Jason Matthews
PALÁC ZRADY
KNIŽ NÍ KLUB
Přeložil Milan Lžička
JASON MATTHEWS PALÁC ZRADY
PALACE OF TREASON Copyright © 2015 by Jason Matthews Translation © Milan Lžička, 2016
ISBN 978-80-242-5602-3
1 Kapitánka Dominika Jegorovová z ruské zahraniční zpravodajské služby SVR si popotáhla níž lem malých černých šatů. V chaotickém lidském hemžení na bulváru de Clichy ve čtvrti Pigalle, zalitém září rudých neonů, se proplétala davy chodců a její černé jehly klapaly po pařížském chodníku. Kráčela se vztyčenou bradou a nespouštěla z očí prošedivělou hlavu králíka, který šel před ní – prováděla samostatné pěší sledování pohyblivého cíle, což patřilo k náročnějším dovednostem špionského umění práce v terénu. Dominika si ponechávala trochu odstup, střídavě šla na jeho úrovni po dělicím ostrůvku uprostřed bulváru a pak se zas držela v závěsu za podvečerními chodci, aby na sebe neupozornila. Muž se zastavil a koupil si grilovaný špíz – v této křesManské čtvrti typicky vepřový – od pouličního prodejce, který přeloženým kusem lepenky rozdmýchával v roštu žhavé dřevěné uhlíky. Tu a tam vylétla zbloudilá jiskérka až mezi procházející davy a nároží zahalovala mračna kouře vonící koriandrem a čili. Dominika zaplula za sloup: nezdálo se pravděpodobné, že se králík zastavil na něco k snědku jen proto, aby si zkontroloval, jestli se na něj někdo nenalepil – za poslední tři dny se na ulici o nic takového nestaral –, ona ovšem nechtěla, aby ji zaznamenal předčasně. Už tak její kličkování davem – nohy tanečnice, skvostné poprsí, zářivě modré oči – sledovala spousta dalších pouličních tvorů, kteří nasávali její pach a větřili sílu, či slabost. Dvěma trénovanými pohledy si Dominika překontrolovala zoo okolních tváří, brnění v zátylku, které by bylo předzvěstí potíží, ovšem nepocítila. Králík, jenž byl Íránec, si uhryzl poslední kousek masa a hodil krátkou špejli do kanálu. Bylo zřejmé, že tento šíitský muslim konzumuje vepřové bez sebe7
JASON MATTHEWS
menších výčitek svědomí – a stejně tak s oblibou strkal šlapkám obličej mezi nohy. Znova pokračoval v chůzi, Dominika za ním. Z hloučku kumpánů opřených o párou orosenou výlohu asijského bistra se odloupl neholený osmahlý mladík, srovnal s Dominikou krok a vzal ji kolem ramen. „Je bande pour toi,“ prohodil špatnou francouzštinou se severoafrickým přízvukem – oznámil jí, že mu z ní stojí. Prokristapána. Na tohle neměla čas a cítila, jak se jí nával nevolnosti přesouvá ze žaludku do paží. Ne. Zůstaň ledově klidná. Jeho ruku ze sebe setřásla, odstrčila mu obličej a kráčela dál. „Va voir ailleurs si j’y suis“ – dej si odchod – prohodila přes rameno. Mladík se zastavil, udělal vulgární gesto a odplivl si na chodník. Šedou Peršanovu hlavu Dominika znova zahlédla právě ve chvíli, kdy muž procházel blikotavými světélky lemujícími vchod do varieté La Diva. Zamířila ke dveřím, povšimla si těžkého sametového závěsu a chvíli počkala, než ten pomenší mužík, který v hlavě skrýval jaderná tajemství Íránské islámské republiky, zmizí v útrobách. Představoval její kořist, objekt zpravodajského zájmu. Čepelí vůle skřípavě přejížděla po brousku svého mozku. Měla se pokusit o nepřátelské naverbování, o léčku, naléhání, přesvědčování pod nátlakem a říkala si, že šance na to, aby ho během následující půlhodinky zlanařila, jsou padesát na padesát. Dnes večer své hnědé vlasy nechala splývat na ramena a i díky ofině přes jedno oko připomínala divokou pařížskou tanečnici z dvacátých let dvacátého století. Na nose měla hranaté brýle s obroučkami z želvoviny a skly bez dioptrií, pařížská Lois Laneová, co si jde vyrazit z kopýtka. Dojem ženy z písárny ovšem narušovaly černé pouzdrové šaty s hlubokým výstřihem a lodičky Louboutin. Coby někdejší baletka měla pěkně tvarované nohy s vypracovanými lýtky, jen při chůzi téměř neznatelně napadala, protože když bylo Dominice dvacet, prošlápl jí pravé chodidlo sok z taneční akademie.
8
PALÁC ZRADY
Paříž. Od chvíle, co se před několika měsíci po výměně špionů na mostě v Estonsku vrátila do Moskvy, se vzduchu Západu nadechla poprvé. Výjevy z celé předávky pomalu bledly, zvuk jejích někdejších kroků na stříbřitě vlhkém mostě slábl, vše halila mlha tehdejší noci. Po návratu domů zhluboka vdechovala ruský vzduch; zase se ocitla na rodné hroudě, v rodině, ve vlasti, ovšem křepký říz borových lesů a žírnou černozem poskvrňoval pach tekuté fáze rozkladu, připomínající mrtvé zvíře pod podlahou. Samozřejmě se jí doma dostalo nadšeného uvítání od neotesaných papalášů, kteří jí květnatě vyslovovali uznání a přáli vše nejlepší. V hlavním sídle SVR – jemuž se říkalo ústředí – se okamžitě přihlásila do služby, jenže když opět spatřila kolegy z rozvědky, dusající stádo siloviků, úzký okruh pomazaných, poklesla na mysli. A cos čekala? říkala si. V jejím případě bylo všechno jiné než dřív. Dokonale, zásadně, nebezpečně jiné. Naverboval ji řídící důstojník CIA – do kterého se navíc zamilovala –, načež ji prověřili, vycvičili a pověřili úkolem vrátit se do Moskvy a proniknout do samotného ústředí. Učila se čekat, poslouchat, působit v jedovatém ovzduší služby naprosto klidným dojmem. Právě kvůli tomu také odmítla nabídky několika mizerných postů na ústředí – hodlala si počkat na místo, kde bude mít přístup k informacím, po jakých toužila CIA. Navenek předstírala zájem a rovněž se přihlásila na krátkou lekci operační psychologie i na kurz kontrašpionáže: poznatky o tom, jak postupují lovci špionů od nich ze služby, jak budou znít kroky na schodišti, až si pro ni půjdou, se jí do budoucna mohly hodit. Čekání na příležitost si Dominika krátila zkoumáním jejich duší, jelikož se narodila s darem synestezie, s mozkem, který dokázal vnímat barevné aury kolem lidí, a potažmo v nich vyčíst vášeň, věrolomnost, strach nebo klam. Když jí bylo pět, touto vlastností svého otce profesora a matku hudebnici šokovala a děsila. Už jako malá holčička jim proto musela slíbit, že o svém zvláštním daru nikdy nikomu nepoví, a pozvolna se s ním učila žít. Ve dvaceti se Dominika vznášela na tmavorudých vlnách hudby v baletní akademii. V pětadvaceti už 9
JASON MATTHEWS
dovedla u muže odhadnout sílu chtíče podle jeho šarlatové aury. A teT, krátce po třicítce, jí schopnost vytušit rozpoložení mužů i žen mohla dost možná zachránit i život. To ale nebylo všechno. Už od naverbování navštěvoval Dominiku duch zesnulé matky, dobrotivý přízrak, který se jí zjevoval a nabízel jí povzbuzení a oporu. Rusové jsou duchovně a citově založení, proto láskyplné vzpomínání na předky nepůsobilo nijak děsivě nebo vyšinutě. Aspoň Dominika si s tím nijak nelámala hlavu, a matčin duch jí navíc dodával sílu znovu začít vést dvojí život – mihotavá ruka, která jí spočinula na rameni ve chvíli, kdy stála před ústím temné sluje, větřila pach nestvůry uvnitř a sbírala kuráž pokračovat v započatém díle. Po návratu ze Západu na ústředí absolvovala dvě prověřovací sezení s jakýmsi úlisným pidimužíkem z kontrašpionážního a zachmuřenou stenografkou. Vyptával se jí na ubijce, vraha z jednotek specnaz, který ji v Athénách málem zabil, a pak na její zadržení agenty CIA: jak ti chlapi vypadali, na co se jí Američané vyptávali, co jim řekla. Dominika se upřeně zadívala na stenografku, která byla zavinutá žlutou mlhou – klam a hrabivost –, a odpověděla, že jim neřekla nic. Medvěd jí očichal boty a pokýval hlavou, jako by ho to uspokojilo. Jenže medvěd není nikdy spokojený, pomyslela si v duchu. Nikdy. Svými eskapádami, těsnými úniky i stykem s Američany na sebe vrhla stín podezření – stejně tomu bylo v případě každého, kdo se vracel z činné služby na Západě – a dobře věděla, že ji svýma rudohnědýma očima pozorují ještěři z FSB, Federální služby bezpečnosti, že čekají, až se sebenepatrněji zčeří hladina, že sledují, jestli nepřijde e-mail nebo pohled ze zahraničí, případně nevysvětlitelný, tajemný telefonát z moskevského předměstí, či zda nedojde ke kontaktu s cizincem. Žádná vlnka ale hladinu nezčeřila. Dominika pořád dělala všechno jako normálně; nedala jim šanci. A tak na ni nasadili fešného kondičního trenéra, aby z ní něco vymámil během „povinného“ kurzu sebeobrany, který 10
PALÁC ZRADY
probíhal ve starém sídle na Varšavské ulici v Domodědovu nedaleko Moskevského dálničního okruhu. Zchátralý, plesnivý dům s vrzajícími schodišti a zezelenalou měděnou střechou stál vklíněný v neudržované botanické zahradě, skryté za zdí s pokroucenou cedulí, na níž se skvěl nápis VÝZKUMNÝ INSTITUT LÉČIVÝCH ROSTLIN. Na lavicích podél stěn prosklené zimní zahrady, která sloužila jako tréninková místnost, posedávalo a pokuřovalo několik znuděných frekventantů kurzu – jakási růžolící celnice a dva přestárlí pohraničníci. Trenér Daniil byl vysoký plavovlasý Velkorus kolem pětatřicítky s majestátně štíhlou postavou, statnými zápěstími a rukama klavíristy. Rysy měl jemné: bradu, tváře i čelo pěkně řezané a neskutečně dlouhými řasami nad ospalýma blankytnýma očima by z opačné strany zimní zahrady dokázal rozechvět listy palem v květináčích, které uvnitř rostly. Dominika dobře věděla, že u SVR žádný povinný kurz sebeobrany neexistuje a že je Daniil nejspíš nastrčená figurka, jejímž úkolem je nenápadně se vyptávat a nakonec z nic netušící Dominiky vytáhnout, že se spřáhla s cizí zpravodajskou službou nebo že vyzradila státní tajemství anebo že na horních lůžcích v dusných kupé kodrcajících půlnočních vlaků svedla bezpočet zpustlíků. Na povaze zjištěných poklesků nezáleželo. Lovečtí psi z kontrarozvědky nebyli těmi, kdo definoval zradu, rozhodně ji však dovedli poznat. V žádném případě nečekala, že by se co do technik boje na blízko cokoliv přiučila. Hned první den, kdy se umolousaným skleněným stropem draly do zimní zahrady tetelivé paprsky slunce, Dominiku zaujalo, jak Daniilovi kolem hlavy víří bleděmodrá aura lstivého uvažování i duše a že mu vychází i z konečků prstů. A ještě víc ji překvapilo, když ji Daniil začal učit sistěmu rukopašnovo boja, ruský styl boje muže proti muži, středověký, brutální, vycházející z kozáckých tradic desátého století s mystickými vazbami na pravoslavnou církev. Touto průpravou obvykle procházeli pouze příslušníci ruských ozbrojených sil. Tytéž pohyby viděla už v krví zbroceném pokoji athénské11
JASON MATTHEWS
ho hotelu u zabijáka od zvláštních jednotek, a přestože tehdy netušila, o co se jedná, jejich ladná účinnost ji zděsila. Daniil ji v tréninku ani trochu nešetřil a ona záhy zjistila, že se jí tělesná námaha i po letech zamlouvá. Maně přitom vzpomínala na někdejší průpravu své milované taneční kariéry, kariéry, o kterou ji připravili Oni. Sistěma kladla důraz na pružnost, až raketovou rychlost a také znalost nejzranitelnějších bodů na lidském těle. Když Daniil Dominice tváří v tvář předváděl, jak protivníkovi zkroutit končetinu nebo ho chvatem zpacifikovat, zahlédl v jejích bezedných očích cosi, co by rozhodně nerad zbytečně rozdráždil. Během dvou týdnů si Dominika osvojila údery a přehozy, jejichž zvládnutí by jiným studentům trvalo měsíce. Když poprvé spatřila opičí chůzi s pokrčenýma nohama, jejíž pomocí se lze v boji k nepříteli přiblížit, a zavíření rameny, které předchází drtivému zásahu dlaní, s rukou přes ústa se smála. TeT už ale srážela Daniila na žíněnku stejně často, jako skládal on ji. Když jí ve vybledlém odpoledním světle zahrady ukazoval novou techniku, sledovala, jak se mu zatínají svaly na zádech, a maně přemítala, co je asi Daniil zač. Soudě podle pohybů mohlo jít o baleMáka nebo třeba gymnastu. Jak se asi dostal k zabijáckým bojovým uměním? Patří snad ke specnaz, k jednotce Vympel? Jejímu oku volavky – státem vycvičené svůdnice – neuniklo, že má prsteníček podstatně delší než ukazováček. Podle bradavičnatých instruktorek ze školy pro volavky bylo proto pravděpodobné, že se pyšní nadprůměrně velkým nádobíčkem. Odhadnout velikost mužovy výbavy nebyla jediná dovednost, kterou si Dominika ve 4. státní škole, takzvané škole volavek, tajné akademii sexuální špionáže, která ženy učila umění svádění, svého času osvojila. Učebny a posluchárny oprýskaného, plotem obehnaného zámečku v borovém lese u Kazaně na březích Volhy se jí natrvalo vryly do paměti. Dodnes slyšela monotónní, vědecky chladné přednášky o lidské sexualitě a lásce. Dodnes viděla ty nepříjemné, zneklidňující filmy o pohlavním styku a úchylkách. A dodnes se jí vy12
PALÁC ZRADY
bavoval i seznam milostných technik, kterých byly stovky a které musely donekonečna memorovat a procvičovat – číslo 88, „Motýlí křídla“; číslo 42, „Šňůra perel“; číslo 32, „Napínáček“. Bez pozvání ji navštěvovaly vzpomínky na ty otupělé dny a krušné noci, kdy bylo vše postříkané růžovou vodou, co měla přerazit pižmo rujného muže a zbrocené ženy, i na ruce se špinavými nehty, které jí mačkaly stehna, a na kapky potu visící z masitých nosů, jež jí nevyhnutelně, neodvratně kanuly na obličej. Snášela to naschvál všem těm sviním, co si o ní myslely, že si jenom lehá na záda a roztahuje nohy. TeT jim ukáže, jak se v ní mýlily. Uklidni se, nabádala se v duchu. Vzdorovala sílícímu stresu z představy, že je zpátky ve službách vlasti, v objetí matičky Rusi, že začíná mimořádně riskantní existenci. Trápilo ji ale i něco jiného: nevěděla totiž, jestli je ještě naživu muž, do kterého se zamilovala. A pokud stále dýchá, změní se její láska v tajemství, které bude muset střežit jako oko v hlavě, jelikož nelze opomenout drobný detail, totiž že se jedná o amerického agenta CIA. Stále čekala, kdy už z ní začne Daniil nenápadně tahat rozumy, a jelikož se během čtrnácti dnů tělesné průpravy sblížili, nepůsobilo by to zas tak podezřele. Bylo jí jasné, že si bude muset dávat mimořádný pozor – žádné návnady ani sarkasmus –, zároveň ale šlo o výtečnou příležitost předhodit mu dobře načasovanou dezinformaci; třeba se před ním bezděky zmínit, jak obdivuje prezidenta Putina. Tušila, že všechno, co Daniilovi řekne, poputuje na FSB, pak na ústředí, kde se to spolu se všemi ostatními střípky „uvítacího“ vyšetřování poskládá, a tohle vše nakonec rozhodne o tom, jestli si Dominika zachová postavení operupolnomočennovo, terénního agenta. Ale bože, ty řasy.
S hlavou ladně vzpřímenou na dlouhé šíji vplula Dominika skrz pižmem prosycený sametový závěs do klubu La Diva. Vyhazovač u dveří zkušeným okem uznale zhodnotil její krátké černé šaty a pak jí rychle nahlédl do titěrného psaníčka 13
JASON MATTHEWS
z černého saténu, kam se sotva vešla rtěnka a tenoulinký chytrý mobil. Rozhrnul těžký závěs a pokynul jí, aM vejde. Ta žádnou zbraň nemá, pomyslel si. Mademoiselle Doudounes, slečná Kozatá, je čistá. Ve skutečnosti kapitánka Jegorovová disponovala velmi účinnou smrticí silou. Pouzdro rtěnky, kterou měla v kabelce, byl totiž električeskij pistoljet, jednoranná elektrická pistole, nejnovější výrobek vědeckotechnických laboratoří SVR – takzvaného odboru T –, nová verze klasické zbraně z dob studené války. Tato jednorázová rtěnková pistole byla velmi přesná na vzdálenost dva metry a vystřelovala ničivě vražednou munici Makarov 9 mm – jádro této kulky obsahovalo kovový prach, který se při zásahu prudce rozptýlil. Při výstřelu se ozvalo jen hlasité cvaknutí. Dominika zkoumala pohledem zšeřelý interiér klubu, velký půlkruhový sál s oprýskanými stolky uprostřed a boxy polstrované omšelou koženkou podél stěn. Opodál se temně rýsovalo prázdné nízké pódium se staromódními reflektory. Její cíl, Parvíz Džamšídí, seděl sám v prostřední kóji a zamyšleně vzhlížel ke stropu. Dominika se podruhé rychle rozhlédla, rozdělila si sál na čtyři části a zaměřila se hlavně na zadní rohy: nikde žádné zjevné kontrasledování ani zevlující bodyguard. Proplétala se mezi stolky k Džamšídího boxu a ignorovala jakéhosi tlusMocha, který jí od jednoho stolu lusknutím prstů naznačoval, aM jde k němu – buT si chtěl objednat další petit jaune, anebo navrhoval, aby si spolu na půl hodinky zaskočili do hotelu Chat Noir o kus dál v ulici. Byla napjatá jak struna, v krku zas cítila ten dobře známý pocit, co provází hon, kontakt s nepřítelem, svíral jí hrudník a zažehával žhavicí svíčky v žaludku. Dominika vklouzla do boxu a položila před sebe maličké psaníčko. Džamšídí dál upíral zraky ke stropu, jako by se modlil. Byl malý a subtilní a nosil rozdvojenou kozí bradku. Dlaně s dlouhými prsty jak od El Greka nechal poklidně složené na stole. Na sobě měl obligátní perlově šedý oblek s bělostnou košilí bez límečku, zapnutou až ke krku. Tento drobný fyzik byl odborníkem na 14
PALÁC ZRADY
centrifugální separaci, vědcem stojícím v čele íránského programu obohacování uranu. Dominika mlčela, čekala, až promluví. Džamšídí její přítomnost vycítil, klesl pohledem níž a zkoumal Dominičinu figuru – štíhlé paže, nenalakované, rovně zastřižené nehty. Upřeně se mu dívala do obličeje, dokud jí nepřestal zírat do modře žilkovaného žlábku mezi ňadry. „Kolik za hodinu?“ zeptal se nenuceně. Měl mečivý hlas a mluvil francouzsky. V pižmem prosyceném ovzduší klubu měla jeho slova mléčně nažloutlý nádech, působila slabě, čišela z nich faleš a lakota. Dominika si se zájmem povšimla, že ani ultrafialové světlo v klubu nijak nenarušuje její schopnost vnímat ohyzdnost jeho barev. Dál se na něj klidně dívala. „Slyšelas mě?“ zvýšil Džamšídí hlas. „Umíš francouzsky, nebo jsi putain z Kyjeva?“ Opět vzhlédl ke stropu, jako by neměl zájem. Dominika se zadívala stejným směrem. Z krovu tam viselo plexisklové molo a přímo nad Džamšídího hlavou tančila nahá žena na vysokých podpatcích. Dominika znova upřela pohled na jeho směšnou bradku. „Proč myslíte, že jsem lehká holka?“ zeptala se francouzštinou bez přízvuku. Džamšídí opět sklonil hlavu, zadíval se jí do očí a zasmál se. Právě v tuhle chvíli měl zaslechnout šelest ve vysoké trávě, těsně předtím, než se do něj zatnou tesáky a drápy. „Ptal jsem se kolik za hodinu,“ zopakoval. „Pět stovek,“ odvětila Dominika a zastrčila si za ucho pramínek vlasů. Džamšídí se k ní naklonil a dal jí ještě jeden nemravný návrh. „To bude o tři stovky dražší,“ řekla Dominika a pohlédla na něj přes okraj brýlí. Pak se usmála a zase si brýle posunula výš. Jako na povel se rozzářila jevištní světla a na scénu se nahrnul tucet žen jen v latexových botách do půli stehen a bílých kšiltovkách. Reflektory s barevnými filtry je zalily růžovo-bílými pruhy a tanečnice začaly za zvuků řvavého europopu vířit po pódiu.
15
JASON MATTHEWS
Jako první si Džamšídího ve Vídni vyhlédl zástupce ruského Rostechnadzoru v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, který si všiml, že si Íránec po pracovní době rád užívá s dlouhonohými společnicemi, co usrkávají šery v barech kolem Gürtelu. Podnět z MAAE se dostal až k rukám vídeňského rezidenta, který vše postoupil moskevské centrále, ústředí SVR v Jaseněvu na jihozápadě Moskvy. Následně se na ústředí rozhořela prudká debata o tom, jestli Džamšídí představuje vhodný objekt pro naverbování. Sledovat činitele ze spřáteleného státu je nerozum, prohlašovali někteří. Staré techniky vydírání a nátlaku tady nezaberou, tvrdili jiní. Riziko nezamýšlených důsledků a narušení bilaterálních vztahů je příliš vysoké, mínili další. Šéf jednoho z odborů vyjádřil nahlas domněnku, že se tato příležitost naskýtá až moc okatě. Proto by prý mohlo jít o provokaci, dezinformační past nastraženou západními rozvědkami – CIA, Mosadem, MI6 – s cílem Moskvu zdiskreditovat. Podobná nerozhodnost nebyla v SVR ničím neobvyklým. Stávající Službu vnější rozvědky sžíral strach z prezidenta federace – jednak z rentgenových pohledů těch modrých očí, jednak z pokoutních represálií –, podobně jako ve třicátých letech dvacátého století ochromovaly NKVD obavy ze Stalinova hněvu. Nikdo nechtěl schválit špatnou operaci a spáchat prohřešek ze všech nejhorší – ztrapnit Vladimira Vladimiroviče Putina na světové scéně. Alexej Ivanovič Zjuganov, náčelník kontrarozvědného oddělení služby – odboru KR –, byl prvním z mnoha lidí, kteří naverbování Džamšídího pokládali za příliš riskantní (zvlášM proto, že nešlo o jeho případ). Jenže prezident, sám někdejší důstojník KGB (o jeho služební minulosti, kam spadala i ospalá zahraniční štace v komunistických DrážTanech na sklonku osmdesátých let, se nediskutovalo, a to nikdy), ustrašené hlasy v SVR nevyslyšel a rozhodl jinak. „Zjistěte, co ten vědec ví,“ nařídil Putin řediteli SVR v Jaseněvu po vysokočastotné, vysokofrekvenční lince z Kremlu. „Chci vědět, jak daleko jsou íránští fanatici s tím svým ura16
PALÁC ZRADY
nem. Sionistům i Američanům už dochází trpělivost.“ Putin se na chvíli odmlčel a pak dodal: „Svěřte to Jegorovové, aM se o to postará.“ Za normálních okolností se dalo považovat za obrovskou čest, když prezident státu osobně pověřil některého příslušníka služby splněním velmi exponované náborové operace – v minulosti se občas takové výsady dostávalo Putinovým starým oblíbencům z KGB –, Dominika si ovšem nedělala sebemenší iluze o tom, proč vybral zrovna ji. Dokonce se s prezidentem ani nesetkala. „Je to nesmírná pocta,“ nechal se slyšet ředitel, když si ji pozval na kobereček, aby jí oznámil, jaké vydal Kreml pokyny. Chujňa, kecy, pomyslela si Dominika. Chtějí, aby bývalá volavka nalíčila sexuální past. No tak dobře, hoši, řekla si, bacha na prsty. To, že si vybrali právě ji, mělo jednu výhodu. Přestalo ji tížit hmatatelné břemeno kontrarozvědného šetření, jemuž ji FSB podrobovala. Veškeré hrátky byly náhle minulostí: před jejím bytem na Kastanajevské ulici už ráno ani večer neparkoval peugeot s kouřovými skly, ustaly pravidelné žoviální výslechy lidmi z kontrašpionážního a skončily i pravidelné tréninky sistěmy s přitažlivým Daniilem. Dominice došlo, že je očištěná – celý proces bezpochyby urychlily Putinovy netrpělivé příkazy, měla to však za sebou. V duchu si vychutnávala ironii osudu, že jejím výběrem si prezident Putin osobně nasadil lišku do kurníku. Jenže tenhle úsměvný paradox se záhy změnil v tenkou bílou linku hněvu v jejím žaludku. Od té chvíle vše postupovalo poměrně rychle, i její přidělení na odbor KR, tedy ke kontrarozvědce. Předvolal si ji Alexej Zjuganov a klidně jí oznámil, že přišlo ze čtvrtého patra nařízení, že to bude z kontrarozvědného odboru právě ona, kdo povede operaci proti Džamšídímu. Choval se rozmrzele, mluvil přezíravě a uhýbal pohledem. A pod touto fasádou Dominika během několika málo vteřin přímého očního kontaktu zahlédla paranoiu. Když k ní usazený v křesle promlouval, vířil kolem něj černý mrak. Mluvil o tom, že v zájmu úspěšného naplánování operace bude třeba využít 17
JASON MATTHEWS
zdrojů jeho odboru a že nezdar nepřipadá v úvahu – něco takového by se netolerovalo. O zárubně dveří kanceláře za Dominikou se opíral Zjuganovův náměstek, zachmuřený třicátník Jevgenij, zavalitý a široký, přísný jak pravoslavný jáhen a neuvěřitelně tmavý, počínaje nepoddajnými vlasy přes huňatá obočí a konče předloktími orangutana, všemu bedlivě naslouchal a zkoumal křivky zadečku, který se jí rýsoval pod hladkou sukní. Zjuganova popravdě řečeno nesmírně štvalo, že byl jeho názor na Íráncovo naverbování veřejně zamítnut. Druhé ponížení představovala pro jedovatého trpaslíka Zjuganova – měřil jen něco málo přes půl druhého metru – skutečnost, že místo něj dostala případ na starost Dominika Jegorovová; a třetím ponížením byl fakt, že si prezident Ruské federace vyhlédl a vybral obyčejnou kapitánku, jeho novou podřízenou. Zjuganov si tu šljuchu, cvičenou kurvu, z lovecké skrýše svého mozku oMukával. Coby žena na pozici operupolnomočennovo představovala ve službě naprostou, až absurdní výjimku, zároveň se ale mohla pochlubit rodokmenem a nezpochybnitelnou reputací. I on ty historky slýchával a čítal důvěrná hlášení. Kromě dalších úspěchů, jichž za nedlouhou kariéru dosáhla, se jí povedlo získat informace vedoucí k zatčení jednoho z největších škůdců, kteří kdy do SVR pronikli, ostříleného generálmajora Vladimira Korčného – zrádce, kterého Američani řídili celou dekádu a půl –, čímž skončil hon na špiona trvající několik let. Část pátrání s cílem Korčného demaskovat vedl právě Zjuganov, ovšem neuspěl, kdežto tahle holka ano. Následně ji zranili, zajali a krátce ji zadržovala CIA, načež se ze Západu vítězoslavně vrátila do Jaseněva, za zásluhy se jí dostalo povýšení do hodnosti kapitánky a teT ji na příkaz shora přeložili na odbor KR s úkolem pracovat na případu z ředitelova fasciklu. Zjuganov, který svou jeduplnou dráhu započal ještě v dobách někdejší KGB jako vyšetřovatel ve sklepích Lubjanky, se proti jejímu pracovnímu přidělení nemohl vzepřít. Řekl Jego18
PALÁC ZRADY
rovové, že může odejít, a díval se za ní – ve dveřích se musela protáhnout kolem Jevgenije, který v nich stál s úsměškem na rtech a ani se nehnul. Operace proti Íránci byla příliš důležitá, než aby ji mohl jen tak zhatit, instinkty osvojené v Lubjance ovšem Zjuganovovi nastínily jinou možnost. Pokud by kapitánka Jegorovová zmizela ze scény, mohl by vše uchopit do vlastních rukou a vydobýt si za Peršanovo naverbování významné uznání. Zamyšleně seděl v otáčecí židli, pohupoval kratičkýma nohama a nabubřelým pohledem vybízel zachmuřeného Jevgenije, aby něco řekl. Vilami na vodě pisano, budoucnost je psaná vidlemi do vody. Nikdo neví, co bude.
Před klubem vzala Dominika Džamšídího za upocenou ruku a vedla ho hustou změtí nočního provozu. Přeběhli Place Blanche a pak už pomaleji sešli půl bloku z kopce k malému hotelu Belgique s modro-bíle pruhovanou markýzou nad vchodem. Znuděný ubijca za přepážkou, mlátička s mohutnýma rukama a umolousaným tričkem, hodil Dominice klíč a ručník. Když Dominika vstoupila do pokoje, otevřely se dveře na čtvrt metru, načež narazily do kovového rámu postele. Museli se protáhnout kolem rozpraskaného toaletního stolku. Záchod za zástěnou v koutě byl posetý rezivými fleky a nad čelem postele vedle nebezpečně roztřepené sametové šňůry viselo velké zrcadlo, skvrnité a začouzené. Džamšídí si šel do mísy ulevit. „Svlíkni se,“ prohodil přes rameno a značně přitom nacákal mimo porcelán. Dominika se se zkříženýma nohama posadila na pelest a pohupovala lodičkou. Za pět kopějek by mu pouzdro své rtěnky přiložila k hlavě a zatlačila na píst. Džamšídí si zapnul poklopec a otočil se k ní. „Tak na co čekáš? Šaty dolů a lehnout na břicho,“ zavelel a svlékl si sako. Pověsil si ho na hřebíček na dveřích. „Jen klid, ty slíbené peníze mám. Můžeš je poslat matince do Kyjeva – pokud teda nepracuje ve vedlejší cimře.“ Dominika se zaklonila a zachechtala se. „Dobrý večer, doktore Džamšídí,“ prohlásila. „Já nejsem z Ukrajiny.“ 19
JASON MATTHEWS
Jakmile Džamšídí zaslechl svoje jméno, zvedl hlavu a podíval se jí do tváře. Každý íránský vědec, který porušuje šaríu a potajmu se mrouská na Montmartru, okamžitě větří nebezpečí. Ani ho nezajímalo, jak to, že ho zná. „Je mi fuk, odkud jsi,“ odvětil. Takový vzdělanec, pomyslela si Dominika v duchu, a přesto takový hlupák. „Potřebovala bych pár minut vašeho času,“ řekla. „UjišMuju vás, že vás to bude zajímat.“ Džamšídí si prohlížel její obličej. Co je tahle šlapka s úsměvem Mony Lisy zač? „Řekl jsem ti, aM se svlíkneš,“ zopakoval a popošel k ní, netušil ovšem, která bije. Chtíč z něj unikal jak písek z rozbitých přesýpacích hodin. Popadl ji za zápěstí a postavil na nohy. Přiblížil se jí těsně k tváři, vdechl vůni Vent Vert a zkoumavě se jí zadíval do očí za nepatřičnými brýlemi. „À poil,“ donaha, zavelel. Stiskl jí zápěstí a sledoval její obličej. Reakce žádná. S pohledem upřeným přímo do očí mu vrazila nehet palce mezi první a druhý kloub ruky a zatlačila. Džamšídí bolestí nadskočil a ruku odtrhl. „Jenom pár minut,“ prohodila Dominika s ocelovým nádechem v hlase, aby se dovtípil, aby okusil, čeho je schopná. Mluvila nenuceně, jako by mu právě nepodráždila středový nerv pravé ruky. „Co jsi zač?“ zeptal se Džamšídí a pomalu se od ní odtahoval. „Co chceš?“ Dominika mu položila dlaň na rukáv, šponovala islámské pojetí vztahu muže a ženy na samou mez. V případě tohoto sečtělého Peršana, co žije v Evropě, tohohle zkurvysyna se slabostí pro rusovlásky, to ale nepředstavovalo až takový problém. „Chci vám navrhnout dohodu,“ řekla. „Oboustranně přínosnou dohodu.“ Nechala ruku tam, kde ji měla. Džamšídí se jí vyškubl a zamířil ke dveřím. Bez ohledu na podmínky chtěl zmizet. Dominika mu ladně zastoupila cestu a Džamšídí jí položil dlaň na prsa, aby ji odstrčil. Pomalu, skoro něžně, mu elegantními prsty přimáčkla ruku ke své hrudi a ucítila na pokožce, jak ji má vlhkou. Pak zlehka zatlačila dolů, vrazila 20
PALÁC ZRADY
do něj – Džamšídímu se zkřivila tvář bolestí – a nosem napřed ho povalila na ošuntělý přehoz přes postel. „Trvám na tom, abyste si mou nabídku vyslechl,“ prohodila a ruku mu pustila. Džamšídí se na posteli posadil s očima navrch hlavy. Víc vědět nepotřeboval. „Jsi od francouzské rozvědky?“ zeptal se a mnul si zápěstí. Když Dominika nereagovala, řekl: „Od CIA, od Britů?“ Dominika stále mlčela a nad tou nejhorší možností se Džamšídí až otřásl: „Tak z Mosadu?“ Dominika lehce zavrtěla hlavou. „Tak kdo tě poslal?“ „Jsme vaši spojenci a přátelé. Jenom my po boku Íránu vzdorujeme globální vendetě, sankcím, vojenským hrozbám. Podporujeme vaši práci, pane doktore, jak jen můžeme.“ „Moskva?“ podivil se Džamšídí a pod vousy se zachechtal. „KGB?“ „KGB už ne, pane doktore, teT je to Služba vněšněj razvědky, SVR.“ Džamšídí zakroutil hlavou a notně si oddychl; žádné sionistické komando, zaplaM Alláh. „A co chceš? Cos to mlela za nesmysly o nějaké nabídce?“ zajímal se. Zjevně se mu vrátilo sebevědomí, žluM, která ho obestírala, byla náhle sytější. Ty hnusáku, pomyslela si Dominika v duchu. „Moskva by s vámi ráda konzultovala; chtěli bychom, abyste nás informoval o svém programu.“ Dominika se připravila na projev nevole. „Konzultovat? Informovat? Chcete po mně, abych zaprodal svou zemi, svůj program, abych ohrozil naši bezpečnost?“ Džamšídí charakterní, Džamšídí vlastenec. „Íránu žádné riziko nehrozí,“ odtušila Dominika klidně. „Tím, že budete Moskvu informovat, vlast před nepřáteli ochráníte.“ Džamšídí si odfrkl. „To je absurdní,“ namítl. „Nech mě vstát, uhni mi z cesty.“ Dominika se ani nehnula. „Řekla jsem, že naše dohoda bude oboustranně výhodná, pane doktore. Nechcete si vyslechnout v čem?“ Džamšídí si znova odfrkl, jinak ale mlčel. 21
JASON MATTHEWS
„Žijete a pracujete ve Vídni pod Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Často cestujete do Teheránu. Ve vlasti jste čelným odborníkem na centrifugální separaci izotopů a v několika posledních letech řídíte montáž kaskád centrifug v závodu na obohacování uranu v Natanzu. Říkám to správně?“ Džamšídí neodpovídal, jen se na ni díval a hnětl si ruku. „Zářná kariéra, program slaví úspěch za úspěchem, těšíte se přízni nejvyššího vůdce a máte spojence v Radě bezpečnosti. A k tomu manželku a děti v Teheránu. Jenže coby muž výjimečných potřeb, muž, který si vydobyl právo dělat si, co chce, jste si našel známosti – jak ve Vídni, tak během takovýchto občasných kradmých a tajných víkendů v Paříži. Máte rád krásné ženy a ony zas mají rády vás.“ „Aby tě Šajtan vzal,“ ulevil si Džamšídí. „To je lež.“ „Vaše přítelkyně by určitě nepotěšilo, kdyby se doslechly, že se k nim neznáte,“ poznamenala Dominika a sáhla po psaníčku. Vytáhla telefon a zlehka ho držela v ruce. „ZvlášM vaši přítelkyni Udranku. Tu, co má byt ve Vídni na Langobardenstrasse, nedaleko sídla MAAE. Dobře ho znáte.“ „Jebat vás, Rusáky,“ ucedil Džamšídí. „Kdepak, ve skutečnosti jebete Srbku. Naprosto nevinnou holku, mohla bych dodat. Udranka pochází z Bělehradu. Vídáte se dost často.“ „To jsou lži,“ zajíkal se Džamšídí. „Nemáte důkazy.“ Přejetím štíhlého prstu po displeji mobilu spustila Dominika video a naklonila telefon k Džamšídímu, aby lépe viděl. „Vaše zatím poslední návštěva, třiadvacátého srpna,“ líčila Dominika. „Přinesl jste sladkosti – bonboniéru Sissi-Kugeln – a láhev Nussberg Sauvignon. Ona ugrilovala biftek. Ve dvacet jedna čtyřicet pět jste s ní měl anální styk a čtvrt hodiny nato jste odešel.“ Dominika hodila mobil na přehoz postele. Chrchlavý videozáznam stále běžel a ona sledovala, jak na Džamšídího zapůsobí ničivá síla jejích slov. „Nechte si ho, jestli chcete.“ Znova se na displej podíval a mobil od sebe odstrčil. 22
PALÁC ZRADY
„Ne,“ řekl. Barva kolem jeho hlavy a ramen byla úplně vybělená, skoro ji nebylo vidět. Dominika tušila, že už si nevyslovenou hrozbu vyhodnotil. Kdyby se provalily jeho zvrhlé libůstky, kdyby se proláklo, že pro svou chlípnost zneužívá oficiální fondy, ale hlavně kdyby vyšlo najevo, jak hloupě se nechal vydírat, dali by ho mulláhové popravit. „Ne,“ zopakoval. Raňše sjaděš, raňše vyjděš, pomyslela si Dominika, čím dřív si sedneš, tím dřív vyjdeš. Uvelebila se vedle něj a začala potichu hovořit, ačkoliv v duchu skrývala opovržení. Podobal se brouku v krabičce od sirek, neměl kam utéct – Dominika nepřipustila, aby se ohradil nebo předstíral nevědomost. Místo toho mu jasně nastínila pravidla hry: bude jí odpovídat na otázky, znova se potají sejdou, dostane od ní „peníze na výdaje“, bude pod její ochranou a (s lehkým přikývnutím) nadále se může věnovat kratochvílím s Udrankou. Setkají se přesně za týden ve Vídni u Udranky v bytě. AM si vyhradí celý večer. Dominika se zeptala, jestli mu to tak vyhovuje, ale než stihl odpovědět, postavila se. Neměl na výběr. Šla ke dveřím, lehce je pootevřela a pohlédla na něj – seděl zkroušeně a zamlkle na umolousaném přehozu. „Postarám se o vás, pane doktore,“ řekla, „ve všech směrech. Jdete?“ Vyklouzli z pokoje a sešli po úzkém schodišti s olupující se tapetou a rozvrzanými stupni. Zpoza přepážky vylezl ubijca a postavil se přímo pod schody. „Padesát eur,“ ucedil s pažemi zkříženými na prsou. „Taxa za zábavu.“ Kolem hlavy se mu vznášela hnědá mlha: krutost, násilí, tupost. Vyjukaný Džamšídí se kolem něj chtěl protáhnout, chlap ho ale masitým předloktím přišpendlil pod bradou ke zdi. A druhou rukou vytáhl skládací břitvu. „Sto eur,“ prohlásil maník a podíval se na Dominiku. „Taxa za prostituci.“ Se zmáčknutým hrdlem Džamšídí jen poulil oči a sledoval, jak sešla z posledního schodu a blíží se k nim. V hloubi podvědomí pocítila Dominika mírnou zlost, že je někdo otravuje, tak nemístné vměšování ji popudilo. V sa23
JASON MATTHEWS
mém středu měla zrak zostřený a ledově jasný, při okrajích však rozmazaný. Přes hrdlořezovu košili cítila jeho pach, cítila jeho hnědou zvířeckou esenci. Bez sebemenšího zaváhání prošla hnědavým mrakem až k němu a něžně, skoro láskyplně ho uchopila za umaštěný zátylek. Druhou ruku mu položila na tvář a palcem mu spočinula na pantu čelisti. Pak prudce zatlačila dovnitř a nahoru – ucítila, jak jí pod bříškem palce křupl temporomandibulární kloub –, načež ranař prudce zvedl hlavu, zařval bolestí a břitva mu vyklouzla z prstů. V oblaku puchu a parfému ho Dominika zatáhla za smradlavé vlasy a trhla mu hlavou dozadu. Okamžitě jí blesklo hlavou: Co by si asi o tak neuváženém činu pomyslel Bratok, starší bratříček Gable, jeden z jejích řídících agentů ze CIA? A nato jak elektrický výboj i druhá myšlenka: Co by si asi říkali všichni její Američani, kdyby viděli, že v téhle smrduté schodiš@ové šachtě provedla něco takového… V mžiku se zas vrátila do reality a bleskově muže udeřila otevřenou plochou dlaně do průdušnice. Chlap jednou hekl, načež s ním Dominika prudce trhla dozadu a za zvuku drolící se omítky mu praštila hlavou o zeT. Svalil se na podlahu a už se ani nepohnul. Dominika se sehnula, zvedla břitvu a zavřela ji, v duchu ovšem vzdorovala nutkání se natáhnout a přejet omráčenému gaunerovi přitlačeným ostřím po hrdle. Džamšídí se mezitím pomalu sesunul k zemi a lapal po dechu. Když si vedle něj přidřepla, vykasaly se jí šaty do půli stehen a odhalily černý trojúhelníček krajkových kalhotek, Džamšídí se jí ale díval výhradně do prozářené tváře, kam se jí přes oko svůdně svezl pramínek vlasů. Posunula si brýle a mírně zadýchaným hlasem špitla: „Říkala jsem vám, že jsme přátelům oporou. Kdykoliv vás ochráním. OdteT jste můj agent.“
24
PALÁC ZRADY
VEPŘOVÉ SATÉ Namarinujte tenké proužky vepřového v hutné pastě ze sezamového oleje, kardamomu, kurkumy, drceného česneku, drceného zázvoru, rybí omáčky, hnědého cukru a limetkové šťávy. Opékejte nad rozpáleným uhlím, dokud maso nezkaramelizuje a nezkřehne.
25