P Ř E D M L U VA
„Necudné“ dopisy kolovaly u dvora a blamovaly nejurozenější osoby. Anonymní pamflety informovaly o bezuzdných orgiích a záhadném léčiteli. Následník trůnu byl předvolán k soudu. Korunní princezna utekla s domácím učitelem svých dětí, královská dcera se soudila o své dědické nároky a nejdražší evropské kurtizány se chlubily tím, že mohou císařům a králům diktovat cenu za společně strávenou noc. Princové stále častěji odmítali vzdát se lásky kvůli svému postavení, čímž bořili sňatkové aliance dynastií. A princezny začaly prosazovat své právo na osobní štěstí a alespoň určitou míru svobody. Obraz dokreslovaly nesčetné manželské tragédie, skandální aféry a dramatické poměry v dětských pokojích královských a císařských domů. Během posledních desetiletí před vypuknutím první světové války dramaticky vzrostl počet skandálů v evropských panovnických domech. A každý z těchto skandálů v sobě skrýval společenský dynamit: zdálo se, že královské a císařské dynastie nesplňují přísná kritéria spojená s jejich exponovaným postavením. Stále sebevědomější a emancipovanější veřejnost už nebyla ochotná mlčky tolerovat morální poklesky korunovaných hlav. Nově vznikající a rychle se rozvíjející masová média vrhala na soukromý život monarchů ostré světlo, takže si každý poddaný mohl udělat jasnou představu o elitách tvořících špičku evropské společenské pyramidy. Po dlouhou dobu historikové nepovažovali skandály za vhodný objekt svého zkoumání. Zabývat se poklesky panovníků jim připadalo příliš banální, laciné. Nicméně v posledních desetiletích se přístup vědců v tomto oboru změnil. Právem, neboť skandály dynastií prozrazují mnohem víc než jen pikantnosti ze soukromí vládců. Mimo jiné vyznačují hranici tolerance 9
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 9
17.6.2016 17:38:48
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
dané společnosti a doby. Signalizují, že došlo ke změně společenského vědomí, přesunu hodnot. Reakce publika na skandály elit jsou indikátorem toho, co je společnost ještě ochotná akceptovat – a co už ne. Aféry mocných odhalují jejich lidské slabiny, což může vést k destabilizaci politických systémů. Nejde však přece jen o příliš soukromé záležitosti? Jak jsou domácí skandály v soukromém životě panovníků relevantní pro státní záležitosti? Odpověď na tuto otázku vyplývá ze specifického společenského postavení, které měli králové a císaři ve staré Evropě. Monarcha stál na vrcholku společenské pyramidy proto, že se šťastně narodil do správné rodiny (nebo se tak stalo z Boží vůle, to je věc názoru); otázka jeho kvalifikace se neřešila. Ale právě proto se nemohl odvolávat na své soukromí, v jeho případě neexistovala mezi veřejnou a soukromou osobou žádná dělicí čára. Panovník nemohl svoji roli opustit jako politik, který neuspěl ve volbách, a stáhnout se do soukromí. Ztělesňoval monarchii, a proto mělo každé jeho jednání, soukromé stejně jako společenské, dalekosáhlé důsledky. Život vládců a jejich rodin se vždycky odehrával do jisté míry i před očima poddaných. A čím nejistější byla králova pozice na trůně, tím víc si musel dávat záležet na tom, aby obstál před jejich kritickými zraky. Tato kniha zároveň pojednává i o umění „zůstat nahoře“ v rychle se měnícím světě a o potížích dynastií přizpůsobit změněným společenským podmínkám vlastní tradice. Tak se stává znovu aktuálním domněle staré téma: Jak lidé reagují na společenské a politické změny? Které hodnoty dál vyznávají i v situaci, která vyžaduje novou orientaci, změnu kurzu? V případě korunovaných hlav šlo především o následující otázky: Je tradiční výchova královských potomků smysluplná, slučitelná s duchem doby? Je dál nutné uzavírat sňatky z hlediska dynastických zájmů? Jak žít pod dotěrnými zraky médií? Musí být panovník vzorem ctností i ve stále svobodnější společnosti? Tato kniha nabízí pohled na evropské dějiny z netradiční perspektivy. Nepojednává o velké politice, objektem jejího zájmu jsou soukromé trampoty a omyly korunovaných hlav, které až do vypuknutí první světové války rozhodujícím způsobem 10
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 10
17.6.2016 17:38:48
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
ovlivňovaly osudy našeho kontinentu. Mnohé z toho, co se na první pohled jeví jako soukromé, mělo ve skutečnosti závažný dopad na společnost jako celek. Když se panovník při uzavírání sňatku neřídil dynastickými zájmy nebo když striktně katolický dům připustil rozvod, nešlo pouze o soukromou záležitost. Takové rozhodnutí mělo dalekosáhlé společenské důsledky, neboť znamenalo ztrátu věrohodnosti. Přitom byla v době probouzející se demokratizace právě věrohodnost nejdůležitější devizou monarchů. Mým cílem nebylo předložit čtenářům abstraktní, teoretický úvod do sociálních dějin evropských panovnických domů. Spíše jsem chtěla nabídnout pohled do soukromí vladařů a jejich rodin, nastínit konflikty a protiklady, s nimiž se museli vypořádávat. Vyprávím o lidech, kteří se sice narodili s onou příslovečnou stříbrnou lžičkou, ve svých soukromých životech ale často tragicky selhali. O lidech, kteří měli jít příkladem, mnohdy to však nedokázali. Zároveň ale i o mužích a ženách, kteří nebyli ochotní vzdát se v zájmu dynastie a země svého osobního štěstí (někdy jen svých radovánek), čímž vyvolali hluboké politické krize. Na pozadí těchto soukromých turbulencí byl zpečetěn osud staré Evropy – a již proto se vyplatí vrhnout pohled za kulisy evropských panovnických domů. Vídeň, v říjnu 2014
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 11
17.6.2016 17:38:48
P O D Ě K O VÁ N Í
Mimořádné díky patří mým kolegům Almě Hannigové (Bonn), Georgu Gauguschovi (Vídeň) a Milanu Svobodovi (Praha) za jejich pomoc. Tuto knihu věnuji s láskou svému muži a svým dětem
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 12
17.6.2016 17:38:48
„Králové mají být vzdálení i blízcí, králové mají být přitažliví a zdrženliví, králové mají být o samotě a všude, králové mají být neosobní a osobnosti, králové mají být u všeho a stále dobře naladění, zkrátka a dobře mají to být nadlidé, mají být všechno.“ Marie, rumunská královna
„Říká se, že my králové jsme pozemské protějšky Boha. Podíval jsem se proto do zrcadla. Moc lichotivé to pro milého Boha nebylo.“ Friedrich II. Veliký, pruský král
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 13
17.6.2016 17:38:48
Evropa, „dynastický rodinný kartel“: vlevo ruský carský pár Mikuláš II. a Alexandra s prvorozenou dcerou, uprostřed stará britská královna Viktorie, vpravo její syn Eduard. Mikulášova matka a Eduardova žena byly sestry, ruský a anglický panovnický rod spojovalo úzké příbuzenské pouto.
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 14
17.6.2016 17:38:48
ÚVOD
Posledních několik desetiletí před vypuknutím první světové války v roce 1914 představuje poslední období rozkvětu tisíc let staré královské a císařské Evropy. Během předcházejícího století prošel kontinent hlubokými změnami. Z feudální Evropy se stala industrializovaná Evropa. Počet obyvatel stoupl od roku 1800 do roku 1900 z 200 milionů na zhruba 430 milionů, takže se více než zdvojnásobil.1 Rychlý ekonomický růst zajistil i širším vrstvám obyvatelstva alespoň skromný blahobyt. Státní administrativa všech zemí se stabilizovala a stále větší počet společenských tříd usiloval o spoluúčast na politickém rozhodování. Proces demokratizace se už nedal zastavit – Evropa vstoupila do moderní doby.2 Téměř vše se měnilo, pouze jedna věc zůstávala stejná: V Evropě dál vládl „dynastický rodinný kartel“.3 Ještě stále to byly korunované hlavy, kdo rozhodujícím způsobem ovlivňoval osudy našeho kontinentu. Na jejich panovnické nároky neměly politicko-společenské změny žádný vliv. Evropské dynastie, toto předivo příbuzenských vztahů rozprostírající se od Skandinávie k jižnímu pobřeží Řecka a od východních hranic ruské říše k západní části Španělska, se navzdory vší expanzi občanské společnosti dokázaly udržet při moci – díky taktické dovednosti, politické obratnosti a téměř neuvěřitelné schopnosti přizpůsobit se novým poměrům.4 Pohlédneme-li na mapu Evropy, jak vypadala bezprostředně před vypuknutím první světové války, zjistíme, že ji tvořila pestrá mozaika nejrozdílnějších království a císařství. Vedle starobylých velkých říší, jako bylo Rakousko-Uhersko, britské impérium nebo ruské samoděržaví, tu existoval velký počet menších a podstatně mladších království jako Itálie, Belgie nebo balkánské státy. Přes všechnu modernizaci třímaly otěže politické moci ve svých rukou ještě stále korunované hlavy. Pouze 15
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 15
17.6.2016 17:38:48
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
Norský rál Haakon VII. a jeho choť, královna Maud. Norové rozhodli v roce 1905 v referendu, že v jejich zemi bude znovu zavedeno království.
čtyři evropské země byly v roce 1914 republikami: Francie (od roku 1870), Portugalsko (od roku 1910), Švýcarsko (od středověku) a trpasličí státeček San Marino. Na rozdíl od předešlých století však už neexistovala pouze jedna forma monarchie, nýbrž její různé varianty. Na západě, konkrétně ve Velké Británii, se etablovala konstituční monarchie – skutečnou politickou moc měl parlament, králové a královny zde hráli především roli symbolických reprezentantů svých národů.5 Na východě kontinentu, v carském Rusku, naproti tomu ještě stále existoval autokratický systém vlády, jaký byl v západní a střední Evropě tou dobou již nemyslitelný. Monarchie v ostatních evropských zemích se pohybovaly v mezích tohoto spektra sahajícího od parlamentní monarchie k absolutistické vládě z Boží milosti.6 Našlo se tu i pár zajímavých výjimek. Například v Norsku se v roce 1905 – poté, co se země odtrhla od Švédska a získala 16
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 16
17.6.2016 17:38:48
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
nezávislost – konalo referendum, zda lidé chtějí opět království jako za starých časů. 260 000 Norů bylo pro, 70 000 Norů proti monarchii. Prvním králem nového, nezávislého Norska se stal dánský princ Karel Kristián, jenž dosedl na trůn jako Haakon VII. Královská koruna z milosti lidu – to bylo něco, nad čím ostatní evropští monarchové jen kroutili hlavou. Po slavnostní korunovaci nového monarchy napsala jedna anglická příbuzná novopečeného královského páru, že to byla téměř „revoluční korunovace“, která „jakoby posvětila krutou revoluci“. Stará teta pak smířlivě uzavřela své melancholické úvahy: „Bohužel dnes žijeme ve velmi moderní době.“7 Navzdory podobným nářkům elit zaznamenala instituce království právě v 19. století a v letech před vypuknutím první světové války opravdový „revival“.8 Vždyť i zakládání nových států bylo ještě stále dynasticky legitimováno. Pokud chtěla nějaká mladá země, která právě získala samostatnost, aby ji ostatní v koncertu evropských velmocí brali vážně, musela se prokázat nějakým solidním panovníkem. Kandidátů na takovou pozici bylo v Evropě naštěstí dost; evropské panovnické rody disponovaly nepřebernou zásobou princů, kteří se mohli role monarchů beze všeho ujmout. To se stalo nejen ve zmíněném případě Norska, ale i v Rumunsku, Bulharsku a Řecku, které v průběhu 19. století také získaly nezávislost. Tento poslední rozkvět monarchií proběhl ve zcela nových podmínkách. „Moderní doba“, z níž mnoha členům starobylých panovnických domů naskakovala husí kůže, vyžadovala nový ideál panovníka. Pokud chtěli císaři a králové zůstat u moci, museli sami sebe a svoji společenskou roli nově definovat. Co zbývalo monarchovi v éře nezastavitelné demokratizace, která jeho politickou roli stále víc omezovala? Kapitálem, z něhož mohl těžit, byla síla symbolu reprezentujícího národ, dobrá pověst a důvěra lidu.9 Pro evropské monarchy to znamenalo, že poprvé v dějinách museli – ať se jim to líbilo či nikoliv – pečovat o své image. Museli se umět „dobře prodat“, neboť jejich postavení záviselo na ochotě obyvatelstva akceptovat jejich roli.10 Co teď monarchové potřebovali, co je mohlo udržet v jejich pozici na čele státu, byla emocionální vazba občanů k nim. 17
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 17
17.6.2016 17:38:49
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
Setkání evropských králů byla vždy zároveň i setkání příbuzenstva. Fotografie pochází asi z roku 1907. Horní řada (stojící) zleva: španělský král Alfonso XIII., německý císař Vilém II., britská královna Alexandra, britský král Eduard VII. Dolní řada (sedící) zleva: norská královna Maud, německá císařovna Augusta, portugalská královna Amélie, španělská královna Viktorie Evženie.
Základní podmínkou pro udržení takové vazby byla bezvadná pověst. Ta hrála o to důležitější roli, že lidé už nebyli ochotní přehlížet a tolerovat královské poklesky tak, jak to činili dřív. Jelikož pro panovníka nebylo nic tak důležité jako dobrá pověst, platilo i opačně, že pro něj nebylo nic škodlivější než pošramocená reputace vyvolaná nevhodným chováním. Největší nebezpečí skandálů přitom nespočívalo v tom, že se jimi monarcha vystavoval posměchu; horší bylo, že jimi zpochybnil obraz, který o sobě měly a pěstovaly samy elity, a tím je vážně zdiskreditoval.11 To, co lidé považují za skandální, je vždy do značné míry určováno duchem doby. Proto jsou skandály mimo jiné i svědeckou výpovědí o společenských změnách a někdy také o bodech zlomu. Veřejné pobouření se totiž často stane 18
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 18
17.6.2016 17:38:49
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
rozhodujícím impulsem pro odstartování politických a sociálních změn.12 Jak mohlo dojít k tomu, že právě poslední desetiletí existence staré monarchistické Evropy zastínil tak neobvykle vysoký počet skandálů v panovnických domech? Proč se zrovna v této epoše tak dramaticky prohloubila propast mezi ideálem panovníka a realitou? Odpověď na tuto otázku asi nepřekvapí nikoho, kdo se dějinami 19. století zabývá trochu obšírněji. Protagonisté sami se příliš nezměnili – jen málo králů v historii se proslavilo ctnostným životem. Nyní však byli konfrontováni se zcela novým fenoménem: sebevědomou veřejností, která byla dobře informovaná a vyhrazovala si právo odsuzovat morální poklesky. Začínal moderní věk informací a monarchové byli první, kdo to pocítil na vlastním těle. V polovině 19. století se zrodila technologie, která lidem umožňovala vyměňovat si informace na velké vzdálenosti téměř v čase nula: telegrafie, dnes označovaná za „viktoriánský internet“. V rekordně krátké době vznikla globální komunikační síť. Silné kabely obepínaly zeměkouli, překračovaly kontinenty i dna moří a oceánů a bleskurychle přenášely informace.13 Telegrafie vedla ke zrodu ještě jedné novinky: začaly vznikat tiskové agentury, díky nimž se zprávy o dění na celém světě dostávaly i do lokálních novin.14 Tak začal moderní věk médií. Od sedmdesátých let 19. století se jako první masmédium etabloval tisk. Novin přibývalo jako hub po dešti a kupovat si je mohli i méně zámožní, zatímco knihy byly pro pracující vrstvy ještě stále příliš drahé. Konzum informací rychle nabýval na objemu. Na zakoupení a přečtení knihy potřeboval člověk peníze a čas; novinový sloupek si každý přečetl během pár minut a noviny mohly také putovat z ruky do ruky. Díky tomu se informace dostávaly k mnohem většímu okruhu lidí než kdy předtím. Nástup informačního a mediálního věku způsobil mimo jiné i to, že lid byl častěji a obsáhleji informován o životě svých panovníků. Drby o dění v knížecích domech přestaly být výsadou dvořanstva. O situaci na dvoře byl informován i prostý občan čtoucí noviny; v téměř všech zemích sice existovala cenzura, 19
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 19
17.6.2016 17:38:49
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
ale lidé uměli již tenkrát číst mezi řádky. Pro příslušníky dynastií to znamenalo, že se jejich soukromý život stal do značné míry veřejnou záležitostí, což mělo dalekosáhlé důsledky. Každý skandál, každý prohřešek proti obecné morálce dal podnět k novinovým článkům, komentářům a dopisům čtenářů a vyvolal tak veřejnou debatu. Kritika se již neozývala jen z nejbližšího okolí (od dvořanů, příbuzných a příslušníků vysoké aristokracie), nýbrž rezonovala milionem ozvěn. Králové byli víc přítomní než kdy předtím, zároveň ale i víc na očích. Stali se veřejným majetkem – a tak to zůstalo do dnešních dnů.15 Do novin se pochopitelně nedostaly všechny skandály. Ale i tak poznamenávaly úlety vládců v daleko větší míře než kdy předtím vztah mezi nimi a poddanými. Pokud se kterýkoli král nebo královna, ale i další příslušníci vládnoucího rodu, princezny a princové, chovali v rozporu s ideálním obrazem, který o své dynastii sami vytvářeli, zákonitě to vyvolávalo kritiku. Závěrečné období starého řádu poznamenaly množící se rozpory mezi vysokými nároky, které na sebe dynastie kladly, a realitou. Nutno ovšem přiznat, že právě tyto trhliny ve fasádě zanikajícího světa nám umožňují nahlédnout do zákulisí evropských panovnických domů. Nikdy nebyly lidské slabosti vládců odhalovány tak často a nemilosrdně jako právě v této době. V roce 1914 skončilo tisíc let královského a císařského panování srdcervoucí labutí písní. Ve své poslední fázi předvedli monarchové ještě jednou vše, čím širokou veřejnost dodnes fascinuje těch několik málo královských domů, které zůstaly: skandály, výstřelky, zoufalá snaha překlenout propast mezi udržováním tradic a požadavkem přizpůsobení se nové době. V tomto smyslu vykazuje „soumrak bohů“ z předválečné éry i mnoho moderních rysů.
20
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 20
17.6.2016 17:38:49
I „NEMĚL
JSEM ŽÁDNÉ DĚTSTVÍ“
Každodenní hrůzy v dětských pokojích Královna Viktorie byla nadšená. Vše nasvědčovalo tomu, že při výběru nové chůvy měla šťastnou ruku. Úkolem Mary Ann Broughové bylo kojit následníka trůnu, královnina syna Alberta Eduarda („Bertieho“), který spatřil světlo světa v roce 1841. V podobných případech byly kojné vybírány velmi pečlivě. Ženy kojící královské potomky musely být nejen naprosto zdravé, ale i po morální stránce zcela bezúhonné. V té době se koneckonců věřilo, že kojná svěřeného novorozence nejen vyživuje, ale i mravně ovlivňuje. O třináct let později utrpěla královna šok, když se dozvěděla, že Mary Ann Broughová, matka přinejmenším sedmi dětí a někdejší kojná jejího prvorozeného syna, podřízla šesti svým potomkům (ve věku od dvou do jedenácti let) hrdlo břitvou a následně se pokusila o sebevraždu.16 Děsivá několikanásobná vražda zaměstnávala britský tisk mnoho měsíců; trvalo však ještě nějakou dobu, než vyšlo najevo, že vražedkyně svého času kojila následníka trůnu. Skutečnost, že tato role byla svěřena pozdější šestinásobné vražedkyni, vyvolala veřejnou debatu o způsobu, jakým jsou vybírány osoby pro službu v královské domácnosti. Dnes se již nedá s jistotou určit, zda Mary Ann Broughová skutečně zešílela, jak tvrdil její advokát, který v soudním procesu žádal osvobozující rozsudek kvůli údajné nepříčetnosti své mandantky. Před soudem žena vypověděla, že ji péče o děti – všechny před svou násilnou smrtí onemocněly spalničkami – zcela vyčerpala. Kromě toho ji trápily obavy kvůli právnímu sporu s manželem, který jí chtěl děti odebrat. Mary Ann zemřela jen několik málo let poté, co spáchala svůj děsivý zločin. 21
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 21
17.6.2016 17:38:49
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
Tragický příběh této ženy sice představuje naprostou výjimku, přesto je ale symptomatický pro způsob, jakým byly vybírány osoby pečující o královské potomstvo. Většina panovníků vůbec netušila, kdo vlastně jsou lidé, jimž svěřují své děti. Občas vládly v dětských pokojích královských rezidencí přímo skandální poměry. V lepších případech byl personál pouze chladný, nepřístupný a lhostejný, v horších případech byly děti vydány napospas cholerikům, psychotikům, sadistům nebo alkoholikům. Láskyplné a zodpovědné služebnictvo představovalo spíše výjimku než pravidlo. Zmíněný skandál kolem Mary Ann Broughové nebyl prvním případem z dětských pokojů královského paláce, jimž se britský tisk zaobíral. Již o třináct let dřív si veřejné mínění tropilo posměšky ze způsobu, jakým jsou královské děti vychovávány. Britské deníky, které podléhaly mnohem mírnější cenzuře než jejich protějšky na kontinentu, otiskly kousavé karikatury zobrazující například opilou služebnou, která vnucuje malému princi z Walesu láhev vína a huláká: „Dáš si taky lok, dědici trůnu?“17 Na veřejnost prosákly informace o tom, že kojná královniny nejstarší dcery Vicky měla k alkoholu velmi kladný vztah. I to se pochopitelně stalo vděčným tématem karikaturistů. Terčem kritiky se stalo taky nadměrné používání utišujících prostředků. Zvídavým novinářům se doneslo, že královský domácí lékař pravidelně dával svým dětským pacientům vypít lok nechvalně proslulého uklidňujícího sirupu Godfrey’s cordial. Tato opiová tinktura účinkovala spolehlivě: po jejím požití upadly královské děti do několikahodinového hlubokého spánku. Godfrey’s cordial se stal prodejním šlágrem, ovšem jen do doby, než byla prokázána jeho zřejmá souvislost s několika dětskými úmrtími.18 Královna Viktorie a její manžel princ Albert sice byli šokováni činem Mary Ann Broughové a zakázali podávat jejich dětem nadměrné dávky utišujících prostředků, nicméně neviděli důvod k zásadní revizi způsobu, jímž byli vybíráni opatrovníci a lékaři královského potomstva.19 Teprve v posledních dvou stoletích přiznává naše kultura dětskému věku ten význam, který si – jako vývojová fáze, jež má pro duši a charakter jedince rozhodující význam – zaslouží. 22
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 22
17.6.2016 17:38:49
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
Chápání dětí jako rovnoprávných malých lidí, kteří jsou ve svém vývoji odkázáni na náklonnost a soucit dospělých, je historicky vzato velmi mladý fenomén. S trochou nadsázky by se dalo říct, že dětství je vynález z konce 18. století; a pedagogika jako taková se etablovala teprve v průběhu 19. století.20 Dnes je obecně známou skutečností, že traumatické zážitky z raného dětství negativně ovlivňují vývoj osobnosti a z týraných dětí se stávají problematičtí dospělí. Jak důležité by proto bylo co nejpečlivěji a láskyplně vychovávat děti, které jejich zrození předurčilo k tomu, aby později řídily osudy národů! Dějiny jsou však plné případů, kdy charakterové nedostatky, bezcitnost a nezodpovědnost vládců uvrhly celé státy do bídy a neštěstí. I ve staré Evropě záviselo blaho občanů v nemalé míře na charakterových rysech těch, kdo jim vládli. Na první pohled se mohlo zdát, že malí princové a malé princezny vyrůstající u královských dvorů mají ideální podmínky. K dispozici měli početné služebnictvo, žili v nádherných palácích a oblékali se do hedvábí a sametu. Byl to však klamný dojem. Ve skutečnosti žily královské děti sice v přepychu, nicméně často bez lásky, osamoceně, smutně. V naprosté většině případů taky bez svých královských rodičů, kteří pro ně byli jak fyzicky, tak emocionálně nedostupní. Pokud k tomu přistoupil chladný, lhostejný a nezodpovědný personál, katastrofa byla nevyhnutelná. Nejedno královské dítě bylo zanedbáváno, vystavováno ponížení a urážkám, mnohdy dokonce i fyzickému týrání. Náprava přišla ve většině případů pozdě. Dnes je naprostou samozřejmostí, že šťastné dětství spočívá v intaktním, láskyplném poutu mezi matkou a dítětem. Něco takového však u evropských panovnických dvorů prakticky neexistovalo. Rodit děti se považovalo v první řadě za dynastickou povinnost; od těhotenství a porodu si panovnické páry udržovaly emocionální odstup. Samo slovo „těhotenství“ bylo u dvora tabu; pokud vůbec, tak padla nanejvýš zmínka o „zajímavém stavu“.21 Dvorská etiketa vyžadovala, aby královny a princezny snášely všechny tělesné nevolnosti spojené s těhotenstvím důstojně. V zákulisí dvora to však vypadalo jinak. Tam si často trpce stěžovaly. Například královna Viktorie označila těhotenství a porody za „stinnou stránku“ svého 23
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 23
17.6.2016 17:38:49
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
manželství.22 A ženy, které přicházely do jiného stavu opakovaně a v příliš rychlém sledu, jí připadaly jako „králíci nebo morčata“. Tento postoj byl v příkrém rozporu s tehdy převládajícím zidealizovaným obrazem ženy jako rodičky.23 Příslušnice evropských panovnických rodů se obecně s rolí matek příliš neztotožňovaly. Bezprostředně po porodu předávaly novorozence do péče služebnictva. Byly pochopitelně hrdé na to, že zplodily potomstvo, to však neznamenalo, že se mu také chtěly věnovat. Královna nebo císařovna neměla čas pečovat o kojence – měla přece důležitější, vladařské povinnosti. Tak ji to ostatně učili již odmalička a tak to zažila i od svých vlastních rodičů. V královských rodinách existoval odjakživa zřetelný emocionální odstup rodičů od dětí – citový chlad, který nám dnes připadá až nepochopitelný. V mnoha případech tomu bylo prostě tak, že se panovníci o své ratolesti vůbec nezajímali – bez ohledu na to, že potomstvo bylo i z dynastického hlediska nesmírně důležité, neboť zajišťovalo pokračování rodu. Děti nedostatkem mateřské lásky pochopitelně trpěly. Emocionální lhostejnost královských rodičů vůči vlastnímu potomstvu měla – kromě již zmíněného vladařského zaneprázdnění – ještě jeden důvod. Jejich ratolesti byly plodem manželství uzavíraných nikoli z lásky, nýbrž s ohledem na dynastické zájmy, takříkajíc „v zájmu státu“. Mnohdy proto nespojovalo ani matku a otce žádné citové pouto, které by mohli přenést na své děti. K tomu ještě přistupuje už zmíněný fakt, že tito královští rodiče sami vyrůstali bez zájmu a lásky svých rodičů. Jako děti od nich zažili pouze ignoranci a lhostejnost – a tento vzorec chování pak víceméně automaticky přenášeli na své vlastní potomky. Britský král Jiří V. k tomu údajně poznamenal: „Můj otec měl strach ze své matky, já měl strach ze svého otce a budu dbát na to, aby moje děti měly strach ze mě.“24 Jedna bývalá komorná napsala o vztahu matek k dětem v nejvyšších kruzích: Láskyplný vztah mezi matkou a dítětem je v této společenské třídě podle mých zkušeností jevem velmi vzácným. Tyto děti jsou zanedbávané – nikoli co se stravy, oblékání a hmotného zabezpečení týče, ale ve věci, která je mnohem důležitější než to všechno: chybí jim skutečná láska, láska dávaná najevo.25 24
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 24
17.6.2016 17:38:49
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
Tyto řádky napsala žena, která sama vyrůstala v nuzných poměrech, v naprosté chudobě – a přesto považovala své dětství za šťastnější než to, jaké má většina dětí královských rodičů. Chladný postoj urozených matek k jejich dětem se projevoval i v jednom z nejdůležitějších aspektů vztahu mezi matkou a novorozencem – totiž v kojení. Kojit vlastní děti bylo v naprosté většině královských rodin považováno za nedůstojné a plebejské, ne-li přímo nechutné. Vzhledem k těmto předsudkům dvorské společnosti se nelze divit, že ani mladé princezny neprojevovaly zájem kojit své děti. Když jedna snacha královny Viktorie, sebevědomá carská dcera, dala svému prvorozenému dítěti naprosto přirozeně a bez ostychu prs, a to ještě na veřejnosti, během slavnostního křtu, britskou panovnici to šokovalo. Své dceři se později svěřila, že jí to přišlo odporné a extrémně trapné.26 Když později také její dcera Alice trvala na tom, že bude své dítě sama kojit, královna na to reagovala po svém: aby dala najevo hluboké znechucení, pojmenovala oceněnou dojnici po své „sprosté“ dceři.27 Na chladném vztahu královských rodičů k dětem se nic nezměnilo ani později, když jejich potomci vyrůstali a dospívali. V 19. století platila v dětských pokojích zásada, že děti mají být vidět, ale ne slyšet. Ovšem ani s dohledem jako takovým to nebylo příliš slavné, přinejmenším na evropských panovnických dvorech. Králové chtěli mít co nejpočetnější potomstvo, což ale neznamenalo, že ho chtěli mít kolem sebe, ve své blízkosti. Právě naopak – děti zpravidla vyrůstaly odděleně, v jim vymezených částech paláce, daleko od komnat rodičů. Prakticky celou dobu o ně pečovalo služebnictvo; nejdřív kojné a chůvy, později pak komorníci, vychovatelé a guvernantky. Rodiče viděli své děti nanejvýš jednou za den – pečlivě ustrojené, umyté a vyparáděné. Prezentace trvala maximálně půl hodiny. Společné stolování připadalo v úvahu až poté, co si děti osvojily základy dvorské etikety. Tento způsob života ještě víc prohloubil emocionální propast mezi královskými rodiči a jejich potomstvem. Spontánní projevy náklonnosti ze strany dětí někdy uváděly dospělé přímo do rozpaků – u dvora nebylo zvykem dávat najevo emoce. Britská královna Mary reagovala na náznak přítulnosti od svého 25
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 25
17.6.2016 17:38:49
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
v té době dvouletého syna Eduarda slovy: „Myslím, že mě začíná mít rád; přinejmenším se ke mně chová velmi civilizovaně.“28 Někteří z těchto politováníhodných královských potomků nezažili během celého dětství ani jednou projev lásky či náklonnosti svých rodičů. Belgická princezna Královna Viktorie v kruhu svých dětí a vnoučat: Luisa popsala na vládnoucí panovníci a panovnice měli právo života zasahovat do výchovy dětí všech členů dynastie. sklonku vztah svého otce, krále Leopolda II., k vlastním dětem těmito smutnými slovy: Náš otec uznal dcery zrozené královského svazku za své a rezignovaně je strpěl; své srdce jim však nedal nikdy.29 Zásady správné výchovy dynastického potomstva neurčovali pouze rodiče, nýbrž také – a dokonce především – vládnoucí panovník či panovnice. To byla všemi respektovaná a nezřídka i obávaná hlava rodu, kterou ostatní na slovo poslouchali. Každý člen dynastie, a tedy pochopitelně i všechny děti, se musel řídit nařízeními panovníka, který představoval nejvyšší a poslední instanci. Způsob výchovy, učební plán, přijímání učitelů a vychovatelů do služeb a jejich propouštění – to vše musela odsouhlasit hlava rodu. Mnozí monarchové toto své právo tvrdě prosazovali i v těch – ostatně velmi vzácných – případech, kdy si někdo postavil hlavu. Když se syn královny Viktorie při jedné příležitosti ohradil proti matčině vměšování do (podle jejího názoru příliš laxní) výchovy jeho dětí, panovnice se odvolala na svá práva hlavy rodu. Později se v jednom dopise zmínila o tom, že její syn musel pochopit, že ona jako 26
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 26
17.6.2016 17:38:49
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
královna má nejen právo, ale přímo povinnost zasahovat do výchovy svých vnoučat.30 Je tedy pochopitelné, že se pouze velmi sebevědomí potomci nebo jejich manželé či manželky odvažovali uplatňovat své vlastní pedagogické koncepce proti vůli monarchy. Pruská korunní princezna Viktorie svedla se svým královským tchánem marný boj o kontrolu nad výchovou svého nejstaršího syna, o níž měla odlišnou představu. Rozdílné názory na to, jak má být potomstvo vychováváno a co se má učit, někdy silně poznamenaly vztah jednotlivých členů královského či císařského domu k hlavě rodu.31 A děti? Ty to opravdu neměly snadné. Kdo se narodil v evropském královském nebo císařském domě, toho čekalo nesnadné, tvrdé dětství. Výchova dynastického potomstva se rovnala drezúře. Nejvyšší zásady vštěpované do hlav těchto dětí zněly: odříkání, disciplína, železné sebeovládání. Přísná výchova z nich měla učinit silné osobnosti schopné obstát i v těžkých zkouškách. Mělo se za to, že jen tak dokážou zůstat pevní a být vzorem pro ostatní i v nejnáročnějších životních situacích. Děti proto bylo nutné zocelovat ve všech směrech, po fyzické i psychické stránce. Rozmazlené a rozcapené děti projevující Dětské pokoje v královských palácích byly dost bezútěšným místem: princezna Viktorie egoismus vzbuzovaly a princ Jindřich, nejmladší děti pozdějšího v královských rodičích britského krále Jiřího V. Jejich starší souronechuť. Podle převláda- zence svěřili do opatrování sadistické chůvě. 27
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 27
17.6.2016 17:38:49
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
jícího mínění mohla příliš benevolentní a láskyplná výchova pokazit charakter. Čím dřív si děti zvyknou na to, že život je tvrdý, tím lepší to pro ně je. Jeden z nejdéle vládnoucích evropských panovníků vzpomínal ve stáří na to, jak ho připravovali na budoucí úkoly. Rakousko-uherský císař František Josef I., od roku 1848 do roku 1916 vládnoucí mnohonárodnostní habsburské říši, se již za svého života stal svým střídmým a disciplinovaným životPozdější ruský car Mikuláš II. se svojí ním stylem legendou. matkou, carevnou Marií Fjodorovnou Jelikož ho potkala i celá řada osobních tragédií – jeho bratr a žena byli zavražděni, jeho jediný syn spáchal sebevraždu –, stal se císař zosobněním tragického, osamělého, vše trpělivě snášejícího monarchy. Stárnoucí František Josef I. si vzpomněl na jednu scénu z dětství. Jednoho dne, když si on a jeho bratři hráli v matčině komnatě, matka se jich zeptala, zda by si nechtěli vyrazit na výlet do Prátru. Chlapci nadšeně vykřikli, že chtějí. Byli tedy odvedeni do svých pokojů, kde je služebnictvo patřičně obléklo a připravilo. Když se pak vyparádění vrátili do salonu, matka se jich ještě jednou zeptala, zda se na ten výlet opravdu těší. Když ji o tom ujistili, sdělila jim: „Teď běžte zpátky do svých pokojů a zase se převlékněte. Na žádný výlet nejedeme.“ Pak zaraženým chlapcům vysvětlila, že se již od dětství musí učit vzdávat se věcí, po kterých touží. Starý mocnář připustil, že to byla hodně tvrdá metoda jak dětem vštípit disciplínu; zároveň však konstatoval, že tato a řada dalších zkoušek, jimiž v dětství prošel, mu později pomohly lépe se vyrovnat s životními 28
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 28
17.6.2016 17:38:49
EVROPSKÉ
PA N O V N I C K É R O D Y
ztrátami.32 Nicméně skutečnost, že císař měl v dospělém věku problém vytvořit si i k nejbližším rodinným příslušníkům emocionální vztah, zřetelně dokládá negativní aspekty takové „zocelující“ výchovy. (Ta byla uplatňována s dobrým úmyslem, neboť se věřilo, že malá panstva se jen takto naučí, že si nemohou dělat, co se jim zlíbí, a později budou vládnout důstojným způsobem. Zklamání ani osobní nebo zdravotní trable na sobě panovník nesměl dát znát, všechny nepříjemnosti musel snášet bez nářků a stížností.)33 Matka Františka Josefa své děti – navzdory výchovným praktikám, které se nám dnes jeví jako dost nepochopitelné – hluboce milovala. Hůř na tom byly děti, u jejichž rodičů a vychovatelů se drakonické metody spojily s bezcitností. Pak se dětský pokoj snadno přeměnil na kabinet hrůzy. O tom se na vlastní kůži přesvědčily například dcery belgického krále Leopolda II., o jehož emocionálním chladu již padla zmínka. Vztah mezi Leopoldem a jeho chotí byl ledově chladný. Pouze na veřejnosti se k sobě královský pár choval alespoň s jistou mírou zdvořilosti. Ale v soukromí, za zdmi paláce, obdařovali monarcha a jeho choť naprostou lhostejností jak sebe navzájem, tak i své děti. Hlavní zásadou výchovy byla přísnost. Nic v životě princezen nenasvědčovalo tomu, že jejich otec je nejbohatší evropský monarcha. Po celý rok byly dívky oblékány do jakési kutny opásané provazem a v zimě mrzly ve špatně vytápěných pokojích. Do teplých kožešin se zahalit nesměly, aby nebyly příliš změkčilé. Každý den dovedla vychovatelka děti ke královně a informovala ji o všech jejich prohřešcích, včetně zcela bezvýznamných maličkostí. Kdo se provinil, byl okamžitě potrestán – buď výprask rákoskou, nebo zavření do temné místnosti. Není divu, že děti vyrůstaly v neustálém strachu. Denně se konala zhruba hodinová rodinná setkání, při nichž však děti směly promluvit jen v případě, že je některý z rodičů přímo oslovil – a to se nestávalo často. Otec se většinou věnoval novinám a korespondenci, zatímco matka si četla. Někdy děti nepromluvily s rodiči za celou hodinu ani slovo. Při jídle to bylo podobné. Sladkostí a ovoce se děti nesměly ani dotknout; jen přihlížely tomu, jak si pochutnávají dospělí. Výchova princezen byla tak tvrdá a bezcitná, že se jich některým služebným zželelo; soucitné 29
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 29
17.6.2016 17:38:50
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
komorné jim občas tajně podstrčily nějakou tu dobrotu. Takto nelidské zacházení se už nedalo omluvit ani poukazem na nutnost přísné výchovy – jednoznačně se tu projevovala krutost vůči slabším a bezmocným.34 Vedle fyzického i psychického zocelování sledovala výchova královského potomstva ještě jeden cíl: děti měly být již od útlého věku připravovány na svou společenskou roli. Monarcha a jeho choť musí umět bez ostychu vystupovat a mluvit na veřejnosti – ať již před tisícovým davem poddaných nebo v úzkém kruhu dvořanstva a vybraných hostů.35 Plachost rozhodně nepatřila ke královským ctnostem, právě naopak: byla považována za vážný problém. Ceremoniál totiž zakazoval hostům u dvora, aby sami oslovovali krále, takže bylo na monarchovi, aby udržoval konverzaci v chodu. Pokud to nedokázal, vládlo u tabule trapné ticho. I během takzvaného cercle, krátkého osobního rozhovoru mezi královským párem a hosty, musel dialog otevřít panovník nebo jeho choť. Vévodkyně z Edinburghu, příslušnice anglického královského domu a rozená carská princezna, vštěpovala svým dětem odmalička, že musí být za všech okolností připravené hovořit; nic podle ní nebylo horšího a nezdvořilejšího než princové a princezny, kteří „neumějí otevřít pusu“.36 Nulová tolerance platila i co se týkalo správných způsobů u stolu. Ty byly dětem vštěpovány již od útlého dětství zároveň s vědomím, že jsou neustále pozorovány a jejich chování posuzováno. Ke slavnostní tabuli se nezasedalo kvůli utišení hladu – šlo o plnění společenské povinnosti. Děti nesměly žádné jídlo odmítnout nebo dokonce kritizovat a pokud se jim z nějakého pokrmu udělalo špatně, musely to vydržet až do doby, kdy se vrátily do svého pokoje. Celkově se na zdravotní potíže nebral žádný ohled. Nachlazení nebo migréna nedávaly nikomu právo omluvit se od slavnostní tabule. Podobně nepřípustnou „výmluvou“ byla i horečka. O královně Viktorii se – stejně jako o císaři Františkovi Josefovi I. – říkalo, že uznávají pouze jednu omluvu pro absenci u stolu: náhlou smrt. Děti si měly permanentně uvědomovat, že jako příslušníci vládnoucího rodu musí na veřejnosti perfektně vystupovat 30
EVROPSKE PANOVNICKE RODY.indd 30
17.6.2016 17:38:50