Tato kniha vychází ze skutečných zážitků Franka Abagnalea. K ochraně práv těch, jejichž životní cesta se zkřížila s autorovou, byly postavy i některé události pozměněny a všechna jména, data a místa nahrazena jinými.
TÁTOVI
1/
PRVNÍ KRŮČKY
ALTER EGO KAŽDÉHO člověka je jen jeho oblíbený obraz sebe sama. Zrcadlo v pokoji pařížského hotelu Windsor mi přesně takový obraz nabízelo – obraz snědého, pohledného mladého pilota s jemnou pletí, širokými rameny a v čisLounké uniformě. Skromnost byste mezi mými kladnými vlastnostmi hledali opravdu marně. Pokud by se tedy u mě o nějakých kladných vlastnostech vůbec dalo mluvit. V té době asi těžko. Spokojen se svým vzezřením popadl jsem cestovní tašku, opustil pokoj a o dvě minutky později už jsem stál před přepážkou pokladny. „Dobré ráno, kapitáne,“ pozdravila mě vřelým tónem pokladní. Označení na mé uniformě sice hlásalo, že jsem hodností první důstojník a zařazením druhý pilot, ale Francouzi už jsou takoví. Mají sklony přeceňovat všechno vyjma svých žen, vína a umění. Podepsal jsem hotelový účet, který mi posunula přes přepážku, a už jsem se začínal odvracet, když vtom jsem se zarazil, otočil se zpět a vylovil z kapsy saka výplatní šek. „Poslyšte, mohla byste mi tohle proplatit? Ten váš pařížský noční život mě úplně vysál a domů se dostanu teprve za týden.“ Zkroušeně jsem se pousmál. Vzala šek společnosti Pan American World Airways a pohlédla na částku. „Určitě to půjde, kapitáne, jenom před vyplacením takové sumy musím požádat o svolení ředitele,“ odpověděla. Zmizela v zadní kanceláři, ale vmžiku byla 7
zpět s potěšeným úsměvem na rtech. Podala mi šek, abych jej indosoval, to jest připsal na rub, že šek převádím na hotel, a stvrdil to svým podpisem. „Předpokládám, že to budete chtít v amerických dolarech,“ prohodila, a aniž čekala na odpověT, odpočítala mi pěkně v mé rodné měně 786,73. Dvě padesátidolarovky jsem jí vrátil. „Když už jsem toho včera rozházel tolik, byla byste od té dobroty a podpořila za mě místní bezdomovce?“ usmál jsem se. Celá se rozzářila. „Ale jistě, kapitáne. Jste velice laskavý. Přeji vám bezpečný let a rádi vás zase uvidíme.“ Na Orly jsem se nechal odvézt taxíkem a řidiče jsem požádal, aL mě vysadí u vchodu společnosti Trans World Airways. V hale jsem bez povšimnutí prošel kolem pokladny a zamířil přímo k operačnímu středisku TWA, kde jsem tamnímu zaměstnanci ukázal svou pilotní licenci a průkaz Pan American. Držel se přesně svého scénáře. „Aha, dobře, první důstojník Frank Williams, služební let do Říma. Tohle mi prosím vyplňte.“ Podal mi důvěrně známý růžový formulář pro neplatící pasažéry a já do něj perem zanesl příslušné údaje. Pak jsem zvedl tašku a vydal se k celnici, ke vstupu označenému POUZE PRO ČLENY POSÁDKY. Už jsem se chystal položit tašku na pult k prohlídce, ale celní inspektor, seschlý stařík s chmýřitým knírem, na mě jen mávl, že můžu jít dál. Cestou k letadlu se ke mně připojil malý klučina a s neskrývaným obdivem si začal prohlížet mou uniformu s nablýskanými zlatými prýmky a dalšími ozdobami. „Vy jste náš pilot?“ zeptal se mě. Podle přízvuku to byl Angličan. „Kdepak, dneska jen pasažér jako ty,“ odvětil jsem. „Létám pro Pan Am.“ „Se sedmsetsedmičkou?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Kdysi,“ odpověděl jsem. „TeT jsem na décé-osmičkách.“ Mám děti rád. V tomhle klukovi jsem viděl sám sebe před pár lety. 8
Při vstupu na palubu mě přivítala atraktivní plavovlasá letuška a pomohla mi uložit tašku do zavazadlového prostoru pro posádku. „Jsme dneska plně obsazení, pane Williamsi,“ informovala mě. „Dokonce i o skládací sedadlo v kokpitu měli kromě vás zájem ještě dva další. Obsluhovat vás budu já.“ „Já se spokojím se sklenicí mléka,“ prohlásil jsem. „A kdybyste měla moc práce, nedělejte si se mnou hlavu. Úplně mi stačí, že se s vámi mohu svézt.“ Se skloněnou hlavou jsem vstoupil do kabiny. Pilot, druhý pilot a palubní mechanik právě prováděli předletovou kontrolu všech přístrojů a zařízení, přesto mi při mém příchodu věnovali zdvořilou chvilku pozornosti. „Zdravím, Frank Williams od Pan Am,“ představil jsem se. „Nenechte se rušit.“ „Gary Giles,“ natáhl ke mně pravici pilot. Pak kývl hlavou ke zbylým dvěma. „Bill Austin, můj zástupce, a Jim Wright. Vítejte na palubě.“ Potřásl jsem si rukou i s oběma dalšími letci, usadil se na skládací sedačku a nechal je pracovat. Během dvaceti minut jsme byli ve vzduchu. Giles navedl sedmsetsedmičku do 30 000 stop, zkontroloval přístroje, rozloučil se s věží v Orly a nakonec se zvedl ze svého sedadla. Nenuceně po mně přejel pohledem a ukázal na své místo. „Nechcete to za mě na chvíli vzít, Franku?“ vyzval mě. „Zajdu dozadu pozdravit se s pasažéry.“ Poctít služebně cestujícího pilota konkurenční aerolinie podobnou nabídkou je zcela běžné zdvořilostní gesto. Odložil jsem si čepici na podlahu kabiny a vklouzl do pilotního sedadla. Dobře jsem si uvědomoval, že od této chvíle držím v rukou 140 životů, včetně svého vlastního. Austin, který převzal řízení, jakmile se Giles zvedl, je teT postoupil mně. „Je to na vás, kapitáne,“ uculil se na mě. Okamžitě jsem obří tryskový letoun přepnul na automatického pilota a v duchu se modlil, aL ta věc funguje, protože sám bych neuřídil ani papírového draka. 9
Nebyl jsem pilot Pan American ani žádné jiné letecké společnosti. Byl jsem podvodník, jeden z nejhledanějších zločinců na čtyřech kontinentech, a právě jsem dělal to, co mi šlo ze všeho nejlíp – vodil jsem nevinné lidi za nos. V NECELÝCH JEDNADVACETI LETECH jsem byl dvouapůlnásobný milionář. Všechno, do posledního centu, jsem ukradl a většinu z toho balíku rozházel za fajnové ohozy, labužnické pochoutky, luxusní bydlení, půvabné krásky, rychlá kola a další světské radosti. Flámoval jsem ve všech hlavních městech Evropy, slunil se na nejslavnějších plážích a užíval si v Jižní Americe, v jižních mořích, Orientu i v příjemnějších oblastech Afriky. Nebyl to však příliš pokojný život. Ne že bych žil v neustálém strachu a panice, ale přece jen jsem dost kilometrů urazil spíš na útěku než na cestách. Častokrát jsem odcházel zadními dveřmi, po požárních schodištích nebo přes střechy. Během těch pěti let jsem vystřídal víc obleků než většina lidí za celý život. Byl jsem kluzčí než máslem potřený escargot. Co je ale zvláštní, nikdy jsem se necítil jako zločinec. I když jsem jím samozřejmě byl a dobře jsem to věděl. Policejní orgány i novináři mě popisovali jako jednoho z nejmazanějších padělatelů, podvodníků a zlodějů tohoto století, jako podfukáře hodného Oscara. Byl jsem švindlíř a pozér omračujících schopností. Nejednou jsem některým ze svých hereckých výkonů a vylomenin omráčil i sám sebe, ale nikdy jsem si ani na chvíli nic nenamlouval. Vždycky jsem měl na paměti, že jsem Frank Abagnale, jr., že jsem falšovatel a padělatel šeků, a že jestli mě chytí, určitě za své výkony nedostanu cenu Akademie. Dostanu pěkných pár let v chládku. A měl jsem pravdu. Za své činy jsem pykal ve francouzské base, napravoval jsem se ve švédské káznici a trest za veškeré své americké hříchy jsem si odseděl ve státním lapáku 10
v Petersburgu ve Virginii. Během pobytu v posledně zmiňovaném vězení jsem se dobrovolně podrobil psychologickému zkoumání psychiatra-kriminologa z Virginské univerzity. Celé dva roky se mnou dělal nejrůznější písemné i ústní testy, dával mi injekce se sérem pravdy a opakovaně mne podroboval detektoru lži. Nakonec dospěl k závěru, že mám velice nízký práh kriminální citlivosti. Jinými slovy, že vůbec nemám sklony ke zločinnému jednání. Když si zprávu přečetl jeden z newyorských policistů, kteří ze všech nejusilovněji pracovali na mém dopadení, znechuceně si odfrkl. „Ten doktor si z nás snad dělá srandu,“ prohlásil. „Ten darebák klidně oškube několik set bank dohromady o víc než 2 miliony dolarů, z poloviny hotelů na světě vybrakuje snad všechno kromě prostěradel, vodí za nos všechny aerolinie, co jich po obloze létá, ani nemluvě o tom, co provádí s jejich letuškami, rozdá tolik falešných šeků, že by se s nimi dal vytapetovat Pentagon, založí si vlastní vysokou školu a univerzitu, udělá naprosté voly z policajtů dvaceti zemí světa – a má nízký práh kriminální citlivosti? Co by potom sakra prováděl, kdyby ho měl vysoký, vyplenil Bílý dům?“ Potom se zmiňovaný detektiv obrátil s obsahem zprávy i na mě samého. Stali se z nás poměrně přátelští sokové. „Ty jsi toho cvokaře schválně oblbnul, viT, Franku?“ Řekl jsem mu, že jsem se snažil odpovídat na všechny položené otázky co nejpravdivěji a ke všem testům přistupovat s maximální poctivostí. Nepřesvědčil jsem ho. „Prdlajs,“ odsekl. „Federálové ti na to možná naletí, ale já ne. Tomu psychiatrovi jsi celou dobu věšel bulíky na nos.“ Zavrtěl hlavou. „Ty bys dokázal oblbnout i vlastního tátu, Franku.“ A taky že ano. Táta byl vlastně úplně první zářez na mé pažbě. Měl totiž onu jedinečnou vlastnost, která z lidí dělá dokonalé naivky, totiž slepou důvěru v druhé, a já ho obral o 3400 dolarů. To mi bylo teprve patnáct. 11
Narodil jsem se a prvních šestnáct let svého života prožil v newyorském Bronxvillu. Byl jsem třetí ze čtyř dětí a jméno jsem dostal po otci. Kdybych chtěl své činy svádět na nešLastné dětství a rozvrácenou rodinu, klidně bych mohl, protože máma s tátou se rozešli, když mi bylo dvanáct. Ale to bych svým rodičům nepoctivě křivdil. Tím, kdo rozchodem a následným rozvodem trpěl nejvíc, byl táta. Vážně na mámě visel. Moje matka, Paulette Abagnaleová, je francouzsko-alžírská kráska, s níž se otec seznámil a oženil během 2. světové války za služby v Oranu. Mámě bylo tehdy teprve patnáct, tátovi osmadvacet, a přestože tenkrát jim ten věkový rozdíl nijak nevadil, vždycky jsem měl dojem, že při rozpadu jejich manželství určitou roli přece jen sehrál. Krátce po propuštění z armády si táta zařídil vlastní živnost v New York City, papírnictví Gramercy’s na rohu Čtyřicáté ulice a Madison Avenue. Byl víc než úspěšný. Bydleli jsme ve velkém, přepychovém domě, a jestli jsme nebyli přímo pohádkově bohatí, rozhodně jsme si žili v blahobytu. Moji bratři, má sestra i já jsme v raném mládí dostali všechno, nač jsme si vzpomněli. Dítě je obyčejně tím posledním, kdo se dozví, že to mezi jeho rodiči přestává klapat. V mém případě to tak určitě bylo a myslím, že ani moji sourozenci netušili víc než já. Domnívali jsme se, že máma je s rolí matky a ženy v domácnosti spokojená, a vlastně také byla – do jisté míry. Jenže táta zdaleka nebyl jen úspěšný obchodník. Aktivně se účastnil také politického života, patřil k předním republikánským tahounům v bronxském volebním okrsku. Kromě toho byl členem a někdejším prezidentem Newyorského atletického klubu, kde trávil spoustu času se svými obchodními i politickými partnery. Navíc byl náruživým mořským rybářem. Každou chvíli odlétal do Portorika, do Kingstonu, do Belize nebo do nějakých karibských lázní, odkud vyrážel rybařit na hluboké 12
moře. Mámu nikdy nebral s sebou, a to měl. Máma byla bojovnicí za ženská práva už dávno předtím, než Gloria Steinemová zjistila, že její Maidenform docela dobře hoří. A tak táta jednou po návratu z lovu marlinů našel svůj domovský přístav prázdný. Máma sbalila věci a odstěhovala sebe, nás tři kluky i sestru do velkého bytu. Nás děti to pochopitelně dost zmátlo, ale máma nám poklidně vysvětlila, že už si s tatínkem navzájem nevyhovují a rozhodli se žít každý sám. Tedy, přinejmenším ona se k tomu rozhodla, to ano. Tátu její čin šokoval, zaskočil a ranil. Prosil ji, aL se vrátí domů, sliboval, že bude lepším manželem i otcem a své výpravy na oceán že pustí k vodě. Dokonce nabídl, že odejde z politiky. Máma ho vyslechla, ale nic mu neslíbila. A mně, když už ne tátovi, začalo být brzy jasné, že nemá v úmyslu se s ním usmiřovat. Zapsala se v Bronxu na fakultu zubního lékařství a začala studovat na zubní techničku. Táta se nevzdával. Objevoval se u nás v bytě při každé vhodné příležitosti, prosil, přemlouval, naléhal, lichotil. Někdy už ztrácel trpělivost. „Sakra, ženská – copak nevidíš, že tě miluju!“ hřměl na ni. Tento vývoj situace měl pochopitelně vliv i na nás děti. Především na mě. Tátu jsem zbožňoval. Byl jsem mu ze všech nejbližší a on mě při svých snahách o znovudobytí máminy přízně začal využívat. „Promluv s ní, synku,“ žádal po mně. „Pořád jí opakuj, že ji miluju. Že budeme všichni šLastnější, když budeme žít pohromadě. Že ty budeš šLastnější, když se vrátí domů, že vy děti budete všechny šLastnější.“ Posílal po mně mámě dárky a trénoval mě v proslovech, které měly zlomit mámin odpor. Coby mladičký zprostředkovatel mezi svým zoufalým otcem a neoblomnou matkou jsem nadobro zklamal. Máma se nenechala ošálit. A táta tím nejspíš jen sám sobě škodil, protože se jí protivilo, že mě v jejich partii manželského 13
šachu využívá jako pěšáka. Když mi bylo čtrnáct, nechala se s tátou rozvést. Tátu to zdrtilo. Já byl zklamaný, protože jsem si vážně přál, aby se dali znovu dohromady. Řeknu za tátu jen tolik: když už se do nějaké ženy zamiloval, bylo to na celý život. Ještě v sedmdesátém čtvrtém, kdy zemřel, se snažil získat mámu zpátky. Poté, co se máma nechala rozvést, vybral jsem si, že budu bydlet s tátou. Máma mým rozhodnutím nijak zvlášL nadšená nebyla, ale já cítil, že táta někoho z nás potřebuje, že by neměl zůstat sám, a nakonec jsem ji přesvědčil. Tátu to samozřejmě potěšilo a byl mi vděčný. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval, zatímco on možná ano. Žít s tátou pro mě byla dočista nová zkušenost. Trávil jsem spoustu času v nejvybranějších salonech New Yorku. Zjistil jsem, že obchodníci si rádi dopřávají nejen obědy s trojitým martiny, ale i časté přesnídávky se sklenkou něčeho na spláchnutí a téměř pravidelné večeře prokládané whisky se sodou. Také jsem záhy vypozoroval, že politici mnohem lépe chápou světové problémy a jsou o poznání štědřejší v rozdílení různých fondů, mají-li po ruce sklenku bourbonu s ledem. Táta značnou část svých obchodních jednání i manévrování v politických vodách odbýval v těsné blízkosti baru, zatímco já na něj čekal opodál. Jeho pijácké návyky mě zprvu poplašily. Sice jsem ho nepokládal za alkoholika, ale přece jen jsem viděl, že je zvyklý notně si přihýbat, a tak jsem si dělal starosti, aby s tím nezačal mít potíže. Ovšem i přesto, že pil neustále, jsem ho nikdy neviděl opilého, z čehož jsem vyvodil, že musí být k alkoholu imunní. Tátovi společníci, přátelé a známí mě fascinovali. Představovali kompletní škálu bronxských společenských vrstev: patřili mezi ně obuvníci, policisté, šéfové různých sdružení, vysoce postavení obchodní činitelé, autodopravci, burzovní makléři, úředníci, taxikáři i kšeftaři, prostě na 14
koho si jen vzpomenete. Někteří doslova jako by vypadli ze stránek Damona Runyona. Po šesti měsících strávených v tátově společnosti jsem byl zběhlý a dostatečně protřelý ve všech zákulisních praktikách každodenního života, což sice asi nebyl přesně ten typ výchovy, jaký by si pro mě táta přál, nicméně v okolí barového pultu se mi ani jiného dostat nemohlo. Táta měl značný politický vliv. To jsem zjistil, když jsem začal chodit za školu a dal se do party s některými dětmi volnějších mravů ze sousedství. Nešlo o žádný mladistvý gang ani nic podobného. Ničeho opravdu vážného se nikdy nedopustili. Byli to prostě jen kluci s nepříliš šLastným rodinným zázemím, kteří se snažili upoutat něčí pozornost, i kdyby mělo jít jen o pozornost strážníka, kterému bude divné, jak to, že nesedí ve škole. Možná právě proto jsem se s nimi začal kamarádit. Možná jsem i já toužil po něčí pozornosti. Přál jsem si, aby se moji rodiče vrátili k sobě, a měl jsem tehdy neurčitý pocit, že když se budu chovat jako mladistvý delikvent, mohl bych tím připravit vhodnou půdu k usmíření. Mladistvé delikventství mi ovšem moc nesedělo. Při kradení bonbonů a plížení se načerno do kina jsem si většinou připadal dost hloupě. Byl jsem mnohem vyspělejší než moji kamarádi, a to nejen po duševní, ale i po tělesné stránce. V patnácti letech už jsem měřil metr osmdesát a vážil přes osmdesát kilo; mám dojem, že spousta našich drobných darebností nám prošla hlavně proto, že mě lidé kolem pokládali za učitele, který někam vede své žáčky, nebo za staršího bratra, který dohlíží na mladší sourozence. Kolikrát jsem si tak ostatně připadal i já sám a jejich dětinskost mě často rozčilovala. Ze všeho nejvíc mi ale vadilo, že postrádají styl. Brzy jsem se naučil, že náležitý styl přitahuje obecný obdiv. Každý přestupek, hřích nebo zločin je hned hodnocen shovívavěji, pokud byl proveden stylově. 15
Tihle kluci nedokázali s dostatečnou finesou ani šlohnout auto. Jakmile ukradli svou první káru, okamžitě mě s ní přijeli vyzvednout, ale od našeho domu jsme se nedostali ještě ani míli daleko, a už nás zastavil policejní vůz. Ti pitomci auto ukradli přímo z cesty před garáží, jejíž majitel opodál kropil trávník. Všichni jsme skončili v nápravném zařízení pro mladistvé. Táta nejenže mě odtud dostal ven, ale navíc zařídil, aby z mých záznamů zmizela každičká zmínka o tomto incidentu. Byl to takový drobný kouzelnický trik z vyšších kruhů, který měl v následujících letech stát nejednoho policistu spoustu spánku. I slona chytíte mnohem snáze, máte-li možnost sledovat jeho stopu od samého počátku lovu. Táta se nesnažil dávat mi kázání. „Všichni děláme chyby, synu,“ řekl mi. „Vím, o co ses pokoušel, ale tímhle způsobem to prostě nejde. Z pohledu zákona jsi stále ještě dítě, i když už jsi urostlý jako dospělý muž. Možná bys mohl zkusit jako dospělý muž taky myslet.“ Pustil jsem tedy své někdejší kamarády k vodě, začal znovu pravidelně chodit do školy a sehnal si na částečný úvazek práci v expedičním oddělení jednoho bronxvillského obchodního domu. Tátovi to udělalo radost – takovou radost, že mi koupil starou fordku, kterou jsem já přetvořil na dokonalou past na holky. Pokud bych měl za své budoucí nekalé činy dávat něčemu vinu, pak jedině té fordce. To auto zpřetrhalo veškeré nitky morálky, které jsem v sobě měl. Představilo mi svět žen a mně trvalo celých šest let, než jsem znovu dostal rozum. Byly to báječné roky. V životě muže bezpochyby existují i další období, kdy mu jeho libido zatemní rozum, nicméně v žádném není tlak na čelní laloky tak silný jako v těch postpubertálních letech, kdy myšlenky jen sviští a každá svůdná kráska, která projde kolem, jejich tok ještě umocní. Ve svých patnácti letech už jsem o dívkách pochopitelně věděl. Byly jinak stavěné než 16
kluci. Ale proč, to jsem se dozvěděl teprve toho dne, kdy jsem ve své zrenovované fordce zastavil na červenou a spatřil, jak si mě a můj vůz prohlíží jakási slečna. Když zjistila, že upoutala mou pozornost, blýskla po mně očima, zatřásla tím vpředu, zavrtěla tím vzadu, a já se najednou topil ve svých představách. Hráz se protrhla. Nevzpomínám si, jak se mi dostala do auta ani kam jsme potom jeli, zato mám v živé paměti, jak byla celá hebká, poddajná, hřejivá, voňavá a dokonale rozkošná a jak jsem v tom okamžiku věděl, že jsem objevil kontaktní sport, který by mě mohl opravdu bavit. Prováděla se mnou věci, jaké by odlákaly kolibříka od ibišků a přiměly buldoka urvat se ze řetězu. Dnešní volání po ženských právech v ložnici na mě nedělají nijak zvláštní dojem. Když Henry Ford vymyslel svůj Model-T, byly to ženy, kdo první stáhl kalhotky a přivedl sex na silnici. Ženy se staly mou jedinou neřestí. Vychutnával jsem si je plnými doušky. Nemohl jsem se jich nabažit. Myslel jsem na ně, když jsem ráno vstával, a myslel jsem na ně, když jsem večer usínal. Všechny překrásné, dlouhonohé, dechberoucí, fantastické a okouzlující. Na lov děvčat jsem vyrážel hned při rozbřesku. A když slunce zapadlo, pátral jsem po nich s baterkou v ruce. Don Juan byl proti mně člověk dočista bez sexuálního apetýtu. Byl jsem krásnými ženami doslova posedlý. A po několika prvních blízkých setkáních toho nejpříjemnějšího druhu jsem byl navíc nadobro švorc. Dívky nemusejí nutně stát zas až tolik peněz, ale i ta nejrozpustilejší fräulein vyžaduje čas od času nějaký ten hamburger s colou, čistě pro doplnění energie. Prostě jsem nevydělával tolik, abych si mohl podobné radosti dovolit. Potřeboval jsem najít způsob, jak svou finanční situaci vylepšit. Zašel jsem za tátou, kterému můj objev žen a s nimi spojených rozkoší pochopitelně nezůstal utajen. „Tati, bylo od tebe vážně skvělý, jak jsi mi dal to auto, a já si připadám 17
děsně trapně, že za tebou jdu škemrat o něco dalšího, ale mám s tím autem problémy,“ žadonil jsem. „Potřeboval bych kreditku na benzin. Dostávám plat jen jednou měsíčně, a vzhledem k tomu, na co mě přijdou obědy ve škole, baseball, randění a tak podobně, už mi někdy nezbývají prachy na benzin. Slibuju, že když mi tu kreditku zařídíš, budu se snažit platit si účty ze svýho a nikdy nezneužiju tvojí štědrosti.“ Řečnil jsem tehdy vemlouvavě jako koňský handlíř, nicméně všechno, co jsem říkal, jsem v tom okamžiku myslel upřímně. Táta mou žádost chvíli zvažoval a nakonec přikývl. „Dobře, Franku, věřím ti,“ prohlásil a vytáhl z peněženky kreditní kartu Mobilu. „Vezmi si tuhle a používej ji. Sám odteT nebudu u Mobilu nic kupovat. Bude to tvoje karta, a v rozumných mezích bude tedy jen na tobě, abys každý měsíc zaplatil účet, který přijde. Nebojím se, že bys mě chtěl okrádat.“ To ale měl. První měsíc fungovala naše dohoda bez problémů. Přišel účet od Mobilu, já vyplnil složenku a odeslal požadovanou částku. Jenže po zaplacení mi zůstaly prázdné kapsy, a to opět značně omezilo mé lovecké výpravy za děvčaty. Přepadl mě pocit bezmoci. Koneckonců hledání osobního štěstí je přece nezadatelné privilegium každého amerického občana, nebo snad ne? Připadalo mi, že je mi upíráno jedno z mých ústavou garantovaných práv. Kdosi jednou řekl, že neexistuje žádný absolutně čestný člověk. Nejspíš to byl nějaký profesionální podvodník. Přesně tak totiž zní oblíbená obhajoba všech těch, kdo různými nekalými triky okrádají ostatní. Myslím, že spousta lidí tajně sní o tom, že jsou superzločinci, mezinárodní lupiči drahokamů nebo něco na ten způsob, jenže všechny své loupeže provádějí opravdu jen v říši snů. Také si myslím, že spousta lidí má čas od času chuL spáchat nějaký ten zločin doopravdy, zvláště pokud je ve hře pořádný balík a oni jsou přesvědčení, že si je s krádeží nebude nikdo spojovat. Oby18
čejně takoví lidé dokážou pokušení odolat. Mají vrozený smysl pro to, co je dobré a co špatné, a střízlivé uvažování u nich nakonec zvítězí. Kromě nich jsou tu však i lidé, u nichž pudová soutěživost převládne nad zdravým rozumem. Daná situace pro ně představuje stejnou výzvu jako vysoký štít pro horolezce – čistě už jen tím, že tu je. Dobré a špatné v tom okamžiku nehraje žádnou roli, stejně jako možné následky. Tito lidé pohlížejí na zločin jako na hru, jejímž cílem není pouze lup sám; především jde o to, aby celý podnik uspěl. Pokud je kořist štědrá, samozřejmě tím líp. Tito lidé jsou šachisté světa zločinu. Obvykle mají IQ na úrovni geniality a jejich podvědomí jezdci a střelci jsou neustále v útoku. Nikdy nepředpokládají, že by mohli dostat mat. Vždycky je udiví, když je dopadne průměrně inteligentní policista, stejně jako policistu vždycky udiví jejich motivy. Zločin jako výzva? Prokristapána. Byla to však opravdu výzva, co mě přivedlo k mému prvnímu švindlu. Ano, potřeboval jsem peníze. Každý muž s chronickou touhou po ženách potřebuje veškerou dostupnou finanční podporu. Přesto jsem toho odpoledne, kdy jsem zastavil u čerpací stanice Mobil a spatřil před regálem s vystavenými pneumatikami onu velkou ceduli, nad nedostatečností svých fondů zrovna nijak zvlášL nehloubal. Na té ceduli stálo: OBUJTE SE DO SVÉ KREDITNÍ KARTY MOBIL A MY VÁM OBUJEME VÁŠ VŮZ. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že by se moje karta dala využít i jinak než jen k nákupu benzinu nebo oleje. Pneumatiky jsem sice nepotřeboval – ty na fordce byly prakticky nové –, jakmile jsem však spatřil tu ceduli, začal se mi v hlavě líhnout spletitý plán. No aL se picnu, vždyL by to klidně mohlo vyjít, pomyslel jsem si. Vystoupil jsem a zamířil k majiteli, který tu zároveň i sám obsluhoval. Zběžně jsme se znali, protože jsem u něj čepoval poměrně často. Navíc to nebyla nijak zvlášL rušná sta19
nice. „Víc bych si vydělal, kdybych benzinky přepadával, než když jednu provozuju,“ stěžoval si mi jednou. „Na kolik by mě přišla sada pneumatik s tím bílým pruhem?“ zeptal jsem se. „Pro tohle auto na sto šedesát dolarů,“ odpověděl, „ale vy máte gumy ještě pěkný.“ Zadíval se na mě a mně bylo jasné, že vytušil, že mu chci něco navrhnout. „Jasně, nové gumy vážně nepotřebuju,“ přisvědčil jsem. „Jenže jsem totálně na mizině. Co byste říkal tomuhle: Koupím od vás sadu těch pneumatik a zaplatím je touhle kartou. Ale nevezmu si je a vy mi místo nich dáte sto dolarů. Pneumatiky vám zůstanou, a až za ně můj táta Mobilu zaplatí, dostanete peníze zpátky. Už takhle na tom vyděláte a navíc, až pneumatiky prodáte, spadne vám do klína dalších sto šedesát dolarů. Co vy na to? Můžete si pěkně namastit kapsu.“ Chvíli si mě prohlížel a já si v jeho tváři jasně přečetl vypočítavou chtivost. „A co váš otec?“ vyzvídal obezřetně. Pokrčil jsem rameny. „Nikdy si moje auto neprohlíží. Řekl jsem mu, že potřebuju nové pneumatiky, a on slíbil, že mi je zaplatí.“ Stále ještě měl pochybnosti. „Ukažte mi řidičák. Jestli ta karta náhodou není kradená.“ Podal jsem mu svůj juniorský řidičský průkaz, na němž stálo stejné jméno jako na kartě. „To je vám teprve patnáct? Vypadáte starší,“ prohodil majitel benzinky a doklad mi vrátil. Usmál jsem se. „Už toho mám dost za sebou.“ Přikývl. „Budu muset zavolat na Mobil a požádat o svolení – musíme to dělat před každým větším obchodem,“ řekl. „Když ho dostanu, tak si plácneme.“ Nakonec jsem od benzinky odjížděl s pěti dvacetidolarovkami v peněžence. Úplně se mi točila hlava štěstím. Protože jsem do té doby neokusil alkohol, nemohl jsem tu závraL porovnat dejme tomu s opojením ze šampaňského, ale rozhodně to byl ten nej20
slastnější pocit, jaký jsem na předním sedadle svého auta zažil. Ze všeho nejvíc jsem se opájel asi vlastní vychytralostí. Když to fungovalo jednou, proč by to nemohlo fungovat i podruhé? A fungovalo. V následujících několika týdnech to fungovalo tolikrát, že jsem to brzy přestal počítat. Už si ani nevzpomínám, kolik sad pneumatik, kolik baterií a dalšího příslušenství jsem nakoupil, zaplatil kartou a potom za zlomek ceny prodal nazpátek. Vyzkoušel jsem všechny čerpací stanice Mobilu v Bronxu. Někdy jsem obsluhu u pumpy jen přemluvil, aL mi dá deset dolarů a vypíše si za benzin a olej účet na dvacet. Za chvíli byla moje kreditní karta ze všech těch podfuků celá prošoupaná. Všechno jsem pochopitelně utratil za holky. Zpočátku jsem si užíval pod záminkou, že všechny moje radovánky sponzoruje Mobil, tak o co jde, že? Potom nám ve schránce přistál měsíční účet. Obálka byla naditá víc než vánoční husa. Jakmile jsem pohlédl na celkovou částku, začal jsem zcela vážně zvažovat vstup do kláštera, protože jsem si uvědomil, že tyhle peníze bude Mobil vymáhat na tátovi. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by táta v téhle záležitosti mohl projevit tak měkké srdce. Zahodil jsem účet do koše. O čtrnáct dní později přišla upomínka a putovala rovněž do odpadu. Přemýšlel jsem o tom, že za tátou zajdu a přiznám se mu, ale nenašel jsem k tomu odvahu. Věděl jsem, že dříve či později se to stejně dozví, ale rozhodl jsem se, že mu to bude muset sdělit někdo jiný než já. Co je zvláštní, zatímco jsem očekával střetnutí mezi svým otcem a Mobilem, nijak jsem nepolevil ve svém podnikání. Nadále jsem švindloval s kreditní kartou a kořist utrácel za krásná děvčata, i když jsem si samozřejmě uvědomoval, že tím okrádám tátu. Rozpálený lovec žen za volantem prostě nemá svědomí. Nakonec tátu v jeho obchodě vyhledal člověk od Mobilu. Obrátil se na otce smířlivým tónem. 21
„Pane Abagnale, používáte naši kartu už patnáct let a my si vašeho účtu velice ceníme. Patříte do nejvyšší třídy úvěruschopnosti, nikdy jste se neopozdil s placením a já jsem za vámi nepřišel proto, že bych vás chtěl kvůli tomu poslednímu účtu nějak obtěžovat,“ začal zástupce Mobilu a táta se zmateným výrazem poslouchal. „Jsme jen zvědaví, pane Abagnale, a zajímala by nás jedna věc. Jak jste proboha během tří měsíců dokázal utratit 3400 dolarů za benzin, olej, baterie a pneumatiky na jedinou fordku, model 1952. V průběhu posledních šedesáti dnů jste na ni nechal dát čtrnáct sad nových pneumatik, za posledních devadesát dnů jste do ní koupil dvaadvacet nových baterií a k tomu se zdá, že vám to auto žere galon benzinu na dvě míle. Taky vám nejspíš někde teče olej… Nepomýšlíte na to, že byste ten vůz vyměnil za nějaký novější, pane Abagnale?“ Táta stál jako přimrazený. „No, víte, já už tu kartu od Mobilu nepoužívám – dal jsem ji synovi,“ vypravil ze sebe, když se trochu vzpamatoval. „Musí to být nějaký omyl.“ Vyšetřovatel Mobilu položil před tátu několik více než stodolarových stvrzenek. Na všech byl mou rukou jeho podpis. „Jak to proboha dělá? A proč?“ zvolal táta. „To nevím,“ odpověděl zástupce Mobilu. „Co kdybychom se zeptali přímo jeho?“ A tak se zeptali. Prohlásil jsem, že o těch podvodech nic nevím. Ani jednoho z nich jsem nepřesvědčil. Očekával jsem, že se na mě táta šíleně rozzlobí. Ale byl spíš zmatený než rozzlobený. „Podívej synu, když nám povíš, jak to provádíš a proč, na všechno zapomeneme. Nijak tě nepotrestám a ty účty zaplatím,“ nabídl mi. Věděl jsem, že táta je čestný chlap. Nikdy mi nezalhal. A tak jsem to nakonec vyklopil. „Můžou za to holky, tati,“ povzdechl jsem si. „Dělá to se mnou divný věci. Nedokážu to vysvětlit.“ Táta s vyšetřovatelem od Mobilu chápavě přikývli. Táta 22
mi účastně položil ruku na rameno. „Nelam si s tím hlavu, chlapče. To by nevysvětlil ani Einstein,“ prohlásil. Přestože on mi odpustil, máma rozhodně ne. Celý incident ji vážně rozčílil a moje delikventní jednání dávala za vinu otci. Jako dítě jsem dosud spadal do její péče a ona rozhodla, že se potřebuji dostat z tátova vlivu. Ba co hůř, na radu jednoho z otců od Katolické charity, k níž se má matka vždycky hlásila, mě poslala do katolické soukromé školy pro problémové chlapce v Port Chesteru ve státě New York. Coby polepšovna nebyla škola nic moc. Šlo spíš o nóbl dětský tábor než o nápravné zařízení. Bydlel jsem v pěkné chatce se šesti dalšími chlapci a kromě toho, že jsem nesměl opustit areál a byl neustále pod dohledem, jsem se neměl nijak zle. Bratři, kteří školu řídili, byli všichni velice benevolentní. Žili v podstatě stejně jako jejich svěřenci. Všichni jsme jedli ve společné jídelně a to, čím nás krmili, bylo dobré a bylo toho dost. Kromě toho tu byl kinosál, místnost s televizí, klubovna, plavecký bazén a tělocvična. Ani jsem nestačil vyzkoušet všechna sportovní a rekreační zařízení, která jsme tam měli k dispozici. Od pondělí do pátku byla od osmi do tří škola, ale jinak jsme měli veškerý čas jen pro sebe a mohli s ním nakládat, jak se nám zlíbilo. Bratři nám za naše prohřešky nedělali žádná kázání ani nás neotravovali mravokárnými přednáškami a člověk musel ztropit opravdu pořádnou lumpárnu, aby ho potrestali (což obyčejně znamenalo, že nesměl několik dní opustit svou chatku). S ničím podobným, jako byla tahle škola, jsem se nesetkal do té doby, než jsem skončil ve státní věznici. Tam jsem si potom kolikrát říkal, jestli federální trestní systém neřídí náhodou taky Katolická charita. Ten klášterní životní styl mi přesto vadil. Vydržel jsem ho, nicméně jsem celý svůj pobyt v internátní škole bral jako trest, a to trest nezasloužený. Koneckonců, táta mi přece 23
odpustil, a on byl jedinou obětí mých zločinů. Tak co tu sakra pohledávám? ptal jsem se sám sebe. Ze všeho nejvíc mi na škole vadila nepřítomnost dívek. Byli jsme přísně mužské společenství. V té době by mě snad vzrušil i pohled na jeptišku. A nejspíš bych propadal ještě větším depresím, kdybych věděl, co se v té době děje s tátou. Nikdy mne nezasvětil do podrobností, ale zatímco jsem byl ve škole, postihly ho značné finanční potíže a přišel o svůj obchod. Stal se z něj doslova žebrák. Byl nucen prodat dům i oba své velké cadillaky, vlastně veškerý majetek, který měl nějakou materiální hodnotu. V průběhu několika málo měsíců se táta z milionáře proměnil v prostého poštovního úředníčka. Ano, přesně tak se živil, když jsem se k němu po ročním pobytu v internátní škole vrátil. Jako poštovní úředník. Máma se do té doby trochu obměkčila a dovolila mi znovu žít u táty. Zvrat v jeho finanční situaci mě upřímně šokoval a nemálo mě z toho tížilo svědomí. Táta mě ale přesvědčoval, aL si nic nevyčítám. Ujistil mne, že těch 3400 dolarů, o které jsem ho připravil, nemělo s jeho obchodním krachem nic společného. „To je naprostý nesmysl, synu. To byla jen ta nejmenší kapka,“ uklidňoval mě s úsměvem. Připadalo mi, že ho náhlá ztráta postavení i majetku nijak zvlášL netrápí, zato však trápila mě. Ne kvůli mně samému, ale kvůli tátovi. Dostal se tak vysoko, byl to rozený politik, a teT si sotva vydělal na živobytí. Snažil jsem se z něj vypáčit příčiny toho pádu. „Co tvoji přátelé, tati?“ naléhal jsem. „Vzpomínám si, jak jsi každou chvíli někoho tahal z bryndy. Copak ti nikdo z nich nenabídl pomoc?“ Táta se jen zahořkle pousmál. „Časem sám poznáš, Franku, že když jsi nahoře, jsi pro stovky lidí ten nejlepší kamarád, ale jakmile spadneš dolů, můžeš být rád, když tě jeden dva z nich pozvou na kafe. Kdybych mohl všechno vrátit zpátky, vybíral bych si mnohem pečlivěji. Pár dobrých přá24
tel pořád ještě mám. Nejsou bohatí, ale jednomu z nich se podařilo sehnat mi tu práci na poště.“ Odmítal se k tématu svého neštěstí vracet a podrobněji ho rozebírat, ale mě to štvalo, obzvláště když jsem s ním seděl v jeho novém autě. Nebylo ani tak dobré jako moje bývalá fordka, kterou za mě prodal a peníze uložil na účet vedený pod mým jménem. Sám teT měl starý omlácený chevrolet. „To ti vůbec nevadí, že teT musíš jezdit v týhle rachotině, tati?“ zeptal jsem se ho jednou. „V porovnání s cadillakem je to přece docela změna, ne?“ Táta se rozesmál. „Ty se na všechno díváš z té špatné stránky, Franku. Nezáleží přece na tom, co člověk má, ale jaký je. Mně tohle auto úplně stačí. Doveze mě, kam potřebuju. Vím, kdo jsem a jaký jsem, a na tom záleží mnohem víc než na tom, co si o mně myslí ostatní. Věřím, že jsem čestný člověk, a to je pro mě důležitější, než jak velké mám auto… Dokud člověk ví, kdo je a jaký je, nemá si na co stěžovat.“ Problém byl v tom, že já tehdy, kdo jsem a jaký jsem, nevěděl. Během tří let už jsem ale odpověT znal. „Kdo jste?“ zeptala se mě svěží brunetka, vedle které jsem se natáhl na Miami Beach. „Kdokoli chci,“ odpověděl jsem. A byla to pravda.
25
2/
PILOT
DOMOV JSEM OPUSTIL v šestnácti a vydal se hledat sám sebe. Nikdo mě k odchodu nenutil, ale nebyl jsem tam šLastný. Situace na naší rozdvojené domácí frontě se nijak nezměnila. Táta se pořád snažil dobýt mámu zpátky a máma se nechtěla nechat. Táta mě při svých druhých námluvách nadále využíval jako prostředníka a mámě se moje role Kupida nadále protivila. Ani já sám z ní nebyl dvakrát nadšený. Máma mezitím vystudovala na zubní techničku a našla si práci u jednoho zubaře v Larchmontu. Podle všeho byla se svým novým, nezávislým životem spokojená. Vlastně jsem odchod z domova vůbec neměl v plánu. Ale pokaždé, když si táta oblékl stejnokroj poštovního úředníka a odjel ve své staré rachotině do práce, padly na mě deprese. Nedokázal jsem zapomenout, že dříve nosil obleky od Louise Rotha a vozil se ve velkých drahých autech. Jednoho červnového rána roku 1964 jsem se probudil s nenadálým pocitem, že je na čase odejít. Jako by mě jakýsi vzdálený kout světa šeptem vábil: „PojT za mnou.“ A tak jsem šel. S nikým jsem se nerozloučil. Nenechal jsem žádný vzkaz. U westchesterské pobočky Chase Manhattan Bank jsem měl běžný účet s 200 dolary, účet, který pro mě táta založil už někdy před rokem a ze kterého jsem nikdy nečerpal. Vylovil jsem tedy svou šekovou knížku, sbalil si do jediného kufru své lepší oblečení a vypravil se na vlak do New York City. 26
To sice nebyl zas až tak vzdálený kout světa, ale říkal jsem si, že jako odrazový můstek postačí. Kdybych pocházel odněkud z Kansasu nebo Nebrasky, možná bych po spatření toho blázince v newyorském metru, hrozivých mrakodrapů, chaotických kolon hlučící dopravy a nekonečných davů lidí zděšeně prchl zpátky do klidu prérie. Já ale znal Velké jablko jako své boty. Nebo jsem si to alespoň myslel. Ani ne hodinu poté, co jsem vystoupil z vlaku, jsem se seznámil s nějakým klukem zhruba svého věku a přemluvil ho, aL mě vezme s sebou domů. Jeho rodičům jsem nalhal, že jsem přijel ze severní části státu, že jak můj otec, tak moje matka jsou po smrti, že se snažím protloukat na vlastní pěst a že bych potřeboval ubytování, než si seženu práci. Nabídli mi, aL u nich doma zůstanu tak dlouho, jak se mi zlíbí. Neměl jsem ale v plánu jejich pohostinnosti zneužívat. Toužil jsem dát v sázku všechno, co mám, a co nejdřív New York opustit, přestože jsem v tu dobu netušil, kam bych chtěl jet nebo co bych vlastně chtěl dělat. Přesto jsem měl jasný cíl. Rozhodl jsem se, že budu v nějakém oboru nesmírně úspěšný. Že vystoupím až na samý vrchol nějaké hory. A až tam budu, nikdo a nic mě odtud nesesadí. Rozhodně se nedopustím těch samých chyb, jaké udělal táta. Tím jsem si byl jistý. Brzy se ukázalo, že Velké jablko není zas až tak šLavnaté, dokonce ani z pohledu jeho rodného syna. Se sehnáním práce jsem neměl problémy. Pomáhal jsem tátovi ve skladu a s doručováním zásilek, takže jsem získal dobrou představu, jak to v takovém papírnictví chodí. Začal jsem obcházet větší obchody s kancelářskými potřebami a všude jsem se představoval v pravdivém světle. Uváděl jsem, že je mi teprve šestnáct a že mě vyhodili ze střední školy, ale že v obchodování s kancelářskými potřebami jsem zběhlý. Ředitel třetí firmy, kterou jsem navštívil, mne za dolar padesát na 27
hodinu přijal. Byl jsem natolik naivní, že jsem to pokládal za adekvátní plat. Během týdne jsem ztratil veškeré iluze. Uvědomil jsem si, že s 60 dolary týdně v New Yorku nevyžiju, i kdybych se ubytoval v tom nejzchátralejším hotelu a živil se jen v levných jídelnách. A co mě deprimovalo ještě víc, pokud jde o randění, zůstávala na mě pouze role diváka. Dívkám, s nimiž jsem se do té doby seznámil, nepřipadala procházka po Central Parku a pozvání na párek v rohlíku z pouličního stánku jako právě ten nejkouzelněji strávený večer. Flirtování za takových podmínek ostatně nepřipadalo moc kouzelné ani mně. Po párku v rohlíku jsem vždycky hrozně krkal. Zhodnotil jsem situaci a dospěl k tomuto závěru: nedostávám nízký plat proto, že nemám středoškolské vzdělání, ale proto, že je mi teprve šestnáct. Klukovi prostě nikdo nebude platit jako dospělému. A tak jsem přes noc zestárl o deset let. Všechny kolem, zejména ženy, stejně pokaždé překvapilo, když jsem přiznal, že jsem stále teenager. Usoudil jsem, že když vypadám starší, tak starší taky budu. Při výtvarné výchově jsem ve škole vždycky exceloval. Věrohodně se mi podařilo pozměnit datum narození na řidičském průkazu z roku 1948 na 1938. Potom jsem vyrazil prozkoumat trh s pracovními místy ne coby šestnáctiletý kluk bez střední školy, ale coby šestadvacetiletý muž sice rovněž bez střední školy, ale zato s důkazem o svém věku pěkně v peněžence. Zjistil jsem, že platové podmínky pro muže bez dokončeného středoškolského vzdělání jsou takové, že by se za ně tvůrci zákona o minimální mzdě měli červenat. Můj nový věk nikdo nezpochybnil, nicméně nejlepší nabídka, jakou jsem dostal, zněla na dva dolary pětasedmdesát na hodinu za práci závozníka. Někteří prozíravější zaměstnavatelé mi zcela na rovinu řekli, že plat nezávisí ani tolik na věku jako na vzdělání. Čím lepší vzdělání člověk má, tím lépe je 28