Johanna Thydellová
Charlotte Ramelová
Ve školce je
Knižní klub
Tohle je nejosamělejší prasátko na světě. A tamhle vzadu stojí školka. Prasátko se dívá na děti, jak se klouzají po skluzavkách. Cítí, jak z trouby krásně voní pečivo. Slyší, jak nožičky vesele dupou.
Prasátko už to nemůže vydržet. Začne hrabat. A rýt.
A brblat. A chrochtat.
A už je prasátko z ohrady venku! Trochu se bojí, ale nožky se pohybují samy od sebe, až má pocit, že dovede létat.
Přijde k němu holčička s vlasy jako med. Ptá se prasátka, proč tam stojí. Pak opatrně otevře branku. Pssst! Prasátko vklouzne dovnitř. Některé děti ještě neumí mluvit, zrovna tak jako prasátko, ale všechny stejně rozumí. Prasátko chce být s nimi. Vlastně by měli být pohromadě všichni. Tak to prostě je.
Prasátka ale přece ve školce být nesmějí! Co budou dělat? Medové vlásky dostanou nápad: „Sundej si svetr a dej ho prasátku.“ „Sundej si šusťákové kalhoty a dej je prasátku.“ „Sundej si šálu a dej ji prasátku.“ Prasátko dostane i kšiltovku. A je to.
„ZPÁTKY DO ŠKOLKY! ZPÁTKY DO ŠKOLKY!“ Děti obklopí prasátko a schovají všechno, co je na něm prasečí. Snaží se pískat, ale zní to, jako když foukají. Jejda! U vchodu stojí Dlouhá Lenka. To nedopadne dobře.
Nebo snad ano? Medové vlásky dělají, jako že upadly, a holčička křičí na celé kolo: „JAUJAUJAU!“ Dlouhá Lenka ji běží utěšit a v tu chvíli prasátko vběhne dovnitř. Nevěří svému štěstí. Je ve školce!
Posadí se s dětmi do kroužku, plácají se do kolen a prozpěvují. Prasátku je nejdřív líto, že neumí zpívat. Ale pak se stejně dá do zpěvu. Děti nahlas vykřikují něco o krysách, kočkách, krokodýlech a kuřatech, a tak chrochtání ani není slyšet.
A teď si budeme hrát! Děti navléknou prasátku na rypáček umělohmotné kroužky. Na ocásek mu navážou mašličky, ale moc jako mašličky to nevypadá. Pak prasátku prolézají pod břichem jako tunelem. Medové vlásky ho pošimrá na kůži a prasátko vykvikne, až mu z nosu vyletí bubliny.
Když je doba jídla, všechny děti vědí, kam si mají sednout, a prasátko si připadá hloupě. Medové vlásky mu řekne, že si může sednout vedle ní, protože nějaké dítě zůstalo kvůli nemoci doma. Prasátku je nejdřív toho dítěte líto, ale pak se zaraduje. Má svoje vlastní místo. A kamarády hned vedle.
Všichni se snaží prasátko schovat. Děti u druhého stolu pořád něco vylévají, shazují a rozpatlávají. Paní učitelky k nim musí pořád chodit. „Co to jen s vámi dneska je?“ vzdychají. Nic. Hihihi!
Matrace, samé matrace. A sem tam kousek podlahy. Medové vlásky ukazuje prasátku, kde spává to nemocné dítě. „Běž tam, prasátko!“ Prasátku je toho nemocného dítěte zas trošku líto. Ale jen maličko.
Takhle si prasátko opravdu dlouho neužívalo. Takhle se prasátko opravdu dlouho nenadláblo. Tolik kamarádů… a pak prasátko usne. Rypáček zavrtalo do medových vlásků.
„Vstávat! No tak, honem!“ Medové vlásky táhnou prasátko k umyvadlu a ukazují mu, co má dělat.
Pustit vodu. Nechat téct. Šplouchat. Připustit. Prasátko dostane žízeň, a tak se místo toho napije. Srk, srk, srk, ozývá se. Svetr má celý mokrý. Je voda vždycky takhle dobrá?
„Ty jsi ale čuně! Hned si to mokré oblečení sundej!“ Jejda! Dlouhá Lenka. Děti všechny zavřou oči, protože nechtějí vidět, co se teď stane. Ale ono se to stejně stane. I když mají zavřené oči.