Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 5
Věnováno Shannon Micol, jejíž hudba mě inspiruje
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 7
1 DENÍK ZABIJÁKA Dívka se probouzí. Zavrtí se, namalované řasy svůdně zamrkají, velké modré oči se otevřou, pak znovu zavřou, opět otevřou, tentokrát na delší dobu. Zběžně vstřebávají neznámé prostředí. Bude trvat několik minut, než jí naplno dojde, že je na cizím místě a vůbec si nepamatuje, jak se sem dostala. To, že je v ohrožení života, ji zasáhne náhle s nečekanou silou zrádné obří vlny, která ji povalí zpátky na malé skládací lehátko – povedlo se mi ho prozíravě pořídit předem –, právě když se odhodlaně pokouší vstát. Tuhle fázi si vychutnávám nejvíc. Dokonce víc než to, co bude následovat. Krváky mě nijak zvlášť nebaví. Ty seriály, které dneska běží v televizi, co jsou tak oblíbené a hemží se špičkovými kriminalistkami v přiléhavých kalhotách a pušapkách, mě nikdy moc nelákaly. Prostě mě vůbec neberou všechna ta mrtvá těla – ubohé oběti odpravené nějakým neobvyklým, co nejkrvavějším způsobem –, která spočívají na chladných ocelových stolech v ultramoderních pitevnách a čekají, až je rozkuchají a prozkoumají nevzrušené prsty v rukavicích. Nenažhavilo by mě to, ani kdyby ty mrtvoly nebyly zcela evidentně umělé – ačkoli i to nejokatější gumové tělo působí reálněji než všudypřítomné prsní implantáty spoutané mohutnými pušapkami. Násilí jako takové mě nikdy netáhlo. Odjakživa dávám přednost vývoji událostí před událostí samotnou. Stejně jako odedávna preferuji nedokonalé, přirozené tvary opravdových prsů před těmi, které se dokonale vzdouvají do naprosto příšerné a dnes tak populární obludnosti. A nejen v televizi. Člověk to vidí všude. Dokonce i tady uprostřed Alligator Alley, silnice krokodýlů. 7
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 8
J O Y F I E L D I N G O VÁ
Uprostřed téhle pustiny. Myslím, že to byl Alfred Hitchcock, kdo vůbec nejlépe vystihl rozdíl mezi šokem a napětím. Šok, jak řekl, je rychlý smyslový otřes, který trvá sotva vteřinu, zatímco napětí je spíš pomalé brnkání na nervy. Něco jako rozdíl mezi prodlužovanou předehrou a předčasnou ejakulací, chce se mi dodat a kochám se pomyšlením, že by se tomu Alfredek zasmál a vřele by souhlasil. Vždycky upřednostňoval napětí před šokem, protože tím se vyvrcholení vystupňuje a rozhodně člověka víc uspokojí. V tomhle s ním jsem zajedno, ovšem stejně jako Hitch, ani já nejsem tu a tam proti občasnému šoku. Musíte umět zaujmout. Jak tato dívka záhy zjistí. Teď si sedá, ruce podél těla nervózně svírá v pěsti a prozkoumává spoře osvětlené okolí. Podle udiveného výrazu na hezkém obličeji – je to vážně srdcerváč, jak říkával můj děda – poznám, že se snaží zachovat klid, přebrat si to, pochopit, co se děje. Drží se naděje, že je to všechno jen sen. Vždyť tohle se ve skutečnosti ani nemůže dít. Přece doopravdy nesedí na kraji malého lehátka uvnitř čehosi, co připomíná něčí sklep, pokud vůbec domy na Floridě mají sklepy, což většina samozřejmě nemá, protože Florida je stát vybudovaný téměř výhradně na mokřinách. Panika na sebe nedá dlouho čekat. Jakmile si uvědomí, že se jí to nezdá, že je v reálné situaci, v podstatě dost zoufalé, že je uvězněná v zamčené místnosti a jediné světlo pochází ze strategicky umístěné lampy na výčnělku vysoko nad její hlavou, na niž v žádném případě nedosáhne, i kdyby lehátko postavila na jeho konec a nakrásně se jí po něm podařilo vylézt nahoru. Ta minulá dívka to zkusila, spadla na hliněnou podlahu a pak si s pláčem svírala zlomené zápěstí. Právě tehdy začala křičet. To byla legrace – na chvilku. Zrovna si všimla dveří, ale na rozdíl od poslední dívky k nim neudělá ani krok. Místo toho tam jen tak sedí, kouše se do spodního rtu a těká vyděšeným pohledem sem a tam. Hlasitě a viditelně dýchá – jako když prudce odfukuje některá ze soutěžících ve Správné ceně –, až hrozí, že jí zpoza velkých, těžkých prsů vyrazí srdce. Ještě že jsou alespoň pravé. Má si vybrat dveře číslo jedna, dveře číslo dvě nebo dveře číslo tři? Až na to, že tady jsou jen jedny, a kdyby je otevřela, co asi najde? Dámu, 8
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 9
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
nebo Tygra? Bezpečí, nebo zkázu? Cítím, jak se mi rty křiví do úsměvu. Ve skutečnosti nenajde nic. Zatím ještě ne. Dokud nedokončím přípravy. Sleze z lehátka a zvědavost ji nakonec donutí klást jednu nohu před druhou, pohání ji směrem ke dveřím, i když jí neodbytný hlas šeptá, že zvědavost se nevyplácí. Nevěří snad na babské tlachy, že kdo je zvědavý, bude brzy starý? To si nenechá od několika stařičkých babek poradit? Už natahuje třesoucí se ruku ke klice. „Haló!“ zavolá nejprve potichu a hlas se jí stejně jako prsty chvěje. Potom důrazněji. „Haló! Je tam někdo?“ Jsem v pokušení se jí ozvat, ale vím, že to není dobrý nápad. Především by ji to upozornilo na to, že se na ni dívám. To, že je sledována, jí má teprve dojít, a až se to za pár minut stane, začne horečně, ale bezvýsledně prozkoumávat pohledem své okolí. Nemá to smysl. Stejně mě neuvidí. Můj vlastnoručně vyvrtaný průzor ve zdi je příliš malý a dost vysoko na to, aby jej objevila, zvlášť v tomhle chabém světle. Kdyby navíc uslyšela můj hlas, prozradilo by to nejen mou přítomnost a přibližnou polohu, ale mohla by mě podle něj poznat, čímž by se jí v nadcházejícím souboji mozků dostalo zbytečné výhody. Ne, ohlásím se včas. Nemá smysl předbíhat hru. Ta pravá chvíle prostě ještě nenastala. A jak se říká, nejdůležitější je správné načasování. „Haló! Je tu někdo?!“ Hlas zní naléhavěji, a když přejde do jekotu, téměř nepřátelského, ztrácí své dívčí zabarvení. To je jedna ze zajímavých věcí, kterých si u ženského hlasu všímám – jak rychle přeskakuje od laskavého k strohému, od něžného k hrubému, jak je ve své touze všechno vyříkat nestoudný, jak do nic netušícího vzduchu opovážlivě metá své nejistoty. Jemnou flétnu přebijí mečivé dudy, komorní orchestr převálcuje pochodová kapela. „Haló!“ Dívka chytne za kliku a pokouší se přitáhnout dveře k sobě. Ani se nehnou. Její pohyby se rychle zredukují na sled neohrabaných gest, jsou neuváženější, zoufalejší. Lomcuje dveřmi, pak na ně zatlačí, buší do nich ramenem, a než to nakonec s pláčem vzdá, zopakuje celý proces ještě několikrát. To je můj další poznatek o ženách – pokaždé se rozbrečí. Právě v tomhle se v nich člověk nikdy nezklame, právě s tímhle může vždycky počítat. 9
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 10
J O Y F I E L D I N G O VÁ
„Kde to jsem? Co se to děje?“ Dívka stále zoufaleji mlátí pěstmi do dveří. Teď má zároveň vztek i strach. Sice netuší, kde je, ale ví, že se sem nedostala vlastním přičiněním. Její mysl se jako o překot plní čím dál hrůznějšími představami – nedávnými novinovými titulky o pohřešovaných dívkách, televizním zpravodajstvím o mrtvolách vykopaných z mělkého hrobu, nepřebernou nabídkou nožů a dalších mučicích nástrojů, filmovými záběry bezmocných žen, které někdo znásilnil, uškrtil a zahrabal do bažiny pokryté slizem. „Pomoc!“ rozkřičí se. „Pomozte mi někdo!“ Ale mám podezření, že v okamžiku, kdy její žalostný nářek prořízne zatuchlý vzduch, už tuší, že takové prosby jsou marné, že ji nikdo neuslyší. Nikdo kromě mě. Prudce zakloní hlavu, zaměří na mě pohled jako reflektor a já ucuknu od zdi, až se zapotácím a málem zakopnu o vlastní nohy. Než stihnu znovu zaujmout postavení, srovnat dech a rovnováhu, už zase krouží po malé místnosti, těká očima nahoru a dolů, sem a tam, dlaněmi šmátrá po nevymalovaných betonových stěnách a snaží se nahmatat jakékoli slabé místo. „Kde to jsem? Je tam někdo? Proč jste mě sem přivedli?“ naříká, jako by se snažila najít správnou otázku, po které se konečně dostaví uspokojivá odpověď. Nakonec to vzdává, klesne na provizorní lehátko a ještě víc se rozvzlyká. Když opět zvedne hlavu – už podruhé, podívá se přímo na mě – její velké modré oči jsou opuchlé pláčem a nepěkně zarudlé. Nebo to jen pracuje moje fantazie. V mém případě je přání otcem myšlenky. Odevzdaně se vrátí do polohy vsedě a několikrát se dlouze, zhluboka nadechne. Očividně se snaží uklidnit a zvažuje svou situaci. Prohlédne si, co má na sobě – světle žluté tričko, které křiklavým, limetově zeleným písmem přes přiléhavý předek hlásá TÁHNI, MRCHO, a bokové džíny těsně obepínající její útlá bedra. Je to totéž oblečení, které na sobě měla... kdy? Včera? V noci? Dnes ráno? Jak dlouho tady je? Prohrábne si dlouhé, nazrzlé blond vlasy, poškrábe se na pravém kotníku a znovu se opře o zeď. Unesl ji nějaký šílenec a drží ji jako rukojmí, napadne ji a už patrně uvažuje, jak bude tuhle příhodu s co největší pompou vyprávět, až se jí podaří utéct. Třeba 10
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 11
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
se jí ozvou z časopisu People. Možná dokonce z Hollywoodu. Kdo ji asi bude hrát? Ta dívka ze Spidermana, nebo tamta druhá, které jsou teď plné bulváry. Lindsay Lohanová? Jmenuje se tak? Nebo Tara Reidová? I Cameron Diazová by se hodila, přestože ta je o víc než deset let starší než ona. Vždyť je to stejně jedno. Každá je víceméně zaměnitelná. Každá je srdcerváč. Stejně jako já. Ale z úplně jiného důvodu. Dívčin obličej potemní. Znovu na ni dolehne realita. Co tady dělám, přemítá. Jak jsem se sem dostala? Proč si nedokážu vzpomenout? Na to, že byla ve škole, se zřejmě pamatuje, ačkoli pochybuji, že si je schopna vůbec vybavit, co se učili. V jednom kuse kouká z okna, v jednom kuse flirtuje s těmi blbečky v zadní lavici, v jednom kuse dává učitelům pořádně zabrat. Pořád samá vtipná poznámka, sarkastický komentář či názor, o který se jí nikdo neprosí. Zato jí určitě utkvěl v paměti školní zvonek, který ji zase jednou osvobodil z žaláře posledního ročníku střední školy. Možná si ještě vzpomíná, jak utíká na školní dvůr a loudí cigaretu po komkoli, kdo je nejblíž po ruce. Snad ani nezapomněla na to, jak vytrhla spolužákovi kolu z ruky a bez poděkování či omluvy ji do sebe celou obrátila. Po několika cigaretách a drzých poznámkách si možná vybaví i to, jak kráčí domů. Sleduji, jak zpozorní, když zahýbá za roh do jejich tiché ulice; všimnu si, jak nakloní hlavu, když zaslechne, jak mírný vánek zašeptá její jméno. Někdo ji volá. Dívka se na lehátku předkloní a rozevře rty. Vzpomínka je tu, jen ji musí vydolovat z paměti. Pohrává si s jejími smysly, dráždí ji jako poslední řádek na očním testu, kde jsou sice písmena přímo před ní, ale rozmazaná, takže je nedokáže pořádně rozeznat, ať se namáhá sebevíc. Má ji na jazyku jako nějaké exotické koření, které sice ochutná, ale nedovede ho určit. Zavane jí kolem nosu a zanechává za sebou nepatrné stopy dráždivých vůní, krouží jí v ústech jako drahé červené víno. Jen kdyby ji uměla vyjádřit. Jen kdyby si dokázala vzpomenout. Určitě si pamatuje, jak se zastaví, rozhlíží a znovu naslouchá, jestli se v teplém vánku neozve její jméno, pak se zvolna vydá k řadě přerostlých keřů na okraji neudržovaného trávníku před sousedním domem. Keře ji vábí a jejich listy šustí, jako by ji vítaly. 11
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 12
J O Y F I E L D I N G O VÁ
A pak nic. Dívka odevzdaně svěsí ramena. Na to, co se stalo potom, si vůbec nevzpomíná. Křoví jí brání ve výhledu. Musela ztratit vědomí. Možná ji nadopovali nebo uhodili do hlavy. Záleží na tom? Důležité není to, co se stalo předtím, jde hlavně o to, co bude následovat. Je úplně jedno, jak se sem dostala, myslí si teď určitě. Podstatné je, jak se dostane odtud. Snažím se nesmát. Jen ať si pohrává s iluzí, jakkoli chabou, jakkoli neopodstatněnou, že má šanci na útěk. Ať organizuje, plánuje, taktizuje a hledá řešení. Ostatně v tom je ta legrace. Dostávám hlad. Ona nejspíš taky, ačkoli je příliš vystrašená na to, aby si to momentálně uvědomovala. Za další hodinu dvě jí to dojde. Lidský apetit je podivuhodná věc. Za jakékoli situace je dost neodbytný. Vzpomínám si, když mi umřel strýček Al. Stalo se to dávno a stejně jako tahle dívka i já mám paměť trochu zamlženou. Upřímně řečeno, ani přesně nevím, co ho zabilo. Rakovina nebo infarkt. Prostě taková nějaká banalita. Nikdy jsme se nijak zvlášť nestýkali, takže nemůžu tvrdit, že by se mě jeho smrt extra moc dotkla. Ale dobře si pamatuji, jak má teta brečela a vyváděla a její přátelé jí projevovali soustrast. Jedním dechem prohlašovali, jak byl můj strýc báječný, a vzápětí vychvalovali vynikající moučníky, které připravila, a přitom říkali: „Dáš nám prosím tě recept?“ A hned nato: „Musíš něco sníst. Hlavní je, aby sis udržela sílu. Al by to tak chtěl.“ A za chvilku už jedla a brzy nato se smála. Taková je síla moučníku. Sice žádnou sladkost pro tuhle dívku nemám, ale až si za pár hodin něco dám já, možná jí přinesu sendvič. Ještě si to rozmyslím. Dobrý hostitel se musí umět postarat. Jenomže nikdo netvrdí, že jsem dobrý hostitel. Rozhodně ne pětihvězdičkový. Přesto, když se to vezme, ubytování docela ujde. Není v rakvi pohřbená pod zemí ani v díře hemžící se hady a krysami. Není nacpaná v nějaké zatuchlé komoře ani připoutaná řetězem ke kůlu v mraveništi rezavých mravenců. Ruce za zády svázané nemá, roubík v puse také ne, nohy má volné a může se tudíž svobodně pohybovat po místnosti. Je-li o něco tepleji, než by se jí možná zamlouvalo, může se utěšovat tím, že není červenec, ale duben, že je na tuto roční dobu nezvykle chladno a že už je večer, nikoli odpoledne. Být po mém, taky beru všemi deseti klimatiza12
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 13
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
ci jako každý normální jedinec, ale člověk se musí spokojit s tím, co se mu nabízí. A v tomhle případě se nabízelo toto: zchátralý starý barák na kraji dlouho zanedbávaného pozemku uprostřed Alligator Alley na jihu střední Floridy. Uprostřed pustiny. To, že člověk uvízne v pustině, může být někdy štěstí v neštěstí, přestože znám nejméně dvě dívky, které by s tím nesouhlasily. Tenhle dům se mi podařilo objevit někdy před pěti lety. Lidé, kteří ho postavili, jej už dávno opustili, a v podstatě se ho zmocnili termiti, houba a hniloba. Pokud vím, dosud nikdo se nepokusil nárokovat si pozemek ani tu barabiznu strhnout. Bourání stojí koneckonců peníze, něco vybudovat dokonce ještě víc, a já vážně pochybuji, že by tu vyrostlo cokoli, co by stálo za to pěstovat, tak proč se namáhat? Zkrátka a dobře, ten dům mi padl čirou náhodou do oka jednou na procházce, při níž si člověk vyčistí hlavu. Na domácí frontě se totiž vyskytly problémy a připadalo mi, že na mě všechno příliš doléhá, tudíž bylo podle mě nejlepší, když úplně zmizím ze scény. Takhle je to se mnou pořád – jsem spíš samotářský typ. Nesnáším konflikty a svěřovat se se svými pocity nijak netoužím. Ne že by někoho mé pocity zas tolik zajímaly. V každém případě tohle je příslovečné koukání mrtvému do zadku. Nemá cenu se v tom teď šťourat nebo žít v minulosti. Žít přítomností – to je moje heslo. Nebo za ni umřít. Záleží na okolnostech. Zemřít za přítomnost. Líbí se mi, jak to zní. Tak tedy, je to už pět let a já se procházím venku. Je vedro. Asi je léto, takže opravdu vlhko. Moskyti mi bzučí kolem hlavy, což mi začíná jít na nervy, a vtom se octnu u toho nevzhledného starého pole. Je to spíš napůl mokřina. V té vysoké trávě se patrně ukrývá spousta hadů a krokodýlů, ale já rozhodně nejsem z těch, kdo se plazů bojí. Vlastně mi připadají naprosto úžasní a zjišťuji, že pokud člověk respektuje jejich prostor, oni většinou respektují ten jeho. Přesto si dávám pozor, když sem přijdu. Mám tu celkem slušně vyšlapanou cestičku a té se snažím držet, zvláště v noci. Samozřejmě že mám pistoli a několik ostrých nožů, kdyby se přihodilo něco nečekaného. 13
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 14
J O Y F I E L D I N G O VÁ
Před nepředvídanou událostí se člověk musí mít vždycky na pozoru. Té dívce měl tohle někdo říct. Hlavní část domu není nic moc – pár malých pokojíků, samozřejmě prázdných. Bylo potřeba dopravit sem lehátko, což bylo dost náročné, ale teď nehodlám zacházet do jakýchkoli detailů. Omezím se jen na to, že se mi to povedlo bez cizí pomoci – bez té se ostatně obejdu skoro vždycky. Je tu mrňavá kuchyňka, ale spotřebiče někdo vyrval a z kohoutků neteče voda. Stejně je na tom koupelna a v ní zaneřáděný záchod, jehož kdysi bílé sedátko je přímo uprostřed prasklé. Člověk by si na něj nesedl ani za nic. Dívka má díky mé prozíravosti i kbelík z umělé hmoty, kdyby si potřebovala ulevit. Stojí v koutě nalevo od dveří. Když tam prve bloumala, kopla do něj, takže momentálně leží povalený na druhém konci místnosti. Možná jí zatím nedochází, na co je určený. Ta první dívka se ho rozhodla zcela ignorovat. Jednoduše si zvedla sukni a přičapla si přímo na podlahu. Ne že by si tu sukni musela vyhrnovat moc vysoko. Byla tak směšně krátká, že by se dala splést s páskem. Zřejmě ji bavilo vypadat jako vyložená šlapka. Pochopitelně nenosila kalhotky, což bylo dost nechutné. Někdo může říct, že byla horší než zvíře, jenomže to já nemůžu. Ani náhodou. Proč? Protože to znevažuje zvířata. Říct, že ta holka byla čuně, znamená urazit prase. Právě proto padla má volba na ni. Bylo mi jasné, že ji nikdo nebude postrádat, že po ní nikdo nebude truchlit a že ji nebude nikdo hledat. Bylo jí teprve osmnáct, ale v očích už měla ten vědoucí pohled, který ji dělal mnohem starší. Křivila cynicky rty, spíš do úšklebku než do úsměvu, dokonce i když se smála, a žíly na vnitřní straně paží měla samou modřinu od vpichů starých jehel. Nijak objevný účes tvořily rozčepýřené platinové kudrlinky s černými kořínky, a když otevřela ústa, aby promluvila, člověk z jejího dechu mohl skoro potáhnout jako z cigarety. Jmenovala se cukrátkově Candy – dokonce měla náramek s přívěsky v podobě bonbonů – a snad se dá říct, že byla můj pokusný králík. Patřím k těm, co neradi dělají něco polovičatě – musí to být dokonalé – a jakmile vím, co je potřeba udělat, musím všechno pečlivě naplánovat. Na rozdíl od spousty lidí, o kte14
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 15
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
rých se dočtete, rozhodně netoužím po tom, aby mě chytili. Až tenhle úkol dokončím, chystám se odejít na odpočinek a žít v klidu – i když občas nešťastně – až do smrti. Tudíž je důležité, aby všechno klapalo. Proto Candy. Poznali jsme se ve fast-foodu Burger King. Poflakovala se venku a ochotně přijala mou nabídku, že jí koupím hamburger. Povídali jsme si, ačkoli toho moc nenamluvila, a když začaly být mé otázky příliš osobní, sklapla docela. To nevadí. Já to chápu. Mně se taky osobní otázky nijak zvlášť nezamlouvají. Ale přesto se mi podařilo zjistit pár důležitých skutečností: ve čtrnácti utekla z domova a od té doby žije na ulici. Poznala nějakého kluka, ten ji přivedl k drogám a ji zase drogy přivedly ke šlapání. Po nějaké době ji ten kluk nechal a ona zůstala opět sama. Většinu minulého roku se přesunovala z místa na místo, občas se probudila v cizím nemocničním pokoji nebo v cele předběžného zadržení. Všude je to v podstatě úplně stejné, tvrdila. Zajímalo by mě, jak jí asi bylo, když se probudila tady v podzemní místnosti zapomenutého starého domu. Copak tu ještě nepadla zmínka o tom, že je ta místnost v podzemí? To jsem popleta. Právě kvůli tomu je to místo tak výjimečné, něco jako „pièce de résistance“, takový zlatý hřeb, chcete-li. Jen připomenu, že domy na Floridě většinou sklepy nemívají. To proto, že se prakticky stavějí na pohyblivém písku, takže se člověk jednou ráno může klidně probudit a octnout se až po uši ve hlíně. Už se propadly celé domy, a to nemluvím jen o těch starších, ne tak bytelných. Nedaleko odtud vyrůstá zbrusu nový satelit, který se staví téměř výhradně – a podle mého skromného názoru nepromyšleně, tedy ne že by se mě někdo ptal – na zavážce, a onehdy jeden z právě postavených domů najednou zmizel. Samozřejmě že ho stavbaři nemuseli hledat daleko. Stáli přímo na jeho vršku. Dobře jim tak. Provokování přírody má své meze. Stavět já dneska dům, zjednám si chlapíka, co navrhoval tenhle. Pravda, zažil sice lepší časy, ale ať ho postavil kdokoli, byl to génius. Vytvořil pod hlavním podlažím úplné bludiště místnůstek, které se zřejmě využívaly jako skladovací prostory. 15
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 16
J O Y F I E L D I N G O VÁ
Já zamýšlím něco docela jiného. Candy tohle místo nijak nenadchlo, když zjistila, že to není cela předběžného zadržení, na niž byla zvyklá. Jakmile mě uviděla a pochopila tak vážnost situace, vyzkoušela ze svého arzenálu veškeré finty, jako že prý jestli jde o sex, nehodlá se mnou v žádném případě na tom špinavém starém lehátku něco provádět. Že prý udělá jakoukoli zvrácenost, na kterou si vzpomenu, jenom ne tady. Představa sexuálních hrátek s touhle osobou byla tak odpudivá, že mě málem přemohlo pokušení ji ihned zabít, ale hra ještě zdaleka nedospěla ke konci. V mém rukávu nějaké to překvapení ještě čekalo. Nakonec ji odrovnala jediná kulka do hlavy. Její mrtvola skončila pár mil odtud pohozená v bažině. Pokud ji někdo najde, o čemž pochybuji – vždyť už uplynuly čtyři měsíce –, nezbude nic, co by ji se mnou spojovalo, vůbec nic, co by přesně určilo, kdy zemřela, v kterém okamžiku jí dotlouklo srdce. I kdyby ji bývali našli hned, ještě v kompletním stavu, zásluhou všech těch chirurgicky zkrášlených soudních expertek z televize toho vím o DNA dost na to, aby po mně žádné stopy nezůstaly. Zrovna jako Candy nezanechala žádné pozůstalé. Ale u téhle dívky, srdcerváče s velkýma modrýma očima a přírodním poprsím, to bude jinak. Nejen že ji bude spousta lidí hledat – možná ji dokonce hledají už teď –, ale i celkově to s ní bude náročnější. Candy byla poněkud přihlouplá na to, aby si to člověk pořádně užil. Tahle holka je silnější, jak duševně, tak fyzicky, čili musím přitvrdit, jak se říká – zrychlit, zbystřit, prudce zaútočit. Zase už kouká tímhle směrem, jako by tušila, že jsem tady, jako by slyšela, že si dělám zápisky. Raději nechám psaní a půjdu něco polknout. Až se vrátím, zahájím druhou fázi svého plánu. Možná to děvče nechám naživu až do rána. Možná že ne. Koneckonců riziko je třeba správně odhadnout. Přílišná domýšlivost se nevyplácí. Zůstaňte na příjmu, jak se říká. Hned se vrátím.
16
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 17
KAPITOLA 2 „Tak, vážení. Vezměte si své deníky.“ Sandy Crosbieová se opřela o psací stůl v čele třídy maturitního ročníku a sledovala svých dvacet tři studentů – mělo by jich být dvacet pět, ale jak Peter Arlington, tak Liana Martinová chyběli –, jak neochotně loví své deníky mezi ostatními učebnicemi a pak je s různou mírou nezájmu a znechucení házejí na lavici. Znuděné, bezvýrazné oči se zase zvolna obrátily k ní. Těla se otráveně svezla do židlí. Na podlaze se líně natáhly nohy nasoukané do džínů. Tužky roztržitě vyťukávaly překrývající se sled neidentifikovatelných melodií. Všichni, včetně Sandy Crosbieové, si zjevně přáli, aby byli někde jinde. A pročpak ne? Kterému normálnímu člověku by se chtělo tísnit uvnitř dusné mobilní třídy, když mohl být venku a laškovat na slunku? (Věděl by vůbec někdo z jejích třiadvaceti studentů – z pětadvaceti, pokud se mezi ně počítají i nepřítomní Peter Arlington a Liana Martinová –, co znamená laškovat? A je laškování skutečně to, co údajně zamilovaná dvojice Peter Arlington a Liana Martinová ve své nepřítomnosti provádí?) Sandy zabloudila pohledem přes pět řad netečných školáků k oknům vyplňujícím jednu stěnu mobilní třídy. Venku byl nádherný dubnový den, i když byla mnohem větší zima, než obvykle touhle roční dobou bývá. Alespoň takhle jí to všichni říkali. „Měla jsi tu být vloni v dubnu,“ opakovali neustále. „Teď je o dobrých deset stupňů chladněji, než bývá normálně.“ Ale Sandy nižší teploty nevadily. Vlastně jí vyhovovaly. Připomínaly jí severně položený stát New York, kde se narodila a vyrůstala. Každý – zvláště Ian – si neustále naříkal na kruté rochesterské zimy, ale Sandy patřila k těm několika vzácným tvorům, kteří se ze sněhu i častých teplot pod bodem mrazu upřímně radují. Ráda se zachumlávala. Cítila se tak v bezpečí. Tak co kruci dělá v Torrance, kde je průměrná teplota vlhkých třicet stupňů? 17
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 18
J O Y F I E L D I N G O VÁ
To, že se vloni v létě přestěhovali na Floridu, nebyl její nápad. Vymyslel to Ian. Bezmála dva roky prosazoval přestěhování z velkého severního města do malého městečka na jihu. „Prospěje to mé praxi, našim dětem i manželství,“ sliboval, přemlouval a nakonec naléhal. „Trochu jsem se informoval a problémy s hledáním místa učitelky mít nebudeš. No tak. Kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství? Aspoň to zkus. Maximálně dva roky. Přísahám, že tam nezůstaneme, když ti to nebude vyhovovat.“ Alespoň tak to tvrdil. Ve skutečnosti tím myslel toto: bláznivě jsem se zamiloval do jedné ženské, s kterou jsem se seznámil přes chat na internetu, a jsem rozhodnutý prodat svou praxi, vytrhnout tebe s dětmi z domácího prostředí a přestěhovat tě do nějakého zapadákova na Floridě, abych mohl v milostném románku pokračovat osobně. Jestli to nevyjde, pak můžeme odejít. Což udělal. Dneska je to přesně sedm týdnů, počítala Sandy v duchu a s mimořádným úsilím soustředila pohled dozadu do třídy na plakát propagující gramotnost, aby se nerozplakala. Přestože pochybovala, že tohle je jeho první milostná aférka – už několikrát během let vzbudil její podezření, které se však nikdy nepotvrdilo –, sdělení, že ji opouští, přišlo jako blesk z čistého nebe. Dokonce se domnívala, že důvodem, proč tolik touží odjet z Rochesteru, může být i to, že chce utéct před nějakým vyčpělým vztahem. Nikdy by ji nenapadlo, že běží vstříc dalšímu. Takže mlčky v úžasu přihlížela, jak si sbalil svůj starý kufr a nový lékařský kufřík, který mu darovala, když si otevřel zdejší ordinaci, a odstěhoval se na druhý konec města do prostorné dvougarsonky, která se čirou náhodou nacházela kousek od domu klonované barbíny a supermilenky z internetu Kerri Franklinové. V tom, aby se k té rozvedené paničce s velkými rty a ještě větší hřívou vlasů nastěhoval, mu zabránilo jedině to, že ho předběhla její matka, která se u Kerri po krachu jejího třetího manželství pohodlně usadila a ani v nejmenším nenaznačovala, že by se hodlala odstěhovat. Jelikož podle místních klepů to byly právě peníze Rose Cruikshankové, kterým Kerri vděčila za nedávné – někteří by možná dokonce řekli alarmující – zvětšení svého poprsí, vyhodit matku na mráz se přirozeně zdráhala. Zvlášť když je letošní duben o deset stupňů chladnější než obvykle. Ke všemu tu je Dalila, dcera Kerri. Sandy se podívala do prv18
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 19
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
ní lavice ve třetí řadě, kde se neblaze pojmenovaná teenagerka nešťastnou ironií osudu a jí přímo pod nosem usadila hned v první hodině angličtiny. Zrovna teď nervózně okusuje konec černého kuličkového pera a kouká na podlahu v očividné naději, že nebude vyvolaná, aby nahlas přečetla svůj poslední zápis. Vzhledem k tomu, že v Torrance žije sotva čtyři tisíce obyvatel – podle tabule na okraji města je jejich oficiální celkový počet 4160 – a většina těchto lidí bydlí v něčem, co místní nazývají předměstí a čemu Sandy říká bažiny, je tady jen jedna střední škola. Na Torranceskou střední chodilo bezmála čtyři sta teenagerů a procento fluktuace učitelů bylo téměř stejně vysoké jako procento denní absence, díky čemuž Sandy tak snadno našla práci. Samotná škola, rozlehlá jednopatrová budova, byla vzhledná, i když poněkud nenápaditá směsice moderny a klasiky, dřeva a kamene. Původní stavba měla pojmout maximálně tři sta studentů, ale prudký nárůst počtu mladých lidí v oblasti měl za následek, že se do zadní části parkoviště musely nedávno přidat čtyři mobilní třídy. Vzhledem k tomu, že Sandy byla nová, přidělili ji do jednoho z těchto minivězení, kde vyučovala převážně znuděné syny a dcery ctihodných torranceských občanů anglickou literaturu a sloh. Mezi žáky patřila i dcera Kerri Franklinové Dalila. Jméno Dalila nebylo moc šťastné vzhledem k tomu, že na rozdíl od proslulé biblické sirény patřila jinak celkem hezká osmnáctiletá dcera Kerri Franklinové k těm, o nichž se někdy eufemisticky říká, že mají silné kosti. Když se občas Sandy cítila nad věcí, domnívala se, že Dalila je zřejmě podobná svému otci, prvnímu manželovi Kerri, který se z jejího života vypařil, když byly holčičce dva roky. Pokud se zrovna nad věcí příliš necítila, měla za to, že Dalila vypadá přesně jako její matka, než ji plastická operace proměnila v maloměstskou floridskou obdobu Pamely Andersonové. Pokud měla Sandy hodně zlomyslnou náladu, ráda si představovala, jak se mnohočetné plastiky Kerri Franklinové všechny naráz rozpadají – knoflíkovitý nosík se jí utrhne a odpadne z obličeje, lícní a prsní implantáty začnou prosakovat, načež se zbortí dovnitř, obrovské rty splasknou, hladké čelo se svraští, koňské dávky botoxu v jejím organismu budou uvolňovat zhoubné toxiny, po nichž se jí začne odlupovat kůže, ztratí barvu a zestrupovatí. 19
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 20
J O Y F I E L D I N G O VÁ
Sandy vzdychla, hlasitěji než měla v úmyslu. Bezděčný vzdech přitáhl pozornost Grega Watta, nabušeného potížisty, kterého onehdy přesadila ze zadní části třídy dopředu ve snaze udržet si aspoň jakous takous kontrolu nad svým neposedným stádem. Greg – vysoký, s tuctově hezkým obličejem, krátce ostříhanými blond vlasy a malýma tmavýma očima – na ni civěl, jako by se na ni chtěl vrhnout. Kdyby byl zvířetem, pomyslela si Sandy, byl by pitbul. A ona by byla ubohý trpasličí pudlík, kterého se právě chystá roztrhat na cucky, pomyslela si s nevysvětlitelným pocitem zranitelnosti a zastrčila si kudrnaté hnědé vlasy za pravé ucho. „Něco se stalo, paní učitelko?“ zeptal se. „Vůbec nic, Gregu,“ řekla. „To jste mě uklidnila, paní učitelko.“ Zdálo se jí to, nebo položil přehnaný důraz na slovo paní? V Torrance určitě není tajemstvím, že ji její manžel po bezmála dvaceti letech manželství právě opustil. Ani není tajemstvím, kvůli komu ji opustil. Ve skutečnosti Sandy hodně rychle poznala, že ve městě velikosti Torrance se prakticky nic neutají. A netrvalo o moc déle, aby zjistila, že i přesto tady skoro každý nějaké to tajemství má. „Dobře. Kdo chce přečíst svůj poslední zápis v deníku?“ zeptala se Sandy a morálně se připravovala na nápor mlčení, který, jak věděla, bude následovat. „Hlásí se někdo dobrovolně?“ Proč mě to nepřekvapuje, pokračovala v duchu, když se ani jedna ruka dychtivě nezvedla. Přejela pohledem po prvních dvou řadách a nakonec se zastavila na Victoru Drummondovi v předposlední lavici druhé řady. Chlapec byl oblečený celý v černém a jeho přirozeně opálený obličej pokrývala vrstva bílého pudru. Světle modré oči měl obtažené černými linkami a našpulené rty zvýrazněné jasně červenou rtěnkou à la Marilyn Manson. „Victore,“ vybídla ho Sandy s veškerým nadšením, na nějž se zmohla. „Co třeba ty?“ „Víte jistě, že to vydržíte?“ zeptal se Victor posměšně. Podíval se na podobně vymóděnou divu sedící vedle něj. Dívka, která se jmenovala Nancy a jejíž vytrhané levé obočí bylo propíchané třemi malými spínacími špendlíky, vyplázla jazyk. Sandy sebou trhla. Nedokázala snést pohled na kovovou činku, 20
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 21
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
která Nancy trčela zprostřed jazyka. Vypadalo to až příliš bolestivě. A to se ta holka nebojí infekce? Nebo její rodiče? Sandy potlačila další povzdech. Ona osobně má štěstí, že ani jedno z jejích dětí necítí potřebu hyzdit se nějakým výstředním piercingem nebo tetováním. Alespoň prozatím. „Risknu to,“ odpověděla Victorovi. „Určitě máš nějaké velmi zajímavé postřehy, o které se s námi chceš podělit.“ Pokud má v úmyslu vystřílet školu, aspoň se to dozvím předem, uvažovala, obešla stůl, posadila se a při čekání přemýšlela, kdy celá ta gotická subkultura vyjde konečně z módy. Jak to, že se drží tak dlouho? Vždyť si toho až dost užila v Rochesteru, a třebaže si uvědomovala, že jde spíš o revoltu stylu než podstaty, stejně ji to trápilo. Přesto si Victora navzdory jeho ďábelskému vzezření docela oblíbila. Na rozdíl od většiny studentů měl živou a bujnou fantazii a u jeho slohů oplývajících mnohdy bizarní a exotickou metaforikou se obvykle dalo spolehnout na to, že budou aspoň trochu zajímavé, ačkoli zdaleka ne tak provokativní, jak si podle všeho přál. „Chcete, abych vstal?“ Victor se nadzvedl několik centimetrů nad židli. „Není třeba.“ Okamžitě dosedl hubeným zadkem zpátky. Odmlčel se, odkašlal a znovu se odmlčel. „Nastal úplněk,“ začal číst nevýrazným, monotónním hlasem. „Ležím v posteli a naslouchám vytí vlků.“ „Na Floridě žádný vlci nejsou, vypatlanče,“ vykřikl Joey Balfour zezadu. Joey byl devatenáctiletý kapitán fotbalového mužstva a opakoval poslední ročník. Byl to typický namistrovaný frajírek – velký vygumovaný vazoun – a až moc se tím vychloubal. Zbytek třídy se zasmál. Místností přelétla papírová vlaštovka. „Vypatlanče,“ zopakoval Victor klidně, ale s patřičnou jízlivostí, aby znovu upoutal pozornost třídy. „Mluvil jsem metaforicky.“ Joey se zachechtal a zvedl velké ruce před svůj široký obličej, jako by si ho chtěl chránit. „Moment. Tomu jsem nerozuměl. On mluvil me-ta-fo-ric-ky.“ „To je dost těžký slovo pro takovýho hubenýho skrčka,“ řekl Greg Watt, úsměv mu ztuhl na rtech a hlas potemněl. 21
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 22
J O Y F I E L D I N G O VÁ
„Chce někdo vysvětlit ostatním, co to znamená?“ zasáhla Sandy v naději, že hrozící konflikt odvrátí. Na začátku letošního roku přednášela o metaforách celou hodinu. Bylo by pěkné zjistit, zda někdo skutečně dával pozor. Přihlásila se Dalila. Je to vůbec možné, pomyslela si Sandy. Nejen že jí dennodenně hned po ránu tahle přerostlá připomínka manželovy zrady civí do tváře, ale teď má navíc ta pomýlená dívčina potřebu přispět do diskuze. Copak netuší, že pokaždé, když otevře ústa, jako by bodla Sandy do srdce? To je zrovna pěkná metafora, pomyslela si a zavrtěla hlavou, čímž uvolnila vlasy, které si právě zastrčila za ucho, a uvědomila si, že přesnější termín je přirovnání. „Tak povídej, Dali,“ vybídla ji. „Dali?“ zopakoval nevěřícně Greg. „Dali?! Heleďte, když už jí chcete dát přezdívku, co třeba Dlabna? Jo, to sedí. Když zdlábne, na co narazí.“ Třída opět vybuchla smíchy. Ale na rozdíl od Victora nepřišla Dalila se žádnou pohotovou reakcí ani vtipnou odpovědí. „Tak už dost,“ varovala je Sandy. „To povězte Dlabně,“ zakřičel Joey Balfour ze zadní lavice. Třídou se přehnala další vlna smíchu. „Nebo co třeba Velká Dé?“ pokračoval Greg. „Víte, jako ta písnička...“ „Řekla jsem dost.“ Dalila sklonila hlavu, takže se jí udělala nepěkná druhá brada. Sandy okamžitě pocítila výčitky. Ta chudinka má dost problémů i bez toho, že jí někdo přišije přezdívku, která je horší než originál. Co provedla? Nemůže za to, že její matka během intimního chatování na internetu svedla Sandyina manžela. Nemůže za to, že Iana zneklidňovalo a neuspokojovalo, že je malou rybou ve velkém rybníku, a zatoužil být větší rybou v menším rybníku. Úplně tou největší rybou, upřesnila Sandy. V tom nejmenším rybníku. Nebo taky žábou, doplnila ještě. V bažině. „No tak. To už stačí. Pokud ovšem nechcete všichni zůstat po škole.“ Třída okamžitě ztichla. Když má člověk moc, vtipné reakce nejsou zapotřebí. „Dalilo,“ vybídla ji povzbudivě Sandy. „To nevadí. Mně se Dali líbí,“ řekla Dalila tichým dětským 22
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 23
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
hláskem, který Sandy zas a znovu dovedl překvapit. Ten hlas jí připadal na hony vzdálený hovořící osobě – o kilech nemluvě. „No, prosím... Dali. Pověz nám, co je metafora.“ „Je to symbol,“ začala Dalila. „Přirovnání. Například když se použije slovo nebo obrat, které normálně označují nějakou věc, k pojmenování jiné věci.“ „Co to sakra mele?“ zeptal se Greg. „To znamená, že ve skutečnosti Victor v posteli neležel a vytí vlků neposlouchal,“ odpověděl Brian Hensen, aniž vzhlédl od svého stolu. Brian byl neduživý syn školní zdravotní sestry a jeho pleť byla od přírody stejně bledá jako Victorova po spotřebování půlky pudřenky. „Tak co teda myslel, ty chytrolíne?“ „Že naslouchá, jestli se něco neplíží nocí,“ odpověděl Brian věcně. „Něco nebezpečného.“ Zvedl oči k Sandy. „Třeba smrt.“ „Ty jo,“ utrousil Victor. „Hustý,“ podotkl Greg. Pak chvilku nikdo nic neříkal. „Děkuji, Briane,“ podařilo se Sandy zašeptat, zatímco přemáhala touhu Victora i Briana obejmout. Možná to nakonec k něčemu bylo. Možná měsíce strávené tady nejsou naprostou a úplnou ztrátou času, jak si tu a tam posteskla. Možná že se někdo opravdu něco naučil. „Victore, prosím tě, čti dál.“ Victor si opět odkašlal a pak se na pár vteřin kvůli dramatickému efektu odmlčel. „Pochopitelně vím, že na Floridě žádní vlci nejsou,“ četl se slyšitelnou ironií v hlase a podíval se přitom na Joeyho. „To mi však nebrání, abych si představoval, jak se srocují před mým pokojem. Budou tam i potom, ptám se sám sebe. Počkají, až se vyplížím z vyhřáté postele do chladné noční temnoty? Budou mě následovat do lesa, kde se svléknu z kůže jako tenký had, jenž se mi za svitu měsíce přeplazí po bosých prstech?“ „Do jakýho lesa, vypatlanče?“ „Joey,“ okřikla ho Sandy. „Nic mi neříkejte. Je to další metafora.“ „Najdu si klidný kousek vlhké země,“ pokračoval Victor bez pobídnutí. „Zpod opasku vytáhnu kuchyňský nůž. Přejedu zubatým ostřím po vnitřní straně své paže a budu se dívat, jak krev 23
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 24
J O Y F I E L D I N G O VÁ
probublává na povrch mé kůže jako láva ze sopky. Přiložím k ní rty, ochutnám své hříchy a vypiji své nečisté touhy.“ „Seš magor,“ prohlásil Joey. Tentokrát byla Sandy v pokušení s Joeyho hodnocením souhlasit i přes literární kvality toho, co právě vyslechla. „To stačí, Victore. Myslím, že jsme toho slyšeli dost. Přestože obdivuji umění, s jakým jsi schopný vyjádřit své představy, měli jste za úkol zaznamenat, co jste dělali včera večer.“ Victor zareagoval tím, že natáhl levou ruku a vyhrnul si rukáv černé košile, čímž odhalil dlouhou vroubkovanou rýhu, která se mu táhla na spodní straně předloktí. „Hustý,“ utrousila Nancy. „To mě poser,“ vyhrknul Greg. „Asi by se ti na to měla podívat zdravotní sestra,“ doporučila Sandy a při pohledu na škrábanec zavřela oči. Victor se zasmál. „Kvůli čemu? Nic mi není.“ „To právě nevím,“ opáčila Sandy. „Zajdi prosím tě za paní Hensenovou. Hned.“ V duchu si umínila, že později zavolá Victorovým rodičům a upozorní je na noční aktivity jejich syna. Je možné, že jim poví něco, co ještě nevědí? Nepleť se do cizích věcí, slyšela Ianovo napomenutí. Pořád tvrdil, že se studentům motá až moc do života. Starej se o svůj život, zdůrazňoval. Až na to, že v době, kdy to říkal, si neuvědomovala, že by si měla dělat s něčím starosti. „Trhlej psychouš,“ zamumlal Greg, když Victor otevřel dveře mobilní třídy a přeskočil tři schody na chodník. „No tak, Gregu,“ uťala ho Sandy a vstala tak prudce, že málem převrhla židli. „To už opravdu stačí.“ Zaujala svou původní pozici před stolem. „A jelikož taky zřejmě toužíš promluvit, přečti nám, cos napsal.“ „Ehm, je to trochu osobní, paní učitelko. Nechci vás uvádět do rozpaků.“ „To nevadí. Mě jen tak něco nerozhází.“ Greg se poťouchle podíval směrem k Dalile. „To asi ne.“ Zbytek třídy kromě Dalily se přidal, ačkoli několik dívek zděšeně vyjeklo. „Můžu vidět tvůj deník, Gregu?“ Ze Sandyina tónu bylo znát, že to není prosba. 24
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 25
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
Greg jí ho neochotně podal. Sandy otevřela sešit a prohlížela si svazek většinou prázdných linkovaných stránek. Nalistovala poslední stranu a s překvapením zjistila, že je pomalovaná řadou neuvěřitelně výstižných, téměř karikaturních kreseb osob, které se daly okamžitě identifikovat. Byl tam ředitel Torranceské střední Lenny Fromm, velký kliďas, bezmála až flegmatik, zobrazený se svou blond přehazovačkou, která mu takřka úplně zakrývala ospalé rysy. Avery Peterson, osmatřicetiletý učitel přírodních věd, sice stejně starý jako Sandy, ale na pohled mnohem starší, protože měl pleš, byl na těchto kresbách zachycený jako obrovská bowlingová koule spočívající na malinkých pavoučích nožkách. A Gordon Lipsman, učitel herectví, byl znázorněn jako čtvercová krabicovitá hlava s velikým baňatým nosem a mírně šilhavýma očima. Sandy zalichotilo a zároveň ohromilo, když zjistila, že je do skupiny zahrnutá i ona. Okamžitě poznala svou karikaturu podle nepoddajných kudrnatých vlasů, přehnaně vystouplé brady a zveličené bradavice, která jí trčela nad plným horním rtem. Hůlkovité tělo měla zahalené do dlouhých beztvarých šatů a hubenými pažemi s kostnatými prsty máchala nad hlavou. Takhle mě studenti vidí, uvažovala, zatímco si prohlížela jejich zvědavé obličeje. Vidí mě stejně i Ian? Stočila pohled na vedlejší stránku, kde se vysílená fúrie prala s Amazonkou, jejíž gigantické poprsí, rozevláté blond vlasy a boty na jehlách ji jasně identifikovaly jako Kerri Franklinovou. V pozadí stála monstrózně velká dívka, z jejíchž vypoulených očí stříkaly slzy, jak se do svých široce otevřených úst pokoušela nacpat celé kuře. Druhá kresba znázorňovala vítěznou Amazonku, jak nad svou rozevlátou blond hřívou třímá muže s obrovskou erekcí a zabodává vysoké podpatky do neforemné postavy lítice ležící na břiše u jejích nohou, zatímco obrovitá dívka se natahuje po dalším, tentokrát živém a pípajícím kuřeti. Sandy zavřela sešit a bez komentáře ho vrátila Gregovi. Srdce jí divoce tlouklo. Musí však nutně zachovat klid, uvažovala, i když cítila, jak jí z hrdla stoupá výkřik. „Tanyo,“ řekla a obrátila pozornost k jedné z nejhezčích dívek na škole, přičemž v sobě potlačovala jak zaječení, tak pláč, které měla na krajíčku. „Mohla 25
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 26
J O Y F I E L D I N G O VÁ
bys nám kousek přečíst, prosím tě?“ Sandy, spokojená, jak nevzrušeně to vyznělo, se přinutila vykouzlit na rtech úsměv. Tanya McGovernová vstala. Společně s Ginger Perchakovou, která seděla přes dvě lavice vlevo, a nepřítomnou Lianou Martinovou, normálně sedící přímo za ní, tvořily tyto tři dívky nejpopulárnější trojici na škole. Kluci bojovali o jejich přízeň. Ostatní děvčata napodobovala jejich účesy, oblečení i chování. Nedávno jejich kouzlu propadla dokonce Sandyina obvykle rozumná sedmnáctiletá dcera Megan. Doma pořád omílala Tanya tohle a Ginger tamto. Sandy se zachvěla a přemítala, jak dlouho asi potrvá, než Megan zatouží po tričku s nápisem TÁHNI, MRCHO, které na sobě měla včera Liana. Co na to rodiče, vrtalo jí hlavou stejně jako předtím. „Bohužel jsem se zrovna nedostala k tomu, abych si zapisovala do deníku, paní učitelko.“ Sandy přikývla, čímž uznala svou porážku. „To nic, Tanyo. Posaď se.“ Dívka okamžitě poslechla. „Tak dobře. Jak to vypadá, máte před sebou dost náročný večer,“ oznámila jim Sandy. „Kromě toho, že si uděláte dva zápisy do deníku – a dáte mi je hned zítra ráno na začátku hodiny – si ještě napíšete test z první kapitoly Plač, má milovaná vlasti. Pokud bude někdo chybět nebo úkol neudělá, dostane pětku.“ K Sandyině stolu dolehla kaskáda nesouhlasného mručení. „Co když onemocníme?“ zafňukal kdosi zezadu. „To nesmíte.“ „Co když dostaneme neschopenku od doktora Crosbieho?“ zeptal se Joey Balfour. Smích, který následoval, opět přerušilo několikeré vyjeknutí. Naštěstí zazvonilo. Studenti okamžitě vyskočili z lavic a vyřítili se ze třídy. Sandy zůstala na místě a v duchu se modlila, aby se udržela na nohou, dokud všichni neodejdou. „Tanyo,“ povedlo se jí vyhrknout, když ji dívka spěšně míjela. „Ano, paní učitelko?“ „Mohla bys Lianě říct o tom zítřejším úkolu?“ „Samozřejmě, paní učitelko.“ „A Gregu,“ dodala Sandy, právě když byl u dveří. „Můžu s tebou chvilku mluvit?“ 26
Zachranis.qxd
27.5.2016
10.53
Stránka 27
ZACHRÁNÍ· Mù RÁNO
Greg se otočil a vracel se stejnou cestou zpátky. „Tak čau, kámo,“ prohodil Joey Balfour na odchodu. Mrknul na Sandy. „Buďte hodná.“ „Za ty kresby se omlouvám,“ začal Greg. „Rozhodně jsem nechtěl, abyste je viděla.“ „Tak si rozmysli, jestli je nemáš raději nechat doma, až příště půjdeš do školy.“ „Ano, paní učitelko.“ „Taky si rozmysli, jestli by sis neměl dát přihlášku na vysokou uměleckou školu, až odmaturuješ,“ pokračovala Sandy. Greg po ní střelil pohledem. „Máš talent. Opravdový talent. Měl bys ho rozvíjet.“ „Jsme farmáři, paní učitelko,“ řekl Greg, který při té pokloně zrudl, ale hned ji odpálkoval. „Myslím, že by mého otce moc nenadchlo, kdyby se jeho syn živil kreslením.“ „No, aspoň máš o čem přemýšlet.“ „My na to myšlení zrovna nejsme,“ pronesl Greg s mrknutím. Zamířil opět ke dveřím. „Gregu?“ Znovu se zastavil a otočil se na sešlapaných podpatcích hnědých kožených bot. „Nebuď na Dalilu zlý, prosím tě.“ Gregův jinak hezký obličej zkřivil zlomyslný úšklebek. Dveře mobilní třídy se otevřely a Greg Watt zmizel v záblesku dopoledního slunce.
27