E m ma Cline
Rodina
K NIŽNÍ K LU B
Rodina.indd 3
9.11.2017 9:58:15
THE GIRLS Copyright © 2016 by Emma Cline All rights reserved Translation © Richard Olehla, 2017 ISBN 978-80-242-5943-7
Rodina.indd 4
9.11.2017 9:58:15
Otočila jsem se, protože jsem zaslechla smích, a pak jsem se dívala dál, protože jsem je spatřila. Nejdřív jsem si všimla jejich dlouhých, nerozčesaných vlasů. Pak mě zaujaly jejich šperky, v nichž se odrážely sluneční paprsky. Ty tři dívky stály tak daleko, že jsem z nich viděla jen obrysy, což ovšem nebylo důležité. Věděla jsem, že jsou jiné než všichni ostatní v parku – rodinky stojící v zubaté frontě na párky a burgery připravované na otevřeném grilu. Ženy v kostkovaných blůzkách opírající se o přítelovo rámě, děti házející eukalyptové bonbony po rozčepýřených kuřatech, která přebíhala přes hřiště. Tahle dlouhovlasá stvoření jako by se tragicky, osamoceně vznášela nade vším, co se kolem nich odehrávalo. Jako nějaká královská rodina vykázaná do exilu. Prohlížela jsem si ty dívky nepokrytě a bezostyšně: zdálo se nemožné, že by mohly pohlédnout mým směrem a zaznamenat mou maličkost. V klíně mi ležel zapomenutý hamburger a mírný větřík přinášel od řeky zápach ryb. Byla jsem ve věku, kdy jsem si okamžitě prohlédla a ohodnotila všechny dívky kolem sebe, přičemž jsem pokaždé zkonstatovala, že nedosahuju jejich kvalit. Hned jsem tedy viděla, že ta černovlasá je z nich nejhezčí. Čekala jsem to, dokonce ještě dřív, než jim bylo vidět do tváře. Vznášel se kolem ní závoj nadpozemskosti a špinavé šatičky jí sahaly sotva pod zadek. Doprovázela
Rodina.indd 5
9.11.2017 9:58:15
6
Emma Cline
ji vyhublá zrzka a ještě jedna starší dívka, obě v podobně zanedbaných šatech. Jako kdyby je někdo právě vytáhl z jezera. Na prstech se jim jako další sada kloubů blyštily levné kroužky. Pohybovaly se na nejasné linii mezi krásou a ošklivostí a v parku budily poměrně značný rozruch. Matky se začaly ohlížet po dětech, neboť je zachvátil jakýsi pocit, který nedokázaly přesně pojmenovat. Ženy chytaly své partnery za ruku. Slunce jako vždycky probleskovalo větvemi – skloněné vrby, horký vítr nadzvedával cípy piknikových dek na trávníku –, ovšem tyhle dívky rušily svým putováním napříč běžným světem jeho obvyklý klid. Zářivé a bezstarostné jako žraloci prorážející hladinu moře.
Rodina.indd 6
9.11.2017 9:58:15
^ Rodina.indd 7
'
9.11.2017 9:58:15
Příběh začíná tím, jak si to po úzké příjezdové cestě šine ford a v srpnovém vzduchu se vznáší sladká vůně zimolezu. Dívky na zadním sedadle se drží za ruce, okénka automobilu jsou stažená, aby dovnitř mohl pronikat noční vzduch. Rádio hraje, až jej vypne řidič, který je najednou jak na jehlách. Projedou branou, na níž stále visí vánoční světla. Nejprve je přivítá zádumčivé ticho správcova domku. Správce si zrovna dává na pohovce šlofíka, a jeho bosá chodidla, složená jedno vedle druhého, přitom vypadají jako dva bochníky chleba. Jeho přítelkyně stojí před zrcadlem v koupelně a stírá si z očí mdlé srpečky očních stínů. A pak je tu hlavní budova, kde přijíždějící auto vyděsí ženu, jež si čte v pokoji pro hosty. Na nočním stolku se mírně chvěje sklenice vody, žena má jemně zavlhlé spodní prádlo. Vedle ní leží její pětiletý syn a mumlá si cosi tajuplného, co nedává smysl, aby neusnul. Naženou všechny do obývacího pokoje. Vteřina, během níž si ti vyděšení lidé uvědomí sladkou každodennost vlastního života – doušek ranního pomerančového džusu, náklon do zatáčky, když jedou na kole –, je už pryč. Výraz ve tváři se jim mění, jako když se otevírá západka, a v očích jim začíná klíčit poznání.
Rodina.indd 9
9.11.2017 9:58:15
10
Emma Cline
Tuhle noc jsem si představovala už tolikrát! Potemnělá horská silnice, moře bez slunce. Žena ležící na nočním trávníku. I když detaily postupem let poněkud vybledly, získaly druhou, či dokonce třetí podobu, pořád platí, že mou první myšlenkou, když jsem uslyšela, jak okolo půlnoci cvakl zámek, bylo tohle. Kdosi neznámý stojí ve dveřích. Počkala jsem, až se ukáže, kdo je původcem toho zvuku. Sousedovic dítě, které převrhlo popelnici na ulici. Jelen prodírající se křovím. Nic jiného tohle vzdálené harašení v odlehlé části domu přece nemůže znamenat, ujišťovala jsem se v duchu a pokusila se představit, jak nevinně, příjemně a bezpečně to celé bude vypadat za denního světla. Jenže hluk pokračoval a hrubě se vlamoval do skutečného života. Ve vedlejší místnosti se teď ozýval hlasitý smích. Hlasy. Natlakovaný sykot dveří lednice. Snažila jsem se pro to najít nějaké vysvětlení, ale napadalo mě jen to nejhorší. Po tom všem skončím takhle. Uvězněná v cizím domě mezi fakty a zvyky, jež patří do života někoho jiného. Moje holé nohy zhyzděné křečovými žilami – budu vypadat nesmírně slabě, až si pro mě přijdou, ženská ve středních letech, která se skrčená choulí v koutě. Ležela jsem v posteli, pozorovala kliku od dveří a strachy skoro nedýchala. Čekala jsem, až se tu objeví vetřelci, hrůzy, jež na sebe v mé představivosti vzaly lidskou podobu a zaplnily celý pokoj – pochopila jsem, že se tu nebude odehrávat žádné hrdinství. Jen tupý teror, fyzická bolest, kterou je třeba vytrpět. Nebudu se pokoušet o útěk.
Rodina.indd 10
9.11.2017 9:58:15
Rodina
11
Vylezla jsem z postele až ve chvíli, kdy jsem zaslechla tu dívku. Její vysoký hlas zněl neškodně. Což by mě nemělo nijak uchlácholit – Suzanne i její kamarádky byly dívky, a stejně to nikomu nepomohlo. Bydlela jsem ve vypůjčeném domě. Těsně u okna rostl tmavý cypřiš, vzduch byl slaný blízkostí moře. Jedla jsem stejně jednoduše, jako když jsem byla dítě – kopec špaget posypaný sýrem. Nicotné zašumění bublinek limonády v krku. Danovy květiny jsem zalévala jednou týdně – každou jsem donesla k vaně a strčila květináč přímo pod puštěný kohoutek, dokud se na hlíně nezačaly dělat špinavé bubliny. Občas jsem se sprchovala a na dně vany se válely zbytky zvadlých lístků. Dědictví, které tvořily zbytky toho, co moje babička dostala za filmy – hodiny filmového materiálu, na němž nasazuje svůj vlčí úsměv s úhlednou helmou kučeravých vlasů na hlavě –, jsem utratila už před deseti lety. Měla jsem sklony vyplňovat mezery v existenci ostatních: bydlela jsem se svými klienty v důchodovém věku a starala se o ně. Vytvořila jsem si jemnou neviditelnost, kterou zaručovaly bezpohlavní šaty a tvář, jíž dominoval výraz příjemné, avšak neurčité zahradní okrasy. Důraz byl kladen na přívětivost – magické neviditelnosti totiž bylo možné dosáhnout jen tehdy, když sloužila k dosažení správného řádu věcí. Jako kdybych po něm sama toužila. Úkoly jsem měla různé: kluk se zvláštními potřebami, který se bál elektrických zásuvek a dopravních světel. Postarší žena, která sledovala diskusní pořady, zatímco kontrolovala obsah hrnku plného léčiva
Rodina.indd 11
9.11.2017 9:58:15
12
Emma Cline
v podobě světle růžových kapslí, jež vypadaly jako malinké bonbonky. Když mi skončila pracovní smlouva a žádná další na obzoru nebyla, Dan mi nabídl, že můžu bydlet u něj na chatě – starostlivé gesto starého kamaráda –, a tvářil se, že bych mu tím udělala radost. Díky střešním oknům na chatě panoval zamlžený šerosvit mořského akvária a dřevo ve vlhku bobtnalo a praskalo. Jako by celý dům dýchal. Na pláži nebývalo moc lidí. Na to bylo příliš chladno a v moři se nedaly najít žádné ústřice. Okresku vinoucí se městem lemovaly po obou stranách obytné přívěsy, které tvořily jakousi nataženou čtvrť – čerstvý vítr otáčel větrníky zapíchnutými do hlíny, u schůdků se válely vybělené bójky a záchranné kruhy jako ozdoby jejich skromných obyvatel. Občas jsem si zakouřila trochu omamné marihuany od svého bývalého pana domácího a pak se vydala do obchodu ve městě. Takový úkol, jasně určený, jako třeba mytí nádobí, jsem dokázala splnit. Nádobí bylo buď čisté, nebo špinavé – takové dvojice a způsob, jímž určovaly den, se mi líbily. Venku jsem skoro nikdy nikoho nepotkala. Těch pár mladých lidí v celém městě si pro svůj odchod ze světa vybralo hrůzné venkovské způsoby – slyšela jsem o tom, jak ve dvě v noci bourali s dodávkou, nebo jak se přespání v obytném voze zaparkovaném v garáži změnilo v tragédii kvůli otravě klíčového hráče místního mužstva amerického fotbalu oxidem uhelnatým. Netušila jsem, jestli je to problém vyvěrající z venkovského způsobu života, přemíry volného času, nudy a vlastnictví obytných vozidel, nebo jestli se omezuje čistě na Kalifornii, slepou
Rodina.indd 12
9.11.2017 9:58:16
Rodina
13
skvrnu na slunci nutící lidi do rizika a hloupých kaskadérských kousků jako vystřižených z filmu. Do vody oceánu jsem nikdy nevstoupila. Servírka v místní kavárně mi tvrdila, že je to živná půda pro žraloky. Vzhlédli od jasné záře kuchyňských světel jako mývalové, které někdo přistihl při prohrabávání odpadků. Dívka vyjekla překvapením. Chlapec se tiše tyčil v celé své štíhlé výšce. Byli jen dva. Srdce mi bilo jako o závod, ale byli oba tak mladí – určitě místní, pomyslela jsem si, kteří se vloupávají do letních chat. Od nich mi smrt nehrozí. „Co to má kurva bejt?“ Chlapec odložil lahev piva, kterou držel v ruce, dívka se držela po jeho boku. Vypadal zhruba na dvacet a měl na sobě zelené kraťasy. Dále bílé podkolenky a pod náznakem vousu narůžovělá krupička akné. Dívka byla proti němu mladinká. Patnáct, možná šestnáct, na bílých stehnech jí prokvétala modř žilek. Snažila jsem se působit co možná nejvíc autoritativně a stáhla si lem trička, co nejníže to šlo. Oznámila jsem jim, že zavolám na policii, a chlapec si pohrdavě odfrkl. „Jen si poslužte.“ Přitáhl si dívku blíže k tělu. „Zavolejte fízly. Víte vy co?“ Vytáhl z kapsy mobil. „Seru na to, zavolám jim sám.“ Příkrov strachu, jenž mě do této chvíle dusil na hrudi, se najednou rozpustil. „Juliane?“ Měla jsem chuť se rozesmát. Naposledy jsem jej viděla ve třinácti, byl jako tyčka a neměl žádnou postavu. Jediný syn Dana a Allison, všemi obskakovaný. Sjezdil
Rodina.indd 13
9.11.2017 9:58:16
14
Emma Cline
celý západ Spojených států po soutěžích ve hře na cello. Ve čtvrtek měl hodiny čínštiny, jedl celozrnný chléb a vitaminy v kapslích, rodičovské pojistky proti selhání. Všechny byly dávno fuč a Julian skončil na Kalifornské univerzitě se sídlem v Long Beach, možná v Irvine. Vzpomněla jsem si, že s ním byly nějaké potíže – vyloučení ze školy, možná jen podmínečné nebo důtka –, pak padl návrh na rok na přípravce na vysokou. Julian byl plaché dítě, snadno se rozrušil a neměl rád nahlas puštěné stereo v autě ani neznámá jídla. Teď vypadal ošlehaný životem a z košile mu koukalo tetování. Nevzpomínal si na mě, proč by taky měl? Nacházela jsem se mimo dosah jeho erotických fantazií. „Budu tady pár týdnů bydlet,“ informovala jsem ho, vědoma si svých odhalených stehen. Bylo mi trapně z předchozího emocionálního výbuchu a pohrůžky policií. „Jsem kamarádka tvého táty.“ Viděla jsem mu ve tváři, jak se mě snaží zařadit, připsat mi nějakou úlohu. „Jsem Evie,“ pomohla jsem mu. Pořád nic. „Bydlela jsem v tom bytě v Berkeley. Však víš, hned vedle tvého učitele na cello?“ Dan s Julianem se u mě po hodině občas stavili. Julian lačně popíjel mléko a roboticky okopával nohy stolu. „No jo, kurva,“ prohlásil Julian. „Jo.“ Nedokázala jsem rozpoznat, jestli si mě opravdu pamatuje, nebo zda jsem mu jen dodala dostatek uklidňujících podrobností. Dívka se otočila k Julianovi. V tváři měla naprostou prázdnotu.
Rodina.indd 14
9.11.2017 9:58:16
Rodina
15
„To je v pořádku, miláčku,“ prohlásil Julian a políbil ji na čelo. Takovou něhu jsem od něj nečekala. Pak se na mě usmál a já si uvědomila, že je opilý, nebo možná jen zkouřený. Měl rozmazané rysy, na kůži se mu nezdravě perlil pot, přesto se však ukázala jeho prvotřídní výchova. „Tohle je Sasha,“ dloubnul do dívky stojící vedle sebe. „Ahoj,“ pípla Sasha na půl pusy. Už jsem zapomněla, jak vypadají mladé holky pod vlivem trávy: z výrazu její tváře čišela touha po lásce tak okatě, až mě to přivádělo do rozpaků. „A, Sasho,“ pokračoval Julian, „Tohle je…“ Neúspěšně se na mě snažil zaostřit. „Evie,“ připomněla jsem mu. „Správně,“ dokončil větu. „Evie. Ty vole.“ Napil se piva a v jantarové lahvi se na okamžik zableskla kuchyňská světla. Zíral kamsi za mě. Skákal pohledem po nábytku a po knihách na policích v knihovně, jako kdyby tohle byl můj dům a on tu byl cizí. „Bože, to jste si musela myslet, že jsme se sem vloupali, ne?“ „Myslela jsem si, že jste místní.“ „Jednou se sem někdo opravdu vloupal,“ prohlásil Julian. „Když jsem byl kluk. Nebyli jsme tu. Ukradli nám jen neopreny a škeble, co byly v mrazáku.“ Znovu se napil. Sasha z Juliana nespouštěla oči. Měla na sobě džínové šortky, které se sem ovšem vůbec nehodily, a plandavý svetr, který evidentně patřil jemu. Lemy rukávů střapaté a asi mokré. Šminky vypadaly příšerně, ale to asi schválně, řekla bych. Bylo na ní vidět, že je nervózní z toho, jak si ji prohlížím. Což chápu. Když jsem byla v jejím věku,
Rodina.indd 15
9.11.2017 9:58:16
16
Emma Cline
nebyla jsem si jistá, jak mám chodit, jestli se nepohybuji moc rychle, zdali si lidé kolem všimnou, jak jsem napjatá a toporná. Jako kdyby všichni kolem neustále hodnotili můj výkon a zdál se jim neuspokojivý. Přišlo mi, že Sasha je strašně mladinká. Příliš mladá na to, aby tu byla s Julianem. Vypadalo to, že ví, co se mi honí hlavou, a oplácela mi překvapivě vzpurným pohledem. „Mrzí mě, že ti táta neřekl, že tady jsem,“ řekla jsem Julianovi. „Jestli potřebujete větší postel, můžu spát v pokoji pro hosty, Nebo jestli tu chcete být sami, něco vymyslím…“ „Ale ne,“ rychle mě ujišťoval Julian. „Můžeme spát se Sashou kdekoli, že jo, lásko? A stejně jsme se tu jen na chvíli zastavili. Jedeme na sever. Sehnat nějakou trávu,“ vysvětlil. „Z Los Angeles do Humboldtu jezdím nejmíň jednou měsíčně.“ Přišlo mi, že Julian má pocit, že by to na mě mělo udělat dojem. „Já tu trávu neprodávám, nic takovýho,“ pokračoval dál trochu mírněji. „Jenom ji převážím. Je k tomu potřeba jen pár igelitek a antiradar na policajty.“ Sasha vypadala vyděšeně. Nebudou mít kvůli mně potíže? „Jak že jste říkala, že jste se s tátou seznámili?“ nadhodil Julian. Dopil pivo a otevřel si další. Přinesli si s sebou pár balení plechovek. Za nimi byly vidět ostatní zásoby: bachratý mix na cesty. Neotevřené balení kyselých gumových hadů, pomačkaný pytlík s jídlem z fast foodu. „Potkali jsme se v Los Angeles,“ odpověděla jsem. „Chvíli jsme spolu žili.“
Rodina.indd 16
9.11.2017 9:58:16
Rodina
17
S Danem jsme se koncem sedmdesátých let dělili o byt ve Venice Beach. Venice se svými postranními temnými uličkami, palmy, jejichž větve se za teplých nocí otíraly ve větru o okenní tabule. Žila jsem z peněz, které moje babička vydělala za svou filmovou kariéru, a dělala jsem si profesionální kurz na ošetřovatelku. Dan se snažil stát se hercem. Nikdy se mu to však nepovedlo. Místo toho se oženil s dívkou s relativně slušným věnem a rozjel firmu se zmrazeným vegetariánským jídlem. Teď vlastnil dům ze začátku dvacátého století v Pacific Heights. „Počkej, vy jste ta jeho kamarádka z Venice?“ Julian najednou ožil. „Jak že se to jmenujete?“ „Evie Boydová,“ odvětila jsem. Notně mě překvapila náhlá změna v jeho výrazu: částečně z poznání, ale především ze zájmu. „Počkej,“ pokračoval. Stáhl ruku z ramen dívky, která bez jeho objetí vypadala ztraceně. „To jste teda vy?“ Možná mu Dan řekl, jak špatně to se mnou dopadlo. Z toho pomyšlení mi bylo trapně, takže jsem si reflexivně zakryla pusu rukou. Starý, ošklivý zvyk z mládí, když jsem si takhle zakrývala pupínky. Ruka nenuceně podpírající bradu, prsty si hrají se rty. Naopak to přitahovalo pozornost a celou věc ještě zhoršovalo. Julian byl najednou celý vzrušený. „Byla v tom kultu,“ prohlásil směrem k dívce. „Že jo?“ ujišťoval se u mě. V břiše mi cosi cvaklo, zásuvka hrůzy se otevřela. Julian mě pořád pozoroval, napjatý očekáváním. Vzrušením dýchal nepravidelně a přerušovaně. Toho léta mi bylo čtrnáct let. Suzanne devatenáct. V partě jsme občas pálily kadidlo, po němž jsme bývaly
Rodina.indd 17
9.11.2017 9:58:16
18
Emma Cline
ospalé a poddajné. Suzanne nahlas předčítala článek z nějakého staršího čísla Playboye. Obscénní lesklé polaroidové snímky, které jsme uchovávaly v tajnosti před druhými a občas si je vyměňovaly. Věděla jsem z minulosti, jak snadno k tomu může dojít, jako bezděčné selhání kognitivního vnímání, optický klam. Dny spojené s nějakou určitou věcí: šifonový šátek mojí matky, vlhkost čerstvě rozkrojené dýně. Stíny na nábytku a na podlaze. Dokonce i pouhý záblesk slunečního světla na bílé kapotě auta mě dokázal na chvilku rozhodit a vyvolat závan návratu do minulosti. Viděla jsem na internetu prodávat staré autonálepky – jejich lesklý povrch dávno zmatněl a popraskal – skoro za sto dolarů. Dospělé ženy si k nim znovu mohou čichnout a užít si jejich chemický, květinový zápach, z něhož se člověku dělalo špatně. Lidi po nich přímo šíleli – chtěli si připomenout, že kdysi taky žili, že ten, kým v minulosti byli, v nich pořád ještě dříme. Existovalo tolik věcí, které mi vracely mé staré já. Štiplavá vůně sójovky, kouřem načichlé vlasy, travou pokryté kopečky, které v červnu zežloutly vedrem. Jistá kombinace dubů a skalisek, zahlédnutá pouhým koutkem oka, ve mně dokázala otevřít truhlici plnou minulosti a dlaně mi v tu ránu zvlhly adrenalinem. Čekala jsem, že Julian bude znechucený, možná se dokonce bude bát. To byla logická reakce. Ale způsob, jakým si mě prohlížel, mě mátl. V jeho pohledu bylo spíš cosi jako obdiv. Jeho otec mu určitě všechno řekl. O létě v rozpadajícím se domě, o sluncem spálených batolatech. Když jsem
Rodina.indd 18
9.11.2017 9:58:16
Rodina
19
se to pokusila Danovi poprvé říci onen večer ve Venice, kdy kolísalo napětí v elektrické síti, takže lampy svítily jen napůl, což mělo za následek šerosvitně intimní atmosféru s apokalyptickém nádechem, vyprskl smíchy. Mylně předpokládal, že mluvím šeptem kvůli zvýšení účinku vtipu. Dokonce i poté, co se mi povedlo jej přesvědčit, že mluvím pravdu, zmiňoval náš ranč s náznakem parodie v hlase. Jako hororový film s velmi špatnými zvláštními efekty, kde se v obraze občas objeví šiška ruchového mikrofonu, takže jatka na plátně vyzní trochu jako komediální výstup. Bylo úlevné předstírat přehnaný odstup a svoje angažmá v celé věci přejít jako cosi normálního a v zásadě legračního. Pomohlo mi, že se o mně většina knih vůbec nezmiňovala. Ani paperbacky s krví nasáklými názvy a lesklými stránkami s fotografiemi z místa činu. Tím méně potom populární, avšak daleko přesnější záznam sepsaný hlavním vyšetřovatelem, oplývající až nechutnými podrobnostmi typu nestrávených špaget nalezených v žaludku malého chlapce. Těch pár řádek s mým jménem zůstávalo pohřbeno v knížce bývalého básníka, která se na knižním trhu již nevyskytovala – nadto mi autor zkomolil jméno a opomněl v té souvislosti zmínit moji babičku. Ten samý básník taky tvrdil, že CIA vyrábí pornografické filmy, v nichž účinkuje zdrogovaná Marilyn Monroe a které prodává politikům a představitelům cizích vlád. „To se stalo už dávno,“ odvětila jsem Sashe, ale nijak ji to nepřesvědčilo. „I tak,“ pokračoval Julian veseleji. „Vždycky jsem si myslel, že je to nádhera. Sice zvrácená, ale nádhera,“
Rodina.indd 19
9.11.2017 9:58:16
20
Emma Cline
pokračoval. „Zvrácený gesto, ale pořád gesto, jestli mi rozumíte. Uměleckej impuls. Abyste něco vytvořila, musíte něco jinýho zničit, takový ty hinduistický kecy.“ Z jeho tváře jsem poznala, že můj šokovaný výraz považuje za vyjádření souhlasu. „Ty jo, to si nedokážu ani představit,“ prohlásil Julian. „Že bych toho byl jako očitým svědkem.“ Čekal, co mu na to řeknu. Z intenzivní záře kuchyňských světel se mi houpal žaludek. Copak jim nevadí, že je tady moc světla? V duchu jsem zapochybovala, jestli je ta dívka vůbec hezká. Měla trochu zažloutlé zuby. Julian do ní trochu strčil loktem. „Sasha nemá ani páru, o čem se to tady bavíme.“ Skoro každý člověk si pamatoval alespoň nějaký pochmurný detail. Univerzitní studenti se občas na halloween převlékali za Russella a ruce si namáčeli v kečupu, který si vyprosili v jídelně. Jedna blackmetalová kapela použila známý motiv srdce na obalu jednoho svého alba – obrázek srdce, který Suzanne za sebou zanechala na Mitchově stěně. Namalovaný krví té ženy. Ale Sasha vypadala tak mladá – proč by o tom měla vůbec někdy něco zaslechnout? Proč by ji to mělo zajímat? Byla úplně mimo v tom starém známém smyslu, totiž že kromě její vlastní životní zkušenosti neexistovalo nic. Jako kdyby byla jen jedna cesta, kterou se chod věcí může ubírat, jako by vás roky vedly nějakou chodbou do místnosti, kde na vás čekalo vaše nevyhnutelné já – jako embryo čekající na odhalení. Jak smutné to bylo, uvědomit si, že někdy se tam vůbec nedohrabete. Že někdy strávíte celý život bez požehnání, pouhým klouzáním po povrchu věcí, a léta přitom ubíhají.
Rodina.indd 20
9.11.2017 9:58:16
Rodina
21
Julian pohladil Sashu po vlasech. „Tehdy to byla zkurveně velká věc. Jak hipíci povraždili všechny ty lidi v Marinu.“ Krev v jeho tvářích mi byla povědomá. Bylo to stejné zaujetí, které osvědčují lidé na internetových forech, která se evidentně nikdy neunaví ani nezmizí. Tihle diskutéři chtěli ostatní přesvědčit o tom, že jim všechno patří a že všechno vědí. Závoj vzdělání kryjící základní zlolajnost celého tohoto systému. Po čem to pátrali mezi všemi těmi banalitami? Jako kdyby záleželo na tom, jak je toho dne venku. Když se tyhle střípky probíraly dostatečně dlouho, začaly se jevit důležitě: na jakou stanici měl Mitch naladěné rádio v kuchyni, počet a hloubka ran zasazených nožem. Jak asi mohly vypadat míhající se stíny na kapotě konkrétního vozidla, jež se pohybovalo po konkrétní silnici. „Byla jsem u nich jen pár měsíců,“ prohodila jsem. „Nic velkého.“ Julian neskrýval zklamání. Představovala jsem si, jakou ženu si asi představoval, když mě pozoroval: neudržované vlasy, interpunkce vrásek kolem očí. „Ale jo,“ dodala jsem rychle. „Chodila jsem tam dost často.“ Tahle odpověď mě opět vrátila do středu jeho zájmu. A tak jsem nechala tu chvíli uplynout. Neprozradila jsem mu, že jsem si přála, abych Suzanne nikdy nepotkala. Že jsem si přála, abych byla zůstala v bezpečí svého pokoje ve vysušených kopcích u Petalumy mezi policemi napěchovanými zlatem protkanými vazbami oblíbených titulů mého mládí. A já si to opravdu
Rodina.indd 21
9.11.2017 9:58:16
22
Emma Cline
moc přála. Ale někdy v noci, když jsem nemohla spát, jsem si pomalu loupala jablko nad dřezem a pozorovala, jak se slupka pod blýskajícím se ostřím neustále prodlužuje. Kolem mě jen temnota domu. Někdy ani nepůsobila jako výčitka. Spíš jako touha po něčem dávno zmizelém. Julian dostrkal Sashu do druhého pokoje jako nějaké poslušné stádečko koz. Než mi popřál dobrou noc, zeptal se mě, jestli něco nepotřebuju. Překvapilo mě to – připomínal mi chlapce ve škole, kteří pod vlivem drog začali působit vychovaněji a použitelněji. Poslušně omývají rodinné nádobí po večeři a pod vlivem LSD se tiše podivují psychedelickému kouzlu saponátu. „Hezky se vyspěte,“ popřál mi Julian, a než za sebou zavřel dveře, krátce se uklonil. Přikrývka na posteli byla pořád neustlaná a v pokoji se stále vznášel závan strachu. Chovala jsem se jako blázen, když jsem se nechala takhle vystrašit. Teď mě však dokázala vyděsit i překvapivá přítomnost ostatních, jinak neškodných lidí v domě. Nechtěla jsem, aby někdo zahlédl, byť jen náhodou, moje zkažené nitro. V tomhle ohledu byl život svobodného jedince dost děsivý. Nikdo neupozorňoval na vaše prohřešky či na případy, kdy jste podlehli svým primitivním touhám. Jako byste si kolem sebe utkali kuklu z vlastních odhalených poklesků, nikdy nezačleněných do běžného fungování lidského života. Byla jsem pořád jako na jehlách a trvalo mi drahnou chvíli, než jsem dokázala zklidnit vlastní dech. V domě je bezpečno, ujišťovala jsem se, a nic mi nechybí. Najednou
Rodina.indd 22
9.11.2017 9:58:16
Rodina
23
se celé to zpackané setkání zdálo směšné. Přes tenkou zeď jsem slyšela, jak se Julian se Sashou usazují v druhém pokoji. Skřípějící podlaha, otevírající se dveře od vestavěné šatny. Zřejmě povlékají prostěradlem samotnou matraci bez roštu. Vyklepávají z ní roky nahromaděný prach. Představila jsem si, jak si Sasha prohlíží rodinné fotografie vystavené na poličce: Julian jako batole s obřím červeným telefonním sluchátkem v ruce. Julian ve věku jedenáct, možná dvanáct let na turistické lodi při pozorování velryb, rozzářený obličej pokrytý krystalky mořské soli. Zřejmě si všechnu tu sladkou nevinnost projektuje do toho takřka dospělého muže, který právě shodil trenky a párkrát plácl dlaní do matrace na znamení, ať se k němu jeho partnerka připojí. Po pažích se mu plazí matné zbytky amatérského tetování. Zaslechnu zasténání matrace. Nepřekvapilo mě, že se chystají šoustat. Jenže pak se ozval Sashin hlas a zněl jako z pornofilmu. Vysoké trylkování. Copak nevědí, že ležím hned ve vedlejším pokoji? Otočila jsem se zády ke zdi a zavřela oči. Julian skučel. „Jsi moje kundička?“ dožadoval se. Čelo postele mlátilo do stěny. „Tak co, jsi moje kundička?“ Později jsem si pomyslela, že Julian si určitě musel uvědomovat, že je všechno slyšet.
Rodina.indd 23
9.11.2017 9:58:16
Emma Cline RODINA Z anglického originálu The Girls, vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku v roce 2016, přeložil Richard Olehla Obálku zhotovil David Dvořák Redigovala Markéta Hofmeisterová Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 368 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9446. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.
Rodina.indd 367
9.11.2017 9:58:27