0037835

Kacir a divka_001 az 003_Sestava 1 12/2/16 10:15 AM Stránka 3

Petra Gabrielová

KNIŽNÍ KLUB

Petra Gabriel DER KETZER UND DAS MÄDCHEN Copyright © 2014 by Gmeiner-Verlag GmbH Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollsstr. 1, D-69469 Weinheim www.gmeiner-verlag.de Alle Rechte vorbehalten Translation © 2017 by Jana Pecharová ISBN 978-80-242-5582-8

KACIR A DIVKA.indd 4

9.11.16 15:02

Pro Elke a Imke, s nimiž si ráda vyprávím

KACIR A DIVKA.indd 5

9.11.16 15:02

I

ˇ Zlutý Hans Do prvního zakokrhání kohouta už to nemohlo dlouho trvat. Enlin byla úplně oblečená. Ze strachu, že by zaspala, celou noc ani oko nezamhouřila. Zajela rukama pod přikrývkou po těle, jako by tím mohla smazat vzpomínku na tápající prsty té čarodějnice. Tomu muži se říkalo Žlutý Hans. Enlin se domnívala, že důvodem k tomu byla barva jeho kůže. Žluť mu dokonce vlezla až do bělma očí. Děravý černý kabát mu plandal kolem hubeného těla, vypadal jako strašák v poli. Hnusně. Stejně odpudivě jako ta stará bába, která ho sledovala na každém kroku, ohnutá a do sebe zauzlená jako jeden z kořenů mandragory, o nichž se říkalo, že rostou nejlíp pod šibenicí. Z bradavice na bradě jí trčely ježaté štětiny, jedovatá malá očička pod tlustým obočím byla většinou přivřená. Určitě to byla čarodějnice. Při každém slovu toho muže horlivě přikyvovala a bezzubá ústa protahovala do šklebu. Téměř vždycky jí přitom z koutku úst kapaly sliny. Žlutý Hans cestoval s tou čarodějnicí po Hegau a kupoval od chudých lidí děti. Mnohé taky prostě zmizely, když tenhle páreček táhl jejich vesnicí. I nyní hledal v Glashüttenu a Heudorfu děti, které by mohl vzít s sebou. Tajně, za zády hraběte z Nellenburgu. Včera přišel na jejich samotu. Dokonce před poutním místem, jako je Rorgenwies, se nezastavil. Chodil vždycky do nejchudších rodin, které musely prodávat své děti, protože nedokázaly nakrmit všechny krky. Pánův správce byl se

7

KACIR A DIVKA.indd 7

9.11.16 15:02

Žlutým Hansem pod jednou dekou. Dostával z toho obchodu svůj podíl. Nahlásil hraběti zmizelé děti nevolníků prostě jako mrtvé. Mnoho dětí umíralo už před svým pátým rokem. Pán z Nellenburgu nebude mít žádné podezření, neznal osobně všechny lidi, kteří patřili k jeho majetku. Od toho měl přece správce. „Tak jen se nedělej!“ zasyčel na ni Žlutý Hans a foukl jí do tváře kyselý zatuchlý puch ochmelky. Páchl odporně po moči a starém potu. Enlin jen taktak dokázala potlačit nut­ kání zvracet. „Nekoupím přece zajíce v pytli,“ zavrčel a foukl jí do tváře další dávku hnilobného dechu. „Tak otevři hned pusu. Když neposlechneš, tak si vezmu jen tvýho bratra.“ To nemohla připustit. Jakub úplně samotný u těchhle lidí! Při tom pomyšlení se Enlin znovu zvedl žaludek. Na znamení Žlutého Hanse ji ta bába najednou hodila na lůžko, které sdílela se svými sourozenci. A než se nadála, i když kopala a bránila se, zajela jí prackami zkroucenými dnou pod sukni a ohmatávala ji na místech, které Enlin ještě ani neuměla pojmenovat. Protože se o tom nemluvilo. Otec to nešťastně sledoval a nijak v tom té babici nebránil. Když ji ­konečně pustila, spokojeně se zachichotala a zamumlala něco jako „zatím je celá“. Kdyby jen ještě žila maminka! To by bylo všechno jiné. Maminka by ji ochránila. Jakub mumlal něco ze spaní. To dělal často. Enlin jím jemně zatřásla za rameno. „Jakube, probuď se,“ šeptala. „Musíme pryč.“ Pětiletý Jakub se jen obrátil na druhou stranu. „Jakube, prosím tě, musíš se probudit!“ Obrátil se zpátky. „Tiše, Jakube!“ Enlin měla chvíli strach, že její zasyčení mohlo vzbudit i Nele, Feigel a Gudrun, ale ti se nehýbali. Ti maličcí leželi

8

KACIR A DIVKA.indd 8

9.11.16 15:02

těsně k sobě natlačeni na lůžku z pytlů slámy pod společnou přikrývkou sešitou ze starých hadrů. Enlin jako nejstarší měla vlastní přikrývku. Krátce uvažovala, jestli by ji neměla vzít s sebou, ale pak to zavrhla. Bylo by to těžké a bránilo by jim to na útěku. A oni museli být rychlí. Pohled k lůžku otce a nevlastní matky jí ukázal, že i oni hluboce spí. Otec přivedl do domu svou novou ženu brzy po maminčině smrti. Zemřela v šestinedělí a on si nevěděl s křičícím novorozencem rady. A ta nová, sotva starší než ona sama, skutečně Jakuba vypiplala. To nebylo tak samozřejmé. Ale pro Enlin zůstane navždy prostě tou cizí. Nebyla zlá, jen vyčer­ paná. Její síly stačily právě tak pro práci na poli a starost o vlastní, zatím už tříhlavé potomstvo. Bratr se pohnul. „Jakube, probuď se!“ šeptala mu znovu do ucha. Chlapec si protíral oči. „Co je? Nech mě spát!“ Rozčepýřené světlé vlasy mu trčely na všechny strany. Měl vlasy po otci. I jeho modré oči. „Jakube, musíme pryč. Hned. Vzpomeň si na Žlutýho Hanse, přijde si pro nás hned po východu slunce.“ „Kde je? Je tady? Kde, kde je? Enlin, já mám strach.“ „Tiše, Jakube!“ Jemně bratra pohladila. Jaký to byl ještě drobeček. Přes svých pět let. Jakub byl jiný než ostatní děti. Byl to snílek, pokaždé myšlenkami v jiném světě. Musela ho ochraňovat místo maminky. Bude ho vždycky ochraňovat. „Pojď, a buď zticha. Jinak vzbudíme ostatní.“ Enlin vstala. Jakub se poslušně vyhrabal z lůžka. „A pro ostatní si ­nepřijde?“ „Ne, ti jsou přece ještě moc malí. Pro ty si nepřijde. Vždyť nic neumějí.“ Jakub přikývl. Měsíční světlo osvětlilo vnitřek chatrče, když Enlin pomalu otevírala dveře, aby přece nezavrzaly, a padlo na tváře

9

KACIR A DIVKA.indd 9

9.11.16 15:02

dospělých. Ti se stále ještě nehýbali. Byli naprosto vyčerpaní po práci na poli – stejně jako ona sama. Dřív než se mohli starat o kousek půdy, kterou jim přenechali, museli všichni dřít na polích a loukách hraběte, i ti nejmenší, jakmile už neviseli matce na prsou a uměli sami běhat. Správce hraběte Eberharda je nemilosrdně popoháněl. Nellenburg byl pánem nad nimi všemi, mohl se svými nevolníky dělat, co chtěl. Tlouct je, prodat je, všechno jedno. Ale většinou byl spravedlivý. Jen správce byl zlý. Měl z toho potěšení, když mohl lidi týrat. Každý věděl, že hraběte podvádí, jednou to bylo zrní, podruhé kuře nebo dobrý kousek masa, který si dal stranou. Avšak nikdo nic neřekl ze strachu, že by se mohl mstít. Venku si Enlin úlevou vydechla. Začátek zvládli. „Enlin, kam jdeme? Vždyť jsme přece ještě vůbec nic ­nejedli.“ „Nedělej si starosti, Jakube, já už nám něco zabalila. Včera, úplně tajně. Tam vzadu pod černým bezem jsem schovala dva uzlíky s našimi věcmi. Tam je taky chleba a měch. Cestou ­půjdeme kolem staré studny, tam ho můžeme naplnit. Myslíš, že uneseš své věci sám?“ „Nejsem už přece žádnej počuránek. Už jsem silnej.“ Natáhl k ní ruku. „Tady, sáhni si. Včera jsem v Reutehofu úplně sám obstaral osly hraběte.“ Enlin to rozesmálo. „Ne, už nejsi počuránek, ale statečnej velkej kluk. Ale teď pojď. Musíme být daleko odtud, než se rozední.“ „Jinak by nás našel ten zlej pán a jeho žena a ublížili by nám,“ šeptal Jakub. „Ano, jinak by nás našli,“ přisvědčila Enlin mírně. „Ale kam tedy jdeme?“ „Vymyslela jsem to tak, že nejdřív půjdeme na Tudoburg. Tam se můžeme schovat.“ Hennslin z Heudorfu jí před lety vyprávěl o tom hradu.

10

KACIR A DIVKA.indd 10

9.11.16 15:02

Enlin si krátce vzpomněla, jak ji nedávno zatáhl do křoví, když se svým strýcem, panem Hansem a jeho synem Wilhelmem přijeli do vsi. Hennslin na ni naléhal, žádal od ní, aby se s ním sešla u hradu. Jinak že se u správce postará o to, aby to měl otec u něho špatný. Nahoře na Tudoburgu jí pak dal uslintanou pusu, sliboval jí hezké šaty a přísahal, že ji vezme s sebou do Kostnice. Tam že právě hledají pilné služebné. Protože tam mělo dojít k velkému shromáždění s mnoha důležitými lidmi: mají tam přijet kněží, biskupové, kardinálové a mnoho světských urozených pánů jako hrabata a vévodové. Při tom že jde taky o tak velké věci jako o budoucího papeže. Pak se pokusil sáhnout jí na prsa. Bránila se ze všech sil, stále ještě slyšela jeho slova: „Však uvidíš, co z toho budeš mít. Já už tě dostanu.“ Tomu bude umět zabránit. Hennslin nebyl z nejchytřejších a kromě toho byl tlustý a nemotorný v pohybech. Přesto si namlouval, že kvůli svému původu může dostat jako ostatní mladí páni každé chudé děvče, které se mu dostane do rukou. Ale Enlin z Rorgenwiesu nedostane. Uměla utíkat mnohem rychleji než on. Enlin stejně nevěděla, co lidé na tom líbání mají. Však ona to ještě zjistí, jak se to s tím má. A s tím, o čem lidi mluvili jen s rukou před ústy. Přitom to přece zvířata taky dělají. To viděla dost často. Zda při tom všichni vydávali tak divné zvuky jako otec a macecha? „Enlin! Ne na Tudoburg! Tam já nepůjdu! Tam jsou strašidla!“ přerušil Jakub její myšlenky. „Pšt! Chceš snad, aby nás slyšel celej svět?“ Táhla ho za sebou. „Enlin! Tam nahoře je krvavý pole, tam zabili všechny ty lidi, co ve vsi bydleli. Jmenovali se – já už nevím...“ „Židi, Jakube. Byli to Židi. To už je ale dávno. Na Hardbergu už žádní nejsou.“

11

KACIR A DIVKA.indd 11

9.11.16 15:02

„Ale jsou! Lidi říkali, že mrtví nenašli klid. Viděli tam nahoře světla. A prý se tam potlouká čarodějnice, co odnáší děti. Taky jsou tam loupeživí rytíři. Když nastane noc, vyjedou se svými koňmi a sekají a bodají se navzájem, jako by už nebyli mrtví,“ šeptal Jakub. „Jakube, nebuď hloupej. Tam nahoře nejsou žádný stra­ šidla. Ani ve Strašidelným mlýně, kde otec někdy musí pomáhat, tam taky žádný nejsou, i když se to tak jmenuje. A na hradě taky ne. Já to vím, už jsem tam byla. Není tam nikdo, jen vítr se prohání ve stromech.“ „Ty už jsi tam byla?“ Díval se na ni překvapeně. „To bylo vždycky, když jsi zase zmizela? Ale musela jsi přece vidět strašidla, můžeš mi to klidně říct. Jak to, že jsi tam byla?“ „To ti povím později. Teď pojď, musíme si pospíšit. Brzy se rozední a vyjde slunce. Na hradě si zahrajeme na hradního pána a hradní dámu.“ „A já budu rytíř?“ Přes velké napětí to Enlin zase rozesmálo. „Ano, budeš rytíř.“ „Já si ale nevzal svůj dřevěnej meč. Musím se pro něj vrátit!“ „Ne, Jakube! Uděláme ti nový, mnohem hezčí! Teď konečně pojď, necourej se tak.“ Enlin do sebe nasála noční vzduch. Nebude to dlouho ­trvat a podzim přejde do zimy. Už cítila chlad ve vzduchu. Pak vzala malého bratra pevně za ruku. „Au, to bolí!“ bránil se. Enlin ho pohladila po hlavě. Jakub její ruku setřásl. Neměla mu to za zlé. Chtěl vypadat dospěle a silně. Ona a on – od teď měli už jenom sebe navzájem. S hrůzou myslela na to, co si lidé povídali s rukou před ústy o dětech, které padly do rukou Žlutýmu Hansovi a jeho ženě. Malé chlapce zmrzačili. A pak je Žlutý Hans poslal žebrat. Čím děsněji to dítě vypadalo, čím víc probouzelo soucit,

12

KACIR A DIVKA.indd 12

9.11.16 15:02

tím raději mu lidé něco dali. Protože měli pocit, že udělali něco obzvlášť dobrého. Děvčata prodali. Většinou do nevěstinců. Nebo některému pánovi, který hledal služku. To často obnášelo i jisté služby pro mužské členy domácnosti. Byla to zlá doba. To říkal taky farář poutního kostela Naší milé paní. Hřímal proti kacířům a hrozil při nedělním kázání peklem a věčným ohněm v očistci. Lidé při kázání vždycky bázlivě hleděli k Madoně. Ta mohla učinit zázrak. Madona byla mocná. Takový zázračný obraz, který už dokonce vyléčil chromé, to neměli jinak nikde v okolí. Nanejvýš ještě tak ve velké katedrále v Kostnici. Taky se tu každý rok konala pouť. Od té doby, co našli zázračnou vodu, která léčí oči, uši a krční nemoci, přicházelo stále víc poutníků k Panně z Rorgenwiesu. Ale ani zázračná voda by Jakubovi nepomohla, kdyby padl do rukou Žlutého Hanse. Však oni se už nějak protlučou. Opuštěný hrad byl pro první dobu dobrým úkrytem. V lese jistě ještě najdou nějaké pozdní bobule, poslední houby, bukvice. Studna byla taky nablízku. V nadcházející zimě budou ochráněni, mohli si tam rozdělat oheň. V okolí bylo dost dříví. A určitě tam víc nepotáhne než doma v otcově chatrči. Třeba budou mít štěstí a podaří se jim chytit nějakého ptáka, jezevce nebo zajíce. Enlin věděla, jak se kladou pasti. To odkoukala od otce. Samozřejmě nesměli obyčejní lidé lovit. Ani klást pasti. Lov byl výhradním právem pána. Ale když v žaludku řádil hlad, škubal a kousal, když muž musel přihlížet, jak se jeho dětem stále víc propadají tváře, pak strach z trestu vybledl. Prostě se nesměl dát chytit. Jakub a ona se taky nesmějí dát chytit. Správce bude zuřit, až zjistí, že jsou pryč, protože přijde o svůj zisk. Žlutý Hans je jistě taky bude hledat.

13

KACIR A DIVKA.indd 13

9.11.16 15:02

II

O loupeznících a rytírích ˇ ˇ Bratr a sestra se vydali cestou k Honstettenu. Odtamtud to šlo ještě kus dál směrem na Eckartsbrunn, odkud – nedaleko od neudržované studny – odbočovala úzká pěšina do hustého lesa. K této studni si kdysi chodili pro vodu lidé, kteří tu dřív žili. Enlin tu nabrala vodu do prasečího měchýře, který vzala s sebou. Jen pomalu postupovali kupředu. I když už se dávno rozednilo, klopýtali v pološeru pod stromy přes kořeny a podrost. Často ani nerozeznali, kudy cesta vede, byla místy téměř úplně zarostlá. Sem se odvážilo jen málo lidí, i když se tu dalo najít hodně suchého dříví na topení. Báli se duchů z hradu. Asi po dvou hodinách došli na místo, kde pěšina vedla přes příkop k dlouhému podhradí. Opevnění tvořila mohutná břečťanem obrostlá zeď. Sourozenci minuli zpola rozpadlé zbytky zdi a zřícené stěny. Část stájí ještě stála, daly se rozeznat základní obrysy kovárny a pekárny. Tady prý kdysi žili Židé. Během moru ­došlo k jejich pronásledování, všechny je pozabíjeli. To věděla Enlin od otce. Jakubova malá ručka vklouzla do její. Enlin ji konejšivě stiskla. „Vážně se nemusíš bát. Tady už nikdo nežije. Ani správce lidí, kterým hrad patří, a všechno služebnictvo je dávno pryč. A už to taky není daleko. Hned ještě projdeme strží a pak už budeme skoro u vlastního hradu. Ten stojí ­nahoře, přímo na hraně hory. Je to tam hezký. Znám místo,

14

KACIR A DIVKA.indd 14

9.11.16 15:02

odkud je vidět hodně daleko do krajiny. Kromě toho vím, jak se dostaneme dovnitř do hradu.“ Brzy nato došli k cíli. Jakub ji zděšeně sledoval, Enlin ho táhla za sebou. „Zůstaň teď těsně u mě. Déšť všechno roz­ močil!“ přikázala bratrovi. „Musíš jít těsně u zdi, abys ne­ uklouzl nebo neklopýtl. Tady jsou kusy zdi nebo odpadky, které lidi dřív házeli z hradu dolů. Jen to není vidět, protože je všechno tak zarostlé.“ I ona se držela těsně u čistě osekaných kamenů zdi a ne­ ustále se ujišťovala, že se Jakub drží těsně za ní. Chtěla se dostat k malé skryté bráně v zadní části hradu. Tu a tam procházeli kolem otvorů ve vnější zdi. Mnohdy se taky prostě kameny ze zdi zřítily hluboko do údolí, po příkré skále, na které stál hrad. Pak měli volný výhled přes zalesněná údolí. Enlin se ptala ne poprvé, kolik asi tady stálo strážných, kteří zírali do dálky a pátrali po blížících se nepřátelích, když tu ještě žili lidé. Mnohem raději si ale představovala, že se dcera hradního pána setkávala za hradem se svým milým. Neustále znovu se vciťovala do její role. Nezanedbatelnou součástí tohoto snu byl světlovlasý urostlý mladík, rytíř v lesklé zbroji na bílém koni a tak statečný, že ho celý svět obdivoval. Ten se jí vrhl k nohám a přísahal jí věčnou lásku. Ale dál se ve svých snech nedostala. Žádný rytíř by si jistě nevzal za ženu dceru nevolníka. Nakonec to dokázali. Enlin si úlevou vydechla. Malá branka se nejdřív nedala otevřít. Opřela se do ní vší silou, až nakonec s vrzáním povolila. Sourozenci vklouzli dovnitř a dostali se do malé temné komory. Enlin se domnívala, že to byla dříve strážnice. „Zůstaň tady stát!“ poručila bratrovi. Poslepu dotápala k dalšímu rohu. Tam ležela hromada dříví, které nasbírala v okolí při dřívějších návštěvách hradu, vedle byla suchá sláma

15

KACIR A DIVKA.indd 15

9.11.16 15:02

a seno. Enlin navršila trochu dříví, donesla si hrst sena, položila je nahoru a pak vytáhla z malého váčku na opasku pa­ zourek a troud. Slyšela, jak si Jakub úlevou vydechl, když se v suché trávě objevily plameny a oheň osvětlil okolí. Komora byla prázdná až na bednu, do níž Enlin schovala dvě přikrývky, misku a pohár. Všechno pocházelo z hradu. Bývalí obyvatelé zřejmě museli odtud prchat ve spěchu, ­protože tu zanechali ledacos potřebného, co teď, pokryté pavučinami a prachem, v tomto starém zdivu sloužilo myším jako hnízdo. V plápolavém světle plamenů se objevil i stojan. Na něm viselo několik usušených svazečků bylin, které rostly v lese pod hradem a které nasbírala. Enlin se rozhlédla. Ano, bude lepší, když prozatím zůstanou tady. Tady byli v bezpečí, strašidelné historky odradí nevítané návštěvníky. Kromě toho je tlusté zdi chránily před medvědy. A před vlky, kteří se potulovali po lese a obzvlášť za zimních nocí tak strašně vyli, že se skutečně mohlo zdát, že ve starém hradu sídlí strašidla. Ale ona tu ještě nikdy žádné strašidlo neviděla. Tady slyšela jen krysy a myši v jejich děrách. Vždycky, když jí bylo smutno, když měla pocit, že musí utéct z těsné otcovy chatrče, šla sem. A často dostala za své zmizení nařezáno. Ale to jí nevadilo. V tomto hradě se zatím cítila téměř jako doma. Rozvázala uzlík a podala Jakubovi krajíc chleba. Pak mu podala měch s vodou. Chlapec se žíznivě napil. Enlin měla rovněž hroznou žízeň. Později si mohli donést ze studně novou vodu, za noci, aby je nikdo neobjevil. Teď si stejně museli nejdřív odpočinout. Jenom trochu. Později si budou muset nasbírat další zásoby, aby přežili zimu. Enlin donesla dvě staré deky z bedny a položila je na zem vedle ohně. Ten příjemně praskal. Opřela se o zeď a Jakub se přitulil k ní. Oba brzy usnuli.

16

KACIR A DIVKA.indd 16

9.11.16 15:02

Vyděsila se, když jí Jakub zatřásl. „Enlin, probuď se! Jsou tu strašidla!“ Jakub šeptal. Ale přesto dobře poznala, jak se bojí. Skutečně, slyšela hlasy! „Počkej tady. Nehýbej se z místa!“ přikázala mu šeptem. V hradě bylo šero. Enlin musela dávat pozor, kam stoupne, aby nespadla do některé díry, kterých tu bylo spousta, a ne­ vymkla si kotník. Zahnula už do rytířského sálu, když pochopila, že to jsou mužské hlasy. Strnula. Plameny malovaly temné siluety na holé stěny. Na okamžik jí připadalo, že skutečně zahlédla strašidla, ale pak poznala, že to jsou lidé, kterým plápolající oheň v krbu propůjčil vzezření démonů. Viděla Hanse z Heudorfu. A taky hraběte z Nellenburgu. Zděšeně se rozhlížela. Potřebovala se někam schovat! Tam, v tom výklenku u okna! Zpátky ke dveřím to bylo dál. Musela se toho odvážit. Opatrně kladla jednu nohu za druhou. Nakonec to dokázala. Avšak výklenek byl příliš malý, aby se v něm celá schovala. „To musí přestat, rytíři Hansi. Naše sdružení štítu svatého Jiří nemůže stát přede všemi jako spolek loupežníků. Ne, neříkej nic. Já dobře vím, že nejen pan z Hewenu ve svém bývalém hradě skrývá kořist z loupeživých výprav,“ řekl hrabě. „Mluvte přímo,“ odvětil Hans z Heudorfu. „Kdo neustále požadoval clo od obchodníků, kteří proudí do města?“ „A kdo přesvědčil krále, aby se koncil konal v Kostnici?“ vyjel na něho Eberhard z Nellenburgu. „Vy z toho konec­ konců taky budete mít svou výhodu.“ „Jen se netvařte tak nesobecky. Vám jde zřejmě o lantkrabství v Hegau a Madachu!“ posmíval se Hans z Heudorfu. „Přesně takové, že nikdo tak přesně neví, kde začíná a kde končí. A to příliš nestojí našeho nového římsko-německého krále Zikmunda. Jak jsem pochopil, tak Nellenburgové najed-

17

KACIR A DIVKA.indd 17

9.11.16 15:02

nou tedy už nejsou tak věrní Friedrichovi s prázdnými kap­ sami, ale pomáhají pod rukou teď Zikmundovi proti domu Habsburků.“ Hnědé oči hubeného hraběte z Nellenburgu šlehaly blesky. Ruka na meči se otvírala a zavírala. Na stisknutých čelistech v přísně působící tváři s vysokými lícními kostmi se poznalo, jak velice se ho dotkla poznámka pána z Heudorfu. „Teď není čas na popichování. A nevěřte, že to říkám ze zbabělosti, to by se vám nemuselo vyplatit!“ vyjel na něho a bezděčně si přejel po dlouhé jizvě na pravé tváři. Vypadá, jako by pocházela ze souboje s mečem, usuzovala Enlin. „Při šarvátkách mezi švábskými rytíři ztratí všichni,“ dodal hrabě klidněji. „Jen počkejte, až král přijede do Kostnice. Je známý tím, že myslí na ty, kteří mu dobře slouží. Jak velice dobře víte, Zikmundovi hodně záleží na úspěchu koncilu.“ Enlin se raději nechtěla seznámit s mečem a vmáčkla se ještě víc do stínu výklenku. Hans z Heudorfu, o hlavu menší než hrabě, si prohrábl rukou už řidší rezavé vlasy a usmál se se sevřenými rty. ­„Koncil! To jsem zvědavý, co z toho bude. Pochybuju, že nakonec budeme mít jen jednoho papeže místo tří. Zikmundovi by se nemusel líbit tenhle spolek papeže Jana XXIII. s vaším dřívějším přítelem Friedrichem Habsburským. Ale přátelství a spolky přicházejí a odcházejí jako papežové a králové, nemám pravdu? A tak mnohý, který odcházel z bitevního pole jako vítěz, nakonec boj prohrál. Nu, jsme v tom všichni společně. Jenom doufám, že jsme s králem nevsadili na špatného koně.“ „Držte se zpátky, Heudorfe. Bude lepší, když nebudete dál mluvit, to by se mohlo ještě vykládat jako velezrada. Buďte v klidu. Jsme oba na stejné straně. Oběma se u krále dostává sluchu. A teď pojďme domluvit záležitost, kvůli které jsme se

18

KACIR A DIVKA.indd 18

9.11.16 15:02

tu sešli. Jak můžeme zastavit toho chamtivce Jörga z Endu? To jeho plenění a přepadání na cestách musí skončit. Schaff­ hauserové si už zase stěžovali na tohohle hrabivého zemana. Hrozili, že nepropustí už vůbec žádné zboží do Kostnice, jestli ho nezastavíme. Nedávno přepadl obchodní loď, která chtěla přeplout jezero. Má to snad nakonec znamenat, že švábské rytířstvo pod záštitou svatého Jiří není schopno zajistit bezpečnost na zemi a Bodamském jezeře? Jak potom vypa­dáme? Kde vlastně vězí rytíř Heinrich z Hewenu? Rovněž jsem ho sem povolal. Musí konečně odtud odklidit kořist z loupežných tažení. Tohle není nijak bezpečná skrýš. Neplatí snad už nařízení hejtmana Sdružení štítu svatého Jiří?“ „Kdo tu má co odtud odklízet?“ Rytíř, který vstoupil do sálu, byl ještě mladý muž. Měl na sobě jako druzí přes drátěnou košili přehoz se znakem sdružení rytířstva a působil útočně. Poslední věta ho zřejmě podráždila. Enlin za to byla vděčná. Protože příchozí ve svém rozčilení nevěnoval pozornost výklenku. „Ach, pán z Hewenu. Konečně. Vládnete špatně na tomto hradě,“ přijal ho hrabě z Nellenburgu nedotčeně. „Budu mluvit otevřeně. Tudoburg se stal opravdovým hnízdem loupež­ níků. Jak nám mají uvěřit, že zemanovi z Endu dáme za vyučenou, když se nám ani nepodaří udělat pořádek v našich vlastních řadách? Alespoň do konce koncilu. Myslete na ochranný spolek, který jsme uzavřeli s Kostnickými. Platí nám za ochranu dobře.“ Heinrich z Hewenu se burácivě zasmál, až se mu jeho značné břicho otřásalo. Ale neznělo to právě upřímně. Pak si odfrkl, odkašlal si, odplivl a přejel si rukávem přes červeně ­žilkovaný nos. Vypadá jako tuřín, ten jeho nos, pomyslela si Enlin ve svém výklenku a přes nebezpečí, které jí hrozilo, by se málem zasmála.

19

KACIR A DIVKA.indd 19

9.11.16 15:02

„Sem se nikdo neodváží!“ zahřměl pan z Hewenu. „Kvůli strašidlům. Avšak ať už hrabě nebo ne, hejtman sem nebo tam – nikdo mi nebude na mém vlastním hradě říkat, co můžu nebo nemůžu dělat. A když už jsme u toho, že mluvíme otevřeně, Nellenburgu: Vy, co se majetku druhých týče, rovněž nejste žádné dítě smutku. Kromě toho – k čemu by nám to bylo, že jste dostal koncil do Kostnice, kdyby nám to taky nemělo něco vynést?“ „Držte se zpátky, Hewene. A vy, Heudorfe, měl byste ­svému nejstaršímu, Wilhelmovi, kvůli jeho podnikání, trochu přistřihnout křídla. Přinejmenším dočasně. Jinak bychom ho nakonec nemohli přijmout do sdružení rytířstva.“ „Jak se opovažujete se tady tak vytahovat! Nellenburgu, to si nenecháme líbit!“ vyjel na něho Hans z Heudorfu. Heinrich z Hewenu se mezi ně vložil, spor těch dvou se mu zřejmě taky nehodil. „Klid, pánové. Tady jde přece o Jörga z Endu. Toho skutečně musíme zastavit. I kdyby jen ­proto, abychom se zbavili téhle obtížné vši v našem kožichu. Bere si příliš mnoho z toho, co by taky mohlo skončit v našich kapsách. A já nemám rád, když někdo pytlačí v mém lese.“ Enlin se trochu narovnala a narazila přitom nohou do střepu, kterého si dřív nevšimla. „Já si nemusím nechat říkat od zelenáče, jako jste vy, kdo má pravdu a kdo ne...!“ spustil pán z Heudorfu. Eberhard z Nellenburgu naklonil hlavu a pak zvedl ruku. „Mlčte chvíli. Myslím, že tu kromě nás ještě někdo je.“ Enlin zadržela dech a snažila se být neviditelná. Pomoz mi, matko Marie milostiplná, modlila se němě. „Mě nikdo nebude umlčovat. To jen praskala polena v krbu,“ odporoval Hans z Heudorfu. „Ne, mně taky připadalo, že jsem něco slyšel. Trochu se porozhlídnu. Nemůžeme potřebovat, aby nás někdo odpo-

20

KACIR A DIVKA.indd 20

9.11.16 15:02

slouchal a nakonec ještě vyžvanil něco o našem setkání,“ prohlásil nyní i Heinrich z Hewenu. Enlin horečně uvažovala. Jestli hned nenajde cestu k útěku, bude objevena. Ti pánové se nebudou dlouho rozmýšlet, když jde o to zbavit se obtížné svědkyně. Zbývala jediná možnost, musela se co nejrychleji dostat ke dveřím. Ale to už ji Hewen popadl za paži. „Podívejme se, pánové, kohopak tu máme? Myš v mém hradě. Takovou divokou honím rád! Tak pojď blíž, ať se na tebe podívám!“ Hewen ji vlekl k ohni v krbu. Enlin se chtěla vymanit ze sevření, ale nepodařilo se jí to. „Nevytrhněte jí ruku!“ posmíval se Hans z Heudorfu. „Přinejmenším dokud nepromluví. Mnohem důležitější je ­totiž zjistit, odkud se tu tak najednou vzala. Jak to, že tu špe­ huješ? Pro koho to děláš?“ Eberhard z Nellenburgu zvedl ruku. „Moment, děvče, tebe já přece znám. Nejsi Agnes, služebná? Myslel jsem, že teď vypomáháš na Reutehofu? Co tu děláš? Pusťte ji, Hewene, však ona nám neuteče. Moji lidé si váží svého pána. Nuže, děvče, mluv!“ Enlin cítila, že ji tvrdá mužská ruka pustila, a horečnatě přemýšlela, co má udělat. Musela odtud pryč, než si pánové všimnou, že i Jakub je na hradě. Nejdřív potřebuje získat čas. „Přišla jsem sem náhodou, abych sbírala byliny na louce před hradem. Tady je hodně takových, které léčí,“ spustila váhavě. „Najednou jsem uslyšela hlasy a chtěla jsem se podívat, kdo to tu je.“ „Ty tedy nemáš strach ze strašidel?“ Heinrich z Hewenu se křaplavě zasmál. „Ne, pane,“ odpověděla co možná nejskromněji a udělala hluboké pukrle. Eberhard z Nellenburgu si ji pozorně prohlížel. „Takže jsi tedy přišla právě teď?“

21

KACIR A DIVKA.indd 21

9.11.16 15:02

„Ano, nejmilostivější pane. Ale já nejsem Agnes. To byla moje maminka.“ „A jak se jí daří? To bylo čiperné děvče. Máš pravdu, teď, když se tak na tebe dívám, tak to ani nemůže být. Agnes by dnes vypadala starší.“ „Moje maminka umřela, pane. Umřela při porodu, když se narodil můj bratr Jakub.“ Enlin viděla, že se to Eberharda z Nellenburgu dotklo. Čím to? Co měl urozený pán jako on společného s její maminkou? Ale tu myšlenku hned vystřídala jiná. Uvažovala, jak se odtud dostat. „Vida, tak vy tedy znáte její matku, pane z Nellenburgu,“ protáhle konstatoval Heinrich z Hewenu. „Jestli byla tak pohledná jako tohle děvče... Ale myslím, že ji nemůžeme jen tak nechat běžet. Je příliš velké nebezpečí, že přece jen něco sly­šela. Měli bychom zajistit, aby už nic nemohla vyprávět. O jednu víc nebo míň, na tom vám přece s ohledem na okolnosti snad nezáleží.“ Hewen sáhl pod přehoz a vytáhl nůž. Eberhard z Nellenburgu se zvedl. To na okamžik odpoutalo pozornost pánů od Enlin. Využila příležitosti a vyrazila ze dveří.

22

KACIR A DIVKA.indd 22

9.11.16 15:02

III

ˇ ˇ papezˇ Prijízdí Do Kostnice proudilo stále víc lidí. Mnozí urození pánové už měli přibité své erby na dveřích domů, kde se ubytovali: vysocí duchovní, slavní učenci, rytíři, knížata a takoví, kteří předstírali, že jimi jsou. Vlastní majitelé domů se museli prostě postarat o jiné místo, kam složí hlavu. A služebnictvo rovněž. Ve městě se už brzy nevědělo, kam se všemi těmi lidmi. Přitom se očekávalo ještě mnohem víc účastníků velkého koncilu: z Itálie, Francie, Anglie, Polska, Španělska, Arménie a bůhví odkud. Dokonce se ohlásilo poselstvo císaře z Konstantinopole, kacíři z Řecka a mouřeníni ze země jménem Etiopie. Benedikt nevěděl přesně, kdo je to mouřenín. Člověk s tmavou pletí bylo mu řečeno. Dosud ještě nikoho takového neviděl. Stejně si nedokázal zapamatovat všechny ty krajiny a země, které mu matka jmenovala. V jejich závěsu se do města hrnuli i hosté různé pověsti: zloději, lupiči a takoví, jako ti dva malí kapsáři tamhle vepředu. Benedikt pozoroval ne bez škodolibosti, jak právě šikovnými prsty jednomu bařtipánovi sebrali naditý měšec. Ten chlap si ničeho nevšiml. Jeho pozornost upoutala hádka asi o deset kroků dál. Teď se do toho vložili biřici. Brzy přijede do města papež, a tak bylo třeba dbát na pořádek. Byla neděle svatého Šimona a Judy, mnozí duchovní už brzy ráno vyrazili naproti Svatému otci až do Stadelhofenu, aby ho doprovodili do města: veškeří preláti, opat z Reichenau, taky opati z Kreuzlingenu, z Petershausenu, všichni kanovníci, řeholníci z kláštera svatého Štěpána, faráři od svatého

23

KACIR A DIVKA.indd 23

9.11.16 15:02

Jana a svatého Pavla. Benediktovi se už motala hlava ze všech těch lidí, jmen a celé té pompy. Přitom ti nejvyšší církevní hodnostáři teprve ještě měli přijet. Benedikta stejně zajímalo něco jiného. Věděl, že by neměl tak civět na ty tři děvky v pestrých šatech, které šly před ním. Ale prostě ho to nutilo, aby si sáhl na jeden z těch kyprých zadků, které před ním tak lákavě nakrucovaly. Provádět to s nimi byl smrtelný hřích, říkal farář. Přitom měl sám konkubínu. Matka o nich mluvila jako o prostopášných ženštinách. Ale jen navenek. Potají s kostnickými děvkami udržovala čilé obchodní vztahy. Obzvlášť s jednou, která si říkala Konstance. Muži o ní bájili. Ale ona vpustila do svého domu jen ty urozené. Benedikt o těchto vztazích věděl, protože ho matka ke Konstanci často posílala, když zase jednou chtěla vybrané lahůdky. Přemítal, proč je potřebuje v takovém množství. ­ Pravděpodobně je předkládala svým návštěvníkům. Soudě podle množství, které Benedikt musel vláčet, bylo jich asi hodně. Po tom, co dělali, zřejmě byli pořádně hladoví. Možná proto se končina za Emmishoferskou bránou, v Stadelhofenu, kde byla většina nevěstinců, z dobrého důvodu jmenovala Sladká čtvrť. Nevěstinec té Konstance ostatně nebyl tam, ale dobře na dosah v měšťanské čtvrti v blízkosti Horního tržiště. Benedikt neměl tušení, jak se jí podařilo dostat povolení, aby se tam usadila. Zřejmě měla moc dobré vztahy. Matce musel přísahat, že nikomu o těchto pochůzkách nepoví. „Já jsem Wittibová a tvůj strýc je starosta Meersburgu. My musíme dbát na svou pověst,“ neustále mu připomínala. „Ale musím taky koukat, abych tebe a tvé sourozence uživila a tvého bratra zakoupila do kláštera Reichenau. A Anna už brzy bude ve věku na vdávání, potřebuje věno,“ vysvětlovala pekařka Fida svému nejstaršímu. Anna, jeho sestra, byla ner-

24

KACIR A DIVKA.indd 24

9.11.16 15:02

vózní, připadalo Benediktovi. Byla právě v Meersburgu. Údajně potřebovala změnu vzduchu. Benedikt si odfrkl. Tomu ať věří, kdo chce. Strýc měl pro ni nachystaného muže. Na vdavky byla Anna sice ještě příliš mladá, ale ti dva se měli nejdřív nezávazně seznámit. Potají si Benedikt hluboce vážil své zdatné matky. Měl před ní obrovský respekt. Pekařka převzala po časné otcově smrti jeho obchody a vedla je energickou rukou. Fida vlast­nila mlýny na obilí, byla taky majitelkou pekárny, kterou ale pro ni vedl mistr. Matka byla vážená žena, její slovo něco platilo, ­dokonce mezi muži v pekařské a mlynářské branži. Všichni se obávali jejího ostrého jazyka. „Mysli na to, že se musím na tebe spoléhat. Jsi teď mužem v domě,“ říkala mu často. Ale to tak nemyslela. Co bylo třeba rozhodnout, rozhodla vždycky sama, aniž se svého syna ptala. A to i přes to, že uměl dost dobře číst a psát a každé ráno se kolem šesté hodiny objevil v kanceláři. Měl se naučit vést knihy a taky jinak všechno, co souviselo s obchody. Nebyl ale bohužel právě dobrý počtář, hlava mu pracovala spíš pomalu, což matku často rozčílilo. Ta dokázala okamžitě zjistit, kolik šilinků nebo feniků má hodnotu rýnského zlaťáku, nebo co dostane za starý nebo nový blaphart. Sotva se objevila další listina, na níž stálo, jakou váhu stříbra a zlata má mít dobrá mince, tak už ji taky hned znala zpaměti. A pak tu byly všechny ty cizí mince, například z Maďarska, nebo zla­ ťáky z Milána. Jemu stačilo, když si dokázal zapamatovat nejobvyklejší peníze. Ale to ho dnes trápit nebude, protože tohoto dne mu matka výjimečně dala volno. Benedikt se dál díval na ty tři svůdné zadky a cítil, jak se mu v podbřišku něco začíná hýbat. Měl by se jednou zeptat Konstance? Ne, ta by ho nepřijala. Vlastně jí jen jednou viděl do tváře. Obvykle končily jeho

25

KACIR A DIVKA.indd 25

9.11.16 15:02

pochůzky u zadního vchodu jejího domu, kde od něho sluha přijal zboží. Avšak jednoho dne ho pozvala k sobě. Pohled jejích mandlově tvarovaných šedých očí mu projel celým tělem. Od té doby snil o tom, že leží vedle ní a sáhne do té bujné vlasové nádhery, o které si všichni vyprávěli. Když ji ale viděl, měla vlasy mravně skryté pod šátkem, který si hezky uvázala kolem hlavy, krku a zátylku, takže jí zůstal odkrytý jen obličej. Byl to šátek v barvě jejích očí, což je ještě víc zdůraznilo. Měla v sobě něco, čemu nerozuměl. Něco tajuplně zdrženlivého a současně tak lákavého, že mu šuměla krev v uších. Ještě teď by si nejraději nafackoval, že při pohledu na ni tak zrudl. Slyšel, že je prý v dobrém vztahu s hrabětem Eberhardem z Nellenburgu. To byl poradce krále a přivedl do města nejen koncil, ale i krásnou Konstanci. Možná proto kostnickým ­radním nevadilo, že nikdo nevěděl, jak se skutečně jmenuje a odkud přišla. Nechali ji na pokoji, zatímco lidé o ní neustále klevetili. Benedikt si povzdechl. Ne, s někým, jako je on, by se jistě nezahodila. To si mohl vytlouct z hlavy. Možná jednou, až sám povede obchody rodiny a bude bohatý. Ale to mohlo trvat ­ještě roky, než na něho matka převede tuto zodpovědnost. Benedikt se rozhlédl. Obchodníci s relikviemi dělali dobré obchody. Matka se na rozdíl od mnohých jiných přesto bránila kupovat úlomky kostí. „Všechno je to nesmysl,“ tvrdila. Ostatně jich několik pro Konstanci koupila a nechala je zasadit do zlata. Jako malou laskavost takříkajíc. Takové relikvie měly chránit před černou smrtí. To tvrdil i farář. Benedikt nebyl přesvědčený, jestli to pomáhá. Při posledním propuknutí nemoci hodně lidí bídně zahynulo, dokonce takoví, kteří byli zbožní a denně se modlili k nějakým svatým. To už sice bylo dávno, ale strach pořád ještě seděl ­lidem v kostech. On sám se na to nepamatoval. Na druhé straně, když to říkal farář! A nemohlo to přece

26

KACIR A DIVKA.indd 26

9.11.16 15:02

škodit, jen tak pro jistotu. I když se tomu matka bránila, možná by si měl opatřit třeba jen docela malou kostičku nějaké svaté. Až by zase přišel mor a nikdo v domě by neumřel, pak by se pěkně dívala, kdyby jí ukázal relikvii. Konečně by si ho vážila jako zachránce rodiny, jak si podle svého mínění zaslouží. Pak by byl skutečně mužem v domě. Nejlepší by přirozeně bylo, kdyby získal prst Kateřiny ze Sieny. Říkalo se, že její tělo nezetlí. Ona ošetřovala nemocné morem a byla prý velmi počestná. Takový prst by ho možná ochránil i před hříšnými ­myšlenkami. Ale něco takového se nedalo koupit od podom­ ních obchodníků, ti měli jen kosti neznámých svatých. Hodnotnější kousky nabízeli přímo bohatým. „Vzorek slámy z betlémské stáje, vzorek slámy, je pravá jako čisté zlato!“ vyřvával obchodník vedle něho. Benedikt ­vytáhl svůj měšec a zamyšleně ho potěžkával v ruce. Co by pak taky asi stálo čisté zlato. Avšak nic takového neměl, jen pár stříbrných feniků a pár halířů. Svůj největší poklad, zlatý rýnský zlaťák, pečlivě schovával pod slamníkem. Raději zase měšec zastrčil pod kabát. V žaludku mu kručelo. Už byl dlouho na nohou, bylo jistě k poledni. Neměl by zajít k jedné z těch veřejných kuchyní, které otevřeli u kostela svatého Štěpána? Tam byla nejlepší nabídka. Pohledem přejel po stáncích řemeslníků, kupců a směnárníků. Mnozí přišli do města kvůli koncilu. Byli prostě všude, podél městských hradeb, na horním nádvoří katedrály, na církevním dvoře, v křížových chodbách kláštera. Přišli ze všech koutů světa, aby ­zaopatřili urozené pány a zbavili je jejich šilinků. I matka si od koncilu slibovala dobré obchody. Dokonce si umínila, že se seznámí s Cosimem Medici. Slavný florentský kupec byl bankéřem papeže Jana a topil se ve zlatě, jak se povídalo. Poryv větru přivál Benediktovi pod nos nádhernou vůni. Žaludek se mu opět ohlásil. Ach ano, tam vzadu byla pojízdná veřejná kuchyně. Vonělo to nádherně po grilovaných kuřatech.

27

KACIR A DIVKA.indd 27

9.11.16 15:02

Opět poplácal svůj měšec. Ne, příliš málo. Musel svých pár mincí udržet pohromadě. Šel dál směrem ke Kreuzlingerské bráně. Odtud měl přijet papež. Celá ulice, celé město bylo slavnostně vyzdobeno v oče­ kávání Svatého otce, který si říkal Jan XXIII. Všude vlály ve větru pestré vlaječky, domy zdobily girlandy. Noc měl papež strávit v klášteře Kreuzlingenu. V Kostnici bylo pro jeho ubytování dobře postaráno. Předvoj už před delší dobou přibil na dům, kde měl být ubytován, papežův klobouk. Místo, které si pro sebe a svůj doprovod vymínil papež, zabíralo několik domů. Benedikt se ptal, zda to svědčí o lásce k bližnímu, když si někdo pro sebe nárokuje tolik prostoru, zatímco ostatní se kvůli početným hostům ve vlastních stěnách sotva mohli otočit a byli zatlačeni až do posledního kouta. ­Pekařka a její rodina toho byli dosud ušetřeni. Ano, a vzadu už viděl Kreuzlingerskou bránu. Teď si musel zajistit dobré místo. Už tam byla pořádná tlačenice, všichni se strkali, někdo do něho zezadu prudce vrazil. Benedikt se obrátil, ale nepoznal, kdo to byl. Přicházelo stále víc lidí. Jeden mrňous se protlačil před něho. „Počkej, to je moje místo!“ Benedikt ho odstrčil stranou a už čekal, že se bude bránit, ale ten mrňous na něho jen bez výrazu pohlédl, otočil se a zmizel v davu. Obchodník s relikviemi ho sledoval a přiblížil se k němu. „Nuže, nechceš něco udělat pro spásu své duše, chlapče? Mám kostičky za docela příznivou cenu. Ale tak, jak vypadáš, je to pro tebe asi příliš málo –- nejsi ty... syn pekařky? Měl bych tu hezkou ruku od slavného světce. Je to dokonce pravá ruka, ta, kterou se přísahá, tedy něco zvláštního. Lepší ruku nikde nedostaneš. Kromě toho je celá, se všemi kostmi, dokonce s rodokmenem a certifikátem.“ „Svatý otec, Svatý otec!“ ozvaly se hlasy. Lidé, kteří stáli za Benediktem, se tlačili kupředu, mezi něho a obchodníka.

28

KACIR A DIVKA.indd 28

9.11.16 15:02

­ álem by upadl a zaklel. Avšak alespoň nemusel odpovídat na M nabídku koupě. Díval se směrem ke Kreuzlingerské bráně a teď se i on snažil protlačit kupředu. Dokázal to až do druhé řady. Městští vojáci zatlačovali obušky lidi zpátky. „Místo tady, místo pro Svatého otce!“ Někdo Benedikta bolestivě nakopl. Snažil se udělat si místo lokty. Šumění v davu bylo hlasitější, zaznívalo volání ze směru od Kreuzlingerské brány. Benedikt zvedl ruku před oči a v té chvíli ho biřici hrubě odstrčili stranou a posunuli dál dozadu. „Udělej místo pro papeže, chlapče, z cesty!“ Protože však ti, co stáli za ním, se nemínili jen tak vzdát svého místa, Benedikt byl natlačen na ně, až už téměř nemohl dýchat. Nos měl vtisknutý do mohutných zad nějakého sedláka, který se při strkání sem a tam nakonec dostal před něho. Avšak ani Benedikt se nemínil jen tak vzdát. Prodíral se zase dopředu i s nebezpečím, že dostane ránu loktem nebo že ho prokleje nějaká žena, které šlápl na nohu. Konečně zase stál v druhé řadě. „Místo tady, místo pro Svatého otce!“ zaznělo znovu volání, tentokrát z opačného směru. Benedikt viděl jen velký kříž v čele vítacího procesí. Když pak oba proudy do sebe narazily, vznikl velký zmatek. Benedikt ani nepoznal, co se tam stalo. Zřejmě se oba proudy spojily a společně pak postupovaly ke kostnické katedrále. Natahoval krk a uviděl kněze na koni, který nesl zlatý kříž na dlouhé tyči. Za ním jelo devět běloušů, všichni s přehozy z červené látky, které vedli nádherně vystrojení sloužící. Osm koní neslo zavázané pytle, cestovní zavazadla Svatého otce. Co v nich asi měl? Benedikt si neuměl představit, že jeden člověk sám potřebuje tolik zavazadel. Devátý kůň nesl něco čtyřhranného pod červenou látkou. Muselo to být pevné, protože na tom dokonce stály dva stříbrné stojany s hořícími svíčkami. Tento kůň měl na krku malý zvonek.

29

KACIR A DIVKA.indd 29

9.11.16 15:02

Zavál vítr, nadzvedl červenou látku a Benedikt zahlédl stříbrem a zlatem pobitou truhlici. Slyšel o téhle truhle, v ní měla být Nejsvětější svátost. Po koni s truhlou přijížděl muž na statném vraníkovi. Ten držel v ruce žerď, kterou opíral o kohoutek koně. A na této žerdi byl připevněný kuželovitý stan z žlutočerveně pruhované látky, byl téměř tak velký jako kůň. Nahoře měl stan zlatý knoflík. A na něm stál zlatý anděl, který držel v ruce kříž. Benedikt žasl, ale hned ho upoutalo něco jiného. Přijížděli kardinálové v dlouhých rudých pláštích, všichni na nádherných koních. A měli na hlavě rudé kápě a přes ně široké rudé klobouky. Co to ještě vyprávěla matka? Když kardinálové ­jedou na koni, pak mají vždycky své rudé klobouky. Když však jdou pěšky, pak stačí plášť a kápě. Benedikt přivřel oči. Nevěděl, jestli ho oslnil záblesk slunečního paprsku na ušlechtilém kovu truhly, nebo mohutná postava ve skvostném bílém mešním rouchu na bílém koni, která nyní přijížděla. Ano, to musel být Svatý otec. Malá očička v tlusté tváři pozorně sledovala čekající, kterým kynul pravou rukou se spoustou prstenů. Lidé jásali a padali na kolena, když kolem nich projížděl. I Benedikt poklekl a sepjal ruce. Dokonce kůň Svatého otce je oblečený jako farář, pomyslel si přitom. A Svatý otec měl v sobě něco z ropuchy. Hned nato si takové myšlenky zakázal, ale nijak to nepomohlo. Papež mu připomínal jednu z těch žab, které matka nedávno nechala za pořádnou sumu pokřtít, aby je pak dala bylinkářce. Ta s nimi a svými bylinkami měla připravit nápoj proti sestřině mučivému kašli. Přímo před Benediktem se průvod na několik okamžiků zastavil. Vzhlédl. Čtyři muži drželi nad Janem XXIII. zlatou látku jako baldachýn. Poznal Heinricha Schultera, hejtmana Heinricha Ehingera, Hanse Hagena, rychtáře, a Heinricha z Ulmu, starostu. V jejich tvářích se odráželo, co si mysleli.

30

KACIR A DIVKA.indd 30

9.11.16 15:02

Bylo to už něco zcela zvláštního být tak blízko Svatému otci, a stálo je to pěknou sumu peněz, i když to byl jen jeden ze tří, kteří se nazývali papežové. Benediktova matka musela dokonce starostovi půjčit peníze. Benedikt natahoval krk, jak jen to šlo. O tomto papeži se potají povídalo ledacos. Že je to smilník, pijan a hýřil a současně nespravedlivý a přísný muž. Římané, jeho vlastní lidé, ho vyhnali, měšťané Bologně taky. A pak kolovala městem ještě ta jiná příhoda. Benedikt se potají ušklíbl. Dokonce ani přísně věřící matka si nedokázala upřít smích, když to vyprávěla kupci Muntpratovi. Naštěstí si nevšimla, že je poslouchá. Navenek se totiž pekařka vydávala za přesvědčenou stoupenkyni tohoto italského papeže. Její důvody však nepramenily z přesvědčení, že je nejvhodnější z tří úřadujících papežů, ale byly hmotné povahy. Navíc o těch dvou dalších téměř nic nevěděla. Pro ni platilo jen jedno: společně s králem Zikmundem přivedl Jan XXIII. koncil do Kostnice, a tím měli všichni báječné vyhlídky na dobré obchody. Ta příhoda dorazila do města dlouho před papežem, už v září – nebo to bylo v říjnu? Rozhodně v době, kdy se proslýchalo, že papež Jan XXIII. vyrazil na cestu do Kostnice. Benedikt se znovu potají ušklíbl. Někde u kláštera Arlbergu, tam se jeho kočár převrátil. A Svatý otec nadával a kopal jako velký brouk ve sněhu pod kočárem. Když se ho jeho dvořané ptali: „Svatý otče, stalo se vám něco?“, odpověděl prý „Ležím tu ve jménu ďábla“. Na tomto místě vyprávění pekařka řekla Muntpratovi: „Ten ďábel, kterého asi myslel, to byl zřejmě ten kacíř Jan Hus, mistr z Čech. Všemohoucí kéž chrání naše město před lidmi, jako je on.“ Benediktovi připadalo chování jeho matky pozoruhodné. Ona nepatřila k těm, kteří snadno dostali strach. Ale toho kacíře se zřejmě bála. Zdalipak měl rohy nebo koňskou nohu jako satan?

31

KACIR A DIVKA.indd 31

9.11.16 15:02

Papež rozhodně nevypadal tak, jak si takového pána představoval. Ten tlusťoch nejel vzpřímeně a důstojně, ale jako by se doslova chtěl zachumlat do svého nádherného roucha. Tihle změkčilí jižané prostě nebyli na nic zvyklí. Jistě, byl chladný den na konec října, ale tak studený zase nebyl. Silný papežův kůň měl dokonce pěnu ve slabinách, šel ztěžka. ­Nebylo divu při váze, kterou musel nést. Benedikta už bolela kolena. Proč to jen nepostupuje dál? Ach, konečně. Hned nato Svatý otec projel kolem něho. Benedikt vstal a oklepával si špínu z kalhot. Matka by se zlobila, kdyby to viděla. I jeho nové boty, podle módy s dlouhými špicemi, byly úplně zablácené. Benedikt si povzdechl, za to ho čeká výprask. Ale třeba bude mít matka jiné věci na práci teď, když je papež ve městě, než aby si všímala oblečení svého nejstaršího. Znovu do něho někdo strčil. Podíval se stranou a díval se přímo do světle hnědých dívčích očí. Měly barvu měděných mincí. Nízko stojící slunce pozdního podzimu v nich vykouzlilo žlutá světla. Mžourala. Benedikt odhadoval, že je asi tak stará jako on, možná o rok mladší. Zíral na ni úplně uchvácený. Nebyla skutečně krásná, se vší špínou, zacuchanými světle hnědými vlasy a tou dekou kolem ramen, ztuhlou špínou. Byla štíhlá a určitě o dvě hlavy menší než on. A ústa měla příliš velká. Skutečně krásné ženy měly mít ústa jako třešně, a ne tak zarudlé tváře, ale bledou hladkou pleť. Jako Konstance. Avšak v jejích lehce šikmých očích bylo něco, takový třpyt, jaký ještě nikdy neviděl. Hned nato si vynadal do bláznů. Tu záři způsobilo jenom slunce. Byla to žebračka, jedna z mnohých, které v těchto dnech proudily do města, protože si slibovala od všech těch církevních hodnostářů, obchodníků, knížat a rytířů dobré příjmy. Zřejmě se taky sama prodávala. Hodně děvčat to dělalo. To byl snazší výdělek než se sedřít prací vlastních rukou.

32

KACIR A DIVKA.indd 32

9.11.16 15:02

­ ěděl, že většina těchto děvek doufala, že na dobu trvání konV cilu uloví bohatého galána a že se v této době zaopatří na nadcházející špatné časy. Měl by si ji koupit? Ne, něco takového nepřicházelo v úvahu při těch pár ­šilincích v jeho měšci, i kdyby ji mohl dostat levně. Matka ho důrazně varovala před takovými ženštinami. Vnější špína barví dovnitř, říkala. Pokud není prodejná, jistě ho hned požádá o almužnu. Avšak byla to jeho ruka, která se jako sama od sebe natáhla. Když si to uvědomil, zase ji spustil. Cítil se neohrabaný, choval se jako blázen a nenáviděl se za to. Zřejmě mu pupínek na nose zase zrudl. Mohl ho vymačkávat, jak chtěl, ta hloupá věc se objevila vždycky znovu. Bratr a sestra se mu už kvůli tomu posmívali. Matka tvrdila, že pupínky jsou normální pro mladého muže v jeho věku. Že na tom takhle není sám. Že mu časem samy zmizí. Benedikt doufal, že má pravdu. Kromě toho nikdo z jeho vrstevníků jich neměl ve tváři tolik jako on. Neustále se objevovaly nové a bylo jedno, kolik na ně spotřeboval mastí a krémů. Jinak vlastně nevypadám tak špatně, přemítal Benedikt. Dobré zuby, husté tmavé vlasy, rovné nohy a široká ramena. Mnohý muž si nechával vycpávat ramena a hruď, aby vypadal stejně působivě. Jistě, obočí měl trochu huňaté. Ale zato měl opravdu dlouhé řasy, v nich se zdály jeho modré oči větší. To nebylo špatné. I když bratr vždycky tvrdil, že má obličej jako holka. Ostatně poďobaný. Ale už ne dlouho! Teď mu na tváři vyráželo první chmýří. A to hloupé mutování už má konečně za sebou. ­Panečku, to bylo kokrhání, když ho hlas neposlechl. Byl to s dospíváním kříž. Na jedné straně měl být rozumný, na druhé straně s ním matka jednala jako s dítětem. „Promiňte, pane,“ omlouvala se dívka, sklopila oči a zrudla. To poznal i přes špinavé šmouhy na jejích tvářích. Že by plakala? Bylo mu to jasné: byla stejně plachá jako on sám!

33

KACIR A DIVKA.indd 33

9.11.16 15:02

Benedikt by ji nejraději objal. Vzhledem k jejím rozpakům si připadal mužný a silný. Najednou cítil ruku na svém opasku. Podíval se dolů. Byla to její ruka. Ale než ji stačil chytit, už byla pryč, zmizela jako duch mezi lidmi. Sáhl po svém měšci, který pro jistotu strčil vpředu pod kabát a připevnil ho šňůrkou k opasku. Ale tam, kde měl být, visela už jen šňůrka. Benedikt se hekticky rozhlížel. Ne, nebyla nikde. Proklatá sběř. Matka měla pravdu, když ho varovala před lehkými děvčaty. Zase jednou se nechal omámit hezkýma očima. Matka mu dá pořádný pohlavek. Co má dělat? Jít domů? Ne, lepší bude, když teď nepůjde hned domů. Musel si nejdřív připravit dobrou výmluvu. Do té doby se stejně dobře může dál dívat, co tenhle papež dělá ve městě. Pak bude mít alespoň co vyprávět. Matka milovala klepy, dobrý příběh ji možná naladí milostivěji. Žaludek mu znovu zakručel, ale rozhodl se, že si toho nebude všímat. A někde v zátylku se na něho dívaly světle hnědé oči a mírný dívčí hlas říkal: „Promiňte, pane.“ Matka. Musela být někde tady. Příjezd papeže si jistě ­nenechala ujít. Teď ji rozhodně nechtěl potkat. Hned by si všimla, že něco není v pořádku. Nenápadně se vmísil mezi lidi, kteří následovali procesí, stále ještě nerozhodný, co má teď udělat. Koneckonců ještě nikdy ho nikdo neokradl. Cílem nádherného průvodu bylo Dolní nádvoří u velké katedrály na kopci. Ne všem se podařilo rychle proklouznout zdí, která chránila boží stánek. Avšak Benedikt byl mladý a štíhlý, stačil se ještě protáhnout. Ostatně i na Dolním nádvoří byla pořádná tlačenice. Tak spíš tušil, než viděl, jak tam uro­ zení pánové sesedají z koňů a důstojně kráčejí ke katedrále. Pro prosté lidi, jako byl Benedikt, tam nebylo místo. Jim nezbylo než čekat venku, přešlapovat z nohy na nohu a po-

34

KACIR A DIVKA.indd 34

9.11.16 15:02

slouchat Te Deum Laudamus, které k nim nedlouho poté zaznělo z katedrály. Vtom si Benedikt všiml, že sluhové odvádějí koně papeže. Zřejmě je chtěli z Dolního nádvoří odvést na Horní nádvoří. Pustil se za nimi. Vždycky si přál mít tak nádherného koně. Ale matka odmítala koně koupit. „Nemáme to za­ potřebí, abychom se naparovali. To probouzí jen závist a nepřejícnost,“ vysvětlovala mu. Když už někdy musela pryč, koně si pronajala. A tak se Benedikt spíš špatně než dobře naučil jezdit na koni a většinou se musel spokojit s ševcovým vraníkem. Komoří papeže a jeho stráž vzali koně za uzdu a řekli sloužícím, že je to jejich věc, aby se o něho postarali. Ale to už se k nim řítil další muž a Benedikt poznal hlas kostnického starosty Heinricha z Ulmu. Byl stále hlasitější a zněl rozzuřeně. Taky jeho starší syn Georg tam byl. Benedikt ho nesnášel. Neustále se potloukal s druhými floutky městem, považoval se za něco lepšího, myslel si dokonce, že je naroveň s Wilhelmem, Hennslinem a Bilgerim z Heudorfu. To byli skuteční panští synové, ostatně taky dost protivní, mysleli si, že si vůči prostým lidem můžou dovolit všechno. Ale jejich otcové přesto chodili k jeho matce, aby si půjčili peníze. Pacholek starosty teď popadl uzdu papežského koně. Heinrich z Ulmu s rozzuřenou tváří řval, že je to jeho věc obstarat papežova koně. Protože on je tu starosta. Nakonec to ostatní vzdali. A tak odpochodovali starosta a jeho syn s vypjatou hrudí s papežovým koněm pryč. Najednou se všude rozezněly zvony. To bylo znamení, že uvnitř v katedrále začínají nešpory. Benedikt koukal, aby se zase dostal na Dolní nádvoří. A pak se otevřely dveře velkého božího stánku. Papež, to věděl Benedikt od matky, se tu však už neobjeví, ale projde kaplí svaté Markéty pěšky na hrad. Při tak vysokých hostech se nic neponechávalo náhodě. A bylo

35

KACIR A DIVKA.indd 35

9.11.16 15:02

taky důležité, aby se páni nemuseli setkávat s obyčejnými lidmi víc, než bylo nutné. Benedikt myslel na boj o papežova koně a ušklíbl se. Kardinálové však zatím opět nasedli na své koně. Zřejmě pojedou zpátky do svých ubytoven. A národ jásal. Má teď jít domů? Při pomyšlení, co by matka řekla, kdyby se jí přiznal, že přišel o svou hotovost, Benedikt znovu znejistěl. Ale když jí poví o strkanici o koně Svatého otce, to se jí určitě bude líbit. Byl to dobrý příběh. A matka byla přese všechno prostě jen žena, milovala klepy, pomyslel si se sebedůvěrou mladého muže, který si myslí, že si svět a život zařídí pro sebe. Na druhé straně: Matka měla tvrdou ruku. Téměř jako muž. Rozhodl se, že se ještě trochu porozhlédne po městě. Třeba se už nebude na něho tolik zlobit, když se o něho bude chvíli bát. Benediktovy myšlenky se vrátily k zářivým hnědým očím té zlodějky. Co teď? Má tu krádež nahlásit? Matka by to jistě chtěla. A taky městská rada dala rozmístit vyhlášky, na nichž stálo, že občané mají každý prohřešek proti zákonům a veřejnému pořádku okamžitě nahlásit. Ale kdyby to udělal, pak by ji možná zavřeli. Ne, nechtěl si raději ani představit, co by s ní udělali. Nechtěl, aby se jí stalo něco zlého – a neuměl si sám vysvětlit proč. Z okamžitého popudu se rozhodl, že ji půjde hledat. Třeba nějak dostane svůj měšec zpátky.

36

KACIR A DIVKA.indd 36

9.11.16 15:02