát patřil mezi klasická literární díla. Chaney měl hrát pokřiveného a neuvěřitelně ohavného Quasimoda. V Hollywoodu se již stavěly kulisy – obrovitá replika středověké Paříže ze dřeva a sádry s katedrálou Notre Dame v popředí. Před Laemmlem však vyvstal problém, jaké lákadlo nabídnout Chaneymu jako další film, než mu herce přetáhne konkurenční filmové studio. Do rozbřesku vymyslel projekt. Po hrbáčovi si Chaney zahraje roli podobně postiženého a odpuzujícího, avšak v podstatě tragického Fantoma (pařížské) opery. Laemmle stejně jako všichni dobří pro6
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 6
3.6.2016 10:55:15
ducenti věděl, jak dostat diváky do kin. Jedním ze spolehlivých způsobů bylo vyděsit je k smrti. Říkal si, že Fantom by k takovému účelu mohl velice dobře posloužit – a měl pravdu. Koupil si tedy práva, vrátil se do Hollywoodu a přikázal postavit další kulisy – tentokrát budovu pařížské opery. Studio Universal tehdy poprvé použilo pro vytvoření repliky budovy opery železobetonovou konstrukci, protože potřebovalo, aby udržela doslova stovky komparsistů. Z tohoto důvodu nebyly kulisy nikdy rozebrány a stojí v areálu ateliérů Universal jako scéna číslo dvacet osm dodnes. Za dlouhá léta své existence byly mnohokrát použity znovu. Lon Chaney si tedy přesně podle plánu zahrál prvního Hrbáče z Notre Dame a pak Fantoma opery. Oba filmy měly obrovský kasovní úspěch a Chaneyho tento typ rolí zařadil mezi nesmrtelné herce. Ovšem diváky nejvíce ze všeho děsil Fantom. Ženy ječely, a dokonce omdlévaly a pořadatelům se podařil mistrovský reklamní kousek – v předsálí byly k dispozici zadarmo čichací soli! Pozornost nejširšího publika tedy upoutal především film, nikoli Lerouxova přehlížená a dávno zapomenutá kniha. Film stál také u zrodu celé legendy o Fantomovi. Dva roky po premiéře přišli Warner Brothers s prvním zvukovým filmem The Jazz Singer – ten znamenal definitivní konec éry němých filmů. Od těch dob byl příběh o Fantomovi z opery několikrát různými způsoby adaptován a samotný děj se změnil natolik, že s původním neměl mnoho společného. U veřejnosti však nevzbudil větší ohlas. V roce 1943 oprášilo studio Universal svůj dvacet let starý scénář a do role Fantoma obsadilo Clauda Rainse. V roce 1962 natočilo londýnské studio Hammer Films, specializované na hororové filmy, další verzi příběhu a do hlavní úlohy vybralo Herberta Loma. Po filmové ‚rockové‘ verzi Briana de Palmy z roku 1974 následovala v roce 1983 televizní verze s Maxmilia nem Schellem. Pak, v roce 1984, inscenoval mladý britský 7
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 7
3.6.2016 10:55:15
režisér živou, ale nesmírně banální verzi Fantoma opery v malém divadle ve východním Londýně, tentokrát v podobě jevištního muzikálu. Mezi diváky se jednoho dne ocitl i Andrew Lloyd Webber. Starý příběh pana Lerouxe se tak nenápadně propracoval k hlavnímu zvratu své existence. Lloyd Webber v té době pracoval na něčem jiném – a z ‚toho jiného‘ se vyklubal muzikál Aspects of Love. Příběh o Fantomovi mu nicméně nešel z hlavy a za devět měsíců náhodou narazil v newyorském antikvariátu na anglický překlad původního Lerouxova díla. Názor Lloyda Webbera – podobně jako většina dokonale přiléhavých hodnocení – se zdá být při zpětném pohledu nadmíru prostý, ale tenkrát změnil celosvětový názor na fantomovskou legendu. Webber pochopil, že vůbec nejde o klasický horor, ani o příběh založený na nenávisti a krutosti, ale o tragické zobrazení nesmírné, avšak neopětované lásky mezi zoufale znetvořeným dobrovolným vyhnancem z lidského společenství a překrásnou operní pěvkyní, která dá nakonec přednost volání svého srdce a rozhodne se pro pohledného aristokratického nápadníka. Andrew Lloyd Webber se tedy vrátil k původnímu příběhu, zbavil jej zbytečných nelogičností a krutostí vymyšlených Lerouxem a vypreparoval skutečnou podstatu tragédie. Na těchto základech postavil to, co se za více než dvacet let od prvního zvednutí opony stalo nejpopulárnějším a nejúspěšnějším muzikálem všech dob. Fantoma opery zhlédlo na jevišti už deset milionů lidí, a pokud dnes existuje nějaká všeobecně přijímaná představa o obsahu příběhu, určitě se odvíjí téměř výhradně od pojetí Lloyda Webbera. Abychom však pochopili podstatu příběhu a odhalili to, co se skutečně stalo (respektive co se mělo stát!), bude záhodno chvíli se věnovat podrobnému zkoumání původních tří přísad, z nichž se zrodil originál příběhu. První z nich je jednoznačně budova pařížské opery jako taková, budova do dnešního dne tak úchvatná, že Fantom zkrátka nemohl existovat v žádném jiném divadle na světě. Druhým prvkem 8
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 8
3.6.2016 10:55:15
je Leroux sám a třetím ten útlý svazeček, který ze sebe vychrlil v roce 1911. Pařížská opera vznikla, jako spousta velkých věcí v historii, díky náhodě. Jednoho lednového večera roku 1858 jel francouzský císař Napoleon III. spolu s císařovnou do opery. Tenkrát se pařížská opera nacházela ve staré budově v úzké uličce Rue le Peletier. Pouhých deset let po vzedmutí vlny revolucí v Evropě byla doba stále ještě dost neklidná a jeden italský protimonarchista jménem Orsini si dotyčný večer vybral k vržení tří pum na královský kočár. Všechny vybuchly a způsobily smrt či těžká zranění více než sto padesáti lidí. Císaře a císařovnu ochránil jejich bytelný kočár. Útok jimi sice otřásl, ale zraněni nebyli, a dokonce trvali na návštěvě opery. Jenže Napoleon III. se nikterak nebavil, a tak se rozhodl, že by Paříž měla mít novou budovu opery se spoustou moderních vymožeností. Mimo jiné i s vchodem pro významné osoby, jako byl on, dostatečně střeženým a chráněným proti bombovým útokům. Post pařížského prefekta tenkrát zastával geniální projektant baron Haussmann, tvůrce téměř celé soudobé Paříže, a ten zorganizoval veřejnou soutěž nejprominentnějších francouzských architektů. Sto sedmdesát z nich předložilo své projekty, ale smlouvu nakonec dostal vynalézavý muž, jehož hvězda začínala právě stoupat – Charles Garnier. Jeho návrh působil vskutku impozantně a stál obrovské jmění. Pro novou stavbu vybrali místo (kde Opera stojí dodnes) a v roce 1861 začaly stavební práce. Za několik týdnů se ovšem objevil zásadní problém. První výkopy základů ukázaly, že po celém pozemku vybraném pro novou budovu protéká podzemní pramen. Dělníci kopali, ale základy se stejně rychle a vytrvale plnily vodou. Stát se to v době ohleduplnější ke stavebním nákladům, určitě by se projekt přepracoval pro jiný, vhodnější pozemek. Jenže Haussmann chtěl svou operu právě zde a nikde jinde. Garnier tedy instaloval osm obrovitých parních pump, které duněly po několik měsíců dnem i nocí a odváděly podzemní vodu. Pak po9
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 9
3.6.2016 10:55:15
stavil kolem celého pozemku dvě masivní kesonové stěny a mezeru mezi nimi zalil asfaltem, aby zabránil prosakování vody na stavební plochu. Na těchto ultrapevných základových stěnách vybudoval Garnier svůj kolos. Jeho nápad slavil jen částečný úspěch. Voda vskutku do základů nepronikala, ale jen po dobu výstavby nejnižšího podzemního podlaží. Potom se stěnami prorvala a pod sklepními prostorami vytvořila podzemní jezero. Návštěvníci opery mohou dokonce i dnes sestoupit až do nejhlubších pater (pokud mají zvláštní povolení) a přes mřížku pohlédnout na jezero pohřbené pod zemí. Každé dva roky se hladina jezera uměle snižuje, aby na ně mohly vyplout pramice s plochým dnem. Statikové tak kontrolují stav základů a zkoumají jejich případné poškození. Podzemní podlaží Garnierova giganta rostla jedno za druhým, až dosáhla znovu úrovně země; poté se budova vypínala stále výš a výš. V roce 1870 se stavební práce zastavily, protože Francií otřásla další revoluce, rozdmýchaná krátkou, ale krvavou francouzsko-pruskou válkou. Napoleon III. byl svržen z trůnu a zemřel v exilu. Francouzi vyhlásili novou republiku, jenže před branami Paříže stála pruská armáda. Francouzské hlavní město zachvátil hladomor. Boháči pojídali slony a žirafy ze zoologické zahrady a chudí si připravovali k jídlu psy, kočky a krysy. Paříž kapitulovala, Prusové odtáhli, ale nejnižší vrstvy obyvatelstva po tom, čím si prošly, propadly takové zuřivosti, že povstaly k další revoluci. Povstalci nazvali svůj režim Komunou a sebe komunardy a po Paříži rozmístili na sto tisíc mužů a děl. Civilní vláda se ve zmatku vzdala, moc přebraly občanské gardy (vlastně vojenská junta) a komunardy nakonec rozprášily. V průběhu jejich vlády však rebelové využívali základů Garnierovy stavby se všemi labyrinty chodeb a sklepení pro přechovávání potravin a zbraní… a také vězňů. Pod těmi klenbami hluboko v podzemí se odehrávaly strašlivé scény mučení a poprav a ještě mnoho let poté se na těchto místech 10
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 10
3.6.2016 10:55:15
1
Zpověď Antoinette Giryové Hospic Milosrdných sester řádu svatého Vincenta-de-Paul, Paříž, září 1906
„V omítce na stropě vysoko nad mou hlavou je prasklina a kousek od ní si pavouk spřádá svou pavučinu. Je zvláštní pomyslet, že mě ten pavouk přežije a bude tady ještě, až já za pár hodin odejdu. Hodně štěstí, pavoučku, ať si utkáš pořádnou síť a chytíš do ní mouchu, abys mohl nakrmit své děti. Jak k tomu mohlo dojít? Jak to, že já, Antoinette Giryová, ve věku padesáti osmi let, ležím na zádech v hospici pro Pařížany, který vedou milosrdné sestry, a čekám na setkání se svým Stvořitelem? Nemyslím si, že jsem byla nějak příliš hodná, určitě ne tak hodná jako tyhle sestřičky, které 23
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 23
3.6.2016 10:55:16
uklízejí ten nekonečný nepořádek, vázané slibem chudoby, cudnosti, pokory a poslušnosti. To bych nikdy nedokázala. Ony mají víru, víte? Já jsem nebyla nikdy schopná věřit do takové míry. Je snad načase, abych se to nyní naučila? Patrně ano. Protože já odejdu dřív, než noční obloha naplní temnotou to malé vysoké okénko tamhle na okraji mého zorného úhlu. Domnívám se, že jsem zde, protože mi zkrátka došly peníze. Tedy… téměř. Pod polštářem mám malý váček, o němž nikdo neví. Jenže ten má zvláštní poslání. Před čtyřiceti lety jsem byla baletka, nesmírně štíhlá, mladá a krásná. To mi alespoň tvrdili všichni ti mladíci, kteří přicházeli k zadnímu vchodu do divadla. A byli také pohlední, měli čistá, rozkošně vonící pevná mladá těla, která dokázala dávat i přijímat tolik potěšení. Nejkrásnější ze všech byl Lucien. Všechny sboristky mu říkaly Lucien le Bel, protože měl obličej nádherný tak, že se z něj rozbušilo srdce každé mladé dívky jako o závod. Jedné slunné neděle mě vzal do Bouloňského lesíka a požádal mě o ruku – klekl si na jedno koleno, přesně jak se patří, a já jsem přijala. Za rok ho zabila kulka z pruské pušky u Sedanu. Pak jsem dlouho nechtěla o manželství ani slyšet, téměř celých deset let, co jsem tančila v baletu. Bylo mi osmadvacet, když to skončilo, tedy má taneční kariéra. Za prvé jsem potkala Julese a vzali jsme se a také jsem otěhotněla, čekala jsem malou Meg. A co víc, ztrácela jsem pružnost. Starší sboristky musejí každý den bojovat o štíhlou a ohebnou postavu. Jenže ředitel se ke mně zachoval velice hezky, byl to milý muž. Vedoucí baletu zrovna odcházela do důchodu a on prohlásil, že mám zkušenosti a že si nepřeje hledat její nástupkyni někde mimo operu. A jmenoval mě Maitresse du Corps de Ballet. Hned po narození Meg jsem sehnala kojnou a ujala se svých povinností. Bylo to roku 1876, rok po otevření Garnierovy nové úchvatné budovy opery. Konečně jsme se dostali pryč z těch stísněných králíkáren v Rue le Peletier, válka skon24
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 24
3.6.2016 10:55:16
čila, všechny škody v mé milované Paříži byly odstraněny a život byl krásný. Té době se nyní říká La Belle Epoque – a krásná opravdu byla. Dokonce mi ani nevadilo, když se Jules seznámil s tou tlustou Belgičankou a utekl do Arden. Načasoval si to dobře. Konečně jsem měla – na rozdíl od něj – práci. Vydělávala jsem dost, abych si udržela svůj malý byt, vychovala Meg a každý večer mohla sledovat, jak moje děvčata dokážou potěšit oko všech korunovaných hlav z Evropy. Tak mě napadá – co se asi s Julesem stalo? Na nějaké pátrání už je však příliš pozdě. A Meg? Baletka a sboristka jako maminka – alespoň to jsem pro ni stihla udělat – až do toho strašného podzimu před deseti lety, kdy si zranila pravé koleno a už ho nikdy neohnula. I při té smůle měla štěstí – s trochou mé pomoci. Stala se garderobiérkou a komornou největší operní divy v Evropě, Christiny de Chagny. Tedy pokud nepočítáte tu neohrabanou Australanku Melbovou. Já ji rozhodně nepočítám. Kde je asi Meg v této chvíli? Možná v Miláně, Římě, Madridu… Zkrátka tam, kde zpívá její paní. Když si pomyslím, že jsem kdysi na manželku vikomta de Chagny křičela a napomínala ji, ať dává pozor a nevybočuje z řady! Co tady vlastně dělám? Čekám na příliš časný odchod z tohoto světa? No… před osmi lety mě poslali do penze, v den mých padesátin. Chovali se velice hezky. Zazněly obvyklé fráze. A přišla štědrá odměna za dvaadvacet let práce vedoucí baletu. Dost na slušný život až do smrti. Plus pár soukromých hodin pro neskutečně nemotorné dcerušky boháčů. Nebylo to moc, ale stačilo to. Až do loňského jara. Tehdy začaly bolesti, nejprve nijak velké, ale ostré a náhlé, někde hluboko v břiše. Dali mi prášky na zažívání a naúčtovali si za to celé jmění. Tenkrát jsem nevěděla, že v sobě mám ocelového raka, který do mě zarývá svá obrovitá klepeta, a když má co požírat, pořád utěšeně roste. Až do července. Pak bylo pozdě. A proto tedy ležím zde, snažím se nekřičet bolestí a čekám na další lžíci tinktury z božského bílého prášku, který pochází z makovic dalekého východu. 25
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 25
3.6.2016 10:55:16
Na poslední spánek nebudu muset čekat dlouho. Dokonce se už ani nebojím. Třeba bude Bůh milosrdný… Doufám. Určitě mě však zbaví bolesti. Snažím se soustředit se na něco jiného. V duchu se dívám zpět na všechny dívky, které mi prošly rukama, a na svou krásnou mladou Meg se ztuhlým kolenem, která čeká na svého prince – doufám, že si najde někoho hodného. A samozřejmě myslím i na své dva chlapce, na ty dva úžasné nešťastné chlapce. Na ně myslím ze všeho nejvíc.“ „Madame, přišel pan abbé.“ „Děkuji vám, sestro. Už dobře nevidím. Kde je?“ „Jsem zde, mé dítě. Otec Sebastian. Sedím po tvém boku. Necítíš na paži mou ruku?“ „Ano, otče.“ „Měla by ses usmířit s Bohem, má dcero. Jsem připraven tě vyzpovídat.“ „Už je čas. Odpusťte mi, otče, neboť jsem zhřešila.“ „Svěř se mi, mé dítě. Nenechávej si nic pro sebe.“ „Stalo se to dávno, před mnoha lety, v roce 1882. Udělala jsem něco, co změnilo mnoho životů. Tenkrát jsem ale nevěděla, co se stane. Jednala jsem z náhlého popudu a z důvodů, které jsem považovala za šlechetné. Bylo mi třicet čtyři let a dělala jsem vedoucí baletu v pařížské opeře. Byla jsem vdaná, ale manžel mě opustil a utekl s jinou ženou.“ „Musíš jim odpustit, mé dítě. Odpuštění je součástí pokání.“ „Já jsem jim už odpustila. Dávno. Ale měla jsem dceru Meg – tenkrát jí bylo šest. V Neuilly byl lunapark a já ji tam jednou v neděli zavedla. Stály tam kolotoče, nejrůznější pouťové atrakce a pobíhaly tam cvičené opice, které sbíraly centimy pro nějakého flašinetáře. Meg ještě nikdy v lunaparku nebyla. Jenže tam také předváděli zrůdy. Stálo tam děsivé panoptikum – řada stanů s plakáty lákajícími diváky na nejsilnějšího muže světa, na trpaslíky-akrobaty, na muže potetovaného tak, že mu nebyla vidět kůže, na černo26
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 26
3.6.2016 10:55:16
cha s kostí v nose a s obrovskými špičáky, vousatou dámu a podobně. Na konci té řady stála jakási klec na kolech s mřížemi téměř třicet centimetrů od sebe a se špinavou páchnoucí slámou na podlaze. Byl slunečný den, ale v kleci byla taková tma, že jsem musela naklonit hlavu, abych vůbec dokázala rozeznat, jaké je v ní zvíře. Zaslechla jsem cinkání řetězů a spatřila cosi ležet schoulené na slámě. Právě v tom okamžiku se tam objevil nějaký muž. Byl to mohutný svalnatý člověk s brunátným obličejem a krutým výrazem. Na šerpě pověšené kolem krku měl připevněnou velkou mísu s koňským trusem vysbíraným z místa, kde byli uvázaní poníci, a se shnilým ovocem. „Jen pojďte, madam,“ řekl. „Zkuste trefit tu příšeru. Hod za jeden centim.“ Pak se obrátil ke kleci a zvolal: „Vylez ven, vylez! Jinak… víš, co by tě čekalo.“ Řetězy znovu zařinčely a na světlo vylezlo jakési podivné stvoření – spíše zvíře než člověk – a přiblížilo se k mřížím. Usoudila jsem, že jde o člověka, i když se tak dal označit jen stěží. Byl to muž oděný do cárů, špinavý od hlavy k patě, a ohryzával poloshnilé jablko. Zjevně musel žít jen z toho, co mu lidé hodili. Vychrtlé tělo měl celé pokryté zaschlými zbytky výkalů – koňských a možná i vlastních. Zápěstí mu svíraly okovy a ocel se mu zařezávala do masa tak, že bylo jasně vidět otevřené rány, v nichž se svíjeli červi. Ale teprve jeho hlava a obličej dohnaly Meg k pláči. Lebka i obličej byly ohavně deformovány, z vlasů mu zbylo jen pár špinavých chomáčů. Obličej vypadal, jako kdyby do něj někdo kdysi hodil obrovitým kladivem a promáčkl ho. Kůže na promáčklé části připomínala živé maso postrádající jakýkoli tvar – asi jako rozehřátý vosk. Nestejně vysoko posazené oči se skrývaly hluboko v důlcích pokrytých vráskami a kožními záhyby. Deformaci unikla jen polovina úst a část jedné čelisti. Pouze ty se podobaly lidskému obličeji. 27
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 27
3.6.2016 10:55:16
Meg držela marcipánové jablíčko. Nevím proč, ale vzala jsem jí ho, přistoupila k mřížím a natáhla ruku. Brunátný muž se vztekal a řval na mě, že ho připravuju o živobytí. Ignorovala jsem ho a strčila jsem marcipánové jablko do špinavých rukou za mřížemi. A pohlédla jsem té znetvořené bytosti do očí. Otče, před pětatřiceti lety, kdy byl balet v průběhu francouzsko-pruské války dočasně zrušen, jsem se přidala k těm, kteří pečovali o raněné vojáky vracející se z fronty. Viděla jsem muže v agonii, slyšela jsem je křičet bolestí. Ale takovou bolest, jaká se skrývala v těch očích, jsem neviděla nikdy.“ „Bolest je součástí lidské existence, mé dítě. Ale to, cos udělala onoho dne s marcipánovým jablíčkem, nebyl hřích, ale soucit. Jestli ti mám dát rozhřešení, musím si vyslechnout tvé hříchy.“ „Jenže já jsem se té noci vrátila a unesla jsem ho.“ „Cože?“ „Zašla jsem do staré budovy opery, sebrala z tesařské dílny těžké štípací kleště a ze šatny velkou kutnu s kápí, najala si drožku a vrátila se do Neuilly. Ztichlý lunapark ozařoval měsíční svit. Kejklíři spali ve svých vozech. Byli tam psi a začali štěkat, ale já jsem jim hodila pár kusů masa. Našla jsem vůz s klecí, odsunula železnou tyč, která sloužila jako závora, otevřela dveře a tiše zavolala dovnitř. Stvoření bylo řetězy připoutáno k jedné stěně. Přeštípla jsem mu řetězy na zápěstích a kotnících a pobízela ho k rychlému odchodu. Tvářil se vyděšeně, ale když mě v měsíčním světle spatřil, vyšoural se ven a upadl na zem. Přehodila jsem přes něj kutnu, přes tu strašlivou hlavu přetáhla kápi a vedla ho k drožce. Drožkař si stěžoval na strašný zápach, ale já jsem mu připlatila, a tak nás odvezl zpátky do mého bytu za Rue le Peletier. Myslíte, že jsem zhřešila, když jsem ho unesla?“ „V každém případě jsi překročila zákon, mé dítě. Patřil 28
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 28
3.6.2016 10:55:16
přece majiteli lunaparku, ať už byl ten muž jakkoli krutý. Ale jestli to byl hřích… nevím. Myslím, že ne.“ „Ještě to pokračuje, otče. Máte čas?“ „Ty stojíš před branami Věčnosti. Myslím, že ti pár minut ještě věnovat mohu, ale pamatuj, jsou zde patrně ještě i jiní umírající, kteří mne budou také potřebovat.“ „Ukrývala jsem ho ve svém malém bytě celý měsíc, otče. Poprvé v životě se vykoupal, pak znovu a ještě mnohokrát. Vyčistila jsem mu otevřené rány a zavázala je, aby se dobře hojily. Z manželova šatníku jsem mu vybrala šaty a krmila jsem ho, aby se uzdravil a zesílil. Poprvé v životě také spal v opravdové posteli s povlečením – přestěhovala jsem si Meg k sobě, což bylo rozumné, protože se ho strašně bála. Zjistila jsem, že i on je bez sebe strachy. Kdykoli se někdo jenom přiblížil ke dveřím, hned prchal schovat se pod schody. Také jsem objevila, že umí mluvit – francouzsky, ale s alsaským přízvukem. Za ten měsíc mi postupně vypověděl celý svůj příběh. Narodil se – dnes tomu je právě čtyřicet let – jako Erik Mühlheim v Alsasku, které tehdy patřilo Francii, ale mělo být zakrátko anektováno Německem. Byl jediným synem v rodině cirkusáků, bydlel v maringotce a neustále se stěhoval od města k městu. Vyprávěl mi, že se už jako maličký dozvěděl pravdu o okolnostech svého narození. Porodní bába prý při pohledu na droboučké dítě přicházející na svět vřeštěla na celé kolo, protože se už narodil strašlivě znetvořený. Podala plačící uzlíček matce a utekla. Přitom vykřikovala, koza bláznivá, že přivedla na svět samotného ďábla. Tak tedy přišel na svět Erik, od narození odsouzený k opovržení a nenávisti. Většina lidí totiž věřila v nesmyslnou pověru, že ošklivost je jednoznačnou známkou hříšnosti. Jeho otec dělal u cirkusu truhláře a údržbáře. Malý Erik ho pozoroval při práci a právě tenkrát v sobě začal rozvíjet nadání pro manuální činnost a jemnou mechaniku. V cir29
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 29
3.6.2016 10:55:16
kusu však existovaly ještě další atrakce, u nichž si mohl osvojit techniku vytváření iluzí a klamných představ, práci se zrcadly, propadlišti a tajnými východy, které později za jeho života v Paříži sehrály tak důležitou roli. Jenže jeho otec byl opilec a násilník, který chlapce neustále bil i za ty nejmenší přestupky – často dokonce i bezdůvodně. Matka, nepořádná coura a budižkničemu, jen seděla v koutku a naříkala. Protože Erik strávil většinu svého dětství v bolesti a pláči, snažil se maringotce rodičů vyhýbat a spával na slámě s cirkusovými zvířaty, hlavně u koní. Když mu bylo sedm, spal ve stájích, zrovna když šapitó zachvátil velký požár. Požár celý cirkus zničil a principál zkrachoval. Zaměstnanci i artisté se rozutekli do jiných podniků. Erikův otec definitivně ztratil práci a zanedlouho se upil k smrti. Matka mu utekla a našla si místo služky v nedalekém Štrasburku. Když otci došly peníze na alkohol, prodal syna majiteli projíždějícího panoptika. Erik strávil devět let v kleci na kolech a denně na sebe nechal házet lejna a zbytky potravin pro pobavení krutého publika. Když jsem ho našla, bylo mu šestnáct.“ „To je opravdu smutná historie, mé dítě, ale co má společného s tvými pozemskými hříchy?“ „Trpělivost, otče. Vyslechněte mě a pochopíte. Žádný lidský tvor na této planetě ještě neslyšel pravdivou verzi mého příběhu. Skrývala jsem Erika ve svém bytě celý měsíc, ale nemohla jsem ho mít u sebe navždy. Přicházeli ke mně občas sousedé, známí, různé návštěvy. Jedné noci jsem ho proto odvezla do práce, do opery, a tam našel nový domov. Konečně měl vlastní útočiště, dokonalou skrýš, kde ho nikdo na světě nemohl objevit. Přestože se panicky bál otevřeného ohně, vzal si louč a sešel do nejnižších podlaží, v nichž jeho příšerný obličej skryla temnota. Pomocí nářadí z truhlářské dílny si ze dřeva postavil na břehu podzemního jezera domek. Zařídil si ho nepoužívanými rekvizitami; 30
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 30
3.6.2016 10:55:16
oblečení našel v kostymérně. Ve velmi časných ranních hodinách, když všichni z divadla odešli, mohl dojídat zbytky z kantýny pro zaměstnance, a dokonce i občas navštívit spižírnu náležící vedení divadla a dát si nějakou lahůdku. A k tomu četl. Udělal si duplikát klíče od operní knihovny a celá léta strávil samostudiem, protože se mu nikdy nedostalo ani průměrného vzdělání. Každou noc hltal při světle svíčky jednu knihu za druhou. Operní knihovna je obrovská, takže zásoby měl dostatečné. Většina knih samozřejmě pojednávala o hudbě a opeře. Postupně se naučil všechny opery, které kdy byly napsány, a znal každičkou notu jednotlivých árií. Díky své manuální zručnosti si ve sklepeních vytvořil vlastní labyrint tajných chodeb, které znal pouze on, a využil i svou dlouholetou praxi provazochodce, takže bez obav přebíhal po nejvyšších a nejužších můstcích a lešeních. V opeře prožil jedenáct let a dokonale splynul s jejím podzemím. Zanedlouho pochopitelně začaly kolovat nejrůznější pověsti a šířily se dál a dál. V noci se ztrácelo jídlo, oblečení, svíčky i nářadí. Hloupí zaměstnanci si vymysleli historku o fantomovi sklepů, až se na něj nakonec svalovala každičká nepříjemnost a nehoda – a v zákulisí se dělá spousta nebezpečných činností. Vznikla fantomovská legenda a neustále se rozrůstala o další podrobnosti.“ „Mon Dieu, vždyť o tom jsem slyšel. Před deseti lety… ne, to musí být déle… mě přivolali k nějakému ubožákovi, kterého našli oběšeného. Někdo mi pak vyprávěl, že to bylo Fantomovo dílo.“ „Ten ubožák se jmenoval Buquet, otče. Ale Erik to neudělal. Joseph Buquet míval období nesmírných depresí a zcela jistě si sáhl na život sám. Nejprve jsem všechny ty povídačky nadšeně přijímala, protože jsem se domnívala, že můj ubohý chlapec – tak jsem ho v duchu označovala – bude díky nim ve svém malém království temnot pod operním jevištěm v bezpečí. Možná by mu ty legendy opravdu 31
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 31
3.6.2016 10:55:16
pomohly, nebýt toho strašlivého podzimu v devadesátém třetím roce. Dopustil se velké bláhovosti, otče. Zamiloval se. Ona se jmenovala Christina Daaeová. Vy ji dnes patrně budete znát jako komtesu de Chagny.“ „Ale to není možné. Ne…“ „Ano, je to ona. Tenkrát byla sboristkou a tančila pod mým vedením. Sice nijak valně, ale zato měla jasný a čistý hlas. Ovšem neškolený. Erik slýchal každý večer nejlepší operní hlasy světa, pročítal si odbornou literaturu, a tak věděl, jak ji naučit pěveckou techniku. Pustil se do práce. Když skončil, dostala jednoho dne hlavní roli a přes noc se stala hvězdou. Můj nešťastný Erik si bohužel myslel, že by se do něj na oplátku mohla zamilovat, což však bylo pochopitelně nemožné. Svého milého si už našla. Zoufalý Erik se uchýlil k šílenému činu a jednoho večera ji unesl přímo z jeviště, uprostřed opery, kterou sám složil. Jmenovala se Don Juan Triumfující.“ „Jistě. Vždyť o tom skandálu slyšela celá Paříž, dokonce i bezvýznamný duchovní, jako jsem já. Zabili přitom nějakého muže.“ „Ano, otče. Tenora Piangiho. Erik ho však nechtěl zabít, jen ho potřeboval utišit. Ital se bohužel zalknul, udusil se. To byl, pochopitelně, konec. Čirou náhodou seděl v hledišti i pařížský policejní prefekt. Přivolal stovky četníků. Vzali si pochodně a vydali se s davem pomstychtivců do hlubin sklepení, až k podzemnímu jezeru. Našli tajná schodiště i chodby a dům u jezera – a také Christinu. Byla v šoku a v bezvědomí. Omdlela v rukou svého nápadníka, mladého vikomta de Chagny, milého a krásného Raoula. Odvedl Christinu odtamtud pryč a utěšoval ji, jak to jen muži dovedou. V pevném objetí svalnatých paží, něžnými polibky. Za dva měsíce zjistila, že je těhotná. Raoul se s ní oženil, dal jí své jméno, titul, lásku a nezbytný snubní prsten. 32
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 32
3.6.2016 10:55:16
A ona se za uplynulých dvanáct let stala největší operní divou v Evropě.“ „Ale Erika přece nikdy nenašli, že, mé dítě? Pokud si správně pamatuji, tak po Fantomovi nezůstalo ani stopy.“ „Ano, otče. Oni ho nenašli. Ale já ano. Vrátila jsem se na pokraji zhroucení do své malé kanceláře za baletním sálem. Odhrnula jsem závěs u výklenku, kde visely mé šaty, a on tam seděl. Masku, kterou nosil na obličeji, dokonce i když byl sám, svíral v ruce a choulil se v temném koutě, přesně jako to dělával pod schody u mě v bytě jedenáct let předtím.“ „A tys samozřejmě zavolala policii…“ „Ne, otče, nezavolala. Pořád jsem ho považovala za svého chlapce. Byl jeden ze dvou mých drahých chlapců. Nikdy bych ho nedokázala vydat do rukou krvežíznivého davu. Oblékla jsem ho do ženských šatů s kloboukem a hustým závojem… a společně jsme sešli po zadním schodišti ke služebnímu vchodu. Vypadali jsme nenápadně – dvě ženy mizející v temné noci. Kolem nás procházely stovky podobně oděných žen. Nikdo si ničeho nevšiml. Tři měsíce jsem ho skrývala ve svém bytě, pouhé půl míle od divadla, ale všude po městě neustále visely zatykače. S odměnou vypsanou na jeho hlavu. Musel odjet z Paříže a navždy zmizet z Francie.“ „Tys mu napomáhala k útěku, mé dítě. To je zločin a také hřích.“ „Pak za něj tedy zaplatím, otče. A brzy. Zima toho roku byla krutá a mrazivá. Jízda vlakem nepřipadala v úvahu. Napadlo mne najmout si tedy dostavník, čtyři koně a uzavřený povoz. Do Le Havru. Tam jsem ho ukryla v laciném podnájmu a sama jsem procházela doky a špinavé nálevny. Nakonec jsem našla jednoho kapitána, který měl odjet s malou nákladní lodí do New Yorku. Bez řečí si vzal peníze a na nic se neptal. Jedné noci v polovině ledna roku 1894 jsem tedy stála na konci nejdelšího mola a sledovala, jak záďová světla malé nákladní lodi mizí v temnotě a plují směrem 33
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 33
3.6.2016 10:55:16
na New York. Povězte, otče, není zde s námi ještě někdo? Nevidím ho sice, ale cítím, že tu kdosi je.“ „Ano. Právě sem vstoupil nějaký muž.“ „Jsem Armand Dufour, madame. Do mé kanceláře přišel nějaký chlapec a sdělil mi, že mě zde údajně potřebujete.“ „Jste notář a máte oprávnění přijímat přísežná prohlášení?“ „To tedy jsem, madame.“ „Monsieur Dufour, buďte tak hodný a sáhněte sem, pod můj polštář. Udělala bych to sama, ale náhle cítím velkou slabost. Děkuji. Co jste tam našel?“ „No… nějaký dopis v tuhé obálce. A malý váček z kamzičí kůže.“ „Přesně tak. Teď si laskavě vezměte pero a inkoust a podepište se přes zapečetěnou obálku tohoto dopisu, který vám dnešním dnem svěřuji do opatrování. Nesmíte ho však otevřít ani vy, ani nikdo jiný.“ „Mé dítě, spěchejte, prosím. Ještě jsme neskončili.“ „Trpělivost, otče. Vím, že můj čas se krátí, ale po tolika letech mlčení se nyní musím ze všech sil snažit o dokončení svého díla. Jste hotov, pane notáři?“ „Podepsal jsem se přesně tak, jak jste žádala, madame.“ „Co je na přední straně obálky?“ „Vidím tam napsáno – nepochybně vaším rukopisem – M. Erik Mühlheim, New York City.“ „A kde je kožený váček?“ „Držím ho v ruce.“ „Otevřete ho, prosím.“ „Nom d’un chien! Zlaté napoleony! Ty jsem neviděl od…“ „A mají ještě stále nějakou cenu?“ „Samozřejmě. Obrovskou.“ „Pak si tedy přeji, abyste si je všechny vzal, i s dopisem – a ten doručil do New Yorku. Osobně.“ „Osobně? Do New Yorku? Ale madame, já obvykle ne… A nikdy jsem nebyl…“ 34
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 34
3.6.2016 10:55:16
„Prosím vás, pane notáři. Není tam snad dost zlata? Za pět týdnů mimo kancelář?“ „Je tam více než dost, ale…“ „Mé dítě, vždyť ani nevíte, zda ten muž ještě žije.“ „Ale žije, otče. Ten přežil. On překoná všechno.“ „Ale já neznám jeho adresu. Kde ho najdu?“ „Ptejte se, pane Dufoure. Prohledejte záznamy na přistěhovaleckém úřadě. To jméno není obvyklé. Někde tam bude. Navíc je to muž, který nosí masku, aby zakryl obličej.“ „Dobrá tedy, madame. Pokusím se. Pojedu do New Yorku a pokusím se o to. Ale úspěch vám zaručit nemohu.“ „Děkuji vám. Povězte, otče, podala mi některá z milosrdných sester lžíci opiové tinktury?“ „Ne, dcero. Alespoň ne za tu hodinu, co jsem zde. Proč?“ „Je to divné, ale bolest je pryč. Jaká nádherná úleva! Nevidím sice nic kolem sebe, ale přede mnou je jakýsi tunel a klenba. Ještě před chvílí mě bolelo celé tělo, ale teď je mi dobře. Byla tu strašná zima, a teď je najednou teplo.“ „Neváhejte ani minutu, pane abbé! Už nás opouští.“ „Děkuji ti, sestro. Doufám, že své povinnosti zvládnu.“ „Kráčím k té klenbě. Na konci tunelu je světlo. Nádherné světlo. Ach, Luciene, jsi tam? Už přicházím, lásko!“ „In Nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti…“ „Spěchejte, otče.“ „Ego te absolvo ab omnibus peccatis tuis.“ „Děkuji vám, otče.“
35
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 35
3.6.2016 10:55:16
2
Zpěv Erika Mühlheima Střešní terasa, mrakodrap E. M. Tower, Park Row Manhattan, říjen 1906
„Každý den, v zimě v létě, ve slunci i v dešti, vstávám brzy. Obléknu se a vyjdu ze svého bytu na tuto malou čtvercovou terasu na samotném vrcholu věže nejvyššího newyorského mrakodrapu. Odsud vidím – podle toho, na kterou stranu čtverce se postavím – na západ až za řeku Hudson směrem k rozlehlým zeleným pláním New Jersey. Na sever centrum města a horní část tohoto úchvatného ostrova, plného bohatství i špíny, marnotratnosti i chudoby, neřestí i zločinu. Nebo na jih širé moře otevřené směrem do Evropy a vzpomínám na hořkou cestu, kterou jsem urazil. Nebo na východ přes řeku do Brooklynu. Daleko v mořském oparu se rýsuje ta enkláva šílenců zvaná Coney Island, pramen mého bohatství. 36
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 36
3.6.2016 10:55:16
A já, který jsem strávil sedm let týrán brutálním otcem, devět jako zvíře přikované v řetězech v kleci, jedenáct jako vyhnanec ve sklepeních pod pařížskou operou a deset zde, kde jsem se protloukal z rybářských chatrčí v Gravesend Bay až k tomuto vrcholu, vím, že nyní oplývám bohatstvím a mocí, o jaké se nesnilo ani bájnému Krésovi. A tak shlížím na rozlehlé město pod sebou a v duchu si říkám: Jak já tě nenávidím, lidské pokolení, jak tebou opovrhuji! V prvních dnech roku 1894 jsem se dostal po dlouhé a vyčerpávající plavbě na americkou půdu. Na Atlantiku zuřily bouře. Ležel jsem na svém kavalci, téměř umíral z mořské nemoci – za můj převoz přes oceán předem zaplatila jediná laskavá osoba, s níž jsem se v životě setkal – a snažil se nevnímat posměšky a urážky členů posádky, protože jsem si uvědomoval, že by mě mohli bez mrknutí oka hodit přes palubu. Jakákoli reakce by byla navýsost nemoudrá, vždyť jsem byl beztak zrozen jen jako objekt jejich zlého posměchu a nenávisti. Čtyři týdny jsme zdolávali obrovské vlny oceánu, až se konečně jedné mrazivé noci koncem ledna moře uklidnilo a my zakotvili v Roads, deset mil na jih od špičky ostrova Manhattan. O tom všem jsem nic nevěděl. Bylo mi jasné jen to, že jsme přistáli. Někde. Potom jsem zaslechl muže z posádky, jak mezi sebou hovoří drsným bretaňským přízvukem a říkají, že na úsvitu přejedeme na East River a kvůli celní prohlídce zakotvíme tam. To znamená, že budu odhalen. Budou si mě prohlížet, budou mě ponižovat a jako přistěhovalce mě odmítnou a pošlou nazpět v řetězech. V časných ranních hodinách, kdy všichni, včetně opilé noční hlídky, spali, jsem si vzal z paluby starý plesnivý záchranný kruh a skočil přes zábradlí do ledového moře. Ve tmě před sebou jsem viděl matně probleskovat nějaká světla, ale nebylo možné ani odhadnout, jak jsou daleko. Zamířil jsem k nim. Mé mrznoucí tělo naštěstí nadnášel kruh, takže jsem se za hodinu vyškrábal na oblázkovou pláž pokrytou vrstvou ledu. Tehdy jsem to netušil, ale svůj první 37
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 37
3.6.2016 10:55:16
krok do Nového světa jsem učinil na pláži Gravesend Bay na Coney Islandu. Světla, k nimž jsem doplaval, vycházela z blikajících olejových lamp v oknech několika ohavných chatrčí na okraji pláže, postavených za hranicí přílivu. Když jsem k nim dovrávoral a nahlédl skrze špinavé okenní tabulky, spatřil jsem řady mužů natěsnaných vedle sebe, kteří čistili a vyvrhovali čerstvě chycené ryby. Za řadou chatrčí bylo volné prostranství s obrovskou hořící hranicí uprostřed; kolem ní se choulilo na tucet ubožáků a snažilo se vstřebat do svých prokřehlých těl co nejvíce tepla. Byl jsem polomrtvý zimou a věděl jsem, že se k nim musím postavit a ohřát se, jinak zmrznu. Masku jsem měl nacpanou za košilí, a tak mou příšernou hlavu a obličej ozářily plameny. Obrátili se a zírali na mě. V životě jsem se snad nikdy nesmál. Neměl jsem důvod. Ale té noci, těsně nad třeskutě mrazivým ránem jsem se v duchu rozesmál z pocitu naprosté úlevy. Zírali na mě… a vůbec ničeho si nevšímali. Každý z nich byl totiž nějak znetvořený. Čirou náhodou jsem se ocitl v táboře největších lidských trosek z Gravesend Bay, mezi ubožáky stojícími na okraji společnosti, kteří si vydělávali na svůj bídný život po nocích a vyvrhovali a čistili ryby v době, kdy rybáři i město spali. Nechali mě, abych se usušil a ohřál u jejich ohně, a ptali se, odkud pocházím, i když bylo zjevné, že jsem právě vylezl z moře. Díky čtení textů všech anglických oper jsem se naučil pár slov z jejich jazyka, a tak jsem jim mohl lámaně povědět o svém útěku z Francie. Bylo jim to jedno, protože všichni odněkud utíkali a společnost je dohnala až na tento vzdálený neobydlený písečný ostroh. Začali mi říkat Frantík a přijali mě mezi sebe, mohl jsem spát v chatrčích na hromadách páchnoucích sítí, za pár drobných pracovat celé noci, živit se zbytky, často trpět zimou a hladem, ale byl jsem v bezpečí před lidskou společností a jejími řetězy a věznicemi. 38
Fantom_Manhattanu_04_(imprimatur).indd 38
3.6.2016 10:55:16