0037873

Jdem a mlčíme. Je mezi náma třiadvacet let. Třiadvacet se nedá dělit. Třiadvacet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Nesem oběd. Jdem po náspu. My říkáme pešunk. Ogmandův pešunk. Tudy chodíme, když jdem do lesa pro dříví. Někdy si zacházíme přes Mokřadní smuhu, abychom mohli jít Pluhařskou cestou. Ta není tolik blátivá. My říkáme marasná. Jindy zas přes Hraběcí les, pořáde pryč po Dřevěné stezce. Máma má na hlavě uvázaný šátek. My říkáme loktuška. Vdané ženské musí mít na hlavě šátek. Staré báby si šátek uvazují na uzel pod bradou. Musí nosit černý. Moje máma nosí pestrý šátek. Šátek si zavazuje vzadu pod drdolem. V létě nosí lehký trojcípý šátek. Bílý šátek s modrýma puntíkama. Co dostala minulý rok od táty na trhu v Kölcsi. Máma má kaštanově hnědé vlasy. Narezle kaštanové. Každý kaštan není narezlý. Na podzim je se sestrou sbíráme. Ve vsi roste jenom jeden kaštan. Zůstal na místě Barkóczyho poplužního dvora. Ostatní po válce pokáceli. Ve věčně vlhké půdě vydrží jen topoly. A vrby. My říkáme břesky. Na jaře se snadno dělají píšťalky, břeskné píšťaličky. Pískáme na ně, abychom pozlobili mámu. Taky psy a sousedy. 5

Na podzim někdy utečem za Kepecův trávník k tomu jedinému kaštanu. Kradem se zadem mezi zahrádkama. Pětiprsté listy obrovského stromu opadají uschlé na konci léta. Jako by se na zemi ve spadaném listí válely uřezané ruce obrů. Na jaře jsou jeho květy bílé svíčky. Zelené tobolky ježci. Děláme ježkovi nohy ze sirek. Od mámy si vyžebráme vypálené sirky. Na sirky může sahat jenom máma, to není nic pro děcka. „Vidlička, nůž a nůžky nepatří do dětské ručky,“ odříkává máma říkanku.

„Protože my jsme páni. Dnes je pánem lid. Včerejší vykořisťovaní. Teď my vykořisťujem kulaky… Komu se to nelíbí, ať nám kapsu políbí! A basta,“ říkají bývalí podruzi. „Těm se to mluví, když nedali do společného ani hřebík,“ říká dědeček, kterému je nejvíc líto koní. „Jenom z něho berou.“ „Moc rádi sklízejí, kde nesili,“ šeptá znechuceně. „Na sklízení je užije,“ říká. „Všechno urvat pro sebe, to je to hlavní. Ale něčím přispět? Ani nápad.“ Hospodářům bylo nejvíc líto koní. Víc než půdy. Koně týrali v JZD místo nich. Vydřeli z nich duši. „Uštvali je k smrti. Předčasně pošli a jaký z toho byl užitek?“ říkává dědeček. Noví páni byli do všeho hrrr a všechno lámali přes koleno. Každému říkali soudruhu. Vymysleli nový pozdrav. „Už jejich tatíci byli nýmandi. Taky jen koukali, kde se co dá zabrať,“ bručí. „Kupředu, levá!“ říkají soudruzi místo pomáhej Pámbu. A pořáde mluví o pokroku. 6

„Musíme kráčet s dobou, soudruzi, s dobou! Budem pěstovat, co se nám zachce. Když smetánku kaučukodárnou, tak smetánku. Když rýžovou kaši, tak kaši. Všechno bude, jak si strana přeje. Co řekne soudruh Stalin a soudruh Rákosi, to platí jak slovo boží. Přírodu, soudruzi, si musíme podmanit,“ papouškovali brigadýři na ranních desetiminutovkách hesla lidem klepajícím se zimou. Přitom do sebe kopli pár stopeček kořalky. „Já ti dám soudruha, ty zmetku,“ brblá si v tu chvíli pod vousy dědeček, aby ho neslyšeli. Ale ne zas, aby ho neslyšeli úplně. Aby aspoň věděli. „No, jenom, jenom, jednou na ty řeči doplatíte,“ brblají noví páni. Ale sami taky nechtějí potíže. Těch bylo právě habaděj. Kulaky už propustili z táborů. Většina jich pak odešla. Nedokázali ve vsi zůstat. Nikdo nelitoval, že se jim nemusí víckrát podívat do očí. Okrasné stromy vykáceli, panskou usedlost zbourali. Kde dřív stála panská kaštanová alej, tam postavili partajní výbor. O panství všichni mlčí. Je hrobové ticho. „Vesničani dovedou mlčet jak zařezaní,“ říkává máma. O tom, co bylo, se nesmí mluvit. Staří říkají před válkou. O čem mlčíme, to není. Od minulosti spějme zpátky…, zpívají a kantor jim diriguje jako na pohřbech.

Máma má přes den vlasy v drdolu. Když si je rozpustí, bude noc. Já jí je češu. Češu je rád. Třpytivé vlasy kloužou širokýma mezerama mezi zubama hřebene z rohoviny. Jsou lesklé jako noc. Nebe je hvězdnaté a hezky voní. Voní po trávě. Voní po chlebu. Voní po mléku. Hřeben z rohoviny je mi protivný. 7

Připomíná mi pozabíjená zvířata. Ve škvírách se pořáde uchytává černá špína. Usazují se tam mastné lupy a prach a ty se pak slepí. Ženské si pod šátek stáčejí vlasy do drdolu. Ten si sepnou sponou z rohoviny. Přes den má i máma vlasy schované. Sestra ještě ne. Vlasy si myjem v sobotu. Večer postavíme v kuchyni na zem necky. Na plotně ohříváme vodu a pak se v ní jeden po druhém koupem. Nejdřív sestra, pak já, nakonec máma. Všichni si myjem vlasy olejovým šamponem. Ten splachujem litrovým hrncem. Proto jsme cítit všichni stejně. Jakmile vejdu do dveří, hned to cítím. Jinde je to cítit jinak. Teď jdem do lesa pro chrastí. Máma si vzala tmavý šátek. Tlustý vlněný šátek. Svůj tlustý šedý šátek. Uvázala si ho teď taky pod bradou jako staré báby. Aby jí hřál uši. Protože je ještě zima. Mně je pořáde zima, chytnu mámu za ruku. Její ruka je teplá, moje studená jako led. Když něco nese, vrazím ruce do kapes. Vždycky něco nese. To si pak ohřívám prsty v kapsách. Je mi zima na nehty. Nechápu, jak mi může být zima na nehty. Přemýšlím o tom, zatímco se snažím udržet s mámou krok. V létě po žních chodíme sbírat klasy. Napadá mě, že by bylo dobře, kdyby už bylo léto. Nejvíc klasů se najde na kraji strniště. To je aspoň teplo. Ale v létě mi zas vadí teplo. „Vám nic není po chuti. Kdyby vás jehlou do prdele píchal, ani to by vám nebylo vhod,“ říká máma. A směje se tomu. Jako by řekla bůhvíjaký vtip. Ale neřekla. Jdem po chodníku a já se klepu zimou. Pořáde se klepu. Mrznou mi ruce a prsty u nohou v botech. V okách drátěného plotu obtahuje jinovatka pavučiny. Hned je ty spletité čáry lépe vidět. Bavím se tím, že do nich vrážím špičku ukazováku, takže jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Stačí přetrhnout jednu nitku a celé se to rozpadne. Nitky se zpřetrhají a perlič8

ky jinovatky, podobné krystalovému cukru, padají na zem. Drátěný plot zachrastí, a tak někdy přiběhnou i psi. Když mi to máma dovolí, přejedu po drátě klackem nebo holí. Většině psů se v té zimě nechce štěkat. Někteří nás doprovázejí podél plotu až k sousednímu pozemku. To jsou nervózní psi. My říkáme rozkaňúření. Vrčí. Cení bílé tesáky. Přešlapují na místě. Třesou se zlostí. „Nepekli je,“ říká máma. „Vždyť je nepeklím,“ odpovídám a zatáhnu krk mezi ramena. Po očku hlídám máminu ruku. Stojím po jejím levém boku. Levou rukou mě těžko praští. Oddechnu si. „Chceš mě ocigániť?“ říká. „Jenom píchám do pavučin,“ říkám. Máma nic neříká, jen si mě hrubým trhnutím přitáhne blíž a zrychlí krok. „Ty paskudníku,“ říká. Když mi říká paskudníku, tak se na mě nezlobí.

Moje sestra je jednička. Já jsem dvojka. To je moje číslo, dvojka. Moje sestra je Velká. Je holka. Já jsem Kluk. Mladší bratr je trojka. On je Malý. Tak nám říkají. „Ukombélajte toho Malého,“ říká máma. To znamená, že ho máme kolébat, dokud neusne. Počítám, kolik je to kolébnutí. Jedno, dvě, tři. To jsou první čísla, která jsem se naučil. Do deseti napočítám už dávno. Učil jsem se to na vejcích. Víc než deset slepic najednou vejce nesnese. Máma mě vždycky pošle počítat vejce, kolik jich dnes slepice snesly. Ráno slepicím prohmatá řitě. Po jedné je vyhazuje z kurníku. Levou rukou slepici sevře obě křídla, přitiskne ji 9

k sobě a pravý ukazováček strčí do slepičí prdelky. Vajíčko už tam čeká, dá se prstem nahmatat. Spočítá, kolik slepic dnes snese vejce, a já je musím všechna do večera najít, než zapadne slunce. V zimě se s tím musí hodně kvaltovat, protože se brzo stmívá. Když jich není tolik, kolik máma napočítala, dostanu vyhubováno. Sestra má jiné věci na práci, tak dostává vyhubováno za jiné věci. Slepice snesou vejce, než odbije poledne. Po obědě je začnu hledat. Už znám ta místa, kam zalézají, aby vajíčko schovaly. Nejsou to kvočny, nesedí na něm, jenom vejce schovají. Do snopu, pod hranici dříví, za kůlnu. Do snášecí bedýnky sedne jen málokterá, i když ji tam mají nachystanou. Před nějakou dobou jsem dostal za úkol i to prohmatávání řití. Obrací se mi žaludek, protože mám prst od slepičinců. Zažírají se mi do nehtů, ničím se to nedá umýt. Ale dobré na tom je to, že máma neví, kolik vajec ten den bude. Řeknu vždycky o jedno míň. Když je jich víc, schovám si jedno na druhý den. Jedno si vždycky schovám na druhý den do zásoby. Tak mi máma nemůže vyhubovat. „Určitě?“ ptá se mě pokaždé. Je na mně vidět, že lžu. Mám radost, když je vajec sedm. Sedmičku mám rád. A trojku. Když obě čísla sečtu, dostanu přesně deset. Do deseti umím napočítat.

Země je ještě šedobílá od ledu. Jdem po cestě, kterou rozjezdila kola vozů. Vyryla do bláta hluboké brázdy. Teď je mráz, tak se to nelepí. Všude velké kusy bláta. My říkáme hrudy. Do každé kopnu. Práší a rozpadnou se. Nebo se odkutálejí. Někdy mě zabolí prsty na nohou. Ale to je taky dobře, protože mě aspoň 10

nebrní. Dokud bolí, je to dobré. Mám ošoupané boty. Nemám na sobě lyžařské kalhoty, ale ty tenčí. A kabát, co už jsem z něho vyrostl. Šálu a čepici zděděné po sestře. Na nohou mám onuce. Onuce se mi pořáde shrnují. A čím víc se shrnou, tím víc mi mrznou nohy. Mrznou mi pořáde, protože jsem nešika. Neumím si onuce omotat dost těsně a jejich konce vzadu na lýtkách zastrčit za horní okraj. Kdybych to dělal správně, nerozmotávaly by se mi. A nemrzly by mi nohy. Máma nemá čas ovazovat mi nohy onucema. „Už jsi velký dost. Nauč se to,“ říká, když chci, aby mi pomohla. Jdem po zledovatělém chodníku, skrz ojíněný plevel. Sníh už je pryč. Ale všechno je ještě zmrzlé. Zahrádky jsou rozčepýřené a naježené. „Neloudej se,“ napomíná mě. Mrzne mi levá ruka. Za pravou mě drží máma. Má velkou ruku. Kůži na ní tvrdou a rozpraskanou. Nehty má špinavé jako všichni. Mužští si ořezávají nehty kudlou. Nehty Malého máma okusuje, aby se nepoškrábala. Já mám nehty taky špinavé. Když se nudím, vydloubávám zpod nich černou špínu. Že kůže rozpraská a nehty se lámou, za to může dojení, praní, vymetání sazí a vybírání popela. Máma má jenom hřbet ruky měkký a boubelatý. „Mrznou mi nohy,“ říkám. „Můžeš si za to sám,“ hučí, ale ve skutečnosti mě ani neposlouchá. „Ale maminko, mně mrznou nohy,“ říkám, „strašně mrznou. Vemte mě, pro smilování boží, do náručí.“ „Musíš po svých, já už tě neunesu,“ říká, ale cítím, že v myšlenkách je jinde. To mě míchá. Zlobím se. 11

Mám na ni zlost, protože se o mě nechce starat. Já chci, aby se starala jenom o mě. Kopnu do betonu. Odřu si hnědou barvu ze špičky boty. Nevšimne si toho. Nebo nemá chuť mě seřezat. Když se to stane jindy, říká: „Že si taky hned palici neurazíš! Hrom aby tě po poli honil…“ „Jen počkej, jak to doma slízneš,“ šeptá mi do ucha. My říkáme zlízneš. Doma to zlíznu tak, že mě plačky seřeže hadrem na podlahu. Popotahuje při tom. Hřbetem ruky si utírá nudle. Ten hadr je pořáde namočený v kýblu, aby byl po ruce, když se musí vytřít špína, vyšplíchlé pomyje nebo kočičinec. A hnůj, který nám padá z bot. Proto je voda v kýblu pořáde smradlavá. Hadr je z děravých sestřiných tepláků. Má modrofialovou barvu. Vnitřní stranu má vatovanou. Pěkně se nacucá vodou a ztěžkne. Máma, než mě začne mlátit, hadr nikdy pořádně nevyždímá. Řvu víc, než jak mě to doopravdy bolí. Sestra to dělá taky tak. Naučil jsem se to od ní. A máma kolem sebe vztekle plácá hadrem. „Hrom aby tě po poli honil,“ posmrkává. „Aby i tebe hrom po poli honil,“ říká. Ale brečí přitom. Vím, že v tu chvíli myslí na sebe a na tuhle vesnici, kde bydlíme. Nezlobím se na ni, nebolí to. Už jsem si zvykl.

Kočka má strach, ale přesto vběhne do světnice. Nejvíc se bojí koštěte, postaveného ke dveřím, kterýma se vychází rovnou na dvorek. Pořáde má hlad. Bez ustání hledá něco k jídlu. Kvůli myším, které se z vepřovicových zdí nedají vyhubit, ji máma v bytě strpí, ale ráda ji nemá. Kočky jsou divné. Člověka strpí, ale rády ho nemají. Máma taky nemá kočku ráda. Jen v bedýnce na dříví ji nechá na pokoji. Chodí se hřát do bedýnky pod 12

sporák. Ráno ji pustí dovnitř, večer vyžene ven. Po pravdě řečeno jsou mámě kočky odporné. Občas z něčeho dostanou průjem, nadýmají se. A pak se poserou ve světnici. Máma ucítí smrad a kočku chytí. „Musí se jí do toho vrazit čumák,“ říká nám. Popadne kočku za krkem a s hnusem jí strká hlavu do vlastního hovna. Zvíře by chtělo utéci, kope kolem sebe. Máma ho nepustí. „Pusťte ji, maminko, netrapte tu chuděrku,“ voláme. Ale máma toho nechce nechat. „Musí se jednou provždy naučit, že tady srát nebude,“ ječí. Kočky jsou jí odporné. Mně jsou zas odporné kočičince. Pustí ji teprv, když už kočka škrábe a táhle naříká. Pak ji honí s koštětem. Vší silou do ní práská. „Chcípni, potvoro, ty mi sem srát nebudeš,“ říká pořáde dokola a mlátí zvíře koštětem. Kočka panikaří, pobíhá sem a tam. Sestře se podaří v pravou chvíli otevřít dveře a kočka pláchne. Pořáde mají hlad. Kočky dostávají málo nažrat. „Ať si samy najdou něco k snědku,“ říkává máma. „Myší je tady nepočítaně. Ptáků a brouků je plná zahrada. Můžou si jich nachytat fůru.“ Byly vyzáblé. Jednou jsem jednu viděl v kuchyňské zahrádce mezi zelím, vydávala divné zvuky. Ani si nevšimla, že stojím už skoro těsně za ní. Viděl jsem její hřbet, napínala všechny síly. Ta kočka nikdy nevypila mléko a nikdy nesežrala, co dostala. Šel jsem ke zvířeti napínajícímu všechny síly úplně blízko a až tehdy jsem viděl, co dělá. Kočka se skloněnou hlavou zvracela. Zkoušela spolknout žábu, už byly z tlamičky vidět jen její nohy. Usilovně polykala. Neviděla a neslyšela. Soustředila se 13

jen na žábu. Bylo mi samotnému na zvracení, nebyl jsem na ten obrázek připraven. Ale nedokázal jsem od něho odtrhnout oči. Ještě chvíli se usilovně snažila, ale pak to vzdala, že žábu raději vydáví. S táhlým naříkáním ji vydávila. Celé její tělo se rytmicky stahovalo. Pomalu se ukázaly i přední nohy. Občas si musela odpočinout. Trvalo dlouho, než zúženým hrdlem vyzvracela to příliš velké sousto. Když z ní žába vypadla, oklepala se a stačilo jí jen několik skoků, aby zmizela v zelí.

„Nedokážu si na ně zvyknout,“ říká máma o lidech z naší vsi. „Hnusí se mi, že se nekoupou. Ani nemejou. O zubní pastě nevědí, jestli se to maže na chleba nebo co. Děti mají špindíry, nikdo se o ně nestará. Jenom jsou puštěné a spánembohem. Puštěné ze řetězu. A v krámě je smrad jako v rasově pytli…“ Máma je pořáde nespokojená. V jednom kuse něco čistí. Drhne rejžákem. Uklízí tu jednu světnici, ve které jsme všichni bydleli. Jsou v ní dvě postele přišoupnuté podélně k zadní stěně. Mezi oběma postelema je přesně tolik místa, abych se tam vešel. Vzepřu se na čelech postelí. Mám svalnaté ruce. Ale vzepření zákmihem ještě nesvedu. To teď trénuji. Komíhám se, zatímco máma se sestrou se učí u stolu. Stůl máme jeden. Sestře se do učení nechce. Říkají o ní, že „má hlavu natvrdlou“. Kouká bez zájmu před sebe a jen čeká, kdy už bude konec. Kdy zapláče náš malý bratr nebo na nás někdo zavolá z ulice. Kdy uteče mlíko. Jedno jak, hlavně aby to už skončilo. Kouká před sebe. Nic neříká. Zarputile mlčí. Dělá, jako by se dívala do knihy. Ale nedívá se do ní. Učí se Hymnu. Já už umím i druhou sloku, akorát jí 14

nerozumím. Krev Bendegúzova… Jenže kdo je to ten Bendegúz? Uprostřed kuchyňského stolu je teď kniha. Do vysunovací stolní desky je zabudován dřez s dvěma hliníkovýma mísama. My říkáme škopíkama. Ale nepoužíváme je. Dřez vytahujem jen při zabíjačce. Ke stolu patří ještě dvě štokrlata. Jedno se šuplíkem, do toho ukládáme kartáč na boty a to, čím se leští. Hadr a krém na boty značky Csillag v ploché kovové krabičce. Černý a hnědý. Vrškem obráceným vzhůru nohama natírá máma každé jaro zem ve světnici. Pak máme taky kredenc a truhlu s opěradlem, na té sedáváme. Je přikrytá hadrovou dekou. A plotnu, kterou v zimě i topíme, v létě na ní jenom vaříme. Zdi domu jsou z vepřovic. Říkáme mu hliněný dům, protože i za prahem je hlína. Podlaha z udusané hlíny. Na jaře ji máma vždycky natírá. Z kobylinců s trochou jílovité zeminy a plev umíchá hustou směs. Po uschnutí je z toho tvrdá kůra, pokud obsahuje dost kobylinců. Na natřenou zem položíme plátno napuštěné smolou, tam šlapem nejčastěji, uprostřed světnice, kolem kuchyňského stolu. Na tom probíhá všecko. Celý náš „zkurvený život“, jak říká máma. Jíme na něm a máma na něm pere. Hněte na něm těsto a škube kuřata. Píšem na něm domácí úkoly. Někdy nám u něho máma čte. Sestra spí s tátou a já s mámou. Nedávno přibyla k naší posteli ještě kolébka, aby ji máma měla při ruce, kdyby v ní bratr plakal. A taky k ní na noc dáváme jedno štokrle. Když Malý zapláče, máma rozespale mručí. Natáhne jednu ruku a ve spánku ho kolébá. „Už zas se mu zdál divoký sen,“ pomyslím si. Mně se často zdají divoké sny. A vždycky se při nich počurám. Ráno pak máma zuří. Rozčileně bouchá věcma. Občas dostanu pohla15

vek, když převléká prostěradlo. Slamník vyměňujem jen málokdy. „Chcanky od malýho fakana nesmrdí,“ říká táta. „Vždyť já vím,“ říká máma. „Tolik slámy nemáme, abychom ji neustále měnili. Však on toho nechá. Taky jsem se v jeho věku počurával,“ dodá k tomu. „Ale já v tom pak musím ležet, ne ty,“ odmlouvá máma. „Tak ho pošli ke mně,“ říká táta. A tak spím někdy v tátově posteli. A sestra spí s mámou. To pak dlouho nemůžu usnout. Táta chrápe a smrdí. Pořáde je cítit cigaretama. Na jeho kůži cítím strojní olej a vůni benzínu. Benzín mám rád, ale strojní olej nenávidím. Často je cítit po pivu a kořalce. Smrdí jako nevětraná hospoda. To potom spí, ani o sobě neví, a když se obrací, lehne si na mě. Jsem rád, když se mi ruku nebo nohu povede zpod něho vytáhnout. Ale s tátou dlouho spát nemusím. Sestra je totiž už velká a mámě se s ní spí nepohodlně. Nevejdou se. Máma mě zavolá zpátky a doufá, že už se nepočurám. Léta běží jedno za druhým, ale já dodnes zapomínám vstát a vytáhnout zpod postele nočník. Nebo se včas rozespale vypotácet na zápraží a ulevit si tam vedle u zdi. Ráno je pak na zemi tmavá skvrna nebo kape z navlhlé vepřovicové zdi, dole, kde se podezdívka musí kolem dokola natřít vídeňskou modří. Ostatní to dělají taky tak. V létě to je navíc i cítit, v teple to zasmrádne. Sestra se mi pořáde posmívá. „Počůránek, počůránek,“ říká a strouhá mi mrkvičku. Sama je počůranka. Všechny holky jsou uchcané. Ale máma nesnáší hlavně lidi z vesnice. Ty „vidláky“, jak jim říká. „Rodina tvého dědečka, to jsou vidláci. Jsou zamilovaní jen 16

do půdy. Je jim líto toho, co jim sebrali. Nedokáží myslet na nic než na půdu. Nikoho nemají rádi, nic nemají v úctě. Jenom půdu. Léta jsou schopni hladovět. Ráno jedí polévku z otrub, polévku z otrub jedí i v poledne a večer. Z jalové krávy by vymámili tele. Za troník by ošoustali kozu, a to i kdyby věděli, že ho stejně nikdy nedostanou.“ Škudlí. Skrblí. Hamižníci uhrdlení. Jeden větší nepřeja než druhý. Utopili by jeden druhého na lžíci vody. To nejsou lidi. Vidláci…,” říká opovržlivě a nakonec si odplivne. Dělá zhnusený obličej, jako by kousla do ploštice. V maliní u plotu naší zahrady někdy slupnem s malinou i ploštici. Pak člověk plive jako zjednaný. Kdo ještě neslupl ploštici, neumí si to představit. Je hořká jako žluč. Ještě že my nejsme vidláci.

Táta dnes přišel dopoledne domů. Když nakouknem do dveří, abychom ho přivítali, zařve na nás. „Vypadněte, alou sklízet fazolové lusky,“ říká. „Dobrý den, tatínku,“ odpovídáme, ale bez otálení mu mizíme z očí. Berem si ošatku a jdem dolů do zahrady. I když lusky jsou ještě moc malé. Touhle dobou bývá táta v práci. Brzo ráno odchází, v šest musí být v JZD. Jenom ho slyším, ale nevidím, když vstává, obléká si montérky, nazouvá si gumové holínky, chrchlá, pokašlává a uplivuje. Drbe se. Hlasitě nasává nosem. „Jdu dát krávě,“ říkává. Potom se odpotácí do chlíva. Napůl ještě spí. V korytě u studny si umývá obličej. Přitom prská vodu. Vždycky prská vodu, když se myje. Nabere vodu do dlaní, 17

a když ji zvedne k obličeji, prskne do ní. Nerad se myje. Nesnáší ani studenou, ani teplou vodu. Když se myje v lavóru, všechno kolem něho plave. Máma mu nadává, ale žádná změna. Neumí se mýt jinak, musí kolem sebe prskat, funět a cákat. Proto si raději myje obličej v korytě. Aby se nemusel hádat s mámou. Špičkou prstu si navlhčí koutky očí, aby přišel k sobě. „Takhle se mejou kočky,“ říká máma opovržlivě. Když táta odejde, ještě na chvíli usnu. Je strašně brzo. Máma už je někdy tou dobou vzhůru. Když peče chleba, probouzí se jako první. Začíná ve čtyři. Rožne světlo, díži už má nachystanou. V zimě musí lampa svítit. V létě už se v tu dobu rozednívá, takže nemusí plýtvat proudem. Raději šmátrá v pološeru. Když má máma těsto uhnětené a nechává je kynout, málokdy si lehá zpátky. Uklízí nebo si přichystá praní. To pak mám celou postel sám pro sebe. Do sedmi zbývají ještě tři hodiny a samotnému se mi spí klidně. Táta v půl šesté odchází. Do večera ho nevidíme. Někdy ani večer, když jde do hospody. Ale dnes přišel dopoledne. Nakoukne k mámě, aby ji pozdravil. „Co bude k obědu?“ ptá se. Mámě to nejde do hlavy. „Co ty tady děláš? Snad tě nevyhodili?“ ptá se. Táta mluví hrozně nahlas. Jdem a v kuchyňské zahrádce okukujem fazole. Lusky jsou ještě malinké, zelené a všechny prázdné. I na zelené fazolky je to moc drobné a neduživé. Rozhodnem se, že půjdem zpátky a zeptáme se, jestli je vážně máme otrhat. Ve dveřích se zarazíme. Až ven je slyšet tátovo sípání. A mámino kňourání. 18

„Už zas ji bije,“ šeptnu sestře. Stojíme a posloucháme. Nahlídnem sklem ve dveřích. Máma leží břichem na stole a táta za ní něco dělá. Montérky mu sklouzly až na paty. Chlupaté nohy mu bíle svítí. Jako by je měl vysidolované. Sestra mě chytne za ruku a táhne mě pryč. „Nebije ji,“ říká. „Jenom šoustají.“

Jdem a mlčíme. Je mezi náma jedenatřicet let. Jedenatřicet se nedá dělit. Jedenatřicet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Táta má vždycky mizernou náladu. Když má hodně mizernou náladu, jde do hospody. My říkáme putyka. Říká se jí také obesraná, protože lidé jsou líní ujít těch pár kroků k hajzlu. Gusta si dal postavit hajzl, protože na okrese mu řekli, že má s tou zasratou hospodou něco dělat. Ale není to nic platné. Putyka je taky na Rampě. Stejně jako obchod, ale my říkáme krám. Krám, co vede Piri. Až budu velký, taky budu chodit do hospody. Všichni chlapi tam chodí. Ale teď jsem ještě malý. Zatím chodíme jen v neděli odpoledne s klukama ke kuželkové dráze. Ta je hned za putykou. U popelnic. Stavíme chlapům kuželky a poklusem jim nosíme kouli. Jsou dny, že si vyděláme i dva tři forinty. Do hospody máme vstup zakázán. Ženské taky nesmějí do hospody ani páchnout. Tam smějí jenom mužští. Ženské tam posílají syny. „Jdi a přiveď tátu dom,“ říkají. Chlapi tam chodí každý večer. Koupí si láhev piva a postaví se s ní na Rampu. Plivou na zem. Předtím do sebe házejí stopečky. Kouří cigarety. Chrch19

lají. Zuby mají žluté od nikotinu. Pár jich jim někdo vyrazil ve rvačce. Výčepní pult v putyce je pobitý plechem. Na okraji dřezu stojí jedna vedle druhé láhve a z jejich špuntů čouhají zahnuté kovové trubičky. Z láhví nalévá putykář do stopeček. Postaví do řady skleniček, co jich je objednáno, a gloglo, nalévá z láhve kořalku. To už se chlapi usmívají. Změknou. V té chvíli se jim i obličeje vyjasní. Ztuhlé rysy se uvolní. Ani vrásky nejsou tak hluboké jako jindy. Rozrytá kůže omládne. Nemůžou se dočkat svých stopeček. V ústech se jim sbíhají sliny. „Na zdraví! Na tvoje!“ volají a kopou to do sebe na jeden hlt. Později už poloopilí vyřvávají „Daj nám Pánbůh zdravíčka, daj nám Pánbůh zdraví!“ Ale Pánbůh, to se nesmí říkat. Nahoře se usnesli, že žádný Bůh není. Kór členové strany v něho nesmějí věřit. Každý týden chodí na partajní výbor a tam v něho nevěří. „My zas chodíme k Pinkům,“ říkává máma. Tam říká kněz, že je. Ale táta si není úplně jistý. Někdy se o tom začnou dohadovat. Skončí to vždycky velkou hádkou. „Není?! Hovno není! Však on ti ještě Bůh natrhne prdel!“ vykřikuje dědeček. „Nerouhejte se, starej neznabohu,“ říká Máli a řehtá se. Máli je moje teta. Tátova starší sestra. Obličej má plný vrásek. „Když není, tak není. Všechno být nemůže. To by uměl každý, naporoučet si, co má být. To není jako někde u chudáků, že není to a není ono. U nás není lautr nic,“ zavtipkuje a všichni se tomu chechtají. „Ono se lehko řekne, že není,“ říká táta. „Ale ani ti, co to říkají, tomu nevěří. Drapnou děcko a tradá s ním do jiné ves20

nice. Pokud možno co nejdál, aby ho tam dali pokoutně pokřtít,“ rozčiluje se. „Celého Boha si vymysleli páteři,“ říká táta na závěr. Máma nevěří, že by nebyl. A táta vlastně taky ne. Ale mlčí, nechce se hádat. Hádat se nechce nikdy. To raději změní téma. „Ti taky kážou vodu, ale pijí víno…“

Máma chce tátu utišit. „Nám po tom nic není, to je věc partaje. Partajního vedení. Ať si kážou, však on jim to Pánbůh nedaruje.“ Chlapi se jeden druhého bojí, proto chodí večer do hospody. Neboť když jsou spolu, mají aspoň jeden druhého na očích. Ženské zůstávají doma. Mužští by se totiž víc báli ženiny vyřídilky než ostatních. A taky se bojí zůstat o samotě. Ženské dokážou snést samotu. Mají přece doma děcko. Ženské se nebojí ničeho. Jenom mužských, co přijdou domů opilí pozdě v noci a vyburcují děcko ze sna. Hospodský je tátův starší bratr. Dřív byla putyka u dědečka v domě. Do jednoho parádního pokoje vybourali z ulice dveře. Strýc viděl u žida, jak se to dělá. Dokud ho neodvedli, byl hospodským Mojše. Musí se ředit, aby to něco neslo. Chlapi do sebe kořalu kopou v rychlém záklonu. Žádnou práci nezačínají jinak. „Tak ještě jednu rundu,“ říkají při zabíjačce. Ženské mezitím rozdávají a pak zas sbírají stopečky. Hodí to do sebe všichni najednou. Někdo se z toho otřese. Někdo zas rozkašle. Někdo si uplivne. Všichni kořalku chválí. Čím je silnější, tím víc. Křiví hubu. Nadávají. Hospodskou kořalu jen pijí. Každý ví, že je ředěná. Při pití jim padají rádiovky na špinavou cementovou podlahu. Od 21

podzimu do jara sem z pily navážejí piliny a sypou je na beton. Dokud jsou čerstvé, voní hospoda jako les. Potom jako močál. Zvratky. Moč. Po modrofialových rádiovkách spadlých na zem dupou zablácené boty. „Hergot sakra kurva! Do prdele krucifix!“ křičí s nepokrytýma hlavama. Začínající pleše šajnují jak divé. „Já tě kopnu do řiti, čuráku, že se rozmázneš o futro, jestli mi nepřestaneš šlapat po čepici…,“ říkají. A hned se culí, když po ní šlape někdo silnější. Protože se jeden druhého bojí. Rozkaňúřených mužských se bojí, ti se chtějí prát. Komunistů se taky bojí. A špiclů, co je na partajním výboru udají za jejich řeči. Nevědí ale, kdo je špicl, a tak se podezřívají všichni dokola. Každý každého. A mají strach. Hrůzu odplaví jedině kořala. Pijí. S přiblblým úsměvem. I v tom slabém osvětlení je jim vidět až do krku. Holé žárovky žhnou světlounce žlutě. Proto je v hospodě sranda jak v márnici. Jako by byli někde ve sluji. Chechtají se stále hlasitěji. Místo mluvení každý řve. Neslyší ani sami sebe. Rve to uši. Jeden od druhého žebrá cigaretu. Ti nejstarší kouří fajfku. Táta a jeho kamarádi už jenom cigarety. Pořáde jsou nervózní, pořáde pospíchají. Sbírají nedopalky a kroutí si z nich nové cigarety. Pro nedopalek se sehnou, i když se stydí. Většinou kouří machorku. Nůžkama rozstříhají noviny na proužky a balí si z nich cigarety. Tabák každý fasuje v JZD od tabákového výrobního odvětví. „Kdyby radši zaplatili,“ říká máma. Peníze nejsou. Tabák si každý krájí doma nožem na řezání tabáku na stoličce, která se zasunuje pod postel. Pod každou postelí je taková stolička. Každá je jiná, protože každý si ji dělal sám. Ale každá je podobná všem ostatním. Mají rozjeté, křivé nohy. Uříznuté ze zlomené násady od vidlí nebo od hrábí. Na 22

tabák dávají pozor. Pod stoličku rozprostřou balicí papír, protože každého zrnka je škoda. Staří smetají i tabákový prach. V dědečkově rodině se šňupe. Míšek na tabák si dělají z prasečího měchýře. Mladší, jako je táta, mají tabák v plechové krabici a nešňupou. Někdy tabák žvýkají, třeba nedopalek. Mají žluté zuby a zubní kámen. Jednou jsme to zkusili, já a Gedi, ale nestálo to za nic. Štípalo nás to do nosu. Staří sedí na lavičce na zápraží a bafají z fajfky. Mladší, jako je táta, drží při kouření cigaretu mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Od nikotinu mají žluté i nehty. I palec, protože nakonec musí cigaretu držet mezi palcem a ukazováčkem, dokud jim nedohoří až k nehtu. „Do prdele, himl laudón,“ zařvou a vztekle zadupou špačka do země. Dokud cigareta hoří, kouří ji s vykulenýma očima. Pravým kuřákům visí celý den z koutku úst. Dokud nedohoří, nevyndávají ji. I když už to pálí. Někdy vyhasne, protože je v tabáku větvička. Ale stejně ji z huby nevyndají. Začnou ji nervózně žvýkat. Při řeči jim doutná v koutku úst. Někdy ji zahasí, aby déle vydržela. Plivnou si do dlaně a tam ji taky zamáčknou. Nikdy cigaretu nevyhazují. Zbylý tabák rozžvýkají, jako by byl žvýkací. Sliny mají žluté a plné dehtu. Plivou močku. Místo zubů mají žluté pahýly. Každý přišel o pár zubů v hospodských rvačkách. Zbylé si nikdy nečistí. Starší ročníky už skoro žádné nemají. Chlapi chodí odněkud někam vždycky v partách. Ve dne pracují, večer pijí. Obličeje mají zahořklé. Všichni nosí modrofialové montérky a kacabajku. V zimě si na to obléknou ještě vaťák a místo rádiovky mají beranici. Oni jí říkají ušanka. Ta móda přišla z Ruska. Všechno na nich visí jak na hastroších 23

a pořáde jsou špinaví. Celý den jsou v JZD a večer v hospodě. Jsou zanedbaní a zdivočelí. Vlasy mají mastné a nečesané. Skoro celý rok mají na nohou gumové holínky. V zimě si do nich obalují nohy tlustýma onucema. V létě si je obouvají jen tak naboso. Tátovy holínky pomáhám večer stahovat já. Stojí uprostřed světnice a hlavou naráží do stínítka elektrické lampy visící ze stropu. Komíhá se dopředu a dozadu. Máma mlčí. Táta má ztěžklý jazyk. „Já nejsem opilej,“ říká mámě. Div, že neupadne. Chce předvést, jak se nepotácí, jenomže se potácí. „Vidíš přece, že nejsem opilej. Jenom jsme si trochu povídali, diskutovali jsme se soudruhama…“ „A tys to všechno platil, že jo?“ říká máma. „Jednu… nebo dvě rundy jsem fakt platil já,“ říká. „A co má bejt? Jsou to moje prachy. Vydělal jsem si je. To nejde, nepozvat kolegy…“ „Nevytahuj se,“ říká máma. „Radši si lehni a neprobuď Malého.“ Táta se mezitím klátí vpřed a vzad. „Nestáhneš mi holínky, synku drahý?“ říká mi. Nehýbám se. Bojím se, že mě bude bít. Nebo se na mě zřítí. „Stáhni mu je, dřív než se skácí,“ říká máma. Když se pak najednou táta zkouší sehnout, zapotácí se. Začne dávit a zvracet. Z úst mu málem vybublá tekutina. Spolkne ji. Vypotácí se ven ze dveří. Dveře zůstanou otevřené. Vidím hvězdy a tátova záda, jak se předklání. Když se skloní, aby zvracel, vidím z postele Večernici. Chladný večerní vítr přináší pach zvratků. Fouká od Rampy, a tak přináší i hořký tabákový kouř z putyky. Když táta přivrávorá zpátky do světnice, kecne na postel. Stáhnu mu holínky. Na rukou se mi rozmáznou zvratky. Měl 24

je na holínkách. Jdu k lavóru. Opláchnu si ruce. Táta se mezitím skácí naznak. Nohy má ještě na zemi. Na fleku usne jako zabitý. Chrápe a ještě ze spánku čamtá. Slíže, co mu ze zvratků zbylo v koutcích úst. Občas sebou trhne. Zašermuje rukou ve vzduchu. A nechá ji bezvládně padnout. Sestra dělá, že spí. Lehnu si. Zacpu si uši, aby se mi povedlo usnout. Ve třech posloucháme tátovo chrápání.

Jdu a počítám. Když jdu, tak v duchu počítám. Počítám svoje kroky. „Koukej na cestu,“ říká máma. Někdy upadnu nebo sklouznu do příkopu, protože nedávám pozor. Zašpiním si šaty. Jsem v myšlenkách jinde. Představuji si, že přiletí anděl a hasí si to k nám do vsi. Počítám telegrafní tyče. Stromy. Psy. Spočítám cestou okna všech domů v ulici. Okvětní lístky jiřiny. Kolikrát zakukala kukačka. Sloupky v plotě. Všechno, co se dá spočítat. A hned vymýšlím, co budu počítat příště. Počítám a zakopnu přitom. „Ty jsi ale mrťafa,“ říká máma, jednou rukou mě zvedá a staví zpátky na nohy. Druhou mi dá pohlavek. Pak mi vypráší kalhoty. Pořádně mě při tom plácne přes zadek. „Nečuč s otevřenou hubou. Mám se tě snad doprošovat, abys koukal na cestu?!“ syčí mi do ucha. Kolena mám pořáde dodřítá. Když jsem v krátkých kalhotách s kšandama, není tolik dopálená. Brečím, protože mě bolí koleno. Odřenina pálí. Nejhorší je škvára. A beton. Asfalt se vlepí do rány. Máma vytáhne kapesník a utře mi nos. Plivne si do dlaně a slinama mi uhladí a rozhrne ofinu. Po tváři mi tečou slzy. „Co bulíš jak starej flašinet! A nestůj tady jako hromádka neštěstí,“ křičí na mě. „Jsi stejně nemožnej jako tvůj táta.“ 25

Hraji si s číslama. Každé rozeberu a dám zas dohromady. Najdu, čím se dají dělit. Některá se nedají dělit ničím. Ta mám rád.

„Ty mě odděláš. Tvůj táta byl taky vrah,“ řve táta. „Dej mi konečně pokoj!“ a vyřítí se ven. Už jsme zvyklí. Vždycky zvrací, když přijde domů. Táta má prý slabý žaludek, aspoň se to o něm říká. „Nechlastej, když nic nesneseš,“ říká mu na druhý den máma. „Já chlastám kvůli tobě,“ říká táta. „Čerta starýho,“ říká máma. „Protože jsi prevít, proto chlastáš.“ „Já ti slibuji, že toho nechám,“ dušuje se táta. „Kvůli mně nechlastej a nic neslibuj. Jenom toho prostě a jednoduše nech,“ říká. Máma se k tátovi otočí zadkem. Zlobí se na něho. Ona se vyhýbá jeho pohledu a on jejímu. Tátovi se zdá, že má smrt na jazyku. Ze sudu se zelím už vypil všechen lák. Ani to nic nepomohlo. Trpí jako pes. Přísahá, že už nikdy. V tomhle stavu vždycky přísahá. Už ho nikdy nenapadne vůbec ani jít tím směrem, kde by mohl narazit na svoji starou brigádu. „Vždycky to končí takhle,“ říká. Máma ho poslouchá a sama neřekne ani slovo. Táta nemá práci. Chodí do lesa na choroše. Sbírá i chrastí a žaludy. Houby. Jak kdy. Přes den chroustá plané hrušky. Do večera se doma neobjeví. Máma se za něho stydí, nevytáhne paty z domu.

26

Před spaním táta vypráví o čarodějnicích. Nebo o vědmách, o pokušitelích, o lidech, co dovedou jiné uhranout. Nejstrašnější je na nich to, že se umějí proměnit ve zvířata. „Každý pes, kočka, kobyla i býk může být čarodějnice. Hlavně v noci. Proměňují se po půlnoci a jejich moc trvá do kuropění. Jednou nás upozornil soused, že nám do chlíva chodí, on má aspoň ten dojem, čarodějnice proměněná v bílého psa. Jako dítě jsem věděl jen tolik, mluvili o tom totiž rodiče, že časně zrána vysává čarodějnice z kravského vemene mléko. Jak zakokrhá kohout, slehne se po ní zem. Kráva několik neděl nedávala mléko. Soused vypozoroval, že dvířkama pro kočku se vždycky ráno vyplíží z chlíva ven takový malý bílý psíček. O naší třetí sousedce, bábě Kotvászové, se šuškalo, že je čarodějnice. Dávali jsme pozor, abychom věděli, kdy psíček přichází. Ale ten to dělal tak šikovně, že jsme si ho vůbec nevšimli. S tátou jsme ještě před rozedněním čekali u kočičích dvířek s lopatou a vidlema. Když zakokrhal kohout, zvedl táta vidle a já lopatu. Nestáli jsme tam zbytečně, psíček skutečně vyběhl ven. Dali jsme se do něho, ale šikovně unikal. Táta ho vidlema poranil na pravé zadní. Kulhal, když odběhl. Zmizel mezi švestkama a protáhl se pod živým plotem. Kapky krve ukazovaly, kudy utíkal. Ale v plevelu se stopy ztratily. Druhý den jsme ho marně čekali, neobjevil se. Ani třetí den. Potom jsme slyšeli, že bába Kotvászová už dva dny leží. Na pravé noze má obrovskou ránu. A nikdo neví, kde k ní mohla přijít. Vypadá úplně jako bodná rána. Bílý psíček už víckrát nepřišel. A zas se daly ráno dojit krávy,“ říká. Dlouho nemůžu usnout. Bojím se čarodějnic. Vědem a zloduchů, co se proměňují v býky. Bojím se uhranutí a uřknutí. Cikánů, kteří kradou děcka, aby si je upekli. Židů, kteří k sobě 27

děcka lákají. Bojím se studní. Netroufám si k nim jít moc blízko, protože ve studni žije žába a stahuje děti dolů lasem. Bojím se i noci, netroufám si vyjít z domu, aby si mě neodnesl sovák s měděným pérem, co číhá ve tmě. Srdce mi buší až v krku. Sebemenší hluk mě vyděsí. Už všichni usnuli. Napínám uši. Potom také usnu a ve snu to všechno pokračuje. Snáší se na mě velké černé mračno. Těsně před tím, než mě rozmáčkne, plačtivě vyjeknu. Je tma. Táta chodí po světnici, to mě probudilo. „Nebreč. Nic se neděje,“ říká.

„Dnes budem jíst macesy, protože to je jediná věc, kterou můžu udělat,“ říká máma, když přijdem domů. Se sestrou nalámem chrastí. Silnější větve rozsekám v kůlně sekerou. Než se vrátím, máma už stačila smíchat mouku s vodou, osolit ji a vyválet. Placky dá péci na rozpálenou plotnu. Hřejem si nad sporákem ruce. Jsou ještě jarní mrazíky. Táta je na kurzu. Vyhodili ho z JZD. Dlouho nedostal práci. Dělal u meliorátorů. Jednu dobu pracoval i v míchárně. Ale i odtamtud mu vylili perka. Potom nenašli nikoho, kdo by se přihlásil na kurz s ubytováním v místě. V Kendereši se školí obslužný personál čerpadel. Ubytování je v Horthyho zámku. „To mě ve snu nenapadlo, že budu jednou bydlet u samotného pana regenta,“ říká doma táta. Táta bude obsluhovat přečerpávací zařízení, ale kurz si musí sám zaplatit. A přitom už rok nevydělává. Máma se snaží schrastit nějaké peníze. Krmí kachny, cpe husy, prodává kuřata a vejce. Na trhu v okresním městě prodá, co se dá. Fazole, cibuli a skoro všechny brambory. Necháváme si jenom drobné 28

a vadné. Chodí nádeničit. A v noci se ještě ohání jehlou, vyšívá pro Ústředí lidové umělecké výroby. Přijme pomoc i od Cikánů. Od Aranky Rézművešové s mužem, to jsou naši Cikáni. Lépe řečeno dědečkovi. I když Maďaři se s Cikánama nebaví. Aranka někdy přinese pár hub, žaludy pro prase, co nasbírali v lese. Pomáhají, protože dokud bylo co, máma jim toho hodně dala. „Vy nejste takoví Maďaři jako ti druzí,“ říká Aranka. Aranku má máma ráda, ale Cikány ne. „Na vašeho tátu teď čeká důležitý úkol,“ řekla máma. Ale cítím, že z toho nemá radost, spíš se bojí. Vykládá nám to proto, aby přesvědčila sama sebe. Obává se, že táta bude muset celou tu práci odřít sám. Není, kdo by ho střídal. Bude tedy ve dne v noci na břehu Túru. Z toho máma radost nemá. A taky plat bude malý. To ovšem znamená, že bude mít přehnaně velkou odpovědnost. „Odteďka už na tom budem líp,“ povzbuzuje nás. „Na jaře váš táta zavlaží rýžová pole.“ Buldozery urovnaly půdu, byly zhotoveny nízké hráze, kanály, odvodňovací příkopy. Byly položeny velké železné roury a k nim byly přivařeny obrovité kohouty. Na kanály byla nabetonována zdymadla. Železná vrata zdymadel vytahovaly a stahovaly dlouhé šrouby. A to všechno bude ovládat táta. Otevře kohouty, zvedne zdymadla, nastartuje hlasitě blafající motor pohánějící agregátor a čerpadlo. Měl bych být na tátu hrdý, ale nejsem. Já se těch strojů bojím. Nesnáším zvuk motoru. Protiví se mi strojní olej, nafta, pach rzi a železných pilin. „Furt lepší než nic,“ chlácholí mámu, „všechno bude v pořádku, neboj se.“ 29

Máma se snaží tomu věřit. Ale celé to na ni působí nepřesvědčivě. Má strach. „Však ono si to na sebe vydělá, uvidíš, že se to vyplatí,“ říká táta. „JZD má za sebou mizerný rok. Nemohlo ani vyplácet pracovní jednotky. Ale věčně to tak nebude,“ vykládá dál tiše, přiškrceným a jednotvárným hlasem. Máma praští na stůl hrncem, ve kterém vaří kukuřičnou polentu. „Čerta starýho! A ty tomu vážně věříš, nebo si jenom ze mě děláš blázny? Páč jestli tomu věříš, nemůžeš to mít v hlavě v pořádku,“ říká. „Uvidíme. Počkej a uvidíme,“ táta na to. „To říkal i slepej,“ triumfuje máma. V tátově hlase je potlačovaná nervozita. Zemní práce byly dokončeny minulý rok. Letos už na rýžovém úseku začíná výroba. Táta bude mít pod palcem stroje. Je ovšem pravda, že bude muset trávit celé dny a noci na místě ve strážní budce. Je v národohospodářském zájmu, aby na stroje dohlížel. Budou tam velmi drahá čerpadla. Vedení družstva si od úspěchu odvětví pěstování rýže rovněž mnoho slibuje. Soudruh tajemník stranického výboru a soudruh předseda národního výboru, kterému táta říká Gusto, už v Kulturním domě předsedovi JZD gratulovali. Zahájení provozu na rýžovém úseku nazval na oslavách patnáctého března revoluční změnou. Ptám se mámy, co je to revoluce. Právě utírá stůl vlhkým hadrem na nádobí. „S tím my nemáme nic společného,“ říká. A víc už nic. Zatvrzele mlčí. V Kulturním domě mluvil soudruh předseda JZD o revoluci a o tom, že odvětví pěstování rýže vesnice hrozně moc potřebuje. Jako sůl, tak to řekl. Potom zazpívali Internacionálu, které u nás každý říká Indranascala. To 30