ISBN 978-80-242-5071-7
MOSTY DO TEL AVIVU
Další informace o autorovi a jeho knihách najdete na: www.jirisulc.eu
Blížila se druhá hodina ranní, když tmu náhle prosvětlilo několik silných elektrických záblesků. „Jdeme na to,“ Orbach zahodil cigaretu a vyhoupl se do džípu. Ostatní ho následovali. Oba vozy se přehouply přes hranu kopce a pak se vydaly táhlým svahem dolů, kde se bez přestání blýskalo. Zášlehy světel jasně osvětlovaly opuštěnou britskou přistávací dráhu a vzápětí i několik automobilů, které se k ní sjížděly z několika stran – pár džípů, dva další náklaďáky a cisterna. Dříve než se jejich džíp dostal k ploše, vzduch se zaplnil řevem leteckých motorů. V okolní tmě mohl být matoucí, ale Weizmanův letecký šestý smysl ho nezklamal. Ohlédl se po zvuku přesně do míst, kde se o pár sekund později rozsvítily přistávací reflektory mohutného stroje. Obrovský a řvoucí stín se jim přehoupl nad hlavou a v záblescích výbojek se bezchybně snesl na přistávací dráhu. Weizman jasně rozeznával elegantní kontury čtyřmotorového Douglasu C-54 Skymaster, jednoho z mála transportních letadel, které mohly doletět do Bejt Darasu až z jakéhosi Žatce ve střední Evropě bez mezipřistání. Všechny vozy zastavily na konci dráhy, kam vzápětí doroloval i skymaster. Okamžitě byla otevřena vrata transportního prostoru a posádky vozů se vrhly do jeho útrob, vytvořily živý řetěz a začaly vykládat jeho obsah. Cisterna už stála před křídlem a muži z ní s pomocí posádky letounu natahovali hadice pro dotankování stroje. Celá akce probíhala téměř beze slova. Padlo jen několik pozdravů s americkou posádkou a pár tlumených výkřiků radosti nad nákladem. Weizmanovi proudily rukama bedny s puškami a kulomety a především zdánlivě nekonečný proud bedniček s municí. Záda ho bolela, stejně tak ruce, ale bez oddechu podával náklad lidským řetězem dál, až náhle bylo letadlo prázdné a jeho vrata se zavřela. Muži naskákali do svých vozů a odjížděli, opět různými směry, zatímco skymaster s doplněným palivem se líně otočil, chvíli nehnutě stál, ale pak se jeho motory znovu rozeřvaly, stroj se začal sunout po dráze, nabíral rychlost, až se nakonec odlepil od země a pohltila ho tma.
JIŘÍ ŠULC
JIŘÍ ŠULC
Jiří Šulc (1969) vystudoval právnickou fakultu v Praze. Patnáct let působil v bezpečnostních složkách České republiky, poté pracoval v Evropské komisi v Bruselu. Roku 2007 debutoval prózou Dva proti Říši, za kterou obdržel Literární cenu Knižního klubu. Následovaly historické romány Operace Bruneval (2008), Mosty do Tel Avivu (2010), Operace Stonewall (2011) a Zrádci (2012).
Mosty do Tel Avivu
9 788024 250717
www.euromedia.cz
Mosty do Tel Avivu_prebal CMYK.indd 1
KNIŽNÍ KLUB
Druhá světová válka skončila. Evropa je v troskách, v nouzových táborech se tísní statisíce Židů, kteří přežili koncentrační tábory, ale nemají kam jít. Středo- a východoevropské státy už jsou zpravidla ovládány Moskvou řízenými komunistickými stranami. Jedním z posledních ostrůvků je skomírající demokracie v Československu, přes které proudí židovští uprchlíci z pogromy zasaženého Polska. V této situaci přijíždí do Prahy Ehud Avriel se zdánlivě nesplnitelným úkolem – nakoupit zbraně nezbytné k ubránění vznikajícího židovského státu. Jenže v Československu se schyluje ke komunistickému převratu. Může vůbec odhodlaný, ale osamělý národ vybojovat svou nezávislost, jestliže jedinou jeho nadějí je stát, který nezávislost právě ztrácí? Román Mosty do Tel Avivu popisuje skutečné i fiktivní osudy několika lidí, kteří spoluvytvářeli poválečnou podobu světa, i když se osobně většinou nesetkali: židovské dívky Hadasy, prchající Evropou, příslušníků StB, zástupců britské SIS i nově vzniklé CIA v Praze, Vídni či Římě, bývalých pilotů RAF Ezera Weizmana a Borise Seniora, britských výsadkářů v násilím ovládané Palestině, ale i československých komunistů Rudolfa Slánského a Klementa Gottwalda nebo posledního demokratického ministra zahraničí Jana Masaryka. Podobně jako v předešlých úspěšných dílech se autorovi daří vynikajícím způsobem skloubit detailní znalost historických faktů s promyšlenou strategií prozaika. Výsledkem je napínavý román kombinující fiktivní špionážní příběh začínající studené války s přesně rekonstruovanými událostmi let 1946–1948.
8/13/15 1:01 PM
Radost je jako jiskry v popelu. Není jich moc, ale jsou. Dokud jsou jiskry, je naděje na oheň. Arnošt Lustig: Okamžiky
ČÁST PRVNÍ
POCHOD
KAPITOLA PRVNÍ
Nikdo jí nemusel říkat, že se stalo něco strašného. Vytušila to, stejně jako zvíře vycítí, když se blíží nebezpečí, ačkoli ještě není vidět nebo slyšet. Doba, kdy zemi ovládali Němci, probudila v mladičké Hadase Leviové zvířecí instinkty. Pomohly jí přežít. Opatrně našlapovala, jako kdyby ji kočičí kroky mohly ochránit. Kráčela po jedné z hlavních tříd města a nevyhnutelně se blížila k uličce, která se propadala mezi vysokými budovami – úzká, nevzhledná spojnice dvou honosných bulvárů. Tušila, co ji tam čeká. Neuměla to pojmenovat. Bála se toho. A současně věděla, že tam stejně musí vstoupit – do sevřeného prostoru, ze kterého nebude úniku. Zvíře to neudělá, nevleze samo o sobě do pasti. Jenže zvířecí instinkty jsou jiné. Silnější. Zvíře vždy a za všech okolností chrání sebe sama. Člověk, dokud ještě je člověkem, jedná i v zájmu ostatních. Hadasa zpomalila. Cítila na sobě pohledy kolemjdoucích. Nerozuměla jim. Bývaly občas nepříjemné, ale od té doby, co Němci museli po válce odejít, z nich nikdy nečišela taková nenávist, jako dnes. Už věděla, co ji čeká. ZaKala zuby a zahnula za roh. Úzká ulička se halila do stínu přicházejícího soumraku. A ještě něčeho. Hadasa to poznala okamžitě, bylo to to první, co se naučila vnímat v dětství, když přišli Němci. Strach. Syrový, chladný, vše pohlcující strach, stravující zbytky [9]
umírající lidské důstojnosti a tužeb. Zaplnil uličku, prostupoval svírajícími se zdmi a drtil drobnou postavu dospívající dívky. Když míjela první tělo, už kráčela odhodlaně. Nezastavila se. Jen klouzala pohledem po kalužích krve, rozbitých hlavách, zlámaných údech a očima hledala známé postavy. Bylo jich hodně. Čím blíž domu číslo sedm, tím víc mrtvých musela překračovat. Někteří umřeli rychle, někteří se před smrtí ještě plazili. Někteří leželi tváří k zemi, s obličejem v blátě, odpadcích, krvi své i svých sousedů, jiní s tváří obrácenou k obloze, oči vytřeštěné překvapením, hrůzou a pocitem nespravedlnosti nebo naopak smířené s nevyhnutelným. Před domem číslo sedm v ulici Planty stál hlouček polských vojáků. Byl to velký obytný dům, přidělený loni městem židovskému výboru, který se začal starat o těch několik jednotlivců, co se vrátili z nacistických továren na smrt. V domě žila většina ze dvou stovek přeživších. Předválečná komunita Židů čítala několik tisíc lidí… Jeden z vojáků vykročil dívce vstříc. Vyměnili si pohledy, slova nepotřebovali. Přes jeho rameno viděla další těla, ležící u zdi domu, a hromadu dalších uprostřed rozlehlého dvora. „Vyhazovali je z oken,“ řekl tiše voják. Z jeho hlasu se ozývala lítost i omluva. „Ty, co nezabili už uvnitř. Ostatní dobíjela lůza venku.“ Pátravě se na něj podívala. Byl o pár let starší, ale z jejího pohledu bylo zřejmé, kdo je dospělejší. Pochopil, že to, co ji zmátlo, byl právě jeho omluvný tón. „Byli u toho naši. Vojáci. A také policie…“ Zmlkl. Prošla mlčky kolem něj a zamířila k beztvaré hromadě roztříštěných těl. Poznala nejdříve košili, až pak vlasy. Místo těch krásných, hebkých, blonSatých vlasů, které ještě před třemi dny hladila, zasychal temný, krvavý škraloup. Jackův obličej byl zabořený do břicha starého pana Goldsteina. [ 10 ]
Byla vděčná, že neviděla jeho tvář. Bude si ho moci zapamatovat živého. Krásného, usměvavého, něžného Jacka, který přežil otroctví v koncentráku a vrátil se domů, aby ho zabili vlastní. Stála chvíli nad mrtvými těly a v duchu rychle odříkávala modlitbu za všechny ty bezbranné mrtvé ležící všude kolem. Pak se obrátila k vojákovi, který stál nervózně za ní. I ostatní ji sledovali se směsí zájmu a lítosti v očích. „Kolik?“ zeptala se opatrně. Pomalu zavrtěl hlavou. „Asi padesát,“ hlesl. Asi padesát, opakovala si v duchu. Jeden nebo dva by byl rozdíl. Čtyřicet osm nebo padesát tři, to už nikoho nezajímá. Zabijí nás všechny, napadlo ji bezděky. „Ztratil se tu totiž předevčírem malej kluk,“ poznamenal druhý voják omluvně. „A když ho našli, tak řekl policii, že ho unesli…“ Zaváhal. „Židi,“ pokrčil rameny bezradně. „Prý viděl, jak ve sklepě obětovali nějaké jiné křesKanské děti…“ Zatvářila se tak, že se neodvážil pokračovat. Výmluva se vždycky našla. I ta nejpodlejší, nejhloupější lež se hodí, když je zapotřebí zabíjet Židy. „Malej kluk,“ opakovala zarputile. Zavrtěla hlavou. Kdo ví, kdo mu to přikázal. A proč. Takový nesmysl si dítě samo nevymyslí. Vymyšlené krvavé rituály, tak krásně ospravedlňující reálné masové vraždění. „Tady přece ani sklep není,“ mávla rukou k domu. „NechoSte dovnitř,“ vyložil si voják mylně její gesto. „Ještě jsme je neodvezli. Jestli něco potřebujete…“ Dlouze se zadívala na dům. Měla tam všechny své věci. Těch několik málo věcí, které byly opravdu její. Druhou sukni, náhradní halenku. Obě knížky. „PřijSte si pro to ráno. Nebojte se, pohlídáme to tu.“ Uprostřed té hrůzy, mezi padesáti mrtvými jí pohlídají starou sukni a halenku. [ 11 ]
Zavřela oči. Mrtví nezmizeli, zůstávali její součástí, stejně jako ona zůstávala jejich součástí. Spojeni poutem, které žádná nenávist nikdy nerozpojí. Už když se před necelým rokem vrátila, cítila, že to není návrat domů, o jakém dlouhé roky v koncentrácích snila. A teS pochopila, proč. Polsko přestalo být jejím domovem. Právě začínalo krásné léto roku 1946. Hadasa Leviová přišla o všechno. Když opatrně našlapovala cestou od domu číslo sedm – malé, vyděšené, ale odhodlané zvířátko – uvědomila si s překvapením, že nepláče. Věděla, že o tu poslední věc ji připravit nedokázali. Pořád ji hnala kupředu naděje. V Praze pršelo. Studený, vytrvalý déšK stékal po omšelých omítkách malostranských paláců a bušil do několika zaparkovaných aut. Muž, který se k jednomu z nich přiřítil, měl vyhrnutý límec baloňáku a do čela naražený klobouk, z jehož krempy stékala voda v širokých potůčcích. Rychle otevřel zadní dveře vysloužilého mercedesu, vytřepal vodu z klobouku a vklouzl na sedadlo. „Co tady, sakra, blbnete?“ obořil se na dva muže sedící na předních sedadlech. „Nevšimli jste si, že venku prší? Je tam zima, tady jste to zafuněli, takže zvenčí auto vypadá, jako když tu vyvařujete prádlo. Rozhodně nehrozí, že by si vás někdo nevšiml.“ Muži se na sebe nervózně podívali. „Promiňte, pane nadporučíku,“ ušklíbl se řidič nejistě. „To mě nenapadlo.“ „Nehrajeme si na četníky a na zloděje,“ pokračoval nadporučík Honzák, „jdeme po britské rozvědce. Watson svému řemeslu taky zatraceně dobře rozumí. A vy sem přijedete s pojízdnou prádelnou.“ Vzdychl. „Máte aspoň něco?“ „Watson se vrátil asi před půl hodinou, teS je uvnitř.“ „Co dělal venku?“ [ 12 ]
„Setkal se s nějakým chlapem. Rychlý oběd. Fotky bohužel nemáme.“ Honzák podrážděně zafuněl. „Ale kluci z druhého vozu se na něj nalepili, tak snad budeme vědět, o koho jde.“ „ZaplaKpámbu,“ vydechl Honzák s úlevou. „Tak se tu držte, kdyby se chtěl ještě někam podívat. A vyvětrejte si tu, aK nejste tak vidět!“ Vzdychl a znovu vyklouzl do hustého deště. Úsvit přišel náhle, jak je to v Palestině obvyklé. U kraje písčité, hrbolaté cesty zastavily se skřípěním brzd dva nákladní bedfordy. Darren Scott se přehoupl přes postranici mezi prvními, za pár vteřin už dvě řady britských výsadkářů v krátkých pouštních uniformách s červenými barety klusaly zbývajících pár metrů k bráně před nimi, zatímco další četa začínala osadu obkličovat. V kibucu se ozval poplašný zvon. „Pohyb, pohyb!“ zařval poručík Roberts, když se brána před nimi začala zavírat. První vojáci dosáhli vrat těsně před jejich zaklapnutím, opřeli se do nich a nemilosrdně odstrčili osadníky na vnitřní straně. Oddíl vpadl do kibucu a rychle se rozptýlil. Britové, a výsadkáři především, byli při správě Palestiny mimořádně výkonní – takže v této chvíli už obě strany věděly, že vojáci svého cíle dosáhnou. Operace Agatha začala. Podobně jako Scottova jednotka, spustily v téže době tisíce vojáků a policistů napříč Palestinou prohlídky, jejichž cílem bylo nalézt a zatknout klíčové osobnosti Hagany, nelegální židovské armády, a její elitní složky, Palmachu. Oddíl postupoval systematicky od domu k domu. Srocující se dav nepřátelsky syčel a snažil se postupu zabránit. „Nekomplikujte to,“ zavolal na ně poručík Roberts. Věděl, že většina jich rozumí anglicky, stejně jako si byl jist, že budou předstírat opak. „Víte, že to tady prohledáme. Nechceme zbytečné potíže. Nechceme je dělat ani [ 13 ]
vám. Máme za úkol zatknout hledané teroristy, a pokud tu jsou, uděláme to.“ Scott narazil na zamčené dveře jednoho z domů. Zabušil na ně, ale odezvy se nedočkal. Ohlédl se na poručíka. „Komu to patří?“ oslovil Roberts opět dav. Nikdo nereagoval. K davu se začaly připojovat děti a jejich přítomnost výsadkáře skutečně zpomalila. Nikdo nechtěl strkat do hloučků, kterým dominovali malí usmrkánci. Asi dvanáctiletý chlapec začal notovat hebrejskou písničku, ostatní děti se rychle přidávaly. „Ach jo,“ vzdychl seržant Palmer, stojící vedle Scotta. „Už zase…“ „Co to zpívají?“ „Jmenuje se to Kalanijot. Je to přímo pro nás, něco o červeném vlčím máku –“ Palmer se bezděky dotkl svého baretu „ – s černým srdcem. Nelíbilo by se ti to.“ „Takže nic?“ rozhlédl se Roberts po davu. „Pokud to majitel neotevře po dobrém, budeme muset vyrazit dveře. Výsledek bude stejný, jen vznikne zbytečná škoda.“ Děcka dozpívala Kalanijot a spustila znovu. „Vyrazit,“ vzdychl Roberts. Scott se obrátil zpět ke dveřím a jedinou ranou je vykopl. „Gestapo!“ ozvalo se z davu. „Tak teS mě nasrali,“ konstatoval Scott, zatímco vbíhali s Palmerem do opuštěného domu. Slyšeli, jak dav začíná název nacistické tajné policie organizovaně skandovat, až postupně přehlušil dětský sbor. „O co jim sakra jde? Ještě před rokem jsme po sobě s náckama stříleli někde za Rýnem a najednou mě s nimi chtějí srovnávat?“ „Židům se nezavděčíme.“ Palmer obcházel několik místností jednoduchého domku a svědomitě kontroloval obsah zásuvek. Cílem masového zátahu bylo mimo jiné nalézt jakékoli dokumenty o organizaci a plánech vojenských složek. „Jednou jsme pro ně okupační armáda, tak nám to budou dávat najevo, kdykoli to půjde. Máš něco?“ Scott zavrtěl hlavou. Vyšli zadním vchodem a zamířili k přilehlému chlévu. V parnu se rozléval zápach hnoje. [ 14 ]
„To je, panečku, ta pravá práce pro výsadkáře,“ ušklíbl se Palmer, „hrabat se ve sračkách.“ Uvnitř chléva stály dvě krávy. Puch byl nesnesitelný. „Panebože,“ zalapal Scott po vzduchu a neochotně zamířil ke žlabu naplněnému senem. „Neblbni, tam se nikdo neschová,“ zarazil ho Palmer. „Fajn. Jdeme pryč.“ Palmer, s pohledem upřeným do rohu chléva, pomalu zavrtěl hlavou. „Co je, sakra, tohle?“ prohodil a zamířil kolem Scotta do kouta. „Hnůj. Co by to bylo?“ „No právě.“ Palmer se nerozhodně zastavil nad páchnoucí hromadou výkalů a nestrávené slámy. „Odhrábli to do kouta, nevyvezli to ven – to dobrý hospodář neudělá.“ „Tak nejsou dobří hospodáři,“ pokrčil Scott rameny. „Hele, sloužil jsem tu nějaký čas ještě před válkou,“ řekl pomalu Palmer. „Viděl jsem, jak Židi dokážou vydupat kvetoucí zahrady z pouště. Uprostřed ničeho zakládají osady, políčka, olivové háje, sady… Neznám schopnější hospodáře.“ Srovnal si samopal na rameni a sáhl po vidlích. „To myslíš vážně?“ hlesl Scott. „Vyrůstal jsem na statku,“ vysvětloval Palmer a zaryl vidle do hnoje. „Tohle je prostě blbost.“ Několikrát hrábl, zatímco Scott si marně snažil zakrývat nos a ústa před kyselým zápachem. „A sakra,“ řekl Palmer a zamával na něj. Scott neochotně přistoupil, ruku stále na obličeji. „Vidíš to?“ Palmer několikrát přejel vidlemi přes odklizený kus podlahy. Scott neviděl nic. Z pachu mu vrazily do očí slzy. „Tady.“ Palmer zabodl vidle do škvíry mezi prkny a začal páčit. „Kam až se chceš proboha prokopat?“ zasténal Scott, zatímco Palmer vytrvale páčil. Netrvalo dlouho a z podlahy s prasknutím vyskočila dřevěná deska. „A sakra,“ opakoval Scott, pustil si nos a sklonil se nad [ 15 ]
objeveným otvorem. Už si nevšímal hnoje, do kterého si musel kleknout a který si rozmazával po uniformě, když vytahoval na světlo dřevěnou bedničku, obalenou kusem celty. Rychle ji otevřel. „Do prdele,“ hlesl. „To jsou minometný granáty!“ „Tak tohle v plánu nebylo,“ konstatoval Palmer. „Myslím, že se tady zdržíme déle, než jsme čekali. K tomuhle tady někde bude nepochybně i vlastní kvér. A jak znám Židy, nebude tu jen jeden.“ Do oken přijímacího salonku svítilo slunce a odrážely se v nich věže pražské Lorety. Za dvojitými okny bylo nedýchatelné horko, ale jak si Jan Masaryk prohlížel svého hosta, zdálo se, že mu to nevadí. Ministr zahraničí Československé republiky si chvíli promýšlel návrh, s kterým za ním ředitel pobočky americké organizace Joint přišel. Po dlouhé době to byla věc, která ho při výkonu jeho povinností opravdu potěšila. „Vážím si toho, o co se snažíte,“ ujistil Gaynora Jacobsona. „A můžu vás ujistit, že ani v nejmenším nemám problém se s vašimi cíli ztotožnit – takže na mě se určitě můžete spolehnout.“ Na okamžik zaváhal. „Bohužel to, co po mně žádáte, nespadá do kompetence ministerstva zahraničí.“ „Toho jsem si vědom,“ ujistil jej Jacobson. „Oslovil jsem vás jako člena vlády, ale také – to musím přiznat – i jako syna muže, který se zasazoval o spravedlnost vůči Židům i v době, kdy se to obracelo proti němu.“ „Netušil jsem, že budete mít tak podrobné informace,“ připustil Masaryk s úsměvem. „Ale děkuju, potěšil jste mě. Vždycky jsem byl přesvědčen, že i kdyby tata nedokázal v životě nic víc než obhájit Hilsnera, bylo to dost.“ „Pane ministře, názory zřejmě sdílíme,“ konstatoval Jacobson. „Mohu vás ujistit, že nemám a nebudu mít žádné hmotné nároky – mým úkolem je distribuovat pomoc evropským Židům a jejich organizacím. Ale neobejdu se bez spolupráce místní státní správy. Nechci jakkoli [ 16 ]
porušovat vaše předpisy, chci spolupracovat. Myslíte, že je to možné?“ „Otevřít hraniční přechody z Polska nebude jednoduché,“ vzdychl Masaryk. „Asi vám nemusím vysvětlovat, jak by se na takovou situaci v dnešní době dívala polská strana.“ „Já samozřejmě vím, že vztahy mezi vašimi zeměmi nejsou zrovna ideální,“ připustil Jacobson. „Také po vás nežádám, abyste souhlasili s usazením polských Židů v Československu. Jediné, co potřebuji, je váš souhlas s jejich transferem přes vaše území.“ „Transfer,“ opakoval Masaryk zamyšleně. „Nebudu se ptát kam. Asi to oba víme, ale já těžko mohu ignorovat zájmy Velké Británie, která má mandát OSN na správu palestinských území.“ „Nehodláme porušovat ani britská pravidla.“ Masaryk se pobaveně usmál. „Oba víme, že povolené limity židovských přistěhovalců do Palestiny jsou nějakých patnáct set lidí měsíčně,“ pokýval hlavou. „Co na tom, že ta čísla vznikla v roce 1939, dávno před holokaustem. Britové svou předválečnou Bílou knihu dodržují a my to musíme akceptovat.“ „Mě teS nejvíc zajímá,“ poznamenal Jacobson, „že se v Polsku, u českých hranic, začínají hromadit tisíce Židů, kteří chtějí pryč. Ten poslední pogrom uvedl do pohybu spoustu lidí.“ „Ano, Kielce,“ vzdychl Masaryk. „To bylo skutečné svinstvo. Nevěřil bych, že se něco takového může dneska ještě stát.“ Věděl, že má výjimečnou příležitost pomoci, a rozhodl se ji využít. Naklonil se nad stůl, jako kdyby sděloval něco důvěrného. „Podívejte se, pane Jacobsone. Hraniční přechody spadají do působnosti ministra vnitra. Já vám něco poradím. Zkuste zajít za Tomanem, to je ministrův náměstek. Ministr Nosek je spíš politik. Ale jestli dostanete na svou stranu Tomana, nebudete mít nejmenší potíže.“ [ 17 ]
* * * Garrymu Watsonovi se blížila padesátka, ale raději o sobě stále uvažoval jako o pětačtyřicátníkovi. Drobné bolístky, které se občas začínaly ozývat, se snažil připisovat opotřebení tělesné schránky ve válečných letech, kdy sloužil v písku afrických pouští, a s touto milosrdnou výmluvou se nastupující stáří dalo jakž takž snášet. „Miluju to tady,“ říkával, když vyhlédl z okna britského velvyslanectví na okolní malostranské paláce, „a o to víc mi vadí, kam se tady vývoj ubírá.“ „Třeba to není tak špatné,“ pokrčil rameny jeho zástupce, John Mitchell. Místo odpovědi vytáhl Watson z psacího stroje svou poslední zprávu a podal mu ji. „To je ten chlapík z Mezinárodního svazu studentstva,“ vysvětlil. „Taková bohulibá organizace. Jenže jako většina podobných spolků je zcela ovládaná pokyny z Moskvy. Různé orgány se tam vesele volí, ale jediný, kdo tam může o něčem rozhodovat, je ve skutečnosti Stalin.“ Mávl rukou. „Hele, zatím jsem to na centrálu nepsal, ale teS, když se místní komunisti stali po volbách nejsilnější partají a dosadili si premiéra, myslím, že je tahle země ztracená – stejně jako MaSarsko nebo Rumunsko.“ „Pořád nemají většinu,“ připomněl Mitchell. „Ve volbách získali necelých čtyřicet procent.“ „Jenže jsou to bolševici,“ zdůraznil Watson. „To není klasická strana. Demokratické principy se jim hodí k tomu, aby se vydrápali k moci – ale jak je vidět v Rusku, nikomu jinému už pak nic podobného nedopřejí.“ „Nepřeháníš?“ „Kéž by,“ pokrčil Watson rameny. „Jestli se mýlím, máš u mě flašku whisky. Jsi pro?“ „To beru,“ přitakal Mitchell. „Vůbec tu začíná být nějak rušno,“ pokračoval Watson. „Naším hlavním úkolem mělo být politické zpravodajství. A teS najednou začínají být v kurzu Židi. Četl jsi tu poslední relaci z Londýna?“ [ 18 ]
„Mají obavy z toho polského exodu,“ přikývl Mitchell. „Na tom není nic divného. Kdyby se teS daly ty tisíce polských Židů na pochod…“ „Jenže ony už se daly na pochod,“ opravil ho Watson. „To je ten problém.“ „Ale Češi přece hranice zavřeli! Ten přechod – jak se to tam jmenovalo… Náchod. A jestli Židi zůstanou v Polsku…“ „Nezůstanou,“ zavrtěl Watson hlavou a ukázal na mapu na zdi. „Nezapomínej, proč se dali do pohybu. Chtějí pryč. Když nebudou moct do Čech, půjdou do americké zóny v Německu. Umíš si to představit? Desetitisíce dalších Židů, kteří by najednou rozmnožili ty statisíce v táborech pro osoby bez domova – což jsou zase většinou Židé. Nezvládli bychom to. Ani my, ani Američani, o Rusech vůbec nemluvím.“ „Takže bychom se asi měli podívat, jak to Češi hodlají řešit, co?“ Watson se usmál. „Mluvíš mi z duše. Hranice se tady otevřít nesmí, protože jinak by se z toho naši lidi v Palestině zbláznili.“ Nevysoký, robustní muž s aktovkou v ruce chvátal vstupní halou pařížského hotelu Royal Monceau. Bylo mu jednatřicet, ale vypadal starší – snad kvůli hustému obočí, které dodávalo jeho tváři mírně podmračený výraz, snad kvůli vlasům, které ustupovaly z jeho vysokého čela mnohem dál a rychleji, než by si byl přál. Nesl špatné zprávy. Vůbec ho to netěšilo, ale i takové byly jeho povinnosti pracovníka Brichy, ilegální židovské organizace. Bricha vznikla spontánně na sklonku války. Začala se okamžitě starat o statisíce Židů, kteří přežili holokaust a konec války je zastihl v desítkách táborů pro osoby bez domova. Bricha se ujala nelehkého úkolu dostat své lidi přes válkou zničenou Evropu bez infrastruktury, přes různé okupační sektory a státy s různými zřízeními až do Středozemí, odkud se je – v rozporu s povolenými [ 19 ]
směrnými čísly, stanovenými Velkou Británií – snažila propašovat do Palestiny, kde by našli nový domov. Ehud Avriel vrazil do rozlehlého pokoje a strnul. Pokoj byl plný lidí, kteří mlčky sledovali drobného starého muže s telefonním sluchátkem v ruce. David Ben Gurion, vrcholný představitel Židovské agentury, vytrvale poslouchal. Když Avriel uviděl jeho ustaraný výraz, pochopil, že Ben Gurion právě obdržel tytéž zprávy, které mu přinášel. Do pokoje přicházeli další a další lidé, zástupci nejrůznějších židovských organizací se sídlem v Paříži, kteří se o událostech v Palestině dozvídali z oficiálních zpráv i vlastních zdrojů. Místnost se rychle plnila. „Jak to vypadá?“ sklonil se k Avrielovi šeptem jeden z nově příchozích. „Špatně,“ přiznal Avriel. „Britští vojáci dnes ráno obklíčili desítky našich kibuců a zadrželi spoustu zbraní Hagany. Pozatýkali v podstatě celé přítomné vedení Židovské agentury – Šareta, Yosefa, Goldu Meirovou…“ Kývl hlavou k zaraženému Ben Gurionovi. „Kdyby starej nebyl právě na cestě ze Států, byl by nepochybně mezi nimi.“ „O co všechno jsme přišli?“ Avriel pokrčil rameny a ukázal na vysokého mladého muže, který co chvíli vrazil do místnosti a podal Ben Gurionovi list papíru, načež zase zmizel do vedlejšího pokoje. „To je místní radista,“ vysvětlil Avriel, „přijímá zprávy ze všech míst v Palestině, která mají možnost vysílat a hlásit ztráty.“ Existence radiového spojení byla jedním z prvních úspěchů poválečných aktivit zvláštních složek jišuvu v zahraničí. Desítky vysílaček, které se podařilo koupit, ukrást, opravit z vyřazených či vyrobit podle získaných kusů, vytvořilo mezi jednotlivými složkami v Palestině i zahraničí takovou síK spojení, kterou jim mohla většina armád operujících rok po válce v Evropě jen závidět. TeS se však [ 20 ]
tento důkaz mimořádného důmyslu změnil v pasivního svědka velké porážky. David Ben Gurion každou novou zprávu přelétl očima a podal ji staršímu hubenému muži, který stál za ním a nervózně kouřil. Ša’ul Avigur byl hlavou evropské sítě židovských organizací v Evropě, především Hagany a její zpravodajské složky ŠAJ – Šerut Jediot. Pokoj v Royal Monceau obvykle obýval on sám. Avigur pak obsah každé zprávy shrnul všem přítomným. Příliv hlášení ustal krátce před půlnocí. Do té doby už se pro dnešní den vžilo označení Černý šabat, a bylo to bohužel označení výstižné. Desítky odhalených skladů zbraní znamenaly obrovskou ztrátu pro už tak špatně vyzbrojenou Haganu, ilegální vojenskou organizaci Židů v Palestině. Spolu se ztrátou spousty falešných dokladů, připravených pro přistěhovalce, a stovkami zatčených osob představoval jednodenní zátah britských úřadů v Palestině katastrofu pro židovskou komunitu. David Ben Gurion pomalu vstal a mlčky zamířil ke dveřím. Zástup lidí se uctivě rozestoupil a vytvořil mu uličku. V ní se však drobný šedesátiletý muž zastavil a obrátil se ke svým lidem. Zástup tvořila pestrá směsice zástupců Brichy, Hagany, mládežnických a dalších organizací, které společně pomáhaly strádajícím Židům, začínajícím nový život po přežití nacistických továren na smrt. „Co myslíte, že bychom teS měli dělat?“ ptal se Ben Gurion jednoho po druhém, jak pomalu postupoval uličkou. Ehud Avriel viděl, že ho jednotlivé odpovědi neuspokojily. Návrhy na zintenzivnění činnosti, další nákup zbraní či masivní emigraci do Palestiny uvážil pokýváním hlavy, které dominovala hříva hustých, jakoby rozcuchaných bílých vlasů, ale pak nespokojeně postoupil dál. Avriel stál až u dveří pokoje. Už už se nadechoval k odpovědi v očekávání stejné otázky, když ho náhle Ben Gurion zaskočil. „Vezmi auto,“ řekl, „chci se trochu projet.“ [ 21 ]
Když usedli před hotelem do vozu a Avriel nastartoval, bylo už hluboko po půlnoci. „Prostě jeS,“ mávl Ben Gurion neurčitě rukou. Pak už nepromluvil. Propadl se do svých myšlenek a svého společníka jako by nevnímal. Avriel kroužil volnými pařížskými ulicemi z východu na západ a ze severu k jihu, ale pokaždé, když sklouzl očima ke starému muži, viděl, že v duchu je Ben Gurion někde daleko. Když podruhé projížděl kolem Vítězného oblouku, začínalo svítat. Znovu na svého spolucestujícího mrkl. Právě v té chvíli se Ben Gurion probral a mávl rukou zpět k hotelu. Avriel s úlevou zaparkoval u chodníku. Ben Gurion už stál na silnici, když Avriel vystoupil. „Je jenom jedna věc, kterou musíme udělat,“ promluvil poprvé. „Založit židovský stát.“ A dřív než překvapený Avriel stačil jakkoli zareagovat, zmizel za dveřmi hotelu. Kolem několika jednoduchých, narychlo ze dřeva postavených provizorních staveb se tísnily tisíce lidí. V suchém, horkém bezvětří se táborem rychle rozlézal pach nedalekých latrín, před kterými se vinula dlouhá fronta. Podobná stála i na opačném konci tábora, pro změnu na denní příděl teplého jídla. Jedinou neobleženou stavbou byly narychlo stlučené sprchy – vody byl takový nedostatek, že stačila sotva na pití. Sprchování bylo striktně přídělové. Půjde to zvládnout, přesvědčovala se Hadasa Leviová, zatímco trpělivě postupovala v pomalé frontě k vývařovně. „Je vám dobře, slečno?“ naklonil se k ní starší muž, který stál za ní. Jeho zájem ji potěšil. Usmála se na něj. Lidé na sebe byli laskaví – to dělalo těžké podmínky záchytného tábora poblíž Katovic snesitelnými. Trpělivost a tolerance se staly životní nutností. Jednoduché boudy umožňovaly ubytovat zhruba po třiceti osobách – běžně v nich přespávalo kolem devadesáti. [ 22 ]
„Jsme naživu,“ oplatil jí muž úsměv. „Neprší, jíst máme co, vlastně nám nic neschází.“ Natáhla vpřed ruku s ešusem, do kterého dostala svůj denní příděl – sběračku omaštěné kaše a do ruky krajíček chleba. „Slibují, že se to zlepší,“ ujistil ji muž povzbudivě. Nedalo se poznat, jak je starý. Jeho vyzáblá, shrbená postava mohla ukrývat pětačtyřicátníka nebo šedesátníka. „Tohle jsou jen takové drobné nepříjemnosti.“ Sedli si k několika ostatním lidem, kteří už jedli na zemi u stěny jedné z budov. Vyhrnula si rukávy. „Ale vidím, že vám to vysvětlovat nemusím,“ řekl pomalu. Pohlédla nejprve na něj, pak na své předloktí. Málem zapomněla na vytetované číslo, na dobu, kdy se v mnohem horších táborech změnila z člověka v evidovanou položku určenou k maximálnímu využití – nejdříve zaživa, poté po smrti. „Myslela jsem, že už to skončilo,“ poznamenala prázdně. „Asi jsem hloupá.“ „To neříkejte, slečno. Slečno…“ „Hadasa. Leviová.“ „Já jsem Eliaz Auerbach. Neobviňujte se. Jste mladá, ne hloupá. Kolik je vám? Šestnáct? Sedmnáct?“ Na sedmnáct přikývla. „To je krásný věk. Ale netrpělivý,“ usmál se znovu. Tváře měl propadlé, pleK zašedlou a v dásních mu chyběla spousta zubů, ale i tak to byl jeden z nejlaskavějších úsměvů, které kdy viděla. „Každý je v sedmnácti netrpělivý. Naučte se čekat. Jinou možnost nemáme.“ „Čekat,“ vzdychla. „Ale na co vlastně? Copak žádáme o něco tak strašného, když chceme přes hranici? Nepustí nás do Československa, nepustí nás do americké zóny… Místo toho shnijeme tady.“ „Hranice není zeS,“ napomenul ji. „A i kdyby byla, každá zeS se dá přelézt. Ale raději se moc neoddávejte snění – přemýšlela jste někdy, co nás za tou hranicí čeká? Nebude tam nic jiného než další takovýhle tábor – tedy [ 23 ]
pokud budeme mít štěstí. Ale pravda, bude úspěch, když se do něj dostaneme.“ „A pak?“ „A pak další tábor,“ pokrčil Auerbach rameny. „Vám je sedmnáct. Mojžíš chodil se svým lidem pouští čtyřicet let. My všichni už jsme na cestě skoro dva tisíce let. Myslíte, že vydržíte ještě pár týdnů?“ „No konečně,“ zabručel nadporučík Honzák a nedočkavě roztrhl obálku, která mu přistála na stole. „Výsledky sledování?“ Kapitán Sýkora zdvihl hlavu od svého stolu. Seděl v nejtemnějším koutě rozlehlé, střídmě zařízené kanceláře a jakýkoli návrh na přestěhování stolu blíže k oknu zuřivě odmítal. „Tak copak podniká náš imperialistický doktor Watson?“ Honzák nejistě zašilhal přes hranu hlášení do Sýkorova kouta. Jeho příjemný, protáhlý obličej pod hustými hnědými kadeřemi vypadal náhle vyplašeně. „Tohle byste před Vaňatým neřekl,“ prohodil opatrně. „Soudruh major Vaňatý mi může tak akorát políbit prdel.“ Sýkora se vysoukal ze svého temného úkrytu, posadil se na roh Honzákova stolu a zapálil si cigaretu. „A to mu také kdykoli řeknu. Tak co Watson?“ Honzák se rychle začetl do hlášení. Netrvalo dlouho a vztekle ho odhodil. „Ale, ale.“ Sýkora soustředěně vdechoval vonný kouř. „Že by onen čacký nepřítel z Albionu zase převezl naše odhodlané sledováky, jejichž jedinou kvalifikací je průkaz strany?“ Honzák nejistě pohlédl ke dveřím. „Jakpak to přijde, že si pár nadšených idiotů s planoucím srdcem, prázdnou hlavou a nemytýma rukama neporadí s chlapem, který strávil válku ve vojenské rozvědce v Africe?“ Zmatený Honzák sklouzl očima na nástěnku u dveří. Památný citát Felixe Dzeržinského, zakladatele bolševické Čeky, byl nepřehlédnutelný: Chladnou hlavu, horoucí srdce a vždy čisté ruce. [ 24 ]