0037943

Agatha Christie

3×

Hercule Poirot 2 VELKÁ ČTYŘKA ZÁHADA MODRÉHO VLAKU NĚMÝ SVĚDEK

K N I Ž N Í K LU B

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 3

26.10.2016 17:19:17

Přeložily Karla Andělová, Věra Poláčková a Hana Petráková

The Big Four Copyright © 1927 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2016. Translation entitled VELKÁ ČTYŘKA Copyright © 2016 Agatha Christie Limited. All rights reserved The Mystery of the Blue Train Copyright © 1928 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2016. Translation entitled ZÁHADA MODRÉHO VLAKU Copyright © 2016 Agatha Christie Limited. All rights reserved Dumb Witness Copyright © 1937 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2016. Translation entitled NĚMÝ SVĚDEK Copyright © 2016 Agatha Christie Limited. All rights reserved ISBN 978-80-242-5544-6

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 4

26.10.2016 17:19:17

Velká čtyřka

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 5

26.10.2016 17:19:17

PRVNÍ KAPITOLA

Nečekaný host Znám lidi milující plavbu přes Kanál. Muže, kteří klidně sedí na palubě, dokud člun nezakotví, potom beze spěchu posbírají zavazadla a vystoupí. Já osobně to nezvládám. V okamžiku, kdy se nalodím, se mě zmocní pocit, že mám příliš málo času na to, abych se posadil. Stěhuju kufry z místa na místo, a pokud zaskočím do salonu na jídlo, hltám je s nepříjemným pocitem, že zatímco sedím dole, člun by mohl překvapivě brzy přirazit ke břehu. Možná je to pouze důsledek krátkých dovolených během války, kdy se nám zdálo tak důležité zajistit si místo blízko schůdků a být mezi prvními na pevnině, abychom nepromrhali vzácné minuty tří nebo pěti dnů volna. Ono červencové ráno jsem stál u zábradlí a sledoval bílé útesy doverské. Udivovali mě cestující, kteří klidně seděli na palubě a ani pohledem nezavadili o svoji rodnou zemi. Možná byli v jiné situaci než já. Mnozí z nich si bezpochyby vyjeli pouze na víkend do Paříže, zatímco já jsem prožil poslední rok a půl na ranči v Argen­tině. Dařilo se mi a s manželkou jsme si užívali svobodu a snadný život na jihoamerickém kontinentu. Přesto se mi při pohledu na známé pobřeží, jež se stále více přibližovalo, stáhlo hrdlo. Před dvěma dny jsem se vylodil ve Francii a vyřídil nějaké neodbytné obchodní záležitosti. Nyní jsem byl na cestě do Londýna. Zůstanu několik měsíců – dost času na to, abych se setkal se starými přáteli, zvláště s jedním z nich. Je to mužík s vejčitou hlavou a zelenýma očima – Hercule Poirot! Plánoval jsem si, jak ho dokonale zaskočím. V posledním dopise z Argentiny jsem se slůvkem nezmínil o zamýšlené cestě – opravdu jsem se rozhodl na poslední chvíli v důsledku jistých obchodních potíží – a mnohokrát jsem se bavil představou, jak bude potěšen a ohromen, až mě uvidí. Věděl jsem, že on by se těžko vzdálil daleko od domova. Doby, kdy za svými případy jezdil z jednoho konce Anglie na druhý, patří (7)

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 7

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

minulosti. Získal si věhlas a již nedovolí, aby mu jednotlivé případy zabraly veškerý čas. Postupem času se mu dostalo postavení jakéhosi odborného poradce, detektiva-konzultanta. Vždycky se vysmíval obecně oblíbené představě lidského slídiče, který se v úžasném přestrojení vydává pronásledovat zločince a za­stavuje se u každé stopy, aby ji prozkoumal. Ne, můj milý Hastingsi, řekl by, to přenecháme Giraudovi a jeho přátelům. Hercule Poirot má vlastní metody. Řád a systém a „šedá kůra mozková“. V pohodlí vlastního křesla dokážeme spatřit detaily, jež ostatní přehlédli, a nebudeme dělat unáhlené závěry jako ten věhlasný Japp. Nebylo třeba se strachovat, že by byl Hercule Poirot daleko v terénu. Po příjezdu do Londýna jsem si uložil zavazadla v hotelu a vydal se rovnou na starou známou adresu. V hlavě se mi rojily dojemné vzpomínky. Sotva jsem se zastavil, abych se pozdravil se svou bývalou bytnou, a už jsem vyběhl schody po dvou a zaklepal na Poirotovy dveře. „Vstupte,“ ozval se zevnitř známý hlas. Vešel jsem. Poirot stál tváří ke dveřím a v ruce svíral kufřík. Jakmile mě uviděl, pustil zavazadlo na zem. „Mon ami, Hastingsi!“ vykřikl. „Mon ami, Hastingsi!“ Přihnal se ke mně a sevřel mě v široké náruči. Hovoři­li jsme nesouvisle a zmateně. Výkřiky, dychtivé otázky, nedokončené odpovědi, pozdravy od mé ženy, vysvětlování ohledně mojí cesty, všechno se míchalo dohro­mady. „V mém starém pokoji někdo bydlí?“ zjišťoval jsem, když jsme se trochu uklidnili. „Rád bych se sem k vám zase nastěhoval.“ Výraz v Poirotově tváři se překvapivě rychle změnil. „Příteli, rozhlédněte se kolem sebe.“ Teprve nyní jsem si všiml svého okolí. U stěny stál prastarý obrovitý lodní kufr a vedle něj řada zavazadel, pečlivě seřazených podle velikosti. Závěr byl jedno­značný. „Jedete pryč?“ „Ano.“ „Kam?“ „Do Jižní Ameriky.“ „Cože?“ (8)

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 8

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

„Ano, to je směšné, viďte. Jedu do Ria, a každý den jsem si říkal, že se vám o tom v dopise nezmíním. Oho! Jak bude drahý Hastings ohromený, až mne uvidí!“ „Ale kdy odjíždíte?“ Poirot se podíval na hodinky. „Za hodinu.“ „Netvrdil jste, že vás nic nedokáže přimět plavit se přes oceán?“ Poirot zavřel oči a pokrčil rameny. „Příteli, ani mi o tom nemluvte. Můj lékař mne ujišťuje, že na to člověk nezemře, a když, tak je to jen jedenkrát. Chápejte, už nikdy jsem se neměl vrátit.“ Posadil mě do křesla. „Řeknu vám, jak se to všechno seběhlo. Víte, kdo je nejbohatší člověk na světě? Dokonce bohatší než Rockefeller? Abe Ryland.“ „Ten americký mýdlový král?“ „Přesně. Vyhledal mne jeden z jeho tajemníků. V Riu se dějí rozsáhlé, jak byste řekl, čachry-machry a mají spojitost s nějakou velkou společností. Přál si, abych celou záležitost na místě vyšetřil. Řekl jsem mu, že pokud mi sdělí všechna fakta, dostane ode mne odborný posudek. Prohlásil, že to nelze. S problematikou mne seznámí jedině na místě. Normálně by se tím vše uzavřelo. Diktovat Herculu Poirotovi, to je naprostá nestydatost. Ale nabídl mi takový obnos, že mne poprvé v ži­votě zaujaly pouze peníze. To byla částka – hotové jmění! A ještě jedna věc mne zlákala – vy, drahý příteli. Poslední rok a půl jsem prožil jako velmi osamělý starý muž. Říkal jsem si, proč ne? Už mne začíná unavovat řešit neustále samé pošetilé záležitosti. Dosáhl jsem dostatečné slávy. Vezmu peníze a usadím se někde v blízkosti svého starého přítele.“ Dojal mě důkaz toho, jak si mě Poirot cení. „Tak jsem se rozhodl,“ pokračoval, „a za hodinu musím odjet, abych chytil vlak k lodi. Jedna z malých životních ironií, že? Ale musím se vám, Hastingsi, přiznat, že nebýt tak vysoké nabídky, asi bych váhal, protože jsem začal trochu pátrat na vlastní pěst. Řekněte mi, co se obecně myslí pod pojmem ,Velká čtyřka‘?“ „Řekl bych, že to pochází z Versailleské konference a potom je tu Velká čtyřka filmového světa.“ „Chápu,“ řekl zamyšleně. „Víte, setkal jsem se s tímto označením (9)

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 9

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

za jistých okolností, na něž se ani jedno z va­šich vysvětlení nedá použít. Zdá se, že označuje mezinárodní zločinecký gang nebo něco takového. Jenže…“ „Jenže co?“ zeptal jsem se, když se odmlčel. „Jenže si myslím, že jde o něco velkého. Je to jen můj pocit, nic víc. Ach, musím teď dokončit balení. Čas pokročil.“ „Nejezděte,“ naléhal jsem. „Zrušte rezervaci a odces­tujte až se mnou.“ Poirot vstal a káravě se na mě podíval. „Ach, vy to nechápete! Dal jsem slovo, rozumíte – slovo Hercula Poirota. Teď mne nemůže zastavit nic jiného než otázka života a ­smrti.“ „A to se asi nestane,“ zamumlal jsem smutně. „Pokud se v jedenáct hodin ,neotevřou dveře a nevstoupí nečekaný host‘.“ Vyslovil jsem to staré říkadlo s lehkým smíchem a vzápětí se v nastalém tichu ozvaly z vedlejšího pokoje nějaké zvuky. „Co se děje?“ vykřikl jsem. „Ma foi!“ zvolal Poirot. „Jako by byl ten váš ,nečekaný host‘ v mé ložnici.“ „Ale jak by se tam dostal? Nevedou tam jiné dveře než z této místnosti.“ „Hastingsi, máte skvělou paměť. A teď dedukce.“ „Okno! Takže je to lupič? Musel by mít za sebou náročný výstup – řekl bych, že to je téměř nemožné.“ Vstal jsem a zamířil přímo k ložnici. Zastavily mě zvuky, jak na druhé straně kdosi tápal po klice. Dveře se pomalu otevřely. Na prahu stál nějaký muž. Byl pokrytý od hlavy k patě prachem a blátem, měl úzkou a na kost vyhublou tvář. Okamžik na nás zíral, potom se zapotácel a zhroutil se. Poirot k němu přispěchal, za okamžik vzhlédl a po­žádal mě: „Brandy… rychle.“ Nalil jsem trochu alkoholu do sklenky a přinesl ji. Poirotovi se podařilo vpravit neznámému do úst pár kapek. Společně jsme ho zvedli a přesunuli na gauč. Za několik minut otevřel oči a nepřítomným pohledem se rozhlédl kolem sebe. „Co si přejete, monsieur?“ zeptal se Poirot. Muž promluvil podivně mechanickým hlasem: „Pan Hercule Poirot, Farraway Street 14.“ ( 10 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 10

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

„Ano, ano. To jsem já.“ Neznámý jako by nerozuměl a pouze opakoval přesně stejným tónem: „Pan Hercule Poirot, Farraway Street 14.“ Poirot se mu snažil položit pár otázek. Muž buď neodpověděl vůbec, nebo opakoval svou první větu. Poirot mi dal znamení, abych zatelefonoval. „Zařiďte, aby sem přišel doktor Ridgeway.“ Lékař byl naštěstí doma, což bylo hned za rohem. Uběhlo jen pár minut, než vtrhl do pokoje. „Co se to tu děje?“ Poirot mu všechno v krátkosti vysvětlil a doktor začal vyšetřovat našeho neznámého návštěvníka, který jako by nás ani lékaře nevnímal. „Hmmm!“ zabručel doktor Ridgeway, když pacienta prohlédl. „Podivný případ.“ „Mozková horečka?“ napadlo mě. Lékař okamžitě opovržlivě zasupěl. „Mozková horečka! Mozková horečka! Nic takového není. Výmysl romanopisců. Ne, ten muž utrpěl nějaký šok. Přišel sem poháněn utkvělou představou nalézt pana Hercula Poirota, Farraway Street 14 a mechanicky ta slova opakuje, aniž vůbec ví, co znamenají.“ „Afázie?“ vyhrkl jsem dychtivě. Tentokrát nezafuněl tak hněvivě. Neodpověděl, ale podal neznámému papír a tužku. „Uvidíme, co si s tím počne,“ podotkl. Muž chvíli nedělal vůbec nic, potom náhle začal horečnatě psát. Stejně prudce přestal a nechal papír s tužkou padnout na zem. Doktor je zvedl a potřásl hlavou. „Nic. Jen mnohokrát načmáraná číslice 4, pokaždé větší než ta předcházející. Předpokládám, že chtěl napsat číslo vašeho domu. To je zajímavý případ, velmi zajímavý. Nemohli byste ho tady nechat do dnešního odpoledne? Musím teď do nemocnice, ale po obědě se vrátím a postarám se o něj. Je to příliš zajímavý případ, než abych ho ztratil z očí.“ Vysvětlil jsem mu, že Poirot odjíždí a já že ho mám doprovázet do Southamptonu. „To je v pořádku. Nechte toho muže tady. Neprovede žádnou ne( 11 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 11

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

plechu. Trpí naprostým vyčerpáním. Nejspíš bude příštích osm hodin spát. Promluvím si s tou vaší skvělou paní domácí a požádám ji, aby na něj dohlédla.“ A doktor Ridgeway vyrazil z pokoje, rychle jako obvykle. Poirot dokončil balení, přičemž nespouštěl jedno oko z hodin. „Ten čas tak neuvěřitelně letí. Takže, Hastingsi, abyste neřekl, že jsem vás tu nechal bez úkolu. Nejúžasnější problém. Muž z neznáma. Kdo to je? Čím je? Ach, sapristi, dal bych dva roky života za to, aby má loď odplouvala až zítra, a ne dnes. Máme tady něco velmi záhadného, velmi zajímavého. Ovšem na to musí být čas… čas. Může trvat dny, možná měsíce, než bude schopen prozradit, co nám přišel povědět.“ „Vynasnažím se, Poirote,“ ujistil jsem ho. „Pokusím se vás dobře nahradit.“ „A-ano.“ Jeho odpověď mě zarazila, protože v ní zazněly pochybnosti. Vzal jsem do ruky ten kus papíru. „Kdybych psal příběh,“ poznamenal jsem lehce, „spojil bych tohle s vaším posledním výstřelkem a nazval bych to Záhada Velké čtyřky.“ Během řeči jsem poklepával na tužkou psané číslice. Ohromilo mě, když se náš nemocný náhle probral ze strnulosti, posadil se a prohlásil zřetelně a jasně: „Li Čang Jen.“ Vypadal jako prudce probuzený spáč. Poirot mi g­ estem naznačil, abych mlčel. Cizinec pokračoval. Mluvil jasným, vysokým hlasem a cosi v jeho projevu ve mně vyvolalo pocit, že cituje z nějaké zprávy nebo před­nášky. „Li Čang Jena lze považovat za mozek Velké čtyřky. On je silou, jež přichází s nápady a vše řídí. Proto jsem ho pojmenoval Číslo jedna. U Čísla dvě je zřídka uváděno jméno. Bývá symbolizován přeškrtnutým písmenem S – znakem dolaru – nebo dvěma pruhy a hvěz­dou. Z toho se dá usuzovat, že se jedná o Američana a že představuje moc bohatství. Nelze pochybovat, že Číslo tři je žena, a to Francouzka. Možná že patří mezi sirény demi-monde, nicméně nedá se to tvrdit s jistotou. Číslo čtyři –“ Hlas se mu zatřásl a zlomil. Poirot se nahnul dopředu. „Ano,“ vybízel ho dychtivě, „Číslo čtyři?“ Upíral oči na mužovu tvář. Jako by neznámého opanovala hrůza, obličej měl znetvořený a pokroucený. ( 12 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 12

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

„Ničitel,“ vydechl. Projela jím křeč a padl v smrtel­ných mdlobách. „Mon Dieu!“ zašeptal Poirot. „Takže jsem měl pravdu. Měl jsem pravdu.“ „Myslíte –“ „Odneste ho do mé ložnice,“ přerušil mě. „Pokud chci stihnout vlak, nemohu už ztratit ani minutu. Ne že bych ho chtěl chytit. Ach, nechal bych ho s jasnou hlavou ujet! Ale dal jsem slovo. Do toho, Hastingsi!“ Zanechali jsme záhadného návštěvníka v péči paní Pearsonové, odjeli na nádraží a jen taktak jsme stihli vlak. Poirot střídavě mlčel a hovořil. Seděl a zíral z okna jako muž uzavřený ve světě snů, zjevně nevnímal ani slovo z toho, co jsem mu říkal. Náhle celý ožil, zasypal mě rozkazy a příkazy, naléhal, že je nutné zasílat radio­gramy. Projeli jsme Wokingem a seděli jsme dlouho mlčky. Vlak samozřejmě projížděl až do Southamptonu, ale právě teď stál na červenou. „Ach! Sacré mille tonnerres!“ vykřikl náhle Poirot. „To jsem ale pitomec. Konečně to vidím jasně. Vlak určitě zastavili všichni svatí. Vyskočte, Hastingsi. Říkám vám, jen skočte.“ Vmžiku otevřel dveře a dopadl vedle kolejiště. „Vyhoďte ven kufry a hop.“ Poslechl jsem. Právě včas. Přistál jsem vedle něj v oka­mžiku, kdy se dal vlak do pohybu. „A teď, Poirote,“ ohradil jsem se podrážděně, „mi snad povíte, co to má znamenat.“ „Milý příteli, zahlédl jsem světlo.“ „To mi to opravdu osvětluje,“ odpověděl jsem. „Mělo by,“ podotkl Poirot, „ovšem obávám se, velmi se obávám, že nikoliv. Jestli se můžete ujmout těchto zavazadel, myslím, že zvládnu zbytek.“

( 13 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 13

26.10.2016 17:19:17

DRUHÁ KAPITOLA

Muž z ústavu pro choromyslné Vlak naštěstí zastavil nedaleko nádraží. Zakrátko jsme došli ke garáži, kde jsme si pronajali automobil a o půl hodiny později jsme se vraceli co nejrychleji do L ­ on­­dýna. A teprve tehdy se Poirot uráčil uspokojit moji zvědavost. „Nechápete to? Také jsem tomu nerozuměl. Ale nyní ano. Hastingsi, měl jsem být odstraněn z cesty.“ „Jakže!“ „Ano. Velmi chytře. Jak místo, tak způsob byly vybrány s velkou znalostí a ostrovtipem. Obávali se mne.“ „Kdo?“ „Ti čtyři géniové, co se spolčili, aby podnikali za hranicí zákona. Číňan, Američan, Francouzka a – ještě jeden. Proste pánaboha, Hastingsi, abychom dorazili včas.“ „Myslíte, že našemu návštěvníkovi hrozí nebezpečí?“ „Jsem si tím jistý.“ Uvítala nás paní Pearsonová. Zarazili jsme ohromenou tirádu, kterou při pohledu na Poirota spustila, a požádali jsme ji o informace. Zněly konejšivě. Nikdo tu nebyl, náš host o sobě nedal vědět. Oddechli jsme si a vydali se nahoru. Poirot prošel prvním pokojem a vešel do ložnice. Potom na mě zavolal podivně rozčileným hlasem. „Hastingsi, je mrtvý.“ Běžel jsem k němu. Muž ležel tak, jak jsme ho za­nechali, ovšem nežil, a to už nějakou dobu. Pospíchal jsem pro lékaře. Věděl jsem, že se Ridgeway ještě nevrátil. Téměř okamžitě jsem sehnal jiného a přivedl ho s sebou. „Je mrtvý, chudák. Tulák, kterého jste znali?“ ( 14 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 14

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

„Tak nějak,“ odpověděl vyhýbavě Poirot. „Doktore, co bylo příčinou smrti?“ „Těžko říct. Možná nějaký záchvat. Patrné známky udušení. Tady není plyn, že?“ „Ne, pouze elektřina, nic jiného.“ „A obě okna jsou dokořán. Řekl bych, že je mrtvý asi dvě hodiny. Oznámíte to na správná místa, viďte?“ Odešel. Poirot vyřídil nezbytné telefonáty. Nakonec, k mému překvapení, zavolal našemu příteli inspektoru Jappovi a požádal ho, zda by mohl přijít. Náhle vešla paní Pearsonová, oči navrch hlavy. „Je tady nějakej člověk z Hanwellu – z blázince. No todle! Mám ho přivíst?“ Souhlasili jsme a za chvilku uvedla statného muže v uniformě. „Dobrej, pánové,“ pozdravil zvesela. „Mám důvod si myslet, že tady máte jednoho mýho ptáčka. Frnknul včera v noci.“ „Byl tady,“ poznamenal tiše Poirot. „Hele, přece zase nefouknul?“ zeptal se ošetřovatel s jistým zájmem. „Je mrtvý.“ V mužově tváři se zračila ze všeho nejvíc úleva. „No neřikejte! Teda, podle mýho je to tak pro všecky nejlepší.“ „Byl – nebezpečný?“ „Myslíte, esli byl vrahoun? To ne. Dost neškodnej. Silnej stihomam. Hromada tajnejch čínskejch společenství, co se ho pokoušela dostat. Všichni sou stejný.“ Otřásl jsem se. „Jak dlouho byl zavřený?“ chtěl vědět Poirot. „Tak dva roky.“ „Ach, ano,“ řekl Poirot tiše. „Nikoho nikdy nenapadlo, že by mohl být – zdravý?“ Zřízenec se zasmál. „Dyby byl normální, co by dělal v blázinci? Víte, všichni tvrděj, že sou zdraví.“ Na to Poirot neodpověděl a odvedl muže podívat se na tělo. Ten mrtvého okamžitě poznal. „To je von, určitě,“ prohlásil ošetřovatel lhostejně. „Legrační chlá( 15 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 15

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

pek, že jo? Teda, pánové, teď bych měl asi jít a zařídit všecko, co se v takovym případě má. Nechcem vás s mrtvolou dlouho votravovat. Esli bude ňáký soudní vyšetřování, podle mýho se toho budete muset zúčastnit. Dobrej den, pane.“ S poněkud neohrabanou poklonou se odšoural z po­koje. Za pár minut dorazil Japp. Inspektor Scotland Yardu byl jako vždy čilý a upravený. „Tak jsem tady, pane Poirote. Co pro vás můžu udělat? Myslel jsem, že jste vyrazil někam na korálové pobřeží. Nebo teprve pojedete?“ „Můj milý Jappe, rád bych věděl, jestli jste se někdy setkal s tímto mužem.“ Odvedl kriminalistu do ložnice. Inspektor zmateně zíral na mrtvolu na posteli. „Podívám se – je mi nějak povědomý – jsem taky na svoji paměť hrdý. Ale, proboha, to je Mayerling! Chlápek z tajné služby, ne od nás. Před pěti lety odjel do Ruska. Už o něm nikdo neslyšel. Mysleli jsme, že ho oddělali bolšáni.“ „Vše do sebe zapadá,“ poznamenal Poirot poté, co Japp odešel. „Až na fakt, že toto vypadá na přirozenou smrt.“ Stál nad nehybným tělem a díval se na ně s ne­spo­kojeným výrazem ve tváři. V závanu větru se rozlétla záclona a Poirot prudce vzhlédl. „Hastingsi, předpokládám, že jste otevřel okna, když jste ho uložil.“ „Ne, neotevřel,“ odpověděl jsem. „Pokud si vzpomínám, byla zavřená.“ Poirot náhle zvedl hlavu. „Zavřená – a nyní jsou otevřená. Co to může znamenat?“ „Někdo se tudy dostal dovnitř,“ napadlo mne. „Možná,“ souhlasil Poirot, ale znělo to nepřítomně a nepřesvědčivě. Za minutu za dvě prohlásil: „Hastingsi, to není přesně to, co jsem měl na mysli. Kdyby bylo otevřené pouze jedno okno, tak by mě to tak nezaujalo. Ale zaráží mě, že jsou dokořán obě.“ Vyrazil do vedlejšího pokoje. „I okno v obývacím pokoji je otevřené. Ale my jsme ho zavřeli. Ach!“ ( 16 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 16

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

Sklonil se nad nebožtíkem a zevrubně zkoumal koutky mužových úst. Vtom vzhlédl. „Hastingsi, nasadili mu roubík. Umlčeli ho a potom otrávili.“ „Dobré nebe!“ vykřikl jsem ohromeně. „Řekl bych, že nám o tom víc prozradí pitva.“ „Nic nezjistí. Zabilo ho to, že vdechl koncentrovaný kyanovodík. Vrah mu ho přiložil přímo pod nos a zase odešel. Ovšem předtím otevřel všechna okna. Kyselina kyanovodíková je nesmírně těkavá, ale je výrazně cítit po hořkých mandlích. Beze stopy zápachu, který by lékaře varoval, a bez podezření na násilný čin by smrt prohlásili za přirozenou. Takže tento muž, Hastingsi, byl u tajné služby. A před pěti léty zmizel v Rusku.“ „Poslední dva roky trávil v blázinci,“ upozornil jsem. „Ale co ty tři předtím?“ Poirot potřásl hlavou a chytil mě za paži. „Hodiny, Hastingsi, podívejte se na ty hodiny.“ Sledoval jsem jeho pohled na krbovou římsu. Ručičky se zastavily ve čtyři hodiny. „Mon ami, někdo si s nimi hrál. Měly ještě tři dny běžet. Natahují se jednou za osm dní, chápete?“ „Ale proč by chtěl někdo něco takového udělat? Snad vytvořit falešnou stopu, že ke zločinu došlo ve čtyři hodiny?“ „Ne, ne. Přehodnoťte své myšlenky, mon ami. Zapojte svoji šedou kůru. Jste Mayerling. Třeba něco zaslechnete a pochopíte, že je váš osud zpečetěn. Máte pouze čas nechat znamení. Čtyři hodiny, Hastingsi. Číslo čtyři, Ničitel. Ach! Nápad!“ Spěchal do vedlejší místnosti a popadl telefon. Požádal o spojení s Hanwellem. „To je léčebna, ano? Prý u vás dnes došlo k útěku? Co říkáte? ­Okamžíček, jestli dovolíte. Mohl byste to zopakovat? Ach! Parfaitement!“ Položil sluchátko a otočil se ke mně. „Slyšel jste, Hastingsi? Žádný útěk.“ „Ale co ten muž, který přišel – ošetřovatel?“ „Divil bych se… velmi bych se divil.“ „Myslíte –?“ „Číslo čtyři – Ničitel.“ ( 17 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 17

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

Zkoprněle jsem na Poirota zíral. Za minutu za dvě jsem byl schopný slova: „Příště ho poznáme, všude, to je jistá věc. Taková hodně výrazná osobnost.“ „Opravdu, mon ami? Neřekl bych. Je statný, drsný s ruměným obličejem, má mohutný knír a chraplavý hlas. Teď už nebude ani jedna z těch věcí pravda, a co se zbytku týká – má nijaké oči, nepopsatelné uši a dokonalou zubní protézu. Identifikace není tak jednoduchá záležitost, jak se vám zdá. Příště –“ „Myslíte, že bude nějaké příště?“ přerušil jsem ho. Poirot se zatvářil velice smutně. „To je souboj na život a na smrt, mon ami. Vy a já na jedné straně a Velká čtyřka na druhé. Vyhráli první hru, ovšem jejich plán vyřadit mne jim neprojde a do budoucnosti musejí s Herculem Poirotem počítat!“

( 18 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 18

26.10.2016 17:19:17

TŘETÍ KAPITOLA

Dozvídáme se víc o Li Čang Jenovi Den dva po návštěvě falešného ošetřovatele z ústavu jsem žil v naději, že by se mohl vrátit, a odmítal jsem byť na okamžik opustit byt. Podle mého neměl důvod podezírat nás, že jsme odhalili jeho masku. Říkal jsem si, že by mohl přijít a pokusit se odnést tělo, ale Poirot si z mého závěru dělal posměšky. „Mon ami,“ prohlásil, „pokud chcete, můžete tu sedět a čekat na svého holuba na střeše, ale já tím nebudu marnit čas.“ „Proč potom, Poirote, vůbec riskoval tím, že sem ­přišel? Jeho návštěva by měla smysl, jestliže se sem chtěl později vrátit pro tělo. Aspoň by odstranil důkazy proti sobě. Ovšem takhle se nezdá, že by něco získal.“ Poirot pokrčil rameny svým typicky galským způsobem. „Hastingsi, nedíváte se na to očima Čísla čtyři,“ upozornil mě. „Mluvíte o důkazech, ale co proti němu máme? Pravda, máme mrtvolu, ale nemůžeme ani dokázat, že byl ten člověk zavražděný – kyanovodík, je‑li vdechnut, nelze odhalit. Dále nemůžeme nalézt svědka, který by viděl někoho vejít v naší nepřítomnosti do tohoto bytu, a nezjistili jsme nic o pohybu našeho zesnulého přítele Mayerlinga… Ne, Hastingsi, Číslo čtyři nezanechal žádné stopy a je si toho vědom. Jeho návštěvu můžeme nazvat obhlídkou. Možná se chtěl pouze ujistit, že je Mayerling mrtev, ale podle mého je mnohem pravděpodobnější, že si přišel prohlédnout Hercula Poirota a pohovořit si s protivníkem, jehož se musí bát.“ Poirotovo zdůvodnění mi připadalo jako obvykle samolibé, ale rozhodl jsem se nepřít se s ním. „A co soudní šetření?“ zeptal jsem se. „Předpokládám, že tam všechno jasně vysvětlíte a dáte policii přesný popis Čísla čtyři.“ ( 19 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 19

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

„A k čemu? Můžeme něčím ohromit koronera a porotu vašich solidních Britů? Má váš popis Čísla čtyři nějakou cenu? Ne, budeme je muset nechat označit to za ,náhodné úmrtí‘ a možná, i když v to příliš nedoufám, si náš chytrý vrah poklepe na rameno, že Hercula Poirota v prvním kole porazil.“ Měl, jako obvykle, pravdu. Muže z ústavu jsme již neviděli a še­ tře­ní, při němž jsem svědčil, zatímco Poirot tam ani nešel, nevzbudilo zájem veřejnosti. Protože Poirot kvůli plánované cestě do Jižní Ameriky ještě před mým příjezdem uzavřel všechny záležitosti, neměl nyní po ruce žádný případ. Ačkoliv trávil většinu času doma, nic jsem se od něj ne­ dozvěděl. Vysedával zabořený v křesle a nevnímal mé pokusy zavést hovor. Až jednoho rána asi týden po vraždě se mě zeptal, jestli by mi nevadilo doprovodit ho na jakousi zamýšlenou návštěvu. Měl jsem radost, protože jsem považoval za chybu, že se snaží vyřešit všechno naprosto sám, a chtěl jsem s ním případ probrat. Ale odmítal hovořit. Dokonce mi ani neodpověděl na otázku, kam jedeme. Poirot je velmi rád záhadný. Nikdy se do poslední možné chvíle nepodělí byť o střípek informace. V tomto případě jsme jeli vlakem a dvěma autobusy na jedno z nej­depresivnějších londýnských předměstí a teprve tady se konečně uvolil všechno mi vysvětlit. „Jdeme, Hastingsi, navštívit muže, který ví nejvíc ze všech lidí v Anglii o podzemním životě Číny.“ „Skvělé! Kdo to je?“ „Člověk, o němž jste nikdy neslyšel – pan John Ingles. Ve skutečnosti je to státní úředník průměrného intelektu na odpočinku, s domem plným čínských zajímavostí, jimiž nudí své přátele a známé. Nicméně mne lidé, kteří by to měli vědět, ujistili, že jediný muž schopný dát mi informace, jež hledám, je tento John Ingles.“ Za pár okamžiků jsme kráčeli po schodech vily U Vavří­nů, jak se Inglesův domov jmenoval. Nezahlédl jsem jediný vavřínový keř, z čehož jsem usoudil, že dům byl pojmenován podle obvykle nejasného předměstského systému. Otevřel nám čínský sluha s nehybnou tváří a uvedl nás ke svému pánovi. Pan Ingles měl hranatou postavu, zažloutlou pleť, hluboko posazené oči, v nichž se zračila hloubavá povaha. Vstal, aby nás přiví( 20 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 20

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

tal, přičemž odložil otevřený dopis, který právě držel v ruce. Vrátil se k němu, jakmile se s námi pozdravil. „Nechcete se posadit? Hasley mi říkal, že sbíráte nějaké informace a že bych vám mohl být nápomocen.“ „Je to tak, monsieur. Víte něco o muži jménem Li Čang Jen?“ „To je podivné, skutečně velmi podivné. Jak jste se o tom člověku dozvěděli?“ „Takže ho znáte?“ „Jednou jsem se s ním setkal. A něco o něm vím – i když ne tolik, kolik bych chtěl. Ovšem překvapuje mě, že ještě někdo jiný v Anglii o něm vůbec slyšel. Je to svým způsobem významná osoba – kasta mandarínů a to všechno, víte –, ale to není jádro pudla. Máme oprávněné důvody předpokládat, že on je mužem za tím vším.“ „Za čím?“ „Za vším. Celosvětovým nepokojem, potížemi s děl­níky všech národností a revolucemi, které z toho občas vypuknou. Existují lidé, a nejsou to žádní panikáři, kteří vědí, o čem mluví. Tvrdí, že vším hýbá síla, jejímž cílem není nic menšího než rozklad civilizace. Víte, mnohé události v Rusku naznačují, že Lenin a Trockij byli pouhými figurkami, jejichž postup diktoval a řídil jiný mozek. Nemám žádný důkaz, který byste uznali, ale jsem si zcela jistý, že ten mozek patřil Li Čang Jenovi.“ „Ale jděte,“ ohradil jsem se. „Není to poněkud přehnané? Jak by nějaký Číňan mohl pohnout ledy v Rusku?“ Poirot se na mě podrážděně zamračil. „Pro vás, Hastingsi,“ podotkl, „je přehnané vše, co není plodem vaší představivosti. Co se mne týká, souhlasím s tímto pánem. Ale prosím vás, monsieur, pokra­čujte.“ „Nemůžu vám říct přesně, co předpokládá, že z toho všeho vyzíská,“ rozhovořil se opět pan Ingles, „ale usuzuji, že trpí nemocí, jež zachvátila velké mozky od dob Akbara a Alexandra až po Napoleona – touhou po moci a pocitem osobní nadřazenosti. Až do moderní doby byla k dobytí potřeba vojenská síla, ovšem v tomto nepokojném století může člověk jako Li Čang Jen použít jiné prostředky. Mám důkazy, že disponuje neomezenými finančními zdroji na korupci a propagandu. Existují i ná­znaky, že ovládá vědecké síly mnohem mocnější, než o jakých svět sní.“ ( 21 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 21

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

Poirot sledoval Inglesův výklad s naprostým zaujetím. „A v Číně?“ zeptal se. „Působí i tam?“ Druhý muž horlivě přikývl. „Nemám na to důkazy, s nimiž bych uspěl u soudu,“ vysvětloval pan Ingles, „svěřuji se vám jen s vlastními poznatky. Znám se osobně s každým člověkem, který v současné Číně něco znamená, takže vám říkám: Muži, kteří se nejvíce pohybují na veřejnosti, jsou nevýznamné osobnosti nebo naprosté nuly. Loutky, jež tančí podle toho, jak ruka jejich pána hýbá drátky. A to je Li Čang Jenova ruka. Jeho mozek v současnosti ovládá celý Východ. Východu nerozumíme – a nikdy nebudeme. Ale Li Čang Jen je jeho hybnou silou. Ne že by se předváděl na veřejnosti, to vůbec ne. Nikdy neopouští svůj pekingský palác. Ale tahá za nitky. Tak to je – tahá za nitky a kdesi daleko se dějí věci.“ „A není nikdo, kdo by se mu postavil?“ zeptal se ­Poirot. Pan Ingles se naklonil dopředu. „Během posledních čtyř let se o to pokusili čtyři lidé,“ řekl pomalu, „charakterní, čestní, velmi inteligentní. Každý z nich mu mohl časem zkřížit plány.“ Odmlčel se. „Takže?“ vyzvídal jsem. „Jsou mrtví. Jeden napsal článek, v němž se zmínil o Li Čang Jenovi ve spojitosti s nepokoji v Pekingu, a za dva dny ho někdo ubodal na ulici. Jeho vraha nikdy nedopadli. Přečiny dalších byly podobné. V projevu, v článku nebo v rozhovoru uvedli Li Čang Jenovo jméno v souvislosti s nepokoji nebo povstáními a do týdne zemřeli. Jeden byl otráven, druhý zemřel na choleru – ojedinělý případ, žádná epidemie. Třetího našli mrtvého v posteli, ovšem příčina smrti nebyla stanovena. Lékař, který viděl tělo, mi říkal, že bylo popálené a zkrou­cené, jako by jím prošel neuvěřitelně silný elektrický proud.“ „A Li Čang Jen?“ zeptal se Poirot. „Přirozeně k němu nevede žádná stopa, ovšem nechybějí náznaky, že?“ Pan Ingles pokrčil rameny. „Oh, náznaky. Ano, jistě. Dokonce jsem našel člověka ochotného promluvit – skvělého mladého čínského chemika, Li Čang Jenova chráněnce. Mladík ke mně jednoho dne přišel. Viděl jsem, že je na pokraji nervového zhroucení. Naznačil mi, že se v podzemí Li Čang Jenova paláce účastnil experimentů na kuliích, konaných pod mandarínovým vedením, při nichž se tím nejodpornějším způsobem pohr( 22 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 22

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

dalo lidským životem a utrpením. Chemik byl s nervy úplně na dně a prožíval stav naprosté hrůzy. Uložil jsem ho v podkroví s tím, že ho druhý den vyslechnu. To bylo ode mne samozřejmě hloupé.“ „Jak ho dostali?“ naléhal Poirot. „To se nikdy nedozvím. Tehdy v noci jsem se probudil a dům byl v plamenech. Měl jsem štěstí, že jsem si zachránil holý život. Při vyšetřování se zjistilo, že v horním patře vypukl oheň neuvěřitelné síly. Z mého mladého přítele zbyl jen popel.“ Z dychtivosti, s níž mluvil, jsem pochopil, že se pan Ingles dostal na své oblíbené téma. On si také zjevně uvědomil, že se nechal unést, a omluvně se zasmál. „Ovšem nemám samozřejmě žádné důkazy,“ pokračoval, „a vy, stejně jako ostatní, mi jen povíte, že mám brouka v hlavě.“ „Naopak,“ ujistil ho Poirot tiše, „máme všechny důvody vašemu vyprávění věřit. My sami se o Li Čang Jena dosti zajímáme.“ „Je velmi zvláštní, že o něm víte. Nedovedu si představit, že by o něm v Anglii vůbec někdo slyšel. Rád bych věděl, jak jste se o něm doslechl vy – pokud to není indiskrétní.“ „Ani v nejmenším, monsieur. V mém bytě hledal úkryt nějaký muž. Byl v silném šoku, přesto se mu podařilo říci dost, abychom se o Li Čang Jena začali zajímat. Popsal čtyři lidi – Velkou čtyřku. Organizaci, o jaké se nám doposud ani nezdálo. Číslo jedna je Li Čang Jen, Číslo dvě neznámý Američan, Číslo tři rovněž neznámá Francouzka, Číslo čtyři můžeme nazvat popravčím celé organizace – Ničitelem. Můj informátor zemřel. Povězte mi, monsieur, znáte vůbec to označení? Velká čtyřka.“ „Nikoliv ve spojení s Li Čang Jenem. Ne, to nemůžu tvrdit. Ale nedávno jsem o ní slyšel, nebo četl – a rov­něž v nezvyklé spojitosti. Ach, už to mám.“ Vstal a přistoupil k vykládanému lakovanému kabinetu, nejnádhernějšímu kousku, jaký jsem kdy viděl. Vrátil se s dopisem v ruce. „Tady. Zpráva od starého mořského vlka, s nímž jsem se kdysi seznámil v Šanghaji. Řekl bych, že teď je z něj zpustlý starý ztracenec s plačtivou opičkou. Tohle jsem přičítal na vrub alkoholickému blouznění.“ Četl nahlas: ( 23 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 23

26.10.2016 17:19:17

Ag at ha C h r i st ie

„Drahý pane, možná se na mě nepamatujete, ale jednou jste pro mě udělal v Šanghaji dobrý skutek. Udělejte teď ještě jeden. Musím mít peníze, abych mohl zmizet ze země. Jsem tady dobře schovaný, doufám, ale každým dnem mě můžou dostat. Tedy myslím tím Velkou čtyřku. Je to otázka života a smrti. Mám spoustu peněz, ale neodvažuju se si je vyzvednout, protože mám strach, že bych se jim prozradil. Pošlete mi pár stovek v bankovkách. Čestně vám je vrátím. Přísahám. Váš služebník, pane, Jonathan Whalley Datováno v Žulovém domku, Hoppaton, Dartmoor. Bohužel jsem to považoval za poněkud drsný způsob, jak mě připravit o pár set liber, které můžu těžko ušetřit. Pokud vám to k něčemu bude…“ Napřáhl ruku s do­pisem. „Je vous remercie, monsieur. Vyrazím do Hoppatonu à l’heure même.“ „Nuže, to je vskutku zajímavé. Předpokládám, že mohu jet s vámi. Nějaké námitky?“ chtěl vědět Ingles. „Vaše společnost mi bude potěšením, ovšem musíme se okamžitě vydat na cestu. Nesmíme přece dojet do Dartmooru po setmění.“ John Ingles nás nezdržel déle než pár minut a za­ne­dlouho jsme seděli ve vlaku, opouštějícím nádraží Paddington směrem na západ. Hoppaton byla malá vesnice, schoulená v dolíku přímo na okraji vřesoviště. Museli jsme jet z Moretonhampsteadu ještě skoro patnáct kilometrů. Dorazili jsme kolem osmé večer, ale protože byl červenec, ještě zdaleka nenastal soumrak. Projížděli jsme úzkou venkovskou silnicí a zastavili jednoho starého vesničana, abychom se ho zeptali na cestu. „Žulovej domek,“ řekl stařík zamyšleně, „chcete do Žulovýho domku, jo?“ Ujistili jsme ho, že přesně tam chceme. Starý muž ukázal na malou šedou chaloupku na konci ulice. „To je ten domek. Chcete mluvit s inspektorem?“ „Jakým inspektorem?“ zeptal se Poirot ostře. „Co tím míníte?“ „Takže ste vo tom mordu eště neslyšeli? Asi to je řácká hrůza. Prej kaluže krve.“ ( 24 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 24

26.10.2016 17:19:17

Ve l ká č t y ř ka

„Mon Dieu!“ zamumlal Poirot. „Musím s tím vaším inspektorem okamžitě mluvit.“ Za pět minut jsme se seznámili s inspektorem Meadowsem. Zpočátku se choval poněkud chladně, ale jakmile uslyšel magické jméno inspektora Jappa ze Scotland Yardu, roztál. „Ano, pánové. Byl zavražděn dnes ráno. Hrozná věc. Telefonovali do Moretonu. Okamžitě jsem přijel. Zpočátku to vypadalo záhadně. Starý muž – víte, bylo mu kolem sedmdesáti, a jak jsem slyšel, rád se napil – ležel v obývacím pokoji na zemi. Na hlavě měl modřinu a hrdlo podříznuté od ucha k uchu. Všude plno krve, to si dovedete představit. Žena, co mu vařila, Betsy Andrewsová, nám řekla, že její pán měl několik čínských figurek z ja­deitu, o nichž jí tvrdil, že mají velkou cenu. A ty zmizely. Samozřejmě to vypadalo jako napadení a loupež, ale při vyšetřování se objevily všechny možné těžkosti. Ten starý chlápek měl v domě dva lidi – Betsy Andrewsovou z Hoppatonu a drsného sluhu Roberta Granta. Grant šel na farmu pro mléko, což dělal každý den, a Betsy si šla ven popovídat se sousedkou. Odskočila si jen na dvacet minut – mezi desátou a půl jedenáctou. A právě tehdy muselo dojít k vraždě. Grant vešel do domu první, a to zadním vchodem, který zůstal otevřený – tady nikdo dveře nezamyká, aspoň ne během dne –, uložil mléko do spižírny a šel si do svého pokoje přečíst noviny a zakouřit si. Netušil, že se událo něco neobvyklého – tedy tak to tvrdí. Potom přichází Betsy, jde do obýváku, vidí, co se stalo, a zaječí, že by to probudilo mrtvého. Všechno působí pravdivě. Někdo vešel dovnitř, zatímco ti dva byli pryč, a toho ubohého staříka oddělal. Ale hned mě napadlo, že to musí být pěkně chladnokrevný chlápek. Musel přijít touhle ulicí, nebo se plížit přes zadní zahrádky. Žulový domek je ze všech stran obklopený dalšími domy, jak vidíte. Jak to, že ho nikdo nezahlédl?“ Inspektor se s rozmáchlým gestem odmlčel. „Aha, už chápu, kam míříte,“ řekl Poirot. „A dál?“ „No, pane, podezřelé, řekl jsem si, pochybné. A začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Tak ty jadeitové sošky. Předpokládal by vůbec obyčejný tulák, že mají cenu? Tak jako tak by bylo naprosté šílenství udělat něco podobného za bílého dne. Myslíte, že by ten stařec křičel o po­moc?“ „Řekl bych, inspektore,“ ozval se pan Ingles, „že tu modřinu na hlavě mu vrah způsobil před smrtí.“ ( 25 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 25

26.10.2016 17:19:18

Ag at ha C h r i st ie

„Zcela správně, pane. Pachatel ho nejdřív omráčil a po­tom podřízl. To je jasné. Ale jak, k čertu, přišel a zmi­zel? V takhle malých vesnicích si cizince hned všimnou. Náhle mě napadlo – nikdo nepřišel. Pořádně jsem se rozhlédl kolem. Noc předtím pršelo a objevil jsem zřetelné otisky bot do a z kuchyně. V obývacím pokoji byly jen dva druhy stop, protože Betsy Andrewsová zůstala stát u dveří. Stopy po pantoflích pana Whalleye a botách ještě jednoho muže. Ten druhý šlápl do kaluže krve a rozšlapal ji kolem. Otisky vedly do kuchyně, ale dál už ne. Bod číslo jedna. Na překladu nade dveřmi Roberta Granta byla slabá krvavá šmouha. To je bod číslo dvě. A číslo tři: Když jsem vzal Grantovy boty, které si předtím zul, a po­rovnal jsem je s otisky, dokonale sedly. Tohle je domácí záležitost. Uvalil jsem na Granta vazbu a hádejte, co jsem našel v jeho cestovní kabele? Jadeitové sošky a jízdenku. Robert Grant je také Abraham Biggs, usvědčený před pěti lety z hrdel­ního zločinu a vloupání.“ Inspektor se vítězně odmlčel. „Co si o tom myslíte, pánové?“ „Řekl bych,“ začal Poirot, „že to vypadá jako zcela jasný případ – vlastně překvapivě jasný. Ten Biggs, nebo Grant, musí být velmi pošetilý a nevzdělaný, že?“ „Ach, je to takový… hrubý, obyčejný chlapík. Nemá tušení, co znamenají otisky podrážek.“ „Očividně nečte detektivky! Takže, inspektore, gratuluji vám. Šli bychom se podívat na místo činu. Ano?“ „Osobně vás tam okamžitě zavedu. Chtěl bych, abyste se podíval na ty stopy bot.“ „I já bych je rád viděl. Ano, ano. Velmi zajímavé, velmi prosté.“ Neprodleně jsme vyrazili. Pan Ingles a inspektor šli vpředu. Pozdržel jsem trochu Poirota, abych s ním mohl mluvit, aniž nás inspektor uslyší. „Poirote, co si ve skutečnosti myslíte? Je v tom víc, než co je možné vidět?“ „To je právě otázka, mon ami. Whalley v dopise jasně píše, že je mu na stopě Velká čtyřka, a my dva víme, že Velká čtyřka není žádný strašák na děti. Přesto vše nasvědčuje tomu, že zločin spáchal ten Grant. Proč to udělal? Kvůli jadeitovým figurkám? Nebo je to agent Velké čtyřky? Mně osobně připadá druhá možnost pravděpodobnější. Ať ( 26 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 26

26.10.2016 17:19:18

Ve l ká č t y ř ka

je cena sošek jakákoliv, muž z této sociální vrstvy by to sotva pochopil – a určitě ne do té míry, aby kvůli nim vraždil. Tohle, par exemple, mělo inspektora napadnout. Sluha mohl sošky ukrást a zmizet s nimi, místo aby brutálně vraždil. Ach ano. Obávám se, že náš devonshirský přítel nepoužil šedou kůru mozkovou. Porovnal otisky bot a opomněl promyslet a zho­d­notit svoje předpoklady me­to­dicky a s nezbytným řádem.“

( 27 )

3x_Hercule_Poirot_2_11_(imprimatur).indd 27

26.10.2016 17:19:18