Člověk se nerodí tehdy, když ho matka přivede na svět, nýbrž tehdy, když sám sebe znovu stvoří skrze své skutky. Gabriel García Márquez
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 7
4.10.16 14:25
PRVNÍ cÁST ˇ
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 9
4.10.16 14:25
1
V
odlehlém kraji, známém pod starobylým názvem Raühnval, nebylo zřejmě nikdy prolito víc nevinné krve než onoho jitra 21. září léta Páně 1407. Slunce teprve před chvílí vyšlo nad úzkým mrazivým údolím, lemovaným vrcholky dosahujícími výšky přes deset tisíc stop; skalnatí velikáni ho nejen chránili, ale také ukrývali před vnějším světem. Tohle horské pásmo na východě alpského oblouku tvořilo hranici italského poloostrova, a zřetelně tak oddělovalo údolí od ostatního území Říše a zbytku Evropy. Pánem tohoto léna byl kníže Marcus I. ze Saxie, otec saského korunního prince Marcuse II. ze Saxie. Malý Marcus II. ze Saxie seděl toho rána ospalý, zimomřivý a nahý na vlastní posteli, na matraci naplněné hřejivým husím prachovým peřím, a pohupoval nohama ve vzduchu, ačkoli na svých devět let byl dost urostlý. Měl zelené oči, jejichž lenivý pohled připomínal kočku, lesklé prameny dlouhých světlých vlasů mu splývaly na ramena a kůže mu zářila tak bělostně, že si ho kdokoli mohl snadno splést s dívkou. Chůva Eilika, která se o něho starala dnem i nocí, ba dokonce spala jako věrný pes na slaměném loži u čela jeho postele, mu přehodila kolem ramen prostěradlo, které nejdřív namočila do vroucí vody a potom vyždímala. Malý korunní princ blaženě zasténal, když ucítil na těle horkou látku, a zavřel oči. „Ne abys zase usnul, Marcusi,“ nabádala ho Eilika, „nebo ti vrána uklovne tvého ptáčka.“ Chlapec se zasmál a položil si ruku mezi nohy, aby se chránil. 11
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 11
4.10.16 14:25
Eilika znovu ponořila prostěradlo do vědra, vyždímala je a nanesla na ně trochu louhu. „Tak pojď, ty malý lenochu, ať tě můžu namydlit.“ „Opravdu se musím každý den mýt?“ posteskl si Marcus II. „Příkazy tvé ctěné matky musíme bezezbytku splnit,“ odpověděla Eilika. „Musí být přece vidět, že jsi princ a stojíš nad prostým lidem dokonce i bez svých drahocenných šatů. Kůže se ti musí lesknout a vonět, jako bys byl bůžek.“ „Já ale nemám rád mytí…,“ odmlouvalo dítě. „To velmi dobře víme, princi prasátko,“ ujistila ho Eilika a sundala ho z postele. Chlapec se zasmál, ale když se dotkl chodidly vlhké kamenné podlahy, znovu ho zamrazilo. „Je mi zima!“ „Nemůžeš dávat pozor, kam svýma urozenýma nohama šlapeš?“ podotkla Eilika, shovívavě si povzdechla a zavedla ho na hustou medvědí kožešinu sloužící jako koberec. Potom svěřence otočila a vlažným ručníkem mu důkladně umyla hýždě. Chlapec našpicoval uši. Zvnějšku sem pronikaly jen tlumené zvuky. „Proč je venku tak ticho?“ podíval se tázavě na chůvu, ale pak se mu najednou rozzářily oči radostí. Rázem zapomněl na chlad, vymanil se z Eiličiných snaživých rukou a nahý, jak přišel na svět, se rozběhl k oknu. Vyškrábal se na kamenný výstupek a podíval se, jestli nepodlehl klam nému dojmu. „Sněžilo!“ zvolal vzrušeně, když ho Eilika uchopila a táhla zpět na medvědí kožešinu. „Panebože, nech se obléct, ať si ještě neuženeš smrt!“ „Sníh! Sníh! Sněžilo!“ opakoval malý Marcus a vzrušeně poskakoval. „Dnes v noci napadl první sníh, ó, to je velkolepé, taková radost!“ zafuněla Eilika. „Jsi šťastný, že se můžeš radovat z něčeho, na co ostatní lidé žehrají.“ „Ale sníh je přece tak nádherný!“ „Ty máš teplé oblečení, malý princi. A rukavice na své jemné ručky. A kožešinové čapky.“ Eilika mu přetáhla přes hlavu silnou vlněnou košili a navlékla podkolenky, které mu sama upletla. „Pro všechny ostatní sníh znamená jen to, že jim lezavý chlad proniká až do kostí.“ „Tak proč si taky na sebe nevezmou něco teplého?“ Eilika se na chlapce podívala, obezřetně přikývla a pohladila ho po hlavě. „Ano, na to se občas taky ptám.“ A pak dodala potichu, jako by mluvila spíš sama se sebou: „Ale ne nahlas, jinak bych mohla přijít o hlavu.“ 12
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 12
4.10.16 14:25
„Já bych ti ji pak zase nechal přišít,“ prohodil s úsměvem Marcus. „Jsem přece princ a všichni musí dělat, co řeknu, ne?“ „Ano, Vaše Výsosti,“ souhlasila Eilika, kterou to také rozesmálo; měla chlapce a jeho veselou a bezstarostnou povahu moc ráda. „Ale teď se zklidni, ať tě můžu obléknout, nebo co nevidět ztuhneš jako sušené maso.“ Navlékla mu tuniku ze srnčí kůže podšívkované králičí kožešinou, kabát z jelení kůže s knoflíky z rohoviny a nakonec vysoké boty z vlčí kožešiny se silnou podrážkou ze zdvojené kravské kůže. „Tak, teď jsi připravený,“ prohlásila, zatímco mu ještě rychle nasazovala čepici ze sviští kožešiny, která mu zakryla uši; nakonec mu podala teplé rukavice z vydří kožešiny. „Sníh! Juchů!“ zajásal chlapec, vyběhl z pokoje a zamířil po schodech dolů, do velkého hradního sálu, kde přes nástěnné koberce po krývající kamenné zdi a jedlová polena hořící ve dvou krbech nalevo a napravo od slavnostní tabule panovala pochmurná atmosféra a zimomřivé chladno. „Marcusi Druhý ze Saxie!“ napomenula ho matka, když spatřila syna, jak se vřítil dovnitř a užuž se chystal hladově vrhnout na dva cínové talíře s jablečným zázvorovým koláčem a jelení paštikou, „nauč se konečně vystupovat jako princ a nechovat se jako nějaký rolnický pobuda.“ Eilika, která bez dechu přispěchala, se uklonila nepočetné společnosti za stolem a omluvila se kněžně: „Odpusťte, paní.“ Kněžna jí naznačila, že se přece nestalo nic strašného. Zatímco dál kojila teprve několikatýdenní dcerušku, přitáhla si svého prvorozeného k sobě. „Dej matce pusu, než si umažeš ústa a pak i moje tváře,“ vyzvala ho. „Tak co, popral ses včera s nějakým klukem?“ zeptal se Marcus I. ze Saxie syna a uchopil ho za šíji. „Stěžoval si někdo, žes byl na něho hrubý? Mám tě potrestat?“ „Ne, otče, byl jsem hodný,“ odpověděl chlapec. Tvář vládnoucího knížete se na okamžik zachmuřila. Byl to vysoký a silný muž, tělo i obličej měl poseté četnými jizvami. Napohled vypadal spíš jako prostý voják, rozhodně nepřipomínal jednoho z těch elegantních německých či italských šlechticů. Sevřel synův zátylek pevněji a chlapec se bolestivě ušklíbl. „Tos ani psovi neuštědřil kopanec?“ Chlapec se bezradně otočil k Eilice. „Nehledej odpověď v očích služebné!“ vybuchl kníže a klouzal pohledem po společnosti, která s ním seděla u stolu. Nejblíž k němu byl 13
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 13
4.10.16 14:25
kapitán stráže, žoldnéř, který bojoval po jeho boku. Vedle vojáka seděl knížecí zpovědník a duchovní rádce, kterého mu doporučil biskup z Bamberka. Třetí člověk, na němž spočinul očima, byl učitel kompozice a hudby, kterého povolala jeho žena ze dvora římskoněmeckého krále Ruprechta III. z Wittelsbachu. Nakonec se znovu zadíval na syna a naprosto klidně mu připomněl: „Marcusi, už jsem ti to říkal mnohokrát a nikdy to nepřestanu opakovat: Musíš se stát válečníkem.“ „Ale já se nechci s někým prát…,“ špitl chlapec. „Jak dlouho by v našich lesích přežil vlk, kdyby nebyl krvežíznivý?“ Marcus I. udeřil pěstí do stolu. „To jsme totiž my, knížata ze Saxie: vlci! Zrození k tomu, abychom poroučeli a podřizovali si jiné vlky.“ Chlapec o krok ustoupil, aby se vymanil z otcova železného sevření. „Manželi, děsíš ho,“ namítla kněžna. Marcus I. ze Saxie se zhluboka nadechl a snažil se ovládnout. Zrudl v obličeji a na krku mu vystoupily žíly. Jakmile se trochu uklidnil, přivinul si korunního prince k sobě. „Synu, dobře mě poslouchej. Nevím, je-li pravda to, co tvrdí církev, že moc a naše postavení se nám dostaly z boží milosti. Jedno však vím zcela jistě: Aby sis udržel moc a postavení, nemůžeš se spoléhat na Boha, ale jedině na sebe. Na svou vlastní sílu a rozhodnost, rozumíš?“ Chlapec přikývl. „Proto se musíš naučit bojovat,“ pokračoval otec. „Budeš žít v neutuchajícím krveprolití – stejně jako já a všichni naši předkové. To je náš osud a prokletí. Teď na tebe různí lidé dohlížejí, protože jsi můj syn. Ale musíš se naučit jim vštípit, aby si tě jednou vážili kvůli tobě samému. Rozumíš tomu?“ Marcus pohlédl na otce a nesměle se zeptal: „Budete na mě hrdý, otče, když dnes pořádně nakopnu slepici?“ Kníže se na něho vážně podíval, ale pak se ohlušivě rozesmál. „Ano, i v takovém případě na tebe budu hrdý, synu.“ Uštědřil chlapci láskyplný pohlavek, po kterém se Marcusovi II. svezla z hlavy čepice ze sviští kožešiny. „Jdi si hrát,“ vyzval ho otec a podal mu kousek jablečného koláče a jelení paštiku. Chlapec si polovinu sladkosti nacpal do pusy a chystal se zase odběhnout, protože se nemohl dočkat, až uvítá první letošní sníh. „Synu,“ přivolal ho Marcus I. ze Saxie dunivým hlasem. Hoch se zastavil a otočil se k otci. 14
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 14
4.10.16 14:25
„Nemusíš kopat do žádné slepice, jak jsi mi slíbil,“ ujistil ho. „Jsem na tebe i tak pyšný,“ usmál se. „Poděkuj, Marcusi,“ zašeptala chůva svému chráněnci. „Děkuji, otče,“ zareagoval chlapec a vzápětí vyběhl ze sálu. Pospíchal, aniž tušil, že usmívajícího se otce právě viděl naposledy. Onoho 21. září 1407 malý Marcus II. ze Saxie obdivoval z palácového průčelí dokonalé ticho nad nádvořím, o které se zasloužil dosud nedotčený sníh. Po chlapcově pravici se za pět sáhů vysokými kamennými valy s dřevěnými ochozy nacházely koňské stáje a kravské chlévy. Nad těmito hospodářskými staveními – aby se tak využilo teplo vydávané zvířaty – byly postavené příbytky pro nižší služebnictvo, které nespalo v podkrovních komorách paláce. Po své levici chlapec viděl menší kotce pro prasata, slepice a králíky. Černí vepři, horské kozy, slepice, krocani, perličky, pávi a králíci pobíhali v pečlivě sroubených ohradách. Před n ím se tyčila velká dvoukřídlá, železem pobitá brána a masivní obranná hláska, z níž se otvíral výhled daleko do údolí Raühnvalu. Brána byla jako vždy za denního světla otevřená. „Pojď, zahrajeme si na schovávanou!“ navrhla Eilika, která Marcuse následovala. Chlapec spolkl poslední sousto koláče a s paštikou v ruce udělal první kroky ve sněhu. Když došel doprostřed nádvoří, otočil se a všiml si vlastních stop. „To neplatí! Musíš zavřít oči!“ zavolal na chůvu. Eilika se usmála, otočila se k němu zády a opřela se hlavou o zeď. Chlapec chůvu chvíli pozoroval, aby se ujistil, že nešvindluje. Potom klouzal pohledem nahoru po paláci. Byla to masivní čtverhranná stavba, vysoká dvě patra s nižším podkrovím; měla malá úzká okna, aby dovnitř proniklo co nejméně chladu. Na západní straně stála malá kaplička, jež na hřmotné palácové zdi vypadala jako bradavka. Marcus se znovu otočil k velké bráně. Hned vedle ní stála nízká kamenná budova se čtyřmi místnostmi sloužící jako ubytovna pro hradní stráž. Přistoupil k ní a opatrně nahlédl dovnitř. Už několikrát se tam pokoušel schovat, protože si myslel, že tam ho chůva nebude hledat, ale muži mu vždy zabránili v přístupu. Dnešní ráno však na chlapce čekalo překvapení. Strážní ve službě seděli kolem stolu uprostřed přední místnosti a spali. Jeden se bezvládně 15
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 15
4.10.16 14:25
opíral na židli, hlavu měl zvrácenou dozadu a chrápal s otevřenými ústy. Další tři se v hlubokém předklonu opírali hlavami o desku stolu. Z převržené láhve ještě odkapávalo víno na podlahu z udusané hlíny. Oheň v krbu už téměř vyhasl, ale nikdo nepřiložil polena. Chlapec se rychle ohlédl přes rameno na Eiliku, která k němu pořád ještě byla otočená zády. Tentokrát se mu povede nepozorovaně vplížit do strážnice. Se spokojeným úsměvem se užuž chystal vstoupit do místnosti. „Copak nevíš, že sem nikdo nesmí?“ otázal se kdosi za ním. Marcus se polekaně otočil. Před ním stála dívka přibližně v jeho věku. Měla ušmudlaný obličej a nakrátko zastřižené světlé vlasy. Znal ji – jmenovala se Eloisa a byla to dcera Agnete Veedonové, místní porodní báby. Na ten pohled už nikdy nezapomene.
16
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 16
4.10.16 14:25
2
C
hlapec zíral na Eloisu a myslel jen na to, že by se mu otec určitě vysmál, kdyby viděl, že se jeho syn nechal zahnat do úzkých otrhanou dívkou. „Jsem korunní princ a můžu si dělat, co chci,“ odpověděl a udeřil se hrdě do hrudi. „Dej si na mě pozor, nebo tě nechám zbičovat,“ dodal, ale vzápětí se rozpačitě začervenal. Eloisu jeho slova ani trochu nepolekala. „Není pravda, že si můžeš dělat, co se ti zachce,“ odporovala. „Tady ani nesmíš vejít dovnitř. Jsi jen malý kluk. A viděla jsem, jak tě odehnali pryč.“ „Jsi hloupá a nevychovaná.“ Marcus II. ze Saxie nevěděl kudy kam. „Rozuměla jsi, že tě nechám zbičovat, jestli mě nenecháš na pokoji?“ Dívka přikývla, ale neustoupila ani o krok. Očima, které byly modré a průzračné jako horská jezírka, upřeně sledovala jelení paštiku v jeho rukou. „Zmiz!“ přikázal jí chlapec a znepokojeně se podíval na Eiliku, která se už otočila a začala ho hledat. „Dáš mi kousek?“ zaprosila Eloisa. „Ta patří mně,“ prohlásil Marcus. „Mám hlad.“ „Já taky.“ Dívka mu beze slova pohlédla do očí. Měla na sobě šaty z hrubé červené látky, prošité a obroubené koženými pásky, a na nich tenký barchetový kabátek posetý desítkami tmavých skvrn. Na bosé nohy si obula dřeváky, z nichž jeden byl ulomený a svázaný koženým páskem. Hoch opět zabloudil pohledem k chůvě. Ta hloupá holka mu zkazila jeho oblíbenou hru. „A půjdeš, když ti dám tu paštiku?“ 17
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 17
4.10.16 14:25
„Ano.“ Marcus ji už chtěl dívce podat, ale pak se rozpačitě zarazil. „Jestli někomu povíš, že jsem se tu schoval, nechám ti useknout hlavu.“ „Dej mi tu paštiku.“ „Přísahej!“ „Přísahám… Ty tvoje dětské hrátky mě stejně nezajímají.“ „Ale vypadá to, že bys mi je nejradši ze všeho překazila.“ Dívka natáhla ruku, kterou pokrývala vrstva špíny; zalezla jí i pod nehty. Marcus jí podal paštiku. Eloisa po ní lačně chňapla a oči jí radostně zazářily. Velký kus si hned strčila do úst a odešla, aniž by jí korunní princ stál za jediný pohled. Marcus ještě chvíli postál na prahu strážnice a pokradmu dívku sledoval. Viděl, že Eilika si všimla jí i paštiky, na které si Eloisa pochutnávala. Chůva k ní přistoupila a na něco se jí zeptala. Určitě chtěla zjistit, odkud ji Eloisa má, protože se snažila najít svého prince prasátko. „Nechám ti useknout hlavu, ty prolhaná zmije,“ zamumlal Marcus, který si myslel, že ho prozradila. Pak si ale všiml, že Eloisa ukázala na koňské stáje; Eilika vzápětí vyběhla uvedeným směrem. Dívka se bleskurychle otočila, protože ani na chvíli nezapochybovala, že ji Marcus pozoruje, a vyplázla na něho jazyk. Marcus se zasmál a vběhl do přední místnosti strážnice. Vojáci pořád ještě spali, ale chlapci to nepřišlo divné. Myslel pouze na jedno: Eilika ho nesmí najít. Tentokrát ji určitě porazí. Se spokojeným úsměvem začal hledat nějaký úkryt. Po špičkách prošel místností a vstoupil do další. Čtyři slaměná lůžka tam byla prázdná; jinak tu nebylo nic, za čím by se mohl schovat, a proto pokračoval dál. Ve třetí místnosti narazil na dalších pět strážných. I ti spali spánkem spravedlivých, ale byli přitom na postelích podivně zkroucení. Všiml si, že vedle nich leží dvě láhve od vína; jedna z nich byla převržená. Chlapce napadlo, že by se mohl schovat v prostorné skříni, v níž se uchovávaly zbraně, široké meče, dýky, luky a šípy. Nejdřív se ale ještě podíval do poslední místnosti v budově – i tam narazil na pět spících mužů. Teprve o několik let později si položil otázku, proč ho to tenkrát nezneklidnilo a jestli by na tom mohl něco změnit. Toho dne však myslel jen na to, že ho Eilika nesmí najít. 18
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 18
4.10.16 14:25
V poslední místnosti objevil pod zadní stěnou malý temný výklenek zakrytý židlí. Po špičkách k němu přistoupil, potichu odsunul židli a schoval se tam. Uvnitř bylo tak těsno, že se nemohl pořádně ani pohnout, a tak židli vrátil nohou na původní místo před otvor. Výklenek však před ním pokračoval dál; když se vsoukal hlouběji do tmy, zjistil, že to je krátká chodba vedoucí k ohradě s kozami. Tudy se však nemohl dostat ven, protože tenhle průlez na konci narychlo zazdili. Mezi kameny zela jen malá díra, kterou chlapec pozoroval Eiliku, jak ho hledá. Kromě ní viděl pacholky od koní, jak kydají stáje, kuchařky sbírající vejce a řezníka, který ve svém krámě porcoval kus hovězího zavěšeného na háku. Rozhlížel se i po dívce, jíž věnoval paštiku, ale mezi lidmi, kteří plnili každodenní povinnosti, ji neobjevil. Neviděl ani na hlavní bránu, ačkoli se pokoušel co nejvíc předklonit. Otvor mezi kameny byl prostě příliš úzký. A tak znovu sledoval pohledem Eiliku, která marně nahlížela do jeho obvyklých úkrytů, aby ho našla. Chlapec se tiše zasmál a byl na sebe hrdý, že dokázal takové místo najít. Jaké štěstí, že strážní byli tak unavení, že za jasného dne hluboce spali. Posadil se na podlahu; na tomhle konci byla chodba dost široká. Znovu se zaposlouchal do ticha, které přinesl sníh, a hluboce je do sebe nasál. Bylo opravdu dokonalé. Ten dojem však vydržel jenom chvilku. Nejprve to byl pouze neurčitý pocit, ale připadalo mu, jako by se země chvěla. Stáhl si jednu rukavici z vydří kožešiny a položil dlaň na zem. Ano, byly to otřesy, rovnoměrné a tlumené. Pořád ještě nechápal, co je vyvolává. Chvění však stále sílilo a přibližovalo se. Když mu připadalo ještě mocnější, okamžik předtím, než konečně poznal, odkud to přichází, se podíval otvorem ven. Viděl, jak kovář vyděšeně vytřeštil oči. Dvě služebné odhodily na zem džbány s pivem, které nesly na hlavách. Spatřil tlustou kuchařku, která si vykasala sukně a překotně se rozběhla k hlavní hradní budově; pradleny, které nechaly prostěradla a šaty ležet ve sněhu a polekaně si zakryly rukama ústa; čeledíny od koní, kteří uprostřed pohybu znehybněli s lopatami naloženými hnojem. A potom – když se ukázalo, že zdrojem zemětřesení byl děsivý cval dvaceti bojových koní, hrobové sněžné ticho narušil válečný ryk a ustrašené výkřiky – dědičný princ knížectví Raühnval viděl, jak na hradní nádvoří pronikla horda lupičů s hrozivě tasenými meči. 19
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 19
4.10.16 14:25
Jako první zemřel kovářský pomocník, jemuž nebylo ani čtrnáct let. Útočníkova čepel ho probodla a zanechala mu mezi žebry strašlivou ránu. Síla úderu a rychlost koně způsobily, že mladíkovo mrtvé tělo bylo vymrštěno do vzduchu a nakonec dopadlo na zem podivně zkroucené jako neživá loutka. Pro Marcuse od této chvíle až do konce jeho dnů už nebyl sníh bílý. Všechno proběhlo bleskurychle. Muži všude udeřili nelítostně. Tělnatá kuchařka se po zásahu mečem do zad zhroutila k zemi, než stačila doběhnout do hradu. Následovaly ji dvě služebné – jednu probodl meč, druhá vypustila duši pod koňskými podkovami. Krví pradlen nasákla prostěradla, která nebohé ženy právě vypraly a jež se jim teď ovinula kolem těla jako pohřební rubáše. Pacholci od koní se zhroutili do hromady hnoje. A pak Marcus bez dechu sledoval, jak meč prudce udeřil kováře a oddělil mu pravou paži od ramene. Viděl, jak na zem dopadla paže, jejíž ruka pořád ještě svírala mohutné kladivo. Chlap, který takhle zaútočil, se hnusně zachechtal a sekerou rozsekl nebo žákovi hlavu. „Eiliko…,“ zašeptal chlapec a ustrašeně se přitiskl ke kamenným výstupkům v úkrytu. Jako by ho chůva slyšela, začala splašeně pobíhat po nádvoří jako zvířata, která prorazila ohrady výběhů, a hlasitě volala: „Marcusi! Zůstaň, kde jsi! Marcusi! Ma…“ Chlapec náhle viděl, jak se Eilika pomalu vznesla nad zem, zatímco jí z hrudi vyčnívala špička meče. Chůva udiveně vytřeštila oči, otevřela ústa a bezhlasně je zavřela. Už nikdy nevysloví jméno svého malého prince. Útočník se z koňského sedla zapřel nohou o ženino rameno a vytáhl z bezvládného těla širokou čepel meče. Eilika chvilku vzpřímeně stála, ale potom se zhroutila obličejem do sněhu a znehybněla. Chlapec od ní nedokázal odvrátit pohled. Vtom se však venku v ohradě kozy, které ustrašeně mečely, stěsnaly u zdi a zaclonily mu výhled. Když se zvířata zase rozběhla, viděl Marcus ležet na zemi mnoho dalších mrtvol – muže, ženy i děti. Zpovědníka, jemuž se kutna vyhrnula nepatřičně vysoko. Učitele hudby, který tu ležel s otevřenými ústy, jako by pořád zpíval. A uprostřed hradního nádvoří spatřil vzpřímenou postavu otce, jenž 20
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 20
4.10.16 14:25
třímal v ruce meč. Přesekl jím lapkovu koni nohy a pak útočníkovi v sedle mohutným úderem prořízl hrdlo, ještě než se jeho tělo dotklo země. I kapitán stráží bojoval udatně. Zbývali už ale jen oni dva. Zanedlouho bylo pět lupičů mrtvých, ale mezi živými nebyl ani kapitán. „Budeš žít v neutuchajícím krveprolití – stejně jako já a všichni naši předkové. To je náš osud a prokletí,“ řekl mu otec. A teď malý Marcus pochopil, co ta slova a poznámka o vlcích skutečně znamenaly. Viděl, jaký je jeho otec vynikající válečník. Určitě je zachrání. Vzápětí zasáhl knížete ze Saxie do hrudi mohutný úder. Marcus I. zavrávoral, zavrčel a vycenil zuby jako vlk. Potom se však napřímil a pokračoval v boji; vrhl se na skupinu mužů, které předtím srazil z koní. Chlapec sledoval, jak otec zmizel za přesilou nepřátel, a viděl jen to, jak vzduchem víří meče. Když se bojující muži konečně rozestoupili a kruh se rozevřel, leželi na zemi tři mrtví lupiči. Knížete ze Saxie opustily síly, klečel na jednom koleni a opíral se o meč jako stařec o hůl. Jeden z lupičů – pravděpodobně jejich vůdce, dovtípil se malý Marcus – k němu pomalými kroky přistoupil. Kníže na násilníka nebojácně pohlédl a plivl na něho. Lupič se posměšně zašklebil a pokynul jednomu ze svých mužů. Ten přivlekl ženu s rozpuštěnými vlasy a obličejem, ve kterém se zračil nevýslovný žal. Křečovitě svírala novorozence, jenž jí ležel v náručí jako hadrová panenka. Rudá panenka. „Matko…,“ zašeptal chlapec. Vůdce padouchů uchopil kněžnu za paži a natočil ji tváří ke knížeti. Brutálně jí roztrhl šat, odhalil ňadra a začal je hníst. Kníže se pokusil vstát, ale z nesčetných ran, jimiž měl poseté tělo, prýštila krev; jizvami zbrázděný obličej měl mrtvolně sinalý. Lotři, kteří ho obklopili, se smáli. Vtom kníže hmátl po dýce za opaskem a bleskově ji hodil své ženě. Kněžna ji zachytila a beze slova pohlédla na manžela. Jako by za oba mluvily jen jejich oči. Zdálo se, že hluk utichl a všechno kolem nich zmizelo. Nato si žena bez váhání vbodla dýku do srdce a pomalu klesla k zemi; mrtvé dítě stále svírala v náručí. Pronikavě se dívala na manžela, zatímco jí z těla vyprchával život. Chlapec si všiml, že otci při pohledu na umírající ženu stékají po tváři slzy. Zároveň se stal očitým svědkem toho, jak vůdce lupičů zuřivě zvedl meč a usekl Marcusovi I. hlavu. Malý Marcus lezl chodbou zpátky. Byl k smrti vyděšený a ovládala ho jediná myšlenka: vzít nohy na ramena. Když se však dostal na konec 21
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 21
4.10.16 14:25
průlezu, zaslechl ze strážnice hlasy – a viděl, jak lapkové probodávají spící muže meči. „Mnich bylinkář měl pravdu, tenhle uspávací prostředek je skutečně silný,“ poznamenal jeden z nich směrem k vůdci, onomu muži, který právě usmrtil knížete ze Saxie a nyní vstoupil do místnosti. Muž se posadil na židli před výklenkem. Marcuse udeřil do nosu jeho zápach. Neznámý páchl potem, špinavým prádlem a ještě něčím dalším. Tenhle odporně nasládlý puch znal zatím jen z řezníkova obchodu na hradě. Na prahu se objevil jeden z chlapů; vlekl za sebou plačící a křičící dívku. Marcus ji znal, byla to pradlena. Byla mladá, pohledná a měla zrudlé ruce. Vůdce vstal a vyhrnul si tuniku nad boky. Dva muži strhli z pradleny šaty, takže byla úplně nahá. Potom ji hodili na slaměnou postel, hned vedle dvou mrtvých strážných. Dívka usedavě plakala a prosila o smilování. Násilník však na ni nalehl, roztáhl jí nohy a brutálně ji znásilnil. Chlapec přihlížel jako ochromený. Pradleně stékaly po tvářích slzy a nepřetržitě křičela. Když s ní padouch skončil, vstal a vyzval jednoho ze svých mužů, který všechno lačně sledoval: „Je tvoje, jestli chceš.“ „Ne, já jsem si už posloužil venku,“ ušklíbl se chlap. „Takže už nebudeš dlouho naříkat, děvče,“ poznamenal vůdce k mladé pradleně. Uslzená dívka vydechla: „Děkuju, pane, moc děkuju!“ „Tys to asi nepochopila,“ prohodil s úsměvem velitel nájezdníků. Nato zvedl meč a probodl ji. Marcus měl pocit, že snad zkameněl. Vzápětí, že co nevidět začne křičet, a proto se kousl do jazyka tak silně, že cítil, jak mu zuby pronikly hluboko do masa. „Všichni jsou mrtví, Agomare,“ oznámil jeden z lupičů, který právě vstoupil do strážnice. „Našli jste malého prince?“ zeptal se Agomar. „Ne…“ Agomar mu uštědřil facku. „Takže všichni to ještě nemají za sebou, ty pitomče!! Vztekle kopl do truhly tak silně, že jí vylomil jednu bočnici. „Najděte ho a zabijte! Pán z Ojsternigu přikázal, že nesmíme nikoho nechat naživu. Hlavně nikoho z knížecího rodu Saxie, vy idioti!“ 22
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 22
4.10.16 14:25
Chlapci se zvedl žaludek. Rychle se odplazil nazpět a snažil se počínat si co nejtišeji. Poté vyzvracel jablečný koláč se zázvorem; nehybně strnul na kolenou v naději, že si ho nikdo nevšiml. Pak pomalu lezl dál k zazděnému vstupu do ohrady a vykoukl škvírou ven. Sníh na nádvoří se rudě leskl jako drahocenný koberec, na kterém jako by si ustlaly desítky mužů, žen a dětí. Některým chyběly hlavy, jiným paže. Všechny mladé ženy byly nahé. „Najděte to princátko!“ zakřičel nějaký muž. Lupiči se rozdělili a zmizeli v hlavní budově, vepřínech, koňských stájích, drůbežích ohradách a kapli. Vypadalo to, že hledání nebere konce. Po delší době se muži sešli uprostřed nádvoří a shromáždili se kolem vůdce. „Nemůžeme ho najít,“ prohlásil jeden z nich – a očividně mluvil za všechny. Agomar, chlap s huňatým obočím, zrzavými vlasy a vousy a čer nýma úzkýma očima zvedl pravou ruku. Marcus viděl, že má jen čtyři prsty, scházel mu malík. „Vyžeňte dobytek ze stájí a všechno to tady spalte!“ zvolal. „Princátko se tak zkrátka usmaží. Jestliže jste ho nenašli vy, najdou si ho pekelné plameny! Dělejte, pospěšte si!“ Agomar hodil pochodeň do prostředního okna v prvním patře. Vzápětí vzduchem proletěly desítky dalších – do hradního sálu, vepřínů, koníren a na střechy domů pro služebnictvo. Oheň se všude okamžitě rozhořel vysokými plameny. „Padáme odsud!“ rozkázal Agomar. „A zataraste za sebou bránu.“ Vyhoupl se na koně, přiměl ho vztyčit se na zadních nohách a zakřičel: „Měj se dobře, princátko!“ Posměšně zachechtal a vycválal z hradu. Chlapec slyšel, jak se obě křídla brány zavřela. Otočil se a lezl zpátky ke strážnici, aby našel únikovou cestu. Jakmile se však dostal k místnosti, vyrazil proti němu nesnesitelný žár a do očí mu vnikl štiplavý kouř, ve kterém začal slzet. Slaměné lůžko strážných a dřevěná střecha zachvátily oslnivé plameny. Marcus se rozkašlal. Už se mu skoro nedostávalo vzduchu. Na všech čtyřech se plazil nazpět, dokud se neocitl na druhém konci chodby. Otvorem ve zdi viděl, že všude zuří oheň, který pohlcuje celý hrad. Uvědomil si, že sedí v pasti. Znovu se otočil. Za každou cenu se musí pokusit utéct přes strážnici. Jakmile se však dostal na opačnou stranu průlezu, ozval se ohlušující 23
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 23
4.10.16 14:25
praskot, rozlomily se velké střešní trámy a v záplavě jisker dopadly na podlahu. Chlapec lapal po dechu a točila se mu hlava. Nepřetržitě kašlal a oči měl oslepené slzami. Dým pronikající do chodby ho nutil neustále ustupovat, až se nakonec opřel zády o stěnu ohrady. A ačkoli mu nedávno bylo teprve devět let a smrt poznal na vlastní oči až dnes ráno, věděl, že nyní zemře. „Tak tady jsi, už tě mám!“ zvolal čísi hlas. Marcus se polekaně otočil. Škvírou ve zdi nakukovalo něčí modré oko. Pokusil se křičet, ale selhal mu hlas. Ochromený strachem ještě viděl, jak se kámen ve zdi posouvá dovnitř, a pak ztratil vědomí.
24
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 24
4.10.16 14:25
3
C
hlapec otevřel oči a prudce a zcela nečekaně otevřel ústa, jako by se mu už dlouho nedostávalo vzduchu. Díval se do tváře ženy, která se nad ním sklonila a upřeně si ho prohlížela. „Dýchá,“ prohlásila. Nevěděl, kde se nachází. Uvědomoval si jen to, že leží na něčem tvrdém a že se mu těžko dýchá. V krku ho pálilo. Potlačil kašel tím, že pevně sevřel rty. Na nic si nevzpomínal, nic nevěděl – a nechtěl se ani rozpomenout, ani cokoli poznat. Znovu zavřel oči. Něco v nitru ho bolelo a cítil, že se to chce za každou cestu dostat ven. Proto ještě pevněji sevřel rty a zavřel oči. Co nejdéle zůstal nehybně ležet ve tmě. Náhle se temnota kolem něho začala točit, změnila se v kalný vír, který byl stále světlejší, až nabyl onoho barevného odstínu, při kterém ho bodlo u srdce. Znovu prudce otevřel oči, aby unikl záplavě rudé barvy, která se mu zhmotnila před vnitřním zrakem. Žena se nad ním pořád ještě skláněla. Měla tvrdý obličej posetý hlubokými vráskami. Připadala mu neurčitě povědomá, ale nerozpomínal se na ni ani na cokoli jiného. „Zemře?“ zeptal se hlas nalevo od něho. Otočil hlavu tam, odkud zvuk přicházel – a jeho pohled opětovala malá dívka s ušmudlaným obličejem, očima modrýma a průzračnýma jako horská jezírka a světlými, nakrátko zastřiženými vlasy. Ustrašeně se odvrátil. Nechtěl ji znovu poznat, ale na tom nemohl nic změnit. Pevně stiskl rty i víčka, zavrtěl hlavou a ze všech sil se tomu bránil. „Zemře, mami?“ opakovalo děvče. 25
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 25
4.10.16 14:25
„Buď zticha, Eloiso!“ napomenula ji žena. Jakmile chlapec uslyšel to jméno, oživila se v něm vzpomínka – mocná a strhující jako horská bystřina a zničující jako zátopa. Na jednou před sebou znovu viděl všechno: bojujícího otce, matku, která si vrazila dýku do srdce, aniž přitom pustila z náručí mrtvou dcerušku. Lupiče, který se nohou zapřel Eilice o záda, aby z ní vytáhl meč. Nepatřičně vykasanou kutnu zpovědníka, dokořán otevřená ústa učitele hudby, mladého kovářského pomocníka, který jako první proletěl vzduchem, useklou kovářovu paži, která dopadla na zem ještě s kladivem v ruce. Vybavily se mu zoufalé výkřiky lidí, hluk, dým, hroutící se střecha strážnice. A pak spatřil krev. Krveprolití. Cítil, že co nevidět začne křičet. Než ho ty obrazy dokázaly strhnout s sebou do propasti, otevřel rychle oči. Žena na něho stále hleděla, ale nedotýkala se ho. Teď už poznal i ji. Byla to porodní bába Agnete. „Jsi v mém domě,“ podotkla žena. Nehybně ležel, nerozhlédl se a nevydal ze sebe ani hlásku. „Vzpomínáš si, co se stalo?“ zeptala se. Chlapec na ni civěl prázdnýma očima a stále nehnul ani jediným svalem. „On se zbláznil, mami?“ vyděsila se Eloisa. „Řekla jsem ti, že máš být zticha!“ obořila se na ni matka a znovu se otočila k chlapci. „Slyšíš mě?“ zeptala se úsečně. Chlapec téměř neznatelně přikývl. „Rozumíš, nač se ptám?“ Znovu přikývl. „Pověz mi: Víš, co se stalo?“ Pevně stiskl víčka, aby zadržel slzy, a kousl se do rtů. Když oči znovu otevřel, stála Agnete pořád před ním a upřeně na něho zírala. „Můžeš mluvit?“ otázala se ho. Chlapec mlčel. Agnete ho uchopila za paži. „Musíš vstát, nemůžeš se tu věčně povalovat,“ upozornila a vzápětí ho nadzvedla, takže se musel chtě nechtě posadit. Poznal, že sedí na stole vedle kruhového krbu, uprostřed temné chýše páchnoucí tělesnými výpary a cibulemi. V koutě chatrče stála postel se slamníkem s kravskou kůží jako přikrývkou. 26
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 26
4.10.16 14:25
„Pij,“ vybídla ho Agnete a podala mu naběračku vody. Chlapec zavrtěl hlavou. „Pij!“ opakovala neústupně. Napil se – a okamžitě se neubránil prudkému kašli. „Musíš si očistit plíce od kouře. Napij se ještě.“ Poslechl ji. Žena ho bez velkých okolků odsunula ze stolu. Cítil, že porodní bába má drsné a silné ruce. Když promluvila, nezněl její hlas tak jemně jako Eiličin. „Svlékni se,“ vyzvala ho. Eloisa se zachichotala. Chlapec se ani nepohnul. „Pochopil jsi, co se stalo na hradě?“ otázala se hrubě Agnete. Pouhé přikývnutí. „No tak co se stalo?“ naléhala vytrvale. Pevně sevřel rty. „Že by oněměl, matko?“ vyptávala se Eloisa. „Ach, kdyby tě tak Bůh potrestal němotou!“ vzdychla její matka. „Kolikrát ti mám opakovat, že máš být zticha?“ Znovu se otočila k chlapci: „Všichni jsou mrtví. I sluhové. Víš, co to znamená? Že brzy přijde nový kníže. A do plánů těch darebáků určitě nezapadá, že jsi naživu. Zatím tohle všechno chápeš?“ Chlapec cítil, jak se mu z očí neovladatelně derou slzy. „Ale tys přežil, protože tě moje dcera zachránila,“ pokračovala Agnete. „Úplně sama tě vyvlekla z hradu a schovala za keřem; teprve pak přivedla mě. A já jsem tě sem přinesla v pytli. Udělala jsem to kvůli ní – a taky proto, že jsem tě jako mnohé další děti přivedla na svět a nechci mít na svědomí tvou smrt jenom proto, že bych tě úmyslně neviděla.“ Agnete se nad něho znovu naklonila. „Máš jedinou možnost jak zůstat naživu. Nesmíš už být tím, kým jsi.“ Nechápal, co má porodní bába na mysli. Naháněla mu strach. Mluvila s ním tak, jak si to nikdo předtím nedovolil. „Svlékni se – a dělej, než mi dojde trpělivost,“ vybídla ho znovu. Stál jako solný sloup. Agnete netrpělivě uchopila kabát z jelení kůže a téměř mu ho strhla z těla. Stejně pokračovala se zbytkem jeho ošacení, dokud před ní nestál úplně nahý. Eloisa se pořád hihňala. 27
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 27
4.10.16 14:25
„Takové krásné věci,“ zabručela Agnete a přistoupila s nimi ke krbu. „Můžeme je prodat na trhu,“ navrhla Eloisa. „Neprodáme vůbec nic, ty hlupačko,“ odmítla drsně její matka a začala drahocenné šaty házet do plamenů. „Jak by se taková věčně vyhladovělá žebračka jako ty mohla dostat ke kožešinovým a koženým svrškům, abys je prodala? Komu takové věci patří, ne-li princi? Malému princi… kterého všichni považujou za mrtvého.“ Zatímco celou místnost naplnil štiplavý zápach pálené kožešiny, Agnete přistoupila k dřevěné truhle a vyndala z ní několik kusů šatstva. „Zapomeneš, jak je samet měkký a jak příjemně hřeje vlna, chlapče. Budeš muset bojovat s chladem jako všichni ostatní – tenkým kabátkem s několika králičími kožkami. Naučíš se močit si na ruce a nohy, aby ses vyhnul omrzlinám, a jestli neonemocníš a nezemřeš, budeš jednou tak silný a houževnatý jako my.“ Podala mu šaty. „Oblékni se. Patřily mému synovi.“ Tady se jí hlas lehce zachvěl, ale vzápětí zase zdrsněl, jako by se nic n estalo: „On to nedokázal. Neosvojil si sílu ani houževnatost.“ Chlapec zůstal s ošacením v rukou nehybně stát. „Oblékni se!“ skoro zakřičela Agnete. Poprvé v životě se oblékl sám. Když ucítil tyhle neobvyklé věci na těle, vytušil, že mu bude velmi chladno. „Nikdo ti už nebude říkat malý pane nebo princi, natož tvým jménem, které nechci ani vyslovit,“ prohlásila žena a uchopila velké nůžky, kterými jinak stříhala kozy. Postrčila chlapce k rozviklané stoličce a přinutila ho, aby se posadil. Uchopila jeho dlouhé světlé kadeře a ustřihla je tak nakrátko, že mu na hlavě zbylo jen jemné chmýří. „To je krása,“ prohodila Eloisa a obdivně si prohlížela zlaté lokny, které se zvlnily na podlaze. „Spal je!“ přikázala jí matka. Dívka je sesbírala a hodila do krbu – až na jeden dlouhý pramen, který si tajně uschovala v kapse svých šatů. Agnete ponořila ruce do tmavé, odporně páchnoucí kaluže v koutě místnosti, kde kapalo ze střechy. „Ode dneška budeš smradlavý a páchnoucí jako my,“ upozornila a třela mu špinavýma rukama obličej a hruď. Štípla ho do paže. „Jsi vykrmený jako vánoční husa. Zanedlouho si ale spočteš vlastní žebra jako každý z nás.“ Chlapec už nedokázal zadržet slzy. 28
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 28
4.10.16 14:25
„Nauč se snášet bolest!“ napomenula ho Agnete tvrdě a se zadostiučiněním. „Dobře se dívej,“ vyzvala ho, otočila se k dceři a silně ji udeřila do obličeje. Eloisa přijala facku bez jediného hlesnutí, ačkoli po ní začala krvácet z nosu. Neplakala ani nezanaříkala. Agnete se podívala na chlapce. „Viděls to? A přitom je to holka. Takže si ty slzy rychle utři!“ přikázala mu. Hřbetem ruky si přejel přes oči. Představa, že dostane pohlavek, ho děsila, protože ho ještě nikdo nikdy neudeřil. Agnete však jenom spokojeně přikývla. Dřevěnou truhlici, ze které vyndala šaty mrtvého syna, odsunula stranou. Pod ní se v podlaze objevila padací dvířka. Žena nadzvedla poklop a ukázala chlapci dovnitř. „Budeš se tam dole schovávat tak dlouho, dokud se na tebe nezapomene a ty se nezměníš. Potom si vymyslím nějaké vysvětlení, jak ses zničehonic objevil v našem životě.“ Hoch hleděl na padací dvířka a temný otvor s mrazením v zádech. Agnete ho uchopila za paži a postrčila ke skrýši. Nohama se zapřel o podlahu a s pláčem se ze všech sil bránil. Agnete pustila jeho ruku, místo toho ho uchopila za ucho a táhla ke dveřím chatrče. „Nikdo tě tu nedrží, kluku nevděčná!“ zahartusila nesmlouvavě a otevřela dveře. „Nevím, jestli se někde dokážeš před těmi padouchy schovat, co budeš jíst nebo kde složíš hlavu na noc. Ale máš svobodně na výběr a můžeš odejít. Pokud zjistí, že jsme tě zachránili, podříznou nás jako podsvinčata. Nechci, abys nás vystavoval nebezpečí. Rozhodni se. Buď půjdeš… nebo zůstaneš tady. Ovšem za mých podmínek.“ Chlapec vyhlédl ven. Měl pocit, jako by dobrotivý Bůh tu část světa, kterou spatřil za dveřmi, navždy opustil. Hlavní ulice ve vesnici vypadala jako řeka zmrzlého bahna, ve kterém ztuhly stopy dobytka a lidí a vytvořily bizarní tvary. A v této sinalé ledové krajině, ze které jako by se vytratily všechny barvy, hleděl na jakéhosi starce vlekoucího se ke kravské kosti; z posledních zbytků sil, které mu utrpení ještě ponechalo, ji pevně uchopil. O bjevil se vrčící a slintající pes, který se s ním začal o cenný nález přetahovat. A starý muž se rozplakal jako dítě, když viděl, že se zuřivé síle psa nemá čím ubránit. 29
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 29
4.10.16 14:25
V dálce se na severu Raühnvalu tyčil kopec, který přečníval všechno v údolí; teď ho zahalil hustý dým z požáru, který pořád ještě zuřil na hradě. Poryv větru přinesl zápach spáleného masa, který chlapce zaštípal v nose. Srdce se mu rozbušilo až v krku, když si uvědomil, že stařec a pes dnes v noci budou hledat v popelu na hradě něco k snědku. Sklonil hlavu a pozvolna odstoupil ode dveří vedoucích do pekla za nimi. Slyšel, jak se za ním zavřely. Když stanul u otvoru v podlaze, vzhlédl k Agnete. „Musíš přijmout jiné jméno,“ připomněla mu žena. „Jak by ses chtěl jmenovat?“ Chlapec pokrčil rameny. „Jak by ses chtěl jmenovat?“ zeptala se znovu Agnete. Stál jak solný sloup a bezradně mlčel. „Mikael!“ zvolala Eloisa. Agnete se na něho podívala. „Líbí se ti Mikael?“ Znovu jenom pokrčil rameny. „Takže se budeš jmenovat Mikael,“ prohlásila. „Jestli se ti to jméno líbí, není to tvoje zásluha, protože ti ho dala moje dcera. Pokud se ti nezamlouvá, musíš si to vyříkat sám se sebou, že ses nedokázal rozhodnout. V životě se volbě nevyhneš, pamatuj si to.“ Zapálila lojovou svíci, která jen slabě svítila, a vtiskla mu ji do ruky. „Šetři s ní. A dávej pozor, poslední schod se prolomil. Tam dole najdeš přikrývku a ohřívadlo. Tak už lez.“ Chlapec ustrašeně nahlédl do tmavého otvoru, kam měl sestoupit. Pak pomalu sešplhal po vratkém žebříku dolů. Agnete za ním zavřela poklop. „Dobrá ženo…,“ zaslechla zdola. „Tak přece jen není němý,“ zachichotala se Eloisa. Agnete znovu otevřela skrýš. „Dobrá ženo…,“ znovu zvolal chlapec naříkavě. „Co chceš?“ „Není tu postel…“ „Ne.“ „Ale já… jsem zvyklý spát v posteli…“ Následovala dlouhá odmlka a potom žena odpověděla: „Už nikdy nebudeš mít postel. Teď jsi jeden z nás.“
30
DITE KTERE V NOCI NASLO SLUNCE.indd 30
4.10.16 14:25