ANNA BYLA DOBRÁ MANŽELKA, alespoň většinou. Odpolední vlak, v němž seděla, zpomalil, zdolal prudkou zatáčku, a jako vždycky přesně čtyři minuty po půl zabrzdil na dietlikonském nádraží. To, co se o švýcarských vlacích tvrdí, je naprostá pravda: jsou přesné jako hodinky. Spoj S8 vyjel z Pfäffikonu vzdáleného třicet kilometrů a zamířil kolem Curyšského jezera vzhůru přes Horgen na západním břehu do Thalwilu a Kilchbergu, malinkých městeček, v nichž lidé vedli malinký život. Než dorazil do Dietlikonu, ve kterém Anna žila ten svůj, zastavil šestnáctkrát. Jízdní řád podstatně ovlivňoval Annin denní program, protože Dietlikon neměl s Curychem autobusové spojení a taxíky byly drahé a nepraktické. Benzovi sice vlastnili auto, ale Anna neměla řidičský průkaz. To, kdy se dostane z domova a zase zpátky, tedy záviselo na železniční dráze nebo na ochotě manžela a tchyně dopravit ji tam, kam autobus nejezdil, a na tom, kam došla pěšky, což jen zřídkakdy bylo tak daleko, jak chtěla. Ale na švýcarské vlaky je spolehnutí, a tak cestovala s minimálními potížemi. Kromě toho je měla ráda, protože ji houpání vagonu uklidňovalo. Edith Hammerová, další přistěhovalkyně, jí jednou řekla, že zdejší vlaky se zpozdí jen v jediném případě. „Když někdo pod nějaký skočí.“ Doktorka Messerliová se jednou Anny zeptala, jestli někdy uvažovala o sebevraždě, nebo se o ni pokusila. „Ano,“ přiznala Anna a dodala: „Definujte ,pokus‘.“
12 |
Psychiatrička byla malá plavovlasá žena pozdního středního věku, která měla ordinaci západně od curyšského uměleckého muzea na tiché Trittligasse dlážděné kočičími hlavami. Psychiatrii studovala v Americe a psychoanalýzu na Jungově institutu v Küsnachtu, vzdáleném asi sedm kilometrů od centra Curychu. Byla rodilá Švýcarka, ale anglicky mluvila moc dobře, nezbavila se jen chyb ve výslovnosti. Samohlásky nadměrně protahovala, místo w říkala v a nerozlišovala s a th, takže mezi slovesy potápět se a myslet nebyl v jejím podání žádný rozdíl. „Vot dú jú sink?“ ptávala se (obvykle když bylo nejméně pravděpodobné, že Anna odpoví upřímně). V té době běžela v televizi reklama, kterou si zadala jedna známá jazyková škola. Šot začínal scénou, v níž velící důstojník uvede na pracoviště čerstvého absolventa radistického kursu. Sotva nováček usedne, vysílačka se probudí k životu a ozve se z ní hlas s americkým přízvukem: „Mayday! Mayday! Can you hear us? We´re sinking!“ Radista se k vysílačce nakloní. „Zde německá pobřžežni hlítka,“ odpoví vlídně a po krátké odmlce dodá: „A na co myslíte?“ Anna na lékařčinu otázku pokaždé pomalu pokrčila rameny a bezbarvě zamumlala: „Nic.“ V drtivé většině případů to samozřejmě nebyla pravda. MRHOLILO. Počasí ve Švýcarsku je hodně proměnlivé, ale v curyšském kantonu jen zřídkakdy dosahuje extrémů, zvlášť v září. Teď právě září nastalo a Annini synové se vrátili do školy. Z nádraží šla Anna půl kilometru po hlavní dietlikonské ulici co noha nohu mine a ještě se zastavovala u výloh obchodů, aby jí cesta trvala co nejdéle. Euforie po souloži z ní vyprchala a zmocnila se jí apatie. Ten pocit dobře znala. Letargie a vyčerpávající únava ji provázely skoro denně a nemohla se jich zbavit. Brýle ve výloze optiky v ní nevzbudily sebemenší zájem, před pyramidou homeopatických prostředků v lékárně několikrát zívla a při pohledu na zlevněné utěrky na nádobí, které nabízel SPAR, měla co dělat, aby nezačala křičet nudou.
| 13
Nuda k jejímu každodennímu životu patřila stejně neodmyslitelně jako vlaky. Opravdu je to tak? To snad přece ne, pomyslela si. Ne, nebyla to pravda. Ještě před hodinou přece ležela nahá, mokrá a s roztaženýma nohama v cizím bytě, který se nacházel v curyšské čtvrti Niederdorf čtyři patra nad úzkými ulicemi, kde stály kamenné domy, kiosky nabízely kebab a v bistrech se z kotlíků prodával roztavený ementál. Tu špetku studu, kterou jsem měla, jsem už definitivně hodila za hlavu. „EXISTUJE ROZDÍL mezi hanbou a pocitem viny?“ zeptala se Anna. „Hanba je psychické vydírání,“ odpověděla doktorka Messerliová. „Je iluzorní. Jestliže ve vás někdo ten pocit vzbudí, uvěříte, že je s vámi něco zásadního špatně a zasloužíte si odsoudit. Zakrátko nabudete dojmu, že vždycky ve všem selžete, a nic vás nepřesvědčí o opaku.“ KDYŽ ANNA DORAZILA DO ŠKOLY, kam chodili její synové, byly už skoro tři hodiny. Primarschule Dorf se nacházela u náměstí mezi knihovnou a tři sta let starým domem. Před měsícem o státním svátku bylo náměstí plné lidí, kteří jedli klobásy a jako opilí se kolébali do rytmu muziky, již pod oblohou rozzářenou ohňostrojem hrála jakási folková skupina. Při vojenských cvičeních tam vojáci v nepravidelných rozestupech parkovali zásobovací nákladní auta kolem kašny, ve které se v létě cákaly nahé děti, zatímco matky seděly na lavičkách opodál, četly zamilované romány a jedly jogurt. Bruno si odbyl povinnou vojenskou službu už před lety a ze všeho, co mu tahle zkušenost přinesla, zbyla v suterénu jen útočná puška. Pokud šlo o Annu, románky ji nebavily, a když si chtěli její synové zaplavat, vzala je do městského bazénu. Toho dne moc lidí na náměstí nebylo. Před knihovnou klábosila trojice žen. Jedna pohupovala dětským kočárkem, druhá držela na vodítku těžce oddychujícího vlčáka a třetí
14 |
prostě jen tak stála s prázdnýma rukama. Všechny čekaly na děti a byly o deset let mladší než Anna. Při pohledu na jejich oblé hladké líce planoucí přirozeným ruměncem a spokojeností se jí zdálo, že ona má obličej samou vrásku a záhyb. Narozdíl od ní ty ženy vypadaly, že jsou naprosto v pohodě. Anna se cítila ve své kůži dobře jen málokdy. Je mi sedmatřicet a tvář mám napjatou a popsanou neurózami, pomyslela si. Jedna z matek na ni zamávala, a jak vyžadovala zdvořilost, věnovala jí úsměv. Ale vypadal upřímně. TOHO CIZÍHO CHLAPA potkala ve škole. Vlastně tak cizí už není, vždyť jsi ho vykouřila, připomněla si. Přinejmenším věděla, že se jmenuje Archie Sutherland, přistěhoval se ze Skotska a stejně jako ona se rozhodl chodit na němčinu. Anna Benzová, studentka němčiny. K zápisu do kurzu ji přiměla doktorka Messerliová a za tou ji – panebože, taková ironie! – poslal Bruno. „Už mám těch tvých nálad plné zuby,“ sdělil jí. „Koukej se sebrat!“ Psychiatrička jí ukázala nabídku kurzů a prohlásila: „Je načase, abyste se pokusila větší měrou participovat na tom, co se kolem vás děje.“ Znělo to sice afektovaně a blahosklonně, ale měla pravdu. Bylo opravdu načase, vlastně už pět minut po dvanácté. Na konci sezení (a po dalším vytrvalém přemlouvání) Anna povolila a souhlasila, že se přihlásí v Migros Klubschule do kurzu němčiny pro začátečníky, do kterého měla chodit už před devíti lety, kdy přijela do Švýcarska, neznala německy ani slovo, byla bez přátel a začala propadat zoufalství. Před hodinou na ni Archie z kuchyně zavolal, jestli by si nedala kávu. Nebo snad čaj? Něco k jídlu? Nebo něco jiného? Dostat může cokoli. Co by chtěla? Anna se oblékla tak opatrně, jako by ze švů šatstva trčely trny. Z ulice dole slyšela stále silnější křik dětí vracejících se po obědě do školy a hlasy amerických turistů, kteří reptali, že ke Grossmünsteru musejí lézt do prudkého kopce. Masivní
| 15
středověký kostel z šedého kamene má nad průčelím dvě věže, které ze střechy vyčnívají jako zaječí uši. Nebo parohy. „JAKÝ JE ROZDÍL mezi touhou a potřebou?“ „Touha vás obohacuje, ale nemůžete-li ji naplnit, přežijete to. Potřebu naproti tomu uspokojit musíte.“ Lékařka se na okamžik odmlčela a pak dodala: „Když nemáte to, co potřebujete, je s vámi konec.“ PODOBNĚ JAKO DOKTORKA MESSERLIOVÁ mluvil i Archie anglicky s výrazným přízvukem. Nezaměňoval souhlásky, ale stejně mu bylo občas jen těžko rozumět. Jeho „r“ drnčela a samohlásky těsnal na sebe, jako by je prudce tiskl mezi deskami kovářského měchu. K mužům, kteří měli přízvuk, to Annu vždycky táhlo. Za to, že Brunovi hned na prvním rande dovolila, aby jí vklouzl napřed prstem a pak jazykem do kalhotek, vděčil jednak hruškovici Williamsbirnen Schnaps, kterou se tenkrát příšerně opili, jednak zpěvavé intonaci své angličtiny. Jako mladá dívka mívala něžné vlhké sny o mužích, do kterých se jednou zamiluje a kteří budou milovat ji. Dávala jim jména, a ačkoli jejich tváře viděla nezřetelně, věděla, že jsou cizinci. Michel byl francouzský sochař s dlouhými prsty umazanými od hlíny, Dmitrij, kostelník z pravoslavného kostela, voněl kafrem, skalními růžemi, santálovým dřevem a myrhou, Guillermo měl ruce jako matador. Všichni žili jen v její bujné představivosti, ale měla jich celou mezinárodní armádu. Toho ze Švýcarska si vzala. Když člověk nemůže bez něčeho žít, je s ním konec. Doktorka Messerliová si zřejmě myslela, že Anna neumí německy ani slovo, ale mýlila se. Anna sice mluvila mizerně a pokaždé musela vyvinout herkulovské úsilí, aby ze sebe něco vypravila, se základními znalostmi však vyšla celých devět let. Kupovala na poště známky, lámaně se dohadovala s dětskými lékaři a lékárníky, popisovala kadeřnicím, jak chce ostříhat, smlouvala na bleších trzích, vyměňovala si zdvořilosti se sousedy a odmítala
16 |
dva příjemné, ale vytrvalé svědky Jehovovy, kteří se každý měsíc objevili s výtisky Strážní věže. Kromě toho – třebaže méně často – vysvětlovala cestu cizincům, z televizních programů o vaření si zaznamenávala recepty, dělala si zápisky, když jí kominík podrobně líčil, co můžou způsobit vypadlé cihly a zanesený kouřovod, a obměkčovala průvodčího, aby jí nedal pokutu, jestliže si nestihla předem koupit lístek na vlak. Ale měla velmi malou slovní zásobu, neovládala gramatiku, hovořila pomalu a ustálené fráze ani větná stavba jí nic neříkaly. Každý měsíc musela Bruna nejméně desetkrát požádat, aby za ni něco vyřídil. S úřady jednal výhradně on – platil pojištění, daně a daň z nemovitosti, vyplňoval papíry pro Annino povolení k pobytu. A také držel rodinnou kasu, protože pracoval jako úředník ve vedení Credit Suisse. Anna ani neměla vlastní účet. DOKTORKA MESSERLIOVÁ jí doporučila, aby se aktivněji věnovala rodinnému životu. „To bych měla,“ souhlasila Anna. Ani pořádně nevěděla, co Bruno v bance dělá. NEEXISTOVAL DŮVOD, proč by neměla jít za ženami, které si na náměstí povídaly. Nebránilo jí žádné pravidlo, které by to zakazovalo. Dvě znala od vidění, a s jednou se dokonce už bavila. Jmenovala se Claudia Zwygartová a její dcera Marlies chodila s Charlesem do třídy. Přesto se k nim nepřidala. SVOJE CHOVÁNÍ vysvětlila následovně: „Jsem plachá a s cizími lidmi se bavit neumím.“ Doktorka Messerliová to chápala. „Pro cizince není lehké udělat si tady přátele,“ prohlásila. Nejde jenom o znalost němčiny, která je sama o sobě dost velký problém. Švýcarsko jako by se za svými hranicemi schovávalo, od ostatních zemí se separuje a už dvě století je neutrální. Na jedné straně se chová vstřícně k uprchlíkům a žadatelům o azyl, na druhé klidně pere špinavé peníze a za války těžilo z nacis-
| 17
tického zlata. (Od Anny možná nebylo korektní, že se na Švýcary nedívala zrovna vlídně, ale připadala si mezi nimi osamělá a měla vztek.) Stejně jako země, v níž se usadili, jsou její obyvatelé uzavření a přirozeně tíhnou k izolaci. Od cizinců si drží odstup už tím, že nemají jeden, dva nebo tři, ale dokonce čtyři státní jazyky. A oficiální název Švýcarska je v pátém: Confoederatio Helvetica. Většina obyvatel však mluví německy, což platí i pro Curyšany. Jenže to má háček. Psaná němčina je standardní učebnicová Hochdeutsch, ale Švýcaři se běžně dorozumívají Schwiizerdütsch, která je standardu na hony vzdálená. Nemá ustálenou psanou podobu, výslovnost ani lexikum. Různí se kanton od kantonu a vyskakuje z krku jako podebraná mandle, která se snaží dostat ven. To není nadsázka. Cizincům připadá, že má nepřirozený rytmus a slova tvoří z prapodivných seskupení ostrých souhlásek a nejotevřenějších samohlásek. Veškerým snahám se ji naučit odolává, protože každé slovo je šibolet. Anna ze Schwiizerdütsch nepochytila skoro nic. MÍSTO ABY SE PŘIPOJILA k čekajícím matkám, dřela podrážku hnědého dřeváku o obrubník chodníku, hrála si s vlasy a předstírala, že sleduje ptáka, který jí létá nad hlavou. Milovat muže, který mluví jinou řečí, je hodně těžké, a přesto si vzala Švýcara. Ze školy se ozval zvonek a vzápětí se na dvůr vyhrnuly děti. Anna si nejdřív všimla Victora – pošťuchoval se se dvěma chlapci. V hloučku vřískajících spolužáků šel těsně za ním Charles. Jakmile Annu uviděl, rozběhl se k ní, objal ji, a aniž ho musela pobídnout, začal jí vykládat, jak se měl. Victor zůstal ještě chvilku s kamarády a pak se pomalu přiloudal. Choval se jako vždycky, to znamená chladně a trochu odměřeně. Anna se tedy také držela zpátky a jen mu pocuchala vlasy. Ušklíbl se. Cestou domů pocítila záchvěvy výčitek svědomí (bodnutí tomu říkat nemohla), ale netrvaly dlouho a nebyly silné.
18 |
Překvapilo ji, že se dokáže přes svou nevěru tak lehce přenést, a naplnilo ji to zvláštním uspokojením. Benzovi bydleli od školy jen sto metrů, a kdyby mezi ní a jejich domem nestál Kirchgemeindehaus, hrázděná přístavba kostela z devatenáctého století, bylo by na něj ze školního dvora vidět. Anna tedy obvykle děti domů nevodila, ale protože se před hodinou dopustila cizoložství a pořád ještě cítila na ňadrech Archieho ruce, usoudila, že by si měla zahrát na vzornou matku. Do Švýcarska přijeli v červnu osmadevadesátého roku. Anna, která byla těhotná a vyčerpaná, neměla sílu se vzpírat, jen hluboce vzdychala a úzkost skrývala v jedné z tisíce komůrek srdce. Snažila se dívat na budoucnost pozitivně jako na zpola plnou sklenici. Koneckonců, kdo by neskočil po možnosti žít v Evropě? Na střední škole se skoro každý večer zamykala ve svém pokoji, představovala si místa, kam ji milenci jednoho dne vezmou, a v těch rozvláčných snech se jim vždycky ochotně podřídila. Bruno byl u Credit Suisse zaměstnaný spoustu let a dostal nabídku pracovat v Curychu. Anna za něj byla vdaná, čekala s ním dítě a více méně ho milovala. To stačilo. Aspoň si to myslela. A tak se odstěhovali do Dietlikonu. Byl blízko Curychu, jezdily tam dva příměstské vlaky a nedaleko se nacházelo velké nákupní středisko. Ulice byly bezpečné, domy dobře udržované a motto na propagačních materiálech, na webové stránce města, na ukazateli před Gemeinde a na první stránce dietlikonského týdeníku Kurier znělo úžasně optimisticky: Menschlich, offen, modern – osobní, otevřené, moderní. Anna do těch tří slov vkládala veškeré své naděje. Bruno z Dietlikonu pocházel, byl to jeho Heimatort. Ztracený syn se vrátil. Anně tehdy bylo osmadvacet, jemu čtyřiatřicet a se známým prostředím se rychle znovu sžil. Šlo mu to tím snáz, že jeho matka Ursula bydlela jen kousek od nich na Klotenerstrasse v domě, kde on a sestra Daniela vyrostli. Otec Oscar už před více než deseti lety zemřel. Bruno se chtěl přestěhovat z důvodů, jež zněly velmi rozumně. Dietlikon bude jejich dětem svědčit. („Budeme jich mít víc?“ divila se Anna. „Ty chceš?“ Vždyť neplánovali
| 19
ani to první.) Užijí si dětství, jak má být, bezpečné a stabilní. Když si na tu myšlenku zvykla a Bruno svatosvatě slíbil, že na početí dalších potomků se předem dohodnou, musela uznat, že život v Dietlikonu bude mít své výhody. První měsíce se sice občas cítila osamělá a stýskalo se jí po lidech, věcech a místech, o nichž by nikdy neřekla, že jí budou chybět, ale utěšovala se tím, že si představovala dítě, které nosila. Narodí se mi maličký Heinz s červenými tvářičkami, který mi bude říkat Mueti? Nebo Heidi s plavými vlásky zapletenými do copánků? Navíc byli tehdy s Brunem víceméně zamilovaní. VÝRAZ „VÍCEMÉNĚ“ se doktorce Messerliové vůbec nelíbil. „Tak je to vždycky, ne?“ namítla Anna. „V každém vztahu přece jeden člověk miluje víc a druhý míň, nemám pravdu?“
VICTOROVI BYLO OSM, Charlesovi šest a opravdu to byly děti krev a mléko, jak si Anna představovala. Oba měli popelavě plavé vlasy a hnědé oči. Chovali se rozjíveně jako typičtí kluci, drželi při sobě a muži, kterého si Anna vzala, jako by z oka vypadli. „ALE MÁTE DĚTÍ víc, že? Nemohlo to být tak strašné.“ Jistěže ne. Vůbec to nebylo strašné. Aspoň ne vždycky. Ne všechno bylo vždycky strašné. Anna už nevěděla, před které slovo má záporku raději vložit. Před deseti měsíci porodila černovlasou snědou holčičku, kterou pojmenovala Polly Jean. Benzovi: Bruno, Victor, Charles, Polly a Anna, rodina z Dietlikonu v okrese Bülach, který leží v curyšském kantonu. Obyčejná a většinou spokojená rodina, která bydlela v ulici zvané Rosenweg neboli Růžová cesta, jež končila přímo před jejich domem. Ten se nacházel na úpatí mírného kopce, který vrcholil o půl kilometru dál a na druhé straně se svažoval k dietlikonským lesům.
20 |
Anna žila ve slepé uličce a nemohla se z ní dostat. Ale dům byl pěkný a obklopovala ho větší zahrada než domy okolo. Kousek jižněji stály venkovské usedlosti, za nimiž se táhla pšeničná, slunečnicová a řepková pole. Na zahradě rostlo osm velkých jabloní a v srpnu, když zralé, těžké plody z větví opadávaly, to znělo, jako když bubnuje déšť. Benzovi měli také maliniště, záhon jahod a keře červeného i černého rybízu. Zeleninová zahrádka sice moc udržovaná nebyla, ale za nízkým dřevěným plotem vepředu rostly růže všech barev. Na Rosenweg všechno vypadá růžově, myslela si občas Anna. Victor s Charlesem se vhrnuli do dveří jako velká voda, ale než si stačili zout boty, přivítala je zamračená Ursula s prstem na rtech. Vaše sestřička spí! K Anně se tchyně obvykle nechovala otevřeně nepřátelsky, ale pořád jako by ji považovala za cizí. Dívala se na ni jako na nástroj synova štěstí (pokud se ovšem dalo říct, že je Bruno šťastný, o čemž Anna silně pochybovala) a matku svých vnoučat, která hluboce milovala. Pomáhala jí jen kvůli nim, ale Anna za to stejně byla upřímně vděčná. Ursula třicet let učila angličtinu, a třebaže měla trochu zastaralý slovník, mluvila anglicky plynně a hlavně vždycky v Annině přítomnosti, což někdy nedělal ani Bruno. Teď dětem ukázala, aby šly do kuchyně na svačinu. „Jdu se osprchovat,“ informovala ji Anna. Tchyně na okamžik zvedla jedno obočí, ale hned nato zmizela za chlapci v kuchyni. Nezajímalo ji, co bude dělat. Anna si vzala z prádelníku ručník a zamkla se v koupelně. Tu sprchu nutně potřebovala, protože voněla sexem.