prvni tit.indd 2
03.03.18 21:17
BULLY Copyright © Penelope Douglas, 2013 All rights reserved Translation © Dorota Smělá, 2018 ISBN 978-80-249-3520-1
Nadech.indd 4
12/03/18 14:51
Pro dámy…
Každé upřímné srdce ženy nese jiskru božského ohně, dřímající v zářivém světle hojnosti, která se však vznítí a rozzáří a zaplápolá v temné hodině strázně. – WASHINGTON IRVING
Nadech.indd 5
12/03/18 14:51
Kapitola 1 Před rokem „NE! TADY ZATOČ,“ zaječela mi K. C. do ucha. Pneumatiky tátova Fordu Bronco zakvílely, jak jsem prudce zahnula do uličky přecpané parkujícími auty. „Víš, možná jsi měla řídit ty, jak jsem navrhovala,“ poznamenala jsem s vědomím, jak moc nesnáším, když auto, ve kterém sedím, řídí někdo jiný. „Jo, a u toho bych se musela dívat, jak se držíš za hlavu pokaždé, když neprosvištím křižovatku na oranžovou. Díky, nechci,“ odpověděla K. C., jako by mi četla myšlenky. Usmála jsem se. Nejlepší kámoška mě prostě má přečtenou. Ráda jsem jezdila rychle. Rychlý pohyb mám vůbec jaksi v oblibě. Chodím tak svižně, jak jen to nohy zvládají, a tisknu plynový pedál k podlaze tak často, jak mi to rozum dovolí. Řítím se ke každé stopce a červené na semaforu, abych potom musela prudce brzdit. Nejdřív honem, honem – a pak čekat, to jsem celá já. Když jsem zdálky zaslechla dunění hudby, veškerá touha spěchat mě přešla. Množství aut odstavených jedno za druhým u krajnice svědčilo o významu večírku, na který jsme přijely. Když jsem konečně zaparkovala asi blok od místa oslavy, stiskla jsem pevně volant. „K. C.? Asi to nebyl dobrý nápad,“ prohlásila jsem… Už poněkolikáté.
Nadech.indd 7
12/03/18 14:51
8
Penelope Douglasová
„Bude to v pohodě, uvidíš.“ Poplácala mě po noze. „Bryan pozval Liama, Liam pozval mě a já pozvala tebe.“ Uklidňující tón jejího hlasu můj tlak na prsou nijak nemírnil. Odepnula jsem si bezpečnostní pás a podívala se na ni. „Tak dobře, ale pamatuj si… jakmile nebudu v pohodě, odcházím. Domů pak pojedeš s Liamem.“ Vystoupily jsme z auta a přeběhly ulici. Jak jsme se blížily k domu, dunění oslav nabíralo na obrátkách. „Nepůjdeš nikam. Za dva dny odjíždíš, musíme si ještě trochu povyrazit. Ať se děje, co se děje.“ Její výhružný tón otřásl mými už tak pocuchanými nervy. Když jsme přicházely po příjezdové cestě, loudala se za mnou. To asi píše Liamovi, odhadovala jsem. Její kluk dorazil už před námi. Po většinu dne se s kamarády poflakoval u jezera, zatímco K. C. a já jsme lítaly po nákupech. Na trávníku se povalovaly typické červené plastové kelímky, mládež se courala do baráku a zase ven, aby si užila vlahou letní noc. Najednou ze dveří vyběhla skupinka kluků, které jsem znala ze školy. Honili se a bryndali obsah svých kelímků. „Ahoj K. C. Jak se vede, Tate?“ Tori Beckmanová s pitím v ruce seděla hned za dveřmi a bavila se s mladíkem, kterého jsem neznala. „Klíčky od auta sem do té misky,“ instruovala mě a obrátila se zpět ke svému společníkovi. Chvíli jsem nad tím požadavkem uvažovala. Došla jsem k závěru, že nejspíš nehodlá dopustit, aby odsud někdo odjel opilý. „Nebudu pít,“ překřičela jsem hudbu. „Jasně, a za chvíli změníš názor,“ namítla. „Jestli chceš dovnitř, odevzdej klíčky.“ Naštvaně jsem zalovila v batohu a hodila je do misky. Vzdát se jedné z věcí, co mě drží nad vodou, mě neskutečně rozčilovalo. Bez klíčků odsud nebudu moct rychle zmizet, až se mi zachce. Nebo až to bude žádoucí. Co když se Tori opije a přestane hlídat u dveří? Co když mi klíčky někdo omylem odnese?
Nadech.indd 8
12/03/18 14:51
NÁDECH
9
Najednou jsem si vzpomněla na mámu, jak mě často nabádala, ať s tím co když už přestanu. „Co když bude v Disneylandu zavřeno, až tam přijedeme?“ „Co když v tom obchodě nebudou mít žádné gumové medvídky?“ Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala smát, a připomněla si, jak ji moje věčné otázky zlobily. „Páni,“ zakřičela mi K. C. do ucha. „Koukni na to!“ Přítomní teenageři, mezi nimiž byli i naši spolužáci, se pohupovali do rytmu, smáli se a vůbec si užívali party. Při pohledu na všechen ten ruch a nadšení se mi zježily chloupky na pažích. Podlaha vibrovala pod dunivým náporem z reproduktorů a já jen oněměle stála a vstřebávala atmosféru překypující aktivitou. Kolem nás se tančilo, poskakovalo, dovádělo, pilo a uprostřed obýváku se hrál fotbal – ano, fotbal v obýváku. „Radila bych mu, aby mi dneska zábavu nekazil,“ řekla jsem mnohem rozhodněji než jindy. Snad nebylo příliš náročné chtít si užít poslední party s nejlepší kámoškou, než na rok odjedu. Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla se na K. C., která na mě vědoucně mrkla. Kývla jsem směrem ke kuchyni a ruku v ruce jsme si začaly razit cestu davem. Uprostřed obrovské kuchyně, o které jistě sní každá kuchařka a hospodyňka, jsme na pultu záhy objevily improvizovaný bar. Žulová deska se ztrácela pod láhvemi alkoholu, několika litry bublinkové vody a kelímky. V dřezu stál kbelík s ledem. S povzdechem jsem zaváhala nad svým slibem, že zůstanu střízlivá. Alkohol vypadal lákavě. Čeho všeho bych se vzdala výměnou za jednu noc plnou zábavy? S K. C. jsme tu a tam chodívaly rodičům upíjet likér a taky jsem byla na pár koncertech mimo město, kde se taky pilo. Jenže nepřipadalo v úvahu, abych se přestala ovládat v přítomnosti jistých jedinců, kteří byli i na dnešní oslavě. Ještě než jsem se probojovala k baru, přepadla mě Jess Cullenová. „Ahoj Tate! Pojď sem, holka.“ Přitáhla si mě k sobě a vřele mě objala. „Je ti doufám jasné, že nám budeš chybět.
Nadech.indd 9
12/03/18 14:51
10
Penelope Douglasová
Takže Francie, jo? A na celý rok?“ Objetí jsem opětovala a maličko se uvolnila. Od chvíle, co jsme přišly, jsem byla celá napjatá. Aspoň jeden člověk kromě K. C., který mě tu rád viděl. „Mám to v plánu.“ Přikývla jsem a povzdechla si. „Už jsem domluvená s rodinou, u které budu bydlet, a zapsala jsem se do školy. Před začátkem posledního ročníku se ale vrátím. Budeš mi držet místo v týmu?“ Jess byla kapitánkou družstva přespolního běhu a běhání a závody patřily mezi těch několik málo věcí, které mi budou opravdu chybět. „Dokud budu kapitánkou, máš svůj flek jistý,“ naparovala se, očividně přiopilá. Jess se ke mně vždycky chovala hezky bez ohledu na drby, které mě už několik let pronásledovaly spolu s ponižujícími žertíky, jichž jsem se stala terčem. „Dík. Ještě se uvidíme, jo?“ prohodila jsem, zatímco jsem se šinula směrem ke K. C. „Jasně, a kdyby ne, zlom vaz ve Francii,“ křikla na mě ještě přes rameno a už v rytmu hudby odplula z kuchyně. Po jejím odchodu mě dobrý pocit rychle přešel. Nahradily ho obavy, které mi nejdřív sevřely hrudník a pak se přesunuly do oblasti břicha. Ne, ne, ne… Do kuchyně vstoupil Jared a já okamžitě ztuhla. Byl přesně tou osobou, kterou, jak jsem doufala, tu dneska nepotkám. Naše pohledy se setkaly a v tom jeho se objevilo nejdřív překvapení, které vzápětí vystřídal výraz nevole. Jo, jasně. Ten pohled jsem znala opravdu dobře. Vyjadřoval něco jako zvedá se mi z tebe kýbl, tak vystřel z mýho světa. Zatnul zuby a tím, jak trochu vysunul bradu dopředu, jako by si nasadil masku „tyrana“. Najednou jsem nemohla popadnout dech. V uších jsem slyšela ozvěnu vlastního tepu a osamělá osada na Aljašce tisíce kilometrů odsud se mi právě teď jevila jako dokonalé místo k životu.
Nadech.indd 10
12/03/18 14:51
NÁDECH
11
Chtěla jsem snad příliš, když jsem si přála prožít alespoň jeden večer plný normální pubertální zábavy? Ještě jako děti jsme s Jaredem byli kamarádi, vyrůstali jsme spolu a já si myslela, že je prostě nejlepší ze všech. Milý, šlechetný a přátelský. Nejhezčí kluk na světě. Ještě pořád měl husté hnědé vlasy a olivovou pleť, a jeho odzbrojující úsměv – když se tedy usmíval – přitahoval všeobecnou pozornost. Ve škole se za ním holky na chodbách otáčely tak, že narážely do stěn. Jako že doslova. Jenže ten roztomilý klučina byl dávno pryč. Rychle jsem se otočila, vyhledala K. C. u baru a navzdory chvění rukou se pokusila nalít si něco k pití. Jenom Sprite, ale v červeném kelímku se mohl okolí jevit jako alkohol. Teď když jsem bezpečně věděla, že ten zmetek je tady, musela jsem rozhodně zůstat střízlivá. Přišel k baru a zůstal stát přímo za mnou. Byl tak blízko, že jsem znervózněla a polilo mě horko. Když se hrudníkem otřel o tenkou látku mého letního topu, jako by mnou projel elektrický šok. Uklidni se. Uklidni se, sakra! Nabrala jsem si trochu ledu, nasypala ho do kelímku a přinutila zklidnit dýchání. Otočila jsem se a chtěla uhnout stranou, ale rukou mi bránil odejít. Když jsem se pokusila proklouznout na druhou stranu ke K. C., natáhl i druhou ruku, tentokrát po láhvi Jacka Danielse. Hlavou se mi honily nejrůznější scénáře, co když: Co když mu vrazím loket do žaludku? Co když mu chrstnu limonádu do obličeje? Co když otočím kohoutkem ve dřezu…? No nic. Ve svých představách bývám mnohem odvážnější. To bych třeba vzala kostku ledu a provedla něco, co by Bůh u šestnáctileté holky určitě neschvaloval, zato Jaredovým nabubřelým chováním by to zamávalo. Co když? Co když? Hodlala jsem se od něj dneska v noci držet co nejdál, a on mi teď stál přímo za zády. Takové věci Jared dělal, aby mě zastrašil. Nenaháněl mi přímo hrůzu, ale byl krutý. Chtěl,
Nadech.indd 11
12/03/18 14:51
12
Penelope Douglasová
aby mi bylo jasné, že to je on, kdo má situaci v rukou. Čas od času mě ten pitomec přinutil se schovat, abych aspoň chvíli nemusela snášet neustálé ponižování a zklamání. Sotva jsem ale vystrčila nos a vypravila se na první a poslední party letošního léta – bum, a už jedu ve starých kolejích a připomínám uzlíček nervů. Proč mě prostě nemůže nechat na pokoji? Otočila jsem se a podívala se na něj. Koutky úst se mu zdvihly do úsměvu, oči se ale neusmívaly. Nalil si do kelímku slušnou dávku kořalky. „K. C.? Dolej mi prosím trochu coly.“ Jared to říkal kámošce, pohled však stále upíral na mě. Nastavil kelímek. „Ehm, jasně,“ vykoktala K. C., když konečně zvedla hlavu. Nalila Jaredovi trochu coly a nervózně po mně mrkla. Pokud mi Jared zrovna nechtěl vyhrožovat, obvykle se mnou nemluvil. Teď se napil, zamračeně mě sjel pohledem a odešel. Zírala jsem mu na záda a otřela si studený pot, který mi vyrazil na čele. Nic se nestalo, ani na mě nepromluvil, přesto se mi útroby svíraly strachem. Takže teď ví, že tu jsem. Sakra. „Tohle nezvládnu, K. C.“ Unavený šepot byl v přímém protikladu k tomu, jak jsem vší silou svírala kelímek. Přijít sem byla chyba. „Jasně že jo, Tate,“ vrtěla hlavou K. C. Pravděpodobně zaznamenala můj poraženecký výraz. Odhodila jsem kelímek do dřezu a razila si cestu davem z kuchyně a dál k východu. K. C. mě následovala. Našla jsem misku s klíčky a začala se v ní hrabat. „Nemůžeš odejít, Tate,“ pustila se do mě K. C. V každém jejím slově bylo znát zklamání. „Nenech ho vyhrát. Jsem tady já. Je tu Liam. Nemusíš se bát.“ Chytila mě za paži. Dál jsem hledala klíčky od auta. „Já se ho nebojím,“ bránila jsem se, ačkoli jsem tomu sama tak docela nevěřila. „Jen už… nemůžu. Vždyť jsi ho v té
Nadech.indd 12
12/03/18 14:51
NÁDECH
13
kuchyni viděla. Jak si tam se mnou hrál. Má něco za lubem. Kdykoli jdu na nějakou party nebo ve škole zazvoní na přestávku, provede mi nějaký pitomý ponižující vtípek, kterým všechno zkazí.“ Dál jsem hledala svazek klíčků navlečený na barevném kroužku ve tvaru šroubovice DNA, ale už jsem se přestala mračit a přinutila se usmát. „V pohodě. Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ji, jen jsem ze sebe chrlila slova možná trochu moc rychle. „Jen prostě nemám zájem tu čekat a zjišťovat, čím mi zavaří tentokrát. Ten pitomec si to dneska bude muset vyžrat sám.“ „Ale Tate, vždyť on přece chce, abys odešla. Pokud to uděláš, zvítězí. On, nebo možná ten blbec Madoc, na tebe možná něco zkusí, ale pokud přesto zůstaneš a nenecháš se zlomit, pak jsi vyhrála ty.“ „Jsem unavená, K. C. Radši půjdu domů teď naštvaná než potom ubrečená.“ Obrátila jsem pozornost zpátky k misce. Ať jsem hromádku klíčů probírala sebevíc, nenašla jsem nic, co by připomínalo ty moje. „Tak,“ překřičela jsem hudbu a třískla miskou o stolek, „stejně odsud podle všeho nemůžu odjet. Moje klíčky tu nejsou.“ „Cože?“ K. C. vypadala zmateně. „Nejsou tu!“ zopakovala jsem a rozhlédla se kolem. Peníze a telefon jsem měla v batohu. Tyhle dvě věci, které mě drží nad vodou, mi tedy zůstaly. Ostatní plány na útěk ovšem padly a najednou jsem měla pocit, že se na mě začínají hroutit okolní zdi. V duchu jsem sprostě nadávala. Vyčerpání, kvůli kterému jsem před chvílí chtěla odejít, přešlo ve vztek. Sevřela jsem ruce v pěst. No jasně, mohla jsem tušit, že se něco takového stane. „Někdo je mohl vzít omylem. Třeba…“ poznamenala K. C., ačkoli musela vědět, že v porovnání s ostatními návštěvníky, kteří by se rozhodli odjet takhle brzo, u mě nebyla taková náhoda pravděpodobná. Mně se takové náhody prostě nestávaly.
Nadech.indd 13
12/03/18 14:51
14
Penelope Douglasová
„Nemohl. Vím přesně, kde jsou.“ Vyhledala jsem pohledem Madoca, Jaredova nejlepšího kámoše a věrného nohsleda, stojícího na druhé straně místnosti vedle dveří na terasu. Zamrkal na mě a potom se opět věnoval rusovlásce, kterou tiskl ke zdi. Vydala jsem se za Madocem s K. C. v patách, která zuřivě vyťukávala esemesku do mobilu. „Kde jsou moje klíčky?“ přerušila jsem Madocovo tokání s další obětí na jednu noc. Pomalu ke mně stočil pohled svých bledě modrých oči. Nebyl o moc vyšší než já, možná jen o několik centimetrů, takže jsem neměla pocit, jako by se nade mnou hrozivě tyčil jako Jared. Madoc mě jen neskutečně štval. Vytrvale se snažil dělat ze mě hloupou nánu, ale já věděla, že za vším stojí Jared. „Právě teď leží zhruba dva metry pod hladinou. Plaveš ráda, Tate?“ Do široka se zakřenil. Kvůli tomuhle zářivému úsměvu za ním holky běhaly jako pejskové. Situace, do níž mě dostal, ho evidentně pobavila. „Ty jsi ale idiot,“ oznámila jsem mu klidným hlasem, přičemž jsem ho probodávala pohledem. Vyšla jsem na terasu a zadívala se do modravého bazénu. Počasí bylo jako dělané na koupání a dost lidí toho využilo. Obcházela jsem bazén a snažila se mezi těly zahlédnout stříbrný odlesk klíčků od auta. U jednoho stolu na terase seděl Jared. Na klíně měl nějakou blondýnu. Žaludek se mi sevřel, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Bylo mi jasné, že když mě uvidí frustrovanou, potěší ho to. Pak jsem na dně bazénu zahlédla klíčky a rozhlédla se po nějaké tyči, kterou bych je vylovila. Když jsem nic neobjevila, rozhodla jsem se požádat o pomoc některého z plavců. „Hej, pomohl bys mi vylovit klíče, prosím tě?“ oslovila jsem jednoho kluka. Ohlédl se po Jaredovi, který scénu zpovzdálí sledoval, a pak zbaběle odplaval pryč.
Nadech.indd 14
12/03/18 14:51
NÁDECH
15
Super. Žádná tyč, žádná pomoc. Jared určitě chtěl vidět, jak se namočím. „No tak, Tate. Svlíkni se a skoč si pro ty klíčky,“ zakřičel Madoc od Jaredova stolu. „Trhni si, Madocu. Nejspíš jsi je tam hodil ty, tak proč pro ně neskočíš sám?“ ozval se Liam, přítel K. C., a vytáhl tak do boje za moje práva. Zula jsem si žabky a postavila se na kraj bazénu. „Počkej, Tate. Já to udělám,“ nabídl se ochotně Liam a přistoupil ke mně. „To ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale děkuju.“ Vděčně jsem se na něj usmála. Celý jeden rok, připomněla jsem si a vychutnávala jsem si tu představu. Měla jsem před sebou celý rok bez Jareda. Nejprve jsem si namočila ruce. Voda mi rázem zchladila rozpálenou pokožku. Jakmile jsem se ponořila celá, tělo se spokojeně uvolnilo. Pod hladinou bylo ticho, nikdo tam na mě nečuměl. Vstřebávala jsem klid a mír podobný tomu, jaký zažívám při běhu. Několika tempy jsem se dostala ke dnu. Dvoumetrová hloubka pro mě nebyla problém a během několika vteřin jsem měla klíčky v ruce. Pevně jsem je sevřela, neochotně vystrčila hlavu nad hladinu a nadechla se. Ta snadnější část skončila. „Húúúú!“ Přihlížející mě odměnili potleskem, ale skandování ve skutečnosti nebylo určené mně. Teď jsem musela vylézt z bazénu a osazenstvu večírku čelit skrz naskrz mokrá. Všichni se budou smát a vtipkovat. No, ty poznámky přežiju, odjedu domů a tam sním tolik gumových medvídků, kolik sama vážím. Doplavala jsem k okraji bazénu a vyhoupla se ven. Vyždímala jsem si vodu z vlasů a nazula sandály. K. C. přišla blíž. Tmavé vlasy jí vlály ve větru. „Jsi v pohodě?“ zeptala se.
Nadech.indd 15
12/03/18 14:51
16
Penelope Douglasová
„Jasně. Je to jen voda.“ Nemohla jsem se jí podívat do očí. Takže vše bylo opět ve vyjetých kolejích. Zase jsem se stala terčem posměchu. Ta trapka. K. C. ale stála vždycky při mně. „Pojď, vypadneme odsud.“ Vzala mě za loket a vykročila. Liam šel za námi. „Ještě moment.“ Zastavila jsem se a podívala se na Jareda, který na mě stále ještě vyzývavě koukal. Vydala jsem se k němu – což byl samozřejmě špatný nápad – zastavila se před ním, založila si ruce na prsou a upřeně na něj zírala. „Za dva dny odjíždím a ty nedokážeš vymyslet nic lepšího než tohle?“ Proč jsem se do toho vůbec pouštěla? Jared se na mě ušklíbl a nevzrušeně pokračoval v míchání karet. „Užij si to ve Francii, Tatum. Počkám si, až se vrátíš.“ Po té výhružce jsem měla sto chutí mu vrazit pár facek. Nejradši bych ho vyzvala, abychom si to vyříkali hned. Nijak se mi nelíbila představa, že se nade mnou bude celý následující rok vznášet jeho nenávist jako jedovatý mrak. „Jsi zbabělec. Jako chlap si připadáš, jen když se do mě navážíš. Teď se budeš muset bavit na účet někoho jiného.“ Když jsem si uvědomila, že naši výměnu názorů sledují všichni u stolu a v nejbližším okolí, ruce sevřené v pěst jsem spustila podél těla. „Ty jsi ještě tady?“ odfrkl si Jared a kolem se rozezněl smích. „Běž domů. Nikdo tu o tebe nestojí.“ Tvářil se, že mu nestojím ani za pohled, a začal rozdávat karty. Holka na jeho klíně se zachichotala a přitiskla se k němu. V hrudníku mě až zabolelo. Nenávidím ho. „Hej, koukněte se, všichni!“ zaječel najednou Madoc, zatímco jsem se snažila zadržet slzy. „Jak jí stojí bradavky! Nejspíš ji vzrušuješ, Jarede.“ Jeho poznámka se jako ozvěna roznesla po celé zahradě, která ji opětovala smíchem a hýkáním. Zavřela jsem oči. Jak ponižující. Teprve teď jsem si uvědomila, jaký vliv má studená voda na bílý top, co mám na sobě.
Nadech.indd 16
12/03/18 14:51
NÁDECH
17
Instinkt mi velel zkřížit ruce přes prsa, jenže pak by věděli, že mě dostali. Kruci, stejně to už ví. Cítila jsem, jak mi obličej žhne studem. Ten parchant. Opět půjdu domů ubrečená. O tom nebylo pochyb. Otevřela jsem oči a sledovala, jak se všichni nepokrytě baví ponížením, které musím snášet. Jared se soustředil na desku stolu před sebou a ignoroval mě. Jeho chování mě ještě pořád dokázalo zmást. Bývali jsme kamarádi a já v něm dosud hledala toho prima kluka odvedle. Co přesně ve mně dosud živilo vzpomínku na dávné kamarádství, to mi zůstávalo záhadou. „Proč tu ještě okouní?“ zeptala se blondýna na Jaredově klíně. „Není ona trochu opožděná, nebo tak něco? Že jí to ještě nedošlo.“ „Jo, Tate. Slyšelas Jareda. Nikdo tě tu nechce,“ řekl Madoc pomalu, jako kdybych opravdu byla tak hloupá, že bych tomu, co říká, nerozuměla. Vyschlo mi v krku. Nemohla jsem polknout a každý nádech mě bolel. Tohle na mě bylo moc. Něco ve mně povolilo. Sevřela jsem pravačku v pěst a praštila Madoca přímo do nosu. Padl na kolena, ruce si tiskl k obličeji a mezi prsty mu prýštila krev. Přes slzy jsem skoro neviděla, z hrdla se mi draly vzlyky. Než abych obecenstvo pobavila ještě víc, radši jsem co nejrychleji zamířila do domu a bez ohlédnutí odešla předním vchodem. Nastoupila jsem do auta, K. C. se posadila na místo spolujezdce a Liam nasedl dozadu. Ani jsem si nevšimla, že šli za mnou. Už už jsem se chtěla zeptat, jak se Jared tvářil, ale pak mi došlo, že mě to vlastně nezajímá. Ať táhne k čertu. Zadívala jsem se na ulici a nechala slzy volně téct. Liam a K. C. jen tiše seděli a nejspíš nevěděli, jak se zachovat. Před chvílí jsem Madocovi jednu natáhla. Natáhla jsem ji Madocovi! Páni, to je tedy novinka. Hořce jsem se zasmála. Jo, tohle se fakt stalo. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla.
Nadech.indd 17
12/03/18 14:51
18
Penelope Douglasová
K. C. si mě měřila pohledem. „V pohodě?“ Věděla, že nic podobného jsem před tím nikdy neudělala, ale mně se ten pocit zděšení a moci najednou zalíbil. Sakra, jet domů bylo to poslední, o co jsem v tu chvíli stála. Možná bych mohla dnešek završit nějakým drobným tetováním nebo něčím podobným. „Vlastně jo, jsem.“ Bylo to divné, ale bylo to tak. Otřela jsem si slzy a podívala se na kamarády. „Je mi fajn.“ Zastrčila jsem klíčky do zapalování, když se ozval Liam. „To je prima, Tate, ale dívej se na to pragmaticky. Jednou se sem budeš muset vrátit.“ Jo. A v tom byl ten problém.
Nadech.indd 18
12/03/18 14:51
NÁDECH Penelope Douglasová Z anglického originálu Bully, vydaného nakladatelstvím Intermix, an imprint of Penguin, USA v New Yorku v roce 2013, přeložila Dorota Smělá Obálku navrhla Diana Delevová Redigoval Michal Jurza Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9697. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 :objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Nadech.indd 312
12/03/18 14:51