E VA B E Š ŤÁ K O VÁ
Ilustrovala Vlasta Baránková
Text © Eva Bešťáková, 2017 Illustrations © Vlasta Baránková, 2017 ISBN 978-80-7549-342-2
JAK LOUTKY ZLOBILY
Bylo jedno loutkové divadlo,
bylo moc hezké a každou neděli hrálo veselou pohádku pro děti. Některé loutky se objevovaly na jevišti často, třeba princezna nebo čert, a jiné málokdy, například myslivec nebo lesní víla. A právě kvůli tomu se po čase pohoda pokazila: loutky si začaly mezi sebou role závidět! Cpaly se, kam nepatřily, strkaly se a pošťuchovaly, kradly si meče a fousy a závoje, jedna druhou překřikovaly, všechno se pomíchalo a zamotalo, nikdo nevěděl, kdo je kdo a o čem se hraje, až pan principál bouchl pěstí do stolu a vykřikl mocným hlasem: „Dost! Tenhle binec se musí dát do pořádku! Já na to čas nemám, protože musím zašívat díru v oponě, ale Kašpárek si rád povídá s dětmi, tak to bude umět i s vámi a snad vás přivede k rozumu. Jinak by se muselo divadlo zavřít, protože z těch popletených pohádek už mají naši malí diváci v hlavách hotový galimatyáš!“ Kašpárkovi zčervenaly tvářičky pýchou. Nejmenší mrňousek z divadla, a dostal ten nejdůležitější úkol! Celou noc v šatně loutky přemlouval, aby nedělaly vylomeniny a usmířily se, ale marně. Nejdřív se mu posmívaly, že si na ně vůbec troufá, a potom přišly s bláznivým nápadem. Na jevišti přestanou vyvádět a budou hrát, jak se má, ale pod jednou podmínkou. Protože jsou všechny stejně důležité, každá z nich si zaslouží vlastní pohádku, a když to nejde na jevišti, tak třeba v knížce pro děti! Co teď? Pan principál s Kašpárkem dali hlavy dohromady tak prudce, až do sebe trkli, udělali si boule na čele a museli je jeden druhému zatlačit královskou korunou. Hned potom ale začali vymýšlet pohádky o loutkách a přitom je napadlo, že si z těch nespokojenců tak trochu vystřelí. Loutky svoji knížku dostanou, ale za trest, že zlobily, si z nich ty jejich vytoužené pohádky budou pořádně utahovat! A že chce mít každé pimprle pohádku samostatnou? Povídali, že mu hráli – když se v některé z nich ocitnou pohromadě dvě nebo tři, snad si vlasy nevyškubou. Nakonec všechno dobře dopadlo. Divadlo už zase hraje, loutky přestaly zlobit a pan principál je spokojený. Jak by ne, když všechno klape, děti chodí z divadla rozesmáté, jejich kamarádi loutky je v pohádkové knížce vyprovázejí až do postýlky a někdy jim dávají i dobrou noc!
7
ČARODĚJ ČERNODUCH
V jednom starém hradu bydlel zlý čaroděj. Dřepěl v tmavé věži na vy-
soké židli třínožce u stolu proděravělého od červotočů a při světle svíčky od rána do večera koumal, jak by někomu nebo něčemu uškodil. Měl zlost na celý svět a nic jiného ho nebavilo než ubližovat, pomlouvat, zlobit, rozbíjet, bořit, lámat a ničit. Lidé v kraji se ho báli a říkali mu Černoduch. Sotva zahlédli, jak se čaroděj štrachá po kamenných schodech z hradu ven, honem se schovali do stodoly nebo za králíkárnu a prosili sluníčko: „Vyžeň tu černou duši někam za hory doly, ať už dá konečně pokoj! Jak by se nám krásně žilo v našich vesnicích a lesích, na polích a u rybníků, kdyby se ten zloduch propadl třeba do pekla!“ Jenže sluníčko bezradně vrtělo hlavou. Zlatými paprsky se sice snažilo aspoň trochu potěšit každého, komu čaroděj ublížil, a zahřívalo lidem louky, úrodu na polích, květiny, lesy i řeky, ale víc nedokázalo. A Černoduch si mnul kostnaté ruce: „Na mě jsi krátké, ty hloupé slunce. Já jsem nepřemožitelný, ha ha ha!“ Jednou ráno otevřel okno dokořán, vytáhl ze šosu dalekohled, prohlížel si škody, které zlým čarováním způsobil, a přitom škodolibě vzpomínal. To byl poprask, když ucpal pekaři komín, aby nemohl péct chleba. Celá vesnice se musela týden živit jen bramborami a hrachem! Nebo když zastavil mlynáři mlýnské kolo, aby nemohl mlít obilí, a panímámy neměly z čeho zadělat na vdolky! Nebo když nechal rybářům zmizet ryby z rybníka a houbařům hříbky v lese! A jak se zlobili sedláci, když jim převrátil vůz naložený obilím nebo poslal déšť a kroupy na louku, kde sušili seno! Bylo toho hodně, co čaroděj lidem provedl, a ještě mu to nestačilo. Teď namířil dalekohled na vzdálené město. Chystal se, že tam zboří všechny věže a vysoké komíny. Panečku, to bude mela!
9
Tentokrát se ale těšil marně. Sluníčko už se na jeho řádění nemohlo koukat, a jak stál ten kakabus čarodějská u otevřeného okna, vystřelilo na něj dva dlouhatánské zlaté paprsky, ostré jako šípy. A povedlo se! Jeden zloducha zasáhl přímo do čela a ještě mu přitom propálil špičatý klobouk a druhý se trefil do prastaré knihy čar a kouzel na stole a spálil ji nadranc. Hromádku popela, která z ní zbyla, sfoukl průvan do škvíry v podlaze, a když se vracel oknem ven, ještě stačil srazit čarodějovi z hlavy děravý klobouk do hradního příkopu a nechal ho tam válet v blátě. Černoduch se lekl, začal kvičet jako nějaké prasátko, když ho chytnou za ocásek, nebo kocour, když šlápne na trn a nezatáhne drápky včas, a chladil si popálené čelo. Myslel, že ho tam bodla vosa, a protože nevěděl, že to bylo sluníčko a že mu provedlo ještě něco mnohem horšího, začal vyhrožovat větru kvůli klobouku: „No počkej, ty to ode mě schytáš! Já si nový klobouk lehce vyčaruju, jenže tebe už do věže nikdy nepustím. A venku si taky nezalítáš, protože tě navždycky zavřu do skály! Jen co si vzpomenu na to správné zaklínadlo… Jak že to bylo?“
V příštích chvílích připravil čaroděj větru a sluníčku náramnou zábavu. Nemohl si totiž vzpomenout ani na jedno zaklínadlo, protože dotekem slunečního paprsku ztratil paměť! Rozběhl se pro pomoc ke knize kouzel, ale místo ní našel jen prázdné místo na zaprášeném stole! Konečně mu došlo, co se stalo. Prskal zlostí hůř než jeho černá kočka s červenýma očima a hrozil slunci: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, a já se hned tak nevzdám. Uvidíš, jak na vás všechny vyzraju!“ Hned začal zkoušet nejrůznější slova, jenže žádné z nich nebylo kouzelné. Kočka pomocnice mu utekla do lesa a čaroděj si poprvé v životě nevěděl rady. Bez čar a kouzel a zaklínadel ze staré knihy nezmohl vůbec nic! Vítr mezitím oběhl celý kraj a spolu se sluníčkem volal: „Lidičky, pojďte honem ke starému hradu, čeká vás tam překvapení! Se zloduchem Černoduchem, s jeho kloboukem i čarováním je konec!“ Z daleka široka se seběhli všichni, kdo čaroději takový zlý konec přáli, a královsky se pobavili. Černoduch stál v otevřeném okně hradní věže a ze zoufalství zkoušel trefit se do některého zapomenutého zaklínadla vším, co mu přinesla slina na jazyk: „Vepřo knedlo zelo! Antala šantala
12
tipec! Láry fáry lokomotiva! Hrušky švestky povidla! Doremifasol a lasido! Ďoubele zoubele grunt! Duben buben housličky! Anirybaanirak, ať vás všecky trefí šlak!“ Nakonec se rozbrečel: „Všechna zaklínadla jsem zapomněl, dokonce už si ani nepamatuju, proč jsem se vlastně na celý svět zlobil a proč jsem vám tolik ubližoval. Lidičky, odpusťte mi to, já už budu hodnej a všechny škody napravím!“ „Uvidíme,“ rozhodl starosta největší vesnice. „Když svůj slib dodržíš, přestaneme ti říkat Černoduch a dáš si jméno, jaké budeš chtít. Nejdřív ale musíš ukázat, co umíš a jestli to s tím polepšením myslíš doopravdy!“ Od té doby bylo v kraji veselo. Čaroděj zbavený kouzel totiž neuměl nic a přitom měl napravit škody, které způsobil. Byla to podívaná k popukání! Nejdřív vyčistil komín u pekaře. Z půdy se vrátil s brejlemi za jedním uchem a obalený černými sazemi jako chlupatý čert! Doškobrtal k potoku, kde se chtěl umýt, a přitom se vší silou opřel do mlýnského kola, aby ho znovu roztočil. Jenže jejda, ono to nešlo jen tak! Tlačil a tlačil, až z něj lilo, a když se kolo konečně se skřípěním pohnulo, nabralo toho umazance na lopatku, vyvezlo ho až nahoru a odtud ho shodilo do studené vody. Za chvilku byl zloduch Černoduch tak dokonale umytý, že mu zuby drkotaly zimou. A to ho ještě čekalo vypouštění nové rybí násady do rybníka! Ještě že mu rybáři půjčili vysokánské gumové boty a zástěru, jinak by si ho mohl někdo splést s hastrmanem a napráskat mu vrbovým prutem za to, že se tam vůbec motá. Další dny strávil bývalý čaroděj v lese. Nekonečné hodiny musel hledat hříbky a čistit je, a co okrájel, pečlivě zahrabal
13
pod jehličí, aby vyrostly nové. Úplně jako pejsek, když si schovává kosti na horší časy. A jak byl celý den sehnutý, rozbolela ho záda, jako by je měl sevřená obrovským kolíkem na prádlo. Jenže ten skřipec necítil jen v kříži. Hlady se mu svíral i žaludek, protože ten popletený zloduch si zapomněl vzít do lesa svačinu a vykouzlit už si ji nedovedl. Ochutnal proto jednu červenou houbičku s bílými puntíky, ale to si dal – byla hořká a hned ji vyplivl. Mezi jiným dočista zapomněl i na to, že muchomůrky jsou jedovaté… Nakonec se bývalý postrach celého kraje učil to nejtěžší: pracovat na statku. Krmil dobytek, sklízel obilí, sekal trávu, vozil seno, a když se mu vůz na hrbolaté cestě převrátil, musel si sám spravit kolo a prosit mraky, aby s deštěm ještě počkaly. Div že si při tom spravování nepřitloukl prsty k žebřiňáku. Panečku, to byla škola, to byl trest pro bývalého zloducha! Dlaně měl samý mozol, prsty odřené a poškrábané, hlavu otlučenou, jak ho krávy při dojení mlátily ocasem, celé tělo bolavé od štípání dříví a nošení pytlů s krmením, boty prošoupané, vlasy i vousy plné slámy a sena a na hlavě místo klobouku kapesník zavázaný na čtyři uzly. „Vypadá jako hastroš!“ smály se děti a tancovaly kolem dřívějšího Černoducha kolečko. Protože ale většinu svých chyb přece jen jakž takž napravil nebo lidem vynahradil, směl se bývalý čaroděj nakonec usadit ve vsi a stal se hlídačem. Místo slaměných strašáků odháněl ve dne špačky z vinice a večer mlsné kluky z třešňového sadu. Mával rukama dlouhýma jako hrábě, ale hlavně přitom vykřikoval svoje nové jméno, a to bylo účinnější než obyčejné kšá: ŠŠŠimonvššššudybylvšššeumělvšššeckoviděl! To hloupé jméno si vymyslel sám a taky na ně při každém vyslovení doplácel, protože než všechna „š“ dořekl, mlsálkové se rozutekli, jako když do nich střelí. Kluci si radši počkali na třešňový koláč od maminky a špačkové na zapomenutá zrnka, která zbudou po sklizni hroznů. Uslyší prý i na dálku, až spadnou z větvičky na zem a udělají cink! Kluci se s nimi ale vsadili, že to budou spíš Kašpárkovy rolničky, které zazvoní konec pohádky. A vyhráli!
14
Obsah
Jak loutky zlobily / 7 Čaroděj Černoduch / 9 Čerti Brbla a Mumla / 17 Drak Zelenomrak / 25 Hastrman Třásnička / 35 Hašteřivá Kalupinka / 45 Hloupochytrý Honza / 55 Jeníček s Mařenkou / 65 Kašpárek a strašidlo / 73 Král Jojo / 83 Loupežník Dírokapsa / 93 Myslivec Větvička a sedlák Propilstatek / 101 Princ Bojsa a princezna Utíkalka / 109
E VA B EŠ ŤÁ KO VÁ
Ilustrovala Vlasta Baránková Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9016. publikaci Návrh grafické úpravy včetně obálky Vlasta Baránková Pro příběhy vytvořila ilustrátorka koláže s loutkami, z nichž většina byla součástí výstavy loutkových divadélek v apartmánu princezen na zámku ve Valticích (léto 2015) Realizace grafické úpravy a sazba David Dvořák Odpovědná redaktorka Jana Kotrlová Technický redaktor David Dvořák Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Počet stran 120 Vydání první PRO DĚTI OD 6 LET Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.