Mé psí smečce, kterou tvoří Micky, Eddi a Olli. Fiedler, Buschmann a Sumo už kráčejí po jiné cestě, věnování patří jejich památce.
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 5
15.2.17 16:16
„Když se chirurg k ničemu nemá a stojí jako solný sloup, pak není nic než vyložený hlupák.“ Paracelsus (1493–1541)
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 7
15.2.17 16:16
➊ Starý most ➋ Dvojvěží
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 8
➌ Židovská brána ➍ Chrám svatého Ducha
15.2.17 16:16
➎ Obilný trh ➏ Kurfiřtské kancléřství
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 9
➐ Zámek ➑ Pomerančový háj
15.2.17 16:16
hlavní osoby podle románové posloupnosti
Lukas Nufer, magistr svobodných umění a medikus Jacob Nufer*, nunvář, Lukasův otec Elisabeth Alespachinová*, Lukasova nevlastní matka Konrad Bindschedler, prelát ve Frauenfeldu Thérèse, dříve Resi, Lukasova přítelkyně z mládí Johann Heinrich Wentz*, basilejský profesor, Lukasův starší přítel Fischel Blau, „Pisculus Caerulus“, Žid, Lukasův věrný kamarád Gertrud, kočová, členka hnutí Bundschuh Johann Ephraim Steisser, cechmistr z Würzburgu
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 11
15.2.17 16:16
Abeline Steisserová, Steisserova manželka Odilie, dcera Philippa Upřímného*, Lukasova životní láska Adam Wernher von Themar*, doktor obojího práva, Odiliin učitel Hans Talacker von Massenbach*, loupežný rytíř Götz a Philipp von Berlichingenové*, rytíři, Talackerovi přívrženci Ysengard, kovář v Sinsheimu Mathilde Ysengardová, Ysengardova manželka Hartmut, Ysengardův tovaryš Justus Rating de Berka, profesor lékařství v Erfurtu, potomek Amplonia Ratinga de Berky* Anselmus Engelhuss, magistr svobodných umění, Lukasův nepřítel
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 12
15.2.17 16:16
Faustus Jungius, „Říman“, Barward Tafelmaker*, Tilman von Prüm, Martin Luther*, Hiob Rotenhan, Eobanus Koch*, bursariové Jiřské bursy v Erfurtu Mistr Karl, prosektor, Lukasův důvěrník a pomocník Ulrich von Hutten*, bursarius Jiřské bursy v Erfurtu Eustach, umrlčí povozník Teta Lenchen, stará žena a kuchařka Hinz, schovanec tety Lenchen Lotka, Hinzova přítelkyně, stižená skvrnitou horečkou Hermann Koutenbruer*, profesor lékařství v Heidelbergu Berthold Walseer, hlavní správce nemocnice na Obilném trhu Ráchel a Šimon, Fischelova manželka a syn
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 13
15.2.17 16:16
Rosanna, ošetřovatelka v nemocnici na Obilném trhu Heddi, nevěstka v „Domě vespolných žen“ Mamá, provozovatelka nevěstince Christoph, „přítel žen“*, pomořanský šlechtic, Odiliin manžel A pochopitelně pes Chňap, velký a věrný kříženec, který provází Lukase pokud možno na každém kroku… Osoby označené * skutečně žily
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 14
15.2.17 16:16
díl
I
Magistr
MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 15
15.2.17 16:16
Kapitola 1
Siegershausen, kanton Thurgau, 24. března až 3. dubna 1500
K
řik mé nevlastní matky utichl po třech dnech a nocích. Dítěti v jejím těle se navzdory veškerému vypuzovacímu tlaku nechtělo na svět a přivedlo ji málem do hrobu. Byla bílá jako stěna, její dech i puls zeslábly. Můj otec pobíhal kolem postele a bezbožně klel. Strach o manželku v jádru klidného, rozvážného člověka dokonale vyvedl z míry. „Dělejte konečně něco, nestůjte tu jako solné sloupy!“ křičel. „Vytáhněte moje dítě!“ „Kde se nedá nic dělat, tam se nic nenadělá, Nufere,“ řekl muž vedle mne. Byl to Gotthard Iwein, lazebník ze sousední vesnice Alterswillenu. „Na mou věru, má pravdu,“ potvrdil felčar Alphons Wyss. „Žádáš po nás, abychom zaživa rozřezali tělo tvojí ženy? Kdyby našinec, bez ohledu na platný zákaz, udělal něco takovýho, propadneme plamenům pekelným a tvoje žena zahyne strašlivou smrtí.“ „Chci, aby tohle skončilo!“ „Poslouchej, Jacobe Nufere!“ Jedna z okolostojících porodních bab založila ruce v bok. „Jak už jsem řekla, dítě spočívá koncem pánevním k děložní brance. Pokusili jsme se plod aspoň desetkrát natočit tak, aby se ukázala hlavička. Ale nejde to. Matka má moc úzkou pánev. Dítě jako by tam zazdil. Tady nepomůžou žádný kletby, musíme čekat a věřit v Boha.“
17 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 17
15.2.17 16:16
Další porodní báby a několik sousedek svorně přikývly. Otec se zastavil. „To mi nestačí,“ zamručel. Odstrčil čím dál nepotřebnější porodní stolici a přistoupil k posteli mé nevlastní matky. Přejel rukou po jejím zpoceném čele. Ani se nepohnula. Lehce se zachvěla jen její oční víčka. „Elisabeth,“ vroucně ji oslovil. „Přísahám při Spasiteli, že ti pomůžu, i kdyby to mělo být to poslední, co učiním na tomhle světě.“ A vyběhl ze světnice. Hleděli jsme zaraženě za ním. Soucítili jsme s jeho bolestí. Skoro tolik jako s Elisabeth Alespachinovou, jeho druhou manželkou, mou nevlastní matkou. Nelitoval peněz a úsilí, aby mu porodila první dítě bez komplikací, shromáždil kolem ní ne méně než třináct znalých hlav, a přesto musel přihlížet, jak její život vyhasíná. Něco takového jsem už jednou zažil. Před třemi lety, anno 1497. Tady, v téže světnici. Tehdy ale neležela v posteli Elisabeth Alespachinová, nýbrž moje vlastní matka. Onemocněla horečnatým záchvatem hlavy. Ďábelsky trpěla. Otec stejně jako dnes povolal felčara Alphonse Wysse z Hugels hofenu. Ten označil nemoc za mozkový běs a pronesl slovo inflammatio. Pro sebe si mumlal další latinské výrazy. Nařídil léčbu studenými obklady, odvarem z vrbové kůry a doporučil řadu dalších léčiv. Jenže vůbec nic nepomohlo. Matčina horkost nezadržitelně stoupala. A téhož dne ji sežehla. Čeká podobně nelítostná smrt i moji nevlastní matku? Toho jsem se hrozně bál, neboť Elisabeth, jak jsem ji oslovoval, mne sice nevychovala, a přesto jsme si rozuměli. Rozená horalka se nakažlivě radovala ze života. Před dvěma lety osobitým způsobem dobyla srdce mého otce – a zároveň i moje. Po půl roce se konala svatba. A teď by měla vitální, veselá Elisabeth při porodu prvního dítěte umřít? Tomu jsem nemohl a ani nechtěl uvěřit. Za těchto mých úvah se otevřely dveře. Na prahu stál otec. „Pojď, Lukasi!“ poručil mi. „Jedeme do Frauenfeldu.“
18 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 18
15.2.17 16:16
Po dlouhém cvalu jsme šťastně dojeli do Frauenfeldu. Tak nazvali kdysi tuto píď země zasvěcenou Matce Boží a postavili zde kostel. Ten stále ještě stojí, byť na něm zahlodal zub času. Kostel se tyčí uprostřed obce, obklopený několika desítkami chalup a statků. Jsou to solidní stavby, zbudované ze dřeva z nedalekých lesů. Jediný dům s kamennou podezdívkou a prosklenými okny patřil tehdy starému prelátovi Konradu Bindschedlerovi. To za ním přijel otec. Kostelník, který obýval komůrku pro sluhu, nás uvedl. Bindschedler seděl ve velkém pokoji u kamen, začetl se do Písma svatého a hřál si nohy v pytli z beránčí kožešiny. Byť se psal čtyřiadvacátý březen, dny byly stále ještě chladné. Otec pozdravil, sklonil hlavu a pokřižoval se. Mecha nicky jsem ho napodobil. „Co vás ke mně přivádí?“ Bindschedlerův hlas zazněl jako žabí skřehotání. Také konfigurací obličeje i jeho barvou připomínal ropuchu. Ale nehledě na zevnějšek nepříliš odpovídající jeho postavení byl uznávaným duchovním, pevným ve víře. Přísný slovem, ale dobrotivého srdce. O tom jsem se přesvědčil, neboť jsem v uplynulých šesti letech navštěvoval frauenfeldskou latinskou školu, které řediteloval. Otec se omluvil za to, že tak nečekaně vpadl k prelátovi, a zdůraznil, že ho k tomu přiměl naléhavý důvod. Jeho manželku poutají řadu dní porodní bolesti na loži, ale dítěti se nechce na svět. Rodičce hrozí brzká smrt. Bindeschedler vytřeštil oči. „Pane na nebi, to je Jobova zvěst! Víš určitě, že se blíží konec?“ „Ano, Vaše Milosti.“ „Inu, co naděláme. Všichni se nakonec musíme sklonit před n evyzpytatelným úradkem Pána našeho. Stejně v dobrých jako ve špatných dnech. Žádáš, abych tě provázel do Siegershausenu a zaopatřil tvou manželku svátostmi umírajících?“ „Ne, Vaše Milosti.“
19 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 19
15.2.17 16:16
„Čeho si tedy žádáš? Je to zlé i s dítětem? Mám vstříknout do matčiny porodní cesty křestní vodu, aby vstoupilo před smrtí do svazku s Bohem?“ „Ne.“ Otec hledal slova. „Chci si zajistit boží pomoc, až otevřu tělo své ženy, abych vyňal dítě.“ „Hodláš dosáhnout slehnutí řezem? Copak ses zbláznil?“ „Ne, Vaše Milosti, všechno jsem uvážil. Víte, že si vydělávám na chléb jako klestič prasat. Díky té práci se dokonale vyznám v anatomii dobytka. Věřím si, že…“ „Srovnáváš tělo své ženy se sviní?“ Otec klesl na kolena. Zatímco jsem spěšně následoval jeho příkladu, slyšel jsem, jak říká: „Odpusťte, prosím, ale moje znalosti anatomie nevyplývají jen z kastrování prasat. V posledním roce jsem sloužil i jako ranhojič. A to ve švábské válce proti německému králi Maxmiliánu I.“ Bindschedler zavřel Bibli a odložil ji stranou. „Tím jsem při vší skromnosti přispěl svou troškou k vítězství švýcarského spříseženstva,“ dodal otec. „Hm, popírám to snad? Jsi statečný, jen co je pravda.“ Zdálo se, že otec Bindschedlera trochu uklidnil. „Nikdo si na ten zákrok netroufá, Vaše Milosti. Například lazebník Gotthard Iwein, felčar Alphons Wyss také ne, o porodních bábách radši pomlčím. Prohlásily, že dítě uvízlo v pánevním konci. Člověk se prý musí smířit se smrtí matky, aby se zachránilo aspoň dítě. Jenže s tím se nemůžu spokojit. Já svoji ženu miluju.“ „To tě šlechtí.“ „Ztratil bych už druhou manželku. To přece víte. Snažně vás prosím, abyste mojí operaci požehnal!“ „Proč mám požehnat něčemu, co se tak jako tak nezdaří? Porod řezem ještě nepřežila žádná žena.“ „Vaše Milosti…“ „Církev učí, že se musí vyčkat, dokud žena nezemře, než se dítě, pokud ještě žije, z jejího těla vyřízne. Ctěný opat Purchart ze Sankt Gallenu, který přišel na svět tímto způso-
20 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 20
15.2.17 16:16
bem, je toho zářným příkladem. Život dítěte se v každém případě klade nad matčin.“ „Pomyslete na to, Vaše Milosti, že s boží pomocí můžu zachránit oba životy! Zakazuje snad církev modlit se stejnou měrou za matku i dítě?“ „Ovšemže ne. To je mi otázka.“ „Pak se modleme za oba. Věnuju dvanáct okrasných svící z včelího vosku na výzdobu vašeho kostela. Úpěnlivě vás prosím. Všechno ostatní ponechte na mně.“ Až dosud probíhal rozhovor podle mého očekávání. Zato teď, když otec oznámil, že sáhne po skalpelu i bez požehnání církve, musel nastat zvrat. Napjatě jsem čekal, jak Bindschedler zareaguje. Pokárá nesmlouvavě otce? Pohrozí mu očistcem? Nebo dokonce exkomunikací? Nic takového. Starý muž se zadíval na své nohy v pytli z beránčí kožešiny. Uběhla chvíle. Snad neusnul? Ne, opět se chopil Písma svatého a otevřel knihu. „Evangelium podle Matouše, kapitola dvacet dva, verše patnáct až dvacet dva,“ zamumlal. Ropuším obličejem se mihl potutelný úsměv. „Jaká náhoda! Takto promlouvá náš Pán Ježíš k farizejům a herodiánům: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu. Tak zní pro tvé blaho, Jacobe Nufere, i má odpověď.“ „Co tím myslíte, Vaše Milosti?“ „Zkrátka a dobře: Poskytni manželce pomoc, kterou potřebuje, a Bohu zachovej poslušnost, jak požaduje.“ Otec polkl. „A… ale jak se to dá provést?“ zakoktal se. „Já…“ Vzápětí rychle zmlkl, neboť Bindschedler k němu natáhl ruku, takže otci nezbývalo nic jiného než políbit prsten s drahokamem. Rozmluva skončila.
21 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 21
15.2.17 16:16
Po celou zpáteční cestu jsem se v duchu ptal, jestli Bindschedler otevřel Bibli na stránce s citovaným veršem náhodou nebo záměrně. Dospěl jsem k závěru, že záměrně – byl to od starého muže chytrý tah. Na jedné straně nechtěl nevyslyšet otcovu prosbu, na druhé straně musel hájit zájmy církve. Obratně se vyhnul odpovědi, neřekl ano ani ne. A ponechal rozhodnutí na otci. Moje úcta k duchovnímu, z něhož jsem si pro jeho zevnějšek se spolužáky dělal legraci, značně vzrostla. „Hiá!“ zvolal otec a pobídl svého hnědáka plácnutím. „Dokázali jsme to za světla. Siegershausen je před námi.“ Do domu jsme vkročili se setměním. Gotthard Iwein, Alphons Wyss a porodní báby, všichni do jednoho se stále zdržovali ve světnici u rodičky, jako by se po celou dobu vůbec nehnuli z místa. Co tropili během naší sedmi- až osmihodinové nepřítomnosti, věděla jen nebesa. Nicméně má nevlastní matka stále ještě žila. „Získal jsi požehnání církve k porodu řezem?“ zvídal Gotthard Iwein. Otci nestál za pohled, odhrnoval právě své ženě pra meny vlasů z čela. „Prelát Bindschedler se bude za tebe a dítě modlit,“ zašeptal. Nato vyšel ze světnice, a zakrátko se vrátil se souborem operačních nástrojů. Ještě nikdy jsem nespatřil v jeho očích takové odhodlání. „Všechno dobře dopadne, Elisabeth,“ ujistil ji. „Prelát řekl, že ti mám poskytnout pomoc, kterou potřebuješ.“ Odměnila jeho slova chabým úsměvem. Hlas mé nevlastní matky jako by přicházel z velké dálky: „Pomoz dítěti ven. Dítěti… dítěti… o mě… se nestarej.“ „Budeš žít, Elisabeth. A to maličké taky. Vím, co dělám.“ Kladl jsem si otázku, zda si otec opravdu tolik věří, jak říká, ale neposkytl mi příležitost, abych o tom dlouze dumal, neboť se vyzývavě rozhlédl kolem dokola. „Tak co, kdo si troufne mi asistovat?“ „Vážně se toho odvážíš?“ otázal se Alphons Wyss.
22 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 22
15.2.17 16:16
„Uvážil jsi to?“ navázal Gotthard Iwein. Porodní báby a sousedky se na nic nezeptaly. Přešlapovaly z nohy na nohu, něco si nesrozumitelně šuškaly, načež se vytrácely ze světnice. Otec se za nimi díval. Pokrčil rameny. Přikázal Iweinovi a Wyssovi, aby rozsvítili několik luceren a zavěsili je na trámy nad postelí. Poznamenal, že potřebuje světlo, co nejvíc světla. Zatímco oba dělali, oč požádal, opět se sklonil k mé nevlastní matce. „Elisabeth,“ oslovil ji drsně něžným tónem, „říznutí skalpelem není nic proti bolestem, které jsi doteď vytrpěla.“ Nato uchopil číši vína, přiložil ji k jejím rtům a dopřál jí pár doušků na posilněnou. Když Iwein a Wyss pověsili lucerny nad postel, ustoupili o krok a zkřížili ruce na prsou. Ve tvářích se jim zračil nesouhlas. Rád bych věděl, proč zůstali, když neschvalovali otcův úmysl. Chtěli přihlížet otcovu nezdaru? Nechápal jsem je. Věděl jsem jen to, že jejich chování mi skýtá šanci přispět k otcovu snažení. Dmul jsem se pýchou. „Pomoz mi, Lukasi!“ poručil mi otec a odhrnul z lože pokrývku. Společně jsme potáhli rodičku za nohy tak, aby spočinula hýžděmi u dolního okraje postele. Ve svitu luceren se podobalo její tělo obrovité tykvi. Roztažená bledá stehna se leskla. Otec vkročil mezi nohy a požádal Iweina a Wysse, aby jeho manželce podložili záda polštářem a podepřeli jí hlavu. Potom přisunul dřevěný stůl a pokryl ho čistým lněným prostěradlem. Vzápětí na něj rozmístil své nástroje. Použil je mnohokrát, ale blýskaly se a třpytily jako nové. Věděl jsem, že se mu kvůli důrazu na čistotu často posmívají, ale na to nedbal. Jednou mi řekl: „Pochop, musí to mít nějakou příčinu, že mi ještě nikdy neuhynulo zvíře na otravu krve. Já ji vidím v čistotě nástrojů. V pečlivé očistě nástrojů po každém použití.“ „Ale chirurgové to považujou za nesmysl, nástroje se přece při dalším zákroku zase znečistí,“ namítl jsem. „Znáš nunváře Nyffeneggera z Unterwaldenu?“ zeptal se.
23 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 23
15.2.17 16:16
„Předloni v létě ho zavolali ke krávě, která se nemohla otelit. Vedl řez na jejím boku a tele vyňal. Rána zhnisala a kráva do tří dnů zdechla. A to jen kvůli tomu, že použil špinavé nástroje, přísahám. Nyffeneggerovi chcíplo pod rukama už hodně zvířat. Ptám se tě: Chceš, aby se přihodilo něco fatálního taky mně?“ „Ne,“ rychle jsem ho ujistil. Nato se obrátil na Gottharda Iweina. „Jestli chceš být užitečný, zajdi za porodními bábami, ať připraví horkou vodu a čisté utěráky.“ A mně řekl: „Podej mi břitvu, Lukasi. Tu s krátkou čepelí.“ Převzal ji a zkusmo přiložil špičku prstu k ostří. Zatvářil se spokojeně. Rychle a obratně odstraňoval pubické ochlupení rodičky. Podobnou proceduru konal mnohokrát ve stáji, aby co nejlépe viděl zranění zvířete, a já jsem vycítil, že se jí nevlastní matka vnitřně vzpírá. Litoval jsem ji. Zaznamenal jsem její pohled a přál si, aby usnula, upadla do hlubokého spánku a nic nevnímala. Ne svou situaci. A vůbec ne operaci. „Zanech snění, Lukasi,“ napomenul mne otec. „Zase tomu nějak divně propadáš. Podej mi vlhký, napařený utěrák!“ požádal a otřel jím zbytky chloupků ve stydké krajině. „Tady je pod pokožkou určité rozhraní,“ poznamenal, zadíval se na tělo mé nevlastní matky a natáhl ke mně ruku. Pochopil jsem, že se dožaduje skalpelu, a vložil mu nástroj do dlaně vyřezávanou rukojetí z rohoviny. Zvolil jsem právě ten, neboť jsem věděl, že ho používá nejraději, a potěšilo mne, když dal najevo uspokojení. „Je to úzká linie,“ rozvíjel dál svou. „Vede středem břicha, začíná nad pupkem a pokračuje pod něj. U zvířat a lidí je to v podstatě stejné. Nás teď zajímá jen to, co je pod pupkem. Říká se tomu bílá linie. Když se tam řízne, prakticky nekrvácí, což je značná výhoda…“ Otec toho řekl ještě mnohem víc, na většinu si nevzpomínám, vím jen, že jsem si kladl otázku, proč neustále mluví. Snad aby uklidnil sebe, snad moji nevlastní matku – na oka-
24 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 24
15.2.17 16:16
mžik jsem pohlédl stranou – načež jsem spatřil, jak jistou rukou vede skalpel břišní stěnou. Nevlastní matka ležela klidně, oči zavřené. Iwein a Wyss stáli připraveni, aby ji, pokud to bude nutné, pevně drželi. „Jsi moc statečná, drahá Elisabeth. Dobře že jsi štíhlá jako jezdecký bičík. To ohromně ulehčuje incizi. Představ si, už jsme se propracovali k děloze. Řez bude dlouhý nejmíň sedm coulů. Vznikne brána, kterou naše dítě spatří světlo světa. Zbývá jen protnout stěnu. Provedeme to obezřetně. Plodový vak leží hlouběji, musíme proto postupovat opatrně…“ Mluvil dál a dál, přikázal mi, abych přistoupil blíž, roztáhl dvěma háky okraje řezu a vzápětí podržel rukou drobounkou nožku. A pak druhou. Nato vytáhl celé dítě. Bylo zkrvavené a slizké, otec ho držel za nožičky hlavou dolů. Bezděčně jsem pomyslel na to, že právě tak držel selátko, než ho… ne, to k tomu nepatří. Navíc otec udělal něco jiného. Plácl novorozence po zadečku. Světnicí se okamžitě rozlehl pronikavý křik. „Je to klouček!“ radostně zvolal otec. „Máme krásného kluka, Elisabeth!“ Moje nevlastní matka se nehýbala. Teprve když jsem se jí jemně dotkl, otevřela oči a uviděla dítě. Vyloudila ze sebe chabý zvuk, odrážející jen v nepatrné míře její vnitřní nadšení, chtěla se narovnat, ale Iwein a Wyss jí v tom ohleduplným přitlačením zabránili. Za námi se otevřely dveře. Porodní báby a sousedky slyšely novorozenecký křik. Natahovaly krky. Otec přeťal pupeční šňůru a předal mého bratříčka ženám, aby ho umyly a zauzlily pupeční šňůru. Pak dohledal plodové lůžko a blánu, obé odňal, přesvědčil se o jejich úplnosti a začal šít děložní stěnu. Použil čisté vlákno z ovčího střívka, navlečené do kulaté jehly. Jeho stehy svědčily o velké zkušenosti. Obdivoval jsem ho. „Proč zašíváš dělohu?“ zeptal se Alphons Wyss. „To je zbytečný. Nevíš, že děloha má po porodu sklon ke smrštění?
25 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 25
15.2.17 16:16
Stahuje se, jakmile ji dítě opustí. To ti potvrdí každá porodní bába.“ Otec vzhlédl a klidně odvětil: „Co jsem rozřízl, to zase sešiju. Postupuju tak vždycky. Na světě nic nepostrádá smysl. Jestliže je děložní stěna od přírody uzavřená, má to svůj důvod.“ Převzal ode mne další připravené utěráky, velmi pečlivě vysušil a vyčistil ránu a opět se chopil jehly. Za chvíli břišní krajinu uzavřel. „Polož mi maličkého na prsa, Jacobe,“ požádala moje nevlastní matka slabým, ale šťastným hlasem. Otec poslechl. V očích měl slzy. Uběhl týden. K úžasu celé vsi se moje nevlastní matka zotavovala neobyčejně rychle. Otec pravidelně ošetřoval její operační rány mastí z měsíčku lékařského a ty se rychle hojily. Mého bratříčka, narozeného 24. března, jsme chtěli pojmenovat Elias podle Eliji, patrona toho dne. Nevlastní matka souhlasila: „Lukas a Elias, to se k sobě báječně hodí.“ Ke křtu rodina odjela žebřiňákem do Frauenfeldu a Jeho Milost prelát Bindschedler si nenechal ujít příležitost a osobně se ujal svatého křtu. Křestní voda pocházela z říčky Murg, která protéká Frauenfeldem. Byla čirá jako pramenitá voda a v rámci slavnostního obřadu vysvěcená. Bindschedler tak učinil nad kamennou křtitelnicí, nabral rukou nepatrné množství a skropil jím Eliasovo čílko, proti čemuž křtěnec protestoval pronikavým křikem. Liturgie, zahrnující neustálé střídání modliteb a zpěvů, se vlekla a byla pro matku únavná, nicméně dospěla ke konci. In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti… Amen. Čekala nás dlouhá zpáteční cesta, proto jsme ve Frauenfeldu přenocovali a vydali se domů až na druhý den. Předtím otec ještě navštívil Bindschedlera, předal mu peníze na koupi dvanácti kostelních svící a pár stříbrňáků coby milodary. „Jsem vám moc vděčný, Vaše Milosti,“ ujistil ho znovu,
26 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 26
15.2.17 16:16
a Bindschedler dobrácky proteplil ropuší obličej úsměvem a odvětil: „Mně neděkuj, synu, děkuj Pánu Bohu, za jehož pomoc tobě a tvé rodině jsem se modlil.“ Na zpáteční cestě seděl otec nahoře na kozlíku a prozpěvoval z plných plic staré písně, byl nevýslovně šťastný. A zpíval i potom, co jsme dorazili domů. Sice tiše, protože moje nevlastní matka a maličký Elias spali v sousedním pokoji, ale vroucně. Píseň pojednávala o mládenci, který vysoko v Penninských Alpách hledal kouzelnou protěž, aby ji připnul své nejmilejší na šaty, a získal tak její lásku. „Proč nezpíváš se mnou, Lukasi?“ zeptal se otec a mrkl na mne. „Jseš snad nešťastně zamilovaný?“ Zavtipkoval, bylo mi totiž teprve čtrnáct let, ale mně nebylo do smíchu a zamračeně jsem odpověděl: „Teď, když se všechno podařilo, mohl bych studovat na univerzitě v Basileji, tati?“ „Můj ty bože, zase s tím začínáš!“ zvolal otec a spustil druhou strofu. „Myslím to vážně, tati.“ Otec přerušil zpěv. „O tom nepochybuju.“ Sáhl po džbánku s vínem a nalil si pohár. „Tak proč jsem vůbec chodil do latinské školy, když nesmím studovat?“ Otec polkl doušek. „Taková škola vybaví člověka dobře pro život. Řekl to sám prelát Bindschedler.“ „A taky řekl, že by ze mě jednou mohl být dobrý lékař.“ „Já vím, chlapče.“ Otec zavzdychal a znovu si lokl. „Jenže Bůh každému přidělil jeho místo. A tvoje místo je tady, v Siegershausenu. Jednou by ses měl stát mým nástupcem. Kastrace prasat je vážené povolání a člověka uživí. Jen se rozhlédni. Ke všemu v tomhle domě jsem se dopracoval vlastníma rukama.“ Proti tomu jsem nemohl nic namítnout, jinak bych otci křivdil. Byl to muž činu, ne knihomol. Nedávno oslavil třicáté sedmé narozeniny, byl zdravý jako řípa a měl pořád
27 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 27
15.2.17 16:16
ještě všechny zuby. O jeho šikovnosti jako klestiče prasat se vědělo široko daleko. Čuníci přečkali jeho zákrok bez úhony, rychle tloustli a jejich maso nemělo pachuť nekastrovaných zvířat. Otec své povolání nadevšechno miloval a domníval se, že jeho syn bude neodvratně kráčet v jeho šlépějích, proto náš rozhovor na tomto místě vždycky končil. Ale tentokrát jsem se nechtěl vzdát. „Asistoval jsem u porodu řezem špatně?“ Otec svraštil čelo. „Odtud vane vítr?“ Ve tváři se mu mihl úsměv. „Vyrážíš do souboje slov zpříma, jen co je pravda. Proto ti poctivě odpovím. Ne, neasistuješ mi špatně. I když těsně před incizí jsem si všiml, že ses zase pokusil využít svoji zvláštní schopnost. Víš, o čem mluvím. Obluzuješ pohledem a svádíš lidi ke spánku. Pohrál si s tebou ďábel, dej na mě. Dobře že Elisabeth zákrok i tak přestála.“ „Ano, tati.“ Na výtku jsem neodpověděl, ale věděl jsem, že jsem nevlastní matku proti otcově vůli hluboce uspal; tu schopnost jsem v sobě poprvé objevil už před několika lety. A to díky jedné chalupnici, hašteřivé stařeně, která nejraději vysedávala celé dny na lavičce před svým stavením a nadá vala dětem. Když si hrály, chovaly se podle ní moc hlučně. Zvlášť malá Resi. Jednou zavolala Resi k sobě a uštědřila jí surový políček. Resi se rozplakala. Jelikož Resi byla moje kamarádka, zastal jsem se jí. Vyplázl jsem na chalupnici jazyk a křikl jsem na ni, že je stará, zlá čarodějnice. Chtěla uhodit i mne. Pochopitelně jsem nemohl utéct, Resi by mne považovala za zbabělce. Překotně jsem se jí omluvil a obrátil se na stařenu. Nevím už, co přesně jsem jí řekl. Pamatuji si jen to, že jsem se snažil ji uklidnit. Zadíval jsem se jí do očí a lichotil jí, odvolal jsem, že je čarodějnice, a přiznal svou mýlku. Namluvil jsem jí, že pro nás děti je milovanou matinkou a že jsme rádi, že ji máme. Opravdu se trochu uklidnila, ale v mír jsem nevěřil. Nejradši bych ji požádal, aby zalezla do chalupy a my děti jsme si mohly dál hrát. To jsem samozřejmě nemohl. Proto jsem řekl: „Zdřímněte si, matičko. Hned teď.
28 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 28
15.2.17 16:16
Uvolníte se, naberete síly. Šlofík vám prospěje. Usněte, spěte…“ Upřeně jsem na ni hleděl a zaznamenal jsem, že jí klesá hlava na prsa. Žasl jsem, neboť dělala přesně to, k čemu jsem ji nabádal, proto jsem na ni ještě víc vykulil oči a rychle mluvil dál: „Spi, spi hluboce, ať si můžeme hrát a nerušíme tě, spi, spi, spi, potom tě zase probudím.“ Tak tomu bylo. Když jsem pak otci všechno vyprávěl, pravil, že něco takového není možné, a pokud, tak se děje věc nekalá. Ať prý se s tím nikomu nesvěřuji. Hlavně ne starému prelátovi Bindschedlerovi, neboť s církví v tomto směru nejsou žádné žerty. Slíbil jsem mu to, ale za několik dní mi zvědavost nedala a vyzkoušel jsem svou novou schopnost znovu. Tentokrát na Resi, v kůlně za domem. A Resi ihned, sotva jsem ji k tomu začal nabádat, usnula, a všechno by dobře dopadlo, kdyby náhle nevpadl dovnitř otec. Hrozně mi vynadal, dokonce padla i nějaké rána. „Neporučil jsem ti, abys s tím nesmyslným uspáváním přestal!“ zahromoval. „Co kdyby se ta chudinka neprobudila?“ „Bez starosti, tati,“ odpověděl jsem, neboť jsem si byl jistý, že Resi udělá přesně to, co budu chtít. Resi také krátce nato otevřela oči a divila se, že před ní stojí můj otec. O ničem, co se předtím odehrálo, nevěděla. Od té doby jsem otcův zákaz respektoval. Až do dne, kdy jsem z přesvědčení, že nevlastní matka bude operaci snáz snášet ve spánku, zákaz porušil. Přesto jsem se o tom chytře nezmínil, protože jsem chtěl od otce získat souhlas ke studiu. Jenže co jsem k tomu mohl ještě dodat? Vtom mne něco napadlo. „Teď, když je na světě Elias, může se stát tvým následníkem on,“ nadhodil jsem. „A já bych se mohl odebrat do Basileje.“ Otec se zarazil. Na tuhle možnost ještě nepomyslel. „Elias?“ zeptal se. V tom okamžiku se jako na narážku objevila ve dveřích moje nevlastní matka. Držela bratříčka na ruce a hned promluvila: „Řekl jsi ,Elias‘, Jacobe? Tady je. Právě jsem ho
29 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 29
15.2.17 16:16
akojila, nasytil se a spí. Chceš si ho pochovat?“ A položila n maličkého otci do náruče. „Eliasi,“ šťastně zašeptal otec a jemně ho pohupoval sem tam. „Je to chlapík jedna radost.“ Moje nevlastní matka se tlumeně zasmála. Pak se podívala na mne, protože jsem vstal a chystal se vyjít z pokoje. „Copak, Lukasi?“ zeptala se. „Proč se škaredíš? Něco ti přelétlo přes nos?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Povíš nám, co je s tebou?“ „Nic mi není.“ „Hezky se posaď a řekni, co tě trápí.“ Nevlastní matka uměla energicky zasáhnout. Tak jsem se znovu posadil a zpravil ji o rozhovoru s otcem, který moc neposlouchal, protože po celou dobu hýčkal malého Eliase. „Bylo to tak, Jacobe?“ otázala se, když jsem skončil. „A co? Ach tak. Ale to teď není důležité. Promluvíme si o tom jindy.“ „Myslím, že bychom si o tom měli promluvit hned. Všichni jsme šťastní, ty, já i malý Elias. Jen Lukas ne. To nesmíme dopustit, Jacobe. Není to správné. Splň Lukasovi jeho přání.“ „No dobrá,“ přikývl otec. „Budiž.“ Tak se stalo, že za dva dni, 3. dubna 1500, jsem se vydal do Bassileje, abych na tamní univerzitě studoval artes liberales, „svobodná umění“.
30 MEDIKUS Z HEIDELBERGU.indd 30
15.2.17 16:16