domina_001.indd 1
10/16/17 3:44 PM
L. S. HILTONOVÁ DOMINA
DOMINA Copyright © L. S. Hilton 2017 All rights reserved Translation © Alexandra Fraisová 2017
ISBN 978-80-249-3470-9
Hraběnce, s vděkem
Prolog
Nechtěla jsem nic jiného než to mít za sebou, ale nutila jsem se postupovat pomaličku. Zavřela jsem okenice všech tří oken, otevřela láhev Gavi, nalila dvě skleničky, zapálila svíčky. Známé, rozpoznatelné, uklidňující rituály. Položil si kabelu a pomalu si sundal sako, které pověsil přes opěradlo židle. Přitom se na mě pořád díval. Pozvedla jsem sklenici a beze slova se napila. Pohled mu tančil po obrazech, zatímco jsem ticho mezi námi nechávala protahovat, až do jeho pasti spadl. „To je…?“ „Agnes Martinová,“ dořekla jsem za něj. „Ano.“ „Moc pěkné.“ „Děkuji.“ Na rtech mi dál pohrával nenápadný pobavený úsměv. Další odmlka. Těžkou nehybnost benátského večera vyrušily kroky na campo pod námi. Oba jsme se otočili k oknu. „Žijete tu už dlouho?“ „Nějakou dobu,“ odpověděla jsem. Domýšlivost, která z něj dříve čišela v baru, vyprchala; vypadal rozpačitě a bolestně, příšerně mladý. Musela jsem evidentně udělat první krok sama. Stála jsem tam, držela sklenici, ruku pokrčenou před tělem. Byli jsme dva kroky od sebe. Jeden krok jsem udělala a dívala se mu přitom do očí. Rozpoznával ten vzkaz? Uteč, nabádal ho. Uteč a ani se neohlížej. Udělala jsem druhý krok a natáhla ruku ke strništi na jeho čelisti. Pomalu, pořád s pohledem upřeným do jeho očí, jsem se skláněla k jeho ústům, jemně se o něj otřela, přejela rty přes jeho ústa,
DOMINA
| 8
až jeho jazyk našel ten můj. Nechutnal tak špatně, jak jsem čekala. Odpoutala jsem se od jeho polibku a odtáhla se. Jediným pohybem jsem si přetáhla šaty přes hlavu a nechala je padnout na zem, za nimi letěla i podprsenka. Odhrnula jsem si vlasy z ramen, přejela si pomaličku dlaněmi přes bradavky a nechala ruce klesnout k bokům. „Elisabeth,“ vydechl. Vana stála u nohou postele. Držela jsem ho za ruku a vedla kolem ní k povlečení Frette a přitom cítila, jak na mě dopadá vlna unavenosti, absence všeho, co mi dřív připadalo tak běžné. Už ve mně nezbýval žádný vztek, ba ani jiskra touhy. Dovolila jsem mu, aby si to vyřídil, a když skončil, posadila jsem se a nasadila tichý smích a záblesk do očí. Nemohla jsem dovolit, aby si zdřímnul. Natáhla jsem se přes zvlhlá prostěradla, odhodila zvadlý kondom se smutným drobným zatížením životem na podlahu a natáhla ruku ke kohoutku s teplou vodou. „Mám chuO se vykoupat. Vykoupat a otupit. Jsi pro?“ „Jasně. Klidně.“ Když jsme si to rozdali, ztratil dobré vychování. „Chceš si udělat ty fotky?“ Podařilo se mi rozmluvit mu selfíčka, když jsme předtím popíjeli. Ale teQ už zase šátral v odhozených džínách a hledal ten zatracený mobil. Byl zázrak, že se nepokusil šoupnout na Instagram rovnou i svůj orgasmus. Na těch pár okamžiků, kdy se ve mně zmítal, jsem zapomněla, jaký je to pitomec. Najednou mi to přišlo o tolik jednodušší. „Tak to zmáčkni, zlato. Rozmyslela jsem si to.“ Přešla jsem nahá do šatny a zašátrala v šuplíku po balíčku Rizly. Jen jsem přitom pro jistotu vypnula wi-fi. Už žádné updaty na tom jeho telefonu. Přidala jsem trošku studené vody a kapku mandlového oleje do vany a otevřela těžký starožitný prádelník, abych vytáhla ručníky. Sladká vůně oleje se kolem nás nesla s párou stoupající z vany. „Skoč tam,“ prohodila jsem přes rameno a vysypávala tabák z cigarety. Na uchu kabelky jsem měla ovázanou šálu Hermès, tyrky-
L. S. H ILTONOVÁ | 9
sovo-modrou s čerkeským designem. Když vlezl do vany, přešla jsem k němu zezadu. „Ještě skočím pro zapalovač,“ prohodila jsem. „Na.“ Strčila jsem mu jointa mezi rty. Nic v tom nebylo, ale to on nepozná. Natáhl a já mu obalila šálu kolem krku a stáhla ji pod ušima. Okamžitě se začal dusit kouřem a plácal rukama do vody v hluboké vaně. Zapřela jsem se o ni nohama a přitáhla. Divoce ve vodě kopal, ale na kluzkém porcelánu se chodidla neměla čeho zachytit. Zavřela jsem oči a začala počítat. Pravá ruka, která pořád absurdně svírala zvlhlou ubalenou cigaretu, se mě snažila uchopit za zápěstí, ale byl ve špatném úhlu a jeho prsty se ke mně jen blížily. Dvacet pět… dvacet šest… Nic než anaerobní šumění v mých svalech, jak jsme zápasili, nic než hluboký chrapot vycházející mi z nozder, jak se jeho tělo zmítalo. Dvacet devět, nic to není, třicet, nic to není. Cítila jsem, jak slábne, ale pak se mu podařilo nacpat prst a posléze i dlaň mezi šálu a vlastní ohryzek. Prudce mě katapultoval vpřed, ale to trhnutí ho poslalo pod vodu. Přetočila jsem se přes okraj vany, přitiskla mu koleno k hrudníku a tlačila ho dolů vlastní vahou. V oku jsem měla krev, ta byla i ve vaně, ze které se kouřilo, ale viděla jsem, jak na hladinu vyplouvají bublinky, jak sebou házel. Pustila jsem šálu a poslepu šátrala po jeho krku a obličeji. Kroutila se mu čelist, zažloutlé zuby po mně chňapaly. Bubliny ustaly. Pomaličku jsem zase nabrala dech a tvář se mi uvolnila z křeče při té námaze. Narůžovělým mlékem ve vodě jsem mu neviděla do obličeje. Opatrně jsem začala zvedat pánev, když voda vyšplíchla přes okraj, jak se po mně natáhl. Zasedla jsem ho, když už z posledních sil zvedal hlavu nad vodu. Loktem jsem ho zase přimáčkla ke dnu a přetočila se tak, abych mu ramena mohla přidržovat nohama. Zůstali jsme tam hodně dlouho, dokud mi z obličeje do vody neukápla už žádná kapka krve. Snad za to mohl ten průzračný tichý zvuk. Snad za to mohl oblak mandlového oleje ve stoupající páře, anebo plovoucí šála na hladině vody. To chladné odpoledne, to nekonečné ticho, ta první mrtvá věc
DOMINA
| 10
pod mýma rukama. Linie zlomu se ve mně rozštěpila v propast silou, která mi vyrazila dech. Byla jsem tam. Čas se stlačil, minulost zkondenzovala a vrátila se mi. Opustila jsem ji tak dávno. Nikdy do mého života nepatřila, namlouvala jsem si, ale te( jsem ji viděla, jako by to bylo poprvé. Otupěle jsem znovu sáhla do hluboké vody, ale našla tam jen tělo cizince. Bylo to nezbytné, jen jsem si teQ nepamatovala proč. Ruka se mu vznesla a prsty se proplétaly s mými v tichém rozvlněném nápěvu. Svraštělou kůži na prstech jsem pozorovala pár minut, anebo možná hodinu. Když jsem přišla zase k sobě, voda byla studená. A když jsem ho konečně vytáhla z vody, měl oči otevřené. To poslední, co v životě viděl, byla moje rozšklebená kundička. Kluzkou kůži měl narůžovělou, nafouklou jako čerstvý chleba, rty už mu šedly. Hlava se zvrátila, ve světle svíček se zdálo, že na krku nejsou žádné stopy. Přichytila jsem se okrajů vany a vylezla. Nohy se mi třásly. Jakmile jsem ho pustila, sklouzl zpátky pod hladinu. Musela jsem poslepu šátrat po špuntu, který měl pod rozevlátými vlasy. Když se mu odhalil hrudník, přitiskla jsem ucho na srdce. Nic. Narovnala jsem se a protáhla. Podlaha byla mokrá, okraj vany potřísněný krví a drobky tabáku. Další horká voda, abych to očistila. Musela jsem ho z boku podepřít, abych ho přetáhla přes okraj vany. Tělo bylo ochablé a zvadlé. Když jsem ho položila na zem, překryla jsem ho dalším ručníkem a seděla vedle něj se zkříženýma nohama, dokud nevychladl. Odtáhla jsem mu kousek ručníku z obličeje a zašeptala mu do ucha. „Nejsem Elisabeth. Jsem Judith.“
PRVNÍ ČÁST ODRAZ
Kapitola jedna
O osm týdnů dříve… Zatímco jsem se oblékala, přehrávala jsem „Miss Otis Regrets“ od Colea Portera v podání Elly Fitzgeraldové. Vyvolávalo mi to úsměv na rtech. Ložnici v bytě na Campo Santa Margherita jsem proměnila v šatnu, zaplněnou podél stěn šatníky od Molteniho s prosklenými dveřmi, takže botičky, kabelky i šálky a šaty a saka byly vždycky vhodně na očích. I to mi vyvolávalo úsměv na rtech. Ten byt byl situovaný na piano nobile, odkud jsem měla výhled na náměstí z bílého kamene a jeho starodávný rybí trh. Stěnu v salonu jsem strhla, aby vznikl jeden velký prostor s vanou umístěnou v nohou postele na silném podstavci ze zeleného mramoru, před jedním ze tří obloukových oken. Koupelna se starožitnými perskými kachlíčky se nacházela za šatnou na místě, kde kdysi bývalo schodiště. To byla jedna z mnoha radostí domu Elisabeth Teerlincové. Architekt sice brumlal něco o nosných trámech a různých povoleních, ale nakonec za devět měsíců poté, co jsem přijela do Benátek, jsem zjistila, že hříšné peníze umožňují udělat spoustu nemožného. Rozvěsila jsem obrazy, které jsem měla z Paříže – Fontanu, Zuzanu se staršími a kresbu Cocteaua –, a přidala další moderní kousek, malé bezejmenné dílo Agnes Martinové s bílými a mračně šedými liniemi, které jsem získala přes Paddle8, internetový aukční dům v New Yorku. Moje další francouzské kousky mě doprovázely rovněž, s výjimkou bezhlavého těla jistého Renauda Clereta, který zůstával uložený v uměleckém depozitáři poblíž vincenneského zámku. Architekt měl sice jasné představy, ale já se trošku bála, aby tam nedocházelo k prosakování.
DOMINA
| 14
Ručně psaná pozvánka na mou první výstavu zůstala zasunutá v rohu zrcadla. Elisabeth Teerlincová Vás srdečně zve do galerie Gentileschi… Přejela jsem slova pohledem a upravila si vlasy. Dokázala jsem to. TeQ jsem byla Elisabeth. Judith Rashleighová pro mě neznamenala víc než přízrak, sotva jméno na používaném pasu, který se schovával v zásuvce pracovního stolu. Přejela jsem rukou po úpravném stojanu s oblečením a užívala si dotek žerzeje a lehkost dobrého hedvábí. Vybrala jsem si šantungové inkoustové šaty Figue na tělo, které se zapínaly na zádech na maličké tyrkysové a zlaté knoflíčky jako čínská kamizola. Tmavá barva látky mi pod prsty zářila. Volila jsem přísný vzhled standardní galeristky, ale kdesi hluboko uvnitř v duši mi malý jednorožec pohazoval hřívou. Usmála jsem se na svůj obraz v zrcadle: Liverpool byl odsud hodně daleko. K velmi krátkodobým zaměstnáním mé matky patřilo i místo uklízečky poblíž Sefton Parku, v uzavřené viktoriánské enklávě stromů a prosklených domů poblíž centra, tři zastávky autobusu od našeho domu. Jednou, když mi bylo asi tak deset, jsem si po škole uvědomila, že jsem si nevzala klíče, tak jsem se vydala mámu hledat. Domy tu byly obrovské, masy červených cihel a klenutých oken. Několikrát jsem zmáčkla zvonek, ale nikdo nepřicházel. Tak jsem nervózně zkusila stisknout kliku. V chodbě byl cítit vosk na nábytek a nádech květů, na zemi dřevěná prkna a jasný čtverec koberce a prostor mezi dveřmi a širokým obloukovým schodištěm byl plný polic s těžkými tlustými knihami. Panovalo tam dokonalé ticho. Jakmile jsem za sebou opatrně zavřela dveře, neslyšela jsem žádné tiché hučení televize, žádné staccato hádek nebo rozdováděných dětí, žádné vysavače ani zvířata škrábající o dveře. Jen… ticho. Toužila jsem se natáhnout a dotknout se hřbetů knih, ale neodvážila jsem se. Znovu jsem zavolala mámu, a ta se zjevila v teplákovce, ve které uklízela.
L. S. H ILTONOVÁ | 15
„Judith! Co tady děláš? Stalo se něco?“ „Jo, zapomněla jsem si klíče.“ „Tys mě teda vyděsila. Myslela jsem, že je to zloděj.“ Přejela si rukou po unavené tváři. „Musíš počkat. Ještě jsem neskončila.“ Pod schody stálo velké křeslo a u něj vysoká lampa. Tu lampu jsem rozsvítila a v pokoji se rozlilo měkké světlo, bylo tu útulno, klid a soukromí. Shodila jsem aktovku a uložila ji úhledně pod křeslo. Pak jsem se vrátila ke knihovnám. Myslím, že tu knihu jsem si zvolila podle hezkého hřbetu: zářivě růžového se zlatými písmeny názvu. Stálo tam Vogue, Paris, 50 ans. Byla to knížka o módě, reprodukce žen v neskutečně krásném oblečení a špercích, tváře dokonale zamaskované líčením. Pomaličku jsem otočila stránku, pak druhou, uchvácená bohatými delikátními barvami. Na jednom obrázku byla žena v jasně modrých večerních šatech se širokou sukní, jak se proplétá mezi auty, jako by utíkala na autobus. Byla jsem očarovaná. Otočila jsem knížku a dívala se. Otočila a dívala se pořád. Neuvědomovala jsem si, kolik času uplynulo, než mi došlo, že mám hrozný hlad. Zaskřípalo to, když jsem se zvedala. Opatrně jsem knihu uložila na sedák, ale vtom se rozrazily dveře, já se vyděsila a provinile jsem se přikrčila. „Co tady děláš?“ Ostrý ženský hlas s náznakem strachu. „Promiňte, omlouvám se. Jsem Judith. Zapomněla jsem si klíče. Čekám na mámu.“ Ukázala jsem někam ke dveřím, které spolkly mou matku snad už před hodinami. „Ach, aha, jistě. Ona ještě neskončila?“ Ukázala mi, aC jdu za ní chodbou do zadní části domu, kde se otevřela velká útulná kuchyně. „Haló?“ Za stolem stála pohovka s jasně barevnými polštářky, které te( ležely pohozené na zemi, aby udělaly místo mojí mámě. „Haló?“
DOMINA
| 16
Měla jsem dojem, že jsem tu láhev vína na zemi uviděla dřív než žena, ale rezignovaný tón paní domu mi prozradil, že to není poprvé. Máma tu flašku šlohla z lednice. „Jen jsem si na chviličku lehla.“ Zmrazil mě stud. Dáma napochodovala k pohovce a jemně, nikoli však nepřátelsky pomohla mámě se posadit. „Už jsme o tom mluvily, že ano? Je mi líto, ale asi bude lepší, když už nepřijdete, že? Je tu i vaše dcera.“ Podle důrazu, který na to slovo položila, mi bylo jasné, že mě lituje. „Promiňte, já jen…“ Máma v teplákovce se snažila postavit na nohy. „To nic.“ Už mluvila upjatěji. „Ale raději odejděte. Dojděte si prosím pro svoje věci a já zatím připravím peníze.“ Nechovala se jako mrcha, to bylo jasné. Byla v rozpacích z toho, co dělá, a ten kontrolovaný, profesionální projev měl rozpaky zakrýt a vystrkat nás na ulici, kde si můžeme nechat svoje nechutnosti pro sebe. Šla jsem si pro aktovku a zůstala s ní čekat u dveří. Nechtěla jsem už nic dalšího slyšet. Dáma podala mámě dvě dvacetilibrovky a musela si všimnout, jak mi pohled pořád zalétá k té knize. „Nechceš si ji vzít? Jako dárek?“ Podala mi ji, ale už mě neviděla. Dala mi ji, jako by to bylo naprosto nedůležité. „Zasraná namyšlená kráva,“ mumlala máma, když mě táhla na autobus. Když jsme přijížděly domů, dala mi svůj klíč a vystoupila už u hospody. S úzkostí jsem si vzpomněla na těch čtyřicet liber. Ty už neuvidíme. Udělala jsem si fazole na toast a vytáhla tu knihu. Cenovka na vnitřní straně zadní obálky říkala, že stála šedesát liber. Šedesát liber za knížku, a ta paní mi ji jenom tak dala! Schovala jsem si knihu pod postel a dívala se do ní tak často, až jsem znala jména návrhářů a fotografů nazpaměC. Ani jsem vlastně netoužila po těch šatech. Jen jsem si říkala, jaké to je být ženou, která takové šaty má, jak jinak se cítí. Když vám patří takové věci, můžete si každý den
L. S. H ILTONOVÁ | 17
vybrat, kým chcete být. Můžete svoje nitro kontrolovat tím, jak vypadáte zvenčí. Přejela jsem lodičky pytlíkem, ve kterém byly uložené, a vklouzla do nich. Elisabeth Teerlincová měla s Judith Rashleighovou společné to, že nezaměstnávala služku. Když jsem se stala Elisabeth, chtělo to víc než jen drahé šaty. Štít vás ochrání pouze tehdy, když není vidět, a právě tohle je nejtěžší. Není těžké studovat a skládat zkoušky, těžké je probudit v sobě přesvědčení, že můžu vyhrát. Dostat se z mizerného světa, ve kterém jsem vyrostla. Nenechat se srazit do bídy matčina života. Odolat pokušení, naléhavému každodennímu našeptávání nadávek a posměšků, které se za mnou táhnou školními chodbami jen proto, že jsem chtěla něco víc. Naučila jsem se holky ve škole nenávidět, pak je ignorovat, protože co z nich za pár let bude? Jen tlusté maminy ve frontě na autobus. To bylo snadné. Složitější bylo vymazat každou stopu spodiny, kterou jsem ze sebe cítila, když jsem se dostala na univerzitu. Lidi to totiž viděli. Nejen tu smutnou holku, která sní s hlavou pod peřinou o drahých šatech a sbírce uměleckých pohlednic, ale viděli i to smutné srdce uvnitř, které se tolik chce dostat jinam. Jakmile jsem nasedla do vlaku, jenž mě z Lime Street odvážel k jihu, nikdo už tu holku neměl nikdy spatřit. Pomalu, ale jistě jsem se zbavila akcentu, změnila způsob chování, naučila se jazyky, vytesala a uhladila svou obranu jako sochař opracovávající mramor. A to byly teprve první Elisabethiny požadavky. Chvíli, když jsem pracovala v prestižní londýnské aukční síni, jsem věřila, že jsem to dokázala, ale neměla jsem peníze ani konexe, což znamenalo, že nikdy nepostoupím výš z místa holky pro všechno. Tak jsem vzala noční vedlejšák v baru, v klubu zvaném Gstaad, protože lepší šaty a hezčí účes mi to všechno zařídí, že jo? Z tohohle snu mě probudilo zjištění, že se můj šéf Rupert zapletl do podvodného spiknutí. Vyhodil mě za necelých pět minut. Jeden klient z klubu, James,
DOMINA
| 18
mi nabídl víkend na Riviéře a od té chvíle se všechno poněkud… rozbouřilo. Na nějaký čas. Nakonec mi to ovšem hodně přineslo, protože jsem našla a prodala padělek, kvůli kterému mě vyhodili, a s těmi penězi jsem začala jako obchodnice s uměním v Paříži. Připouštím, že cesta přinesla pár obětí. James se do Londýna nevrátil, ale to nebyla tak docela jenom moje vina. A nevrátil se ani dealer, kterému jsem ukradla padělek, Cameron Fitzpatrick; ani moje stará spolužačka Leanne; ani Renaud Cleret, což byl policajt v utajení; ani Julien, majitel pařížského sexklubu. Usadila jsem se v Benátkách jako Elisabeth Teerlincová z čiré nutnosti. Nejenže jsem se chtěla vyhnout pozornosti jistého policejního inspektora Romera da Silvy, který byl Renaudovým kolegou. A že to byla práce, než jsem zahladila, co se dalo! Ale fasáda Elisabeth se ukázala docela dobrá, odrážela jen to, co druzí chtěli vidět. Platí, co se říká – nakonec je vždycky důležité to, co je uvnitř.
L. S. Hiltonová DOMINA Z anglického originálu Domina, vydaného nakladatelstvím Zaffre Publishing v Londýně v roce 2017, přeložila Alexandra Fraisová Obálku zhotovila Gabriela Janovská Redigovala Drahomíra Smutná Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9436. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.