1 Nejsem z tohoto světa. To alespoň tvrdí lidé. Jako by existoval jen jeden svět. Stojím ve své velké, prázdné jídelně, ve které nikdy nejídám, a dívám se ven. Místnost je v přízemí, výhled mám velkým oknem na louku za domem až ke kraji lesa. Tu a tam zahlédnu srnky. Lišky. Je podzim, a zatímco vyhlížím oknem ven, připadá mi, jako bych se viděla v zrcadle. Barevné crescendo, podzimní bouřka, která kolébá stromy, ohýbá jejich větve, některé i láme. Den vypadá dramaticky a krásně. I příroda jako by cítila, že něco brzy skončí. Ještě jednou se vzchopí, vší svojí silou, všemi barvami. Brzy vše za mým oknem utichne. Sluneční světlo vystřídá nejprve mokrá šeď a nakonec třeskutá bělost. Lidé, kteří mě chodí navštěvovat – moje asistentka, můj nakladatel, moje agentka, víc jich v podstatě není – si budou stěžovat na vlhko a chlad. Na to, že musí nejprve zkřehlými prsty škrábat okna auta, než mohou vyjet. Na to, že je ještě tma, když ráno opouští byt, a už zase tma, když se večer vrací domů. Pro mne nemají tyhle řeči žádný význam. V mém světě je v zimě i v létě přesně 23,2 °C. V mém světě je stále den a nikdy noc. Neprší tu, nesněží, nemám ani zkřehlé prsty. V mém světě existuje jen jediné roční období, a já pro ně ještě nenašla jméno. Tato vila je mým světem. Pokoj s krbem je má Asie, knihovna Evropou, kuchyně je moje Afrika, severní Amerika leží v mé pracovně. Ložnice je jižní Amerika, a Austrálie s Oceánií
5
PAST.indd 5
18.7.2016 9:25:38
jsou na terase. Jen pár kroků vzdálené, ale přesto naprosto nedosažitelné. Už jedenáct let jsem svůj dům neopustila. Důvody pro to si můžete najít v novinách, i když jedny nebo dvoje z nich trochu přeháněly. Jsem nemocná, ano. Nemohu opustit svůj dům, správně. Ale nic mě nenutí žít v naprosté tmě, ani nespím v kyslíkovém stanu. Je to uspokojivé. Vše je pevně dané. Čas je proud, mocný a mírný, kterým se nechávám unášet. Jen Bukowski tu a tam vše zpřehází a promíchá, když venku v dešti dovádí na louce a přinese dovnitř trochu hlíny na tlapkách a pár kapek zachycených v srsti. Miluji, když mu drbu rozježenou srst, a cítím vlhko na své kůži. Miluji ušmudlané stopy z druhého světa, které Bukowski zanechává na dlaždicích a parketách. V mém světě není žádná hlína, žádné stromy a louky, zajíci a sluneční svit. Zpěv ptáků vychází z nahrávky, slunce ze solária ve sklepě. Můj svět není veliký, ale je bezpečný. Přinejmenším si to myslím.
6
PAST.indd 6
18.7.2016 9:25:38
2 K zemětřesení došlo jedno úterý. Neohlásilo je žádné zachvění předem. Nic, co by mě varovalo. Byla jsem právě na cestě po Itálii. Cestuji často. Nejlehčí je cestovat zeměmi, v nichž jsem kdysi byla doopravdy, a v Itálii jsem byla vícekrát. Tak se tam občas vracím. Itálie je krásná a zároveň nebezpečná země, protože mi připomíná mou sestru. Annu, která Itálii milovala dřív, než tam poprvé odjela. Jako dítě si obstarala kurz italštiny a tak často si kazety přehrávala, až byly úplně opotřebované. Annu, která se jako teenager se svou Vespou, na kterou si pracně naškudlila, tak krkolomně prodírala ulicemi našeho rodného německého města, jako by se protahovala úzkými uličkami Říma. Itálie mi připomíná sestru a to, jaké byly věci dřív, před temnotou. Vždycky se snažím myšlenky na Annu zahánět, ale lepí se na mne jako staromódní mucholapka. A další temné vzpomínky jsou na to nezadržitelně navázané. Přesto tedy Itálie. Na celý týden jsem se nastěhovala do tří hostinských sousedících pokojů v patře, které nikdy nevyužívám a kam málokdy chodím, a ty jsem prohlásila za Itálii. Pustila jsem odpovídající muziku, dívala se na italské filmy, pohroužila jsem se do dokumentů o zemi i lidech, všude jsem rozházela obrazové publikace a den za dnem jsem si nechávala donášet ze zvlášť vybraného cateringového podniku kulinářské speciality z různých italských regionů. A víno. Ach, to víno. Díky němu byla má Itálie téměř skutečná.
7
PAST.indd 7
18.7.2016 9:25:38
Procházím ulicemi Říma, hledám zcela speciální restauraci. Město je dusné a horké, jsem vyčerpaná. Vyčerpaná z toho, jak se musím prodírat davy turistů, vyčerpaná z toho, jak musím odmítat nabídky nesčetných prodavačů, vyčerpaná krásou kolem mne. Nebe visí šedé a hluboké nad věčným městem, pod ním teče matně zelená Tibera. Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, dokument o antickém Římě už dávno skončil. Jak přicházím k sobě, jsem zmatená. Nedokážu si vzpomenout na to, co se mi zdálo, ale je těžké se vrátit do skutečnosti. Dnes již snívám jen zřídka. V prvních letech poté, co jsem se stáhla ze světa, jsem snila intenzivněji než dřív. Jako by můj mozek chtěl v noci vyrovnat nedostatek nových impulzů, které přes den přicházely. Vymýšlel pro mne krásná pestrá barvitá dobrodružství, tropické deštné lesy i se zvířaty. Města z barevných skel, obývaná lidmi oplývajícími magickými silami. Mé sny bývaly zpočátku vždy veselé a jasné, ale dříve nebo později se začaly zatemňovat, jako když ponoříte piják do černého inkoustu, nejprve téměř neznatelně, pozvolna, pestré sklo bylo náhle ostré jako nůž, až si člověk pořezal prsty, nebe nabylo barvy ostružin. A dříve nebo později to přišlo. Přízrak. Mnohdy jako jakýsi vágní pocit ohrožení, které jsem nechápala, jindy jako stín na okraji mého zorného pole. Někdy mě pronásledoval a já utíkala a bála se ohlédnout, protože bych už znovu neunesla pohled do té tváře, ani ve snu ne. Když jsem na přízrak pohlédla zpříma, zemřela jsem. Pokaždé. Zemřela a procitla, lapajíc po vzduchu jako topící se člověk. A potom, v prvních dnech, když ještě sny přicházely, bylo těžké odehnat tyhle noční můry, které se mi usadily na posteli jako vrány. A pak jsem nemohla dělat nic jiného. Jedno, jak
8
PAST.indd 8
18.7.2016 9:25:38
bolestné mé vzpomínky byly – v tu chvíli jsem myslela na ni, na svou sestru. Ale dnes v noci jsem neměla žádný sen, neděsil mě žádný přízrak, a přece jsem cítila tíseň. V hlavě mi zněla věta, kterou jsem nedokázala dobře pochopit. Jen jakýsi hlas. Mžourala jsem zalepenýma očima, uvědomovala si mravenčení v pravé paži, třela jsem ji a pokoušela se ji oživit. Televize ještě hrála, a odtud vycházel ten hlas, který se mi vkradl do snu a probudil mě. Byl to mužský hlas, profesionálně neutrální, tak jak vždy znějí na zpravodajských kanálech, jež občas přinášejí krásné dokumenty, které tak miluji. Nadzdvihla jsem se, zašmátrala po dálkovém ovladači, marně. Moje postel je obrovská, je jako moře, s hromadou polštářů a vrstev, obrazových publikací a armádou ovladačů: na televizi jako takovou, na AV receiver, na DVD přehrávač a můj druhý Blu-Ray-Player, které mohou přehrávat různé formáty, na hlasitost, na další DVD rekordér a také na můj starý přehrávač videokazet. Rezignovaně jsem zafuněla, zpravodajský hlas přinášel informace z Blízkého východu, o nichž jsem nechtěla nic vědět, ne teď, ne dnes, mám dovolenou, jsem v Itálii, těšila jsem se na tu cestu! Už je pozdě. Realita skutečného světa, vyprávěná hlasem zprávaře, války, katastrofy, hrůzy, které jsem toužila na pár dní vytěsnit, mi vtrhly do hlavy a zničily během jediné sekundy všechnu lehkost. Pocit Itálie zmizel, cesta skončila. Zítra ráno se zase vrátím do své vlastní ložnice a odklidím všechno italské haraburdí. Promnula jsem si oči, jas televizní obrazovky mě zabolel. Zpravodajství opustilo Blízký východ a věnovalo se nyní vnitropolitickým tématům. Rezignovaně jsem přihlížela. Unavené oči mi slzely. Muž dočetl svůj text a následoval živý vstup z Berlína. Reportér stál před říšským
9
PAST.indd 9
18.7.2016 9:25:38
sněmem, který se majestátně a vzdorně zdvíhal v temnotě, a vykládal cosi o poslední zahraniční cestě kancléřky. Můj pohled se zaostřil. Trhla jsem sebou, zamrkala. Nechápala jsem to. Jak to, že ho vidím! Přímo před sebou! Omámeně jsem potřásla hlavou. To nemůže být pravda, to prostě nesmí být pravda. Nevěřila jsem svým očím, znovu jsem zamrkala, prudce, jako bych tak mohla obraz odehnat, ale nic se nestalo. Srdce se mi bolestivě stáhlo. Můj mozek tvrdil: nemožné. Ale mé smysly věděly, že je to pravda. Můj bože! Celý můj svět se zachvěl. Nechápala jsem, co se se mnou děje, ale postel se otřásala, knihovny u stěn se zahoupaly, všechno se zhroutilo. Obrazy padaly ze stěn, sklo se tříštilo, na stropě se objevily trhliny, nejprve jemné jako vlas, brzy široké na prst. Stěny se zřítily, rachot byl neuvěřitelný, a přece bylo ticho, naprosté ticho. Můj svět ležel v prachu a popelu. Seděla jsem na posteli uprostřed rozvalin a zírala na televizi. Jsem jediná otevřená rána. Jsem pach syrového masa. Rozdírám se. V hlavě mám bouři, bolestivě hřmí a oslnivě se blýská. Tvář mi zrudla, chytila jsem se za srdce, dostala závrať, mé vědomí se třepotá, vím, co to je, ten syrový rudý pocit, mám atak paniky, hyperventiluji, brzy omdlím, kéž bych omdlela. Ten pohled, ta tvář, nesnesu to! Chci odvrátit zrak, ale nemohu, jsem jako zkamenělá. Nechci se dál dívat, ale musím, nemohu nic jiného, pohled upírám na televizi, prostě jej nedokážu odvrátit, nemohu, oči mám vytřeštěné a zírám na to, na přízrak ze zlých snů, a pokouším se probudit, konečně procitnout. Zemřít a zase se probudit, jak jsem to dělala vždycky, když jsem zahlédla přízrak přímo před sebou, ve snu. Ale jsem vzhůru.
10
PAST.indd 10
18.7.2016 9:25:38
3 Druhý den ráno jsem se vyhrabala z trosek, sesbírala, co se dalo, a poskládala kousek po kousku svůj život zpět. Jmenuji se Linda Conradsová. Jsem spisovatelka. Disciplinovaně se každým rokem donutím napsat jednu knihu. Mé knihy jsou velice úspěšné. Jsem zámožná. Nebo lépe: mám peníze. Je mi 38 let. Jsem nemocná. Media spekulují o mysteriózní nemoci, která mi zabraňuje ve volném pohybu. Už více než jednu dekádu jsem nevyšla z domu. Mám rodinu. Nebo lépe: mám rodiče. Už řadu let jsem své rodiče neviděla. Nenavštěvují mě. Já je navštívit nemohu. Telefonujeme si jen zřídka. Je tu cosi, nač nerada myslím. Ovšem je zároveň nemyslitelné na to nevzpomínat. Souvisí to s mojí sestrou. Stalo se to už dávno. Sestru jsem velice milovala. Jmenovala se Anna. Sestra je mrtvá. Byla o tři roky mladší než já. Zemřela před dvanácti lety. Ale nezemřela jen tak, byla zavražděna. Před dvanácti lety byla moje sestra zavražděna a já ji našla. Viděla jsem prchat jejího vraha. Viděla jsem vrahovu tvář. Byl to muž. Podíval se na mě a pak utekl. Nevím, proč utekl. Nevím, proč mě také nezabil. Vím jen, že je moje sestra mrtvá a já ne. Moje terapeutka tento hrůzný zážitek označila jako nanejvýš traumatizující. To je můj život, to jsem já. Vlastně na to nechci myslet. Vyškrabala jsem se z postele, přehodila nohy přes okraj,
11
PAST.indd 11
18.7.2016 9:25:38
vstala. Alespoň to jsem měla v plánu, ale popravdě jsem se nepohnula ani o jediný centimetr. V duchu se ptám, jestli jsem neochrnula. Nemám v rukách ani v nohách sílu. Zkusím to ještě jednou, ale je to, jako by chabé povely mého mozku nedosáhly až k mým končetinám. Snad bude v pořádku, když tu ještě chvíli zůstanu ležet. Je ráno, ale na mne nečeká nic jiného než prázdný dům. Zaberu. Tělo jako by mi podivně ztěžklo. Chvilku ležím, ale usnout už nedokážu. Když znovu pohlédnu na hodiny, které stojí na dřevěném nočním stolku vedle postele, zjistím, že uběhlo šest hodin. To mě překvapilo, to není dobře. Čím rychleji čas ubíhá, tím dřív přijde noc, a já se noci bojím, všem lampám v mém domě navzdory. Po několika pokusech přeci jen přiměji své tělo k pohybu, zajdu do koupelny a pak dolů do přízemí. Je to jako expedice na konec světa. Šťastný Bukowski se mi přiřítí vstříc, otírá se o mne. Nakrmím ho, naplním mističku vodou a pustím ho ven, aby se trochu proběhl. Sleduji ho oknem, vzpomenu si, že normálně jsem šťastná, když se na něj dívám, jak poskakuje a hraje si, ale dneska nic necítím. Toužím jen po tom, aby se rychle vrátil a já mohla zase zalézt do postele. Už je z něj jen malá poskakující tečka na kraji lesa. Zapískám na něj. Kdyby se dobrovolně nevrátil, nic bych nezmohla. Ale vždycky se vrátí. Ke mně, do mého malého světa. I dneska. Skáče na mne a chce si hrát, ale to nedokážu. Vzdá se, je zklamaný. Moc mě to mrzí, kamaráde. Stočí se na svém oblíbeném místečku v kuchyni a smutně na mne kouká. Odvrátím se, jdu do ložnice. Tam si okamžitě lehnu do postele, cítím se slabá, bez vůle. Před temnotou, dřív než jsem odešla do ústraní, když jsem ještě byla silná a žila v opravdovém světě, jsem se takhle cítila,
12
PAST.indd 12
18.7.2016 9:25:38
jen když na mne „lezla“ těžká chřipka. Ale mě nezačíná chřipka. Mám depresi – jako vždycky, když musím myslet na Annu a tehdejší události, které normálně tak pečlivě vytěsňuji. Dost dlouho se mi to dařilo, klidně jsem si žila pro sebe a potlačovala každou myšlenku na sestru. Ale teď je to zpět. To se mohlo stát kdykoli – ta brána se nikdy úplně nezavřela. Čas je nevyzpytatelný. Vím, že bych měla něco podniknout, než bude pozdě, dřív než se zcela propadnu do víru deprese, která mě stahuje do temnoty. Vím, že bych si měla promluvit s doktorem, vzít si nějaké prášky, ale nemůžu se k tomu přimět. Námaha, kterou bych musela vynaložit, mi připadá šíleně obrovská. A vždyť je to nakonec jedno. No tak mám depresi. Klidně můžu navždycky zůstat tady v posteli. Byl by v tom nějaký rozdíl? Když stejně nemohu odejít z domu, proč bych měla opouštět ložnici? Nebo postel? Nebo místo, na kterém právě ležím? Den uběhl a přichází noc. Napadá mě, že bych mohla někomu zavolat. Možná Norbertovi. Přišel by. Není jen mým nakladatelem, jsme přátelé. Kdybych dokázala pohnout svaly ve tváři, při pomyšlení na Norberta bych se usmála. Myslím na naše poslední setkání. Seděli jsme v kuchyni, jedli špagety, ke kterým jsem vlastnoručně uvařila boloňskou omáčku, a Norbert mi vyprávěl o své dovolené v jižní Francii, o příhodách z nakladatelství, o nejnovějších ztřeštěnostech své ženy. Norbert je báječný, hlasitý, veselý, plný příběhů. A má nejbáječnější smích na světě. Nejlepší smích v obou světech, abych byla přesná. Norbert mi přezdívá extrémofil. Když mi tak řekl poprvé, musela jsem si to vygooglit. Udivilo mě, jak je to přesné. Extrémofily jsou organismy, které se přizpůsobily extrémním podmínkám, a tak dokážou přežívat v místech pro běžný
13
PAST.indd 13
18.7.2016 9:25:38
život nepřátelských. V enormních vedrech nebo extrémních mrazech. V naprosté tmě. V místech ozářených radioaktivitou. V kyselém prostředí. Nebo právě, a tak to Norbert jistě myslel, v téměř naprosté izolaci. Extrémofil. To slovo se mi líbí a líbí se mi, když mi tak říká. Jako bych milovala tento extrémní způsob života. Jako bych měla nějakou volbu. Momentálně mohu volit jen to, zda si lehnu na levou nebo pravou stranu, na břicho nebo na záda. Uběhne den nebo dva. Vynakládám nesmírnou námahu na to, abych na nic nemyslela. Někdy vstanu, přistoupím k policím s knihami, které zabírají celou stěnu v mé ložnici, vytáhnu pár svazků, položím je na postel, do přehrávače dám na nekonečné opakování své nejmilejší album Billie Holiday a vklouznu zase pod peřinu. Poslouchám, listuji a čtu, až mě bolí oči, a hudbou taju jako v horké lázni. Už nemohu číst, nejraději bych sledovala nějaký film, ale neodvažuji se zapnout televizi. Prostě si netroufnu. Když uslyším kroky, vyděsím se. Billie už nezpívá, časem jsem její smutný hlas pomocí tuctu svých ovládačů umlčela. Kdo to může být? Vždyť je noc. Proč pes neštěká? Chtěla bych vyskočit, popadnout něco, čím bych se mohla bránit, skrýt se, prostě udělat cokoli, ale zůstanu jen ležet, prudce oddychuji, oči dokořán. Někdo klepe. Nereaguji. „Haló?“ volá neznámý hlas. A pak zase: „Haló? Jste tam?“ Dveře se otevřou, zakvičím, moje chabá verze křiku. Je to Charlotta, moje asistentka. Samozřejmě že znám její hlas, to mě jen můj strach tak podivně zradil. Charlotta přichází dvakrát týdně, nakupuje mi, nosí dopisy na poštu, dělá, co je třeba. Moje placené spojení se světem. Přešlapuje rozpačitě na prahu ložnice. „Je všechno v pořádku?“
14
PAST.indd 14
18.7.2016 9:25:38
Opravím své představy. Pokud je tu Charlotta, nemůže být noc. A musím už v posteli ležet velice dlouho. „Sorry, že vám sem tak lezu, ale když jste nereagovala na zazvonění, začala jsem si dělat starosti.“ Zvonění? Vzpomněla jsem si na jakýsi zvuk, který mi vnikl do snu. Zase jsem snila, po všech těch letech. „Necítím se moc dobře,“ vysvětluju. „Tvrdě jsem spala a neslyšela vás. Omlouvám se.“ Trochu se stydím, ale protože se ještě nedokážu zvednout, zůstávám ležet. Charlotta vypadá ustaraně, přitom ji jen tak něco z míry nevyvede. Právě proto jsem si ji vybrala. Charlotta je mladší než já, snad něco pod třicet. Má několik zaměstnání, dělá číšnici v kavárně, prodává ve městě v pokladně lístky do kina – takové věci. A dvakrát týdně chodí ke mně. Mám Charlottu ráda. Její krátké, modročerně nabarvené vlasy, statnou postavu, pestré tetování, drsný humor, příběhy o jejím malém synovi. Čertíkovi, jak mu říkává. Pokud Charlotta znervózněla, pak musím opravdu vypadat špatně. „Nechcete něco koupit? V lékárně nebo tak?“ „Díky, mám všechno, co potřebuju,“ odpovídám. Zním legračně, jako robot, sama si to uvědomuji, ale nic s tím nenadělám. „Dnes nic nepotřebuju, Charlotto. Měla jsem vám dát vědět. Omlouvám se.“ „To nevadí. Nákup jsem dala do ledničky. Nemám třeba ještě zajít se psem ven, než půjdu?“ Ach bože, pes. Jak dlouho jsem tady ležela? „To by bylo skvělé,“ souhlasila jsem. „Dejte mu také něco k jídlu, ano?“ „Okej.“
15
PAST.indd 15
18.7.2016 9:25:38
Přitáhnu si peřinu až pod nos, abych dala najevo, že je rozhovor u konce. Charlotta ještě chvíli váhá ve dveřích, očividně si není jistá, jestli mě může nechat samotnou, pak se rozhodne a odchází. Slyším zvuky z kuchyně, jak krmí Bukowského. Normálně miluju, když slyším lidi v domě šramotit, ale dneska to pro mne nic neznamená. Nechávám se pohltit polštáři, peřinou a temnotou, ale spánek nepřichází.
16
PAST.indd 16
18.7.2016 9:25:38
4 Ležím ve tmě a myslím na nejčernější den svého života. Vzpomínám, jak jsem nedokázala truchlit, ani když nesli sestru do hrobu, tenkrát ještě ne. Hlavu i tělo mi naplňovala jedna jediná myšlenka: Proč? Na nic jiného už nezbývalo místo než na: Proč? Proč? Proč? Proč musela zemřít? Cítila jsem, že se mě na to ptají rodiče, ostatní truchlící a pozůstalí, Annini přátelé, kolegové, prostě všichni, protože jsem tam prostě byla, musím tedy něco vědět. Co se proboha živého stalo? Proč Anna zemřela? Vzpomínám si, jak smuteční hosté vzlykali, jak házeli květiny na rakev, jak se navzájem podpírali, čistili si nosy. To všechno mi připadalo tak falešné, tak divně zpitvořené. Zvuky, barvy, dokonce pocity. Pastor, který mluvil podivně protáhle. Lidé, kteří se pohybovali jako ve zpomaleném filmu. Naaranžované kytice z růží a lilií naprosto bez barev. Zatraceně, kytky! Ta myšlenka mě vrátí do přítomnosti. Posadím se na posteli. Zapomněla jsem Charlottu požádat, aby zalila květiny v zimní zahradě, a teď už je dávno pryč. Charlotta ví, jak moc miluji své rostliny a že se o ně vždycky starám sama. Je nepravděpodobné, že by si vzpomněla, že potřebují zalít. Nezbývá mi nic jiného než to udělat sama. Se zasténáním vstanu. Zastudí mě podlaha pod bosýma nohama. Nutím se klást jednu nohu před druhou, projdu chodbou ke schodům, sejdu do přízemí, protápu velký obývací pokoj
17
PAST.indd 17
18.7.2016 9:25:38
a jídelnu. Otevřu dveře do zimní zahrady a vstoupím do džungle. V mém domě převládá upjatost, prázdnota, mrtvé předměty – samozřejmě kromě Bukowského. Ale tady, v zimní zahradě plné rašící, bujné zeleně, tady vládne život. Palmy. Kapradí. Mučenky, strelície, toulitky, a všude kam oko pohlédne, orchideje. Miluji exotické rostliny. V dusném teple zimní zahrady, která není ničím jiným než mým vlastním malým tropickým rájem, mi okamžitě vyrazí na čele kapky potu, dlouhé volné triko, které jsem si oblékla na spaní, se mi vlhce přilepí na tělo. Miluju tuhle zelenou houštinu. Tady nesnesu žádný řád. Chci chaos, chci život. Chci, aby mě za vlasy i ruce chytaly větve a listy, když tudy procházím, jako bych běžela lesem. Chci cítit vůni květin, být z ní omámená, chci vstřebávat jejich barvy. Nyní se rozhlížím. Vím, že by mě měl pohled na květiny potěšit, dnes ale necítím vůbec nic. Zimní zahrada je osvětlená, ale venku vládne noc. Skleněnou střechou se nade mnou třpytí lhostejné hvězdy. Jako přepnutá na autopilota se dám do práce, z níž jinak čerpám hluboké uspokojení. Zalévám. Cítím v prstech hlínu, pohmatem zkoumám, zda je suchá a drolivá a zda potřebuje vodu, nebo zda mi vlhká zůstane přilepená na ruce. Razím si cestu do zadní části svého skleníku. Tady mám svoji osobní zahradu orchidejí. Rostliny se vzpínají na policích, visí v květináčích ze stropu. Hýří květy. Tady také stojí můj miláček, a zároveň problémové dítě. Malá orchidea, naprosto nenápadná mezi svými sestrami s bujnými květy, téměř ošklivá, jen dva, tři matné tmavozelené lístky, k tomu šedé, suché kořeny, žádné květy, už dlouho žádné květy, a vůbec žádný stonek. Je to vlastně jediná kytka, kterou jsem
18
PAST.indd 18
18.7.2016 9:25:38
si nekoupila sem, do zimní zahrady. Měla jsem ji už dřív. Přinesla jsem si ji ze svého starého života, ze skutečného světa – před mnoha a mnoha roky. Vím, že už nikdy nepokvete, ale nepřenesla bych přes srdce, kdybych ji měla vyhodit. Dám jí trochu vody. Pak se obrátím ke zvláště krásným orchidejím s těžkými, bílými květy. Nechám prsty klouzat po jejich listech, opatrně se dotýkám samotných květů. Poupata, která se ještě neotevřela, jsou pevná, téměř tvrdá pod mými prsty. Skoro vybuchují životem. Nepotrvá dlouho, a rozvinou se. Myslím na to, jak by bylo krásné odstřihnout pár těch kvetoucích stonků a dát si je doma do vázy. A zatímco mi tohle všechno proběhne hlavou, najednou musím zase myslet na Annu. Ani tady nedokážu myšlenky na ni zahnat. Už když jsme byly malé, na rozdíl ode mne a ostatních dětí nerada trhala nebo ostřihávala květiny. Tvrdila, že je hnusné odtrhávat kytkám jejich krásné hlavičky. Když jsem si na to vzpomněla, úsměv mi přeběhl po rtech. Anniny vrtochy. A náhle jsem spatřila sestru docela zřetelně před sebou: blonďaté vlasy, chrpově modré oči, drobný nos, velikou pusu, vrásku mezi téměř neznatelným obočím, která jí vyskočila vždycky, když se zlobila. Na levé tváři malá mateřská znamínka tvořící téměř dokonalý trojúhelník. Neznatelné světlé chmýří na tvářích, které jste rozeznali, jen když jí dopadly na tvář sluneční paprsky v určitém úhlu. Vidím ji zcela zřetelně. A slyším její hlas, zvonivý. A její chraplavý, chlapecký smích, v tak silném kontrastu k celé její dívčí bytosti. Vidím ji před sebou, jak se směje. Je to jako rána do žaludku. Myslím na první rozhovor se svojí terapeutkou, krátce po Annině smrti. Policie neměla žádnou stopu, fantomový obraz, který byl vytvořen s mojí pomocí, nepomohl. I já sama
19
PAST.indd 19
18.7.2016 9:25:38
jsem uznávala, že není moc podobný muži, který to spáchal. Ať jsem se snažila sebevíc, lepší to nebylo. Vzpomínám si, jak jsem řekla terapeutce, že musím prostě vědět, proč se to stalo. Že mě trápí nejistota. Odpověděla, že je to zcela normální pocit, že to je to nejhorší pro všechny příbuzné. Doporučila mi svépomocnou skupinu. Svépomocná skupina, to bylo téměř k smíchu. Řekla jsem jí, že bych dala všechno za to, kdybych se mohla dozvědět důvod. Alespoň tohle jsem byla své sestře dlužná. Přinejmenším tohle. Proč? Proč? Proč? „Jste tou otázkou posedlá, paní Conradsová, to není dobré, musíte to nechat být. Vést svůj život.“ Pokouším se zahnat Annin obraz i každou myšlenku na ni. Nechci na ni myslet, protože vím, k čemu to vede. Už jsem z toho jednou málem zešílela. Z myšlenky, že je Anna mrtvá – a její vrah stále ještě bůhvíkde chodí volný po světě. Nejhorší je, že nemůžu vůbec nic udělat. Bylo by lepší vůbec na to nemyslet. Rozptýlit se. Zapomenout na Annu. Zkouším to i nyní, ale tentokrát nic nefunguje. Proč? V hlavě jako by mi náhle něco cvaklo, vynoří se přede mnou tvář reportéra televizních novin. Rázem je mi jasné, že jsem v uplynulých hodinách byla v šoku. Teď ale vidím všechno jasně. Muž v televizi, jenž mě tak rozrušil, byl skutečný. Nebyl to zlý sen, byla to realita. Viděla jsem vraha své sestry. Je to sice už dvanáct let, ale všechno si přesně pamatuji. V plné síle jsem si uvědomila, co to znamená.
20
PAST.indd 20
18.7.2016 9:25:38
Kropicí konev, kterou jsem předtím naplnila vodou, mi vypadne z ruky. S třesknutím přistane na zemi, její obsah se rozlévá přes mé bosé nohy. Otočím se, vyřítím se ze zimní zahrady, na prahu se kopnu do prstu, ignoruji ostrou bolest, která mi projede nohou, spěchám dál. Rychle proběhnu přízemím, vydupu po schodech do patra, proletím chodbou a úplně bez dechu vrazím do ložnice. Laptop leží na posteli a trochu výhrůžně poblikává. Jen krátce zaváhám, pak se posadím a rozechvělými prsty si jej přitáhnu k sobě. Mám téměř strach kliknout, jako by mě mohl zahlédnout skrz monitor. Připojím se online, otevřu Google a vyťukám jméno televizní stanice, v jejímž zpravodajství jsem zahlédla toho muže. Jsem nervózní, několikrát se překlepnu, teprve na třetí pokus se mi to podaří. Vyvolám si domovskou stránku patřící redakci zpráv. Proklikám se až ke spolupracovníkům. Marně. Mám pocit, že si se mnou můj mozek jen zahrává, ten muž tu není, všechno jsem si vysnila. Ale pak ho najdu. Po několika kliknutích ho nacházím. Monstrum. Vyděsím se, když se obraz na monitoru náhle rozzáří, instinktivně mi levá ruka vystřelí, aby zakryla jeho fotografii, nedokážu se na něj dívat, ještě ne, stěny se už zase otřásají, srdce prudce buší. Soustředím se na svůj dech. Zavřu oči. Tak, klidně. Tak je to dobré. Zase je otevřu, pohlédnu na webovou stránku. Čtu jeho jméno. Jeho životopis. Čtu, že získal cenu. Že má rodinu. Žije plný, úspěšný život. Cosi ve mně se trhá. Cítím něco, co jsem už roky nepocítila, a ten pocit ve mně žhne. Pomalu spustím ruku zakrývající jeho fotografii na monitoru. Pozoruji ho. Hledím do tváře muže, který zavraždil mou sestru.
21
PAST.indd 21
18.7.2016 9:25:38
Zuřivostí se mi stáhne hrdlo, myslím už jen na jedno: Já tě dostanu! Zaklapnu víko laptopu, odložím ho, vstanu. Myšlenky mi pádí, srdce buší. Je to neuvěřitelné: on žije, a velice blízko! Pro každého normálního člověka by bylo snadné jít a obvinit ho. Ale já jsem lapená ve svém domě. A policie mi už tenkrát nevěřila. Ne doopravdy. Jestli s ním chci mluvit, konfrontovat ho, přimět složit účty, pak ho musím donutit, aby ke mně přišel. Jak ho sem můžu nalákat? Znovu mi proletí hlavou rozhovor s mojí terapeutkou. „Proč jen? Proč musela Anna zemřít?“ „Musíte přijmout možnost, že odpověď na tuhle otázku nikdy nedostanete, Lindo.“ „To nemohu přijmout. Nikdy!“ „Naučíte se to.“ Nikdy! Horečnatě přemýšlím. Je novinář. A já jsem slavná, svou nepřístupností proslavená spisovatelka, u které už léta doslova žebrají všechny velké evropské časopisy a stanice o interview. Zvlášť, když mi vyjde nová knížka. Zase myslím na rozhovor s psycholožkou. A vzpomínám si na radu, kterou mi tenkrát dala. „Trápíte jen sama sebe, Lindo.“ „Nedokážu ty myšlenky zastavit.“ „Pokud potřebujete důvod, tak si nějaký najděte. Nebo napište knihu. Dostaňte to ze své hlavy. A pak to nechcete být. Žijte svůj život.“
22
PAST.indd 22
18.7.2016 9:25:38
Všechny chloupky na zádech se mi zježily. Můj bože. To je ono! Po těle mi naskočí husí kůže. Je to tak zřejmé. Napíšu novou knihu. Tehdejší události vydají na kriminální román. Návnadu pro vraha a terapii pro sebe. Všechna tíže ze mne spadne. Opustím ložnici, údy mě zase poslouchají. Jdu do koupelny, postavím se pod sprchu. Osuším se, obléknu, vejdu do pracovny, pustím počítač a začnu psát.
23
PAST.indd 23
18.7.2016 9:25:38
Z románu Lindy Conradsové Pokrevní sestry
JONAS Muž ji udeřil vší silou. Žena upadla, podařilo se jí napůl zase vstát a v panice se snažila utéct, ale neměla vůbec žádnou šanci. Muž byl o tolik rychlejší. Přitiskl ji násilím k zemi, klekl jí na záda, chytil ji za dlouhé vlasy a začal jí zuřivě mlátit hlavou o zem, zas a zase. Ženin křik přešel do stenů, pak umlkl. Muž ji pustil. V jeho tváři, stále ještě zrůzněné slepou záští, se objevil nevěřícný výraz. Se svraštělým čelem se podíval na své zkrvavené ruce, zatímco za ním vycházel obří stříbrný úplněk. Skřítkové se zachichotali a spěchali k ženě, která ležela jako mrtvá, ponořili štíhlé prsty do její krve a začali si ji mazat na bledé tváře jako válečné pomalování. Jonas vzdychl. Už celou věčnost nebyl v divadle, a jistě by sám na podobný nápad ani nepřišel. To Mia vyslovila přání, aby také někdy navštívili divadelní představení, místo aby chodili stále jen do kina. Jedna kamarádka jí doporučila aktuální inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské, a Mia okamžitě nadšeně obstarala lístky. Jonas se na večer těšil. Očekával ovšem lehkou komedii. To, co místo toho předvedli, byli děsiví elfové, ďábelští koboldi a milenci, kteří se v nočním lese tvrdě a s enormním využitím umělé krve navzájem ničili. Jonas se cítil mimo, vyloučen. Očividně byl jediný v sále, kdo neviděl na násilném spektáklu na jevišti nic dobrého. Možná dřív by to bral stejně, snad kdysi také zíral fascinovaně na děs a násilí a bavil se při tom. Už si nevzpomínal. Možná je to už příliš dávno.
24
PAST.indd 24
18.7.2016 9:25:38
Myšlenky mu zalétly pryč od shakespearovského Snu noci svatojánské k případu, který právě řešil. Kdyby Mia věděla, že sedí vedle ní v přítmí divadelního sálu a zase myslí na práci, nenápadně by ho šťouchla do žeber – ale to mu bylo jedno. Myslel na poslední místo činu, v hlavě probíral tisíce velkých i malých kousků skládačky, kterou s kolegy sestavil při namáhavé mravenčí práci a které podle všech předpokladů povedou k brzkému zatčení manžela obě… Jonas se vyděsil, když se náhle kolem něj rozhostila naprostá tma a pak se rázem rozzářila všechna světla v sále a rozezněl se ohlušující potlesk. Když diváci kolem něj – jako by jednali podle tajné dohody, do které nebyl zasvěcen – vstali k standing ovations, připadal si komisař Jonas Weber jako nejosamělejší člověk na zemi. Zatímco řídil auto nočními ulicemi domů, Mia mlčela. Své nadšení už vyříkala při čekání u šatny a cestou na parkoviště, a nyní spokojeně poslouchala hudbu z rádia s úsměvem, který ale nepatřil jemu. Jonas zapnul pravý blinkr a zahnul do vjezdu. Jejich dům se vyloupnul z temnoty v zrnitém černobílém světle reflektorů. Právě zatahoval ruční brzdu, když mu zazvonil mobil. Ohlásil se a čekal, že Mia vedle něj zareaguje tichým nadáváním, povzdechem nebo přinejmenším protočí oči, ale nic neudělala. Její třešňově rudé rty zformovaly tiché „Dobrou noc“, pak vystoupila. Jonas se za ní díval, a zatímco z mobilu prýštil hlas jeho kolegyně, přihlížel, jak se jeho žena od něj vzdaluje. Její dlouhé, medově plavé vlasy, úzké džíny, tmavozelený hořejšek pomalu ztrácely barvu, až je obklopila temnota.
25
PAST.indd 25
18.7.2016 9:25:39
Dřív on i Mia bojovali o každou společně strávenou minutu, pokaždé litovali, když telefon přerval jejich společný čas. Dnes jim to bylo stále víc lhostejné. Jonas se donutil soustředit na hovor. Kolegyně mu nadiktovala adresu, rychle ji vyťukal do navigace. „Ano, okej, už jsem na cestě,“ ujistil ji. Zavěsil. Tiše vzdychl. Stále ještě ho udivovalo, že po necelých čtyřech letech manželství už uvažuje v kategoriích „dříve“ a „nyní“. Odvrátil pohled ode dveří, za nimiž zmizela Mia, a tiše nastartoval.
26
PAST.indd 26
18.7.2016 9:25:39