0037665 by Knižní klub

Milovala jsem zivot_001 az 003_Sestava 1 12/13/17 9:37 AM StrĂĄnka 3

ď‚˜

Milovala jsem zivot_OK.indd 4

12/12/17 15:21

Pro mého otce, Michaela Anthonyho Fabiaschiho 1955–2008 Bylo mu dáno zastavit čas a dobře naslouchat, takže bylo snadné uslyšet, kým bychom se mohli stát. – Brian Andreas

Milovala jsem zivot_OK.indd 5

12/12/17 15:21

KAPITOLA PRVNÍ

Madeline Pro svého manžela jsem našla ideální ženu. Nebude tak lpět na tradicích jako já, což je dobře. Nebude ani tak inteligentní, ale Brady musel s mojí nekonečnou inteligencí vydržet dvacet let. Pod mým vedením se naučil, že kapusta snižuje cholesterol, že není nic divného, když se chce holčička provdat za svého tatínka, a že bez ohledu na to, jak často se člověk dívá na silnici, psát při řízení e-maily není o nic bezpečnější než za jízdy pít. Tyhle postřehy byly v danou chvíli užitečné, ale jsou bezcenné vzhledem k naší momentální situaci. Vlastně je to ponižující. Celý svůj život jsem se umíněně snažila mít život pod kontrolou, ne jako moje matka, která za sebe většinou nechávala rozhodovat lahve vína, a nakonec teď Brady potřebuje někoho jemnějšího, než jsem já. Ne někoho roztomilého, někoho přeslazeného – nikdy by se nezamiloval do nějaké hloupé fifleny – ale někoho, kdo nebude mít vždycky za každou cenu pravdu. Nesmí ji rozčilovat ani to, jak se často odmlčí uprostřed věty. Musí to být žena, která ráda naslouchá, dovede vybruslit z ošemetných situací a bude mít přirozenou náklonnost k naší dceři Eve. Najít za sebe náhradu je to poslední, co můžu udělat. Soustředila jsem se na učitelky, vzhledem k jedinečnému spojení nadšení a trpělivosti, které práce, v níž trávíte většinu

Milovala jsem zivot_OK.indd 7

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

času dohadováním se s šestiletými dětmi, vyžaduje. Ty, které se dají snadno zastrašit, se k mojí demoralizované rodině nepohrnou. Když jsem zjistila, že ruce naprosté většiny učitelek zdobí snubní prsten, měla jsem chuť to vzdát. Jako kdyby muži tušili, jak otravní dokážou být, a snažili se uhnat především takové ženy, které se s blábolením potýkají v práci den co den. Ty, co zbyly na ocet, nemělo ani cenu brát v úvahu, protože kvůli tomu zahořkly, ale když už jsem se pomalu chystala přesedlat na zdravotní sestřičky, všimla jsem si Rory. Právě dohlížela na děti v autobusu, na obličeji velké, kulaté sluneční brýle a na nohou žabky ozdobené lesklými kamínky. Nějak se jí podařilo vypadat stylově i ve čtyřiceti, za což, doufejme, nejspíš vděčí tomu, že sama děti nemá. Brady a Eve by neunesli další zátěž, v jejich budoucnosti se nebude konat žádné splynutí dvou rodů. Hnědé vlasy měla Rory spletené do volného copu a každý centimetr její kůže byl posetý pihami. Neustále se usmívala, dokonce i tehdy, když jí na šatech přistála nudle z nosu od kolem probíhajícího chlapce. Teď je v samoobsluze. Dávám pozor na všechny detaily, abych se ujistila, že mi instinkt radí správně. Možná byste čekali, že se vaše intuitivní schopnosti po smrti nějak rozvinou, takový dáreček od vesmíru za překročení cílové rovinky, ale zatím se nic takového nekonalo. Svět se pode mnou rozprostírá jako bezvýrazné filmové plátno. Není tu žádná bytost, která by mi nabídla duchovní vedení. Nepovlávám elegantně kolem v bílém saténu a nedostalo se mi žádného osvícení ohledně existenciálních problémů, kvůli kterým jsem kdysi nemohla spát. Lidé si představují, že duchové je straší, ale je to naopak. To vy strašíte mě. Můj život je teď jako lahodný zákusek, který si nemůžu dopřát. Možná jsem v očistci. Kdybych věděla, že proběhnu cílovou páskou už po čtyřicítce, asi bych věnovala náboženství trochu více prostoru. Bradyho rodiče byli strašně pobožní a mě s Meg

Milovala jsem zivot_OK.indd 8

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

máma posílala na hodiny náboženství několik let, když jsme byly malé, protože je vyhodnotila jako dobré místo na hlídání dětí zdarma. Na tenhle nápad ji přivedli Anonymní alkoholici. Předpokládám, že se tam člověk učil hlavně o nových místech, kam může schovávat chlast, vhledem k tomu, že vždycky když se od nich vrátila, měnila svoje skrýše. Co nám to říkala ta mladá jeptiška? Snažím se vybavit si podrobnosti. Špatné duše jdou do pekla, správní katolíci do nebe a duše, které míří do nebe, ale není to s nimi tak úplně jednoznačné, jdou do očistce. Jsem si docela jistá, že nám říkala, že člověk nemůže zůstat v očistci na věky ani se z očistce přesunout do pekla, protože se mi tehdy zdálo zvláštní, že něco má takhle přesná, pečlivě zformulovaná pravidla. Má snad někdo na Boha telefonní číslo, a pokud ano, nemohly bychom zdvořile poprosit o trošku víc vůle a vytrvalosti pro naši matku? Rozhodně cítím, že onen svět má ještě další vrstvy, ale nevidím žádnou cestu, jak se k nim dostat. Pro mě teď neexistuje nic než prostor a čas. To, že si za to můžu sama, dělá celou věc ještě horší. Nebudu mít klid, dokud se nepostarám o svou rodinu. Těší mě, když vidím, jak pěkný kus telecího si Rory vybrala. Žádná vegetariánka by mého muže neokouzlila. Její výběr ukazuje, že se ve vaření vyzná – pancetta, jarní cibulka, artyčok, kapary – všechno, čemu byste se raději vyhnuli, pokud neumíte dobře vařit. Moje náhrada se v kuchyni musí vyznat. Když jsem byla malá, moje matka střídala deset stejných ingrediencí ke snídani, obědu i večeři. Náš jídelníček se točil jako ve školní jídelně. Maso a brambory ze včerejška se proměnily na maso a bramboráky k snídani, hovězí sendvič k obědu a vývar k večeři. Majonéza fungovala v její kuchyni stejně jako kobercovka, neexistovalo nic, co by se s ní nedalo spravit. Moc suché? Pálivé? Řídké? Díky Bohu za Hellmann’s. Jakmile jsem měla vlastní kuchyni, urputně jsem se snažila vařit pestřeji a Bradyho tak

Milovala jsem zivot_OK.indd 9

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

rozmazlila. Beze mě hodně zhubl, až příliš. Je to vidět hlavně v obličeji, najednou začíná vypadat jako kostlivec. V našem domě byly večeře velkou událostí. Jedli jsme pozdě, s ohledem na Bradyho nabitý pracovní rozvrh. Eve ode mně vždycky dostala pořádnou odpolední svačinu a nikdy si nestěžovala. Všichni jsme se těšili na tu hodinu, kdy budeme spolu. Každý večer jsem rozprostřela na stůl čistý ubrus a na něj postavila náš čínský servis se zlatými okraji. To abych pozlobila svoji sestru, Meghan, která tvrdila, že objednávat si ho byla hloupost. „Nikdy ho nepoužiješ, Maddy,“ varovala mě. „Nikdo ho nepoužívá.“ Občas jsem jí zavolala, když jsem chystala talíře, a zasmály jsme se tomu. „Kdo by řekl, že z tebe bude taková domácí bohyně?“ řekla mi jednoho večera. „Myslela jsem si, že někdo, kdo měl na univerzitě ve Wellesley samé jedničky, bude mít mnohem větší ambice.“ Těsně před tím, než jsem se stihla urazit, dodala: „Zjevně se ti dostalo nadhledu, který většina inteligentních lidí úplně postrádá.“ Celá Meg. Když Brady přišel domů, hned zamířil k našemu stereu. Zdravení a všechno ostatní mohlo proběhnout až poté, co začala hrát hudba. Má rád Harryho Connicka mladšího. Dělala jsem si legraci, že je to kvůli tomu, jak jsou si podobní, oba mají oči daleko od sebe a hnědé vlasy, ale ve skutečnosti Brady miluje jakoukoliv muziku založenou na klavíru. Hudba se linula domem a já zatím připravovala večeři. Často jsme seděli u stolu ještě dlouho po jídle a vykládali si, co kdo dnes zažil, plánovali, co budeme dělat o víkendu, smáli se, povídali si. Mluvila jsem o knihách, které mě zaujaly, a Brady s Eve vždycky hned vychrlili všechny možné důvody, proč je nestíhají přečíst. Během jídla Eve vždycky přišla s nějakou zajímavostí a kromě večeře jsme museli strávit i její hormony rozbouřený úhel pohledu. Jednoho večera, když se ze školy nevrátila

Milovala jsem zivot_OK.indd 10

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

se svým obvyklým elánem, řekla: „Dneska mě zničilo, když jsem si uvědomila, že nemůžu ovlivnit, kdo jsem. Jsem jenom to, co jste ze mě udělali vy.“ Zakuckala jsem se vínem a zírala na svoji freudiánskou třináctiletou dceru, protože tohle byla hluboká myšlenka. Ale ve středu večer a takhle z ničeho nic toho na mě bylo trochu moc. Každá matka by se polekala. Brady zareagoval s větší grácií a převrátil drama ve vtip. „Počkat, počkat. Máma a já si na sebe tak velkou zodpovědnost nevezmeme. Ty rozhoduješ o tom, kým jsi.“ Pořád mi znělo divně, když mě Brady pojmenoval slovem máma. Slíbili jsme si, že takhle to s námi nedopadne, ale když jsme slyšeli Evino první slovo, Maddy, svých dospělých identit jsme se vzdali bez větší diskuze. Eve sklopila oči k talíři a strojeně si povzdychla: „Věděla jsem, že řekneš něco takovýho.“ „Je to tak, jsem předvídatelný,“ odpověděl Brady. „Ale za to nemůžou moji rodiče. To jsem prostě já.“ Eve se pousmála nad jeho chytrou odpovědí a já žasla nad působivou úrovní rozhovorů v naší skvěle fungující rodině. Tehdy jsme si měli o čem povídat. Dneska je náš dům se svými mohutnými vstupními dveřmi a ohromnou rohožkou tak tmavý a tichý. Kolemjdoucí se domnívají, že tam nikdo nebydlí. „Slečno Murrayová,“ zapiští dívka, co právě běží k Rory, a vytrhne mě tak ze snění. „Nazdárek, Annie.“ Rory zanechá papriku svému osudu a skloní se k dychtivě hledící holčičce. „Máma mě bere zítra do Bostonu.“ „To je skvělé. Musíš nám o tom ve třídě v pondělí vyprávět.“ „Tak jo,“ přikývne Annie a výlet se jí hned zdá mnohem zajímavější. „Nashle.“ Odběhne pryč, ale Rory zůstane stát jako přimražená. Tváří se smutně. Potřebuju vědět proč. Musí být přece nějaký způsob, jak vytušit, co se děje pod povrchem, a mít tak možnost

Milovala jsem zivot_OK.indd 11

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

nějak ovlivnit svět, který jsem za sebou zanechala. Proč bych tu jinak byla, bez možnosti jít dál, odsouzená do role věčného pozorovatele? Ani se nehnu a soustředím veškerou svoji energii k Rory. Zjevně po něčem touží, nebo po někom, ale já to nevidím. Netrpělivě sleduji, jak jde k parkovišti. Vzhledem k tomu, že nemůžu do světa zasahovat, nemám, jak bych napravila všechny způsobené škody. Pozornost mi sklouzává stranou, když si vzpomenu, jak se Brady vždycky před spaním poslušně sklonil k polibku. Někdy jen lehká pusa, někdy mnohem víc. Zasním se, dokud si má mysl neuvědomí, že už je to všechno pryč, a pak na mé místo rázně postaví Rory. Je to svíravá myšlenka. Když jsme s Bradym vedli ty divné hypotetické rozhovory, které manželé mívají, vždycky jsem tvrdila, že chci, aby se Brady znovu oženil, pokud bych umřela dřív než on. Nedošlo mi ale, jak krutý bude posmrtný život, že budu muset svou nástupkyni vybrat osobně, jelikož Brady bude v koncích a Eve bude potřebovat podporu. Že budu muset všechno sledovat z první řady. Zůstávám s Rory, zatímco ukládá svoji tašku do kufru světle modrého brouka. Všechno dělá tak roztomile. Těžko se mi vymýšlí byť jen jediné přídavné jméno, které by nějak vystihovalo mě samotnou. Nakonec dojdu ke spolehlivá, možná i charismatická, když se zadařilo. Rozhodně ne roztomilá. Pro tenhle svět jsem měla příliš ostré rysy a příliš ostré názory. Rory se chvíli přehrabuje v nákupu a položí balíček s vajíčky stranou. Myslí dopředu. Jakmile nastartuje motor, začne jí zvonit mobil. Rory ho kvůli směsici zvuků zaregistruje až při druhém zazvonění. Auto už vyjíždí, když začne hrabat v tašce. Popadne telefon, podívá se přes rameno a povolí brzdu, aniž by si uvědomila, že brouk už je v pohybu. V tu chvíli se ozve skřípění kovu o kov. Narazila do zcela nového Audi A7. „Ou,“ vyhrkne a plácne se rukou do čela, teatrální gesto, které jsem ještě nikdy nikoho neviděla použít bez patřičného

Milovala jsem zivot_OK.indd 12

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

publika. A to je všechno – ou – a při pátém zazvonění už zvedá telefon. „Haló?“ Natahuje krk, aby zjistila škody. „To je dobře, že jsem se ti ještě dovolala, zlato. Tvoje matka to zvládá dost špatně. Myslíš, že by ses dokázala dostat domů dřív? Když jsi s ní, dějí se zázraky.“ „Jenom hodím domů nákup, ale pak mám jít doučovat. Objevil se Brian? Říkal, že tě poctí svou přítomností u oběda.“ Navzdory svým slovům se nervózně zasměje. „Ne, ale volal mi. Říkal, že mají v práci šílený frmol. Promiň.“ Žena si povzdychne. „Nerada ti přidělávám práci, ale nemůžu do ní dostat další léky, pokud předtím něco nesní.“ V Roryiných očích se objeví slzy, ale neskanou dolů. „V pořádku, Greto.“ „Díky, zlatíčko. Kéž by každý, koho mám na starost, měl takové štěstí jako tvoje matka.“ Rory nad touhle větou nešťastně zkřiví ústa. „Za chvilku jsem doma.“ To, že Rory Gretě nepověděla o svojí bouračce, nenapovídá, že jde o ženu se superschopnostmi. Její sebeovládání mi připomíná starou reklamu na deodorant z devadesátých let se ženou, která si dokázala v každé situaci zachovat absolutní sebejistotu. Na konci se pousmála a objevil se nápis: „Zůstane v klidu, v suchu a v pohodě.“ Nikdy jsem se s touhle reklamou nemohla ztotožnit. Já bych NEHODU popsala do všech detailů. Možná by se dostala i na vánoční pohlednice. Rory ani nestála za zmínku. Tenhle tichý klid by dokázal vyrovnat Bradyho nálady. Ze všech těch svátečních grilovaček na Den nezávislosti vím, že Brady byl během puberty horká hlava, historky o jeho eskapádách jsem slyšela asi tisíckrát. Na vysoké mu přezdívali Hasič, protože na jedné párty spustil požární alarm, aby student, který balil jeho přítelkyni, musel vyjít před budovu a Brady mu mohl dát pěstí. Ačkoliv mi ten příběh vyprávěli často, nikdy jsem si v něm nemohla Bradyho představit. Jistě,

Milovala jsem zivot_OK.indd 13

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

někdy se mohl chovat jako idiot, ale byl to můj idiot, a to, že občas ztrácí nervy, mě nikdy netrápilo. Až doteď. Rory obejde auto a obhlíží škody. Její brouk má promáčklý plech, ale A7 na sobě nemá ani škrábnutí, vzhledem k padesátitisícovému rozdílu v ceně těch dvou mě to ani nepřekvapuje. I přesto tam nechá vzkaz: „Omylem jsem do vás ťukla, moje vina... Nevidím žádné škrábance, ale pro jistotu přikládám svoje číslo.“ Dokonalá reakce. Hasič se takovému klidu nemůže rovnat. Rory naskočí zpět do auta a začne se přehrabovat v tašce. Vytáhne červený kožený notes s Buddhou na vazbě. Chvíli trvá, než mi dojde, že se jedná o skutečný, nefalšovaný, staromódní telefonní zápisník. Dávno ztracené umění. Už vidím, jak si ji Brady dobírá: „Volali z roku 1984, že jim chybí nějaký zápisník.“ Možná přijde Rory s dobrou odpovědí. Během těch let jsem začala považovat Bradyho iPhone za součást jeho ruky. Rory najde číslo, které hledala, a zatímco ho vytáčí, najde odvahu, aby její hlas zněl vesele. „Ahoj, Nancy, tady Rory. Hrozně se omlouvám, že je to takhle na poslední chvíli, ale můžeme to doučování přesunout na zítřek?“ V ruce má teď i svůj diář, další v kůži vázaný notes, načmárá šipku z dneška na zítřek a hned na mobilu vytočí další číslo. Tohle zvládne i bez konzultace s Buddhou. Ještě než ji má ten na druhé straně šanci pozdravit, spustí: „Kde jsi, ksakru, byl?“ Její učitelský hlas teď zní agresivně a chladně. „No jo, promiň.“ „Kdybys to ‚promiň‘ myslel vážně, tak bychom nevedli tuhle konverzaci. Už zase.“ „Čeká se ode mě, že tu budu od rána do večera.“ Rory odtáhne telefon od ucha a začne mluvit přímo do mikrofonu. „Je to tvoje máma. Rakovina ji zabije. Brzo. Copak tě na právech nenaučili, co znamená hospic?“ „Nemluv se mnou jako s dítětem,“ odpoví, ačkoliv zní úplně jako dítě.

Milovala jsem zivot_OK.indd 14

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

Rory pěstí uhodí do volantu pořád ještě zaparkovaného auta. „Do háje, Briane, TOHLE NENÍ JEN O TOBĚ. Mluvíme tady o tři čtvrtě hodině jednou za týden.“ „Což je čas, který nemám. Byl bych rád, kdyby ses ke mně kvůli tomu přestala chovat jako k pytli hoven.“ „Panebože. Takže je to moje chyba?“ Odkašle si, což mu zjevně dodá odvahu. „Všichni nemůžeme být Rory Murrayová a chovat se jako nějakej zkurvenej světec.“ „Fajn,“ pronese Rory poraženě. „Soustřeď se dál na sebe. To ti přece jde.“ Teď mám příležitost dostat se hlouběji do jejích myšlenek. Vrhnu se po ní, absolutně soustředěná, a najednou to cítím. Pocit. Záblesk. Porozumění. Rory je sama a má strach. Neví, co by měla dělat. Brady a Eve tohle pochopí. A jestli můžu číst lidem myšlenky, určitě můžu ovlivnit jejich činy. Tahle žena je příležitost, jak všechno napravit. Moje rodina si zaslouží víc, než co jsem jim zanechala.

Eve Dneska je Den matek. První, co mě napadne, je úplná blbost: moje máma už tady není, takže ten svátek neexistuje. Ale zbytek světa neoslavuje moji mámu, oslavuje svoje mámy, a žádná z nich v poslední době neskočila ze střechy místní knihovny. Otec tvrdí, že bude vyjednávat „naprosto zásadní“ smlouvu v konferenční místnosti se spoustou lidí, které v životě nepoznám. Asi je to možný. Říká, že když už se schyluje k podpisu, tak musíš pracovat bez přestávky, dokud to není hotový. Ale to načasování je trošku zvláštní. Dnešek bude

Milovala jsem zivot_OK.indd 15

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

stát za hovno. Jednání, který trvá od osmi ráno do osmi večer, v neděli, to je něco, co by i mámě připadalo podezřelý. Rýpu se v misce s ovesnýma vločkama, když táta sejde dolů, vyparáděnej na to svoje jednání. Jestli mi lže, protože se chce vykroutit z tenisovýho turnaje, alespoň se oblíknul tak, že to sedí k jeho alibi. Zajímalo by mě, jak to teď zvládne. Bude mě utěšovat? Úplně přehlížet význam dnešního dne? Jako rodič je bez mámy, která by mu říkala, co má dělat, naprosto mimo. „Řekni, že jsi nemocná,“ navrhne. Kmitá očima po místnosti a snaží se, aby jeho pohled nepadl na mě. „Co?“ „Nemusíš na ten zápas chodit. Všichni to pochopí.“ Rozuměla jsem dobře? Vrhnu na něj ledový pohled. „Jsem si dost jistá, že máma by nechtěla, abych se vyvlíkala ze svejch povinností, jenom proto, že to bude náročný.“ Už mi nemá co říct, takže si z ledničky vyndá lahev vody a vyrazí do práce. Nemám čas rozčilovat se nad tím, že můj otec je emocionálně vyspělej asi jako batole, protože přijede můj odvoz. Vstanu, až když se ozve zatroubení, jen abych oddálila začátek tohohle depresivního dne. Kara zvládne ze všeho zešílet asi tak do třiceti vteřin. Je to magor. Během našeho výletu do D. C. v osmý třídě vlezla do fontány, protože jí bylo vedro, a pak se mohla zbláznit, když ji za to poslali domů. Má naprosto nulový sebeovládání. Nechám snídani snídaní, popadnu tenisovou raketu a vyrazím ven. Kara má, vzhledem k tomu, že vypadá jako mrtvola, nejspíš kocovinu, což je zvláštní, protože nikdy nechodíme na párty den před zápasem. Přemýšlím, u koho se to tak mohlo konat, a pak si uvědomím, že je mi to jedno. John odjel s rodičema na chalupu, takže mi nikdo nezavolal. Truchlení nad rodičem je pro moji partu zkrátka moc velký sousto. Kara řídí a její máma sedí na sedadle spolujezdce, takže aspoň zadní sedačky mám pro sebe. Ani jedna se na mě radši nedívá, stejně jako můj táta. Zjevně bych se měla stydět, že

Milovala jsem zivot_OK.indd 16

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

nemám mámu na Den matek. To je fuk. Všechno je lepší než hysterickej záchvat, kterej předvedla Kara na pohřbu, jako by byla pozůstalá. Nechápala jsem, proč dělá takovou scénu, dokud jsem ji pak neviděla stulenou v Jakeově náruči, kam se pokoušela dostat celej minulej rok. Vždycky je fajn vidět, jak někdo využije tragickou smrt k tomu, aby se dal dohromady se svojí láskou ze střední. „Bude foukat severozápadní vítr, dvacet mil za hodinu,“ hlásí Kara. Kývnu, ne že by to někoho zajímalo. „Nejhorší budou kurty na konci, zvlášť ta strana blíž k poli.“ Kara vždycky potřebuje nějakou výmluvu, proč dostala na prdel. Když se strefí míčkem do sítě, může za to vítr, nebo brečící dítě, nebo slunce. Nikdy ne to, že špatně naklonila raketu. „Dobrý postřeh,“ připojí se paní Andersonová. „Bude záležet na tom, jaké hřiště dostaneme.“ Kařina máma pokládá sebe a svou dceru za jednu bytost a používá slova jako my a naše, když mluví o věcech, které bude Kara prožívat sama. Dokonce má i vlasy stažené do culíku a bere si na naše zápasy sportovní oblečení, jako kdyby měla zaskakovat, nebo tak něco. Moje máma nikdy nepomlouvala, ale jednou jsem ji slyšela, jak o paní Andersonové poznamenala: „Trenér by si měl tu bláznivou ženskou vzít stranou a sdělit jí tu velkou novinu, že se do týmu nedostala. Šanci jsme měly před třiceti lety. Christie by se přes to už fakt měla přenést.“ Když táta zažertoval, že máma určitě žárlí, odpověděla: „Nebudu lhát, brala bych její tělo, kdyby šlo úplně oddělit od jejího srdce a mozku.“ Tahle vzpomínka mi připadá obzvlášť vtipná, když slyším Karu a paní Andersonovou, jak se shodují, že volba jejich hřiště bude zásadní. „Na hřišti číslo tři ještě pořád neopravili tu prasklinu. Trenér tvrdí, že se o ni nedá zakopnout, ale já jsem tam včera málem upadla.“ Paní Andersonová si odfrkne, aby dala najevo svoje pohoršení. Přísahám, že by mohla bejt v učebnicích jako dokonalej příklad slova otravná.

Milovala jsem zivot_OK.indd 17

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

Baví se o těchhle blbostech, protože nevědí, co by mi sakra měly říkat. Ve škole je to stejný. Nikdo nechápe, že nezáleží na tom, o čem se mluví. Všechno mi připomíná moji mrtvou mámu, protože to je jediná věc, na kterou teď dokážu myslet. Kara se doslova zalívá potem, když jsme samy, skoro jako by byly sebevražedný matky nakažlivý. Měla bych jí říct, ať si nedělá starosti. Její máma je moc marnivá na to, aby si vzala život. Naučila jsem se naprosto ignorovat svoje kamarády. Neslyším, co říkají, jen tón hlasu. Každej člověk mluví trochu jinak. Kara se moc nenadechuje a drmolí slova rychle za sebou: Dneska-je-v-Nordstromu-sleva-a-potřebuju-nový-plavky-bez-ramínek-který-nejsou-jenom-černý-nechceš-tam-hned-po-škole-jít-se-mnou? Dokud se člověk pořád usmívá, nevšimne si, že ji neposloucháte. Stejně jsou jí názory ostatních u prdele. Ještě jsem úplně nezmapovala paní Andersonovou – ačkoliv to určitě zvládnu během týhle cesty autem – takže se mi nedaří ji ignorovat, když začne kňourat, proč na sobě nemám naši týmovou stužku. „Nemohla jsem ji najít,“ zamumlám. „Měla jsi nám zavolat, drahoušku. Doma máme nějaké navíc.“ Jasně že mají. Nejsem její drahoušek. „Měla bych mít jednu v tašce,“ řekne Kara, „ale ta je teď v kufru.“ Mlčky sleduju, jak diskutují o tom, jestli má Kara doopravdy extra stužku v kufru, nebo ne, a pokud ne, co budeme dělat? Je tu spousta možností: zeptat se ostatních holek, paní Andersonová poběží domů, stavíme se v galanterii Jo-Ann pro novou... Téma hovoru se nezmění, dokud nezastavíme, a Kara – chvála Kristu – zjistí, že skutečně má jednu stužku navíc, kterou mi může půjčit. Matka i dcera společně vypustí úlevný vzdech a dmou se pýchou, jak skvěle dokážou řešit ty nejzapeklitější potíže. Nechám je na parkovišti vzájemně si gratulovat, jen abych zjistila, že podle plánu „předstíráme-že-není-den-matek“ se

Milovala jsem zivot_OK.indd 18

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

neřídí jen můj táta a Stužková policie. Nevím, kdo to zařídil, ale v dohledu není jediná cedule s nápisem MILUJEME NAŠE MÁMY!, dokonce ani u týmů soupeřů. Růže, který většinou rozdáváme, nejsou k vidění. Den matek – puf – zmizel, stejně jako moje máma. Jakmile si mě lidi všimnou, začnou se dívat na svoje nohy a přeruší jakoukoliv bezvýznamnou konverzaci, kterou do tý doby vedli. Nakonec trapný ticho přejde a hlavy se zase zvednou, jako bych byla nějaký divný zvířátko v zoo. Všichni čekají, že se dramaticky zhroutím, ale já jim odmítám tohle potěšení dopřát. Přezuju se bez jediného slova. Zápas začíná přesně. Odmítám dopřát davu byť jen zamračení, vezmu všechno, o co jsem přišla, a vložím to do úderů svý rakety. Vždycky, když praštím do míčku, říkám si: Běžte do prdele. Moje forma trochu trpí, když dávám do úderů všechnu sílu, a udělám několik hloupejch chyb, míček vyletí mimo hřiště nebo zasáhne síť, ale stejně vyhraju všechny tři zápasy. Soupeři se budou tvářit, že mě nechali vyhrát schválně. Vrátí se ke svejm úplnejm rodinám, celí pyšní na to, jak citlivě předstírali, že Den matek už neexistuje. „Jsem ráda, že vyhrála,“ budou lhát. „Potřebovala to víc než já.“ Běžte do prdele. Bez ohledu na to, jak si to lidé ospravedlňují, tohle všechno není kvůli tomu, abych se nerozrušila. Dělají to, aby mohli přeskočit ten depresivní rozhovor. Aby se necítili provinile, že oni mámu mají. Nebo aby zahnali vtíravou myšlenku, že když se to stalo mně, může se to stát i jim. Týden po pohřbu jsem se vrátila do školy, protože táta a já jsme byli pohromadě v takovým stavu, až jsem se bála, že se taky odděláme. Těžko říct, co je horší. Ve škole jsou všichni tak zoufalí z toho, že nemluvím, že když konečně něco řeknu, třeba jen, že musím na záchod, všichni jsou hned jak zmagořelí: „Vážně, Eve? Wow. To je taaaak super.“ Dohání mě to k šílenství. Zatímco s tátou prožívám

Milovala jsem zivot_OK.indd 19

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

hlubokou bolest, mezi svýma kamarádama necítím nic. V něčem je to dost děsivý. Během oběda se cítím pod nátlakem, abych jedla. U nás ve škole jsou celý lační po nějaký pořádný poruše stravování, takže si dám pozor, abych snědla všechno, co mám na talíři. Všechno je lepší než prosedět den na krizový přednášce o stravování se spoustou ubrečenejch holek a naším bezradným výchovným poradcem. Jednu jsme měli, když si Becky strkala prsty do krku. Tehdy jsem to hrozně prožívala. Lindsey to řekla svojí mámě a ta to řekla výchovnýmu poradci a ten nám pomohl vrátit Becky na správnou cestu. Všechno, co si z toho Becky odnesla, bylo, že každej pozná specifickej zvuk zvracení, takže pokud nemáš záchody sama pro sebe, anorexie je lepší varianta. Tenhle typ problémů mi nehrozí. Nesnáším zvracení a strašně mě začne bolet hlava, když dlouho nic nejím. Moje potíže jsou jinýho druhu. Jsou dny, kdy si nepamatuju, že jsem přešla z jedný třídy do druhý. Zazvoní, a já si nemůžu vzpomenout, kde jsem zaparkovala, nebo jestli jsem vůbec jela do školy autem. Reakce učitelů jsou různý. Někdo úplně ignoruje, co se stalo. Nemají ponětí, jak se chovat, takže se mnou jednají stejně, jako když mě doma čekala živá máma. Většina těch starších mě hodlá udolat soucitem. Po každý hodině se mě ptají, jak jsem na tom. Bez ohledu na to, co řeknu, svraští rty a kývou hlavou. Zbytek profesorskýho sboru věří tomu, že život je těžkej, a přestože se to teď tak nezdá, mámina sebevražda mi v budoucnu poslouží k něčemu dobrýmu. Často používají slovo kuráž. Většina těchhle kreténů mě teď známkuje přísněji, asi aby mi dokázali, že svět se točí dál a nic není fér. Ale svět se zastavil. Tohle je malý město. Už budu navždycky ta holka, jejíž máma, žena v domácnosti, skočila z knihovny Wellesley College. Moje máma si se svým životem vzala i ten můj. Zvažovala jsem odjet pryč v jejím BMW, ale to funguje jenom ve filmech. Kdybych zastavila v New Yorku, úplně bez peněz, musela bych hned zase zpátky, a můj příběh by byl ještě

Milovala jsem zivot_OK.indd 20

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

víc politováníhodnej, než je teď. Tahle čtvrť už beztak truchlí nad mým zmařeným životem. Vejška je jedinej způsob, jak se dostat pryč, ale další rok tohohle hnusu nevydržím. Využiju toho, že Kara a její matka mlčky truchlí nad jejich porážkou a doladím poslední detaily svýho plánu. Když zastavíme před domem, rozloučím se a vylezu ven. Kara neřekne ani slovo. Lítost nelítost, sportovního ducha prostě nemá. Když v prvním ročníku prohrála meziškolní zápas, rozmlátila svou raketu Völkl v ceně dvou set dolarů o hřiště a nejspíš tak vytvořila tu prasklinu, kvůli který je celej rok tak protivná. Jak jsem se s ní kdy mohla kamarádit? Paní Andersonová mi naoko popřeje, než stihnu zavřít dveře. Nálož řasenky se jí pod okem trochu rozmazala, takže nad porážkou zjevně i prolila slzy. Vážně, slzy. Dospělá ženská. Kvůli tenisovýmu zápasu. Moje máma takhle směšná nebyla. Když jsem prohrála, zazpívala tu písničku z Sugarlandu, Let go laughing, a pak se mě zeptala, co chci k večeři. Dokázala si zapamatovat soundtracky z filmů, měla písničku pro jakoukoliv situaci. Jednou zanotovala něco od Rolling Stones, když jsem byla uražená, protože mi nechtěli koupit baleríny od Tory Burch: „You can’t always get what you want, but if you try sometimes, you just might find, you get what you need.“ Nikdy bych to nepřiznala, ale podala to tak jedinečně, že mě poselství tý písničky dost zasáhlo. Zajímalo by mě, co by měla připravenýho teď. Pochopila by, že chci odejít z Wellesley, nebo by chtěla, abych tam tvrdla i poslední rok? Jako na zavolanou se mi v hlavě vynoří skladba od Cat Stevense, kterou milovala: „It’s not a time to make a change...“ Zachvěju se, a rozhlédnu se po kuchyni, jako by tu doopravdy byla se mnou a radila mi. Slova mi chvíli duní v hlavě, než je ze sebe setřesu. Kašlu na to. To ona mě opustila, já jsem nic měnit nechtěla. Táta ještě není doma. Díky Bohu. Nechám složku s přihláškou, kterou jsem s sebou celý týden tahala, na stole a přilepím

Milovala jsem zivot_OK.indd 21

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

na ni lísteček: Chci příští rok odjet pryč na Exeter. Potřebuju začít znova. Tady je info. Bude se strachovat, co si lidi pomyslí – nejdřív se vypaří máma a teď já – ale nakonec to odsouhlasí. Nemá už sílu se se mnou hádat a já dobře vím, že když se na mě podívá, tak vidí ji. Zemřela na Velký pátek. Nebyla zbožná, ale možná to mělo mít nějakou symboliku, jakože její smrt byla oběť, nebo tak něco. Na pohřbu všichni mleli o tom, jak se máma všem dávala. To znamená, že my jsme teda jenom brali. Takže tak. Oba jsme jenom brali a brali, a moje máma byla prostě vyšťavená, jako vymačkanej citrón. Její úsměvy a kejvání hlavou znamenaly to samý, co můj vztyčenej prostředníček. Jenom jsem to nechápala. Rozhodně nám teda dala lekci. Představuju si, jak se dívá dolů a křičí: „Už vidíte, co jsem pro vás dva všechno dělala? Jste už schopní cítit trochu vděku?“ To, čím teď s tátou procházíme, je dost ironický. Tak jsme si zvykli, že se o nás starala, že nevíme, jak se starat o sebe navzájem. Hrajeme si na schovávanou, ale opačně, cílem je nikdy nebýt v tom samým pokoji. To nevíme, co si říct, nebo vážně není o čem mluvit? Řešíme jenom základní věci a zdá se, že se omezujeme jenom na několik specifickejch slov: jo, ne, možná, kdo, kdy, kde, proč, oukej. Každý tři, čtyři dny si se mnou pokusí vážně promluvit, většinou po tom, co má vypito. Včera se mě zeptal, jestli vím „o všech těch věcech, co souvisejí s pohlavím“. Odpověděla jsem, že pohlaví určuje, jestli je člověk muž nebo žena, a zasmála se. Měl slzy v očích. Připadala jsem si špatně, tak jsem mu řekla, ať si nedělá starosti, a že „v těchhle záležitostech jsem naprosto za vodou“. Když mi došlo, že zním úplně jako máma, začala jsem brečet taky. Oba jsme vystřelili z obýváku opačným směrem. Pravdou je, že s Johnem spím od svých šestnáctých narozenin. Přála bych si, abych o tom bývala mámě řekla, když jsem ještě měla příležitost, ale jednou jsem zaslechla, jak se baví po

Milovala jsem zivot_OK.indd 22

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

telefonu s tetou Meg, který moje sestřenice oznámila, že se to chystá dělat s Keithem: „Važ si toho, že ti to řekla. Doufám, že mi Eve taky bude důvěřovat, až přijde čas.“ Okamžitě jsem věděla, o čem je řeč. „Ať se Lucy chová zodpovědně, nechceš být babičkou ve čtyřiceti.“ Chvíli byla pauza, jak mluvila teta. „No, rozhodně ti dám vědět, ale myslím, že Eve ještě není připravená. Lucy má pravdu, sedmnáct je na to správný věk, ne moc pozdě, ne moc brzo.“ V hlavě si přehrávám tenhle rozhovor pořád dokola. Věřila jsem svojí mámě a respektovala ji, ale řekla jsem si, že bude jistější počkat, až budu ve stejně správném věku jako Lucy, než jí to řeknu, což bude příští měsíc. Vždycky jsem v těchhle ohledech měla jasno. Když jsem dostala první menstruaci, bylo mi jenom jedenáct a ještě jsem ani nechodila na střední. V klidu jsem si z batohu vyndala čtvrťák, vplížila se na učitelský záchody a koupila si vložky z automatu, pod kterým jsme si o přestávkách schovávali psaníčka. A bylo to. Když jsem se dostala domů a řekla to mámě, vypadala vylekaně. „Mohla jsi zavolat,“ řekla mi. „Vyzvedla bych tě ze školy dřív a mohly jsme si o tom promluvit.“ „Už jsme o tom mluvily.“ „Myslela jsem o podrobnostech, o tom, co máš dělat.“ „Jaký podrobnosti?“ zeptala jsem se, opravdu jsem si nebyla jistá, jestli jsem něco neopomněla. „Krev teče ven a musí tam bejt něco, co ji zachytí, ne?“ „No, jo, je to tak, ale ta tvoje samostatnost mě někdy děsí. Doufám, že víš, že jsem tu pro tebe, až mě budeš někdy potřebovat.“ „Já vím,“ řekla jsem. „To proto můžu být samostatná.“ Usmála se. Usmívala se nejlíp na světě. Technicky vzato jsem teď nejsamostatnější, co jsem kdy byla, protože není nikdo, kdo by se o mě staral, ale samostatnost není moc osvobozující, když není dobrovolná. Odhodili mě jako posmrkanej kapesník. I když přijmu to, že mám ještě celej život před sebou, nedokážu si představit, jak budu žít dál

Milovala jsem zivot_OK.indd 23

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

bez ní. Nikdo nepošle vánoční pohledy, zeleninová zahrádka umře, naše prostěradla budou muset vypadat sakra špinavě, než nás s tátou napadne je vyměnit, a moje narozeniny letos raději nebudeme slavit. Což mi vůbec nevadí.

Brady Moje žena je mrtvá. Skočila z jednoho zkurvenýho baráku. Na tenhle film bych se mohl dívat tisíckrát a konec by mě stejně znova překvapil. Při pohřbu její sestra Meg pořád nadhazovala různá vysvětlení, jako skrytá deprese nebo tajné trauma, ale to jsou všechno hovadiny. Maddy neměla žádná tajemství. Nikdy nedokázala zalhat, i když by to bylo společensky přijatelnější než říct pravdu. Jedna známá se jí vyptávala na detaily porodu. Snažila se té otázce vyhnout, s tím, že na ten zážitek už člověk nemyslí, jakmile drží drahocenné děťátko v náručí, ale ta žena byla neúnavná. „Jsi si jistá, že chceš slyšet pravdu?“ zeptala se Maddy. Žena přikývla. „Porod je, jako by ses snažila vykadit meloun, zatímco tě osahává pošťák. A když už je po všem, stejně dál vypadáš jako těhotná.“ Ženská zbledla. S Maddy člověk dostal, o co si řekl. S takovou povahou není možné mít tajný život, takže jestli Maddy skočila, bylo to proto, aby nás opustila. Nedokážu pochopit ten naprostý rozpor mezi tím, kým byla, a tím, co udělala. Poslední zpráva, kterou jsem od ní dostal, zněla: Nemám ponětí, jak se všichni vejdou ke svátečnímu stolu na Velikonoce. Těžko se věří tomu, že se rozhodla všechno skončit právě kvůli tomuhle. Psycholog na policejní stanici tvrdil, že sebevražda je často impulzivní čin, hlavně „v rodinách s takovou minulostí,“ jako byla ta její, s minulostí, kterou ze mě po kouskách vytahal a pak nafoukl tak, aby to sedělo na jeho diagnózu.

Milovala jsem zivot_OK.indd 24

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

Maddy vůbec nebyla jako Janine. Za večer vypila skleničku vína. Jednu. Možná dvě. V pátek a v sobotu třeba tři, ale byla to společenská záležitost. Sebevraždu vlastní matky považovala za sobecký čin, mluvila o ní jako o posledním běžte všichni do prdele, směřovaném k těm, co se ještě starali. Pamatuji si to přesně, protože Maddy byla málokdy takhle hrubá. Starala se o druhé víc než o sebe. Vyhýbám se zásuvce v nočním stolku, kde leží její deník. Ano, chtěl bych odpovědi, ale jenom když mi potvrdí, že skutečnost byla taková, jakou si ji pamatuji. Že jsem ji uměl rozesmát. Tím jsem si jistý. Někdy, když se chtěla trochu uvolnit předtím, než si půjde lehnout, po mně chtěla, abych jí vyprávěl příběh, jakýkoliv příběh. Byl jsem na tyhle okamžiky dobře připravený. Klíčem bylo ji rozesmát hned ze začátku. Smích s ní dělal zázraky. Hned jsem začal vyprávět, jako by do mě hodila čtvrťák. „Už jsem ti vyprávěl o tom, jak když mi bylo šest, zpotil jsem se fest, neb objevil jsem klíště na nepatřičným místě?“ Nebo: „Včera v noci byl na letišti jeden chlápek tak ožralej, že nedokázal řídit ani svůj kufr.“ Ty historky nic neznamenaly, a ani neměly znamenat. Novinky z práce, to, co se zrovna či kdysi stalo, to všechno ji dokázalo povzbudit, oba jsme to věděli. Když jsem byl doma, byla šťastná. Jenže já byl často pryč. Loknu si bourbonu. Tohle je moje druhá sklenka? Třetí? Otevřu zásuvku a zírám na deník, zvědavost se ve mně sváří s ješitností. Když už je sklenička prázdná, popadnu ho tak prudce, že si odřu klouby o dno zásuvky. „Sakra,“ zamumlám do prázdného pokoje. Kdyby tady byla Maddy, řekla by něco chytrého, jako: „Ta zásuvka má navrch, co?“ Samozřejmě, kdyby tady byla Maddy, nehrabal bych se v jednu ráno (a opilý) v jejím nejskrytějším soukromí. Spočítám zápisy, zlozvyk z doby, kdy jsem dělal účetního. Je jich kolem tří set a pokrývají dobu přibližně dvou let. Když si přečtu jeden za den, vydrží mi to až do příštího roku. Není mi

Milovala jsem zivot_OK.indd 25

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

jasné, jestli mi tenhle rituál přinese klid, nebo muka. Naliji si další bourbon, protože tu není nikdo, kdo by je počítal. Malá výhoda. 10. června 2013 Potřebuju už jen zámek ve tvaru srdíčka a jednorožce na obálku a zase mi bude sedm let. Co se týče deníků, ten můj bude dost nuda. Můj život se odehrává bez zbytečných dramat od té doby, co moje máma zapila svojí poslední lahví vína balení Klonopinu. K tomu se určitě ještě vrátíme. I po smrti se jí občas povede stát se středem pozornosti. Dovolte mi představit lidi, o kterých budu psát. Můj manžel se jmenuje Brady, menší postavy, 172 centimetrů, ale když jsem kdysi chodila s vysokým klukem, strávila jsem zíráním na nosní chloupky času až dost. Je finančním ředitelem společnosti ZM (společnost, která vyrábí software, kterému moc nerozumím). Já ZM přezdívám Zloději manžela, ale nesmím být zahořklá kvůli jeho pracovnímu nasazení, protože se díky jeho práci máme dost dobře. Od té doby, co moje dcera má svůj první vážnější vztah, je to tu trochu osamělé, proto tenhle trapný deníček. Eve bude příští týden patnáct. Momentálně je spíš jako osina v zadku, než láska mého života, ale na konci tohohle pubertálního tunelu je světlo naděje, které mě udržuje v klidu. Dokážu přehlížet, že za každým druhým slovem říká „jakoby“, protože je chytrá a odvážná, a vše nasvědčuje tomu, že na její život bude radost se dívat. Dneska se vrátila domů ze školy a prohlásila: „Jakoby, totálně odcházim z hodin náboženství.“ Pravděpodobně mě to mělo šokovat, tak jsem mlčela. To Bradyho příbuzenstvo se zajímá o církev. Potom, co jsem uklidila všechny talíře a neřekla ani slovo, pokračovala: „Víš proč, mami? Tvrdí, že je špatný používat antikoncepci, a učí nás tam jenom o počítání plodnejch a neplodnejch dnů. Ale to je

Milovala jsem zivot_OK.indd 26

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

taky antikoncepce - jenže je, jakoby, úplně na hovno. Proč bych měla chtít bejt součástí nějaký instituce, která takhle oblbuje lidi?“ Je jí patnáct! Nemohla jsem si pomoct a zeptala se jí, jestli potřebuje antikoncepci. Zatvářila se znechuceně. „Vůbec mi nerozumíš,“ odpověděla. Ale to ona nepochopila mě. Obdivovala jsem to, co řekla, jen jsem musela na vteřinu dát přednost svému mateřství, než budeme dál pokračovat v konverzaci. Ale to, že jsem na vteřinu upřednostnila roli matky, rozhovor okamžitě ukončilo. To je všechno. Je to přesně to, co jsem chtěl, potvrzení naší normálnosti, ale právě to mě rozčiluje. Zesnulé nelze obvinit, nemůžou se proti tomu bránit. Potřebuji, aby byl její kostlivec ve skříni dost velký na to, aby mě zprostil viny, jako kilo kokainu v pračce, nebo milenec, který vyhrožuje, že zveřejní románek. Něco, co se mnou nemá nic společného, něco, co by mě očistilo. Pronásleduje mě její smích. Poprvé jsem ho po její smrti slyšel, když se mě recepční v nemocnici zeptal na jméno, a já jen zíral do prázdna. Mohl jsem mu popsat Maddyinu citrónovou vůni. Vybavilo se mi, že její nejmilejší barva byla žlutá, že její nejoblíbenější film byla Pomsta šprtů a že její oblíbený pár ponožek byl ten starý a roztrhaný, s prasátky, co skáčou přes Měsíc, a krávou, která na to závistivě kouká z louky, ale nemohl jsem si vzpomenout na svoje zatracené jméno. „Nerad bych vás tam nahoře nějak vyrušil,“ zahihňal se recepční. Pak se přidala Maddy, její smích se ozvěnou nesl uvnitř mé hlavy. Ještě ani nevydali její tělo z márnice, a už tu byla se mnou. Zakryl jsem si rukama uši, abych se mohl na ten zvuk soustředit. Tohle utvrdilo recepčního v přesvědčení, že jsem blázen. Nakonec mu odpověděla Eve. Podruhé jsem ji slyšel se smát, když se u nás po pohřbu zastavila Susan Dundelová s kastrolem a na sobě měla upnuté

Milovala jsem zivot_OK.indd 27

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

červené tílko s obrovským nápisem BAT GIRL přes prsa. Susan nemá sebeúctu. Když jsme se sem před více než deseti lety přistěhovali, tak si vzala Maddy stranou na sousedském večírku a řekla jí: „Radši by sis ho měla držet zkrátka. V tomhle městě bude mít spoustu nápadnic, včetně mě.“ Ten samý večer – před svojí dcerou Karou – utrousil Todd Anderson bizarní poznámku o tom, jak moc je Maddy přitažlivá, a že by si přál, aby manželství měla čas od času krátkodobé pauzy. Maddy a já jsme byli šokovaní tím, jak otevřeně mluvili, a Maddy vždycky žertovala, že kdyby někdy náhodou někam záhadně zmizela, bude Susan hlavní podezřelou. Když se Susan objevila ve dveřích, napadlo mě, že má něco společného s Maddyinou smrtí. To tenhle nápad spustil Maddyin smích. Byl to přesně ten typ paranoidního myšlení, pro který si mě vždycky dobírala. Celý zmatený tím zvukem jsem upustil Susanin hrnec na velkou španělskou dlaždici, kterou Maddy nedávno opravila. Rozbil se a omaštěné kuře se rozletělo všude kolem, a tak měla Susan perfektní omluvu, proč jít dovnitř. Okamžitě vyrazila do kuchyně, popadla papírové utěrky a zmizela pod dřezem, kde hledala hadr a pytel na odpadky. Susan vypadala, jako by si to naplánovala přesně takhle. Za chvíli už se přede mnou roztáhla po podlaze, uklízejíc ten nepořádek. Vzhlédla ke mně, zcela absurdně se pokusila o svůdný hlas a řekla: „Brady, ty a Eve potřebujete ženu, která vám pomůže snášet smutek, jinak vás to zničí.“ Nedokázal jsem sebrat sílu k odpovědi, tak jsem prostě vyšel ze dveří a šel pryč, řešení, ke kterému jsem se už párkrát uchýlil kvůli Eve. Hrozné, já vím. Ale nemám na výběr. Vždycky, když na mě dolehne realita mého nového života, musím na ni zareagovat fyzicky – udeř, nebo uteč. Můj instinkt mi radil, abych Susan jednu vrazil, vyžadovalo to opravdu hodně úsilí, abych prostě odešel. V takových chvílích mě uklidňuje právě Maddyin hlas. Běž, promlouvá ke mně její vzpomínka. Tak jdu. Pravděpodobně jsem ten večer ušel alespoň sedm mil a po většinu cesty

Milovala jsem zivot_OK.indd 28

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT

uvažoval, proč si dala moje žena tu šílenou práci s výměnou dlaždice v předsíni, když měla v plánu se zabít. Svět není tak zlý, když slyším její smích. Mnohem horší je, když se lidé začnou dobývat do mého smutku, a Maddy mě nepřijde zachránit. Tehdy můj nahromaděný vztek vybuchne. Začalo to týden po pohřbu, když Eve utekla zpátky do školy. Paige, Maddyina nejlepší kamarádka, se po domluvě se školním psychologem nabídla, že by mohla poslední dva měsíce učit Eve u sebe doma, ale Eve to okamžitě zavrhla. Zírala na nás – s bradou vystrčenou stejně jako Maddy – a řekla: „Takže vy si vážně myslíte, že když mě ještě víc odstrčíte od ostatních, bude všechno skvělý?“ Paige i já jsme to vzdali. Další den šla Eve do školy, tak jsem šel do práce. Co jiného bych měl dělat? Paula mě pozdravila ve dveřích kanceláře s nacvičeným soucitným pohledem. Maddy se líbilo, že moje sekretářka je tak stará, že by klidně mohla být její matkou. „Jak se držíš?“ zeptala se a poplácala mě po zádech. Pokaždé, když se její ruka dotkla mé košile, se mi čelist sevřela pevněji a pevněji. „Fajn,“ odpověděl jsem a došlo mi, že budu muset na tuhle otázku odpovídat celý den. „Je všechno přesunuté? Stihne to Jack dneska odpoledne?“ „Ach, nejsem si jistá, jestli je to tak dobrý nápad,“ řekla Paula s roztomilým úsměvem letušky. „Dneska ráno jsem mluvila se Sally a... shodly jsme se na tom, že na to nejspíš ještě nejsi úplně připravený. Možná bys chtěl trávit trochu víc času s Eve? Nechceš pracovat jen polovinu dne?“ Sally je asistentka výkonného ředitele a jeho společnice pro večery, které netráví se svojí ženou, zajímavá osoba na rozdávání rad do rodinného života. Zaťal jsem pěsti, napnul ruce pevně podél těla a vyslovil jsem zřetelně každé slovo, jako kdyby Paula stěží rozuměla anglicky. „Něco mi říká, že auditorům bude jedno, že je moje žena mrtvá, a pořád je tu má dcera, o niž se musím nějak postarat. Zorganizuj. Moje. Zatracený. Schůzky.“

Milovala jsem zivot_OK.indd 29

12/12/17 15:21

ABBY FABIASCHI

Paula zůstala stát jako opařená a čekala, že bude následovat omluva. Nikdy jsem se k ní, nebo ke komukoliv jinému v kanceláři, nechoval hrubě. Ale vzhledem k tomu, že se můj život nedávno proměnil v pytel sraček, docela jsem si to užil. Zabouchl jsem za sebou dveře a dal se do práce. V mé kanceláři není nic, co by připomínalo Maddy. Ani rodinná fotka na stole. Vždycky to tak bylo. Rodinu a práci jsem od sebe odděloval. Teď je tu moje práce a moje dcera. Nakupovat a prodávat různé společnosti je nesrovnatelně snazší než komunikovat s nasranou šestnáctiletou puberťačkou. A cítit se ublížený je snazší než přijmout, že se chovám jako cvok.

Milovala jsem zivot_OK.indd 30

12/12/17 15:21

MILOVALA JSEM ŽIVOT Abby Fabiaschi Z anglického originálu I Liked My Life, vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Press v New Yorku v roce 2017, přeložil Hynek Bečka Obálku zhotovila Soňa Šedivá Redigovala Michaela Bečková Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9552. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Milovala jsem zivot_OK.indd 288

12/12/17 15:21