0037833

KAPITOLA I PAN SHERLOCK HOLMES

Pan Sherlock Holmes míval ve zvyku přispat si do pozdního dopoledne, tedy kromě těch nijak vzácných případů, kdy byl vzhůru celou noc, ale teď seděl u stolu a snídal. Já jsem vkročil na krbovou předložku a vzal jsem do ruky hůl, kterou tu včera večer zanechal náš návštěvník. Byl to poctivý, pevný kus dřeva, s baňatou hlavicí, jedna z těch špacírek, kterým se říkává „penangské právo“. Hned pod hlavicí měla stříbrný pásek skoro palec široký. „Jamesi Mortimerovi, MRCS, od přátel z KCC,“ bylo na něm vyryto, a vedle toho datum, „1884“. Přesně taková špacírka, jakou nosí staromódní rodinný lékař – důstojná, pevná, vzbuzující důvěru. „Tak co, Watsone, co o tom soudíte?“ Holmes seděl zády ke mně a já mu ničím nenaznačil, čím že se to zabývám. „Jak víte, co dělám? Vy máte nejspíš oči zezadu hlavy.“ „Kdyby nic jiného, mám před sebou pěkně naleštěnou postříbřenou konvici na kávu,“ opáčil. „No tak, Watsone, co si myslíte o holi našeho návštěvníka? Ke své smůle jsme jej propásli a nemáme ani ponětí, co ho k nám přivedlo, a tak tenhle náhodný suvenýr nabývá na významu. Povídejte, co jste si jejím zkoumáním vyvodil o majiteli.“ „Řekl bych,“ začal jsem ve snaze co nejvíce se držet metod svého společníka, „že pan doktor Mortimer je úspěšný postarší lékař a jeho známí ho chovají v úctě, když mu projevili uznání takovým darem.“ 5

„Dobré!“ na to Holmes. „Vynikající!“ „Dále považuji za pravděpodobné, že půjde o venkovského praktického lékaře, který hodně pacientů obchází po vlastních.“ „Proč to?“ „Ta hůl byla původně velice elegantní, ale je otlučená natolik, až si nedovedu představit, že by ji nosil městský lékař. Kroužek z pevného kovu je obroušený, takže je zjevné, že majitel toho s holí něco nachodil.“ „Naprosto rozumná úvaha!“ řekl Holmes. „Kromě toho je tu ten nápis ‚od přátel z KCC‘. Počítám, že půjde o nějaký klub, venkovský, možná lovecký, jehož členům patrně poskytl nějaké lékařské služby, pročež mu oplátkou dali toto drobné ocenění.“ „Na mou duši, Watsone, vy se překonáváte,“ ocenil to Holmes, poodsunul židli a zapálil si. „Musím říct, že ve všech těch případech, kdy jste velice velkoryse vysoko hodnotil moje skromné úspěchy, jste obvykle podcenil vlastní schopnosti. Sám sice snad nezáříte, ale sloužíte světlu jako vodič. Někteří lidé mají pozoruhodnou schopnost podněcovat genialitu u druhého, i když sami genialitou neslují. Připouštím, drahý příteli, že jsem vám nesmírně zavázán.“ Nic podobného jsem od něj do té doby neslyšel, a tak musím přiznat, že mě tato slova nelíčeně potěšila, protože mě nejednou popudila jeho lhostejnost k mým projevům obdivu i ke všem mým pokusům seznámit veřejnost s jeho metodami. Také jsem byl pyšný na to, že jsem si už jeho systém osvojil dost na to, abych jej uplatnil způsobem, který mi získá jeho uznání. Vzal mi teď hůl z rukou a několik minut si ji pouhým okem pozorně prohlížel. Nato se zaujatým výrazem ve tváři odložil cigaretu, odnesl si špacírku k oknu a tam si ji znovu prohlédl lupou. „Zajímavé, i když elementární,“ prohlásil, jakmile se vrá6

til do svého oblíbeného rohu pohovky. „Na holi rozhodně jsou jedna dvě návodné stopy. Dává nám to základ pro několik dedukcí.“ „Něco mi snad uniklo?“ zeptal jsem se poněkud samolibě. „Nepřehlédl jsem snad nic zásadního?“ „Je mi líto, drahý Watsone, ale vaše závěry jsou z valné části chybné. Když jsem řekl, že jste mě podnítil, ve vší upřímnosti jsem tím myslel, že jsem si povšiml vašich mylných závěrů a to mě tu a tam dovedlo k pravdě. Ne že byste se v tomto případě mýlil zcela. Ten pán bezpochyby je venkovský lékař. A hodně toho nachodí.“ „Takže jsem měl pravdu.“ „V tomto ano.“ „Ale to je přece všechno.“ „Ne, ne, milý Watsone, všechno ne – všechno v žádném případě ne. Tak například bych si dovolil tvrdit, že lékaře mnohem spíš obdarují v nemocnici než v nějakém venkovském loveckém spolku, a pokud si tedy písmeno K vyložím jako klinika, zcela přirozeně se mi nabídne výklad následujících písmen ‚CC‘ jako ‚Charing Cross‘.“ „Asi máte pravdu.“ „Ano, pravděpodobnost svědčí tomuto směru úvah. A pokud to přijmeme jako pracovní hypotézu, získali jsme nový základ pro další myšlenkové zkoumání našeho neznámého návštěvníka.“ „No dobrá, dejme tedy tomu, že ‚KCC‘ opravdu znamená ‚Klinika Charing Cross‘. Co z toho můžeme vyvodit dalšího?“ „Nic vás nenapadá? Znáte přece moje metody. Tak je použijte!“ „Napadá mě jen zjevný závěr, že ten pán vykonával praxi nejdřív ve městě a až pak se odstěhoval na venkov.“ „Myslím, že se můžeme odvážit zajít o maličko dál. Podívejte se na to takhle: při jaké příležitosti se nejpravděpo7

dobněji dávají podobné dary? Kdy se přátelé spojí, aby mu takto projevili své uznání? Očividně ve chvíli, kdy pan doktor Mortimer odešel z kliniky a hodlal si založit vlastní praxi. Víme, že došlo k nějaké oslavě s darem. Domníváme se, že po ní vyměnil působení na velkoměstské klinice za lékařskou praxi na venkově. Snad tedy nehádáme až příliš, když usoudíme, že k oné oslavě došlo při příležitosti právě této životní změny?“ „Bezpochyby to zní pravděpodobně.“ „Dále uvažte, že nemohl být na klinice stálým lékařem, protože takové postavení může mít jedině muž s dlouhou a vynikající praxí v Londýně, a takový by se rozhodně neodporoučel kamsi na venkov. Takže co tam dělal? Pokud na klinice pracoval, ale ne jako stálý lékař, mohl být jedině sekundářem, ať už na tom či onom oddělení – nebyl asi o mnoho víc než čerstvý student na praxi. A odešel před pěti lety – datum je na holi. Takže ten váš seriózní rodinný lékař středního věku se nám rozplývá v mlze, milý Watsone, a místo něj se noří mladík pod třicet, milý, nepříliš ctižádostivý, roztržitý, a navíc majitel psa, kterého má velmi rád a kterého bych se odvážil popsat zhruba tak, že je větší než teriér a menší než mastif.“ Nevěřícně jsem se zasmál a díval jsem se, jak se Sherlock Holmes pohodlně zapřel do opěradla pohovky a vypouští ke stropu třepotavé kroužky dýmu. „Co se týče toho posledního, nemám jak si vaše tvrzení ověřit,“ prohlásil jsem, „ale přinejmenším není nic těžkého zjistit několik podrobností o věku a profesní dráze toho pána.“ Vytáhl jsem ze své nevelké poličky s lékařskou literaturou Adresář lékařů a nalistoval jsem příslušné jméno. Mortimerů tu bylo několik, ale jen jeden, který mohl být naším návštěvníkem. Přečetl jsem jeho heslo nahlas.

8

Mortimer, James, MRCS, 1882, Grimpen, Dartmoor, Devon. Mezi lety 1882 a 1884 sekundář na Klinice Charing Cross. Držitel Jacksonovy ceny za srovnávací patologii, a to za pojednání „Je choroba atavismem?“ Člen korespondent Švédské patologické společnosti. Autor článků „O několika vrtoších atavismu“ (Lancet 1882), „Opravdu se vyvíjíme?“ (Journal of Psychology, březen 1883). Obvodní lékař pro farnosti Grimpen, Thorsley a High Barrow. „O místních loveckých spolcích ani zmínka, Watsone,“ prohlásil Holmes s darebným úsměvem, „ale venkovský lékař to je, jak jste velmi bystře poznal. A myslím, že to víceméně potvrzuje moje závěry. Co se týče adjektiv… pokud si dobře vzpomínám, označil jsem jej jako milého, nepříliš ctižádostivého a roztržitého. Podle mých zkušeností na tomto světě jedině milí lidé dostávají dary od kolegů, jedině ti nepříliš ctižádostiví opouštějí kariéru v Londýně a odcházejí na venkov, a jedině ti roztržití poté, co na vás doma hodinu čekali, nenechají vizitku, ale zapomenou tam hůl.“ „A ten pes?“ „Má ve zvyku nosit tuhle hůl za pánem. Hůl je to těžká, a tak ji pes pevně drží uprostřed a otisky po zubech jsou zcela zřetelné. Jak nám ukazují rozestupy mezi otisky, bude to tlama příliš velká na teriéra, ale ne dost velká na mastifa. Patrně půjde o… propána, ano, je to anglický vodní španěl.“ Předtím při řeči vstal a rázoval po místnosti. Teď se zastavil ve výklenku okna. A to, co řekl, řekl s takovým přesvědčením, až jsem překvapeně zvedl hlavu. „Ale drahý příteli, jako tohle můžete tak jistě vědět?“ „Z toho prostého důvodu, že na vlastní oči toho psa vidím před našimi dveřmi, a teď už jeho majitel zvoní. Prosím, nechoďte nikam, Watsone. Je to váš kolega a vaše přítomnost mi může být prospěšná. Nyní, Watsone, nastal onen 9

dramatický osudový okamžik, kdy slyšíte kroky na schodech, kdosi se chystá vejít do vašeho života a vy nevíte, jestli to bude k dobrému, anebo ke zlému. Copak chce pan doktor James Mortimer, vědec, od Sherlocka Holmese, odborníka na zločin? Dále!“ Návštěvníkův zjev mě překvapil, protože jsem očekával typického venkovského lékaře. On byl ale velice vysoký a hubený, měl dlouhý zobákovitý nos a po jeho stranách živé šedé oči posazené blízko u sebe, jež bystře jiskřily za brýlemi se zlatou obroučkou. Oblečený byl, jak lékaři bývají, ale přece jen poněkud ledabyle, protože redingot měl zašlý a kalhoty obnošené. Přes své mládí byl už trochu přihrbený, při chůzi trčil hlavu dopředu a vůbec působil mžouravě a dobrácky. Jen co vešel, padl mu zrak na hůl, kterou Holmes držel v ruce, a hned radostí vykřikl a rozběhl se pro ni. „Ani nevíte, jak jsem rád,“ prohlásil. „Nevěděl jsem úplně jistě, jestli jsem ji nechal tady, anebo v kanceláři plavební společnosti. K smrti nerad bych tuhle hůl ztratil.“ „Je to dárek, jak vidím,“ řekl Holmes. „Ano, pane.“ „Z Kliniky Charing Cross?“ „Pár přátel mi ji dalo, když jsem se ženil.“ „Ale ale, to je nemilé!“ prohlásil Holmes a potřásl hlavou. Doktor Mortimer za skly brýlí mírně udiveně zamrkal. „Proč je to nemilé?“ „Protože jste nám zpřeházel naše skromné dedukce. Tak když jste se ženil?“ „Ano, pane. A když jsem se oženil, opustil jsem kliniku a s ní všechny naděje na funkci konziliáře. Musel jsem si vybudovat vlastní domov.“ „Vida, vida, tak nakonec jsme se až tolik nemýlili,“ opáčil Holmes. „Takže, pane doktore Mortimere…“ 10

„Postačí pane, vážený, jen pane – jsem pouhý venkovský lékař.“ „A očividně také akurátní člověk.“ „S vědou jen koketuji, pane Holmesi, jen sbírám mušle na pobřeží obrovského oceánu neznáma. Aspoň tedy předpokládám, že mluvím s panem Sherlockem Holmesem a že to není…“ „Ne, tento pán je můj přítel, doktor Watson.“ „Rád vás poznávám, pane. Už jsem zaslechl vaše jméno ve spojení se jménem vašeho přítele. Velmi jste mě zaujal, pane Holmesi. Téměř vůbec jsem neočekával tak výraznou dlouholebost ani tak jasně patrné nadočnicové oblouky. Nevadilo by vám, kdybych přejel prstem po vašem šípovém švu? Víte, pane, dokud nebude dostupný originál, i odlitek vaší lebky by byl ozdobou každého antropologického muzea. Nehodlám vám lichotit, ale musím přiznat, že po vaší lebce přímo prahnu.“ Sherlock Holmes pokynul podivnému návštěvníkovi, ať usedne do křesla. „Jak vidím, pane, chováte stejné nadšení pro vlastní vědecký obor jako já pro ten svůj,“ řekl. „Podle vašeho ukazováčku soudím, že si sám balíte cigarety. Nenechte se pobízet, zapalte si.“ Pán sáhl pro papír a tabák a s překvapující obratností zakroutil to druhé do toho prvního. Měl dlouhé, neklidné prsty, čilé a neposedné jako hmyzí tykadla. Holmes mlčel, ale podle nenápadných kradmých pohledů jsem věděl, že se o našeho nezvyklého návštěvníka opravdu zajímá. „Předpokládám, pane,“ ozval se konečně, „že jste mě včera večer a znovu nyní nepoctil svou návštěvou jen proto, abyste zkoumal mou lebku.“ „Ne, pane, to jistě ne – přestože i taková možnost mě těší. 11

Přišel jsem za vámi, pane Holmesi, protože musím uznat, že jsem nepraktický člověk, a protože přede mnou nečekaně stojí krajně vážný a mimořádný problém. A protože jsem si vědom, že jste druhým nejlepším odborníkem v Evropě…“ „To se podívejme! Mohu se, pane, zeptat, kdo má tu čest být tím prvním?“ zeptal se Holmes poněkud příkře. „Každý, kdo má exaktní vědecké myšlení, musí rozhodně chovat ve velké vážnosti dílo monsieur Bertillona.“ „Nebylo by pak lepší poradit se s ním?“ „Jak jsem řekl, pane, každý, kdo má exaktní vědecké myšlení. Všeobecně se ale ví, že jako praktikovi se vám nikdo nevyrovná. Pevně doufám, pane, že jsem nějak nechtěně…“ „Jen maličko,“ odpověděl Holmes. „Myslím, pane doktore Mortimere, že bude rozumné, když mi laskavě bez dalších okolků a přímo řeknete, v čem přesně spočívá ten problém, pro který požadujete moji pomoc.“

12

KAPITOLA 2 PROKLETÍ RODU BASKERVILLŮ

„Mám v kapse rukopis,“ začal doktor James Mortimer. „Toho jsem si všiml, už když jste vešel,“ pravil Holmes. „Je to starý rukopis.“ „Začátek osmnáctého století… pokud to není podvrh.“ „Jak to můžete vědět, pane?“ „Po celou tu dobu, co jsme spolu mluvili, jste z něj mému pohledu nabízel zhruba dva palce. Co by to bylo za odborníka, kdyby neurčil dobu vydání dokumentu přibližně na desetiletí? Možná jste i četl moje skrovné pojednání na to téma. Hádám rok 1730.“ „Přesně 1742.“ Doktor Mortimer vytáhl rukopis z náprsní kapsy. „Tuto rodinnou listinu mi svěřil do péče sir Charles Baskerville, jenž asi před třemi měsíci náhle a tragicky skonal, což způsobilo v Devonshiru nemalé pozdvižení. Mohu říct, že jsem byl nejen jeho lékařem, ale i osobním přítelem. Byl to rázný muž, pane, bystrý, praktický a stejně jako já žádný fantasta. Přesto bral tento dokument velice vážně a v duchu byl připraven na právě takový konec, jaký jej posléze potkal.“ Holmes se natáhl pro listinu, vzal si ji a rozložil si ji na kolenou. „Všimněte si, Watsone, jak se zde střídá užití dlouhého písmene es a okrouhlého es. Je to jedna z několika nápověd, díky nimž jsem určil dobu vzniku.“ Podíval jsem se mu přes rameno na zažloutlý papír a vy13

bledlé písmo. V záhlaví stálo: „Baskervillský zámek“ a pod tím velikými, nedbale rozmáchlými číslicemi: „1742“. „Podle všeho to je nějaké svědecké prohlášení.“ „Ano, svědectví o jisté legendě, která se vypráví v rodu Baskervillů.“ „Pokud to ale chápu dobře, vy byste se se mnou chtěl poradit spíš o něčem modernějším a praktičtějším, že?“ „O něčem svrchovaně moderním. O velice praktické a naléhavé záležitosti, s níž je třeba se vypořádat do čtyřiadvaceti hodin. Ovšem rukopis je krátký a je těsně spojen s onou věcí. Když dovolíte, přečtu vám jej.“ Holmes se pohodlně opřel, přiložil bříška prstů k sobě a se smířeným výrazem zavřel oči. Doktor Mortimer natočil rukopis ke světlu a vysokým, přeskakujícím hlasem přečetl následující zvláštní, starosvětský příběh: „O původu psa rodu Baskervillů lze najít mnoho tvrzení, ale protože pocházím v přímé rodové linii z Hugona Baskervilla a znám ten příběh od svého otce, jenž jej slyšel od svého otce, zaznamenal jsem jej s pevnou vírou v to, že se odehrál právě tak, jak je zde předkládán. A rád bych, abyste vy, moji synové, nepochybovali, že právě ona vyšší spravedlnost, jež trestá hřích, je s to jej též se svrchovanou blahosklonností odpustit a že žádný trest není tak přísný, aby jej nebylo lze odčinit modlitbou a pokáním. Naučte se tedy díky tomuto vyprávění zbavit strachu z minulosti a spíše si pro budoucnost osvojit obezřetnost, tak aby ony nízké vášně, jimiž náš rod natolik krutě trpěl, opět k naší zhoubě nepropukly. Nuže, vězte, že v dobách občanské války (jejíž dějiny, sepsané učeným hrabětem z Clarendonu, co nejvroucněji doporučuji vaší pozornosti) držel panství Baskerville Hugo toho jména, přičemž nelze popřít, že to byl muž krajně ne14

vázaný, rouhavý a bezbožný. I to by mu po pravdě řečeno sousedé prominuli, neboť zdejší okolí nikdy nerodilo nijak hojně světce, ale vyznačoval se jistou bezohledností a krutostí povahy, jíž jeho jméno smutně proslulo po celém jihozápadě Anglie. Náhodou se stalo, že tento Hugo vzplanul láskou (pokud vůbec lze vášeň tak temnou označit slovem tak čistým) ke dceři jistého zemana, jenž měl v držení pozemky poblíž baskervillských majetků. Dívka však byla uvážlivá a těšila se dobré pověsti, pročež se mu usilovně vyhýbala, neboť měla strach z jeho špatné reputace. A tak se stalo, že jednou na sv. Michala se dotyčný Hugo s pěticí či šesticí svých zahálčivých a zkažených kumpánů přikradl k jejich statku a unesl děvče, protože dobře věděl, že otec i bratři tou dobou nebudou doma. Přivezli dívku na zámek a dali do komnaty v patře. Hugo s přáteli zatím usedl k dlouhé pitce, jak bylo každého večera jejich zvykem. Nebohá dívčina v patře nad nimi šílela obavami ze všeho toho pozpěvování a křiku a strašlivých kleteb, jež se k ní nesly zdola, neboť se říká, že když byl Hugo Baskerville ovíněn, leckdy užíval slova, která by každému vynesla muka pekelná. Nakonec trýzněna strachem udělala to, co by odradilo i nejstatečnějšího a nejzručnějšího muže: po kmínku břečťanu, jenž porůstal (a dodnes porůstá) jižní stěnu zámku, slezla přes převis střechy dolů a vydala se přes vřesoviště k domovu, na devět mil dlouhou cestu, jež ležela mezi zámkem a statkem jejího otce. Shodou okolností Hugo nějaký čas poté opustil své hosty a šel zajatkyni odnést jídlo a pití – a možná i jiné a horší věci –, takže zjistil, že klec je prázdná a ptáček uletěl. Nato podle všeho jako by jej posedl ďábel, seběhl kvapem po schodech do hodovní síně, vyskočil na rozměrný stůl, až karafy a podnosy létaly do všech stran, a halasně se rozkřikl před celou společností, že ještě tu noc se tělem i duší oddá moc15

nostem Zla, jen když se mu zdaří děvče dostihnout. A i když hýřilové pozorovali jeho běsnění zděšeně, jeden z nich, propadlejší zlu, anebo snad opilejší než ostatní, vykřikl, že by za ní měli vypustit psy. Načež Hugo vyběhl z domu, křičel na své podkoní, ať mu osedlají klisnu a vypustí smečku z psince, loveckým psům dal dívčin kapesník a poštval je správným směrem, takže vyrazili ve svitu měsíce přes vřesoviště po stopě. Hýřilové na okamžik jen udiveně stáli a nebyli s to pochopit, co se to vše v takovém spěchu děje. Vbrzku se ale jejich zmatené hlavy probraly a porozuměly, jaký skutek se to na vřesovišti nejspíše chystá. Všude nyní panoval zmatek, někteří volali, ať jim přinesou pistole, jiní se dožadovali koní nebo zase další láhve vína. Posléze se jim ale do poblázněných hlav vrátila trocha rozumu a všech třináct jich nasedlo na koně a zahájilo pronásledování. Měsíc jim jasně svítil a oni jeli svižně v řadě právě onou cestou, kterou dívka musela nutně zvolit, pokud se hodlala dostat domů. Ujeli míli nebo dvě, když tu na blatech potkali jednoho z nočních pastýřů a křikem se jej ptali, zda neviděl jejich kořist. A jak se vypráví, ten muž byl strachem natolik smyslů zbavený, že sotva dokázal mluvit, ale posléze pravil, že nebohou děvu opravdu viděl, a viděl i lovecké psy, jak jí jdou po stopě. ‚Ale viděl jsem toho víc,‘ dodal, ‚protože pak kolem mě projel Hugo Baskerville na černé klisně a za ním bez hlesu běžel pes tak pekelný, že Bože chraň, aby se kdy podobný vydal za mnou.‘ A tak opilí braši pastýře počastovali sprškou nadávek a jeli dál. Brzy je však na kůži zamrazilo, protože nad blaty se rozlehly zvuky tryskem běžícího koně a černá klisna s bílou pěnou u huby proběhla kolem nich, vlekouc za sebou uzdu a prázdné sedlo. Flamendři poté postupovali dál v těsném šiku, protože je svíral strašný strach, ale přeci jen jeli 16

dál přes vřesoviště, i když každý z nich by nejraději koně otočil zpět, jen kdyby byl sám. Takovou pomalou jízdou se nakonec dostali až ke psí smečce. Psi, ač byli proslulí odvahou a čistou krví, se s kňučením shlukli těsně k sobě u ústí hluboké prolákliny ve vřesovišti, či žlebu, jak říkáme, někteří se kradli pryč a někteří zase s naježenými chlupy na krku a s upřenými zraky opatrně nahlíželi dopředu do úzkého údolí. Společnost se zastavila, jak je vám asi jasné, v o mnoho střízlivějším stavu, než když vyjížděla. Většinou rozhodně netoužili jet dál, ale tři, ti nejodvážnější, anebo možná nejopilejší, pobídli koně do žlebu. Teď už se rozevíral do rozlehlého prostoru, v němž stály dva z oněch obrovských kamenů, jež zde v okolí lze stále vídat a jež vztyčil jakýsi zapomenutý národ za dávných dob. Na čistinu jasně svítil měsíc a uprostřed ní ležela nešťastná dívka, která tam padla k zemi a zemřela strachem a vyčerpáním. Ale tím, z čeho oněm třem nebojácným flamendrům vstaly hrůzou vlasy na hlavách, nebyl ani pohled na její mrtvé tělo, ani pohled na mrtvolu Hugona Baskervilla ležící poblíž ní; nad Hugonem stál jakýsi ohavný tvor, obrovité černé zvíře podobné loveckému psu, ale větší než kterýkoli lovecký pes, jakého kdy spatřilo oko smrtelníka, a rval mu hrdlo. Před jejich zraky ten netvor zcela oderval Hugonu Baskervillovi chřtán, a když pak na ně namířil ohnivé zraky a ukázal jim zkrvavenou tlamu, všichni tři strachem vykřikli a stále s křikem ujížděli jako o život přes vřesoviště. Tvrdí se, že jeden z nich ještě té noci vinou toho, co spatřil, zemřel, a z těch dalších dvou byli po zbytek života zcela zlomení lidé. Tolik praví, moji synové, pověst o příchodu psa, který prý od té doby zle sužuje naši rodinu. Zapsal jsem ji proto, že co je zjevně známo, vzbuzuje méně hrůzy než to, o čem se jen trousí náznaky a dohady. A nelze popřít, že mnozí přísluš17

níci našeho rodu se dočkali nepěkné smrti, často náhlé, násilné a záhadné. Leč svěřme se s důvěrou nekonečně laskavé Prozřetelnosti, která by jistě bez ustání netrestala nevinné dál než do třetího či čtvrtého pokolení, jak hrozí Písmo svaté. A této Prozřetelnosti, moji synové, vás tímto poroučím a radím vám, abyste se z obezřetnosti vystříhali cest přes vřesoviště v oněch temných hodinách, jež nejvíce svědčí mocnostem zla. [Zapsal Hugo Baskerville svým synům Rodgeru a Johnovi s pokynem, aby ničeho neříkali své sestře Elizabeth.]“ Doktor Mortimer dočetl to nezvyklé vyprávění, posunul si brýle na čelo a zadíval se na pana Sherlocka Holmese. Ten zívl a hodil nedopalek cigarety do krbu. „Nuže?“ prohodil. „Nepřipadá vám to zajímavé?“ „Pro sběratele pohádek jistě.“ Doktor Mortimer vytáhl z kapsy složené noviny. „Dobrá, pane Holmesi, mám pro vás tedy něco modernějšího. Tohle je Devon County Chronicle ze čtrnáctého června tohoto roku. Stručně se tu shrnují známá fakta o úmrtí sira Charlese Baskervilla, k němuž došlo několik dnů předtím.“ Můj přítel se mírně předklonil a nasadil zaujatý výraz. Návštěvník si upravil brýle a začal. „Náš kraj zasmušilo nedávné náhlé úmrtí sira Charlese Baskervilla, o němž se hovořilo jako o možném liberálním kandidátu do příštích voleb za střední Devon. Sir Charles sice sídlil na Baskervillském zámku poměrně krátkou dobu, ale přátelskou povahou a nesmírnou velkorysostí si získal přízeň a uznání všech, kdo s ním měli co do činění. V době plné zbohatlíků je milé narazit na případ, kdy potomek starého venkovského rodu, na nějž přišly velmi těžké časy, dokáže zbohatnout vlastním přičiněním a majetek poté při18