Jsme v hloubi ledna. Obloha jak z kamene. Stvoly zavrtaly kořeny pevně do ledu. A právě v této samotě, z nitra onoho nemotorného třepotání jediná slabika vyzpívala svou prázdnotu – nejlítěji dunící zimní zvuk. Wallace Stevens
Dokonale_ticho.indd 5
4.8.2016 9:50:04
Moje jméno je tvar, a ne zvuk. Jsem palec a prsty, ne jazyk a rty. Jsem stará 10 prstů – jsem holka z písmen R-u-b-y A tohle je můj hlas.
Dokonale_ticho.indd 7
4.8.2016 9:50:04
1 Slova bez zvuků@Words_No_Sounds – 1 h 650 sledujících VZRUŠENÍ: Chutná jako pukající hvězdný prach; je cítit jako dosednutí přistávajícího letadla na zem; vypadá jako velká chlupatá kapuce na tátově inuitské bundě. Je tu MRÁZ: vzduch jako by byl z drceného skla. Naše anglická zima, to je buclatý sněhulák a výkřik „Jejda, dneska nám napadl sníh!“. Takové přívětivé kamarádské chladno. Jenomže tahle zima je drsná. Táta povídal, že se Aljaška vyznačuje dvěma hlavními rysy: zaprvé: je tam fakt, fakt hrozná kosa; zadruhé: kvůli těm tisícům kilometrů sněhu, kde nežije skoro nikdo, tam vládne superticho. Musel mít na mysli sever Aljašky, ne místo, kde se nacházíme teď, tedy letiště ve Fairbanksu, kde silnici rozvibrovávají pneumatiky aut, kufry na kolečkách drkotají po chodnících a letadlo stříhá oblohu na pruhy. Táta nadšeně fandí tichu. Podle něj nejsem hluchá, ale slyším ticho. 9
Dokonale_ticho.indd 9
4.8.2016 9:50:04
Mamka se drží blízko u mě, jako by mě mohla zabalit do další teplé vrstvy svého těla, a já se o ni opírám. Myslí si, že se tátovi rozbil sněžný skútr, takže nestihl aerotaxi. Prý se mu určitě vybil mobil, jinak by nám stoprocentně zavolal. Táta na nás měl čekat na letišti. Místo toho tam byla policistka: „Je mi líto, ale nemůžu vám nic říct.“ Teď rázuje před námi jako učitelka na školním výletě, která se užuž blíží k muzeu, a aťsi na ni parta děvčat dotírá: „Jen pět minut v krámě se suvenýry, slečno!“, je to marné – pokud žena takhle pochoduje, víte, že nehodlá zpomalit. Na obličeji mám ochranné brýle a kuklu. Pokud jde o to, co si musíme vzít s sebou, táta byl nesmlouvavý – pořádné polárnické vybavení, ptáčátko moje –, a já si teď v tomhle vzduchu z drceného skla gratuluju. Nikdy nebrečím a už vůbec ne tehdy, kdy by mě přitom mohl někdo vidět, protože jakmile na tenhle kluzký svah jednou šlápnete, můžete skončit v růžové baletní sukýnce. Ale brekot v ochranných brýlích se nepočítá, poněvadž hádám, že to beztak nikdo neuvidí. Táta říká, že nahoře na severu Aljašky vám slzy v očích zamrznou. Yasmin, která držela dceru za ruku, se cestou k budově letištní policie zastavila, takže se mladé policistce nakrabatilo čelo. Stála však jenom proto, aby mohla alespoň na chvilku pozastavit, co se děje. Všude kolem padal sníh, sníh na sníh, a svou jednotvárnou barvou a strukturou pokrýval všechno, co tam kdysi bylo – výjev ze sádry. U nohou zahlédla ve sněhu křehké stopy ptačích nožek a uvědomila si, že zírá dolů. Už kvůli Ruby se přinutila vzhlédnout a okol10
Dokonale_ticho.indd 10
4.8.2016 9:50:04
ní jas ji vylekal. Sníh přestal padat a vzduch, čirý a křišťálový, se třpytil s ohromující jasností; navolit si jas ještě o stupeň větší, a člověk by rozeznával každý atom vzduchu. Jako by se ta scéna vznášela ve vzduchu, příliš ostrá, než aby mohla být skutečná. Policistka jen shrábla ze stolu noviny, jako bych byla malé dítě, které je nemá dovoleno číst, a tak jsem zvedla všechny prsty, abych jí ukázala, že je mi deset, ale nepochopila to. „Vyšší policejní důstojník vás stručně uvede do situace,“ říká mamce. „Myslí si, že mám v hlavě vymalováno,“ znakuje mi mamka. Lidem často uniká, že je vtipná, jako by někdo, kdo vypadá jako filmová hvězda, nemohl umět vykládat vtipy, a to je vážně nefér. Mamka mi málokdy něco znakuje, vždycky chce, abych jí odezírala ze rtů, takže se teď taky usmívám, ale naše úsměvy jsou jen takové obaly – uvnitř nám do smíchu není ani trochu. Mamka říká, že bude hned zpátky, a kdybych něco potřebovala, ať přijdu za ní. Zdviženými palci znakuju: „OK.“ Tenhle znak používají i slyšící, což je asi důvod, proč mi mamka neříká: „POUŽÍVEJ SVOJE SLOVA, RUBY.“ Když říkám, že jsem něco řekla, myslím tím, že jsem to znakovala – znakování je řeč rukou –, anebo že jsem to napsala, přičemž psaní je řeč rukou jiného druhu. Někdy používám americký znak, což je totéž, jako by člověk v proudu řeči vyslovil americké slovo. Mají tady 3G, ale když jsem si zkontrolovala poštu, žádný e-mail od táty jsem nedostala. Byla to hloupost, vůbec doufat, že by to mohlo být třeba takhle: 11
Dokonale_ticho.indd 11
4.8.2016 9:50:04
zaprvé: před dvěma týdny se mu rozbil laptop a zadruhé: i kdyby si půjčil počítač od nějakého kamaráda, na severu nemají signál ani wi-fi a táta musí být právě na severu, poněvadž má rozbitý sněžný skútr; k tomu, aby mi poslal e-mail, tedy musí používat satelitní terminál, což je v takových mrazech supernáročné. Říká mi ptáčátko – je to naše legrační označení mláděte ptakopyska. Táta totiž natáčí dokumentární filmy o divočině a ptakopysky miluje. Jenomže ptakopysk, natožpak jeho mládě, by na Aljašce nepřežil ani dvě minuty. Musíte mít jako polární liška zvláštní srst, která vás udrží v teple, a nohy jako zajíc měnivý, díky nimž se nebudete bořit do sněhu, anebo musíte být jako pižmoň s velikánskými kopyty, kterými umíte prolomit led, abyste se dostali k jídlu a vodě. A pokud jste člověk, potřebujete ochranné brýle a polárnické palčáky a speciální oblečení a polárnický spací pytel a tohle všechno táta má, takže i kdyby se mu na severu, kde vám umrznou slzy v očích, skutečně rozbil, bude v pořádku stejně jako polární liška a pižmoň a zajíc měnivý. Bezvýhradně tomu věřím. A táta přijde a najde si nás. Vím to. V letadle z Anglie, kde jsme proseděly HODINY a HODINY, jsem si v jednom kuse představovala, co táta zrovna dělá. Myslela jsem si: Táta teď odjíždí z vesnice; táta teď nasedá do sněžného skútru; táta teď přichází k přistávací dráze. „Uprostřed nicoty, ptáčátko, je to velice krásné a prázdné, protože se tam dostane jen málokdo.“ Teď už táta čeká na aerotaxi. 12
Dokonale_ticho.indd 12
4.8.2016 9:50:04
„Jsi jako dopis pro pošťáka: musíš tam být včas, jinak si tě nevyzvedne.“ Spala jsem celou věčnost, a když jsem se probudila, napadlo mě: Táta teď na nás čeká na letišti ve Fairbanksu! A napsala jsem ten tweet o tom, že vzrušení je jako chlupatá kapuce na tátově inuitské bundě a dosednutí přistávajícího letadla na zem, ačkoli jsme vlastně ještě nepřistáli, ale napadlo mě, že to asi bude super senza pocit, až dosedneme na zem a táta bude tak blízko. Potom se ukázal stevard a mně bylo jasné, že mi přišel říct, ať si vypnu laptop, což udělá mamce velikou radost, protože ona „ten zatracenej krám nenávidí“. Požádala jsem ji, aby mu řekla, že ho přepnu do letového režimu. Nebyla jsem si jistá, jestli to udělá, protože by byla šťastná jako blecha, kdybych ho vypnula úplně, ale stevard viděl, jak znakuju, a došlo mu, že jsem hluchá, a udělal přesně to, co lidi dělají vždycky: úplně vyměkl. Táta si myslí, že za to může kombinace „nádherná maminka / hluchá holčička“ – my dvě dohromady jsme jako figury z rodinného filmu na nedělní odpoledne. Po téhle scénce už se ten vyměklý stevard ani neobtěžoval zkontrolovat, jestli jsem opravdu přepnula počítač do letového režimu, a jen mi podstrčil tyčinku Twix zdarma. Jen doufám, že neexistují teroristi v podobě desetiletých hluchých holek anebo že nepodnikají nic jiného, než že si nechávají dávat zdarma sladkosti. Já se děvčátkům v těch filmech ani trochu nepodobám a ani mamka nemá nic společného s filmovými hvězdami, na to je příliš vtipná a chytrá, zato táta je učiněný Harrison Ford. Víte, takový ten chlapík, co umí odzbrojit teroristu, když není vyhnutí, ale ochotně čte dětem pohádky na dobrou noc. Zjistil, že je 13
Dokonale_ticho.indd 13
4.8.2016 9:50:04
opravdu zábava, když mu něco vyprávím. A přestože nikdy nemusel odzbrojovat žádného teroristu – no jo, fakt –, vždycky když je doma, mi předčítá, i když je mi už deset a půl, a já miluju pocit, že usínám, zatímco mám před očními víčky jeho prsty, které mi znakují slova. Pak jsme přistáli a bouchnutí kol a moje super senza vzrušení se rozhořelo. Připojila jsem se na volně přístupnou wi-fi a odeslala svůj tweet, z toho kolotoče s kufry jsme si vyzvedly svoje zavazadla, a ačkoli se nám po tak dlouhé době v letadle trochu klepaly nohy, už jsme chvátaly do příletové haly. Ale místo táty tam na nás čekala ta policistka („Je mi líto, ale nemůžu vám nic říct“) a přivedla nás sem. Ten vyšší policejní důstojník měl zpoždění, a tak šla Yasmin zkontrolovat Ruby. Za pouhé čtyři týdny se měly s Ruby vydat za Mattem na Vánoce, ale po tom telefonátu před osmi dny se s ním musela setkat tváří v tvář okamžitě – tedy co nejdřív to jde, když má člověk dítě ve škole, psa a kočku, o něž se musí někdo postarat, a navrch je nucen nakoupit oblečení do Arktidy. Ze školy sice brala Ruby nerada, ale od té doby, co umřel Mattův otec, nebyl nikdo, u koho by se malé chtělo být. Dívala se na Ruby přes skleněnou výplň dveří a sledovala, jak se sklání nad laptopem a do tváře jí přitom padají lesklé, chaoticky ostříhané vlasy. Ruby se ostříhala sama ve středu večer, kdy ji popadl záchvat vlasové nezávislosti ve stylu Maggie Tulliverové. Doma by ji Yasmin požádala, ať ten laptop laskavě vypne a vstoupí do reálného světa, ale teď ji nechala být. 14
Dokonale_ticho.indd 14
4.8.2016 9:50:04
Když se Yasmin na dceru dívala, někdy se jí zdálo, jako by čas narazil na překážku a zastavil se, zatímco se časy všech ostatních lidí pohybují dál bez ní. Unikaly jí celé obsáhlé rozhovory. Měla pocit, jako by bolestivé kontrakce, které začaly při porodu, pokračovaly dál v podobě čehosi jiného, neméně silného, a uvažovala, zda bude mít tenhle porod někdy konec. Bude tohle cítit, i když Ruby bude dvacet? Cítí teď něco takového její matka k ní? Napadlo ji, jak dlouho se člověku může stýskat po lásce vlastní matky. Napochodovala k ní mladá policistka – ta ženská zjevně neudělá pomalý krok – a sdělila jí, že na ni čeká poručík Reeve a že kufry mají bezpečně v kanceláři, jako by přeprava zavazadel byla stejně zásadní jako to, co jí hodlal sdělit poručík Reeve. Zamířila s ní do jeho kanceláře. Na přivítanou vstal a podal jí ruku. „Co se stalo Mattovi? Kde je?“ Znělo to vztekle, jako by Matta obviňovala, že se neukázal. Zlobila se na něj tak, že se její hlas dosud nevyladil na tuto novou situaci, ať už byla jakákoli. „Rád bych si od vás nechal potvrdit pár věcí,“ řekl poručík Reeve. „Máme záznamy o cizích státních příslušnících, kteří pracují na Aljašce.“ Od té doby, co Ruby diagnostikovali totální hluchotu (něco takového se prý vyskytuje velice vzácně – jako by hluchota jejího dítěte byla nějaký druh orchideje), Yasmin pozoruje zvuky jako vlny. Sice to jakožto fyzička dělávala už dřív, ale Ruby to pomohlo pochopit, že zvuk je fyzikální povahy. Když si občas nepřála slyšet, co kdo říká – třeba nějaký specialista na audiovestibulární vyšetření nebo nahlouplí kamarádi –, představila si, že klouže po povrchu jejich 15
Dokonale_ticho.indd 15
4.8.2016 9:50:04
slov anebo se do ní hrouží, místo aby nechala vlny narážet do ušních bubínků a přeměňovat v dešifrovatelná slova. Ale musela poslouchat. To věděla. Zkrátka musela. „Podle těchto záznamů,“ pokračoval poručík Reeve, „pobýval váš manžel v Anaktue. Ačkoli původně se zdržoval v Kanati, že?“ „Ano, tam byl osm týdnů v létě, na arktické výzkumné stanici, kde natáčel přírodopisný film. Seznámil se se dvěma vesničany z Anaktue a ti ho pozvali k sobě. V říjnu se na Aljašku vrátil a vydal se do jejich vesnice.“ Byl to zbytečně podrobný výklad, kterým jen oddalovala další dění, s odpovědí však nechvátal ani poručík Reeve, jako by se ani jemu nechtělo v téhle konverzaci pokračovat. „Obávám se, že v Anaktue vypukl požár katastrofálních rozměrů,“ řekl. Katastrofální… Slovo označující obrovskou zkázu, výbuchy sopek, zemětřesení a meteority dopadající na Zemi, a ne mrňavou osadu Anaktue, což je spíš hrstka domů než vesnice. Hloupé bylo, že se sem vydala, aby se s Mattem pohádala a položila mu nůž na krk. Trmácela se přes půl zeměkoule, aby mu nakázala, že se musí vrátit domů, a to hned, poněvadž mu nevěří, že mezi ním a tou Inuitkou nic nebylo, a ona že nehodlá trčet na druhé straně světa a sledovat, jak jí tahle ženská rozvrací rodinu. Ale jakmile přišla na přetřes záležitost s tou ženou a s tím, jak to dál bude s Mattovou věrností a budoucností, Matt začal kličkovat tak zbaběle, že se Yasmin rozzuřila ještě víc, takže se v jejím ani Rubyině zavazadle nenašel jediný složený kousek šat16
Dokonale_ticho.indd 16
4.8.2016 9:50:04
stva – oblečení bylo zmuchlané a halabala nacpané dovnitř a jenjen čekalo, až Yasmin na Aljašce rozepne na kufru zip, aby mohlo vystřelit ven ve změti peří a goretexu. „Domníváme se, že v jednom z domů vybuchly barely s plynem k topení nebo k vařiči,“ řekl poručík Reeve. „A oheň se rozšířil k zásobám paliva pro sněžné skútry a na y pro generátor, což způsobilo další, mnohem větší explozi a ničivý intenzivní požár. V Anaktue nikdo nepřežil. Je mi líto.“ Cítila, jak se jí do srdce zařízla láska; pod tím ostřím se jí těžce dýchalo. Tenhle vjem jí byl zvláštně povědomý: byla to drsnější verze bolesti, kterou cítívala ze začátku, dávno před svatbou a dítětem, než získala nějakou hmatatelnou jistotu, že Matt s ní bude i zítra. A čas už se netáhl jako žvýkačka, ani nebyl lineární, ale smrštil se do sebe a rozsypal na úlomky, takže jí mladík, jehož tak vášnivě milovala, vytanul před očima stejně živě a byl stejně přítomný jako manžel, se kterým se před osmi dny pohádala. Rozpomněla se na nízké zimní slunce, šikmo nahlížející do oken, na pomalý, klidný hlas profesora filozofie, na silné zdi přednáškového sálu, jež tlumily cvrlikání ptáků, které zaznívalo zvenčí. Později jí Matt sdělil, že to byli špačci a pěvušky modré. Seděl kousek od ní – mezi sebou měli několik volných míst. Dvakrát už ho předtím viděla; zamlouvala se jí jeho hranatost, to, jak rychle a cílevědomě chodil, jako by mu tempo chůze diktovala mysl, líbily se jí ostré roviny jeho tváře. Když zacinkala pletacími jehlicemi, střelil po ní pohledem a v očích mu problesklo iracionální poznání. Pak odvrátil zrak, jako by delší pohled znamenal, že jí to cinkání vytýká. Jakmile 17
Dokonale_ticho.indd 17
4.8.2016 9:50:04
přednáška skončila, přistoupil k ní, zatímco ona zmateně odložila pletení. „To je tričko pro hada?“ „Ne. Pro zábradlí.“ Později se jí přiznal, že ho napadlo, že asi bude praštěná, ale chtěl jí dát šanci, aby se obhájila. „Ty jsi tak trochu magor, co?“ Takhle si tedy představuješ šanci na obhajobu? „Astrofyzička,“ odpověděla. Pomyslel si, že si z něj dělá legraci, pak ale uviděl její obličej. „Štrikující astrofyzička na přednášce z filozofie?“ „Zrovna se učím o metafyzické části fyziky. V Oxfordu to můžeš studovat jako dvojobor. A ty?“ „Studuju zoologii.“ „A co děláš na přednášce z filozofie ty? Kromě toho, že řešíš moje štrikování?“ „Filozofie je důležitá.“ „Pro zvířata?“ „Pro to, jak o zvířatech uvažuješ. Jak uvažuješ o nás. O našem prostředí a o tom, jaké v něm máme místo.“ Vzpamatoval se a zatvářil se zahanbeně. „Obvykle na to nejdu tak nudně. Ani tak rychle.“ „Dalo mi dost práce, než jsem na to nudně a rychle vůbec začala jít.“ Škola pro ni znamenala brutální neúspěch. Yasmin tam přežila díky tomu, že zapadla do anonymity; její vysoké lícní kosti a malá ňadra naštěstí neměly pro dospívající chlapce hodnotu. Tajemství, že je chytrá, si tiskla pevně k tělu, takže při zkoušení schválně prolézala s odřenýma ušima až do maturity, kdy se velkolepě zaskvěla v lesku čtyř jedniček, zatímco se ostatní zmohli na nepříliš oslňující trojky a čtyřky. Celé roky 18
Dokonale_ticho.indd 18
4.8.2016 9:50:04
musela maskovat, že je exot, a teď svou exotičnost oslavovala se vší parádou. Odložila dlouhou, úzkou pleteninu. „Je osm. Pojď před knihovnu. Něco ti ukážu.“ Poručík Reeve se k ní naklonil a jí došlo, že oba sedí proti sobě na stole; nevzpomínala si, že by si sedala. Něco jí podával. „Tohle našel na místě požáru okrskář z Prudhoe. Přivezl nám to, abychom vám to mohli ukázat. Z iniciál uvnitř jsme usoudili, že by to mohlo patřit Matthewovi.“ Pohladil pevný, dotykem zahřátý kov jeho snubního prstenu. Uvnitř byly její a Mattovy iniciály a polovina prvního verše manželského slibu. Jeho druhou půlku cítila pod vlastním prstenem, vytlačenou do měkké kůže prstu. „Ano, je to jeho,“ řekla. Stáhla si svůj snubní prsten a nahradila ho Mattovým, který jí byl příliš volný. Pak si opět nasadila svůj, jímž ten Mattův zajistila, aby nesklouzl. Matt si ho totiž jednoho dne zase navlékne. Není možné, aby byl mrtvý – ne když v sobě Yasmin takhle cítí ten nůž a Ruby sedí ve vedlejší místnosti. Nemohla… nechtěla tomu věřit. Viděla, jak poručík Reeve pozoruje její ruce. „Snubní prsten odkládá při práci. Dává ho na bezpečné místo.“ Tohle vysvětlení jí Matt podal před několika týdny, když si na fotce, kterou poslal Ruby e-mailem, všimla, že má holý prsteníček. Ruby to naštěstí nepostřehla. Že Mattově výmluvě neuvěřila, ovšem poručíku Reeveovi neřekla. ––– 19
Dokonale_ticho.indd 19
4.8.2016 9:50:04
Pár hodin po zmíněné přednášce z filozofie, už po setmění, opustili historickou část města, obývanou studenty a turisty, a došli k parčíku na kraji sídliště – samý asfalt, neosobní beton a zlověstné stíny. Uviděl, že na dopravních značkách, zábradlích a stojanu na kola jsou pletené návleky. Neokouzlily ho jen zářivé oči, dlouhé nohy a štědrý úsměv, ale i měkká vlna okolo tvrdého kovu, příze zdobící v barevných pruzích a vzorech hliník a ocel. Řekla mu, že patří do skupiny guerillových zahradníků, kteří uprostřed noci potajmu proměňují betonové kruhové objezdy v drobné louky s květinami, ale poslední dobou to už nedělá. „Příliš mnoho kruhových objezdů?“ zeptal se jí. „Roční doba, která nepřeje sázení,“ opáčila. „A na přednáškách se zahradničit nedá.“ „Takže tohle je tvoje tajná vášeň?“ otázal se. „Štrikování tunelů na zábradlí? Naštěstí ne.“ „A co tedy?“ Ona mu však ještě nevěřila natolik, aby mu to ukázala. Poručík Reeve si nebyl jistý, zda jí má chlácholivě položit dlaň na ruce, ale když se k tomu gestu odhodlal, připadalo mu nějak nepatřičné. Chovala se velmi důstojně, oproti očekávání nespustila povyk. Povyk… ba ne, to je vůči ní nefér; myslel tím emoci, s níž by se neuměl vypořádat: zármutek. „Včera odpoledne zpozorovali z letadla požár,“ řekl jí v domnění, že si přeje slyšet podrobnosti. On by je na jejím místě slyšet chtěl. „Pilot přeletěl nad Anaktue těsně předtím, než udeřila bouře. Státní policisté z North Slope Borough 20
Dokonale_ticho.indd 20
4.8.2016 9:50:04
a příslušníci sboru pro obecnou bezpečnost zahájili navzdory bouřce a hrozným letovým podmínkám pátrací a záchrannou misi. A pátrali dál až do dneška, do časných ranních hodin, ale nikdo nepřežil – tragédie.“ „Včera odpoledne?“ řekla. „Ano. Obávám se, že další podrobnosti nemáme. Na místě byli státní policisté a bezpečáci.“ „Včera mi volal. Matt mi volal. V pět odpoledne. Aljašského času.“ Po celou dobu to věděla, ale nyní měla důkaz. Zatímco policista telefonoval, vybavovala si útržky rozhovoru, který vedli, když se tehdy společně vraceli ke kolejím, a vzpomínala si, že přitom paralelně probíhala jiná konverzace: naklonil se k ní blíž, ona se podvědomě přizpůsobila tempu jeho chůze, všimla si vyrudlého límečku jeho kostkované košile, ohryzku, který se mu na krku rýsoval tak ostře, jako by tenhle muž-chlapec ještě dozrával. Uviděl, jak jí na čele, tvářích a ústech spočinulo tvrdé světlo pouličních lamp, a uviděl ženu, která z ní bude za deset let. A takhle to zkrátka bylo, řekl jí později. Bác! Kouzelný trik. Zázrak. Žena, se kterou chci být. Ona sama v jeho vysněnou budoucnost nevkládala tolik důvěry. Když ale kráčela vedle něj, pocítila osamělost svého starého života, života, kde byla kuriozitou, jedinou osobou v rodině, ve škole a širém okolí, která šla na vysokou školu a opustila toho jen pramálo.
21
Dokonale_ticho.indd 21
4.8.2016 9:50:04
2 V
e vzdálené obci na severu v zálivu Prudhoe seděl kapitán David Grayling sám ve své kanceláři, k smrti utahaný. Svítila elektrická světla a on toužil po mírném denním světle. Ráno tady nastane až za dva měsíce. To člověku rozežere duši. Myslel na Timothyho. Začal se snad k mladým policistům, kterým velel, chovat otcovsky – jak si kdekdo myslel – právě kvůli Timothymu? Sám sebe vždycky viděl spíš jako mushera, poháněče spřežení nadšených mladých huskyů, který třímá otěže, aby psy vedl správným směrem, a na saních veze pro případ, že by se některý z nich zranil a musel být odvezen do bezpečí, plátěný ochranný pytel. Jenomže v Anaktue nebyl ani otcovskou figurou, ani musherem. Chlapi ho viděli zvracet, a znovu a znovu; nad každou mrtvolou se mu nanovo obrátil žaludek. Nad zčernalou vesnicí zuřila bouře, jejich vrtulníku se taktak podařilo přistát, ledový vítr je hlodal do lící jako zvíře napůl mrtvé hlady. Duj, větře, až ti puknou tváře! Rozsvítili oslepivě jasná oblouková světla, civěli do zničených domů a svítili si na sotva rozpoznatelné ostatky mužů, žen a dětí. Kapitánu Graylingovi se tma obklopující tato světla zdála bez konce. 22
Dokonale_ticho.indd 22
4.8.2016 9:50:04
Pracovali mlčky, celý tým, složený většinou z mužů, kteří Graylingovi připadli pořád jako kluci. Nemluvili, nežertovali; když těla dávali do vaků, fotografovali je a dokumentovali, neozývalo se žádné škádlení, které by je dokázalo obrnit. Blesky, vy nebe ohněm rozstřelte. Do mysli se mu vplížila Learova slova, sežehnuté shakespearovské vřesoviště však bylo slabým odvarem Anaktue a blesky rozstřelující nebe se staly jedinou pravdou pro ty, kdo zemřeli; na ty, kdo museli prosít trosky po tom zuhelnatělém masakru, tohle bylo opravdu silné kafe. Před léty chtěl jít Grayling na univerzitu studovat literaturu. Ale jeho otec si přál, aby něco dělal, a ne se „ňahňal v poezii“. Tato kritika ťala do živého. Graylinga napadlo, že pokud má něco dělat, měl by tím prospět své milované Aljašce. Chviličku doufal, že se bude věnovat medicíně, jenomže se mu nepodařilo zvládnout potřebnou chemii, a tak se rozhodl stát se policistou. Ve výcvikovém kurzu byl jediný, pro koho tohle byla druhá volba. Za tři neděle zjistil, že na to, aby se stal policistou, je vybaven mozkem nevhodného druhu, který překypuje nepodstatnými informacemi a nápady. Provedl si tudíž v hlavě generální úklid, zbavil se všeho, co už nepotřeboval (bylo totiž sporné, jestli to vůbec kdy potřebovat bude). Na sežehnuté vřesoviště proto řadu let ani nepomyslel. Anaktue však bylo něco jiného. Anaktue se mu zavrtalo do jakési hluboko skryté části jeho já, kterou ze sebe nedokázal vymést. Když uviděli rozsah té katastrofy a bouře se dostatečně uklidnila, k týmu se připojili další policisté a muži ze sboru pro obecnou bezpečnost. Grayling sám vedl pátrání po těch, kdo přežili. Pomocí pát23
Dokonale_ticho.indd 23
4.8.2016 9:50:04
racího reflektoru na vrtulníku vytyčili kolem vesnice kruh a posouvali hranici dál a dál od středu, ale nikoho nenašli. Grayling byl informován, že ve vesnici bylo dvacet tři lidí. Pátrání ukončil teprve tehdy, když policisté napočítali ostatky dvaceti čtyř těl. Grayling musel zjistit identitu té dvacáté čtvrté oběti. Nakonec tu ohavnou záležitost uzavřeli. Grayling zůstal venku jako poslední a odnesl si s sebou reflektory do vrtulníku. O něco později dnes musel ve vytopených, dobře osvětlených televizních a rozhlasových studiích poskytnout několik rozhovorů novinářům, které v noci nebudou sužovat zlé sny. Zazvonil mu telefon a ve sluchátku se ozval poručík Reeve z Fairbanksu. Šlo o Matthewa Alfredsona, jejich čtyřiadvacátou oběť, kterou identifikovali podle digitalizovaných záznamů o platbách jakožto tvůrce filmů o divoké přírodě. A právě jeho snubní prsten Grayling našel, jak se blýská v troskách. Všechno ostatní bylo zničeno, kov zkroucen do ohavných tvarů, ale tenhle prstýnek si uchoval podobu dokonale věčného kruhu. Z dob svého krátkého výletu do oblasti chemie si Grayling zapamatoval, že platina vydrží intenzivní žár, ale tenhle nepoškozený prsten mu zas tak zázračný nepřipadal. Nebyl nalezen poblíž žádného z těl, takže ačkoli měl kov stále tvar neporušeného kruhu, Grayling usoudil, že manželství samo bylo méně trvalé, a jen doufal, že se nemýlí, protože by se tak mohla umenšit ta hora žalu. Ale včera v pět odpoledne, když se probírali pozůstatky Anaktue, tenhle muž telefonoval manželce. Jak je to možné? Proboha, že by ten člověk byl pořád ještě 24
Dokonale_ticho.indd 24
4.8.2016 9:50:04