0037872

KAPITOLA 1

Boston, Massachusetts

Tohle nebyla skutečnost.

Nemohla to být skutečnost. Vcházela jsem z chodby do otevřeného obývacího prostoru luxusního střešního bytu a přitom jsem zatí­ nala ruce v pěst, aby se mi tak netřásly. Vysoké stropy ve mně vzbuzovaly dojem, že jsem se ocitla v katedrále. Vodní hladinu v přístavu pozlatilo slunce. Přesto jsem nedokázala tuto úchvatnou budovu s malebným výhle­ dem úplně ocenit, protože jsem se až příliš soustředila na to, abych našla jeho. Když jsem ho konečně uviděla, jak stojí za proskle­ nou stěnou na balkoně, zastavilo se mi srdce. Caine Carraway. „Alexo!“ Prudce jsem otočila hlavu ke kuchyňskému kou­ tu, kde byl můj šéf Benito obklopený dvěma note­ booky a dalším, fotografickým vybavením. Měla bych se usmát na pozdrav a zeptat se ho, co přesně mám teď udělat. Místo toho jsem se ohlédla zpátky na Cainea. Pomerančový džus, který jsem ráno vypila, mi ne­ příjemně zašplouchal v žaludku. „Alexo!“

Hrdina_05_(imprimatur).indd 5

26.5.2016 21:27:58

6

~ SA M A NTH A YO UN GOVÁ ~

Znenadání stál Benito přímo přede mnou, mračil se a zabodával do mě nasupený pohled. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho bezvýrazným hla­ sem. „Kde začneme?“ Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě tak, že to vypadalo skoro komicky. Měřím sto sedmdesát pět centimetrů, takže jsem ho o téměř osm centimetrů převyšovala. To, co mu chybělo na výšce, však vyna­ hrazoval silou osobnosti. „Řekni mi, prosím,“ dlouze vydechl, jako by se snažil zachovat trpělivost, „že se mi vrátila normální Alexa. S tou, která na Den matek ztro­ pila takovou scénu, pracovat nemůžu. Dneska fotíme do časopisu Mogul, do rubriky mladých mužů, kteří se vlastními silami vypracovali na vrchol. Na obálce bude Caine Carraway.“ Ohlédl se na dotyčného přes rameno. „Nikoho lepšího jsme vybrat nemohli.“ Povytáhl obočí. „Na dnešním focení hodně záleží. Pro tvou informaci, Caine Carraway je jedním z nejžádanějších svobodných mužů v Bostonu. Je to výkonný předseda Carraway…“ „Financial Holdings,“ doplnila jsem stručně. „Já vím.“ „Fajn. Takže ti určitě neuniklo, že je to zazobanej pracháč s dlouhými prsty. Kromě toho má nabitý pra­ covní rozvrh a neopiješ ho rohlíkem, tudíž to dneska musíme sfouknout co nejlíp a nejrychleji.“ Zalétla jsem očima přes Benitovu hlavu k muži, kte­ rý hned po absolvování vysoké školy založil úspěšnou soukromou banku. Později svůj okruh působnosti roz­ šířil o různá obchodní portfolia zahrnující snad všechno od bankovnictví přes hypotéky, pojišťovnictví, inves­ tiční trusty, obchody s cennými papíry a správy majet­ ku. Nyní stál v čele významné holdingové společnosti, která spojovala nejdůležitější a nejbohatší firmy široko daleko. Podle neoficiálních informací toho Caine dosáhl díky bezohledné ctižádosti, ostřížímu dohledu na chod celé organizace a hladové touze po moci.

Hrdina_05_(imprimatur).indd 6

26.5.2016 21:27:58

~ H RD I NA ~ 7

Právě teď s někým telefonoval a stylistka Marie mu uhlazovala záhyby na námořnicky modrém obleku ši­ tém na míru, který mu padl jako ulitý. Caine byl vy­ soký, možná kolem sto devadesáti centimetrů, měl ši­ roká ramena a bylo zřejmé, že se udržuje v kondici. Z profilu ještě víc vynikly výrazné lícní kosti, orlí nos a husté tmavé vlasy podobné mým, od kterých netrpě­ livě odstrkoval Mariinu ruku. Z fotografií jsem vědě­ la, že má ­smyslná ústa, která měl však nyní neústupně sevřená. Na obálku byl rozhodně ten pravý. V žádném případě byste kolem něj neprošli jen tak bez povšimnutí. Polkla jsem, abych si uvolnila čím dál staženější krk. Byla ironie, že po tom všem, co se mu stalo a co ne­ dávná smrt mé matky znovu vynesla do popředí, stál přímo přede mnou. Šest let jsem pracovala jako osobní asistentka pro Benita, jednoho z nejúspěšnějších a zároveň nejhlado­ vějších fotografů ve městě. Samozřejmě že před klienty Benito nikdy nevyváděl, to dělal pouze před zaměst­ nanci. Přesto jsem s ním spolupracovala už dost dlou­ ho, abych se nechala ukolébat pocitem bezpečí. Realita však bohužel byla úplně jiná. Ještě docela nedávno jsem se domnívala, že mám zaměstnání jisté. Jenže když mi před třemi měsíci zemřela matka, vypluly na povrch ohavné skutečnosti, o kterých bych radši nevěděla. Zatnula jsem zuby a pracovala dál, ale když člověk přijde o rodiče, podlomí to jeho ducha a já se při focení pro jeden významný ženský časopis citově zhroutila. Stalo se to na Den matek. Benito se snažil tvářit chápavě, bylo mi ovšem jasné, že má vztek. Přesto mě hned nevyhodil a doporučil mi, ať si vezmu dovolenou. Po několika týdnech jsem se tedy vrátila pěkně opá­

Hrdina_05_(imprimatur).indd 7

26.5.2016 21:27:58

8

~ SA M A NTH A YO UN GOVÁ ~

lená havajským sluncem a až do dnešního rána netušila, koho dnes máme fotografovat. Po dovolené jsem od Benita dostala stručný e-mail s adresou, kde se dnešní akce bude odehrávat, ale jaké­ koliv další informace chyběly. Byla jsem jeho asistentka, a přesto jsem vůbec nevěděla, čeho se jeho nejnovější práce týká. Nebyl to zrovna dobrý pocit. Takže ano, byla jsem opálená, ale stále jsem se ne­ vyrovnala s matčinou smrtí, a teď jsem se navíc začala bát, že práce, na které jsem posledních šest let dřela jako hovado, bude za pár vteřin spláchnuta do toalety ve velmi drahém luxusním bytě. Dnes musí všechno běžet jako na drátkách! Když jsem vystoupila z výtahu a uviděla, kolik lidí se na chodbě u otevřených dvoukřídlových dveří do bytu ochomýtá, moje úzkost desateronásobně vzrostla. Pano­ val tu mnohem větší ruch než obvykle, což naznačovalo, že máme co do činění s někým mimořádně důležitým. A když mi Sofie, která se u nás po škole zaučovala, sdě­ lila, že dotyčným není nikdo jiný než Caine Carraway, zmocnila se mě panika. To jméno způsobilo, že jsem sebou podvědomě trhla a zachvěla se. A od té doby jsem se nepřestala třást. Zčistajasna se na mě Caine zpříma zadíval, jako by vycítil, že se na něj dívám. Pozorovali jsme jeden druhé­ ho. Snažila jsem se potlačit emoce a on konečně odtrhl pohled od mých očí a přejel jím po mém těle. Benito byl přesvědčený, že neformální oděv vyvolává u celebrit dojem, že si z nich on ani jeho zaměstnanci nic nedělají, protože naše schopnosti jsou srovnatelné. Věřil, že díky tomu si ho klienti víc váží. Já to považo­ vala za hloupost, ale protože jsem si tak mohla chodit, v čem se mi zachtělo, nechávala jsem si ten názor pro sebe. Na plac jsem se často oblékala do toho, co bylo nejpohodlnější. Dneska to byly kraťasy a tričko.

Hrdina_05_(imprimatur).indd 8

26.5.2016 21:27:58

~ H RD I NA ~ 9

Jenže podle toho, jaký na mě právě teď Caine Carra­ way upřel pohled, jsem mohla být klidně nahá. Na rukou mi naskočila husí kůže a po zádech mi přeběhl mráz. „Alexo,“ vyštěkl Benito. „Promiňte,“ omluvila jsem se a snažila se nemyslet na Caineův pronikavý pohled ani na palčivou touhu, která mi rostla v hrudi. Šéf netrpělivě zavrtěl hlavou. „Dobrá, dobrá. Na… tady máš zpátky mobil.“ Vmáčkl mi do dlaně telefon značky BlackBerry. Než jsem odjela na dovolenou, vrá­ tila jsem mu ho pro toho, kdo za mě zaskočí. V tom mo­ bilu byl celý Benitův svět – obchodní kontakty, e‑maily, pracovní rozvrh… zkrátka všechno. Postřehla jsem, že ikonka e-mailu hlásí od rána už patnáct nepřečtených zpráv. „Než začneme, chce to důkladnou přípravu. Bu­ deme fotit na balkoně s přístavem v pozadí a potom se přesuneme do obýváku. Tam je víc šero, tak s tím počítej.“ V duchu jsem se přepnula na autopilota. Znala jsem svou práci do posledního detailu, takže jsem to zvládala, i když se mi myšlenky toulaly bůhvíkde. Točily se kolem muže, na kterého jsem se skoro nepodívala, zatímco jsem instruovala někoho z našich, aby odnesl Benitův fotoaparát a notebook na balkon, a vyzvala osvětlovače, ať zaujmou místa v obýváku. Caine Carraway. Věděla jsem o něm víc, než bych měla, protože kdy­ koliv jsem v posledních několika měsících zaslechla jeho jméno nebo ho uviděla v novinách, zbystřila jsem. Klid­ ně tomu říkejte morbidní zvědavost. V třinácti letech osiřel, ale navzdory okolnostem odmaturoval jako premiant a s plnou vervou se vrhl do studií na Wharton Business School. Po absolvová­ ní univerzity založil banku, což později vedlo k vzniku Carraway Financial Holdings. V devětadvaceti patřil

Hrdina_05_(imprimatur).indd 9

26.5.2016 21:27:58

10

~ SA M A NTH A YOUN GOVÁ ~

mezi nejúspěšnější bostonské podnikatele. Teď mu bylo třiatřicet a jeho vrstevníci k němu vzhlíželi s respektem, špičky bostonské společnosti ho zvaly mezi sebe a stal se jedním z nejžádanějších starých mládenců ve měs­ tě. Působil nesmírně uzavřeně, a možná i proto repor­ téři šíleli po jeho momentkách, hlavně z velkolepých společenských akcí. Neustále byl vídán ve společnosti krásných žen, ale žádná nezůstala po jeho boku déle než několik měsíců. To v mých očích znamenalo, že je osamělý, opuštěný a nedůvěřivý. Bolest v mé hrudi zesílila. „Alexo, seznam se s panem Carrawayem.“ Ucítila jsem, jak se můj dech exponenciálně zrych­ lil. Odvrátila jsem se od osvětlovacího technika Scotta a vedle Benita spatřila Cainea. Potlačila jsem vzrušení a pomalu k nim došla. Pod žárem Caineova pronikavého pohledu se mi rozhořely tváře. Takhle zblízka bylo vidět, že má tmavě hnědé oči. Obličej připomínal bezvýraznou masku, ale v očích mu výmluvně jiskřilo. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem se znovu za­ chvěla. „Pane Carrawayi, tohle je moje asistentka Alexa…“ „Ráda vás poznávám.“ Přerušila jsem šéfa dřív, než mě představil příjmením. „Kdybyste něco potřeboval, obraťte se na mě.“ A než mi kdokoliv stačil odpovědět, odkráčela jsem, odkud jsem přišla. Z výrazu Scotta, který se mi díval přes rameno, jsem pochopila, že Benita moje chování nepotěšilo. „Co je to s tebou?“ zeptal se překvapeně. Pokrčila jsem rameny. Jak mu mám vysvětlit, proč se chovám jako puberťačka? To by bylo na dlouhé vy­ právění. Až příliš dlouhé a příliš osobní. Sama jsem te­ prve před třemi krátkými měsíci zjistila, že za Caineovo zničené dětství může můj otec.

Hrdina_05_(imprimatur).indd 10

26.5.2016 21:27:58

~ H RD I NA ~ 11

A najednou jsme se spolu ocitli v jedné místnosti. Uslyšela jsem, jak Benito vyštěkl moje jméno, a když jsem se prudce obrátila, mračil se a kynul mi, ať jdu na balkon. Začínali jsme. Stála jsem za Benitem, sledovala fotografie v note­ booku a po očku pokukovala po muži před sebou. Ko­ nečně jsem si mohla Cainea bez rizika prohlédnout. Ani jednou se neusmál. Zamyšleně se díval do fotoaparátu, a ani Benito se ho neodvážil požádat, aby se zatvářil ji­ nak. Pouze ho vyzval, ať natočí hlavu a postaví se tak a tak, ale dál jeho odvaha nesahala. „Vypadá jako socha,“ pošeptala mi do ucha Sofie, když mi přinesla kávu. „Kdybych nebyla šťastně za­ snoubená, pokusila bych se s tím něco udělat. Ale ty nezadaná jsi. Měla bys do toho jít. Určitě bys ho pře­ svědčila, aby se usmál.“ Zbledla jsem, ale okamžitě jsem se afektovaně ušklíb­ la. „Obávám se, že k tomu bys potřebovala celý cirkus.“ Pohlédly jsme jedna na druhou a vyprskly smíchy. Za tak napjatých okolností byla úleva, že se dokážeme smát. Bohužel jsme však přitáhly Caineovu pozornost. Po­ chopily jsme to hned, protože všichni ztichli, a když jsme se obrátily, zvědavě si nás prohlížel… kdežto Be­ nito nás spaloval pohledem na uhel. Sofie odběhla. „Dáme si pauzu.“ Benito s povzdechem popošel k notebooku. „Od rána se chováš divně,“ sykl na mě. „Nechceš mi k tomu něco říct?“ „Ne.“ Upřeně jsem se na něj zadívala, odhodlaná nedat na sobě nic znát. „Dáte si kafe?“ Přikývl. Už nevypadal naštvaně, jen trochu zklama­ ně. A to bylo ještě horší. Moudře jsem se stáhla a zamířila do koupelny. Na­ padlo mě, že mi prospěje, když si opláchnu obličej stu­ denou vodou. Spojila jsem roztřesené dlaně pod ko­ houtkem. „Sakra,“ zašeptala jsem.

Hrdina_05_(imprimatur).indd 11

26.5.2016 21:27:58

12

~ SA M A NTH A YOUN GOVÁ ~

Byla jsem na dně. Zase. To nesmím dovolit. Další výlev emocí na veřejnosti moje kariéra nepřežije. Jistě, ocitla jsem se v těžké si­ tuaci, ale musím se vzchopit a chovat se jako profesio­ nálka. Narovnala jsem se, odhodlaně vyšla z koupelny a na chodbě jsem skoro narazila do hrnku s kávou. Ten hrnek držela velká ruka. Caineova ruka. Zírala jsem na něj, oněmělá úžasem. Pulz se mi řítil takovou rychlostí, že jsem se nedokázala na nic soustře­ dit, natož ze sebe něco vypravit. Povytáhl obočí a podal mi kávu. Uchopila jsem hrnek, ale dál jsem se tvářila zmateně. „Nabídka ke smíru,“ prohlásil hlubokým kultivova­ ným hlasem, který mě opět rozechvěl. „Zdá se, že vám z nějakého nepochopitelného důvodu naháním strach.“ Naše oči se setkaly a pulz se mi znovu rozběhl, ten­ tokrát však z úplně jiného důvodu. „Jaké řeči se o mně vedou v současné době?“ Na okamžik se mi všechno vykouřilo z hlavy a pouze jsem se ztrácela v jeho krásných očích. „Je jich spousta,“ odpověděla jsem tiše. „Ani si je všechny nepamatuju.“ Široce se usmál, jako by mi chtěl dokázat, že se mý­ lím – nepotřeboval cirkus, aby mu vyloudil úsměv na tvá­ ři. „Jsem oproti vám v nevýhodě. Vy mě znáte, kdežto já vás ne.“ O krok ke mně popošel a já si najednou při­ padala jako v pasti. Ne, ne, ne. „O mně se toho moc říct nedá.“ Caine sklonil hlavu a upřel na mě planoucí oči, je­ jichž žár se z nějakého nesmyslného důvodu soustře­ dil mezi moje nohy. „To pochybuju.“ Zalétl pohledem k mým rtům a pak se mi opět zadíval do očí. „Chci se o vás dozvědět víc, Alexo.“ „Hm.“ Hlavou se mi mihlo staré rčení „buď opatrný na to, co si přeješ“. Zřejmě považoval mou nervozitu za pouhou zástěr­

Hrdina_05_(imprimatur).indd 12

26.5.2016 21:27:58

~ H RD I NA ~ 13

ku, jak se schválně obklopit tajemstvím, protože mě varoval: „Tohle focení nedokončíme, dokud mi o sobě něco nepovíte. Čas jsou peníze.“ Ušklíbl se. „Měla byste se postarat, aby byl šéf spokojený.“ Mluvil o sobě, nebo o Benitovi? Ucítila jsem, jak mi vlhnou dlaně a srdce tluče jako zvon. Vteřiny ticha se začaly rozrůstat do obludných rozměrů. A pak se to stalo. Byla jsem tak ohromená, že se zčistajasna objevil v mém životě, právě když jsem zjis­ tila, že se jako chlapec stal obětí otcova zločinu, že jsem to vzdala. „Znám vás,“ vypravila jsem ze sebe. „Ne, chci říct…“ Popošla jsem dopředu, abychom se dostali dál na chodbu, kde budeme mít větší soukromí. Šálek kávy se mi třásl v rukou. „Jmenuju se Alexa Hollandová.“ To s ním otřáslo. Vypadal hrozně. Trhl sebou, jako bych ho udeřila, a viditelně zbledl. Razila jsem si cestu dál. „Můj otec je Alistair Holland. Vím, že měl pletky s vaší matkou, i jak to skončilo. Moc mě…“ Caine mávl rukou, aby mě umlčel. Jeho úžas nahra­ dila zuřivost a chřípí se mu viditelně chvělo. „Na vašem místě bych mlčel.“ Ta slova vytryskla z hloubi jeho hrdla a zněla jako hrozba. Jenže teď už jsem to zastavit nemohla. „Dozvěděla jsem se to teprve nedávno. Ještě před několika měsíci jsem neměla ani tušení, že jste to vy. Vůbec jsem…“ „Řekl jsem mlčte.“ Popošel dopředu, takže jsem mu­ sela couvnout, až jsem narazila zády do stěny. „Nechci to slyšet.“ „Prosím, vyslechněte…“ „To myslíte vážně?“ Praštil pěstí do zdi nad mou hlavou a já si uvědomila, že se pod maskou kultivova­ ného džentlmena skrývá nesmírně nebezpečný muž. „Váš otec svedl mou matku, naučil ji brát drogy, a když

Hrdina_05_(imprimatur).indd 13

26.5.2016 21:27:58

14

~ SA M A NTH A YOUN GOVÁ ~

se předávkovala, nechal ji samotnou v hotelovém po­ koji, protože kdyby se ji pokusil zachránit, jeho drahé dědictví by vylétlo oknem.“ Naklonil se tak blízko ke mně, že jsem na rtech ucítila jeho teplý dech. „Připravil mě o rodinu. Nic od něj ani od vás nechci. A odmítám s vámi dýchat stejný vzduch.“ Prudce se odtáhl a rázně vyšel z chodby. Většina žen by se pravděpodobně po takovém slov­ ním útoku rozplakala. Já ne. V dospívání jsem byla svědkem, jak se matka při každé hádce topila v slzách, a nesnášela jsem to. Brečela, i když s ní lomcoval hněv. Proto jsem ve vzteku nikdy neplakala. A teď jsem se zlobila na otce, že si mě kvůli němu lidi vykreslují ve stejně nechutném světle jako jeho. Konečně mi došlo, co mi Caine řekl. „Sakra.“ Vyběhla jsem z chodby. Právě mluvil v kuchyni s Benitem. Benito sebou prudce trhl, až se mi stáhl žaludek. Zmateně na mě pohlédl a potom se obrátil zpátky, aby Caineovi odpověděl. Caine se zamračil a rozhlédl se po místnosti, jako by někoho hledal. Upřel oči na mladíka v elegantním ob­ leku. „Ethane, chci jiného fotografa.“ Jeho hlas se nesl místností, takže ho všichni slyšeli a okamžitě ztichli. „Nebo ať si tu obálku udělají s někým jiným.“ Ethan energicky přikývl. „Zařídím to, pane.“ Byla jsem vyděšená. Zalétla jsem očima k Benitovi, který ohromením zapomněl zavřít ústa. Caine se však nezdržel tak dlouho, aby si toho všiml. Zamířil kolem mě k východu, a když mě míjel, ani se na mě nepodíval. Zvedl se mi žaludek. Benitův hlas zněl překvapivě tiše. Jeho slova však klidná nebyla. „Co jsi to, sakra, provedla?“ *

Hrdina_05_(imprimatur).indd 14

26.5.2016 21:27:59

~ H RD I NA ~ 15

Kamarádka Rachel si přesunula vrtící se dítě z jedné nohy na druhou. „Stalo se to před pěti hodinami. Jen klid. Šéf ti zavolá, abys to nedorozumění vysvětlila.“ S rostoucím znepokojením jsem pohlédla na její dce­ ru. „Nevadí, že je Maisy úplně rudá?“ Rachel se při změně tématu zamračila a pohlédla na dceru. „Maisy, přestaň zadržovat dech.“ Holčička se na ni tvrdošíjně dívala. „Hm… dělá to pořád.“ Nechápala jsem, proč to Ra­ chel neděsí tak jako mě. Ušklíbla se. „Jestli toho nenecháš, nedostaneš už žád­ nou hračku.“ Maisy dlouze, téměř komicky vydechla a potom se na mě rozzářila jako sluníčko. „Je to pěkná uličnice,“ zamumlala jsem tiše a ostra­ žitě po ní pokukovala. „To mi povídej.“ Rachel pokrčila rameny. „Když jsem byla v jejím věku, dělala jsem tyhle lumpárny taky, abych dostala, co chci.“ Zadívala jsem se na svůj nedojedený oběd. „Jestli začíná být neklidná, můžeme se projít po zahradě.“ „Ještě jsme neuklidnily tebe.“ Rachel mávla na číšní­ ka, který procházel kolem. „Další dvě dietní koly a po­ merančový džus, prosím.“ Nehádala jsem se. Rachel byla ze všech mých kama­ rádek nejvytrvalejší a nejpanovačnější, a nejspíš proto jediná, s níž jsem se stýkala pravidelně. Na fakultě jsme byly čtyři blízké kamarádky – já, Rachel, Viv a Maggie. Z nás čtyř jsem pouze já zůstala svobodná a bezdětná. Dohromady měly čtyři děti. S Viv a Maggie jsem během let ztratila kontakt a i s Rachel jsem se vídala pouze jednou za několik týdnů. Měla jsem tolik práce a byla tak vytížená společenským ži­ votem s kolegy z branže, že jsem se ani neobtěžovala hledat nová přátelství. Pokud se naplní ten nepříjemný vnitřní pocit, že mě

Hrdina_05_(imprimatur).indd 15

26.5.2016 21:27:59

16

~ SA M A NTH A YOUN GOVÁ ~

Benito vyhodí ze zaměstnání, čeká mě ponurá budouc­ nost bez peněz, hezkého bytu i společenského života. „Mělas mi radši objednat vodku,“ zabručela jsem. Rachel ztěžka vzdychla. „Benito ti nedá padáka, když jsi u něj tak tvrdě makala. Jasný?“ Pohupovala s dce­ rou na koleni. Maisy se na mě zachichotala a zavrtěla hlavou, až jí tmavé kudrlinky zalétly do matčina obličeje. „Senzace. Dokonce i tříleté děcko ví, že jsem v pr­ deli.“ Rachel se ušklíbla. „Před žádným dítětem nesmíš říkat prdel, Lex.“ Přinesli nám limonádu a Rachel ke mně přistrčila pití. „Uklidni se, do hajzlu, ať si můžeme chvíli povídat i o mně.“ Poprvé v tomto týdnu jsem se doopravdy usmála. „Jen když mi znovu zopakuješ, že mě šéf nevyrazí.“ „Lex, nevyrazí tě.“ „Alexo, máš padáka!“ Při tom zlostném vzkazu, který mi Benito nechal v hlasové schránce, se mi stáhl žaludek. „Nemám ani ponětí, co se dneska ráno stalo, ale zkrátka končíš. A nejen u mě. Kdepak! Víš, co jsi mě dneska stála? Naštvala jsi Cainea Carrawaye tak, že jsem přišel o Mogul a další dva časopisy ze stejného vydava­ telství! Moje pověst je v sázce. A to jsem na ní tak dřel!“ Ztišil hlas, což působilo ještě děsivěji, než kdyby křičel. „Buď si jistá, že teď už si ani neškrtneš, protože se set­ sakramentsky postarám, aby tě v týhle branži všichni odepsali.“ Stiskla jsem si kořen nosu a se slzami v očích se na­ dechla. To bylo zlé. Velmi, velmi zlé.

Hrdina_05_(imprimatur).indd 16

26.5.2016 21:27:59

KAPITOLA 2

Vzdorně jsem se dívala na telefon a upíjela z velké

sklenky červené víno. „Ne.“ Dědeček hlasitě vzdychl, až v mikrofonu zapraskalo. „Zapomeň alespoň jednou na svou hrdost a dovol mi, ať ti pomůžu. Nebo se chceš vystěhovat z bytu, kde to tolik miluješ?“ Ne, to jsem nechtěla. Dřela jsem jako kůň, abych si mohla pronájem toho jednopokojového bytu v Back Bay dovolit. Byl krásný, s vysokými stropy a velkými okny, které poskytovaly výhled na ulici lemovanou stro­ my. Milovala jsem celou tuhle čtvrť. Nacházela se dva­ cet minut chůze od mých oblíbených Public Garden, Newbury Street, Charles Street… Na poloze záleželo nejvíc, ale třešinkou na dortu byl útulný a pohodlný interiér. O takovém bydlení jsem odjakživa snila a dou­ fala jsem, že si časem našetřím tolik, abych si ho, anebo jiný v okolí, mohla koupit. Vím, že materiální věci nejsou důležité, ale právě teď jsem ten nádherný byt potřebovala. Poskytoval mi útěchu. Potřebuju ho tolik, abych zaprodala své zásady? Bohužel ne. „Nevezmu si od tebe peníze, dědo.“ Věděla jsem, že

Hrdina_05_(imprimatur).indd 17

26.5.2016 21:27:59

18

~ SA M A NTH A YOUN GOVÁ ~

za to Edward Holland nemůže, ale obrovským jměním, které zdědil po rodičích a dál ho zvětšoval moudrými investicemi, které ještě rozšířily jeho obchodní portfo­ lio, si můj otec ušpinil ruce. Nechtěla jsem být nablízku ničeho tak toxického. „V tom případě si promluvím s Benitem.“ Přemýšlela jsem o tom, že se mnou dědeček zůstává ve styku, ale před zbytkem rodiny to tají. Nikdo kromě příbuzných nevěděl, že Alexa Hollandová je ta Hollandová. Tátovi se podařilo utajit indiskrétnost vedoucí k mému narození před celou rodinou kromě dědeč­ ka – a ten nikomu nepřiznal, že se v mých jednadvaceti, když jsem zůstala v Bostonu úplně sama, se mnou spojil. Chápala jsem, že kdyby šel s pravdou ven, jen by tím posílil napětí a podráždění, ale netvrdím, že to nebole­ lo. Někdy mi dokonce připadalo, že se za mě stydí. Ale ať už to tak bylo nebo ne, nikoho jiného jsem neměla a milovala jsem ho. Potlačila jsem vztek. „To nejde,“ ohradila jsem se. „Benito je hrozný žvanil. Všem by pověděl, kdo jsem.“ „Tak co tedy? Najdeš si jinou práci?“ Jakékoliv jiné zaměstnání by znamenalo výrazné sní­ žení platu. Jako osobní asistentka úspěšného fotografa jsem měla slušný příjem, ve srovnání s obvyklou výší víc než dvojnásobný. Napila jsem se vína a rozhlédla se po pěkném vybavení svého útulného domova. „Ani jsem se nedonutila k tomu, abych se Carrawa­ yovi omluvila,“ zamumlala jsem. „Cože?“ „Že jsem se mu ani neomluvila,“ opakovala jsem. „Nejdřív mě sjel jako malou holku a potom mi obrátil život vzhůru nohama.“ Zasténala jsem. „Nic neříkej. Chápu, jaká je to ironie. Moje rodina zničila tu jeho… takže je to oko za oko, zub za zub.“ Dědeček si odkašlal. „Ty jsi mu život nezničila. Jen jsi ho vyvedla z míry.“

Hrdina_05_(imprimatur).indd 18

26.5.2016 21:27:59

~ H RD I NA ~ 19

Zaplavily mě pocity viny. „To je pravda.“ „Navíc jsem ti už řekl, že moje pokusy v minulosti selhaly. Nemáme se za co omlouvat.“ „Já vím.“ Opravdu jsem to věděla. Nemrzelo mě, že jsem se neomluvila za otcovy hříchy. Trápilo mě, že jak­ mile Caine pochopil, kdo jsem, objevila se v jeho očích důvěrně známá bolest. Byla tak živá, že to ve mně na­ jednou vyvolalo nepřekonatelný pocit spřízněnosti. Oba jsme se stali oběťmi tragédie, kterou zavinili jiní. Nikdy jsem o tom tajemství nesměla s nikým mluvit a léta jsem to břemeno nesla úplně sama. Teprve když mi před tře­ mi měsíci zemřela matka, dědečkovi během telefonic­ kého rozhovoru konečně vyklouzlo jméno dítěte, které to odneslo nejvíc, a celá ta zrůdnost vyplula na povrch. Caine Carraway. Jediná osoba kromě mých rodičů a dědečka, která zná pravdu. Jediná další osoba, která by to mohla pochopit. Nedokázala jsem vysvětlit, jakou vazbu k němu cí­ tím. Věděla jsem jen to, že mu možná pouze já dokážu pomoct, aby se s tou bolestí vyrovnal, a zoufale jsem to chtěla udělat. Nedávalo to smysl, protože jsem ho skoro neznala, ale stejně jsem se tomu neubránila. Když se na mě podíval, jako by to všechno byla moje vina, sevřel se mi žaludek. Nemohla jsem se smířit s tím, co si o mně myslí, a přála jsem si, abychom spolu ne­ mluvili naposledy. Proč by na mě měl vzpomínat ve zlém? „Asi za ním zajdu a omluvím se mu, že jsem ho tak přepadla. A když už tam budu, požádám ho, aby mi pomohl. Stačí, aby zatelefonoval Benitovi, a vše bude odpuštěno.“ „To není moudré, Alexo.“ Možná ne. Ale zoufale jsem se chtěla vrátit ke své práci a dosáhnout toho, aby na mě Caine změnil ná­ zor. „Od chvíle, kdy máma… Zkrátka potřebuju, aby mě vyslechl, a nechápu, čemu by mohlo uškodit, když ho přitom požádám, ať zavolá Benitovi.“

Hrdina_05_(imprimatur).indd 19

26.5.2016 21:27:59

20

~ SA M A NTH A YOUN GOVÁ ~

„Připadá mi, že ty to potřebuješ víc než on.“ Nehodlala jsem se tou poznámkou zabývat a namítla jsem: „Setkal ses někdy s Cainem Carrawayem? Podle mě neví, co potřebuje.“ Recepční se na mě dívala, jako bych spadla z višně. „Chcete navštívit pana Carrawaye z Carraway Finan­ cial Holdings, aniž jste si s ním předem domluvila schůzku?“ Věděla jsem, že nebude snadné vejít do obrovské budovy z růžové žuly na International Place a očekávat, že mě ochotně dovedou do Caineovy kanceláře. Přes­ to se recepční chovala, jako bych se chtěla sejít s pre­ zidentem. „Ano.“ Potlačila jsem přirozený instinkt na její otázku ironicky odseknout. Připadalo mi, že by to nepřijala zrovna nejlíp. Vzdychla. „Okamžik, prosím.“ Letmo jsem pohlédla na člena ochranky, který měl na starosti detektory kovu umístěné před výtahy. Spo­ lečnost Carraway Financial Holdings sídlila v této bu­ dově ještě s další firmou a všude byly bezpečnostní kamery. Ať se pokusím o cokoliv, chytí mě. Je to jen otázka času. Nebude mi to vadit… pokud se to stane až potom, co proklouznu dovnitř a setkám se s Cainem tváří v tvář. Poodstoupila jsem od recepce, zatímco se žena za přepážkou nevrle mračila na své nehty. Využila jsem toho, že je soustředěna na něco jiného, nasadila jsem nenucený výraz a vykročila k detektorům. „Propustku.“ Muž napřáhl ruku a zabránil mi tak jít dál. Zadívala jsem se do jeho vousatého obličeje a všim­ la si ostražitého pohledu. Zatraceně. Copak tu nemůže stát někdo, komu je všechno fuk? Usmála jsem se, nevinnost sama. „Recepční říkala,

Hrdina_05_(imprimatur).indd 20

26.5.2016 21:27:59