Issuu

CONFESSIONS OF A SO-CALLED MIDDLE CHILD Copyright © 2013 by Maria Lennon Published by arrangement with HarperCollins, Children’s Books, a division of HarperCollins Publishers. All rights reserved Illustrations © Ivona Knechtlová, 2016 Translation © Anna Vrbová, 2016

ISBN 978-80-242-5291-9

Věnováno všem holčičkám, jako je Charlie, a všem, kdo je mají z celého srdce rádi

Devět hodin ráno. Které dvanáctileté dítě musí trávit poslední den letních prázdnin v pokoji a číst knihy? OdpověE zní: Charlie C. Cooperová. Je to tak, mám dojem, že za tohle léto jsem ve svém pokoji strávila víc času než vězeň v cele. Sotva odbila devátá, vstala jsem z postele. Nehlučně jsem vzala za kliku a jednou nohou vykročila z pokoje, abych vysondovala, v jakém jsem vlastně maléru. Jenže máma má uši jako pardál, jako pěkně zlý starý pardál. Cvaknutí kliky uslyšela ještě dřív, než jsem se stačila nadechnout. „Zalez zpátky.“ Člověk by hádal, že v tu chvíli musela stát hned vedle mě, a ona přitom byla o patro níž – už víte, jak to myslím? „Ale mami.“ Chytila jsem se za vlasy a zatahala za ně. „Prosím, moc tě prosím, vždyS je poslední den prázdnin.“ „Dočti tu knihu,“ odpověděla bez přemýšlení. Říkala jsem vám, že je zlá. Chtělo se mi umřít. Život je tak nespravedlivý!

Jen řekněte, jak dlouho může být dítě trestáno za něco, co provedlo už před několika měsíci? „Zavři ty dveře, Charlie,“ znovu na mě křikla máma zpod schodů. Vtom jsem ucítila dýňový chlebíček. Než se odsud dostanu, bude zaručeně pryč. „To je týrání dětí!“ vykřikla jsem. „Charlie C. Cooperová!“ Urychleně jsem zabouchla dveře, abych předešla obávanému dupání jejích ortopedických sandálů. To je mimochodem zločin, za který by mámu mohli zavřít – má těch sandálů tolik, že mi z jejího botníku běhá mráz po zádech. Výhradně značka Birkenstocks. Samé Birkenstocks. Ubylo by jí snad, kdyby tu nudu oživila lodičkami od Manola nebo Louboutina? „Ještě tři hodiny, Charlie.“ Táta zněl vesele. Věřili byste tomu? To asi proto, že si zrovna vychutnával kus toho chlebíčku, který si já nikdy nedám. Věděla jsem, že v tomhle pokoji umřu, umřu zavalená hromadou pitomých knih, které mě máma celé léto nutí číst, každý den od osmi do dvanácti. Skončím jako ti pradávní lidé pohřbení v ledovcích, odporní, chlupatí a se zmrzlými vousy a srostlým obočím. Zatímco můj bráška Felix i náladová náctiletá sestra Penelopa, která má v podpaží tak dlouhé chlupy, že by si je mohla zaplétat do copánků, směli volně pobíhat kolem nových výkopů na pozemcích Houdiniho vily v Hollywood Hills, já byla zamčená v pokoji a četla. Ale asi byste měli vědět, že za to, že tu

vůbec jsme, můžu já. Ano, já. Museli jsme se sem přestěhovat, protože jsem něco provedla. Po pravdě jsem provedla něco hodně špatného. A tím chci říct, že to bylo opravdu, opravdu špatné. Dost špatné na to, aby mě vyloučili. Dost špatné na to, abychom se museli přestěhovat do jiného města. Dost špatné na to, abych musela celé léto ležet v knihách. Nicméně, a v tomhle musí být naprosto jasno, oběS jsem já. A jestli mi nevěříte, na konci téhle zpovědi uvěříte. Bezpráví bylo spácháno na mně. To já jsem byla odkopnutá, zahozená, doslova ponechaná napospas, když do školy přišla Ashley Stronzová, nová holka s nóbl přízvukem hrdého Londýna a s konfekčním šatníkem z Topshopu, a ukradla mi Roxy, nejlepší kamarádku na světě. A tak jsem se Ashley musela zbavit. Poslat ji zpátky do Anglie. Celou dobu mi šlo jen o tohle. Někde jsem se dočetla o klukovi, který v Des Moines z legrace přidal do školního oběda projímadlo a vykopli ho za to. Jednoduché, že? A taky zatraceně neškodné. Kromě toho jsme bydleli v Malibu, kde lidi za takové věci denně platí hromady peněz. Než nade mnou vynesete nějaké ukvapené soudy, dovolte mi celou záležitost shrnout: 1. Nebyl to můj nápad. 2. Pročištění je zdravé. 3. Použila jsem organická projímadla. 4. Žili jsme v Malibu. Obstarání desítek balení projímadel z koupelen dospěláků vyžadovalo měsíce dřiny. Bylo to fakt nechutné.

Pak jsem všechno rozmačkala, rozmíchala ve vodě a nalila do Ashleyiny přitroublé lahve na vodu s obrázkem britské vlajky. Potom jsem čekala, až budou po obědě děti z mateřské školky, a to už jsem měla nervy nadranc. Jedí v 11:30 a já jsem opravdu nechtěla mít na svědomí hromadu svíjejících se předškoláků. Když byl čistý vzduch, vplížila jsem se do jídelny a postříkala všechno jídlo projímadly. Lahev jsem nastražila tak, aby ji objevili, vyšla jsem do prosluněného dne a snila o lepším životě bez Ashley. Jenže svět byl zase jednou proti mně. Ukázalo se totiž, že děti měly ten den besídku, o které jsem nevěděla, takže se jim oběd posunul a jedly s námi ostatními. Když se objevily v jídelně, s obličeji pomalovanými jako prostoduchá domácí zvířátka, a chystaly se vrhnout na jídlo, málem mě trefilo. Nechápejte mě špatně, nejsem žádný dobrák. Ale proti těm dětem jsem opravdu nic neměla. Snažila jsem se je zastavit. Křičela jsem a ječela, jenže neposlouchaly, chovaly se zkrátka jako hloupé malé děti. Nabíraly si jídlo s projímadlem na talíře a lačně hltaly. Nemohla jsem se na to dívat, představovala jsem si, co se asi bude dít v jejich žaludcích. Vzápětí se dostavil zbytek školy, ovšem to už bylo pozdě. A tak jsem se přiznala a musela za své činy zaplatit. Nebylo to hezké. Přijela policie. Ze školy mě vykopli a celé léto jsem musela docházet ke cvokaři. Jediná dobrá věc, která ze všeho toho marastu vzešla, byla, že táta sehnal novou práci: Pověřili ho přestavbou ohromné, fantastické

Houdiniho vily, sídla největšího kouzelníka všech dob, Harryho Houdiniho. Došla jsem k oknu a otevřela ho. „Já z toho čtení umřu. Proč mě nezabijete rovnou?“ „Na čtení se neumírá, Charlie,“ zavolala máma z kuchyně. „Ale umírá. Copak jsi nikdy neslyšela o té nemoci, při které ti kvůli intenzivnímu pohybu očí – jemuž se někdy také říká čtení – explodují nervová spojení v mozku?“ „Čti už! A hned!“ Z nějakého důvodu vůbec nezněla znepokojeně, a tak jsem přihodila pár lékařských faktů. „Je to pravda. Krev se ti nahrne do očí, takže bulvy vypadají jako skleněné koule, ve kterých ti jako rybičky plavou zornice. Dávali to v televizi, přísahám.“ „Už ti zbývá jen pár hodin,“ zopakovala krkavčí matka. „Nebo jak ti vybuchne hlava kvůli nebezpečnému očnímu tlaku, který stoupá zíráním na řádky, na slova, na všechna ta ohavná slova?“ Při tom pomyšlení se mi udělalo špatně. „Začínám vidět rozmazaně, mami.“ „A až dočteš, chci vidět tvůj životní plán.“ „Životní plán?“ Fuj. Kolik mi podle ní je, padesát? Kdo si ostatně plánuje dopředu? K čemu je plánování, když se všechno neustále mění? Pustila vodu a dala se do mytí nádobí. V pozadí jsem slyšela, jak se ten rozmazlený šSastlivec Felix dívá na animáky. „Plán, jak se stát platným a přínosným členem téhle rodiny, Charlie,“ zvolala. „A už žádné řeči, jasné?“

Padla jsem zády na postel a zadívala se na hromádku knih, které jsem zatím přečetla: 1. Miluj soka svého, miluj sebe. No věřili byste tomu? SOKA SVÉHO? Co to je za jazyk? Proboha. Tu věc museli sepsat za časů, kdy ještě starší sestry zotročovaly mladší. Kdy si lidi na rány dávali dehet a při rýmě vám rovnou pouštěli žilou. Prolistovala jsem ji opravdu hodně zběžně. 2. Hněv: přirozená emoce. Víc než přirozená. Je zásadní jako kyslík. Kým bych bez hněvu byla? 3. Přijměte své vnitřní prostřední dítě. Tuhle napsal můj psychiatr a je to kniha, která by mohla zničit veškerý život na zemi, protože většina lidí by se radši zabila, než by otočila na další stránku. Já patřím mezi ně. 4. Jak cukr přiživuje hněv. Můj závěr po dvou ubíjejících týdnech s touhle knihou? Díky bohu, že svůj hněv pořádně krmím. 5. Pozor: máte doma prostřední dítě? Poslední kniha z trestné série. Odložila jsem ji stranou, protože má přes pět set stran. Až do dnešního rána jsem se na ni ani nepodívala, ale teE už nebylo zbytí. Znechuceně jsem ji zvedla a s obavami pootevřela – a co nevidím? Obrázky! Listovala jsem dál a ke své radosti jsem narážela na další a další obrázky, na kterých byla holka se zlým a dost strašidelným výrazem. Když jsem se podívala líp, všimla jsem si, že za zády svírá ostrý nůž. Páni, to je třída. Jako ta divná holka s děsivými černými zuby z hororu Sirotek.

Natřásla jsem si polštáře, a než byste řekli „Charlie Cooperová to dotáhne dál než Steve Jobs“, přečetla jsem deset stran – jako když plivne. Nikdy bych nevěřila, že dokážu přečíst víc než pět stran, aniž by mě z toho rozbolel mozek. Ale tohle bylo jako číst něčí deník. Můj deník. Tohle děcko s roztomilými blonEatými culíčky jsem byla já. Prostřední dítě, Já, Holka s nožem, má většinou starší sestru, která je „lepší“ v podstatě úplně ve všem – kromě stravování. Což v mém případě sedí dokonale. Penelopa i Felix jedí neradi. Divné, co? Nedokazuje to snad, že možná nakonec ani nejsou lidi? Vytáhla jsem speciální brýle na čtení – s vyloupanými sklíčky –, které mi dali na 3D promítání Čelistí, ještě než jsem dostala zaracha, a vzápětí se mě zmocnil strašně zvláštní pocit. Ta kniha se mi normálně líbila. Od chvíle, kdy započal můj čtenářský trest a máma mě přinutila číst knihy o tom, co se prostředním dětem honí hlavou, byla tahle knížka první, která jako by mluvila přímo ke mně. Začala jsem se hned cítit o trochu míň jako exot, protože když máte starší sestru, která ve všem vyniká, zatímco vy ne, musíte se zkrátka začít chovat, jako by vám to bylo jedno. Já umím skvěle předstírat, že mi je to jedno, ale povím vám malé tajemství – není mi to jedno. Vůbec mi to není jedno. V poledne přišla bachařka (neboli máma) a pustila mě na oběd. Rozběhla jsem se ze schodů a cestou políbila všechny strašidelné holografické portréty podél schodiště. Protože nemám žádné kamarády, pasovala jsem do role nejlepších přátel je.

Tak pro začátek tu máme Josie, která vypadá půvabně, když k ní přicházíte zleva, ale zato zprava! Svatá dobroto, když na ni pohlédnete zprava, chybí jí hlava a crčí z ní krev. A Frank, její manžel, má u krku těsný bílý límeček jako nějaký nudný bankéř, ale jen co na hologram necháte dopadnout světlo zprava, bingo! Mozek má v drobných kapičkách rozprsknutý do všech stran. Jemu jsem dala největší pusu ze všech. „Dobré odpoledne přeju!“ pozdravila jsem pod schodištěm Penelopu (četla si) a Felixe (hrál si s nějakým cingrlátkem) a vrhla se na zapečené sýrové tousty s rajskou polévkou máminy výroby. „Bylo to výborné.“ Vyskočila jsem a rozhlédla se. „Hele, a kde je táta?“ Čekal mě důležitý průzkum. Byl poslední den prázdnin a my jsme s tátou pořád nenarazili na Houdiniho tajné chodby, od roku 1936 dosud neobjevené. Pověsti praví, že ukrývají poklady a možná i nepředstavitelně cenná tajemství. A já jim musím přijít na kloub. Máma po mně sklidila nádobí, dala ho do myčky a vzala si kabelku. „Můžeme vyrazit?“ zeptala se. „A kam?“ Zadívala jsem se na ni. Před očima mi vyvstala představa tradičních nákupů před začátkem školního roku, možná i maličkého dvojitého cheeseburgeru nebo filmu v multikině. Tajné chodby můžou počkat. Zapnula jsem si superlesklé černé kožené kozačky a křikla na Pen a Felixe, kteří se mohli – na rozdíl od mojí maličkosti – po celé léto denně dívat na televizi: „No tak, lidi, vyrážíme!“ Jenže máma zavrtěla hlavou. „Jdeš jenom ty, Charlie.“ Stop. Rudý poplach. Ztuhla jsem. Když člověka takhle

vyčlení, nikdy to nevěstí nic dobrého, to mi věřte. „Jenom já?“ Máma popadla klíče. „Ano, jenom ty, Charlie.“ A sakra. Chytla mě v podpaží a vyšly jsme na to protivné slunce. Zmínila jsem se už, že nesnáším slunce?

Bohužel mi bylo hned jasné, kam máme namířeno. Ale protože jsem typ holky, která radši vidí sklenici z poloviny plnou než z poloviny prázdnou, brala jsem to tak, že se dost pravděpodobně blíží konec celého toho programu pro obnovu mého duševního zdraví. Sjely jsme z kopce, zabočily doprava na Sunset Boulevard a minuly starého chlápka, který seděl na chodníku a mával vlajkou. Pod skládací židličkou měl psa a kazeSák a popíjel lahodně vyhlížející chlazený kávový nápoj ze Starbucks. Snažil se dostat do San Francisca. Představte si, že jsem tomu týpkovi záviděla. Nejen že měl svůj osud ve vlastních rukách, ale navíc na sobě měl naprosto parádní kovbojské boty. Dojely jsme k velkému bloku budov, děsivých budov, které páchnou po bílých pláštích, dezinfekci a hodně dlouhých jehlách. Bože, jak já taková místa nenávidím. Cítím je na míle daleko. Poslední tři měsíce mě sem nutili chodit každý týden