Předmluva Proč se měníme
„Panta rhei“. Takto prý to formuloval před necelými třemi tisíciletími řecký filozof Hérakleitos. Jeho krédo znělo: Vše teče a nic nezůstává, vše se věčně stává a mění. Většina z nás s touto větou bezvýhradně souhlasí. Každodenní zkušenost přece ukazuje, jak se vše mění, a to platí nejen pro svět, nýbrž také pro člověka jako takového. Z dětí se stávají dospělí, z výřečných profesorů dementní pacienti a z liberálních demokratů ultrakonzervativní dogmatici, domácí puťka se mění ve smyslného vampa, milující manžel v brutálního násilníka, z věčného studenta se stane „tečka.com“ miliardář a z ošklivky showbyznysová hvězda, která skončí jako alkoholička. Pokud jde o životní dráhu nějakého člověka, není nic nemožné. Někdy je to fascinující, mnohdy také děsivé, ale v každém případě napínavé. Přesto má člověk sklon nechat sebe i druhé „zamrznout“ v určitých situacích. Hovoříme o rozených řečnících, umělcích a badatelích, ale také o rozených břídilech a zločincích. Nevěříme, že se z bezcitného psychopata může někdy stát opět hodnotný člen společnosti, a žádáme, aby takový člověk skončil navždy za mřížemi. Pacien7
Tvuj_mozek.indd 7
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
tovi postiženému syndromem uzamčení (locked-in) nebo nacházejícímu se v bdělém kómatu, který je kompletně ochrnutý, upoutaný na lůžko a závislý na život udržujících přístrojích, přejeme „humánní“ konec, tedy aby byl odpojen od přístrojů a konečně zbaven „svého utrpení“. Někteří z nás nevěří, že si svůj život mohou opět „dát do pořádku“ dokonce i lidé trpící poruchami pozornosti či pacienti chronicky depresivní nebo úzkostmi trpící jedinci. Proto slýcháme od lékařů a terapeutů stále znovu argument, že je lepší držet je celý život pod drogami, než skočí z mostu, nebo dokonce stáhnou do temného víru svého údělu jiné lidi. „Panta rhei“ – to je filozofie. Zní to sice logicky a rozumně, ale homo sapiens má často sklon domnívat se pravý opak, zvláště pak tehdy, jde-li o psychiku a chování. Právě v souvislosti s tím vládne fatalistické domnění, že hodně lidí se prostě nedokáže změnit, a proto pro ně existuje jediné řešení. Je třeba jim nějak zabránit, aby začali být na obtíž nebo poškozovali sami sebe či druhé, a to tak, že jsou kontrolováni, úzkostlivě izolováni, či dokonce zavíráni za mříže. Hlavně že je klid. Friedrich Nietzsche řekl, že lidé se svým pojmovým instrumentářem musejí nutně stále znovu ztroskotávat, mají-li vyjádřit, co je nastávání (werden). Argumentuje tím, že slovně lze sice jakžtakž vystihnout, co je, avšak už ne, co nastane. Tato nedostatečnost možná vysvětluje, proč se pořád dokola hovoří o nezměnitelných bytostných vlastnostech a charakterových rysech lidí. Podíváme-li se ovšem na oblasti, kde se to převážně děje, mohli by8
Tvuj_mozek.indd 8
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
chom stejně dobře dospět k názoru, že za tím vězí často také úzkosti a pohodlnost. Je totiž koneckonců jednodušší psychopata navždy někam zavřít než ho opět integrovat do společnosti a riskovat, že u něj může dojít k recidivě. A když se „odpojí od přístrojů“ pacient trpící syndromem uzamčení, ušetří to mnoho námahy a frustrace rovněž jeho příbuzným a přátelům. Žena jednoho našeho pacienta musela uznat, že chroptící troska ležící v posteli a zírající tupě do stropu nemá vůbec nic společného s jejím vtipným, energickým manželem z dřívějška. Třebaže se u nás naučil opět komunikovat s okolím přes BMI (Brain-Machine-Interface neboli neurální připojení, viz kap. 2 až 5), nebyla to normalita, kterou od něj očekávala. Prohlásila, že by nikdy nesvolila k našim pokusům navázat s ním kontakt, kdyby předem věděla, co nastane. Soužila ji myšlenka, zda by nebylo možné v té chvíli ukončit život udržující opatření. Nechtěla vysvobodit manžela, ale sebe. Můžeme spekulovat o tom, proč máme sklon domnívat se vždy podle potřeby, že mozek a chování se nemění. O co mi ale jde v první řadě – chci ukázat, jak mylné tyto představy jsou. Tématem této knihy je totiž neuroplasticita, v podstatě neomezená tvárnost mozku, tedy jeho změnitelnost a ovlivnitelnost, a to jakýmkoli myslitelným směrem. Tato kniha vysvětluje, proč ani pacienti trpící syndromem uzamčení, ani depresivní, závislí nebo úzkostní jedinci, ani hyperaktivní neposedové, ani brutální psychopati nesetrvávají ve svém stavu věčně a že se vzpírají jakémukoli ovlivňování. Popisuje, jak se můžeme 9
Tvuj_mozek.indd 9
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
během kratičké chvíle proměnit v soucitný „charakter“, ukazuje ale také, že se můžeme stejně rychle proměnit z láskyplného otce od rodiny v nepředstavitelně krutého masového vraha a posléze opět ve spořádaného občana. Tragické výstřelky jako nacionální socialismus se následně ochotně bagatelizují, přikrášlují a interpretují jako „výjimky“ ve světových dějinách, a přitom nejde o nic jiného než o „zcela normální“ produkty enormní plasticity našeho mozku. Člověk byl obdařen téměř neomezenou schopností se učit, ale ta ho také ubíjí, je to požehnání a prokletí zároveň. Nevíme, zda pochopení mozkových procesů spojených s učením skutečně umožňuje lépe je ovládat, ale bez této naděje bych předloženou knihu nenapsal. A bez této naděje by se nikdy neuskutečnily pokusy v ní vylíčené. Většina vyšetření uvedených v této knize pochází z naší vědecké „dílny“, neboť jen ta známe z vlastního pohledu, společného prožitku a studia. Podíváme-li se na průběh dějin, zjistíme, že nárůst vědomostí o vzniku lidského chování, k němuž od renesance a osvícení došlo, příliš nepřispěl k větší sebekontrole a humanizaci. Přesto různé experimenty ukázaly, že „učení podle modelu“, tedy úspěšné napodobování chování druhých lidí, řídí jeden z nejúčinnějších učebních procesů a je pevně ukotveno ve velkém mozku v nervových buňkách, které se na to specializují a jsou odnedávna známé pod poněkud vágním pojmem „zrcadlové neurony“. Tento mechanismus má ovšem jeden háček. Náš mozek napodobuje „bezmyšlenkovitě“ vše, co sli10
Tvuj_mozek.indd 10
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
buje úspěch a účinek. Proto se musíme snažit udržet si demokraticky svůj životní kontext, své sociální životní podmínky, aby nás plastický mozek nesváděl k denunciaci, vraždě a zabíjení, jak se to zhusta stává. Pokud jsou totiž – jak je to běžné v nedemokratických diktátorských strukturách – tyto způsoby chování odměňovány, mozek se tím primárně řídí. Jak ale naopak etablovat hodnoty jako respekt, empatii a toleranci? Vyšetření založená na psychologii učení prokázala, že se to daří úspěšněji, když známe cíl a účel chování, jemuž se máme naučit. Nemyslí se tím žádná ideologická nebo morální nadstavba, o niž usilují nejen demokracie, ale také diktatury, nýbrž vědomé vzpomínky na to, jaké důsledky určité chování mělo. Pokud jsme zjistili, že dosáhneme pozitivního účinku soucitem a respektem – a to je pravděpodobnější spíše v demokracii než v diktatuře – tyto způsoby chování se v nás stabilizují a opakovaně vyskytují. Jednotlivé úseky této knihy, která se věnuje procesům probíhajícím v mozku při učení, ale také při ztrátě sebekontroly, ukazují, na které osoby a situace bychom si při tom měli dávat obzvláštní pozor. Každá kapitola pojednává o jednom z témat a problémů lidského chování, jež jsem zkoumal v posledních desetiletích se svými spolupracovníky. V první a druhé kapitole začneme na příkladu schizofrenie se samoregulací mozku, jakož i s účinky neuroplasticity na chování, myšlení a cítění, a následně si probereme, co pak zůstane z tzv. charakteru, zda na něj vůbec ještě můžeme nahlížet jako na něco jiného než na víceméně náhodné uskupení návy11
Tvuj_mozek.indd 11
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
ků. V následující třetí a čtvrté kapitole jde o to, jak lze komunikovat se zcela uzavřenými ochrnutými pacienty, když je naučíme, jak nechat promlouvat svůj mozek prostřednictvím moderních zobrazovacích postupů – a jak při této interakci vychází stále znovu najevo, že tito smrti zasvěcení lidé mohou přece jen pociťovat nemalou kvalitu života. Působí to nejen jako plaidoyer namířené proti stále hlasitějším ukvapeným požadavkům na „odpojení od přístrojů“ a eutanazii, ale také jako výstraha před dalekosáhle rozbujelými dříve vyslovenými přáními pacientů. Kapitola pátá osvětluje regenerační schopnosti mozku, např. při epilepsii nebo po mrtvici. Tak třeba herec Peer Augustinski byl po mozkové mrtvici ochrnutý téměř na půl těla – a dnes stojí opět na jevišti. Následující šestá kapitola ukazuje, jak lze tréninkem rozsáhle odstranit úzkosti a že většinou na to stačí konfrontační terapie. Není tudíž zapotřebí ani vysoce problematických léků, ani drahých technických pomůcek – občas ovšem může mít smysl, když se terapeut spoutá s pacientem na lůžku nebo s ním sbírá v parku psí hovínka. Čeho má úzkostný pacient příliš, toho má psychopat málo – a sice aktivace v mozkových areálech, které ho nutí váhat. Kromě toho mu chybí soucit a empatie. To mu ale nijak nebrání v kariéře. Jistě najdeme spoustu psychopatů ve věznicích, ale také je nezřídka nacházíme v šéfovských patrech firem nebo politických stran. Útěchu přináší sedmá kapitola ukazující, že mozek je pří12
Tvuj_mozek.indd 12
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
stupný změnám. I psychopat si tedy může osvojit empatii a potřebnou míru strachu. Dokonce i stařeckou demenci, kterou farmaceutický průmysl a na něj napojení terapeuti až patologicky ochotně označují za tzv. Alzheimerovu nemoc, lze ovlivnit tak, že se postižení naučí sami ovládat pochody svého mozku. Cennou pomůckou může být v tomto případě hudba, jak ukazuje kapitola osmá. Hudba je vůbec schopná působit na plastický mozek vynikající kreativní silou. V zobrazovacích postupech nelze podle mozku bezpodmínečně rozlišit, jaké má jeho majitel povolání, ale muzikantský mozek je možné rozpoznat téměř vždycky. Kapitola devátá pojednává o jiném důležitém tématu naší doby: o poruše pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) u dětí. Také jejich problém lze vyřešit mozkovým tréninkem, např. metodou neurofeedback, aniž je třeba sahat k farmakologickým stimulantům, jako je třeba Ritalin. Příslušné tréninkové metody mohou také v každém z nás probudit savant syndrom, tedy vynikající specializované nadání, a to tím, že nás přimějí nevědomě ovládat své nevědomí. Zní to zprvu paradoxně, ale může to fungovat – a desátá kapitola ukazuje jak. Neuroplasticita tedy otvírá nekonečné možnosti, ale musíme zůstat na zemi. Ne všechno lze vyléčit a provést. To platí i pro mozek. A jeho enormní plasticita má své stinné stránky: V zásadě totiž vše, co náš mozek ukájí, stimuluje, blaží, odměňuje, uvolňuje – zkrátka nám přináší slast, se může stát předmětem závislosti a tato závislost může postihnout každého z nás. Kapitola jedenáctá 13
Tvuj_mozek.indd 13
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
osvětluje mozkové mechanismy, které se za tím skrývají, a popisuje, jak se zdravé chtění a bažení může zvrhnout v nemilosrdné nutkání a neukojitelný chtíč. Obráceně může znalost mozkových mechanismů chtíče – chcete-li – přirozeně pomoct zbavit se touhy mít stále víc, i když to nakonec patrně nevede zcela k nirváně, která představuje v této knize jakousi závěrečnou tečku. Základ kapitol tvoří neurovědecká vyšetření, která jsem provedl se svými spolupracovníky. Vedle toho ale přicházejí ke slovu taktéž jiní vědci – a v neposlední řadě filozofové jako Ludwig Hohl, Friedrich Nietzsche, a především Arthur Schopenhauer. Během své dlouholeté neurologické praxe jsem si totiž všiml, že mnohé z toho, co jsme nalezli při přírodovědných výzkumech, „promysleli“ a předvídali již staletí předtím filozofové. Novost nějakého poznatku občas spočívá pouze v tom, že dodatečně vědecky potvrdí starý poznatek a zajistí mu patřičnou pozornost. Při spojování výzkumu mozku a filozofie mi pomáhal srozumitelně formulovat a vysvětlovat výstupy výzkumných prací filozof a vědecký novinář Jörg Zittlau. Oba doufáme, že až si čtenář přečte tuto knihu, získá nový pohled na pozoruhodný orgán uložený v naší lebce. Můj zesnulý přítel, italský anatom mozku Valentin Braitenberg, který působil rovněž v Tübingenu, označil tento orgán za „myšlenkovou pumpu“. Možná to zní poněkud mechanisticky, ale znamenitě to vyjadřuje fakt, že mozek na jedné straně jen transportuje něco, co by se na druhé straně nikdy nedostalo na povrch, nebýt zmíněné pumpy. Nebo 14
Tvuj_mozek.indd 14
4.7.2016 10:24:19
Předmluva
abychom to řekli Schopenhauerovými slovy: Mozek není všechno, ale bez mozku je všechno nic. Podobenství s pumpou lze přirozeně dál rozvádět. My se však na tomto místě spokojíme s nadějí, že se nám podaří pobídnout myšlenkové pumpy svých čtenářů – a že se při tom možná vyplaví na povrch to či ono překvapení. Niels Birbaumer
15
Tvuj_mozek.indd 15
4.7.2016 10:24:19
1. Co je osobnost? Z gangu mladistvých je na univerzitu jen krůček
Nůžky se zabodly a chlapec se na mě zprvu jen ohromeně zahleděl. Střetli jsme se pohledy a byli jsme oba nesmírně překvapeni – k povaze impulzivní akce patří, že ji účastníci tak úplně nechápou. Ani vykonavatel, ani oběť. Nyní však bylo příliš pozdě, nůžky už chlapci vězely v noze. Řval jako nabodnutý na rožeň a já měl problém. Učitelé totiž přirozeně zavolali policii. Jak stárneme, máme sklon dodávat své minulosti smysluplnější souvislost. Nebo řečeno slovy Maxe Frische: „Každý člověk si dříve nebo později vymyslí příběh, který pokládá za svůj život.“ (Max Frisch: Mé jméno budiž Gantenbein, překl. Bohumil Černík) Politici rádi uvádějí, že byli mluvčí třídy a už ve školních dobách vynikali vlohami k přednesu a vyjednávání. Spisovatelé rádi dávají k lepšímu, že už jako desetiletí skládali první básně, a vědci se chlubí, že už jako prckové připravovali senný nálev a pozorovali pod mikroskopem hemžící se trepky nebo už na houpačce přemýšleli o odstředivé síle, podobně jako Isaac Newton, který objevil gravitační zákon, když mu spadlo na hlavu jablko ze stromu. Takovými geniálními nebo alespoň ctihodný17
Tvuj_mozek.indd 17
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
mi mladickými zábavami bohužel nemohu sloužit, neboť jsem byl členem bandy výrostků. Kradli jsme, dělali binec, vloupávali se do aut a vydávali se za poslední vídeňské ostré hochy. Nic mimořádného, a přece to málem stačilo, abychom se dostali do maléru. Nicméně jsme byli dost chytří a nenechali jsme se chytit. Byli jsme nejen drsní, ale taky mazaní. Tedy přinejmenším jsme si to mysleli. Alespoň pokud jde o mě, v mém případě to totiž nebyla pravda. Byl jsem maximálně impulzivní, ale v žádném případě ne v pohodě. Tak to bylo také onoho dne, kdy jsem spolužákovi zabodl do nohy nůžky.
Boj o prestiž a tlačenku Obětí byl člen jiné bandy. Chtěl se předvést svým kumpánům. Proto mně, jednomu z nejpověstnějších grázlíků ve škole, ukradl svačinu – tlačenku. Dneska by mi ten kluk patrně ukradl mobil, ale tenkrát, koncem padesátých let minulého století, byly mírou všeho chleby se salámem. A úplně na vrcholu hodnotového žebříčku byla tlačenka, extrémně tučný, ale také extrémně lahodný výtvor, leckde nazývaný presbuřt nebo tláča. Zareagoval jsem spontánně. Následně lze těžko říct, zda byl hlavním motivem chléb s tlačenkou nebo přítomnost ostatních členů bandy, před nimiž jsem se musel osvědčit. Obojí bylo pro mě důležitější než leccos jiného. Každopádně jsem začal vidět rudě, vytáhl jsem ze školní brašny nůžky, přešel ke 18
Tvuj_mozek.indd 18
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
zloději tlačenky, shýbl se a bodl ho, právě když se pořádně zakousl do chleba. Proděravěl jsem mu nohu a policie mě odvedla na strážnici. Všichni mě považovali za ještě většího drsňáka než předtím. Přitom to rozhodně nebyl můj případ. Při našich kriminálních akcích mi srdce pravidelně padalo do kalhot. Ale uměl jsem se s tím vypořádat, překonával jsem strach; kromě toho jsem občas jednal tak spontánně, že mě strach nestačil zbrzdit. A to se také ukáže na tom, jak tato historka pokračovala. Vedli mě tedy na služebnu a těsně za mnou šla jedna policistka. Ještě než jsme vešli do budovy, uviděl jsem na zemi stošilinkovou bankovku! Okamžitě jsem si na ni stoupl a předstíral, že si musím zavázat tkaničku. K mé smůle si toho policistka všimla. Její výkřik byl patrně stejně impulzivní jako můj útok nůžkami krátce předtím. „Proboha, co je to za psychopata?“ A pak zamumlala ještě něco v tom smyslu, že bych zasloužil vystřelit na Měsíc, abych se už nikdy nevrátil. Bylo na ní jasně vidět, co si myslí. Že vede kluka, který právě jinému probodl nůžkami nohu a nemá v hlavě nic jiného než štípnout sto šilinků! Zkrátka a dobře, taky mě považovala za extrémního drsňáka, ovšem nepovažovala mě za „vzor“, nýbrž za „odpad“. Přitom tomu, že jsem přišlápl nohou bankovku, nepředcházelo chladnokrevné rozhodnutí, nýbrž spontánní impulz. Stejně jako pes sevře v čelistech nalezený kousek buřta, tak i já si stoupl na těch sto šilinků a tvářil se, jako by se nechumelilo. To byla v naší bandě každodenní rutina, uměli jsme se na to vskutku dobře navzájem 19
Tvuj_mozek.indd 19
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
vyladit. Rychle a precizně využít něčeho ve svůj prospěch, a pak se maskovat, mlžit a tvářit se nezúčastněně, aby si nikdo ničeho nevšiml. A mozek obvykle stále znovu vyvolává postupy, které dobře ovládá, aniž při tom zapojuje vědomí a bere ohledy na následky jednání. Hlavně že se dostaví žádoucí efekt. Ze skutečnosti, že dobře vštípené způsoby chování lze vždy znovu ztratit, lze usoudit a podložit i čísly, že z mladistvých násilníků se, sice ne vždy a automaticky, ale přece jen častěji stávají dospělí násilníci. Proč k tomu však nedošlo v mém případě? Proč jsem se během dobrého půlstoletí od bodnutí nůžkami nedopustil fyzického násilí, dokonce ani v podobě impulzivního pohlavku? Existuje vícero důvodů, ale rozhodující byl tento faktor – naprostá změna prostředí, a to jak co se týká místa, tak sociálního okolí. Nová, kvalitnější škola, noví kamarádi a také konečně dívka, jiná pravidla chování, jiné vzory. Učení a vyvolávání z paměti jsou závislé na kontextu, ale to si probereme ještě častěji potom, např. u závislosti. Naštěstí mě nešoupli do basy, táta mě vysvobodil z policejní vazební cely už po několika hodinách. Přesto měl výstřelků svého patnáctiletého synáčka po krk. Pohrozil mi, že mě pošle do učení k čalouníkovi, a nechal mě nakouknout do příslušné dílny. Velmi rychle mi došlo, že škola je lepší alternativa. Negativní vzruchy mohou být, i když se to v pedagogice příliš rádo nevidí, velmi působivé. Uzavřeli jsme s otcem dohodu. Směl jsem změnit školu a za to jsem se měl konečně chovat slušně. A dohoda zafungovala. V novém prostředí – v liberální škole, která 20
Tvuj_mozek.indd 20
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
na rozdíl od předešlého přísně katolického výchovného ústavu nestupňovala moje gangsterské excesy dozorem a tresty – se mi podařilo odpoutat se od své party a udělat si maturitu. Potom jsem přešel na univerzitu ve Vídni, kde jsem to ovšem nebral se změštáčtěním tak vážně a podílel se na bujaré anarchii, která se na škole rozmáhala. Spolu s ostatními mladými vědátory jsem protestoval proti zcela překonaným učebním plánům a nadvládě nacistických hlavounů, kteří na vídeňské vysoké škole stále ještě kalili vodu. Sabotovali jsme přednášky etablovaných profesorů a pořádali svoje vlastní. Bývalo to občas dosti divoké a není vůbec jisté, zda to bylo míněno skutečně čistě politicky. Mělo to totiž, stejně jako předtím v partě mladistvých, mnoho společného s tím, že jsme si my, mladí rebelové, chtěli navzájem imponovat. A přirozeně jsme se chtěli rovněž zalíbit atraktivním studentkám. Bylo to opět totéž. Naše mozky chtěly, aby nás stejně smýšlející sociálně uznávali a věnovali nám svou přízeň. A já měl při těchto akcích sice jako dříve plno řečí, ale vlastně plné kalhoty. Ani památka po psychopatovi, zato velký strach kompenzovaný a maskovaný značnou horlivostí a impulzivností, která mi vynesla spoustu nepříjemností. Z Vídeňské univerzity mě vyhodili a z pilnosti obvolali jiné vysoké školy, takže mě zprvu nepřijali v německy mluvících zemích nikde. Odešel jsem do Anglie a přejít na německou univerzitu se mi podařilo až poté, co moje vídeňské časy trochu zarostly trávou.
21
Tvuj_mozek.indd 21
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
Vzpomínky, nebo fabulace? Lidé se mě na to často ptali a i já jsem občas uvažoval, zda moje prožitky z dětství a mládí významně přispěly k tomu, že jsem se posléze jako vědec zabýval úzkostmi, psychopaty a sebeovládacími mechanismy mozku. Dokonce se objevila teorie, že podivuhodné okolnosti mého zrození napomohly mé pozdější nezávislosti (vidíme-li to pozitivně) nebo nevypočitatelnosti (vidíme-li to negativně). Narodil jsem se totiž v roce 1945 během letu z Čech do Rakouska, který skončil nouzovým přistáním, a pak jsem byl hned čtyřikrát pokřtěn, protože můj otec – když hledal zaopatření pro čerstvě narozeného syna a matku trpící horečkou omladnic – musel zajít k různým církevním organizacím a tam prosit o pomoc. Považuji ovšem takové souvislosti za pouhé spekulace, které člověk rád vypráví a stejně rád slýchá od druhých, protože mají vzbudit zdání, jako by byl jeho život odlit z jednoho kusu a řídil se jakousi vnitřní logikou. Požívat tuto prezentační strategii mají sklon především ti, kdo se domnívají, že jsou v životě předurčeni k úspěchu podle motta: „Odjakživa mi bylo souzeno dělat velké věci.“ Skutečností však je, že to, co se odehrálo v našem dětství, si pamatujeme jen útržkovitě. To má něco společného především se „state-dependent learningem“ (pamětí závislou na stavu), čímž se myslí, že naše paměť funguje nejlépe, když si vybavujeme obsahy uložené v paměti za stejných nebo přinejmenším velice podobných podmínek, které vládly při vštěpování. Proto mnoho nadějných 22
Tvuj_mozek.indd 22
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
kandidátů selhává při zkoušce, protože si nedovedou ve stresové zátěžové situaci vybavit, co se doma ve studentském pokojíku v pohodě nabiflovali. Proto selhává většina psychoterapií při léčbě těžkých úzkostí a depresí, protože v poklidném pohovoru nelze zpracovat to, co si pacient uchoval jako trauma z těžkého úrazu nebo zneužívání. A proto se také často mýlíme v tom, co líčíme o svém dětství a mládí. Tehdy jsme totiž žili úplně jinak než dnes. Nejenže jsme byli menší, méně zkušení a více závislí na rodičích a život jsme měli ještě před sebou, ale ani po fyziologické stránce jsme nebyli stejní. Když nám bylo deset, ještě s námi necloumaly pohlavní hormony, zato v pubertě s námi cvičily tím víc a později v šedesáti opět o poznání méně. To ovšem neznamená, že naše psychika závisí v první řadě na pohlavních hormonech. Bezpochyby však mají nemalý význam při utváření naší aktuální životní situace, a to opět podle paměti závislé na stavu znamená, že si sami dokážeme jen těžko vědomě vybavit, co se nám přihodilo, když nám bylo šest nebo deset let, protože jsme v té době hormonálně „fungovali“ úplně jinak než dnes. Většina prvních spolehlivých vzpomínek pochází z dob naší puberty a to, co jsme prožili předtím, si fabulujeme následně nebo si to necháme vyprávět od dobových svědků, jako jsou třeba naši rodiče. Zda jsou ovšem jejich výpovědi pravdivé nebo je třeba je také počítat k fabulacím, je sporné, neboť i rodiče si bájí své příběhy. Což může být způsobeno nejen situacemi, ale také zájmy. Moje evangelická matka např. popírala, že jsem byl čtyřikrát 23
Tvuj_mozek.indd 23
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
pokřtěný, zatímco můj ateistický otec na tom trval. Až po mnoha letech se mi podařilo si to ověřit v církevních matrikách.
Situace, nikoli osobnost Dodatečné koherentní utváření vlastního životního příběhu má také mnoho společného s přesvědčením, že máme osobnost, nezměnitelný charakter. Někteří lidé se dokonce domnívají, že v jejich životě existuje jakýsi „vyšší smysl“. Důkazy neexistují ani pro jedno, ani pro druhé. Americkému psychologovi Stanleymu Milgramovi se podařilo přimět 65 procent náhodně vybraných probandů – reprezentativnímu zdravému nenásilnickému vzorku –, aby udíleli zcela cizím lidem za neposlušnost údajné elektrošoky, a to až k smrtící dávce. A byli mezi nimi i jedinci, do nichž by to nikdo vůbec neřekl. To, co dělali, nezpůsobila moc jejich osobnosti, nýbrž moc situace a monotónní požadavky vedoucího pokusu. Tato vyšetření byla zopakována v mnoha zemích, vždy s týmž výsledkem: Naprosto zdraví a mentálně ani emocionálně nijak nevybočující lidé poslouchali autoritu tak, že by byli ochotni zabít. A nebylo možné u nich nalézt žádné osobnostní znaky, jež by umožňovaly předpovědět jejich bezvýhradnou poslušnost – stejně jako u 35 procent zbývajících probandů, kteří se vzepřeli a ukončili experiment, nebyly nalezeny žádné osobnostní znaky připouštějící budoucí odmítnutí. 24
Tvuj_mozek.indd 24
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
Nemáme žádnou „bytost“ ani neměnný charakter, který nás provází životem. Je to spíš tak, že fungujeme určitým způsobem a můžeme se při tom pozorovat. Náš mozek permanentně prověřuje, zda naše akce mají žádoucí účinek, zda nám přinesou nějaký zisk (uznání, úspěch, bohatství, prestiž, lásku), a pokud to tak je, opakujeme je; pokud ne, jsou zavčas uloženy k ledu. Umožňuje to přežít v přírodě, ale „hlubší“ smysl za tím není. Mýlí se ten, kdo z toho, že funguje v určitých situacích, vyvodí závěr, že právě tento způsob chování náleží k jeho osobnostní výbavě. Vnější okolnosti a náhody naopak hrají v našem životě mnohem větší roli, než jsme ochotni si připustit. Začíná to u materiálních poměrů – jako dítě z nemajetné dělnické rodiny jsem vlastně nemohl nikdy vystudovat – a končí to u lidí, s nimiž se ve svém životě setkáváme. Asi by se ze mě nikdy nestal neurolog, kdyby mě svého času, když jsem studoval, především psycholog Hubert Rohracher neupozornil na to, jak naše chování závisí na našem mozku, čímž ve mně vzbudil zájem o to, co se děje v naší lebce. Nemá smysl spekulovat o tom, zda ve mně vězí cosi jako „badatelská osobnost“, která mě nutí přicházet věcem na kloub. Když jsem svého času zabodl spolužákovi nůžky do nohy, patrně ve mně bylo velmi málo z Alexandra von Humboldta. A když mě policistka nazvala psychopatem, považoval jsem to pouze za jednu nadávku z mnoha, můj vědecký zájem o psychopatii se probudil až mnohem později. Člověk „ručkuje“ od jedné situace k druhé a jeho mozek se v každé situaci chápe možného jednání, 25
Tvuj_mozek.indd 25
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
od něhož si slibuje žádoucí efekt nebo které mu v minulosti přineslo žádoucí užitek. Dříve mě psychopatie ani v nejmenším nezajímala a dnes už také nikoho do nohou nebodám. Což ovšem neznamená, že to na univerzitě chodí morálně bezúhonněji než v partě mladistvých. Ale kdybych bodl do nohy jednoho z kolegů, nevykoledoval bych si nic než nepříjemnosti, vyvolal bych skandál a nikdo by ke mně obdivně nevzhlížel. Můj mozek od toho už neočekává žádný pozitivní efekt, je vytrénovaný na jiné, méně brachiální zvládání konfliktů. Není to snad tím, že bych se dopracoval k veskrze morálnímu charakteru, nýbrž tím, že stejná jednání, jaká dříve přinášela žádoucí efekt, dnes působí opak; a naproti tomu jednání, která dnes působí nápomocně, mi dříve nebyla známa, takže jsem je tehdy vůbec nepoužíval a nemohl jsem jimi tudíž dosáhnout žádného úspěchu.
Mozek je lhostejný A tím se dostáváme k dvěma významným základním tezím této knihy: 1. Mozek vyžaduje efekty vyhodnocené jako emocionálně pozitivní. A je v podstatě jedno, na čem se zakládají. Jsou lidé, kteří rádi mučí druhé; a jsou lidé, kteří se rádi nechávají mučit. Jsou lidé, kteří musejí být vždy a všude aktivní; a jsou naopak ti, kdo raději nic nedělají a do ničeho se nepletou. Také pasivita může mít pozitivní účinky, i kdyby jen dotyčného člověka uklidnila, že neudělal nic 26
Tvuj_mozek.indd 26
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
špatně. Oblasti v orbitofrontálním kortexu a limbickém systému vyhodnocují probíhající události a situace vzhledem k účinku odměny a trestu, který se dostavil v minulosti nebo je aktuálně očekáván. Tato očekávání rozhodují o tom, zda na určité chování přistoupíme, nebo je odmítneme. Když dospějeme k tomu či onomu závěru, dané chování se vštípí a stabilizuje. V rovině fyziologie mozku se na tom podílí neurohormony a transmitery, které mají ústřední význam u závislosti (viz kap. 11). 2. Mozek je otevřený vůči všemu, pokud to ovšem přinese kýžený efekt, neboť k přežití se pramálo hodí nezměnitelná osobnost, spíš je třeba umět pružně reagovat na měnící se situace. Charles Darwin mluvil o „přežití nejzdatnějšího (survival of the fittest)“ a neměl tím na mysli nejsilnějšího, nýbrž toho, kdo se umí nejlépe přizpůsobit. Švábi – přežívají už dvě stě milionů let! – to dokážou díky extrémní odolnosti svého těla, přečkají dokonce i výbuch atomové bomby a oddělení vlastního mozku. U lidí kráčela evoluce jinou cestou, aby jim zajistila přežití – jejich mozek totiž vyniká nesmírnou plasticitou. Umí se vždy přizpůsobit novým požadavkům a přeorientovávat se, otvírat se novým hodnotám a obsahům a využívat je ve svůj prospěch. Často lidem vyčítáme, že mění názory, záliby, vyhledávají si nové nepřátele, přátele a sexuální partnery, neboť se tak stávají nevypočitatelnými. Jen si vzpomeňme, jak se po znovusjednocení Německa spílalo „korouhvičkám“. Morálně to je možná pochopitelné, protože v etických maximech jde zpravidla o udržení sociálních hodnot, z psychologického hlediska je to však zcela 27
Tvuj_mozek.indd 27
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
neodůvodněné, neboť mozek si může stanovit jako směrnici pro své myšlení a chování v podstatě cokoli. Moc nad ostatními lidmi stejně jako zánik druhů, nekonečnou boží lásku stejně jako obdiv k slavnému hudebníkovi nebo herci. Odnedávna koluje teze o „sobeckém mozku“ (selfish brain), který myslí jen na sebe, neustále lační po cukru a ignoruje přitom potřeby všech ostatních orgánů. To samo mu přisuzuje stabilní zálibu, kterou v zásadě nemá. Jsou totiž případy, kdy mozek žene sám sebe do záhuby, prostě proto, že sleduje určitý účinek. Vzpomeňme si jen na závislost, ale také na odvahu, jakož i na mučednictví a hrdinství. Leckomu se to, co zde bylo dosud řečeno, možná zdá přehnané. To je naprosto pochopitelné, neboť plasticita mozku a jeho zásadní lhostejnost v sobě zahrnují fakt, že člověk je nevypočitatelná proměnná. Neexistuje nic stabilního, pokud jde o psychiku, ale také o světový názor a charakter. Je možné, že nás bude po deseti letech do krve nenávidět člověk, kterého jsme si právě vzali. Je možné, že za dva roky řekneme své ano člověku, kterého dnes považujeme za nesnesitelně arogantního. Je možné, že až naše děti dospějí, budou námi pohrdat. Je možné, že se z upřímného socialisty stane zničehonic zarytý nácek a kosmetický chirurg lačnící po penězích se promění v obětavého lékaře. Ze Šavla se může stát Pavel a naopak. Konfrontace s takovými změnami často není příjemná, a můžeme při ní v tom či onom případě dokonce ztratit půdu pod nohama. Ale plasticita mozku otevřená do všech stran v sobě na 28
Tvuj_mozek.indd 28
4.7.2016 10:24:19
Co je osobnost?
druhé straně zahrnuje to, že psychické nemoci jako úzkosti a deprese, kognitivní problémy jako poruchy pozornosti (ADS) a hyperaktivitu nebo degenerativní onemocnění jako Parkinsonovu nemoc a demenci lze ovlivnit, a především že to vše může ovlivnit postižený sám. Také epileptiky a pacienty po mrtvici je možné odpovídajícími tréninkovými metodami vrátit do běžného života, a dokonce i zcela ochrnutí lidé se syndromem uzamčení mohou opět komunikovat s druhými lidmi a dospět do stavu štěstí, když příslušným způsobem procvičují svůj mozek (viz obr. na s. 31). Enormní plasticita mozku ovšem také znamená, že nemusíme brát nemoci a neštěstí fatalisticky, nýbrž se můžeme naučit je téměř dokonale zvládat. Bývaly doby, přesněji v 70. letech minulého století, kdy se nemálo psychologů a neurologů, mezi nimi i já, domnívalo, že můžeme všechno „kondicionovat“. Schizofrenie? Žádný problém, stačí mozku ukázat, jak si má nastavit vjemové kanály tak, aby se nezahltil změtí signálů (viz obr. na s. 32). Rakovina? Žádný problém, naučíme mozek, jak přerušit přívod krve k tumoru. Někteří z nás si dokonce mysleli, že se podaří zvítězit nad infekcemi tak, že tréninkem mozku zmobilizují imunitní systém svých pacientů. Už žádné pilulky, žádné ozařování ani psychoanalytici, nýbrž už jen pacienti, kteří se pomocí neurofeedbacku či jiných metod naučí přeorientovávat svůj mozek. Zdálo se, že započala revoluce v medicíně a psychoterapii. Tato euforie, která se tak často dostavuje u nových tendencí ve vědě, opět odezněla. Nyní se zaměřujeme na to, 29
Tvuj_mozek.indd 29
4.7.2016 10:24:20
Co je osobnost?
co lze uskutečnit, a snažíme se to nepřehánět. Ne vždy se nám to daří. Když jsme např. objevili, že můžeme úzkostným pacientům pomoct tak, že je necháme regulovat určité mozkové areály, zacházeli jsme zpočátku příliš daleko a u některých našich pacientů se to zvrhlo v pravý opak – nevěděli, co je strach, a to bohužel i v situacích, v nichž ohrožovali sebe i druhé. Takové efekty sice většinou netrvaly dlouho, ale museli jsme k problému přistupovat opatrněji. I mozek vědce by totiž měl být natolik plastický, aby se dokázat včas zbavit ambicí všemohoucnosti.
Résumé Vývoj osobnosti se neřídí vnitřní logikou ani předem stanoveným (genetickým nebo božím) plánem. Probíhá spíše v neustálé interakci s okolím, což otvírá bránu dokořán náhodě. A proto také může změna vnějších podmínek vyvolat natolik dramatický zvrat v nacvičených způsobech chování, že si ho někteří ochotně vykládají jako „kompletní proměnu osobnosti“, ačkoli jde spíše o jasný důkaz toho, že vůbec žádná osobnost neexistuje. A jsme-li přesvědčeni, že bychom v Milgramově experimentu nikdy neudíleli zdánlivé smrtící rány elektrickým proudem a nikdy se horlivě nezařadili mezi Hitlerovy nacistické pochopy, zřejmě podléháme velkému omylu.
30
Tvuj_mozek.indd 30
4.7.2016 10:24:20