Na čest dbej už od mládí. přísloví
KAPITOLA I SERŽANT OSOBNÍ GARDY
Zítra mohl by být gardy kapitán. Kdo není třeba, v armádě ať slouží. Úžasně řečeno! Ať užije pár štulců… Kdopak mu otcem je? Kňažnin Můj tatínek, Andrej Petrovič Griněv, sloužil zamlada pod hrabětem Münnichem a odešel do výslužby jako podplukovník v roce 17**1. Potom žil ve své simbirské vesnici, kde se také oženil s dívkou Avdoťjou Vasiljevnou J., dcerou místního chudého šlechtice. Bylo nás devět dětí. Všichni moji bratři a sestry zemřeli v raném dětství. Ještě mě maminka nosila pod srdcem a už jsem byl díky dobrodiní majora gardy knížete B., našeho blízkého příbuzného, zapsán do Semjonovského pluku, osobní gardy Jeho Imperátorského Veličenstva, jako seržant.2 Kdyby maminka nedejbože porodila dceru, tatínek by na příslušná místa nahlásil, že seržant z důvodu úmrtí nenastoupí, a bylo by to vyřízeno. Než jsem dostudoval, byl jsem důstojníkem v záloze. Tehdy ještě nebyla taková výchova jako dnes. Když mi bylo pět let, dali mě na starost podkonímu Saveljiči, jenž si svou schopností zůstat střízlivý vysloužil mé opatrovnictví. Pod jeho vedením jsem se do dvanácti let naučil rusky číst a psát a dokázal jsem velmi přesně posoudit vlastnosti honicích 7
psů. A tehdy pro mne tatínek najal monsieura Beaupré, Francouze, kterého přivezli z Moskvy spolu s roční zásobou vína a olivového oleje. Jeho příjezd se Saveljiči ani trochu nezamlouval. „Dítě je, jak vidím, s boží pomocí umytý, učesaný a najedený. Nač zbytečně vyhazovat peníze a najímat Francouze, jako bysme neměli dost vlastních lidí!“ bručel si sám pro sebe. Beaupré v rodné zemi býval kadeřníkem, potom v Prusku vojákem a potom přijel do Ruska pour ętre outchitel, aby se stal učitelem, aniž jasně chápal, co to slovo znamená. Byl to dobrák, ale proutník a zhýralec až hrůza. Jeho největší slabinou byla vášeň pro krásné pohlaví; často za své něžnosti dostával co proto, a to pak celé dny hekal. Navrch nebyl ani (jak sám říkal) nepřítelem láhve, tedy (řečeno po našem) rád si přihnul. Ale protože víno se u nás podávalo jenom po obědě, a to jen sklenička, přičemž učitele obvykle pominuli, zvykl si můj Beaupré velmi brzy na ruskou pálenku a začal jí dokonce dávat přednost před vínem své vlasti, jakožto něčemu rozhodně lepšímu na žaludek. Hned jsme si padli do oka, a přestože podle smlouvy mě měl učit francouzsky, německy a všechny předměty, jemu přišlo lepší naučit se ode mě jakž takž blábolit rusky a pak už jsme si oba dělali svoje. Žili jsme v naprosté shodě. Jiného učitele bych si nepřál. Brzy nás však osud rozdělil, a to kvůli této příhodě: Pradlena Palaška, tlustá uhrovatá děvečka a jednooké děvče od krav Akulka se nějak dohodly a společně se vrhly mamince k nohám, přitom se kály z hříšné slabosti a s pláčem si stěžovaly na monsieura, který zneužil jejich nevinnosti. Takové věci maminka nerada brala na lehkou váhu a postěžovala si tatínkovi. Ten to vyřešil raz dva. Ihned si nechal chlípného Francouze zavolat. Otci oznámili, že s monsieurem máme zrovna hodinu. Tatínek vešel do mého poko8
je. Právě tou dobou spal Beaupré na posteli spánkem spravedlivých. Já byl zabraný do práce. Je třeba říct, že pro mě objednali z Moskvy zeměpisnou mapu. Visela na zdi bez jakéhokoliv užitku a dávno mě lákala šířkou a kvalitou papíru. Rozhodl jsem se vyrobit z ní draka, a tak jsem využil Beaupréova spánku a pustil se do práce. Tatínek vešel právě ve chvíli, kdy jsem přidělával lýkový ocas k mysu Dobré naděje. Když viděl, jakým způsobem procvičuju zeměpis, vytahal mě za ucho, pak přiběhl k Beauprému, nešetrně ho vzbudil a začal ho zasypávat výčitkami. Beaupré chtěl v tom zmatku vstát, ale nemohl, ubohý Francouz byl úplně namol. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tatínek ho vytáhl za límec z postele, vyrazil ho ze dveří a ještě ten den ho k Saveljičově nepopsatelné radosti vyhnal z domu. Tím skončila moje výchova. Žil jsem jako rozmazlený šlechtický synek, honil jsem holuby a hrál přeskakovanou s kluky ze dvora. Najednou mi bylo šestnáct let. A tehdy se můj život změnil. Někdy na podzim zavařovala maminka v salonu ovoce v medu; já hlídal kypící pěnu a sliny se mi sbíhaly. Tatínek četl u okna Dvorskou ročenku, kterou dostával každý rok. Tahle kniha na něj vždy mocně působila, pokaždé ji četl se zvláštním zaujetím a to, co se v ní dočetl, mu vždy silně hnulo žlučí. Maminka, která znala tatínka a jeho zvyky skrz naskrz, se vždy snažila nešťastnou knihu uklidit co možná nejdál, a tak mu Dvorská ročenka někdy nepřišla na oči celé měsíce. Ale když už ji náhodou objevil, stávalo se, že ji nedal z ruky celé hodiny. Tatínek tedy četl Dvorskou ročenku, občas pokrčil rameny a opakoval polohlasně: „Generál-poručík! Sloužil v mé rotě jako četař! Nositel obou ruských řádů! To už je let…“ Nakonec tatínek mrštil ročenkou na divan a upadl do zádumčivosti, která nevěštila nic dobrého. 9
Najednou se obrátil k mamince: „Avdoťjo Vasiljevno, kolik je Petrušovi?“ „Letí to, už mu bude sedmnáct,“ odpověděla maminka. „Petruša se narodil v tom roce, jak tetička Nastasja Gerasimovna přišla o oko, a jak…“ „Výborně,“ skočil jí do řeči tatínek, „je na čase, aby šel sloužit. Dost bylo běhání po čelednících a lezení do holubníků.“ Mamince myšlenka na brzké rozloučení se mnou vyrazila dech do té míry, že upustila lžičku do kastrůlku a slzy jí stékaly po tváři. Zato jen těžko by bylo možné popsat moje nadšení. Myšlenka na službu mi v nitru splývala s myšlenkami na svobodu a radovánky petěrburského života. Představoval jsem si sám sebe jako důstojníka osobní gardy, což bylo, podle mého názoru, vrcholem lidského blaha. Tatínek nerad měnil svá rozhodnutí a zrovna tak je nerad odkládal. Určili den mého odjezdu. Den předtím tatínek oznámil, že po mně pošle dopis mému budoucímu veliteli, a požádal o pero a inkoust. „Andreji Petroviči, nezapomeň ode mne knížete B. pozdravovat, doufám, že neodepře Petrušovi svoji náklonnost.“ řekla maminka. „Co je to za hloupost!“ odpověděl mrzutě tatínek. „Proč bych měl psát knížeti B.?“ „Přece jsi říkal, že chceš psát Petrušovu veliteli.“ „No a co?“ „Petrušův velitel je přece kníže B. Vždyť Petruša je zapsaný v Semjonovském pluku.“ „Zapsaný! A co má být, že je tam zapsaný? Petruša do Petěrburgu nepojede. Co by se asi tak naučil, kdyby sloužil v Petěrburgu? Rozhazovat peníze a flámovat? Kdepak, jen ať slouží v armádě, ať ho zapřáhnou, ať si čichne k prachu, ať je z něj voják, a ne baba. Kdepak garda! Kde má průkaz? Dej ho sem.“ 10
Maminka našla můj pas, uložený ve škatulce spolu s košilkou, v níž mě křtili, a podala ho třesoucí se rukou tatínkovi. Tatínek ho pozorně pročetl, položil před sebe na stůl a začal psát. Sžírala mě zvědavost. Kam mě tedy pošlou, když ne do Petěburgu? Nespouštěl jsem oči z tatínkova pera, které se pohybovalo docela pomalu. Konečně skončil, zalepil dopis i s pasem do jedné obálky, sundal si brýle, zavolal mě k sobě a řekl: „Tady máš dopis pro Andreje Karloviče R., mého dávného kolegu a přítele. Pojedeš do Orenburgu a budeš tam sloužit pod jeho velením.“ A tak se všechny mé nadějné vyhlídky zhroutily! Namísto veselého života v Petěrburgu mě čekala nuda v zapadlém a dalekém kraji. Služba, o které jsem před chvíli tak nadšeně přemýšlel, mi teď připadala jako vyložené neštěstí. Ale odmlouvat nemělo smysl. Druhý den ráno na zápraží předjely kryté saně; dovnitř uložili můj kufr, truhličku s čajovou soupravou a rance s houskami a koláči, poslední známkou domácího pohodlí. Rodiče mi požehnali. „Sbohem, Petře. Služ věrně tomu, komu budeš přísahat; poslouchej své nadřízené; za jejich uznáním se nehoň; nikam se nevnucuj, ze služby se neulejvej, a pamatuj přísloví: starej se o šaty dokud jsou nové a i na čest dbej už od mládí.“ Maminka mi ještě kladla v slzách na srdce, abych si hleděl zdraví, a Saveljičovi nakázala, aby na její dítě dával pozor. Oblékli mě do zaječího kabátu a navrch přehodili liščí kožich. Posadil jsem se se Saveljičem do saní a vydal se celý uplakaný na cestu. Ještě té noci jsme přijeli do Simbirska, kde jsem musel strávit den, aby Saveljič koupil vše potřebné, jak měl nařízeno. Zůstal jsem v hostinci. Saveljič se hned po ránu vypravil po krámech. Přestalo mě bavit sledovat z okna špinavou ulici a šel jsem obhlédnout všechny pokoje. Vešel jsem do kulečníkového sálu a zahlédl jsem vysokého milostpána, 11
asi pětatřicátníka, s dlouhými černými vousy, v županu, s tágem v ruce a dýmkou mezi zuby. Hrál se sluhou, který při každé výhře vypil sklenku vodky a při prohře musel lézt po čtyřech pod kulečníkem. Začal jsem sledovat jejich hru. Čím déle trvala, tím byly jeho procházky po čtyřech častější, až nakonec pod kulečníkem zůstal nadobro. Pán nad ním pronesl několik peprných výrazů ve stylu pohřební řeči a navrhl mi, abych si s ním zahrál. Odmítl jsem s tím, že to neumím. To mu zřejmě připadalo divné. Podíval se na mě skoro útrpně; přesto jsme se dali do řeči. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Ivan Ivanovič Zurin, je rytmistr husarského pluku, v Simbirsku je kvůli náboru rekrutů a je ubytován v hostinci. Zurin mě pozval, abych s ním poobědval, co pánbu dal, jaksepatří po vojensku. S radostí jsem souhlasil. Usedli jsme ke stolu. Zurin hodně pil a pobízel i mě, se slovy, že si musím zvykat na službu; vyprávěl mi vojenské vtipy, při nichž jsem se mohl potrhat smíchy, a od stolu jsme vstávali už jako dobří přátelé. V té chvíli se nabídl, že mě naučí hrát kulečník. „To je ve vojsku pro našince naprostá nutnost,“ řekl. „Například během nějakého tažení – dorazíš do městečka a čím se zabavíš? Přece nebudeš pořád jen mlátit Židy. Chtě nechtě půjdeš do hospody a začneš hrát kulečník, no a proto ho musíš umět!“ Naprosto mě přesvědčil a já se s velkou horlivostí pustil do učení. Zurin mě halasně povzbuzoval, žasl nad mými rychlými pokroky a po několika hodinách mi navrhl, abychom hráli o peníze, o jeden groš, ne pro výhru, ale abychom nehráli jen tak, což byl podle jeho slov ten nejubožejší zvyk. Souhlasil jsem i s tím, načež Zurin poručil přinést punč a přemluvil mě, abych ho ochutnal, přitom znovu opakoval, že si musím zvykat na službu, a jaká by to byla služba bez punče! Poslechl jsem ho. Mezitím naše hra pokračovala. Čím víc jsem si přihýbal ze sklenice, tím jsem byl troufalejší. Koule mi každou chvíli 12
vyletěly přes okraj stolu; rozčiloval jsem se, nadával jsem obsluze, že to počítá bůhvíjak, neustále jsem zvyšoval sázky, zkrátka choval jsem se jako malý kluk, který se dostal na svobodu. Mezitím čas nepozorovaně uběhl. Zurin se podíval na hodinky, položil tágo a prohlásil, že jsem prohrál sto rublů. To mě trošku zarazilo. Moje peníze byly u Saveljiče. Začal jsem se omlouvat. Zurin mě přerušil: „Prosím tě! Nelam si s tím hlavu. Můžu i počkat a zatím pojedeme k Arinušce.“ A co byste řekli? Den jsem skončil tak lehkovážně, jak jsem ho začal. Večeřeli jsme u Arinušky. Zurin mi neustále doléval a přitom opakoval, že si musím zvykat na službu. Když jsem vstal od stolu, sotva jsem se držel na nohách; o půlnoci mě Zurin zavezl do hostince. Saveljič nás přivítal před vchodem. Povzdechl si, když uviděl nezpochybnitelné příznaky mé služební horlivosti. „Co se ti stalo, mladej pane?“ řekl zoufalým hlasem, „Kde ses tak namazal? Panebože! Takový neštěstí se ještě nikdy nestalo!“ „Mlč, dědo!“ odpověděl jsem mu koktavě, „beztak jsi opilý, hybaj spát… a ulož mě do postele.“ Následující den jsem se probudil s bolením hlavy; jen matně se mi vybavovala včerejší dobrodružství. Moje úvahy přerušil Saveljič, který ke mně vešel s šálkem čaje. „To brzy, Petře Andrejiči, nějak moc brzy začínáš flámovat,“ řekl a přitom kroutil hlavou. „Po kom to máš? Přece ani tatínek ani dědeček nepili, o mamince nemluvě, ta jaktěživa, kromě kvasu, nic takovýho do úst nevzala. A kdo za to všechno může? Zpropadenej Francouz. Každou chvíli běhával k Antipovně: ‚Madam, že vu pri, vodku.‘ Tady máš, to jeho že vu pri! Pěkný věci tě naučil, darebák, jen co je pravda. Museli najímat mizernýho vychovatele, jakoby milostpán neměl dost vlastních lidí!“ 13
Styděl jsem se. Odvrátil jsem se a řekl jsem mu: „Jdi pryč, Saveljiči, čaj nechci.“ Jenže Saveljiče, když se dal do kázání, bylo těžké zarazit. „Tady vidíš, Petře Andrejiči, co je to flámovat. Hlava tě třeští a na jídlo nemáš ani pomyšlení. Opilec není k ničemu. Vypij okurkovej lák s medem a nejlepší by bylo zapít tu opici půl skleničkou likéru. Nechceš?“ V tu chvíli vešel nějaký chlapec a podal mi lístek od I. I. Zurina. Otevřel jsem ho a přečetl následující řádky: Milý Petře Andrejeviči, buď tak laskav a pošli mi po tom chlapci sto rublů, které jsi včera se mnou prohrál. Nutně potřebuju peníze. Co nejponíženěji Ivan Zurin. Nedalo se nic dělat. Zatvářil jsem se jakoby nic a obrátil jsem se k Saveljičovi, který měl na starosti všechny moje věci, i mé prádlo, i mé peníze, a nařídil jsem dát chlapci sto rublů. „Cože! A proč?“ zeptal se vyjevený Saveljič. „Dlužím mu je,“ odpověděl jsem co nejodměřeněji. „Jo dlužíš!“ namítl Saveljič, čím dál tím víc v ohromení, „a kdy ses mu, mladej pane, stihl zadlužit? Tady něco nehraje. Dělej si, co chceš, ale peníze nedám.“ Bylo mi jasné, že když v tuto rozhodnou chvíli nebudu mít ve sporu nad tvrdohlavým staříkem vrch, bude pro mě později těžké vymanit se z jeho poručnictví; sebevědomě jsem se na něj podíval a řekl jsem: „Já jsem tvůj pán a ty jsi můj sluha. Peníze jsou moje. Prohrál jsem je, protože se mi chtělo. A tobě radím: nemudruj a dělej to, co ti přikazují.“ Saveljič byl tak ohromen mými slovy, že spráskl ruce a zůstal stát jak solný sloup. „Co stojíš!“ vykřikl jsem dopáleně. Saveljič se rozplakal. „Milostpane Petře Andrejiči,“ pronesl třesoucím se hlasem, „ty mě usoužíš. Chlapče zlatá, 14
poslechni mě, starce. Napiš tomu loupežníkovi, že sis dělal legraci, že tolik peněz ani nemáme. Sto rublů! Bože můj! Řekni, že ti rodiče velmi přísně zakázali hrát, a když už, tak jen o ořechy…“ „Dost řečí,“ přerušil jsem ho rázně, „dej sem peníze, nebo s tebou vyrazím dveře.“ Saveljič se na mě podíval s hlubokým zármutkem a odešel vyřídit můj dluh. Bylo mi ubohého starce líto; chtěl jsem se však vymanit z jeho područí a dokázat, že už nejsem malé dítě. Peníze doručili Zurinovi. Saveljič si pospíšil, aby mě ze zpropadeného hostince odvezl. Přišel a oznámil, že koně jsou připraveni. S pocitem špatného svědomí a mlčenlivým pokáním jsem vyrazil ze Simbirska, aniž bych se rozloučil se svým učitelem a aniž bych si pomyslel, že se s ním ještě někdy uvidím.
15
KAPITOLA II PRŮVODCE
Ach ty má země, zemičko. Ty země neznámá! Zdažpak jsem na tebe přišel sám, zdažpak mě přivezl dobrý kůň, ona mě přivezla, dobrého junáka, bujará síla junácká a chmelovinka hospodská. starodávná píseň Moje myšlenky cestou nebyly moc příjemné. Má prohra byla na tehdejší poměry nezanedbatelná. V duchu jsem si vlastně musel přiznat, že jsem se v simbirském hostinci choval hloupě a cítil jsem se proto před Saveljičem provinile. To všechno mě trápilo. Stařík zachmuřeně seděl na kozlíku, odvrátil se ode mě, mlčel a jen občas hekl. Chtěl jsem se s ním za každou cenu usmířit, ale nevěděl jsem, jak začít. Nakonec jsem mu řekl: „No tak, Saveljiči! Už toho bylo dost, usmíříme se, je to moje vina; sám vidím, že to tak je. Včera jsem vyváděl hlouposti a zbytečně jsem ti ukřivdil. Slibuju, že už se příště budu chovat rozumněji a budu tě poslouchat. Tak už se nezlob, smiřme se.“ „Ale mladej pane, Petře Andrejiči! “ odpověděl a zhluboka si povzdechl. „Zlobím se sám na sebe, za všechno můžu já. Jak jsem tě moh nechat v hostinci samotnýho? Co nadělám? Co čert nechtěl: napadlo mě, že zaskočím k ďáčkově 16
ženě, abych kmotru pozdravil. Ale znáš to, kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A neštěstí bylo hotový. Jak teď můžu přijít pánům na oči? Co mi řeknou, až se dověděj, že jejich dítě pije a hraje?“ Abych upokojil ubohého Saveljiče, dal jsem mu své slovo, že příště bez jeho souhlasu neutratím ani kopějku. Pomalu se uklidnil, i když ještě občas zakroutil hlavou a zabručel si pro sebe: „Sto rublů! To snad není možný!“ Blížil jsem se k místu svého určení. Kolem mě se prostíralo teskné prázdno, jež tu a tam vystřídaly rokliny či pahorky. Všechno bylo pod sněhem. Slunce zapadalo.3 Jeli jsme po úzké cestě, přesněji řečeno kolejemi, co tu vyjezdily selské saně. Najednou se vozka začal rozhlížet kolem; nakonec smekl čepici, obrátil se ke mně a řekl: „Pane, neporučíš jet zpátky?“ „A proč bych měl?“ „Počasí se mi safra nezdá, začíná se zvedat vítr, vidíš, jak žene ten prašan?“ „No a co!“ „A podívej, támhle!“ (Vozka ukázal bičem na východ.) „Nic nevidím, kromě bílé stepi a jasného nebe.“ „No a co támhle, ten mráček…“ Zahlédl jsem daleko na nebi, až na obzoru bílý obláček, který jsem původně považoval za vzdálený vrcholek. Vozka mi vysvětlil, že ten obláček věští sněhovou bouři. O tamějších vánicích už jsem leccos slyšel a věděl jsem, že dokáží zavát i celou karavanu saní. Saveljič, stejně jako vozka, radil, abychom se vrátili. Vítr se mi však nezdál nijak silný; doufal jsem, že se včas dostaneme do následující stanice a poručil jsem jet rychleji. Vozka vyrazil cvalem, ale neustále se ohlížel na východ. Koně svižně běželi. Vítr byl mezitím čím dál tím silnější. Obláček se změnil v bílé mračno, které ztěžka stoupalo, rostlo a postupně zahalovalo celé 17
nebe. Padal drobný sníh – a vtom se začal sypat v hustých chumáčích. Zaskučel vítr, strhla se vánice. A v tu chvíli se temná obloha smísila s mořem sněhu. Všechno zmizelo. „Vidíte, pane,“ vykřikl vozka, „je zle, metelice!“ Vykoukl jsem ze saní, vše bylo v jednom mračnu a vichřici. Vítr skučel s tak sveřepým zápalem, že se zdálo, jakoby ožil; sníh zasypal mě i Saveljiče, koně šli krokem a brzy se zastavili. „Jak to, že nejedeš?“ zeptal jsem se netrpělivě vozky. „A kam bych jel?“ odpověděl a slézal z kozlíku, „Beztak nevím, kam jsme dojeli, cesta tu není a všude kolem bílo.“ Už jsem se na něj chtěl obořit. Saveljič se ho zastal. „Nebylo lepší poslechnout?“ řekl naštvaně, „moh ses vrátit do hostince, zahřál by ses čajem, odpočal by sis do rána, bouře by zatím utichla a vyrazili bysme dál. Kam se tak ženeme? Copak hoří?“ Saveljič měl pravdu. Jenže teď už se nedalo nic dělat. Sníh se jen valil. Kolem saní se vršila závěj. Koně stáli s hlavou svěšenou a občas se otřásli. Vozka chodil kolem a z dlouhé chvíle rovnal koňům postroje. Saveljič vrčel; já se rozhlížel do všech stran v naději, že spatřím třeba náznak obydlí nebo cesty, ale rozeznat jsem nedokázal nic, kromě neprůhledného víru sněhové bouře. Vtom jsem zahlédl něco černého. „Hej, vozko!“ vykřikl jsem, „podívej, něco se tam černá!“ Vozka se zadíval pozorněji „Bůh ví, pane,“ řekl a sedl si na své místo. „Není to ani vůz, ani strom, a vypadá to, že se to pohybuje. Bude to asi vlk nebo člověk.“ Rozkázal jsem, abychom jeli k té neznámé věci, která se v tu chvíli začala pohybovat směrem k nám. Za dvě minuty jsme narazili na člověka. „Hej, dobrý muži!“ vykřikl na něj vozka. „Pověz, nevíš, kudy vede cesta?“ „Cesta? Třeba tudy, já stojím na pevném místě,“ odpověděl pocestný, „nač ty otázky?“ „Poslechni, člověče,“ řekl jsem mu, „neznáš to tady náhodou? Nedokázal bys mě dovést někam na nocleh?“ 18
„Vyznám se tu všude,“ odpověděl pocestný, „díkybohu, mám to tady prochozený a proježděný křížem krážem. Ale koukej, jaký je počasí, akorát tak sejdeš z cesty. Bude lepší zůstat tady a počkat, až se bouře utiší a nebe se vyjasní; pak najdeme cestu podle hvězd.“ Jeho klid mi dodal odvahu. Už jsem se rozhodl, že nechám vše v rukou Božích a přenocuju uprostřed stepi, když vtom se pocestný náhle posadil na kozlík a řekl vozkovi: „No, díkybohu, stavení není daleko, otoč to doprava a jeď.“ „A proč zrovna doprava?“ zeptal se vozka nespokojeně. „Kde vidíš cestu? To tak: Koně cizí, chomout cizí, to se snadno pšenka sklízí.“ Zdálo se mi, že vozka má pravdu. „Vážně, “ řekl jsem, „proč myslíš, že stavení není daleko?“ „Proto, že odtamtud zafoukal vítr,“ odpověděl pocestný, „a cítím závan kouře; to znamená, že vesnice je blízko.“ Jeho důvtip a jemné smysly mě ohromily. Rozkázal jsem vozkovi, aby jel. Koně ztěžka kráčeli hlubokým sněhem. Saně se pomalu pohybovaly, tu vyjely na závěj, tu se z ní zas řítily dolů a nakláněly se hned na jednu hned na druhou stranu. Připomínalo to plavbu lodi na rozbouřeném moři. Saveljič vzdychal a co chvíli do mě z boku strčil. Stáhl jsem záclonku na okně, zachumlal jsem se do kožichu a začal jsem dřímat, ukolébaný vytím bouře a pohupováním pomalu se sunoucích saní. Zdál se mi sen, na který jsem už pak nikdy nezapomněl a v němž dodnes spatřuji cosi prorockého, když o něm uvažuji v souvislosti se zvláštními okolnostmi svého života. Čtenář mi promine, jelikož možná ze zkušenosti ví, jak snadno člověk uvěří pověře, i když sebevíc pohrdá předsudky. Ocitl jsem se v takovém rozpoložení citů a duše, kdy skutečnost ustupuje snění a splývá s ním v nejasných vidinách počínajícího spánku. Zdálo se mi, jak vichřice zuřila a my 19
jsme stále bloudili po sněhové pustině. Najednou jsem spatřil vrata a vjel jsem na panský dvůr naší usedlosti. Jako první mi hlavou bleskla obava, aby se na mě tatínek nerozhněval pro můj nucený návrat pod rodný krov a aby ho nepokládal za úmyslnou neposlušnost. Netrpělivě jsem vyskočil ze saní, a co nevidím: maminka mě vítá na zápraží pohledem hluboce zarmouceným. „Tiše,“ říká mi, „otec je na smrt nemocný a přeje si se s tebou rozloučit.“ Ochromený strachem jdu za ní do ložnice. Vidím, že místnost je slabě osvětlena; u postele stojí lidé se smutnými tvářemi. Potichoučku přicházím k posteli; maminka nadzvedá záclonu a povídá: „Andreji Petroviči, Petruša přijel; vrátil se domů, když se dozvěděl o tvé nemoci, požehnej mu.“ Poklekl jsem a upřel jsem oči na nemocného. Ale co to? Místo otce vidím v posteli ležet mužika s černými vousy a ten na mě zvesela pokukuje. Rozpačitě jsem se obrátil k mamince a řekl jsem jí: „Co to má znamenat? Tohle není tatínek. Proč mám prosit o požehnání mužika?“ „To nevadí, Petrušo,“ odpověděla mi maminka, „to je tvůj družba, polib mu ruku a ať ti požehná.“ Nechtěl jsem. Vtom mužik vyskočil z postele, vytáhl zpoza zad sekeru a začal se jí ohánět na všechny strany. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem; pokoj zaplnila mrtvá těla; zakopával jsem o ně a klouzal po krvavých kalužích. Hrozný mužik na mě vlídně zavolal: „Neboj se a pojď si pro požehnání…“ Zmocnila se mě hrůza a ničemu jsem nerozuměl. A v tu chvíli jsem se probudil; koně stáli; Saveljič mě tahal za ruku se slovy: „Vystup, pane, jsme na místě.“ „A kde?“ zeptal jsem se a protíral jsem si oči. „V zájezdním hostinci. Pánbu nad námi držel ochrannou ruku, vrazili jsme přímo do plotu. Vystup, mladej pane, ať se rychle ohřeješ.“ Vystoupil jsem ze saní. Vánice běsnila dál, i když s menší silou. Byla tma jako v pytli. Hostinský nás přivítal u vrat 20
s lucernou, kterou chránil cípem kabátu; zavedl mě do světnice, těsné ale docela čisté, osvětlené loučí. Na zdi visela puška a vysoká kozácká čapka. Hostinský, původem jaický kozák, vypadal tak na pětašedesát, ještě svěží a plný života. Saveljič přinesl čajovou soupravu a požádal o oheň, aby uvařil čaj, na který jsem se ještě nikdy tolik netěšil. Hostinský šel po své práci. „Kde je náš průvodce?“ zeptal jsem se Saveljiče. „Tady, Vaše Blahorodí,“ odpověděl mi hlas seshora. Podíval jsem se nahoru na pryčnu a zahlédl jsem černou bradu a dvě jiskřící oči. „Tak co, kamaráde, nepromrznuls?“ „Jakpak bych nepromrz jenom v tom tenoučkým kabátě? Měl jsem kožich, proč to nepřiznat? Včera večer jsem ho zastavil u hospodskýho, mráz mi nepřipadal tak hroznej.“ V tu chvíli vešel hostinský s kypícím samovarem; nabídl jsem našemu průvodci šálek čaje a mužik slezl z pryčny. Jeho zevnějšek se mi zdál pozoruhodný; bylo mu asi čtyřicet, střední postavy, vyzáblý, ale ramenatý. V jeho černých vousech prosvítaly šediny; ve velkých, živých očích mu jen hrálo. Výraz tváře mi připadal docela příjemný, ale šibalský. Vlasy měl zastřižené do kulata; na sobě měl roztrhaný kabát a široké tatarské kalhoty. Přinesl jsem mu šálek čaje; ochutnal a zamračil se. „Vaše Blahorodí, buďte tak laskavej a poručte přinést sklenici vína; čaj není pití pro nás, pro kozáky.“ Ochotně jsem splnil jeho přání. Hospodář vyndal ze skříňky láhev a sklenku, přistoupil k němu, podíval se mu do tváře a řekl: „Ech, co už zas děláš v našich končinách! Kde se tu bereš?“ Můj průvodce významně mrkl a odpověděl průpovídkou: „Do zahrádky jsem lítal, zrníčka jsem zobal, mrskla babička kamínkem, ale netrefila se. A co je u vás novýho?“ „Copak u nás!“ odpověděl hospodář a pokračoval v jinotajném rozhovoru. „Na nešpory začli zvonit, popová však 21
nechce svolit, pop je zrovna na návštěvě, čerti budou na hřbitově.“ „Mlč, strejčku,“ namítl můj tulák, „bude-li deštík, budou i houby; budou-li houby, bude i košík. A teď,“ (znovu mrkl) „sekeru za záda, kolem brousí fořt. Vaše Blahorodí! Na vaše zdraví!“ Při těch slovech vzal pohár, pokřižoval se a vypil ho jedním douškem. Potom se mi poklonil a vrátil se na pryčnu. Tenkrát jsem ničemu z té loupežnické hantýrky nerozuměl; později mi však došlo, že řeč byla o akci Jaického vojska, které bylo právě v té době potlačeno po vzpouře roku 1772. Saveljič to všechno poslouchal s výrazem velké nelibosti. Pokukoval podezřívavě tu na hospodáře, tu na průvodce. Zájezdní hostinec neboli po jejich umet, se nacházel stranou ve stepi, daleko od veškerého obydlí, a značně připomínal loupežnické doupě. Nedalo se však nic jiného dělat. Na další cestu nebylo ani pomyšlení. Saveljičovy starosti mi připadaly směšné. Mezitím jsem se uvelebil ke spánku a lehl jsem si na lavici. Saveljič se rozhodl zalézt na pec, hostinský si lehl na podlahu. Brzy začala celá světnice chrápat, i já usnul jako zabitý. Když jsem se ráno dost pozdě probudil, viděl jsem, že bouře utichla. Slunce svítilo. Sníh ležel jako oslňující bílá pokrývka na nedozírné stepi. Koně byli zapřaženi. Zaplatil jsem hospodáři, který nám naúčtoval tak mírnou cenu, že se s ním dokonce ani Saveljič nezačal handrkovat a smlouvat, jak míval ve zvyku, a včerejší podezření mu z hlavy úplně vyšumělo. Zavolal jsem na průvodce, poděkoval jsem mu za pomoc, kterou nám poskytl a poručil jsem Saveljičovi, aby mu dal půl rublu na vodku. Saveljič se zamračil. „Půl rublu na vodku!“ řekl. „A za co? Za to, že jsi ho milostivě ráčil odvézt do hostince? Dělej, jak myslíš, pane, ale půlruble nazbyt nemáme. To dáme každýmu na vodku, a za chvíli budem o hladu.“ Neměl jsem sil se s ním dohadovat. Vždyť 22
jsem mu slíbil, že s penězi může volně nakládat jen on. Mrzelo mě, že se nemůžu odvděčit člověku, který mě vytáhl ne-li z neštěstí, tak přinejmenším z nepříjemné situace. „Dobře,“ řekl jsem klidně, „když mu nechceš věnovat půl rublu, tak mu vydej něco z mého šatstva. Je oblečený příliš nalehko. Dej mu můj zaječí kabát.“ „Co tě nemá, milostpane Petře Andrejiči!“, řekl Saveljič. „Nač je mu tvůj zaječí kabát? Ten ničema ho propije v první hospodě.“ „To už, dědoušku, není tvoje starost, jestli ho propiju nebo ne,“ řekl můj pocestný. „Jeho Blahorodí mi dává za odměnu svůj vlastní kabát ze svých ramen, je to je panská vůle a ty jako sluha máš poslouchat a nehádat se.“ „Že se Boha nebojíš, loupežníku!“ odpověděl mu Saveljič rozzlobeným hlasem. „Vidíš, že z toho to dítě ještě nemá rozum a tebe těší obrat ho za jeho dobrotu. K čemu by ti byl panskej kožíšek? Dyť ho nedopneš, podívej na ty svoje zatracený ramena.“ „Buď tak laskav a nemudruj,“ řekl jsem svému vychovateli; „hned sem ten kabát přines.“ „Panebože!“ zasténal můj Saveljič. „Zaječí kožíšek jako novej! Ten by chtěl každej, a on ho uzme ožralej trhan!“ Přesto zaječí kožich vytáhl. Chlapík si ho hned začal zkoušet. Skutečně, kožich, z něhož jsem i já už stačil vyrůst, mu byl trošku těsný. Nakonec švy povolily a on se do něj přece jen nějak dostal. Saveljič div nezavyl, když slyšel, jak nitky zapraskaly. Pocestný byl mým dárkem nadšený. Doprovodil mě do saní a řekl s hlubokou poklonou: „Děkuju, Vaše Blahorodí! Pánbu vám zaplať vaše dobrodiní. Co živ budu, na váš dobrej skutek nezapomenu.“ Pak šel spánembohem a já jsem se vydal dál, Saveljičovy rozmrzelosti jsem si už nevšímal a brzy jsem pustil z hlavy včerejší vánici, průvodce i zaječí kožíšek. 23
Když jsem přijel do Orenburgu, okamžitě jsem se ohlásil ke generálovi. Spatřil jsem muže vysoké postavy, ale už shrbeného stářím. Jeho dlouhé vlasy byly úplně bílé. Stará vybledlá uniforma připomínala vojáka za časů carevny Anny Ivanovny, přitom se v jeho řeči dal zaslechnout silný německý přízvuk. Podal jsem mu dopis od tatínka. Když zaslechl otcovo jméno, rychle mě přejel pohledem: „Boše můj!“ řekl. „Zdá se, že není tak távno, co byl Andrej Petrovič zrovna jako ty, a teď už má takový mlatenec! Ech, to to leti!“ Otevřel dopis, začal ho polohlasně číst a přitom ho komentoval. ‚Milostivý pane Andreji Karloviči, doufám, že Vaše Excelence…‘ … Co je to za zdvoršilosti? Fuj, še se nestydí! To jo, disciplína hlavní věc, copak takhle se píše starému kamerad?… ‚Vaše Excelence nezapomněla‘…hm… ‚a… když… zesnulým polním maršálkem Mün… na tažení… a taky… Karolinku. ‘ … Ech, bruder! Tak on ještě pamatovat naše vylomeniny? ‚Teď k věci… k vám svého uličníka‘… hm… ‚železnou rukou‘… Co je to želesnou rukou? To musí být ruské pršíslovi… Co je ‚želesnou rukou‘?“ opakoval a obrátil se ke mně. „To znamená,“ odpověděl jsem mu s co nejnevinnějším výrazem, „zacházet vlídně, ne moc přísně, dát víc svobody, prostě želesnou rukou.“ „Hm, rozumím… ‚a nedávat mu moc volnosti‘ …„kdepak, je vidět, že želesnou rukou je něco jinak… ‚A také… jeho pas…‘ Kde je? Aha, tady… ‚nahlásit do Semjonovského pluku‘… Dobrše, dobrše, všechno provedeme… ‚Dovol, abych tě bez všech okázalostí objal a …Tvůj starý kolega a přítel‘ No! Konečně mu to došlo! A tak dále, a tak dále… Tak, milej zlatej,“ řekl, když dopis dočetl a můj pas odložil stranou, „uděláme to takhle: budeš přidělen jako důstojník k *** pluku,4 a abys nemarnil čas, hned zítra pojedeš do Bělogorské pevnosti, kde budeš pod velením kapitána Mironova, dob24
rého a čestného člověka. Tam budeš v pořádné službě a naučíš se kázni. Orenburg by pro tebe nebyl; každé rozptýlení mladého člověka zkazí. A dnes buď tak laskav a poobědvej se mnou.“ Čím dál tím líp! Pomyslel jsem si v duchu. K čemu mi bylo, že jsem byl už v matčině břiše seržantem osobní gardy! Kam mě to nakonec zaválo? K *** pluku5 a do zapadlé pevnosti na pomezí kirgizsko-kazašských stepí! Poobědval jsem u Andreje Karloviče spolu s jeho starým pobočníkem. U stolu vládly přísné německé způsoby a myslím si, že představa, že by tu a tam měl u svého staromládeneckého stolu o hosta víc, byla také příčinou, že jsem byl okamžitě poslán do pevnosti. Následující den jsem se s generálem rozloučil a vydal jsem se do míst, kam jsem byl přidělen.
25
KAPITOLA III PEVNOST
V pevnosti se nechá žít, chleba jíst a vodu pít; a když přijde nepřítel, uvidí, co neviděl. Pozveme ho pěkně na táč, nabijeme do děl kartáč. vojácká píseň Staří lidé, můj tatíček. Výrostek Bělogorská pevnost se nacházela asi čtyřicet verst od Orenburgu. Cesta vedla po strmém břehu řeky Jaiku. Ta ještě nezamrzla, a její ocelově temné vlny se smutně černaly mezi neměnnými břehy pokrytými bílým sněhem. Za nimi se rozprostíraly kirgizské stepi. Zabral jsem se do úvah, povětšinou chmurných. Život v posádce mě ani trochu nelákal. Snažil jsem se představit si kapitána Mironova, mého budoucího velitele a viděl jsem ho jako člověka přísného, popudlivého, který nezná nic jiného než svoji službu, a je schopný mě za jakoukoliv maličkost zavřít do vězení jen o chlebu a vodě. Mezitím se začalo smrákat. Jeli jsme docela rychle. „Je pevnost ještě daleko?“ zeptal jsem se vozky. „Není,“ 26
odpověděl, „támhle už je vidět.“ Rozhlížel jsem se do všech stran v očekávání, že uvidím hrozivá opevnění, věže a val, ale nic takového jsem nespatřil, jenom vesničku, obehnanou dřevěným plotem. Z jedné strany stály tři nebo čtyři stohy sena, zpola zaváté sněhem, z druhé nakřivený mlýn s malebnými křídly, lenivě spuštěnými. „A kde je pevnost?“ zeptal jsem se překvapeně. „No přece tady,“ odpověděl vozka a ukázal na vesničku; s těmi slovy jsme do ní vjeli. U vrat jsem uviděl staré litinové dělo; uličky byly úzké a křivé, chalupy nízké a většinou kryté slámou. Rozkázal jsem jet rovnou k veliteli, a už za chvilku saně zastavily před dřevěným domkem postaveným na vyvýšeném místě poblíž dřevěného kostela. Nikdo mě nepřišel přivítat. Vstoupil jsem na zápraží a otevřel dveře do předsíně. Na židli seděl starý invalida a přišíval tmavomodrou záplatu na loket zelené uniformy. Přikázal jsem mu, aby mě ohlásil. „Běž dál, chlapče,“ odpověděl invalida, „jsou doma.“ Vešel jsem do čisťounké místnosti, zařízené dost starosvětsky. V koutě stála kredenc a na zdi visel zasklený a zarámovaný důstojnický diplom; kolem něj se skvěly jarmareční dřevoryty zobrazující dobytí Kostřína a Očakova, volbu nevěsty a také myši, jak pohřbívají kocoura. U okna seděla starší žena ve vatovaném kabátku a se šátkem na hlavě. Navíjela nitě, které držel na roztažených rukách jednooký stařík v důstojnické uniformě. „Co si přejete, mladý muži?“ zeptala se a přitom pokračovala ve své práci. Odpověděl jsem, že jsem přijel do služby a jak je mou povinností, hlásím se panu kapitánovi, přitom jsem se chtěl obrátit k jednookému stařečkovi, kterého jsem považoval za velitele; ale paní domu moji připravenou řeč přerušila. „Ivan Kuzmič není doma,“ řekla, „šel na návštěvu k otci Gerasimovi; ale to nevadí, mladý pane, já jsem tu paní domu. Pěkně vítám, pojď dál! Posaď se, chlapče.“ Křikla na děvče 27
a poručila mu, aby zavolalo desátníka. Stařeček si mě zvědavě prohlížel svým jediným okem. „Dovolte, abych se vás zeptal,“ řekl, „u jakého pluku jste ráčil sloužit?“ Ukojil jsem jeho zvědavost. „A můžu se zeptat,“ pokračoval dál, „proč jste ráčil přestoupit od osobní gardy k naší posádce?“ Odpověděl jsem, že to rozhodli na velitelství. „Zřejmě za počínání, které není hodno gardového důstojníka,“ pokračoval neúnavný tazatel. „Tak dost, mluvíš z cesty,“ řekla mu kapitánová; „vidíš, že mladý pán je po cestě unavený, nemá na tebe náladu (drž ty ruce pořádně…). A ty, chlapče,“ pokračovala v hovoru se mnou, „si z toho nic nedělej, že tě strčili k nám do zapadákova. Nejsi ani první, ani poslední. Časem si zvykneš a bude se ti tu líbit. Je to už pátý rok, co k nám byl Alexej Ivanyč Švabrin přeložen za vraždu. Bůh ví, co to do něj vjelo; představ si to, jel za město s jedním poručíkem, vzali s sebou kordy a z ničeho nic začali jeden do druhého bodat; no a Alexej Ivanyč poručíka zapích, a k tomu ještě v přítomnosti dvou svědků. Jenže co naděláme? Všichni jsme lidi hříšný.“ V tu chvíli vešel desátník, mladý a statný kozák. „Maximiči!“ řekla mu kapitánová. „Přiděl panu důstojníkovi byt, ale nějaký lepší!“ „Rozkaz, Vasiliso Jegorovno,“ odpověděl desátník. „Nedáme Jeho Blahorodí k Ivanu Poležajevovi?“ „Nežvaň, Maximyči,“ řekla kapitánová, „U Poležajeva je přece málo místa; je to můj kmotr a ví moc dobře, že tomu tady velíme. Odveď pana důstojníka… Jak se jmenujete, můj milý? Petr Andrejič? Odveď Petra Andrejiče k Semjonu Kuzovovi. Ten lišák pustil svýho koně do mý zahrady. A jinak, Maximyči, je všechno v pořádku?“ „Díkybohu, všude klid,“ odpověděl kozák; „jenom kaprál Prochorov se popral v lázni s Ustiňou Něgulinovou pro vědro horké vody.“ 28
„Ivane Ignatiči!“ řekla žena jednookému staříkovi. „Zjisti, jak to bylo mezi Prochorovem s Ustiňou, kdo je v právu a čí je to vina. Ale potrestej je oba. Tak Maximyči, spánembohem. Petře Andrejiči, Maximyč vás zavede do vašeho příbytku.“ Poroučel jsem se. Desátník mě přivedl do chalupy, která stála na vysokém břehu řeky na samém okraji pevnosti. Jednu polovinu chalupy obývala rodina Semjona Kuzova, druhou dali mně. Byla to světnice, docela čistá, rozdělená příčkou na dvě části. Saveljič začal místnost zařizovat, já jsem se díval úzkým okénkem ven. Přede mnou se táhla teskná step. Stranou stálo několik chaloupek a na ulici se popelilo pár slepic. Na zápraží stála stařena s korýtkem a volala na prasata, která jí odpovídala přátelským chrochtáním. A na takovém místě jsem byl odsouzen trávit své mládí! Padla na mě úzkost; ustoupil jsem od okna a šel jsem spát bez večeře, nic jsem nedal na domluvy Saveljiče, který zkroušeně opakoval: „Panebože! Nechce nic jíst! Co řekne milostpaní, když se dítě rozstůně?“ Druhý den zrána jsem se zrovna začal oblékat, když se otevřely dveře a vešel ke mně mladý důstojník nevysoké postavy, s tváří snědou a výrazně nehezkou, ale nezvykle živou. „Promiňte,“ řekl francouzsky, „že jsem se s vámi přišel seznámit tak bez ohlášení. Včera jsem se dozvěděl o vašem příjezdu a zmocnila se mě taková touha konečně uvidět lidskou tvář, že jsem to nevydržel. To pochopíte, až tady ještě nějaký čas pobudete.“ Došlo mi, že je to důstojník, kterého sem z gardy přeložili za souboj. Hned jsme se seznámili. Švabrin nebyl hloupý. Debata s ním byla živá a zajímavá. Velmi zvesela mi popisoval rodinu velitele, jeho společnost a kraj, kam mě osud zavál. Smál jsem se, až jsem se za břicho popadal, když ke mně vešel invalida, který spravoval uniformu u velitele v předsíni, a jménem Vasilisy Jegorovny mě k nim pozval na oběd. Švabrin navrhl, že půjde se mnou. 29