Lorenzo di Strada rozevřel velké kožené desky, na nichž se skvělo ozdobným zlatým písmem jeho jméno. V nich přechovával nejcennější písemnosti. Přejel po té místy poněkud odřené kůži zlehka dlaní. Jako by se dotýkal minulosti, do níž se pokaždé vracel při čtení svých pamětí, jež desky také obsahovaly. „Piš si deník!“ Tohle mu kladl na srdce strýček Jacopo di Strada hned po příjezdu do Prahy. „Piš si deník!“ Poslechl ho tehdy a dobře udělal. Barvité události u pražského dvora císaře Rudolfa II. za to rozhodně stály. Tyhle zápisky, to bylo jeho tajemství, které s nikým nesdílel. Na naleštěný dubový stůl teď vyklouzl také objemný svazek rukopisu sepsaného na pergamenu. Ten měl vždy uložený v zásuvce spolu s deskami. Věnoval mu ho kdysi v Praze císařův alchymista Edward Kelly. Už nikdy mu neprozradí tajemství tohoto záhadného textu, jež Lorenzovi dosud unikalo. Odložil svazek stranou a vylovil z desek zápisky. Listy byly zažloutlé a písmo na nich vybledlé. Lorenzo se pousmál a začetl se do první stránky nadepsané Praga, Caput Imperii, Anno Domini 1598. Praha, císařské hlavní město, léta Páně 1598.
5
Pameti.indd 5
13.6.2016 10:39:29
KAPITOLA PRVNÍ
L
orenzo di Strada přelétl znuděným pohledem Certaldo. Malé opevněné toskánské městečko, které se skutečně dalo přehlédnout jediným pohledem, se vyhřívalo v poledním slunci na vrcholu strmého svahu. Po zaprášené cestě, jediné a hlavní dopravní tepně vedoucí od městské brány k Palazzo Pretorio, paláci, který kdysi patříval hrabatům Albertiovým, se líně loudal vypelichaný oslík. Jeho majitel hokynář Giuseppe se ho přidržoval jako onen příslovečný tonoucí stébla. Jako by to byla jeho poslední záchrana. Občas, spíš jen ze zvyku, mu přerovnal na hřbetě objemný náklad, pod nímž se nebohý tahoun prohýbal. „To byl taky nápad, vypravit se za takového vedra dolů,“ křikl Giuseppe na Lorenza, když si ho povšiml, a máchl rukou kamsi za hradby tohoto městečka v horách. Do statků ležících pod Certaldem se však musel vydávat za každého počasí, protože na tom založil svou výnosnou živnost. Zásoboval Certaldské zejména čerstvou zeleninou a ovocem. „Ale vyplatí se ti! Ten nápad myslím!“ křikl mu se smíchem v odpověď Lorenzo. Giuseppa měl docela rád. Hokynář se na něj zazubil, zalovil v koši pohupujícím se na oslíkově vyhublém boku a vytáhl odtamtud velké, krásně zbarvené jablko. Hodil je Lorenzovi jako odměnu za jeho slova a ten je obratně chytil. Místo díků na Giuseppa jen mávl a s chutí se zakousl do sladké šťavnaté dužiny. 7
Pameti.indd 7
13.6.2016 10:39:29
To bylo jediné vzrušení, které toho dne dosud zažil. Prašná cesta, do níž nepřestávalo pražit slunce, opět ztichla. Co mě tady čeká? pomyslel si poraženecky Lorenzo a znovu přelétl pohledem střed malého městečka. Naproti bazilice sv. Michala a Jakuba se v poledním žáru krčilo několik seschlých, pokroucených olivovníků. Jedinou majestátní stavbou zde byl dům Giovanniho Boccaccia, jenže tenhle slavný spisovatel tu žil před dobrými dvěma stovkami let. Tehdy to mohlo být v Certaldu jiné, když městečko jistě navštěvovali kvůli Boccacciovi vznešení a zajímaví lidé. Zato teď bylo Certaldo, tedy alespoň podle Lorenzova názoru, prostě nudná díra. Ano, takové San Gimignano nebo i Volterra, nacházející se nedaleko odtud, to bylo něco jiného, o Florencii, pod jejíž správu Certaldo spadalo, ani nemluvě. Zaplať Bůh za to, že sem občas zavítal strýc Jacopo di Strada. Byl slavný a bohatý a v současné době působil jako císařský antikvář a správce císařských sbírek v Praze. Lorenzo ho nicméně podezíral, že Certaldo navštěvuje ani ne tak proto, aby se zde potěšil se vzdálenou rodinnou větví, ale spíš se tu chce poohlédnout po nějakých starožitnostech právě z toho dávno zapomenutého Boccacciova domu. V rodině se navíc tradovalo, že prý nějaký předek di Stradových měl být učitelem mladého Boccaccia. Nikdo tomu sice moc nevěřil, ale znělo to hezky. Snad i tohle přitahovalo Jacopa zpátky. Mohl se tou historkou jistě příjemně blýsknout na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Lorenzo měl až v dalších létech pochopit, proč se jeho věhlasnému strýčkovi Jacopovi v hlučném lesku císařských a královských dvorů občas zasteskne po tichém městečku v horách, kde jako by se zastavil čas. Rychle si nyní přejel po širokém opasku, aby se ujistil, že za ním má pořád ukrytý dopis od Jacopova syna Ottavia. Ottavio následoval otce Jacopa do Prahy, na dvůr císaře Rudolfa II., a také on se tam dobře uvedl. Zbohatl, ale nezpychl a v mlad8
Pameti.indd 8
13.6.2016 10:39:29
ším bratranci Lorenzovi viděl spíš bratra. Z Prahy mu posílal nadšené dopisy. Praha je krásné město a císařský dvůr je prostě úžasný. Pohledné paní jsou všude, kam oko dohlédne. Lid je přívětivý. A Stradovi se těší u císařského dvora výsadnímu postavení. Co víc by si mohl člověk přát? Lorenzo moc dobře věděl, že se Stradovi tomu výsadnímu postavení těší nejen proto, že Jacopa předcházela vynikající pověst zkušeného odborníka a že ho císař Rudolf znal už ze dvora svého otce Maxmiliána. Ke kráse Ottaviovy sestry Kateřiny totiž nezůstal lhostejný ani sám Rudolf II., vyhlášený znalec ženského půvabu. A to otevřelo dveře ke dvoru doslova dokořán nejen Kateřině, ale celé její rodině. Netrvalo dlouho a stala se císařovou milenkou. Porodila mu syna, Dona Julia Caesara. Jen u jednoho potomka nezůstalo. Celý císařský dvůr s napětím čekal, kdy se přelétavý císař svého nového objevu nabaží, ale nestalo se tak. Kateřinino a Rudolfovo dlouhé soužití nyní připomínalo spíš manželství. A Stradovi se už postarali o to, aby se začalo všude šuškat, že je pouhou otázkou krátkého času, kdy se krásná dcera Jacopa Strady za Jeho Milost císaře Rudolfa II. provdá. Lorenzo nyní opět téměř toužebně přejel dlaní po Ottaviově dopise. Kdo by se po přečtení podobných řádků netoužil vydat do Prahy, na císařský dvůr plný umělců a alchymistů? Kdo by tam nechtěl zkusit štěstí? Jaká budoucnost mě čeká tady? pomyslel si Lorenzo sklesle. Jen dřina v otcově vyhlášeném obchodě s vínem, práce od rozbřesku do pozdní noci, dny strávené na vinicích, které možná jednou zdědí. Byl to sice výnosný obchod, ale do toho Jacopova měl jistě daleko a byl navíc k uzoufání nudný. Potom přijde manželství s Angelou, příslib sice klidného 9
Pameti.indd 9
13.6.2016 10:39:29
a zajištěného, ovšem k uzoufání nezajímavého života. A potom jen poslední cesta na certaldský hřbitov. Věděl, že když tady zůstane, manželství s Angelou se nejspíše nevyhne. Byla obratná, tahle hezká lištička, a zařídila to tak, aby se spolu hodně vídali. Každý je už dával dohromady a Lorenzův otec se také nechal slyšet, že Angela, jediná dcera bohatého kupce, by byla pro Lorenza více než vítanou partií. Rychle vytáhl dopis a znovu se začetl do Ottaviových řádků. Pak jej stejně spěšně přeložil a opět ukryl za opasek. A v tu chvíli se rozhodl. Odjede do Prahy za Ottaviem a za strýčkem Jacopem. Jistě mu v začátcích pomohou. Jistě mu najdou práci. Veškerá ospalá nuda jako by z něj najednou spadla. Svět se zdál zase krásný a Lorenzo s určitostí věděl, že ho čekají velké věci. Zanotoval si veselý popěvek a rozběhl se postranní uličkou vedoucí z certaldského náměstí dolů k otcově vinici. Cesta byla rozpálená a půda rozpukaná suchem a domy, které uličku lemovaly, měly okenice přivřené, aby se dovnitř nedral dusný žár. Cikády se pustily do opětovného ohlušujícího koncertování v okamžiku, kdy minul jejich útočiště v hájku vysušených pokroucených olivovníků. Vtom se z jednoho stinného loubí odloupla štíhlá dívčí postava. Angela zastoupila Lorenzovi cestu. „Kam ten spěch, Lorenzo? Nechceš se zastavit na sklenku vína? Přinesla bych ti orosený džbánek z našeho sklepa,“ nabízela mu se svůdným úsměvem, který jí vykouzlil na hebkých lících půvabné důlky. Ta představa ho zlákala, stejně jako vidina společnosti krásné Angely. Lorenzo v tu chvíli na Prahu a na své odvážné plány pozapomněl. Angela, která jako by to vycítila, k němu přistoupila blíž. Položila mu útlou dlaň na rameno, zlehka, jako by se bála, že ho tím poleká. „Proč se mi v poslední době vyhýbáš, můj milý?“ 10
Pameti.indd 10
13.6.2016 10:39:29
zašeptala sladce. „Stýská se mi po tobě! Začals na mně šetřit polibky. A to jsme téměř zasnoubeni!“ Lorenzo se užuž natahoval, aby se dotkl jejích černých vlasů, hustých a hebkých jako hedvábí. Zatoužil jí polaskat tvář, hebkou nazlátlou pleť, jejíž opojnou vůni dobře znal. Angelina výčitka však, byť dobře míněná, a zmínka o zasnoubení mu pomohly z okouzlení rázem vystřízlivět. Podvolit se dívčinu naléhání, zůstane v Certaldu navždy. „Rád bych, Angelo, ale mám hodně práce. A o zásnubách nemůže být ani řeč – čekají mne velké úkoly,“ odpověděl vyhýbavě a trochu poodstoupil. „Přesto ti děkuji za pozvání! Příště ho určitě využiji.“ Jenže ono žádné příště nebude, rozhodl se nyní pevně. V jediném okamžiku jako by spatřil celou svou budoucnost, zůstat tady v Certaldu a oženit se s Angelou. Po svatbě by každý rok následoval nový přírůstek do rodiny a Lorenzovi by nezbývalo než dřít od rána do noci v otcově vinařství, aby rozrůstající se rodinu uživil. Takhle si život nepředstavoval. Rychle setřásl Angelinu ruku z ramene a bez dalších slov vykročil k domovu. Angela zůstala užasle stát uprostřed cesty a doprovázela Lorenza uraženým pohledem. Neviděl, že sevřela ruce bojovně v pěst a že jí v očích nebezpečně blýsklo. Annunzio di Strada střelil po synovi Lorenzovi přísným pohledem. „Zase ses toulal v Certaldu?“ přivítal ho zostra. „I k obědu přijdeš pro to bezcílné lelkování pozdě. Ne nadarmo se říká ,jak k jídlu, tak k dílu‘!“ Matka Honorata jen beze slov postavila před Lorenza ošatku 11
Pameti.indd 11
13.6.2016 10:39:29
s krajíčky z nevysokého bochníčku focaccia. Věděla moc dobře, že Lorenzo tenhle její nadýchaný chléb s bylinkami přímo zbožňuje a přikusuje ho ke každému chodu. Na ohlazené prkénko pak postavila velkou mísu s vroucím osso bucco. Lahodné dušené telecí se bude doslova rozplývat na jazyku. Proto se ani nedivila Annunziově netrpělivosti. Tohle jídlo patřilo k jeho oblíbeným. Po krátké modlitbě se pustili do jídla. Lorenzo však jeho lahodnou chuť dneska nevnímal. V duchu se totiž obíral tím, jak otci sdělit svůj záměr odjet do Prahy. Marně přemítal, jak začít. Z úzkých mu pomohla náhoda. „Dneska přišel dopis od Jacopa di Strada,“ utrousil otec mezi dvěma sousty. Osso bucco bylo chutné, a tak se mu vrátila dobrá nálada. Otřel si prsty do plátěného ubrousku, natáhl se za sebe a sebral z komody list s rozlomenou Stradovou pečetí. „Vypadá to, že se v Praze u císaře dobře zapsal,“ poznamenala Honorata a vstala od stolu, aby přinesla další chléb. „Když si pomyslím, že začínal skoro od nuly! Kdo o něm před pár roky věděl? Vyučil se zlatníkem a všichni se domnívali, že může mluvit o štěstí, zmůže-li se v rodné Mantově na nějaký malý zlatnický krámek s ještě menší dílničkou. A teď si žije jako pán u císařského dvora v Praze. Někdo si to prostě umí zařídit!“ Annunzio si vzal kousek čerstvého chleba. Byl voňavý, s chřupavou zlatavou kůrkou, a on si z něj s chutí odlomil pořádné sousto. Jeho Honorata byla nad všechny kuchařky v Certaldu! „Tak tady to máš! A pak se říká, nejdřív práce a potom zábava. Jacopo se držel toho, co ho bavilo – starožitností – a hlavně mincí. Což se mu bohatě vyplatilo.“ Byla to pravda jen zčásti. Jacopova rodina byla bohatá a měla nemalý vliv, takže jeho oslnivá kariéra zase takovým velkým překvapením být nemohla. Jistě by neskončil v zapadlém mantovském zlatnickém krámku. „Kde se mu vlastně naskytla první příležitost, aby se prosadil?“ zeptala se Honorata naoko zvědavě. Tohle už nesčíslněkrát probí12
Pameti.indd 12
13.6.2016 10:39:29
rali, ale ona chtěla udělat tou otázkou Annunziovi radost. Věděla moc dobře, že se k téhle rodinné historii nesmírně rád vrací. „Ach, ten byl vždycky šikovný! Opravdu si to uměl v životě zařídit, jak jsi řekla. Právě v Mantově, v jeho rodišti, měl krátce po vyučení příležitost vstoupit do služeb urozeného mecenáše. Ale abych mu nekřivdil – Jacopo je skutečně obdařen výjimečným nadáním, a proto má dnes otevřené dveře u každého královského dvora. Pro starožitnosti má jakýsi šestý smysl – i se zavřenýma očima dokáže poznat, co je cenné a co pouhý brak,“ dodal Annunzio pochvalně, neboť si uvědomil, že z něj promlouvá závist. Jacopa měl v podstatě rád, třebaže to nebyl jeho bratr, ale vzdálený starší bratranec. Byl mu přesto jako bratr a Lorenzovi zase jako strýc. Krev není voda. Vážil si ho navíc pro to, čeho dosáhl, i když s jeho – na svůj vkus příliš světským – způsobem života v mnohém nesouhlasil. Nechtěl mu nicméně křivdit. „Začal sbírat starožitnosti a hlavně mince a šikovně přitom využil vzrůstajícího zájmu o staré cenné předměty. Ale nejen to – on je dovedl uspořádat do přehledných sbírek. Napsal o tom dokonce knihu, Epitome thesaurus antiquitatum se ten opus jmenuje. Velmi stručně řečeno, ten spis pojednává o podobiznách panovníků na mincích a přinesl mu skutečně evropský věhlas.“ Annunzio nyní zamyšleně honil sousto telecího po talíři, jako by na jídlo náhle zapomněl. Teprve po chvíli pokračoval. „Žádný div, že se pak dostal do služeb Jeho Svatosti papeže. Odtamtud byl už jen krůček na císařský dvůr. Výhodného postavení se mu dostalo jak za císaře Ferdinanda I., tak potom za jeho syna a nástupce Maximiliána, a nyní je ve službách Jeho Milosti Rudolfa II. Habsburského. Ten se rozhodl, že si zřídí císařský dvůr v Praze, a tak tam skončil také náš Jacopo.“ „To žil v Římě, když byl ve službách Jeho Svatosti?“ zeptal se závistivě Lorenzo. 13
Pameti.indd 13
13.6.2016 10:39:30
„V Římě a myslím také v Lyonu, procestoval však celou Evropu. Na nějakou dobu se usadil v Německu, tam se i dobře oženil. Vzal si Otilii, hraběnku z Rosbergu. Teď má nejen peníze, ale zdobí ho i vznešený titul.“ „A pak?“ zeptal se až příliš dychtivě Lorenzo. Annunzio v tu chvíli zalitoval, že se nechal zlákat k vyprávění o Jacopově oslnivé dráze. Nač synkovi plést hlavu leskem císařského dvora? Jeho místo je v otcově vinařství v Certaldu! „Nu, potom následovaly další úspěchy,“ pokračoval přece jen dál. Nic jiného mu také nezbývalo. „Ty největší slavil ovšem až ve Vídni. Měl bys vidět jeho vídeňský palác! Zastíní prý leckteré královské sídlo.“ Annunzio zamyšleně drobil kousky chlebové střídy nad talířem. Chuť ho najednou nějak přešla. Jeho vinice byly výnosné a rozhodně si v Certaldu špatně nežili, ale s Jacopem se to srovnat nedalo. „A v Praze se domohl také záviděníhodného majetku,“ dodal po chvíli. „Patří mu tam výstavný dům a dvorec a rovněž řada dalších nemovitostí. Stejně jako jeho synovi Ottaviovi. Ovšem v jeho případě by se za některé z nich slušný křesťan musel stydět.“ Honorata vrhla po manželovi varovný pohled a výstražně sykla, aby ho umlčela. Její mladičký nezkažený syn nemusí vědět, že Ottavio prý vlastní v Praze vyhlášené bordello. „Proč, prosím tě, by se za ně měl někdo stydět?“ užasl Lorenzo. Tuhle část rodinné historie zatím neznal. „Té otcovy poznámky si nevšímej, Lorenzo,“ vložila se jim do debaty Honorata. „A ty, Annunzio, bys neměl věřit kdejaké pomluvě! Pramení z lidské závisti, která vidí za každým úspěchem nějakou nekalost.“ Honorata s těmi slovy vstala, zamířila do kuchyně a vrátila se s džbánem vína. Usoudila, že lahodný doušek odplaví hořkou pachuť, kterou v nich zanechala Annunziova neuvážená poznámka. „Co nám vlastně píše ten náš strýček Jacopo?“ stočila pak rozhovor na bezpečnější téma. 14
Pameti.indd 14
13.6.2016 10:39:30
Annunzio vrhl po manželce vděčný pohled. Byl rád, že mu pomohla z úzkých. Vykládat nezkušenému Lorenzovi, že jeho bratránek Ottavio vlastní v Praze podle všeho vykřičený dům, to se jaksi nehodilo. Důležitě nyní rozložil dopis a začetl se do něj. „Nejprve nás všechny zdraví. Vede se mu prý dobře, ovšem…,“ začal Annunzio, pak se důležitě odmlčel a krátkým tupým prstem si ukazoval na řádky, které znovu pročítal, „… tady dál píše, že se u císařského dvora nelze na nikoho spolehnout, že tam panují intriky, pro něž nelze nikomu důvěřovat. Zejména nyní ne, když se rodina Stradových těší výjimečné přízni Jeho Milosti císaře Rudolfa.“ Annunzio nakrátko vzhlédl od listu a potom opět pokračoval ve čtení. „Náš Jacopo teď potřebuje nutně, a hlavně rychle někoho, kdo by mu vypomáhal s neustále se rozrůstajícími císařskými sbírkami, zejména s jejich utříděním…“ Annunzio nyní dopis odložil a pronesl téměř slavnostně: „A tak se obrátil na naši rodinu. Komu jinému by také měl důvěřovat, když než vlastní krvi?“ Bylo na něm vidět, že ho Jacopova prosba potěšila. Lorenzo nevěřil vlastnímu sluchu. Takové štěstí! Rozhodl se, že té výjimečné příležitosti využije. Sebral veškerou odvahu a obrátil se k otci. „Mohl bych to být já? Mohl bych se tím pomocníkem strýčka Jacopa stát já? Pustil bys mě do Prahy?“ vyhrkl nedočkavě. Otec se znovu dlouze zahleděl na list, jako by se chtěl poradit s jeho řádky. „Jacopo má přece v Praze syna Ottavia a také vnuka Tavia. Ti by mu měli stačit!“ usoudil. S Lorenzem má jiné plány. To on se po něm jednou ujme dobře zavedeného vinařství. „Nepsal by ti asi, být tohle pravda,“ namítl Lorenzo. „To chceš odmítnout pomoc vlastnímu příbuznému? Vlastní krvi, o níž ses před chvíli zmiňoval?“ Annunzio se ošil. „To ne, ale… tvoje poslání je přece jiné! 15
Pameti.indd 15
13.6.2016 10:39:30
Umění a starožitnosti, to je sice krásná věc, ovšem řemeslo a obchod mají zlaté dno. Tebe čeká vinařství a náš obchod s vínem. Kdo jednou zdědí vše to, co jsme po celé generace vytvářeli? Tvoje sestra Luciana jistě ne, pro ženu se taková práce nehodí!“ „Je přece vdaná! Její manžel ti jistě vypomůže. A kdo tvrdí, že v Praze zůstanu navždy? Bude to dobrá zkušenost a dá se jistě uplatnit i v našem obchodě s vínem. Přestav si jen, jak vznešeně to bude znít: Víno vám prodává císařský antikvář,“ vemlouval se otci Lorenzo. „Hm, na tom něco je,“ neochotně připustil Annunzio. „Ale… co Angela? Vaše zásnuby jsou prý otázkou krátkého času, tak to alespoň tvrdí její otec.“ Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že je tomuto spojení nakloněn. Angela pocházela z dobré, a hlavně zámožné rodiny. Honorata už to nevydržela a vložila se jim do řeči. „Angela je sice slušné a hezké děvče z vážené rodiny, která ji jistě vybaví nezanedbatelným věnem, ale… náš Lorenzo má na svatbu ještě dost času, nemyslíš?“ obrátila se na manžela. „Každý mladík by se měl trochu porozhlédnout po světě, než se usadí. A pak, i obchodu by jeho nové zkušenosti jen prospěly, v tom má Lorenzo pravdu.“ Také ona by sice syna nejraději viděla v rodinném vinařském podniku, ale nechtěla, aby se honem ženil a uvázal si na krk manželku a časem houfec dětí. Angela podle ní na všechno příliš spěchala. Pravdou bylo, že na ni Honorata trochu žárlila. „Některé zkušenosti si člověk může raději ušetřit,“ odbyl ji manžel a obdařil vědoucím pohledem. Jeho slova nicméně příkře nevyzněla a Honorata věděla, že mají s Lorenzem vyhráno. „Podívej na Jacopovu dceru Kateřinu! Jaké ta udělala u císařského dvora štěstí!“ kula Honorata železo, dokud bylo žhavé. „Já nevím, jestli se tohle dá zrovna označit za štěstí. Nikdy nepochopím, že jak její otec, tak bratr něčemu podobnému jen 16
Pameti.indd 16
13.6.2016 10:39:30
tak přihlížejí. Jak už jsem řekl, jistých zkušeností by měl být člověk raději ušetřen.“ Lorenzo zůstal na otce nechápavě zírat. O čem to tu proboha mluví? Vyjadřuje se jako ta pověstná Pýthie! Annunzio vrhl ještě jeden pohled na Jacopův dopis. Potom zabubnoval krátkými prsty o stůl a nakonec se obrátil k Lorenzovi. „Kdy se chceš vydat na cestu, chlapče?“ Lorenzo nezaváhal ani na okamžik. „Co nejdřív, otče!“ vyhrkl šťastně. Lorenzo zastavil koně ve vesnici pod vrchem Leopoldsberg, odkud to bylo do Vídně, co by kamenem dohodil. Na chvilku zaváhal, zda pokračovat dál v cestě, anebo zda přece jen raději nepřenocovat v místní zájezdní hospodě U Císařské koruny, před níž právě stál. Putování z Certalda bylo sice zajímavé, ale i pro mladíka jako on, plného sil a touhy po dobrodružství, značně náročné. Musel si přiznat, že se nyní, téměř u cíle, cítil najednou k smrti unavený. Zpoza opasku vytáhl Ottaviův dopis, aby si znovu přečetl řádky s instrukcemi týkajícími se jeho výpravy do Českého království. „Nejlepší bude, když se do Prahy vydáš přes Vídeň a zastavíš se tam v otcově paláci. A to nejen proto, aby sis po dlouhé cestě pořádně odpočinul. Naskytne se ti totiž možnost seznámit se – patrně poprvé – alespoň s částí jeho sbírek a s tím, jak exponáty uspořádává a katalogizuje. Poprosím otce, aby služebnictvo zpravil o Tvém příjezdu. Uvidíš, postarají se o Tebe královsky. A teď to hlavní – jak se tam dostaneš. Sídlo se nachází v Simmeringu, kousek od loveckého zámečku Jeho císařské Milosti…“ Následoval podrobný popis cesty do Jacopova domu. Zdálo 17
Pameti.indd 17
13.6.2016 10:39:30
se, že to odtud opravdu není daleko. Lorenzo usoudil, že se přikloní ke kompromisu. V té hospodě se zastaví, ale jen na něco k snědku a na džbánek vína, a potom se vydá dál. Bude příjemné strávit po cestě tak dlouhé noc v měkké a hlavně čisté posteli. Bez dalšího rozmýšlení zamířil do hostince. Poté, co opatřil koně, prodral se hloučkem kmotrů, kteří postávali kolem šenku, každý s mázem v ruce, a usadil se až vzadu u okna, odkud měl výhled na Dunaj. Okno bylo otevřené a vedlo do nevelké zahrady svažující se k řece. Vánek odtamtud přinesl sladkou vůni rezedy, která nakrátko zaplašila odér pečeně. „Čím ti mohu posloužit, vzácný pane?“ zeptal se ho úslužně hospodský, který se vzápětí přihnal. Bohatého mladíka z lepší rodiny poznal i přes zaprášený oděv na první pohled. „Přines mi kousek té pečínky, která tu tak vábně voní, a víno k tomu,“ objednal si Lorenzo. „Jak si přeješ,“ přikývl hospodský, snaživě smetl umaštěnou utěrkou ze stolu pár pomyslných drobečků a pak se chystal odpoklonkovat. Lorenzo ho však zadržel. „Mám ještě jednu prosbu. Mohl bys mi říct, jak se dostanu k domu Jacopa Strady ve Vídni? Nemá to být daleko a jeho sídlo prý navíc každý zná.“ Hospodský zpozorněl. Jeho falešnou úslužnost vmžiku vystřídala skutečná úcta. Nemýlil jsem se, pomyslel si vítězoslavně. Tenhle vandrovník není jen tak ledaskdo, když se ptá po paláci samotného Jacopa Strady! „Kdo by neznal pana Jacopa!“ zvolal s nadšením, do něhož se zřejmě nemusel příliš nutit. „A kdopak by nevěděl, kde bydlí! Odtud to budeš mít blízko, slabou půlhodinku rychlé chůze. Jeho palác Strada se nachází v Simmeringu na okraji Vídně, kousek od Dunaje. Je to nedaleko císařského loveckého zámečku Neugebaude. Tedy on to není ani tak zámeček, jako spíš pořádný zámek. S plány na jeho obnovu pomáhal právě pan Jacopo. Často a rád se u Císařské koruny zastavil na nějaké to občerstvení, a to nám tu pak dával k dobru různé historky z té monu18
Pameti.indd 18
13.6.2016 10:39:30
mentální stavby. Takový nadaný architekt to je, takový talent, a přitom se nevyvyšuje!“ „On je to ale spíš starožitník, antikvář,“ namítl chabě Lorenzo. Ne že by o strýcových architektonických počinech nevěděl, ale v Certaldu se o nich zase tolik nemluvilo, protože tam Jacopa přilákal hlavně zájem o starožitnosti, pominou-li se příbuzenská pouta s Annunziovou rodinou. „To jistě, to jistě, pane, ale vynikl i v tomto oboru, tím myslím v architektuře. Jak jsem říkal, takový všestranný talent, jakým je nadán pan Jacopo Strada, to se jen tak nevidí! Celá Vídeň tehdy před léty mluvila o jeho plánech na přestavbu sídla Jeho císařské Milosti Maxmiliána II. Tak vznikl už zmiňovaný zámek Neugebaude. Však uvidíš sám. Nu, a teď prý je v Praze u císařského dvora Maxmiliánova syna Jeho Veličenstva Rudolfa II., který nám nyní vládne.“ Lorenzo se na hospodského pozorně zahleděl. Jeho znalosti ho překvapily. Od tlouštíka se zamaštěnou zástěrou v hospodě kousek od Vídně by je nečekal. „Tvoje znalosti jsou překvapivé,“ vyslovil svou myšlenku nahlas. Hospodský zase přejel utěrkou stůl, nyní poněkud rozpačitě. „Já nebýval vždycky hostinským, pane. Měl jsem velké plány. A pak, jak už jsem se zmínil, pan Jacopo se právě v našem hostinci často stavoval, když se vracel do Vídně.“ Lorenzo si ho změřil téměř soucitným pohledem. Nechybělo mnoho a mohl jsem skončit podobně, jen s tím rozdílem, že v mém případě by šlo o vinařství, blesklo mu hlavou. Zaváhal, zda šenkýři neprozradit, že je Jacopův příbuzný. Nakonec si to ale rozmyslel a nechal si to pro sebe. Cinkl o odřenou desku stolu zlaťákem, hospodský minci rychle sebral a ujistil ho, že jídlo tu bude ve chvíli. Mluvil pravdu, protože se k Lorenzovu stolu ve chvíli přihnala kyprá číšnice s mísou tučné pečeně a naložené kapusty. Jídlo to 19
Pameti.indd 19
13.6.2016 10:39:30
bylo sice dobré, ale příliš vydatné a těžké a Lorenzo většinu té pochoutky nechal. Zato víno, které mu přinesli, bylo vynikající. Osvěžilo ho a dodalo mu nové síly k cestě. Když se pak zvedl od stolu a měl se k odchodu, hospodský na něj už čekal u dveří. „Tady Francek tě zavede ke Stradovu paláci, pane. Skutečně to odtud není daleko. A zavítej k nám znovu!“ Lorenzo mu to slíbil a vyrazil se svým průvodcem do rychle se snášejícího soumraku. Lorenzo sice věděl, že se Ottavio zmiňoval v dopisech o otcově vídeňském sídle jako o paláci, považoval to však za milou nadsázku. Ostatně palazzo se v Certaldu říkalo každé vznešenější ruině. Jacopo Strada v císařských službách jistě neživoří, ale že by se zmohl na palác? To se Lorenzovi nezdálo pravděpodobné. Dům, ke kterému ho Francek právě dovedl, byl nicméně skutečný palác a Lorenzo nakrátko zaváhal, zda nejde o nějaký nevhodný žert nebo prostě o mýlku. Barvité líčení hospodského nebral příliš vážně, a čekal proto jen hezký, výstavný měšťanský dům, ne rezidenci skutečně hodnou krále. Palác se tyčil na břehu Dunaje a jeho elegantní křídla jako by objímala nádhernou pěstěnou zahradu. Lorenzo sklouzl ze sedla a vykročil po široké dlážděné cestě k vysoké tepané bráně. Mezi bohatými korunami stromů zahlédl vížky císařského loveckého zámečku. Francek mu cestou vyprávěl, že si do lesů kolem Simmeringu rád vyjížděl na lovy Rudolfův otec císař Maxmilián. Miloval prý také místní zahrady a Francek Lorenzovi důvěrným šeptem sdělil, že podle mínění mnohých byl Maxmilián lepší zahradník než panovník. „Nespletl ses, Francku? Je tohle opravdu dům Jacopa Strady?“ obrátil se Lorenzo pro jistotu ke svému průvodci. To už stáli 20
Pameti.indd 20
13.6.2016 10:39:30
u brány. Nevelká postranní branka byla otevřená, jako by vítala pozdního návštěvníka. Francek poněkud dotčeně zavrtěl hlavou. „Ne, pane, nespletl! Jak bych mohl? Častokrát mě sem poslali s nějakou pochůzkou.“ Chlapec pak ukázal mezi stromy. „Vidíš? Tamhle se přece nachází císařský lovecký zámek Neugebaude, o kterém jsem ti vyprávěl. To je ten, který vystavěli podle plánů pana Jacopa. Nespletl jsem se, jsme na místě.“ Lorenzo rychle vtiskl chlapci do dlaně pár stříbrňáků, aby si ho usmířil. „Nečekal jsem takový honosný palác,“ prozradil pak. Jacopo Strada se svým bohatstvím příliš nepyšnil, když zavítal do Certalda, snad proto, aby se nedotkl hrdosti svých příbuzných. Utrousil jen cosi o vídeňském domě a o nějakých zakázkách pro císaře. „Budeš ještě něco potřebovat, pane?“ zeptal se ho úslužně Francek, když si diskrétně přepočítal tučnou odměnu. Lorenzo jen zavrtěl hlavou. Francek mu spěšně mávl na rozloučenou, jako by se bál, že si to s tím štědrým obnosem ještě rozmyslí, a vmžiku zmizel v soumraku. Lorenzo proklouzl pootevřenou brankou a vydal se k paláci. Dlouho váhal, než se odvážil zabušit na masivní vyřezávané dveře, k nimž ho dovedla cesta vysypaná jemným pískem. I to mosazné klepátko představovalo uměleckou práci a bylo vycíděné tak, že se v něm návštěvník mohl vidět lépe než v zrcadle. Když se k tomu konečně odhodlal, rozlehly se údery prostorami uvnitř domu. Teprve za nějakou dobu odkudsi přispěchaly kvapné kroky. Komorník si ho nejprve podezíravě prohlédl zamřížovanou špehýrkou a Lorenza napadlo, že sem možná vůbec neměl chodit. Co když sem Ottaviův dopis, oznamující bratrancův příjezd, 21
Pameti.indd 21
13.6.2016 10:39:30
nedoručili? A vůbec, co když si z něj ten uličník Francek doopravdy vystřelil a zavedl ho k paláci nějaké místní veličiny? Připadal si najednou jako venkovský hlupák, který se vtírá někam, kam nepatří. „Čím mohu sloužit?“ zeptal se odměřeně komorník s nehnutou kamennou tváří, v níž měl vepsanou nedůvěru. „Já… jsem Lorenzo Strada,“ vypravil ze sebe konečně Lorenzo. „To by mohl říct každý,“ opáčil komorník a zdálo se, že se mu špehýrku chystá přibouchnout před nosem. Lorenza to popudilo. Je přece jednou synovec majitele tohoto vznešeného paláce, tak si zaslouží, aby se s ním podle toho jednalo. „Na pokyn svého strýce Jacopa Strady jsem se zastavil na cestě k pražskému císařskému dvoru ve Vídni. Tady je dopis jeho syna Ottavia, kterým to stvrzuje. Mělo tu pro mne být přichystáno ubytování. Hodlám se pár dní zdržet, abych se před příjezdem do Prahy seznámil se strýcovými sbírkami.“ Lorenzo prostrčil cípek Ottaviova listu skrz umně tepanou mřížku špehýrky. Komorník po jistém zaváhání téměř štítivě uchopil list, protáhl ho pod špehýrkou a dal se do čtení. Tvář se mu s každým přečteným řádkem měnila, roztávala jaksi, až nabyla servilně podlézavého výrazu. „Ach, pane, rač jen dále! Taková vzácná návštěva! Synovec pana Jacopa. Bratranec pana Ottavia. Jen dál, jen dál! Vše je pro tvůj příjezd přichystáno.“ Po počáteční úsečnosti nebylo ani památky. Komorník jako by nyní nedokázal zastavit příval slov. „Promiň mi ty počáteční rozpaky, ale… doba je nejistá a nebezpečná, časy jsou zlé. A tak opatrnosti nikdy nezbývá!“ Spěšně při té tirádě odemykal dveře a téměř vstrkal Lorenza dovnitř do rozlehlé haly simmeringského paláce Jacopa Strady. Lorenzo zůstal ohromeně stát na složitém vzoru mozaiky, která zdobila podlahu. Tohle bylo sídlo hodné císaře. Ze vstupní haly vedlo do první22
Pameti.indd 22
13.6.2016 10:39:30
ho patra široké mramorové schodiště a nad ním se tyčila kopule jako v nějakém chrámu. Stěny zdobil bezpočet obrazů a všude, kam oko dohlédlo, viděl starožitnosti, vázy i sochy. Lorenzo užasl. Strýc Jacopo sice nepocházel ze zcela nuzných poměrů, ale jeho rodina přehnaně bohatá také nebyla. Rozhodně ne takhle. Při pohledu na ten okázalý přepych a nádheru si uvědomil jedno – toho všeho se strýc Jacopo domohl vlastní pracovitostí, obratností a tím, že se nikdy nepřestal vzdělávat. Už dávno nebyl žádný mladík, a přesto se nerozpakoval vážit dalekou cestu, jen aby objevil nějakou pozapomenutou drahocennost. Dokázal-li to on, dokážu to jistě také, umínil si Lorenzo. Jsem přece Strada! I já se budu jednou hrdě procházet vlastním palácem. „Pokoje pro hosty máme vždy připravené, to pro případ, že by se tu zastavil pan Jacopo nebo mladý pán Ottavio či jeho syn Tavio. Hned tě do nich uvedu, pane Lorenzo,“ vykládal důležitě komorník, který se mu stačil představit jako Hans. „A o tvého koně se dobře postarají ve stáji, buď bez obav,“ dodal. Lorenzo jen přikývl a stoupal za ním po tom majestátním schodišti. Ve výklenku podesty se tyčila starobylá amfora a v prvním patře se nacházela celá galerie portrétů. Na jednom z nich Lorenzo poznal Jacopa. Zastavil se před ním v úžasu. „Tohle musí být ten proslulý portrét od Tiziana! Strýc se o něm zmiňoval, když nás navštívil v Certaldu. Netušil jsem, že bude obraz tak… působivý!“ Jacopo, zachycený jako muž v nejlepších létech, jemuž ještě nezdobily skráně šediny jako nyní, na něm majetnicky třímal sošku Venuše, kterou chtěl patrně získat v nějaké obtížné transakci pro svou sbírku. „Je moje!“ jako by to gesto výmluvně říkalo. „Tohle je jen kopie, ale dobrá,“ poznamenal Hans. „Originál si pan Jacopo odvezl do Prahy. Tento portrét patří k jeho nejoblíbenějším. Tizian ho vytvořil ve svém vrcholném období.“ Komor23
Pameti.indd 23
13.6.2016 10:39:30
ník trochu poodstoupil a ukázal na dva tlusté rukopisy zachycené v pozadí. „Vidíš, pane, tyhle dvě knihy? To jsou ona vyhlášená pojednání Jacopa di Strada o mincích. Ty mu zaručily nehynoucí slávu a otevřely dveře ke královským a císařským dvorům. Jak důmyslné, že je zde Tizian zvěčnil, stejně jako dopis, který malíři pan Jacopo adresoval. Najdeš ho v dolní části obrazu.“ Lorenzo začal obraz studovat zblízka a nedokázal se od něj odtrhnout. Hans proto po chvíli netrpělivě zašoupal nohama, aby nevtíravě naznačil, že je nejvyšší čas pokračovat v cestě. Nehodlal s Lorenzem strávit celý večer prohlížením Stradových pokladů. Lorenzo se zahleděl do nařaseného baldachýnu, který se klenul nad mohutnou sloupkovou postelí. Připadal si v tom nadměrně velkém loži jaksi ztracený. Hodiny na jedné z věží nedalekého císařského zámku odbily půlnoc, ale jemu se spánek dosud vyhýbal, třebaže se zvečera cítil k smrti unavený. Hlavou se mu honily zážitky dnešního dne, zejména nepřehlédnutelná změna v chování těch, před nimiž pronesl strýcovo jméno. Otvíralo mu dveře všude. Napadlo ho, že strýcův vliv, stejně jako jeho bohatství, plně nedocenil. Opatrně se pak dotkl vzpomínky na Certaldo. Stesk po domově, který ho na počátku cesty pronásledoval, se postupně vytrácel. Jen někdy ho dosud sevřela úzkost z neznámého cizího světa. Avšak i ta byla v přepychu paláce Jacopa Strady zapomenuta. Zahleděl se nyní na obraz, který visel nad krbem. V matném světle dohořívající svíce se na něj usmívala okouzlující dívčí tvář. Lorenzo si vzpomněl na Angelu. Projela jím vlna touhy, slastné a mučivé zároveň. Ne však po Angele, ale po ženě. 24
Pameti.indd 24
13.6.2016 10:39:30
„Věřím, že v době, kdy budeš číst tyto řádky, budeš už dávno v otcově vídeňském paláci v Simmeringu.“ Lorenzo dychtivě hltal řádky Ottaviova dopisu, na který v Jacopově sídle čekal. Setrval zde už skoro týden a prvotní nadšení v něm zvolna pohasínalo a ustupovalo trudnomyslnosti z té přemíry nashromážděných předmětů, jakkoliv krásných. V prvních dnech si s dychtivostí prohlížel strýcovy starožitnosti a probíral se jimi. Byl to opojný pocit, nechat si protékat mezi prsty mince z Jacopovy bohaté sbírky. Na poličce nad ní byl vystaven na čestném místě jeho věhlasný numismatický spis. Lorenzo nahlédl do té latinské verze, německé a francouzské vydání ponechal stranou. Hans mu podal obšírný výklad k jednotlivým exponátům a také k obrazům ve strýcově galerii. Lorenzo tady poprvé uviděl portrét Jacopovy manželky Otilie, hraběnky z Rosbergu. Z bohatě vyřezávaného rámu na něj shlížela paní se smutným úsměvem v bledé tváři a s hlubokýma tmavýma očima. Nedalo by se o ní tvrdit, že je krásná, ale byla jí vlastní jistá charismatická přitažlivost, kterou po ní Ottavio bohužel nezdědil, třebaže se jí bledou tváří a uhrančivýma tmavýma očima podobal. „Paní hraběnka z Rosbergu byla výjimečná žena,“ nešetřil Hans chválou. „Často tady pobývala, i když dávala přednost Norimberku. Zpočátku svého chotě pana Jacopa doprovázela na všech cestách, ale potom, s přibývajícími léty, toho bylo příliš i na ni.“ „Do Prahy za ním už nejela?“ zeptal se zvědavě Lorenzo. „Bohužel ne. Zemřela náhle krátce poté, co byl její manžel jmenován císařským antikvářem. Ty ses s ní znal, pane, smím-li se ptát? Setkal ses s ní?“ Lorenzo jen zavrtěl hlavou. Najednou se ho zmocnil smutek. Často se mylně domníváme, že nám na některé věci zbývá spous25
Pameti.indd 25
13.6.2016 10:39:30
ta času, abychom se s pozdní lítostí přesvědčili o opaku. Platilo to mimo jiné o tetě Otilii a o setkání s ní. „Jednou ji musíme pozvat do Certalda,“ sliboval pokaždé při Jacopově návštěvě otec Annunzio. „Jednou se za ní vypravíme do Norimberku. Bude dobré poznat při tom také trochu svět.“ Jednou… A teď už bylo pozdě. Lorenzo se s tetou Otilií nikdy nesetkal. Možná v tom sehrál jistou úlohu i strýček Jacopo, který na manželku podle všeho zrovna nenaléhal, aby ho na cestách po Itálii doprovázela. Annunzio se nechal slyšet, že to Jacopovi celkem vyhovovalo, zůstala-li doma. Měl rád volnost a podle Annunzia sehrál velkou, ne-li hlavní roli v tom, že se vůbec oženil, Otiliin hraběcí titul, který si pak přivlastnil. „Náš Jacopo sbírá nejen starožitnosti, ale i hezké tvářičky, ovšem u těch si cení mládí,“ poznamenal k tomu jednou otec a narážel patrně na to, že je Otilie starší než Jacopo. „Jsou tu přece děti!“ sykla na něj tehdy pohoršeně Honorata. Lorenzo teď při pohledu na galerii dívčích portrétů pochopil, co tím otec myslel. Na obrazech se opakovala zejména jedna okouzlující dívčí tvář. Lemovaly ji prstýnky bohatých lesklých vlasů a zdobil svůdný úsměv. Nejkrásnější na ní však byly černé oči, které jako by ho sledovaly na každém kroku. Vyzařovala z nich dychtivost, touha po životě a na jejich dně doutnala divoká vášeň, jejíž plamen může být zdrojem vrcholné slasti nebo také propastné zkázy. Zejména jeden z jejích portrétů, nazvaný prostě Bella Mia, Lorenza doslova fascinoval a musel se k němu bez přestání vracet. Hans ho před ním jednou nachytal. Lorenzo sebou téměř provinile trhl, jako by ho komorník přistihl při něčem nedovoleném. „Krásná, viď, pane Lorenzo? Bella Mia – nikdy jsem nepřišel na to, zda je to skutečně její jméno, anebo zda to prostě zname26
Pameti.indd 26
13.6.2016 10:39:30
ná Moje kráska,“ poznamenal suše Hans. „Také pana Jacopa nepřestává tento obraz přitahovat. Když zavítá do Simmeringu, dokáže před ním prostát doslova celé hodiny.“ „Je to opravdu nevšední tvář. Kdo je ta dívka? Znals ji? Žije ještě?“ vyhrkl Lorenzo a vzápětí na sebe měl zlost, že to vyznělo tak dychtivě a nedočkavě. Hans poněkud znejistěl. „Nevím, zda dosud žije. Prý sehrála… jistou úlohu v životě pana Jacopa,“ naznačil jen a rychle odvedl Lorenzovu pozornost k jinému cennému exponátu Jacopovy sbírky. Po pravdě řečeno, Lorenzo měl těch uměleckých objektů docela dost. Připadal si tu jako vězeň v nějakém muzeu. Ovzduší v pustém paláci, kde mu dělalo jedinou společnost služebnictvo, ho začínalo doslova dusit, a to i přes přepych, v němž si tu žil. Toužil vydat se co nejdříve znovu na cestu. Proto uvítal Ottaviův dopis jako spásu shůry. Nechal nyní přemítání a vrátil se opět k bratrancovým řádkům. „Napiš, kdy se vydáš z Vídně do Prahy, a já zařídím, aby na Tebe u Králova dvora vedle Horské brány čekal náš Tavio. Ubytování jsme Ti už zajistili a s inventarizací sbírek Jeho císařského Veličenstva Rudolfa II. můžeš začít hned, jakmile se po té dlouhé cestě zotavíš.“ Odpověď měl Lorenzo napsanou ve chvilce. A potom rychle zamířil za Hansem, aby mu obstaral spěšného posla. Na cestu byl připravený, sotva jezdec s listem pro Ottavia odjel, a ze Simmeringu vyrazil nazítří za úsvitu.
27
Pameti.indd 27
13.6.2016 10:39:30